Incident
Kdo ti sejme tíhu s ramen
a klubko tvých vin rozmotá,
za ten uhašený plamen,
jeho dračího života?
Tak snadným zdálo se to být
(chyběl pohled druhé strany)
zabiješ draka, bude klid –
a nyní máš pocit hany.
Ať už přiletěl odkud chtěl,
nikdo neznal jeho úkol,
byl doopravdy nepřítel
nebo chtěl jen létat vůkol?
Tys nechtěl riskovat příliš,
hlavně neudělat chybu,
nevěřil jsi, že se mýlíš,
chtěl‘s ho zabít jako rybu.
Jenže Draci nejsou němí
a tenhle obzvlášť chytrý byl,
dlouho putoval tvou zemí,
nejen moudrý, měl mnoho sil.
On odevzdaně nemlčel,
hned obvinil tě ze zrady
a označil za zlo všech zel,
příčinu ztráty nálady.
Je snadné předpokládat zlo,
podle sebe soudit jiné,
o co ti tehdy přesně šlo,
jaká teď budoucnost kyne?
Vždyť ty jsi na něj chystal past,
myslel jsi, že neodolá,
nechal‘s pod lesem krávy pást,
on z tebe udělal vola.
Pátrali jste po obloze,
čekali odkud přiletí,
ty a ti střelci v záloze,
vy všichni budiž prokleti.
Zhasli jste plamen dobroty,
který měl ve svém srdci drak
a můžeš za to jenom ty,
že na kraj se teď snese mrak.
Odvety a nenávisti,
když nevyšla léčka tvá.
Všichni jsme si byli jisti,
že drakobijec pravdu má.
Jenomže ještě jsem tu já,
nesmlčím tvoje intriky,
vše prozradí hned ústa má,
začneš zas znova od píky.
Sám k drakovi tě vemu,
dvě věci tě tam neminou,
zaplatíš mu značnou cenu:
projevíš lítost účinnou.
Tam, v temných jeskyně zdech,
jež viděl jen málokterý,
všechny předsudky stranou nech,
obnov plamínek důvěry.
Slabounký žár, co se vidí,
opravdu jenom málo dnes,
u draků i světě lidí –
uděláš to, i kdybys kles.
Svěříš se do jeho rukou,
ukáže se, zda zas jak dřív,
vaše srdce spolu tlukou,
přežiješ-li, bude to div.
V mládí byli jste jeden snad,
jenom bezstarostné chvíle,
radost z dění, samý chvat,
věk přinesl jiné cíle.
S nimi také rozloučení,
každý byl jiného rodu,
to přece překážka není,
lze i tak zachovat shodu.
Co vrazilo klín mezi vás,
konvence, zvyk, hloupé řeči
nebo jen neúprosný čas?
Co i škodí, nejen léčí.
Nenašel jsi dostatek sil,
věřit v jeho dobrotu,
tvůj úsudek jen bystrý byl,
neměl‘s k citu ochotu.
Neměli jste se rozejít,
tehdy za vašeho mládí,
v zemi dál mohl vládnout klid,
rozum s citem boj teď svádí.
Drak a muž, muž a Drak,
jeden o druhém všechno ví,
pozbudou zloby, no a pak,
obnoví plamen přátelství.
a klubko tvých vin rozmotá,
za ten uhašený plamen,
jeho dračího života?
Tak snadným zdálo se to být
(chyběl pohled druhé strany)
zabiješ draka, bude klid –
a nyní máš pocit hany.
Ať už přiletěl odkud chtěl,
nikdo neznal jeho úkol,
byl doopravdy nepřítel
nebo chtěl jen létat vůkol?
Tys nechtěl riskovat příliš,
hlavně neudělat chybu,
nevěřil jsi, že se mýlíš,
chtěl‘s ho zabít jako rybu.
Jenže Draci nejsou němí
a tenhle obzvlášť chytrý byl,
dlouho putoval tvou zemí,
nejen moudrý, měl mnoho sil.
On odevzdaně nemlčel,
hned obvinil tě ze zrady
a označil za zlo všech zel,
příčinu ztráty nálady.
Je snadné předpokládat zlo,
podle sebe soudit jiné,
o co ti tehdy přesně šlo,
jaká teď budoucnost kyne?
Vždyť ty jsi na něj chystal past,
myslel jsi, že neodolá,
nechal‘s pod lesem krávy pást,
on z tebe udělal vola.
Pátrali jste po obloze,
čekali odkud přiletí,
ty a ti střelci v záloze,
vy všichni budiž prokleti.
Zhasli jste plamen dobroty,
který měl ve svém srdci drak
a můžeš za to jenom ty,
že na kraj se teď snese mrak.
Odvety a nenávisti,
když nevyšla léčka tvá.
Všichni jsme si byli jisti,
že drakobijec pravdu má.
Jenomže ještě jsem tu já,
nesmlčím tvoje intriky,
vše prozradí hned ústa má,
začneš zas znova od píky.
Sám k drakovi tě vemu,
dvě věci tě tam neminou,
zaplatíš mu značnou cenu:
projevíš lítost účinnou.
Tam, v temných jeskyně zdech,
jež viděl jen málokterý,
všechny předsudky stranou nech,
obnov plamínek důvěry.
Slabounký žár, co se vidí,
opravdu jenom málo dnes,
u draků i světě lidí –
uděláš to, i kdybys kles.
Svěříš se do jeho rukou,
ukáže se, zda zas jak dřív,
vaše srdce spolu tlukou,
přežiješ-li, bude to div.
V mládí byli jste jeden snad,
jenom bezstarostné chvíle,
radost z dění, samý chvat,
věk přinesl jiné cíle.
S nimi také rozloučení,
každý byl jiného rodu,
to přece překážka není,
lze i tak zachovat shodu.
Co vrazilo klín mezi vás,
konvence, zvyk, hloupé řeči
nebo jen neúprosný čas?
Co i škodí, nejen léčí.
Nenašel jsi dostatek sil,
věřit v jeho dobrotu,
tvůj úsudek jen bystrý byl,
neměl‘s k citu ochotu.
Neměli jste se rozejít,
tehdy za vašeho mládí,
v zemi dál mohl vládnout klid,
rozum s citem boj teď svádí.
Drak a muž, muž a Drak,
jeden o druhém všechno ví,
pozbudou zloby, no a pak,
obnoví plamen přátelství.