Důl
Na pomezí dvou rozlehlých panství byl v odlehlé jeskyni objeven zlatý důl. Našly ho děti - sběrači lesních plodů, pocházející ze dvou vesnic přiléhajících ke hranicím mezi panstvími, které nalezly ve sluji úkryt před průtrží mračen. Měly obrovské štěstí, že stálý obyvatel jeskyně nebyl přítomen v době, kdy v jeskyni pobývaly. Jako většinu pokladů i tento hlídal drak.
Jen krátce se jim podařilo udržet tento objev jako dětské tajemství, brzy se jedno z nich doma podřeklo a zpráva se začala šířit rychlostí blesku. Pro rodiče dětí začal závod se smrtí. Spěchali, aby se zpráva o objevu dostala k jejich vládcům dříve z jejich úst, než „šeptandou“. Oba správci, králem jim svěřených území, patřili k těm nejhorším v celé zemi a kdyby se dověděli o objevu od někoho jiného, neuvěřili by, že si nechtěli bohatství přivlastnit a objevitele by místo odměny čekalo mučení a smrt. Proto se rodiče dětí neprodleně vypravili, každý do svého hlavního města, informovat své vládce.
Situace byla spíš složitá, oba sousedi spolu špatně vycházeli a oba byli, jak bylo v té době běžné, nejen velmi chamtiví, ale i podezřívaví. Proto bylo dohodnuto pro jednání setkání na „neutrální“ půdě.
„Draka budeme řešit později,“ křičel hrabě Jubart, hřmotný muž, správce jižní země.
„Souhlasím,“ o poznání klidněji odvětil jeho vysoký a štíhlý oponent ze severu, lord Elmet a dodal: „Jeskyně je velmi rozlehlá a hluboká, nikdy přesně nezjistíme, čí je území, na kterém se nachází nejsilnější zlatá žíla“.
„Ani to zjišťovat nebudeme, máš smůlu, mohu postavit do zbraně víc mužů než ty!“
„O pár chlapů, ale naši kováři byli vždycky lepší, než ti vaši a proto má moje vojsko lepší zbraně“. Hádka uvázla na mrtvém bodě. Oba si uvědomovali, že protivník má pravdu a výsledek bitvy by mohl být nejistý. A i kdyby některý zvítězil i na jeho straně by byly tak těžké ztráty, že by nebylo dost lidí na práci pro jejich obživu, radovánky a na odvádění daní do královské pokladny, na vedení královských zábav a výbojů.
A jít se sporem ke králi nebylo řešení. Oba ještě měli v paměti podobný případ. Nešlo o spor, jen o objev stříbrného dolu správcem jiného kraje. I když území, na kterém se důl nacházel, nebylo zdaleka tak odlehlé, jako jejich panství, král uložil správci za úkol otevřít důl na vlastní náklady a pak, aby se těžba rozběhla, musel zajistit pro důl pracovní síly a odvádět tak vysokou daň, že celkově byl pro něj důl ztrátový, až do úplného vytěžení.
Delší ticho prořízl hlučný hlas hraběte: „vidím jedinou možnost – souboj.“ „Nebudu riskovat, že mě nějakým nedopatřením trefíš,“ pohrdavě utrousil lord Elmet. „Ale jistěže ne náš, ani by mě nenapadlo válet se někde v blátě, kdyby náhodou pršelo. Bude to jako boží soud, nejlepší bojovník každé strany, na život a na smrt,“ rozváděl pravidla se zvláštním úsměvem hrabě.
„Dobrá souhlasím, ale budou bojovat o samotě“, důrazně zpřesňoval podmínky lord Elmet. Úsměv z hraběcí tváře zmizel, „co je to za blbost, připravit sebe i lidi o podívanou?“ „Jen opatrnost, nechci aby výsledek někdo ovlivnil.“
Jubart už měl na rtech dotaz, „jak ovlivnil“, ale včas ho spolkl. Nemohl si být jist, zda jeho protivník neví, jak vyběhl s jeho předchůdcem, podobným „božím soudem,“ v jiném sporu. Jednomu lukostřelci, kterého neměl rád „slíbil“, že nechá vyvraždit celou jeho rodinu, pokud soupeřova bojovníka nezastřelí. Ten poslechl, strážnými byl sice na příkaz hraběte zabit, aby nemohl říct jak to bylo, ale svou rodinu zachránil. Když bylo po všem, prohlásil hrabě, že to byla boží vůle a je tedy vítězem sporu.
„Prostě spolu odejdou na místo, které budou znát jen oni a ten, čí bojovník se vrátí, bude majitel dolu,“ dokončil svou řeč lord. „Souhlasím“, váhavě řekl hrabě, bylo mu jasné, že lord ví vše. Nezbylo mu, než doufat a hlavně věřit ve svého zástupce, který byl proslulý až nelidskou rychlostí. Proti němu bude stát sice mnohem větší síla a dokonalá šermířská technika lordova oblíbence, o kterém se tradovalo, že předem ví příští soupeřův pohyb. Byl to ale jen výsledek dokonalé koordinace pohybů ve spojení se zkušeností. Dá se říct, že vyhlídky obou mužů na vítězství a tím i další život, byly velmi vyrovnané. Stejně tak i šance jejich chlebodárců na další bohatství, které vlastně nepotřebovali.
Aktéři vybraní pro souboj byli téměř přesnými protiklady svých pánů. Lordův bojovník byl sice téměř stejně vysoký jako jeho pán, ale mnohem rozložitější. Hříva nazrzlých vlasů mu vpředu částečně zakrývala světlé oči a vzadu spadala až na mohutná ramena. Pas neměl příliš útlý a i nohy byly spíš mohutné než štíhlé. Jeho síla přitom nebyla hrubá síla primitiva, byl i velmi inteligentní. Jeho soupeř měl snědší opálenou pleť, tmavé vlasy i oči. Měl spíš štíhlou i když také atletickou postavu. Jeho pohyby byly téměř elegantní. Přesto nenašel za dobu své služby u hraběte v souboji přemožitele. Vděčil za to schopnosti neobyčejné rychlosti, jak reakcí tak i pohybů. I jeho myšlení bylo snad ještě rychlejší, než u „hronotluka“.
Nyní stáli proti sobě na okraji lesa, ve kterém se našla jeskyně se zlatem.
Byla v tom určitá symbolika, ale bylo to i praktické – zde se je nikdo neodváží rušit. Oba už dlouho chtěli zkřížit zbraně, aby zjistili, kdo je lepší a nebýt toho, že souboj měla rozhodnout až smrt jednoho z nich, byli by jej uvítali s radostí. Nebyli však najatí žoldnéři, ale poddaní svých pánů, nemohli odmítnout, nezbylo jim nic jiného, než bojovat o život.
Lordův šermíř se pokusil rozhodnout souboj rychle, tak jak byl zvyklý a zasypal soupeře sérií neuvěřitelně prudkých ran – teda pokusil se o to, ale těm nejprudším se sok obratně vyhnul, ty které byly přece jenom o trošku slabší odklonil štítem a po jedné odražené ráně dokonce přešel nečekaně do útoku. Útočící muž si rychle uvědomil, že při tomto nasazení, mu rychle dojdou síly a začal se spoléhat spíše na svou vyhlášenou techniku. Po nějaké době výpadů a kontrů, už bylo oběma jasné, že dnes nevyhraje ten lepší, ale vytrvalejší.
Oba muži v zápalu boje ani nepostřehli, že za hradbou stromů je sleduje nezaujatý divák. A byl to zřejmě znalec. Oceňoval sice spíš obranu obou zúčastněných, než jejich útočnou snahu, ale to bylo dáno více jeho úmysly, než tím, že by preferoval obranu. Také mu vyhovovalo, že muži kvůli delší cestě na místo, dali přednost velkým lehkým štítům, před brněním, které by určitě použili, kdyby bojovali ve městě. Když začal Elmetův muž na začátku získávat optickou převahu, trochu znejistěl, ale hned pochopil, že bojovník hraběte má souboj zatím pod kontrolou.
Pohyby obou soků už začínala zpomalovat únava a bylo jen otázkou času, kdy některý z nich zareaguje o rozhodující okamžik později a v podstatě náhodná rána rozhodne celý souboj. To ale našemu tajemnému pozorovateli nevyhovovalo, nezbylo než zasáhnout.
Vykročil ze svého úkrytu a oba muži strnuli. V okamžiku přerušili boj, přiklekli těsně vedle sebe a skryli se za štíty. To přihlížejícímu nahrávalo do karet, zatím šlo vše, jak po másle. Zhluboka se nadechl a opatrně, aby to nepřehnal, vyslal směrem k nim těsně při zemi krátký proud ohně. Ti jej bez úhony přestáli a protože věřili, že drak nemůže chrlit oheň moc rychle za sebou, vyrazili vpřed. Drak vypadal překvapený prudkostí jejich útoku, ustoupil až ke stromům, za kterými předtím sledoval celý boj a když viděl pokračující snahu mužů doběhnout až k němu, mohutně se odrazil a vzlétl. S námahou přelétl skupinu stromů, které jej před tím kryly a zmizel mužům z dohledu.
Ti neměli na další souboj ani pomyšlení. Poodešli dál od okraje lesa, aby je nemohl nenadále překvapit a stále se rozhlíželi, odkud přijde další nebezpečí. Jejich nervy, rozrušené přestálým útokem, vnímaly čas úplně jinak. Zdálo se jim, jakoby uběhla hodina i když to bylo jen pár okamžiků a začínali věřit, že drak nadobro odletěl. Když v dálce za lesem zahlédli vzdalující se siluetu draka, vypukli v jásot a začali se objímat. Navzájem si ošetřovali drobné krvácející rány, které jeden druhému před malou chvílí způsobil. Zhmožděninám nevěnovali pozornost. Dokončili ošetření a navzájem se podpírajíc se vydali na cestu k domovu. Na své pány v tu chvíli vůbec nemysleli, přežili útok draka, takovým mužům projde vše.
Najednou strnuli. Lehký závan větru je varoval. Okamžitě se opět skryli za štíty a očekávali proud ohně. Dočkali se. Tentokrát s plnou silou. Drak jako by jim dokazoval, jak nedostatečné jsou jejich vědomosti. Obletěl je v bezpečné vzdálenosti a po celou dobu chrlil mohutný proud ohně, který vypálil v okamžiku široký pruh trávy až na holou zem. Zatímco mohutný muž se dále kryl pod štítem, druhý klidně vstal.
Ta potvora si s námi jen hraje, pomyslel si, kdyby nás chtěla zabít už by to-
„máš pravdu, zaznělo mu v hlavě, ale to tě neopravňuje, abys mne, byť v myšlenkách, nazýval potvorou! Od teď važ i myšlenky, mluvit raději nezkoušej! A tomu halamovi vedle, doporučuji to samé.“
„Dobře“, snažil se muž usměrnit svou mysl, „o co Ti teda jde?“
„No ta formulace také nic moc, oslovení: "veliký draku, čeho si žádáš", by Ti poskytlo záruku mé větší shovívavosti, ale budiž, nebudeme se zdržovat formalitami. Mohl bych vás oba zabít, ale přišli by jiní a možná i horší. Vy dva se mi docela líbíte.“ „Děkuji za poklonu," pomyslel si "mluvčí" dvojice, ale nešlo by to zestručnit?“ „Nehřeš na to, co jsem řekl, že se mi líbíte, jsem dost prchlivý a mohl bych se rozhodnout pro dvojici číslo dvě. Ale dobře, ať je po tvém. Vrátíte se do města a svým pánům oznámíte, že vůlí vašeho boha je, aby důl nepatřil nikomu, proto je váš souboj nerozhodnut. A ať je ani nenapadne ho opakovat! Kdyby se o tom jen zmínili, zaveďte je sem a ukažte jim ten vypálený kruh s vysvětlením, že můj příští útok nebude veden na obyčejné lidi, ale přímo na ně. Až do jejich nebo mé smrti nevystrčí nos z baráku, aniž by nebyli vlastně mrtví.
A mne čeká dlouhý život. Má dračí vůle zas je: vstup do lesa v okolí jeskyně je dospělým zakázán, děti do dvanácti let do lesa smí, ale do jeskyně ne. Maliny ve džbánečku, které při objevu ve spěchu zapomněly v mém doupěti, byly veliká pochoutka, ale mně s těmi mými drápy nejdou trhat. Proto smí u vchodu do sluje nechat část toho, co nasbírají a druhý den si nádobku vyzvednout.“
Od těch dob nachází malé děti, které nejsou líné, natrhat něco malin navíc a jsou dost odvážné, aby přebytek odnesly na práh dračí sluje, ve svých nádobkách z předešlého dne zlatý valounek, jehož velikost odpovídá množství a kvalitě malin, které drakovi natrhaly.
Jen krátce se jim podařilo udržet tento objev jako dětské tajemství, brzy se jedno z nich doma podřeklo a zpráva se začala šířit rychlostí blesku. Pro rodiče dětí začal závod se smrtí. Spěchali, aby se zpráva o objevu dostala k jejich vládcům dříve z jejich úst, než „šeptandou“. Oba správci, králem jim svěřených území, patřili k těm nejhorším v celé zemi a kdyby se dověděli o objevu od někoho jiného, neuvěřili by, že si nechtěli bohatství přivlastnit a objevitele by místo odměny čekalo mučení a smrt. Proto se rodiče dětí neprodleně vypravili, každý do svého hlavního města, informovat své vládce.
Situace byla spíš složitá, oba sousedi spolu špatně vycházeli a oba byli, jak bylo v té době běžné, nejen velmi chamtiví, ale i podezřívaví. Proto bylo dohodnuto pro jednání setkání na „neutrální“ půdě.
„Draka budeme řešit později,“ křičel hrabě Jubart, hřmotný muž, správce jižní země.
„Souhlasím,“ o poznání klidněji odvětil jeho vysoký a štíhlý oponent ze severu, lord Elmet a dodal: „Jeskyně je velmi rozlehlá a hluboká, nikdy přesně nezjistíme, čí je území, na kterém se nachází nejsilnější zlatá žíla“.
„Ani to zjišťovat nebudeme, máš smůlu, mohu postavit do zbraně víc mužů než ty!“
„O pár chlapů, ale naši kováři byli vždycky lepší, než ti vaši a proto má moje vojsko lepší zbraně“. Hádka uvázla na mrtvém bodě. Oba si uvědomovali, že protivník má pravdu a výsledek bitvy by mohl být nejistý. A i kdyby některý zvítězil i na jeho straně by byly tak těžké ztráty, že by nebylo dost lidí na práci pro jejich obživu, radovánky a na odvádění daní do královské pokladny, na vedení královských zábav a výbojů.
A jít se sporem ke králi nebylo řešení. Oba ještě měli v paměti podobný případ. Nešlo o spor, jen o objev stříbrného dolu správcem jiného kraje. I když území, na kterém se důl nacházel, nebylo zdaleka tak odlehlé, jako jejich panství, král uložil správci za úkol otevřít důl na vlastní náklady a pak, aby se těžba rozběhla, musel zajistit pro důl pracovní síly a odvádět tak vysokou daň, že celkově byl pro něj důl ztrátový, až do úplného vytěžení.
Delší ticho prořízl hlučný hlas hraběte: „vidím jedinou možnost – souboj.“ „Nebudu riskovat, že mě nějakým nedopatřením trefíš,“ pohrdavě utrousil lord Elmet. „Ale jistěže ne náš, ani by mě nenapadlo válet se někde v blátě, kdyby náhodou pršelo. Bude to jako boží soud, nejlepší bojovník každé strany, na život a na smrt,“ rozváděl pravidla se zvláštním úsměvem hrabě.
„Dobrá souhlasím, ale budou bojovat o samotě“, důrazně zpřesňoval podmínky lord Elmet. Úsměv z hraběcí tváře zmizel, „co je to za blbost, připravit sebe i lidi o podívanou?“ „Jen opatrnost, nechci aby výsledek někdo ovlivnil.“
Jubart už měl na rtech dotaz, „jak ovlivnil“, ale včas ho spolkl. Nemohl si být jist, zda jeho protivník neví, jak vyběhl s jeho předchůdcem, podobným „božím soudem,“ v jiném sporu. Jednomu lukostřelci, kterého neměl rád „slíbil“, že nechá vyvraždit celou jeho rodinu, pokud soupeřova bojovníka nezastřelí. Ten poslechl, strážnými byl sice na příkaz hraběte zabit, aby nemohl říct jak to bylo, ale svou rodinu zachránil. Když bylo po všem, prohlásil hrabě, že to byla boží vůle a je tedy vítězem sporu.
„Prostě spolu odejdou na místo, které budou znát jen oni a ten, čí bojovník se vrátí, bude majitel dolu,“ dokončil svou řeč lord. „Souhlasím“, váhavě řekl hrabě, bylo mu jasné, že lord ví vše. Nezbylo mu, než doufat a hlavně věřit ve svého zástupce, který byl proslulý až nelidskou rychlostí. Proti němu bude stát sice mnohem větší síla a dokonalá šermířská technika lordova oblíbence, o kterém se tradovalo, že předem ví příští soupeřův pohyb. Byl to ale jen výsledek dokonalé koordinace pohybů ve spojení se zkušeností. Dá se říct, že vyhlídky obou mužů na vítězství a tím i další život, byly velmi vyrovnané. Stejně tak i šance jejich chlebodárců na další bohatství, které vlastně nepotřebovali.
Aktéři vybraní pro souboj byli téměř přesnými protiklady svých pánů. Lordův bojovník byl sice téměř stejně vysoký jako jeho pán, ale mnohem rozložitější. Hříva nazrzlých vlasů mu vpředu částečně zakrývala světlé oči a vzadu spadala až na mohutná ramena. Pas neměl příliš útlý a i nohy byly spíš mohutné než štíhlé. Jeho síla přitom nebyla hrubá síla primitiva, byl i velmi inteligentní. Jeho soupeř měl snědší opálenou pleť, tmavé vlasy i oči. Měl spíš štíhlou i když také atletickou postavu. Jeho pohyby byly téměř elegantní. Přesto nenašel za dobu své služby u hraběte v souboji přemožitele. Vděčil za to schopnosti neobyčejné rychlosti, jak reakcí tak i pohybů. I jeho myšlení bylo snad ještě rychlejší, než u „hronotluka“.
Nyní stáli proti sobě na okraji lesa, ve kterém se našla jeskyně se zlatem.
Byla v tom určitá symbolika, ale bylo to i praktické – zde se je nikdo neodváží rušit. Oba už dlouho chtěli zkřížit zbraně, aby zjistili, kdo je lepší a nebýt toho, že souboj měla rozhodnout až smrt jednoho z nich, byli by jej uvítali s radostí. Nebyli však najatí žoldnéři, ale poddaní svých pánů, nemohli odmítnout, nezbylo jim nic jiného, než bojovat o život.
Lordův šermíř se pokusil rozhodnout souboj rychle, tak jak byl zvyklý a zasypal soupeře sérií neuvěřitelně prudkých ran – teda pokusil se o to, ale těm nejprudším se sok obratně vyhnul, ty které byly přece jenom o trošku slabší odklonil štítem a po jedné odražené ráně dokonce přešel nečekaně do útoku. Útočící muž si rychle uvědomil, že při tomto nasazení, mu rychle dojdou síly a začal se spoléhat spíše na svou vyhlášenou techniku. Po nějaké době výpadů a kontrů, už bylo oběma jasné, že dnes nevyhraje ten lepší, ale vytrvalejší.
Oba muži v zápalu boje ani nepostřehli, že za hradbou stromů je sleduje nezaujatý divák. A byl to zřejmě znalec. Oceňoval sice spíš obranu obou zúčastněných, než jejich útočnou snahu, ale to bylo dáno více jeho úmysly, než tím, že by preferoval obranu. Také mu vyhovovalo, že muži kvůli delší cestě na místo, dali přednost velkým lehkým štítům, před brněním, které by určitě použili, kdyby bojovali ve městě. Když začal Elmetův muž na začátku získávat optickou převahu, trochu znejistěl, ale hned pochopil, že bojovník hraběte má souboj zatím pod kontrolou.
Pohyby obou soků už začínala zpomalovat únava a bylo jen otázkou času, kdy některý z nich zareaguje o rozhodující okamžik později a v podstatě náhodná rána rozhodne celý souboj. To ale našemu tajemnému pozorovateli nevyhovovalo, nezbylo než zasáhnout.
Vykročil ze svého úkrytu a oba muži strnuli. V okamžiku přerušili boj, přiklekli těsně vedle sebe a skryli se za štíty. To přihlížejícímu nahrávalo do karet, zatím šlo vše, jak po másle. Zhluboka se nadechl a opatrně, aby to nepřehnal, vyslal směrem k nim těsně při zemi krátký proud ohně. Ti jej bez úhony přestáli a protože věřili, že drak nemůže chrlit oheň moc rychle za sebou, vyrazili vpřed. Drak vypadal překvapený prudkostí jejich útoku, ustoupil až ke stromům, za kterými předtím sledoval celý boj a když viděl pokračující snahu mužů doběhnout až k němu, mohutně se odrazil a vzlétl. S námahou přelétl skupinu stromů, které jej před tím kryly a zmizel mužům z dohledu.
Ti neměli na další souboj ani pomyšlení. Poodešli dál od okraje lesa, aby je nemohl nenadále překvapit a stále se rozhlíželi, odkud přijde další nebezpečí. Jejich nervy, rozrušené přestálým útokem, vnímaly čas úplně jinak. Zdálo se jim, jakoby uběhla hodina i když to bylo jen pár okamžiků a začínali věřit, že drak nadobro odletěl. Když v dálce za lesem zahlédli vzdalující se siluetu draka, vypukli v jásot a začali se objímat. Navzájem si ošetřovali drobné krvácející rány, které jeden druhému před malou chvílí způsobil. Zhmožděninám nevěnovali pozornost. Dokončili ošetření a navzájem se podpírajíc se vydali na cestu k domovu. Na své pány v tu chvíli vůbec nemysleli, přežili útok draka, takovým mužům projde vše.
Najednou strnuli. Lehký závan větru je varoval. Okamžitě se opět skryli za štíty a očekávali proud ohně. Dočkali se. Tentokrát s plnou silou. Drak jako by jim dokazoval, jak nedostatečné jsou jejich vědomosti. Obletěl je v bezpečné vzdálenosti a po celou dobu chrlil mohutný proud ohně, který vypálil v okamžiku široký pruh trávy až na holou zem. Zatímco mohutný muž se dále kryl pod štítem, druhý klidně vstal.
Ta potvora si s námi jen hraje, pomyslel si, kdyby nás chtěla zabít už by to-
„máš pravdu, zaznělo mu v hlavě, ale to tě neopravňuje, abys mne, byť v myšlenkách, nazýval potvorou! Od teď važ i myšlenky, mluvit raději nezkoušej! A tomu halamovi vedle, doporučuji to samé.“
„Dobře“, snažil se muž usměrnit svou mysl, „o co Ti teda jde?“
„No ta formulace také nic moc, oslovení: "veliký draku, čeho si žádáš", by Ti poskytlo záruku mé větší shovívavosti, ale budiž, nebudeme se zdržovat formalitami. Mohl bych vás oba zabít, ale přišli by jiní a možná i horší. Vy dva se mi docela líbíte.“ „Děkuji za poklonu," pomyslel si "mluvčí" dvojice, ale nešlo by to zestručnit?“ „Nehřeš na to, co jsem řekl, že se mi líbíte, jsem dost prchlivý a mohl bych se rozhodnout pro dvojici číslo dvě. Ale dobře, ať je po tvém. Vrátíte se do města a svým pánům oznámíte, že vůlí vašeho boha je, aby důl nepatřil nikomu, proto je váš souboj nerozhodnut. A ať je ani nenapadne ho opakovat! Kdyby se o tom jen zmínili, zaveďte je sem a ukažte jim ten vypálený kruh s vysvětlením, že můj příští útok nebude veden na obyčejné lidi, ale přímo na ně. Až do jejich nebo mé smrti nevystrčí nos z baráku, aniž by nebyli vlastně mrtví.
A mne čeká dlouhý život. Má dračí vůle zas je: vstup do lesa v okolí jeskyně je dospělým zakázán, děti do dvanácti let do lesa smí, ale do jeskyně ne. Maliny ve džbánečku, které při objevu ve spěchu zapomněly v mém doupěti, byly veliká pochoutka, ale mně s těmi mými drápy nejdou trhat. Proto smí u vchodu do sluje nechat část toho, co nasbírají a druhý den si nádobku vyzvednout.“
Od těch dob nachází malé děti, které nejsou líné, natrhat něco malin navíc a jsou dost odvážné, aby přebytek odnesly na práh dračí sluje, ve svých nádobkách z předešlého dne zlatý valounek, jehož velikost odpovídá množství a kvalitě malin, které drakovi natrhaly.