5.maraton 2009
Dívka působila trochu potrhle. Ne snad vzhledem, ten byl celkem v pořádku, ale tím, co právě prováděla. Nezasvěcený divák, by ji jistě měl za blázna. Nebo za herce nacvičujícího rozhovor hned několika aktérů a říkajícího texty všech zúčastněných. Ale zde to nebyla jen slova, což dodávalo scéně na neuvěřitelnosti, pokud by se jednalo o bytost se zdravým rozumem. V jednu chvíli se z jejího hrdla před odpovědí ozvalo nejdřív odfrknutí, při další narážce dokonce něco jako zaržaní, doprovázené divokým pohozením hlavy. Chybělo už jen, aby se spustila na všechny čtyři a v reakci na ostrý slovní výpad v rozrušení hrábla imaginárním kopytem.
Samice tvora vyšla na volné prostranství velmi opatrně a pomalu. Ostražitě se rozhlédla do všech světových stran. Neměla dobrý pocit. Jako by jí něco našeptávalo, že ne vše je úplně v pořádku. Jen stále nemohla určit, o co se jedná. Nic podezřelého při důkladném propátrání okolí nezahlédla, nezaslechla ani neucítila, přesto to nepříjemné mrazení v zádech nepřestávalo. Ano, něco není, jak má být. Ale co? Napadlo ji to pozdě. Že už opustila ochranu lesa a je ještě jeden směr, odkud se může přiřítit nebezpečí.
Velký létající ještěr, který ji už delší dobu její chůze lesem skrz koruny stromů z povzdálí nenápadně sledoval, a čekal jen na okamžik, kdy opustí ochranu jejich hradby, zaútočil. Do poslední chvíle nezaslechla nic. Kožovité blány, natažené na extrémně prodloužených článcích nejsilnějšího prstu přetvořených rukou, byly dokonalým, téměř bezhlučným nástrojem letu. Dravec přiletěl ze slunce, proto i kdyby včas pohlédla tím směrem, oslněná jeho intenzivním odpoledním svitem, by si lovce pravděpodobně nevšimla. Takto ji v posledním zlomku vteřiny varoval až stín. V tom nekonečně krátkém okamžiku před nárazem, ji hlavou prolétl moment, který viděla nesčetněkrát, když pod ochranou stromů na okraji lesa, sledovala dění na pláních. Bleskurychlý útok vždy v poslední chvíli vyvolal u oběti stejnou reakci – přikrčila se. A obrovský dravec už jen zaťal drápy do boků nebo hřbetu kořisti a plynule, i s ní, pokračoval v letu. Proto, navzdory instinktům, sebrala všechny síly a co nejvíc byla schopna, se skloněnou hlavou, VYSKOČILA.
Pro tento okamžik jí to zachránilo život. Následoval i tak silný náraz, ale ne drápů útočníka do měkkých částí boků, ale jejím hřbetem, do břišní krajiny dravce. Pařáty sice setrvačností projely pod jejím břichem a pevně se zaklesly do sebe, ale nezasáhly ji. Predátor byl jiným průběhem lovu, než na který byl zvyklý, a hlavně nečekaným nárazem v citlivé části těla tak překvapený a také ovlivněný nemalou bolestí nárazu, že nebyl schopný úchop hned opravit. Svou kořist však nepustil. Bylo jen otázkou času, kdy se vzpamatuje, úlovek si nadhodí a konečně do něj zasekne své smrtící drápy. Naštěstí pro ni, byly bolesti od nárazu pro lovce paradoxně větší, než u ní a tak byla víc schopná akce. Bylo jí jasné, že tento stav nebude trvat dlouho a v žádném případě nemá vyhráno. Pro tento okamžik však nehrozilo ani to, že by byla puštěna, aby se zabila pádem a opět již bez života sebrána, protože prolétávali zrovna nad skupinkou mrchožravých nelétavých dravých ještěrů, kteří by mršinou nepohrdli a letce o kořist bezpochyby připravili. Po tom drtivém nárazu by o ní nemohl hned bojovat. Také ještě neměli dostatečnou výšku, aby bylo jisté, že pád bude smrtelný.
Když uviděla, že se blíží k vodní hladině, dostala nápad. Musí ho ale přesně načasovat, neboť vodní plocha nebyla velká. V okamžiku, kdy už byli od jejího okraje vzdáleni tak málo, že i při okamžitém uvolnění by spadla do vody, se prudce, v ne dost pevném sevření zazmítala a v okamžiku, kdy se dostala na záda, „vyhodila.“ Síla koňských kopyt je v takovém okamžiku strašlivá. Náraz byl pro letce devastující. Jedna noha, která mířila poněkud výš, přerazila s hlasitým praskotem nejméně dvě žebra, druhá pronikla tenkou břišní stěnou do těla dravce. Účinek byl okamžitý. Nohy se rozevřely a ona padala dolů. Síla kopu ji neuvedla do rotace, kopyto, které proniklo dovnitř ji při opuštění těla trochu zbrzdilo a tak padala po zádech, zadkem šikmo dolu. To jí zachránilo život podruhé. Během letu k napajedlu dosáhli totiž už takové výšky, že náraz z druhé strany, by jí pravděpodobně roztrhl břicho. Takto rozrazila strakatě tečkovanou částí bez následků vodní hladinu, voda vystříkla do obrovské výše a ona zmizela pod hladinou. Hloubka nebyla příliš velká, přesto dostatečná na to, aby se veškerá energie pádu vytratila a na dno dosedla už docela jemně. Hlava, která se pod vodu dostala až poslední, krytá před nárazem zbytkem těla, téměř neutrpěla a proto se mohla hned koordinovaně od dna odrazit a v mžiku se dostala nad hladinu. S úlevou se nadechla. Pro tuto chvíli byla zachráněna.
Opravdu? Dopadla sice do dostatečné hloubky a nezranila se tedy nárazem o dno, příhodnou polohou těla při nárazu do hladiny ani silou úderu od vody, při té rychlosti nárazu, pevné téměř jako zem, ale zcela vyhráno nebylo. Její dopad a vodní masa, která se vrátila s hlasitým cákáním zpět, vzdula hladinu a kola, která se po ní následně rozběhla, již dorazila ke břehu. V nedaleké mělčině se to začalo podezřele hemžit… Jeden přes druhého se na sluníčku odpočívající krokodýlové vrhali do bláta u břehu a o závod plavali k vítané pochoutce, která jim spadla doslova z nebe. Ona ale musela na břeh. A skrz ně se nikdy nedostane…Otočila se a bleskurychle zvolila pro opuštění nebezpečné laguny sice trochu vzdálenější a pro výstup méně pohodlné místo, protože strmější, ale díky tomu u krokodýlů neoblíbené a tudíž volné. Plavala ze všech sil. Pronásledovatelé, lépe uzpůsobení pro pohyb ve vodě, se sice blížili, ale pokud vytrvá v tempu, zachrání se. Vše tomu nasvědčovalo.
V příštím okamžiku se měla přesvědčit, že ona část břehu je krokodýlů prostá ještě z jednoho důvodu. Tím byl ještěr, sice jen jeden, ale mnohem silnější a nebezpečnější, než největší z obojživelníků, které již měla těsně za zády. Situace se zdála beznadějná. Zezadu mnoho menších čelistí, zpředu sice jedny, ale o to strašlivější. Nebylo úniku…
A stalo se to znova! Opět ucítila sevření kolem trupu, na břiše lehké zalechtání obrovských drápů, které ji sice minuly, ale přesto uchvátily a byla vytažena z vody, přímo před nosem prvního krokodýla, natolik zaujatého svým vítězstvím, že když se její tělo vzneslo do vzduchu, vplul tak zaujatý lovem přímo do obrovské, široce rozevřené tlamy ještěra. Na kentauřici toho bylo už docela dost. Přestálé několikeré bezprostřední ohrožení života, spojené možná i s účinky přetížení při tomto startu, které jí odkrvilo mozek, způsobilo, že pozbyla vědomí. Probralo ji až lehké dosednutí nedaleko místa, odkud byla odnesena obřím pterosaurem.
První co uviděla, bylo obrovské, přesto přívětivé oko, které ji z bezprostřední blízkosti zkoumalo. Nebylo jí to moc příjemné a proto vstala. Hlava, které oko patřilo, se malinko odtáhla.
Byla to strašlivá dračí hlava. No strašlivá… jak pro koho. Mnozí by v ní viděli krásné, ušlechtilé tvary.
„Vítej zpět“ zaznamenala první kontakt.
„Co? Odkud? Aha „ vyrazila ze sebe, když jí sdělení došlo. „Co bude teď?“
„Co myslíš,“ přišla odpověď.
Uvažovala: „kdyby ji chtěl zabít, dávno by to udělal“ Proto odpověděla skoro klidně:
„Co přesně bude to nevím, ale necítím se v nebezpečí. Jen jedno mi není jasné.“
„Copak.“
„Proč.“
„Proč ti nehrozí nebezpečí?“
„Ne to cítím, proč jsi mne vytáhl z té vody, proč jsi zasahoval do běhu přírody?“
„Jsem také její součástí.“
„Víš, jak to myslím!“
„Jistě, vždy vím, jak to ostatní myslí, ale někdy je příjemné to i slyšet. Ale prozradím ti to. Nejedná se o žádné tajemství. Jen ti, kteří nejsou obdařeni schopností telepatie, se to mohou obtížně dovědět, pokud jim to někdo, kdo tuto schopnost má, cíleně nesdělí.
Kdysi dávno, tak dávno, že už je to možná jen báje, jeden z členů tvého rodu zaržaním signalizujícím nebezpečí varoval před slují podřimujícího draka, když se na něj lidé chystali svrhnout ohromný balvan ze stěny, ve které měl vstup do svého úkrytu. Díky tomu se stihnul v poslední chvíli se překulit do bezpečí jeskyně. Není pro tebe důležité, co se stalo s oněmi lovci, ale od těch dob se tato událost předává z generace na generaci až dodnes a dokud některý člen tvého rodu, nějakým obzvlášť špatným skutkem nezapříčiní změnu našeho smýšlení, bude tomu i nadále. Tu báji znají všichni draci a naprostá většina na její znalost reaguje podobně jako já - mají-li možnost pomoci příslušníkovi tvého rodu, většinou tak učiní.“
„Dělají to tak skutečně všichni?“ zeptala se, protože si vzpomněla na jiný příběh, kdy drak v dobách hladu uchvátil kentaura pro potravu.
„Jistě jsou i odpadlíci, ani my nejsme dokonalí a jako celek zcela bez poskvrnky, ale sám se snažím tradici dodržovat,“ řekl drak skoro hrdě… „i když nejsem třeba zrovna sytý,“ dodal, se snad laškovným mrknutím oka po krátké pauze. Kentauřice při zmínce o hladu malinko znejistěla, ale rychle si uvědomila, že i když to mrknutí oka mohlo způsobit smítko nebo tik, to, že ho pochopila správně, jako žertovné, je pravděpodobnější. Kdyby ji vynesl z vody jako potravu, nečinil by to tak ohleduplně, už by nežila. Proto odpověděla v podobném duchu:
„Tvá ochota hladovět tě ctí, ale nemusí tomu tak být.“
„Copak, nabízíš mi některou méně potřebnou část svého těla?“
„Ne, takovou nemá nikdo, snad s výjimkou ještěrek, kterým ocásek doroste. Nabízím ti celé velké tělo toho zmetka, co mne napadl. Je dost vážně zraněný, slyšela jsem praštění kostí, když jsem ho kopla a druhé kopyto bylo, než jsem spadla do vody, od krve. Možná ještě nepošel, ale nebude ti v tomto stavu klást příliš velký odpor.“
„Nekladl by ho, byť by byl zcela zdráv!“ odsekl drak a v očích mu hněvivě blýsklo.
„Jistě, máš pravdu,“ řekla rychle, vidouc, že fyzické schopnosti je pole, na které je lepší se příliš nepouštět a dodala: „Přesto, že jak říkáš, jsi jednal z tradice a ne kvůli masu, je škoda se ho zříkat, je-li snadno k mání.“
„Ono ne zas tak snadno. Tvé kopnutí bylo skutečně silné, nebyl schopen letět dál, s obtížemi doplachtil kousek přes vodu, kde přistál. Ti mrchožrouti, kvůli kterým tě na planině nemohl pustit, u něj za pár okamžiků budou, pokud už nezačali hodovat. Nemá cenu se o tak šlachovité a poměrně málo masité sousto handrkovat s přesilou – alespoň početní. To ale nemůžeš vědět, neboť jsi měla oči jen pro krokodýly,“ zakončil drak a bylo vidět, že si špičkování užívá.
„Tvá telepatie není bezchybná,“ dostalo se mu odpovědi, „neboť jinak bys věděl, že jsem měla oči jen pro vytoužený břeh!“
„Jsi bystrá a pohotová, nejen když se jedná o sebezáchovu. Ten obrat s následným kopnutím, byl nejen brilantní, ale v dané situaci asi jediný možný a s přihlédnutím k dokonalému načasování nad vodní hladinu, nezbývá, než ho obdivovat. Bylo by škoda, někoho s takovým srdcem nechat pro čelisti těch vodních potvor. I proto jsem tě vyzvedl z jejich dosahu.“
„Děkuji ti za to. Jsem ale srozuměna s tím, že nic není zadarmo.“
„Toto ano.“
„Nemám dluhy příliš ráda a i když mám dost bujnou fantasii, těžko si dovedu představit situaci, kdy bych ti mohla ten dnešek vrátit.“
„To nebude potřeba, můj čin byl splacen již dopředu, abych tak řekl.“
„Kým? Komu jsem tedy dlužna?“
„Nikomu, je mrtev již mnoho let.“
„Asi jsi mne přechválil, když jsi říkal, že jsem bystrá, protože tomu vůbec nerozumím. Mohl bys mě nenechat umřít hloupou?“
Drak se rozesmál té formulaci: „Ale jistě, že ti to vysvětlím! Nemohu tě nechat se tím tak dlouho trápit, neboť věz, že budeš dlouho živa.“
„To přece neví nikdo!“
„Ale ano. Vypadáš zdravě, skrytou vážnou nemoc bych vycítil. V lese se o sebe postaráš a na planině se už příště vždy podíváš i nahoru…“
„To jistě, ale zase jsme nějak odbočili.“
Dá-li se telepaticky zabručet pod fousy, drak tak učinil: „Nejen chytrá, i vytrvalá,“ zachytila jen slabě a pak již silněji, s podtónem, který už nepřipouštěl žádnou další debatu na toto téma: „dobrá – jediný komu by ses mohla cítit zavázána, je ten kentaur z báje.“
„Jak to tam přesně bylo?“ Dívka dopsala pár vět posledního rozpracovaného odstavce. Pak odložila tužku. Vlastně ani nevěděla, zda to dokončí. Byl to jen okamžitý nápad, který se vynořil pod dojmem jedné z došlých povídek. Ještě je nepřečetla všechny. Nespěchala. Když už zvolila tak vykutálené a hlavně blízké téma, chtěla si každičký text náležitě vychutnat, co nejvíc si ho užít.
Pak se uvidí…
Samice tvora vyšla na volné prostranství velmi opatrně a pomalu. Ostražitě se rozhlédla do všech světových stran. Neměla dobrý pocit. Jako by jí něco našeptávalo, že ne vše je úplně v pořádku. Jen stále nemohla určit, o co se jedná. Nic podezřelého při důkladném propátrání okolí nezahlédla, nezaslechla ani neucítila, přesto to nepříjemné mrazení v zádech nepřestávalo. Ano, něco není, jak má být. Ale co? Napadlo ji to pozdě. Že už opustila ochranu lesa a je ještě jeden směr, odkud se může přiřítit nebezpečí.
Velký létající ještěr, který ji už delší dobu její chůze lesem skrz koruny stromů z povzdálí nenápadně sledoval, a čekal jen na okamžik, kdy opustí ochranu jejich hradby, zaútočil. Do poslední chvíle nezaslechla nic. Kožovité blány, natažené na extrémně prodloužených článcích nejsilnějšího prstu přetvořených rukou, byly dokonalým, téměř bezhlučným nástrojem letu. Dravec přiletěl ze slunce, proto i kdyby včas pohlédla tím směrem, oslněná jeho intenzivním odpoledním svitem, by si lovce pravděpodobně nevšimla. Takto ji v posledním zlomku vteřiny varoval až stín. V tom nekonečně krátkém okamžiku před nárazem, ji hlavou prolétl moment, který viděla nesčetněkrát, když pod ochranou stromů na okraji lesa, sledovala dění na pláních. Bleskurychlý útok vždy v poslední chvíli vyvolal u oběti stejnou reakci – přikrčila se. A obrovský dravec už jen zaťal drápy do boků nebo hřbetu kořisti a plynule, i s ní, pokračoval v letu. Proto, navzdory instinktům, sebrala všechny síly a co nejvíc byla schopna, se skloněnou hlavou, VYSKOČILA.
Pro tento okamžik jí to zachránilo život. Následoval i tak silný náraz, ale ne drápů útočníka do měkkých částí boků, ale jejím hřbetem, do břišní krajiny dravce. Pařáty sice setrvačností projely pod jejím břichem a pevně se zaklesly do sebe, ale nezasáhly ji. Predátor byl jiným průběhem lovu, než na který byl zvyklý, a hlavně nečekaným nárazem v citlivé části těla tak překvapený a také ovlivněný nemalou bolestí nárazu, že nebyl schopný úchop hned opravit. Svou kořist však nepustil. Bylo jen otázkou času, kdy se vzpamatuje, úlovek si nadhodí a konečně do něj zasekne své smrtící drápy. Naštěstí pro ni, byly bolesti od nárazu pro lovce paradoxně větší, než u ní a tak byla víc schopná akce. Bylo jí jasné, že tento stav nebude trvat dlouho a v žádném případě nemá vyhráno. Pro tento okamžik však nehrozilo ani to, že by byla puštěna, aby se zabila pádem a opět již bez života sebrána, protože prolétávali zrovna nad skupinkou mrchožravých nelétavých dravých ještěrů, kteří by mršinou nepohrdli a letce o kořist bezpochyby připravili. Po tom drtivém nárazu by o ní nemohl hned bojovat. Také ještě neměli dostatečnou výšku, aby bylo jisté, že pád bude smrtelný.
Když uviděla, že se blíží k vodní hladině, dostala nápad. Musí ho ale přesně načasovat, neboť vodní plocha nebyla velká. V okamžiku, kdy už byli od jejího okraje vzdáleni tak málo, že i při okamžitém uvolnění by spadla do vody, se prudce, v ne dost pevném sevření zazmítala a v okamžiku, kdy se dostala na záda, „vyhodila.“ Síla koňských kopyt je v takovém okamžiku strašlivá. Náraz byl pro letce devastující. Jedna noha, která mířila poněkud výš, přerazila s hlasitým praskotem nejméně dvě žebra, druhá pronikla tenkou břišní stěnou do těla dravce. Účinek byl okamžitý. Nohy se rozevřely a ona padala dolů. Síla kopu ji neuvedla do rotace, kopyto, které proniklo dovnitř ji při opuštění těla trochu zbrzdilo a tak padala po zádech, zadkem šikmo dolu. To jí zachránilo život podruhé. Během letu k napajedlu dosáhli totiž už takové výšky, že náraz z druhé strany, by jí pravděpodobně roztrhl břicho. Takto rozrazila strakatě tečkovanou částí bez následků vodní hladinu, voda vystříkla do obrovské výše a ona zmizela pod hladinou. Hloubka nebyla příliš velká, přesto dostatečná na to, aby se veškerá energie pádu vytratila a na dno dosedla už docela jemně. Hlava, která se pod vodu dostala až poslední, krytá před nárazem zbytkem těla, téměř neutrpěla a proto se mohla hned koordinovaně od dna odrazit a v mžiku se dostala nad hladinu. S úlevou se nadechla. Pro tuto chvíli byla zachráněna.
Opravdu? Dopadla sice do dostatečné hloubky a nezranila se tedy nárazem o dno, příhodnou polohou těla při nárazu do hladiny ani silou úderu od vody, při té rychlosti nárazu, pevné téměř jako zem, ale zcela vyhráno nebylo. Její dopad a vodní masa, která se vrátila s hlasitým cákáním zpět, vzdula hladinu a kola, která se po ní následně rozběhla, již dorazila ke břehu. V nedaleké mělčině se to začalo podezřele hemžit… Jeden přes druhého se na sluníčku odpočívající krokodýlové vrhali do bláta u břehu a o závod plavali k vítané pochoutce, která jim spadla doslova z nebe. Ona ale musela na břeh. A skrz ně se nikdy nedostane…Otočila se a bleskurychle zvolila pro opuštění nebezpečné laguny sice trochu vzdálenější a pro výstup méně pohodlné místo, protože strmější, ale díky tomu u krokodýlů neoblíbené a tudíž volné. Plavala ze všech sil. Pronásledovatelé, lépe uzpůsobení pro pohyb ve vodě, se sice blížili, ale pokud vytrvá v tempu, zachrání se. Vše tomu nasvědčovalo.
V příštím okamžiku se měla přesvědčit, že ona část břehu je krokodýlů prostá ještě z jednoho důvodu. Tím byl ještěr, sice jen jeden, ale mnohem silnější a nebezpečnější, než největší z obojživelníků, které již měla těsně za zády. Situace se zdála beznadějná. Zezadu mnoho menších čelistí, zpředu sice jedny, ale o to strašlivější. Nebylo úniku…
A stalo se to znova! Opět ucítila sevření kolem trupu, na břiše lehké zalechtání obrovských drápů, které ji sice minuly, ale přesto uchvátily a byla vytažena z vody, přímo před nosem prvního krokodýla, natolik zaujatého svým vítězstvím, že když se její tělo vzneslo do vzduchu, vplul tak zaujatý lovem přímo do obrovské, široce rozevřené tlamy ještěra. Na kentauřici toho bylo už docela dost. Přestálé několikeré bezprostřední ohrožení života, spojené možná i s účinky přetížení při tomto startu, které jí odkrvilo mozek, způsobilo, že pozbyla vědomí. Probralo ji až lehké dosednutí nedaleko místa, odkud byla odnesena obřím pterosaurem.
První co uviděla, bylo obrovské, přesto přívětivé oko, které ji z bezprostřední blízkosti zkoumalo. Nebylo jí to moc příjemné a proto vstala. Hlava, které oko patřilo, se malinko odtáhla.
Byla to strašlivá dračí hlava. No strašlivá… jak pro koho. Mnozí by v ní viděli krásné, ušlechtilé tvary.
„Vítej zpět“ zaznamenala první kontakt.
„Co? Odkud? Aha „ vyrazila ze sebe, když jí sdělení došlo. „Co bude teď?“
„Co myslíš,“ přišla odpověď.
Uvažovala: „kdyby ji chtěl zabít, dávno by to udělal“ Proto odpověděla skoro klidně:
„Co přesně bude to nevím, ale necítím se v nebezpečí. Jen jedno mi není jasné.“
„Copak.“
„Proč.“
„Proč ti nehrozí nebezpečí?“
„Ne to cítím, proč jsi mne vytáhl z té vody, proč jsi zasahoval do běhu přírody?“
„Jsem také její součástí.“
„Víš, jak to myslím!“
„Jistě, vždy vím, jak to ostatní myslí, ale někdy je příjemné to i slyšet. Ale prozradím ti to. Nejedná se o žádné tajemství. Jen ti, kteří nejsou obdařeni schopností telepatie, se to mohou obtížně dovědět, pokud jim to někdo, kdo tuto schopnost má, cíleně nesdělí.
Kdysi dávno, tak dávno, že už je to možná jen báje, jeden z členů tvého rodu zaržaním signalizujícím nebezpečí varoval před slují podřimujícího draka, když se na něj lidé chystali svrhnout ohromný balvan ze stěny, ve které měl vstup do svého úkrytu. Díky tomu se stihnul v poslední chvíli se překulit do bezpečí jeskyně. Není pro tebe důležité, co se stalo s oněmi lovci, ale od těch dob se tato událost předává z generace na generaci až dodnes a dokud některý člen tvého rodu, nějakým obzvlášť špatným skutkem nezapříčiní změnu našeho smýšlení, bude tomu i nadále. Tu báji znají všichni draci a naprostá většina na její znalost reaguje podobně jako já - mají-li možnost pomoci příslušníkovi tvého rodu, většinou tak učiní.“
„Dělají to tak skutečně všichni?“ zeptala se, protože si vzpomněla na jiný příběh, kdy drak v dobách hladu uchvátil kentaura pro potravu.
„Jistě jsou i odpadlíci, ani my nejsme dokonalí a jako celek zcela bez poskvrnky, ale sám se snažím tradici dodržovat,“ řekl drak skoro hrdě… „i když nejsem třeba zrovna sytý,“ dodal, se snad laškovným mrknutím oka po krátké pauze. Kentauřice při zmínce o hladu malinko znejistěla, ale rychle si uvědomila, že i když to mrknutí oka mohlo způsobit smítko nebo tik, to, že ho pochopila správně, jako žertovné, je pravděpodobnější. Kdyby ji vynesl z vody jako potravu, nečinil by to tak ohleduplně, už by nežila. Proto odpověděla v podobném duchu:
„Tvá ochota hladovět tě ctí, ale nemusí tomu tak být.“
„Copak, nabízíš mi některou méně potřebnou část svého těla?“
„Ne, takovou nemá nikdo, snad s výjimkou ještěrek, kterým ocásek doroste. Nabízím ti celé velké tělo toho zmetka, co mne napadl. Je dost vážně zraněný, slyšela jsem praštění kostí, když jsem ho kopla a druhé kopyto bylo, než jsem spadla do vody, od krve. Možná ještě nepošel, ale nebude ti v tomto stavu klást příliš velký odpor.“
„Nekladl by ho, byť by byl zcela zdráv!“ odsekl drak a v očích mu hněvivě blýsklo.
„Jistě, máš pravdu,“ řekla rychle, vidouc, že fyzické schopnosti je pole, na které je lepší se příliš nepouštět a dodala: „Přesto, že jak říkáš, jsi jednal z tradice a ne kvůli masu, je škoda se ho zříkat, je-li snadno k mání.“
„Ono ne zas tak snadno. Tvé kopnutí bylo skutečně silné, nebyl schopen letět dál, s obtížemi doplachtil kousek přes vodu, kde přistál. Ti mrchožrouti, kvůli kterým tě na planině nemohl pustit, u něj za pár okamžiků budou, pokud už nezačali hodovat. Nemá cenu se o tak šlachovité a poměrně málo masité sousto handrkovat s přesilou – alespoň početní. To ale nemůžeš vědět, neboť jsi měla oči jen pro krokodýly,“ zakončil drak a bylo vidět, že si špičkování užívá.
„Tvá telepatie není bezchybná,“ dostalo se mu odpovědi, „neboť jinak bys věděl, že jsem měla oči jen pro vytoužený břeh!“
„Jsi bystrá a pohotová, nejen když se jedná o sebezáchovu. Ten obrat s následným kopnutím, byl nejen brilantní, ale v dané situaci asi jediný možný a s přihlédnutím k dokonalému načasování nad vodní hladinu, nezbývá, než ho obdivovat. Bylo by škoda, někoho s takovým srdcem nechat pro čelisti těch vodních potvor. I proto jsem tě vyzvedl z jejich dosahu.“
„Děkuji ti za to. Jsem ale srozuměna s tím, že nic není zadarmo.“
„Toto ano.“
„Nemám dluhy příliš ráda a i když mám dost bujnou fantasii, těžko si dovedu představit situaci, kdy bych ti mohla ten dnešek vrátit.“
„To nebude potřeba, můj čin byl splacen již dopředu, abych tak řekl.“
„Kým? Komu jsem tedy dlužna?“
„Nikomu, je mrtev již mnoho let.“
„Asi jsi mne přechválil, když jsi říkal, že jsem bystrá, protože tomu vůbec nerozumím. Mohl bys mě nenechat umřít hloupou?“
Drak se rozesmál té formulaci: „Ale jistě, že ti to vysvětlím! Nemohu tě nechat se tím tak dlouho trápit, neboť věz, že budeš dlouho živa.“
„To přece neví nikdo!“
„Ale ano. Vypadáš zdravě, skrytou vážnou nemoc bych vycítil. V lese se o sebe postaráš a na planině se už příště vždy podíváš i nahoru…“
„To jistě, ale zase jsme nějak odbočili.“
Dá-li se telepaticky zabručet pod fousy, drak tak učinil: „Nejen chytrá, i vytrvalá,“ zachytila jen slabě a pak již silněji, s podtónem, který už nepřipouštěl žádnou další debatu na toto téma: „dobrá – jediný komu by ses mohla cítit zavázána, je ten kentaur z báje.“
„Jak to tam přesně bylo?“ Dívka dopsala pár vět posledního rozpracovaného odstavce. Pak odložila tužku. Vlastně ani nevěděla, zda to dokončí. Byl to jen okamžitý nápad, který se vynořil pod dojmem jedné z došlých povídek. Ještě je nepřečetla všechny. Nespěchala. Když už zvolila tak vykutálené a hlavně blízké téma, chtěla si každičký text náležitě vychutnat, co nejvíc si ho užít.
Pak se uvidí…