Podvečer
Ten Drak byl obrovský. Dolní čelist zubaté tlamy se zlehka pohybovala, což vzbuzovalo dojem, že tvor ještě něco za letu dojídá. Občas se otevřela víc, jako by si chtěly plíce pořádně loknout čerstvého povětří, přičemž se odhalily strašlivé bělostné zuby. Často při tomto předvedení chrupu i lišácky mrkly oči. Mohlo to být samovolné nebo se tím Drak bavil? Těžko odhadnout a ještě obtížnější by pravděpodobně bylo, se zeptat. Rozhodně nebudil dojem nějakého zvířátka, přesto, že výraz jeho tváře se nedal nazvat výhružný nebo krvežíznivý. Koutky tlamy se zdály dokonce pozdvihnuté v náznaku úsměvu, ale i smějící se, víc než metrová hlava, může působit trochu hrůzostrašně.
Jeho veliká, mnohaletým vývojem utvářená křídla již neměla daleko k dokonalosti. I když byla evidentně dostatečně pevná, vzhledem k rozpětí a poměrně velké štíhlosti, působila velmi křehce. Svůj podíl na tom měla i skoro průsvitná, dokonce částečně průhledná blána, napjatá na prvcích kostry křídla. Dojem celkové lehkosti tělesné stavby podtrhoval i podobně téměř průsvitný trup, ve kterém pozorovatel spíš vytušil, než uviděl, obrysy pravděpodobně nějakého vnitřního orgánu. Fascinovaně se snažil proniknout zrakem stěnu těla, ale již k západu se klonící slunce ji příliš neprosvěcovalo a tak to nebylo snadné.
Pokud by byla pravda, že stavba křídel draků se nejvíce podobá netopýřím, pak by to mělo být srdce, protože u těchto hmyzožravců je v poměru k ostatním orgánům veliké, aby utáhlo velmi energeticky náročný let. Nebo, a i zde je to podobné, žaludek schopný pojmout velké množství potravy, dokonce až jednu čtvrtinu hmotnosti, aby dokázal své tělo dostatečně zásobit energií. Muži, jenž Draka sledoval z pod korun, před pohledem z výšky ho kryjících ořešáků, se však první možnost nezdála. Srdce by mělo jen tlouci, při pohledu zvenku pouze mírně pulzovat, ani žaludek by, krom plynulých stahů, neměl vykazovat přílišný pohyb. A to, co nezřetelně viděl skrz trup, se pohybovalo trhaně, ve velkém rozsahu. Muže ta myšlenka zasáhla jako blesk. Až se zapotácel. Drak někoho spolkl! A ten ještě živý nešťastník se snaží v jeho břiše stále bojovat o život! Hrdlo se mu stáhlo, srdce začalo zběsile tlouci. Muž neschopen jakékoli akce se jen oběma rukama chytil za hrudník a sesul se k zemi.
„Pane! Je Vám něco?!“ Rychle alespoň trochu srovnal nepříliš pohodlnou polohu ležícího těla. Na zápěstí nebyl tep dobře hmatný, na krkavici to už bylo lepší. Pohybující se hrudník signalizoval i dýchání docela v pořádku. Jemné „plesk.“ „Pane!! Proberte se!“ Tep je dobrý...zdá se, že dýchá…Tak proč se neprobírá? Přišlo mu hloupé, propleskávat starého člověka, zlehka s ním zatřásl…bez odezvy. „Sakra!“ Jak jsou ta čísla? Vždycky si je pletl. To sto padesát osm jsou policajti. Ale sto padesát nebo sto padesát pět je záchranka? Asi bude nejlepší to nové - sto dvanáctka. Tam už budou vědět, koho poslat. Během úvah vytáhl telefon, ale k vyťukání čísla se už nedostal.
Ležící otevřel oči. „Co… je? Co se stalo?“ Stařík si evidentně nic nepamatoval…
„Omdlel jste. Snažil jsem se k Vám dostat co nejrychleji, hned jak jsem viděl že se sesouváte k zemi. Jak je Vám? Máte ještě nějaké problémy nebo je už lépe?“ Muž již skoro pravidelně dýchal, jen vypadal lehce dezorientovaný.
„Víte, mám špatný tlak, občas na chvilenku omdlím, ale jak jsem pak v poloze vleže, tak se většinou hned, nebo alespoň brzy, sám proberu. Dnes to trvalo asi trošičku déle.
Trošičku!…dědo, dědo… makal jsem k tobě skoro sto padesát metrů a dobré dvě minuty, které mi připadaly jak dvě hodiny, tě křísil…
Ale už je to dobré, mrzí mne, že jsem vás polekal. Jenom…“
„Nemluvte hl… To nic, hlavně, že už je Vám lépe. Ale jste si jistý? Mám tu telefon, mohu zavolat záchranku…“
„To nebude třeba, už to znám, opravdu je to pro mne poslední dobou běžné. Jsem tu na návštěvě, je to nedaleko, jen jsem se šel po večeři kousek projít.“
„Tak Vás alespoň doprovodím, abych měl klid.“
„To není nutné…“
„Nezlobte se, ale trvám na tom, nebojte se, dovnitř nepůjdu, pokud nechcete hostitelům přidělávat starosti, jen chci mít jistotu, že jste v pořádku došel.“
„Tak dobře.“ Šli pomalu a chvilku mlčky. „Poslyšte,“ prolomil ticho rekonvalescent, „ti zdejší známí mají chlapce, horuje pro sci-fi a fantasy, občas mi dá přečíst nějaké volně stažitelné povídky z internetu, převážně o Dracích. Některé mi připadají opravdu dobré, jsou psané s neobyčejnou fantasií a mně se od té doby zdávají sny, kde nejen Draci, ale i Elfové, Dryády a další různá stvoření vystupují. Dokonce i ti…no pomozte mi…nahoře člověk, dole kůň…“
„Kentauři.“
„Ano Kentauři“… zdálo se, že ztratil nit, ale nebylo tomu tak, jen hledal slova. „Jenže dnes…dnes to bylo jiné. Jak jsem omdlel, zdál se mi tak živý sen, jako bych toho Draka přímo viděl a mohl si na něj sáhnout. Teda kdyby nebyl vysoko na obloze…“ Doprovázející se zatvářil rozpačitě. Vyprávějícímu bylo už docela dobře, alespoň se tak dalo usuzovat z toho, že si rozpaků posluchače hned všiml. „Ale nechci Vás tím obtěžovat.“
„Jen do toho, nebojte se, rád si to poslechnu. Sám mám rád sci-fi a jako kluk jsem ho hodně četl.“
„Teda – zdálo se mi, že proti mně letí veliký drak.“
„Promiňte, jak veliký?“ přerušil jej mladší muž.
„Hodně, rozpětí jistě přes dvacet metrů,“ odvětil po chvíli přemýšlení tázaný, „ale to nebylo to nejstrašnější – on byl skoro průhledný a v těle měl spolknutého člověka!“
„To snad ne…“
„Ale ano a živého, ještě bojoval, aby se dostal z břicha ven!“ pokračoval muž ve vyprávění a jenom to způsobilo, že začal opět zrychleně dýchat.
Ještě aby se mi tu znova složil… „To není možné,“ vzal si rychle slovo mladší muž, „jedině ve snu, skutečnosti to neodpovídá, teda alespoň ne tak, jak si jí většina drakologů představuje. Dnešní velcí hadi sice dokážou pozřít vcelku, v poměru ke svému tělu obrovskou kořist, ale ti mají schopnost vykloubení dolní čelisti a volná žebra a pak zalezou i na dlouhé týdny do ústraní, bez pohybu strávit svou kořist. Není možné, že by takto nacpaný Drak hned letěl, a už vůbec ne s živou obětí v břiše. Draci mají na všech vyobrazeních poměrně malou hlavu i příliš úzký krk na to, aby zhltli celého člověka. A přední žebra musí mít mohutná, pevně přichycená k masivní prsní kosti, aby bylo kam upevnit ohromné létací svaly, které budou pravděpodobně jedny z největších z celého svalstva. Drak, který by to dokázal, by musel být obrovský, o rozpětí mezi padesáti až sto metry a to je i podle odborníků na biomechaniku letu nemožné, neexistují ani v přírodě materiály, které by vydržely hmotnost takového tvora i v drobných krizových situacích. Navíc, při takové velikosti by i trup byl pevný, určitě neprůsvitný. Nemohl byste uvnitř nic vidět. Musel to být jen sen,“ řekl muž s důrazem na slovo „musel“ a dál už pokračoval klidněji: „Ale závidím vám, chtěl bych v reálu ze země vidět něco takového i když Vás to asi vylekalo.“ Chvilku šli opět mlčky, odpovědi se nedočkal.
„Už jsme tady“ řekl najednou jeho posluchač u novostavby. Dál dojdu sám. A děkuji Vám.“
„Nemáte za co – opravdu“ zdůraznil doprovázející když viděl, že se chystá pokračovat a dodal: „Takové sny Vám skutečně závidím – nashledanou.“ rozloučil se, pak si ale ještě na něco vzpomněl: „Dnes už se to nehodí, ale kdyby se Vám ještě něco zajímavého vybavilo a chtěl byste si o tom, až Vám bude lépe, popovídat, napište mi na e-mail, můžeme se sejít, třeba i s tím vaším mladým známým fantastou“ a s těmito slovy vylovil z malé kapsičky batůžku jednoduchou navštívenku s e-mailovou adresou. Kartička putovala hned do kapsy, stejně už nebylo na čtení dost vidět.
„Může se to stát, uvidíme, zatím na shledanou,“ řekl pacient a zmizel ve dveřích. Osamělá postava na chodníku sledovala, jak se rozsvítilo světlo v chodbě, pak zaslechla tlumené bouchnutí zavíraných dveří. Otočila se k odchodu. Venku už byla zcela tma. Muž věděl, že Drak tam někde na poli docela určitě ještě bude. Nemělo by být těžké ho při jeho rozměrech i potmě objevit. Jedno totiž přes všechny těžkosti věděl. Draci jsou prostě nádherní a musí být skvělé, je vidět na obloze. Ale vůbec nejúžasnější je, s nimi, pardon, v nich – LÉTAT!
Jeho veliká, mnohaletým vývojem utvářená křídla již neměla daleko k dokonalosti. I když byla evidentně dostatečně pevná, vzhledem k rozpětí a poměrně velké štíhlosti, působila velmi křehce. Svůj podíl na tom měla i skoro průsvitná, dokonce částečně průhledná blána, napjatá na prvcích kostry křídla. Dojem celkové lehkosti tělesné stavby podtrhoval i podobně téměř průsvitný trup, ve kterém pozorovatel spíš vytušil, než uviděl, obrysy pravděpodobně nějakého vnitřního orgánu. Fascinovaně se snažil proniknout zrakem stěnu těla, ale již k západu se klonící slunce ji příliš neprosvěcovalo a tak to nebylo snadné.
Pokud by byla pravda, že stavba křídel draků se nejvíce podobá netopýřím, pak by to mělo být srdce, protože u těchto hmyzožravců je v poměru k ostatním orgánům veliké, aby utáhlo velmi energeticky náročný let. Nebo, a i zde je to podobné, žaludek schopný pojmout velké množství potravy, dokonce až jednu čtvrtinu hmotnosti, aby dokázal své tělo dostatečně zásobit energií. Muži, jenž Draka sledoval z pod korun, před pohledem z výšky ho kryjících ořešáků, se však první možnost nezdála. Srdce by mělo jen tlouci, při pohledu zvenku pouze mírně pulzovat, ani žaludek by, krom plynulých stahů, neměl vykazovat přílišný pohyb. A to, co nezřetelně viděl skrz trup, se pohybovalo trhaně, ve velkém rozsahu. Muže ta myšlenka zasáhla jako blesk. Až se zapotácel. Drak někoho spolkl! A ten ještě živý nešťastník se snaží v jeho břiše stále bojovat o život! Hrdlo se mu stáhlo, srdce začalo zběsile tlouci. Muž neschopen jakékoli akce se jen oběma rukama chytil za hrudník a sesul se k zemi.
„Pane! Je Vám něco?!“ Rychle alespoň trochu srovnal nepříliš pohodlnou polohu ležícího těla. Na zápěstí nebyl tep dobře hmatný, na krkavici to už bylo lepší. Pohybující se hrudník signalizoval i dýchání docela v pořádku. Jemné „plesk.“ „Pane!! Proberte se!“ Tep je dobrý...zdá se, že dýchá…Tak proč se neprobírá? Přišlo mu hloupé, propleskávat starého člověka, zlehka s ním zatřásl…bez odezvy. „Sakra!“ Jak jsou ta čísla? Vždycky si je pletl. To sto padesát osm jsou policajti. Ale sto padesát nebo sto padesát pět je záchranka? Asi bude nejlepší to nové - sto dvanáctka. Tam už budou vědět, koho poslat. Během úvah vytáhl telefon, ale k vyťukání čísla se už nedostal.
Ležící otevřel oči. „Co… je? Co se stalo?“ Stařík si evidentně nic nepamatoval…
„Omdlel jste. Snažil jsem se k Vám dostat co nejrychleji, hned jak jsem viděl že se sesouváte k zemi. Jak je Vám? Máte ještě nějaké problémy nebo je už lépe?“ Muž již skoro pravidelně dýchal, jen vypadal lehce dezorientovaný.
„Víte, mám špatný tlak, občas na chvilenku omdlím, ale jak jsem pak v poloze vleže, tak se většinou hned, nebo alespoň brzy, sám proberu. Dnes to trvalo asi trošičku déle.
Trošičku!…dědo, dědo… makal jsem k tobě skoro sto padesát metrů a dobré dvě minuty, které mi připadaly jak dvě hodiny, tě křísil…
Ale už je to dobré, mrzí mne, že jsem vás polekal. Jenom…“
„Nemluvte hl… To nic, hlavně, že už je Vám lépe. Ale jste si jistý? Mám tu telefon, mohu zavolat záchranku…“
„To nebude třeba, už to znám, opravdu je to pro mne poslední dobou běžné. Jsem tu na návštěvě, je to nedaleko, jen jsem se šel po večeři kousek projít.“
„Tak Vás alespoň doprovodím, abych měl klid.“
„To není nutné…“
„Nezlobte se, ale trvám na tom, nebojte se, dovnitř nepůjdu, pokud nechcete hostitelům přidělávat starosti, jen chci mít jistotu, že jste v pořádku došel.“
„Tak dobře.“ Šli pomalu a chvilku mlčky. „Poslyšte,“ prolomil ticho rekonvalescent, „ti zdejší známí mají chlapce, horuje pro sci-fi a fantasy, občas mi dá přečíst nějaké volně stažitelné povídky z internetu, převážně o Dracích. Některé mi připadají opravdu dobré, jsou psané s neobyčejnou fantasií a mně se od té doby zdávají sny, kde nejen Draci, ale i Elfové, Dryády a další různá stvoření vystupují. Dokonce i ti…no pomozte mi…nahoře člověk, dole kůň…“
„Kentauři.“
„Ano Kentauři“… zdálo se, že ztratil nit, ale nebylo tomu tak, jen hledal slova. „Jenže dnes…dnes to bylo jiné. Jak jsem omdlel, zdál se mi tak živý sen, jako bych toho Draka přímo viděl a mohl si na něj sáhnout. Teda kdyby nebyl vysoko na obloze…“ Doprovázející se zatvářil rozpačitě. Vyprávějícímu bylo už docela dobře, alespoň se tak dalo usuzovat z toho, že si rozpaků posluchače hned všiml. „Ale nechci Vás tím obtěžovat.“
„Jen do toho, nebojte se, rád si to poslechnu. Sám mám rád sci-fi a jako kluk jsem ho hodně četl.“
„Teda – zdálo se mi, že proti mně letí veliký drak.“
„Promiňte, jak veliký?“ přerušil jej mladší muž.
„Hodně, rozpětí jistě přes dvacet metrů,“ odvětil po chvíli přemýšlení tázaný, „ale to nebylo to nejstrašnější – on byl skoro průhledný a v těle měl spolknutého člověka!“
„To snad ne…“
„Ale ano a živého, ještě bojoval, aby se dostal z břicha ven!“ pokračoval muž ve vyprávění a jenom to způsobilo, že začal opět zrychleně dýchat.
Ještě aby se mi tu znova složil… „To není možné,“ vzal si rychle slovo mladší muž, „jedině ve snu, skutečnosti to neodpovídá, teda alespoň ne tak, jak si jí většina drakologů představuje. Dnešní velcí hadi sice dokážou pozřít vcelku, v poměru ke svému tělu obrovskou kořist, ale ti mají schopnost vykloubení dolní čelisti a volná žebra a pak zalezou i na dlouhé týdny do ústraní, bez pohybu strávit svou kořist. Není možné, že by takto nacpaný Drak hned letěl, a už vůbec ne s živou obětí v břiše. Draci mají na všech vyobrazeních poměrně malou hlavu i příliš úzký krk na to, aby zhltli celého člověka. A přední žebra musí mít mohutná, pevně přichycená k masivní prsní kosti, aby bylo kam upevnit ohromné létací svaly, které budou pravděpodobně jedny z největších z celého svalstva. Drak, který by to dokázal, by musel být obrovský, o rozpětí mezi padesáti až sto metry a to je i podle odborníků na biomechaniku letu nemožné, neexistují ani v přírodě materiály, které by vydržely hmotnost takového tvora i v drobných krizových situacích. Navíc, při takové velikosti by i trup byl pevný, určitě neprůsvitný. Nemohl byste uvnitř nic vidět. Musel to být jen sen,“ řekl muž s důrazem na slovo „musel“ a dál už pokračoval klidněji: „Ale závidím vám, chtěl bych v reálu ze země vidět něco takového i když Vás to asi vylekalo.“ Chvilku šli opět mlčky, odpovědi se nedočkal.
„Už jsme tady“ řekl najednou jeho posluchač u novostavby. Dál dojdu sám. A děkuji Vám.“
„Nemáte za co – opravdu“ zdůraznil doprovázející když viděl, že se chystá pokračovat a dodal: „Takové sny Vám skutečně závidím – nashledanou.“ rozloučil se, pak si ale ještě na něco vzpomněl: „Dnes už se to nehodí, ale kdyby se Vám ještě něco zajímavého vybavilo a chtěl byste si o tom, až Vám bude lépe, popovídat, napište mi na e-mail, můžeme se sejít, třeba i s tím vaším mladým známým fantastou“ a s těmito slovy vylovil z malé kapsičky batůžku jednoduchou navštívenku s e-mailovou adresou. Kartička putovala hned do kapsy, stejně už nebylo na čtení dost vidět.
„Může se to stát, uvidíme, zatím na shledanou,“ řekl pacient a zmizel ve dveřích. Osamělá postava na chodníku sledovala, jak se rozsvítilo světlo v chodbě, pak zaslechla tlumené bouchnutí zavíraných dveří. Otočila se k odchodu. Venku už byla zcela tma. Muž věděl, že Drak tam někde na poli docela určitě ještě bude. Nemělo by být těžké ho při jeho rozměrech i potmě objevit. Jedno totiž přes všechny těžkosti věděl. Draci jsou prostě nádherní a musí být skvělé, je vidět na obloze. Ale vůbec nejúžasnější je, s nimi, pardon, v nich – LÉTAT!