Zkouška ohněm

Komentář autora
Tak jsem si říkal, jestli už těch mých Deníků a Potos nemáš plné zuby? Asi ano, a vzhledem k tomu, že jako drak máš asi zubů víc než lysáci, tak ti to už nejspíš musí hodně lézt krkem. Tedy jsem se rozhodl udělat takovou literární pauzu a dát sem něco jiného; neco aktuálního; neco vánočního!
žánr: Povídka | přidáno: 11.12.2014 (13:54) | oblíbené 3

Klášter odevzdaných bratří stál na dohled od Prahy. Patřil řádu, který byl sice relativně nový, ale rostl a rychle bohatl. Během pouhých deseti let měl majetek, který se dal srovnat s majetky všech řádů působících v Čechách dohromady. Král ho trpěl, šlechta nenáviděla a prostý lid miloval. U odevzdaných se totiž mohl člověk nejen léčit, ale třeba i učit zcela zadarmo. Navíc řád zaměstnával spoustu lidí na svých četných pozemcích, a při stavbě a opravách svých nemovitostí. A štědře platil. Lidé mu pak opláceli loajalitou, kterou mohli řeholníkům obyčejní šlechtici jen tiše závidět.
V přístupu k „umazaným“ tkvělo jedno z tajemství úspěchu odevzdaných bratří. Ovšem pomlouvači tvrdili, že základem jejich obrovského majetku je poklad, nedávno tak náhle zrušeného templářského řádu. Kde však byla skutečná pravda, se nikdy nikdo neměl dozvědět.
Nebo ano?
---
Novic Matěj odložil těžký zimní přehoz a upravil si své roucho. Když bylo vše v pořádku, zaklepal na těžké dubové dveře a vstoupil. „Pochválen buď Ježíš Kristus,“ pozdravil s mírnou úklonou.
„Až na věky!“
Za velikým stolem plným svitků seděl převor Jeroným. Oknem s drahou skleněnou výplní sem pronikalo denní světlo a v otevřeném krbu praskal oheň. V kanceláři představeného kláštera bylo příjemné teplo.
„Zavři dveře, Matěji,“ vyzval novice převor a přejel si prsty po lysině, která už dávno pohltila prostor vyholeného kolečka na temeni jeho hlavy. „Zavolal jsem si tě, abych ti oznámil, že mám pro tebe úkol.“
„Ano otče,“ přikývl Matěj a srdce se mu rozbušilo. Jako syn chudých bezzemků neměl přílišnou šanci stoupat v řádové hierarchii. Každá speciální práce, která na něj mohla upozornit, proto byla velmi vítaná.
„Blíží se svátek narození našeho pána Ježíše Krista a já jsem se rozhodl, že letos pro umocnění oslav, ozáří naši kapli jeho světlo – oheň z lampy planoucí v betlémském chrámu.“
Matěj ani nedutal.
„Někdo ho však musí přinést, a já, na doporučení rady, vybral tebe.“
Novici se zatajil dech. Tohle byla opravdu velmi výjimečná příležitost. Jenže pak si uvědomil, co je za den a jeho nadšení rychle ochladlo. „To mám jít až do Svaté země, otče?“ zeptal se s mírnou panikou v hlase.
Převor se zasmál. „To bys sotva stihl. Leda bys měl křídla.“ Pak vážně dodal: „Ne, to opravdu nebude třeba. Byzantský vyslanec ho nedávno přivezl jako jeden z darů do Bělehradu. Dorazit tam, vyzvednout je a vrátit se, by se ti tedy do vánoc mělo podařit.“
„To ano,“ připustil Matěj. Bělehrad, to jméno v něm vyvolávalo velmi příjemné pocity.
„Průvodcem ti bude bratr Gehorn.“
Tohle jméno vyvolalo u novice naopak asociace veskrze záporné. Se vším věčně nespokojený a velice přísný mnich měl na starosti celou společnost noviců a honil je, jako pes slepice po malém dvoře.
Převor vstal, obešel stůl a postavil se před Matěje. „Synu,“ chytil ho za ramena. „Doufám, že si uvědomuješ důležitost svého poslání? Má pro všechny křesťany obrovský symbolický význam! Jestliže ho splníš, staneš se řádným členem řádu. Jestliže však zklameš, budeš z našeho společenstva vypuzen!“
Přípravy na cestu netrvaly příliš dlouho. Už druhý den dostali oba řeholníci koně, trochu jídla, peníze a lucernu, která měla posloužit jako svérázný relikviář. Převor jim před cestou požehnal, ale než Matěj pobídl koně, ještě ho zadržel. „Synu, máš křesadlo?“
„Ano, proč?“ nechápal Matěj.
„Dej mi je!“
Novic zalovil ve vaku a zmíněný předmět mu položil do nastavené dlaně.
„Chci mít jistotu, že to bude skutečně to PRAVÉ betlémské světlo,“ potěžkal převor křesadlo a schoval ho v širokém rukávu své kutny.
Byla to předlouhá a namáhavá cesta. Mrazivé dny se střídaly se sněhovými vánicemi. Cesty nebyly zrovna nejschůdnější a oba poutníci museli často nocovat pod širým nebem. Gehorn nesouhlasil, aby se příliš stýkali s lidmi a vyhýbal se zvláště hospodám a kupeckým karavanám, kde by ovšem byl nocleh mnohem příjemnější a pohodlnější.
Jak je však cesta vedla na jih, bylo podnebí stále teplejší a klima přijatelnější. Matěj už ani nepočítal dny, které strávili putováním, když tu stáli před branami Bělehradu. Bylo to veliké úchvatné město, jaké mladý novic nikdy předtím nenavštívil. Vychutnávat si jeho atmosféru však musel rychle. Gehorn je totiž přivedl přímo do chrámu, kde požádali o světlo, přenocovali v blízkém klášteře a druhý den po ranní modlitbě vyrazili na zpáteční cestu.
Nyní to však bylo horší. Šli na sever, tedy do větší zimy a čas se jim krátil. Vlastně hlavně Matějovi, který musel navíc hlídat, aby mu plamínek v lucerně nezhasl. Putování bylo únavné i tím, že Gehorn skoro nemluvil a když ano, tak to byla nějaká výtka, nebo příkaz. Takhle dorazili dvacátého prosince někam do kutnohorského kraje.
Gehorn zarazil koně a shodil kápi. „Tady se utáboříme. Noc je tak černá, že sotva vidím na cestu. Dá-li Bůh, budeme zítra večer v klášteře.“
Sesedli tedy a odvedli koně na malou mýtinu vedle cesty. Les se kolem nich černal jako čedičová hradba. Nikde nebylo ani živáčka. Jediné světlo bylo to, které vycházelo z Matějovy lucerny.
Obsloužili koně a už se chystali k spánku, když se z ticha hvozdu ozvalo chroupání sněhu. Po chvíli na mýtinu vyšel starý muž s naježeným plnovousem. „Lidé dobří, neměli byste trochu jídla pro chudého pocestného?“
Řeholníci měli konání dobrých skutků a milosrdenství jako svůj dobrovolný životní úděl, a navíc to domů byl už jen kousek. Proto se s žebrákem rozdělili o své, už tak docela chudé zásoby. Muž se usadil na pařez a při jídle vypravoval, kde všude byl a co se mu na cestách přihodilo. Načež se otočil k mladšímu z mnichů: „Mladý pane, co kdybyste rozdělal oheň? Nic nepotěší mysl a nerozehřeje údy v takové noci, jako teplo plápolající hraničky.“
„Proč ne, ale nemám křesadlo,“ namítl Matěj.
„Já také ne, ale můžete přeci vzít oheň z vaší lucerny,“ navrhl žebrák.
Matěj zahlédl, jak se ve tmě zlověstně zaleskly Gehornovy oči.
„To nepůjde, tohle není obyčejný oheň a nehodí se, abychom s ním zapalovali sprostou hranici někde uprostřed lesů,“ zaprotestoval nejistě Matěj.
„Oheň jako oheň!“ podivil se tomu žebrák. „Co na tom záleží?“
Matěj mu tedy vysvětlil, oč jde, a on nakonec neochotně přistoupil na usínání potmě. Všichni tedy po společné modlitbě zalehli a Matěj usínal s lucernou uloženou bezpečně blízko své hlavy.
Noc byla tichá a mimořádně tmavá. Z Gehornova místa se ozývalo hlasité chrápání. Tu se žebrák pohnul a vstal. Tiše, tak, aby ho ani sníh neprozradil, došel k novici. Přesvědčil se, zda spí, a pak položil dlaň na větrací otvor lucerny. Plamen uvnitř se pomalu zmenšil, pak naposledy zablikal a zhasl zadušen svými vlastními zplodinami. Žebrák se vztyčil. Ještě chvíli postál nad nic netušícím spáčem, pokýval hlavou a ztratil se v lesních stínech.
Matěje probudil velmi nepříjemný pocit, že se něco přihodilo. Otevřel oči a jen nechápavě zíral do tmy. Trvalo hodnou chvíli, než mu došlo, co tu nesedí.
„Tma!“ blesklo mu hlavou. V mžiku ze sebe shodil vyhřátou houni a vrhl se po lucerně.
„Bože, co se stalo?!“ zaúpěl. Vzápětí se však kousl do jazyka a vrhl vyděšený pohled směrem, kde spal Gehorn. „Spí, chvála Bohu!“ oddechl si. Byla to však malá úleva v téhle svízelné situaci. Ještě jednou překontroloval vychladlou lucernu. Všiml si, že místo, kde usínal žebrák, je prázdné. Matěj se kousal do promrzlého palce a uvažoval. Vzbudit mnicha a říct mu o katastrofě, která ho postihla? Nesmysl! Oba dobře ví, že zpátky do Bělehradu to nemají šanci stihnout. A na nějaký podvod by Gehorn nepřistoupil. Jestli tedy nechce z řádu, musí tu lampu nějak zapálit. Ten zpropadený žebrák měl pravdu, oheň jako oheň! Kdo to pozná?
Bylo to jasné, stačilo sehnat oheň. Otázkou však bylo kde.
V té noci se již podruhé kradl stín z provizorního tábora. Matěj se rozběhl zavátou cestou. Koně si pochopitelně vzít nemohl, nadělalo by to moc hluku. Doufal, že někde kousek dál narazí na nějakého nocující ho pocestného, kupce, nebo třeba cikány. V téhle situaci by klidně oslovil i je.
Po půl míli dorazil na křižovatku. Mimo dřevěného kříže tu nebylo nic.
„Bože, co mám dělat?“ vzdychl snad po sté. Náhle ucítil povědomý nasládlý zápach. „Uhlíři!“ zajásal a vydal se mezi stromy ve směru, odkud tušil, že přichází vůně páleného uhlí. Na cestu skoro neviděl. Tápal s jednou rukou napřaženou před sebe. Ještěže sníh, ležící na zemi, trošku prosvítal.
Najednou mu podklouzly nohy a svět se s ním zatočil. Skutálel se z nízkého svahu do zarostlé roklinky, nebo starého říčního koryta. Hned se však sesbíral ze země a v pokleku začal šmátrat po lucerně. V moment, kdy ji nahmatal, už se začínal skoro děsit, že ztratil i tu. S úlevou ji zvedl a očistil od sněhu. Najednou se zarazil.
Nebyl sám.
Pomalu se ohlédl a strnul. Z obzvláště tmavého stínu se na něj dívaly dvě veliké zelené oči.
„Pane Bože ochraňuj mě!“ pokřižoval se Matěj. „Kdo jsi?“ zeptal se roztřeseným hlasem.
„Ten, co jsi ho probudil,“ zazněla odpověď z temnoty a Matěje ovanul horký dech.
„Omlouvám se, to jsem nechtěl!“ zakoktal.
„Nic se nestalo,“ zaznělo vlídně. „Je docela příjemné být probuzen noční svačinou,“ nabral hlas zle posměšný tón.
Matěj se zděsil. Vmrštil však před sebe ruku, udělal do vzduchu znamení kříže a vykřikl: „Jsem služebníkem Božím a On mě ochrání! Odstup, pekelná zrůdo!“
„Na to se ti můžu ...“ Oči se mírně přivřely. „Bohové mají jiné starosti, než hlídat nějaký lidičky.“
Matěj nasucho polkl. „Prosím, nežer mě,“ zaskuhral. Neviděl sice tělo, k němuž ty oči patřily, ale odhadoval, že bude hodně veliké.
Zelený pohled najednou jakoby změkl. „Neboj se. Nechci si s vámi lidmi nic začínat a dělat si zbytečně problémy. Navíc mi chutná víc hovězí.“
Novic se malinko uklidnil.
„Myslel jsem, že tu budu mít klid k odpočinku,“ pokračoval tvor, „nečekal jsem, že i tu potkám jednoho z vás. Odpusť mi mou zvědavost, ale co děláš tady, tak daleko od všech vašich sídel?“
Matěj ukázal očím studenou lucernu. Chrastila, jak se mu třásla ruka. „Potřebuji ji zapálit.“
„Pcháá!“ Oči se zavřely. „Kvůli takovému nesmyslu běháš nocí a budíš draky?!“
Drak? Matěj se otřásl. Najednou v jeho zoufalstvím zmučené mysli vyskočil ještě zoufalejší nápad. „Ty jsi drak? Ohnivý drak?“ zeptal se dychtivě.
„Ano, to jsem.“ Oči se zase přivřely, tentokrát však šibalsky. „Proč?“
Matěj by přísahal, že v té černočerné tmě zahlédl široký zubatý úsměv.
„Chceš, abych ti zapálil tvou lucernu?“
Teď ale Matěj znejistěl. Tady už nešlo jen o vyloučení z řádu, tady hrozil oheň, a to velmi nepříjemně blízko jeho těla. Ale nebyl to oheň dračí, nýbrž inkviziční! Než však dokončil tento myšlenkový postup, uslyšel sám sebe, jak říká: „Ano, zapal mi ji, prosím!“
„Otevři to a přistrč blíž,“ zazněl hlas z temnoty. Pak bylo slyšet, jak se drak nadechuje, a oči se zaměřily na lucernu.
„Puff!“
Někde zpod nich vyletěla docela maličká ohnivá kapka, která se rozplácla o vnitřní prostor lampy. Ta okamžitě zahořela přebytkem paliva, ale po chvilce se plamen ustálil a zůstal jen na knotu.
„Tak utíkej, ty Boží služebníku!“ zasmál se drak.
Matěj ani nevěděl, jak znovu našel tábořiště a Gehorna. Zalehl znova pod svou houni, ale rozžatou lampu tentokrát nepustil raději z ruky. To, co právě prožil, jím tak otřáslo, že i přes strašlivou únavu oka nezamhouřil.
Druhý den v podvečer opravdu oba poutníci dosáhli kláštera, kde se jim dostalo velkolepého uvítání. Matěj očekával, že odnese lampu hned do kaple, kde zapálí věčné světélko nad oltářem. Byl však jedním starším mnichem s vážnou tváří odveden k převorovi. Když za ním bouchly těžké dveře a zahlédl, jakého tu má Jeroným návštěvníka, věděl, že je zle! Na stoličce tu totiž seděl onen žebrák z předešlé noci.
„Matěji, přines lucernu,“ přikázal převor. Pronesl to takovým hlasem, že nebylo poznat, zda je spokojený, nebo strašlivě rozzlobený.
Novic přišel blíž a postavil lampu na stůl.
Teď se teprve Jeroným zamračil a udeřil na něj: „Odkud je ten oheň?!“
„Z Palestiny“ špitl Matěj. „Vyzvedl jsem ho v Bělehradě.“
„Lžeš!“ zařval prelát. „Tady bratr Jeremius, potulný mnich a přítel řádu, ho včera v noci osobně uhasil,“ ukázal přitom na žebráka, který tu seděl se sepnutýma rukama. „V okruhu pěti mil nebylo živé duše, která by ti lampu opět zapálila. Ptám se tedy znova, kde jsi ten oheň vzal?“
Zoufalství minulé noci nebylo ničím proti tomu, co právě teď Matěj prožíval. Odtud nebylo úniku a na pomoc zvenčí se spoléhat také nešlo. Pravdu říct nemohl a žádné jiné vysvětlení nepřicházelo v úvahu. Ovšem vysvětlit to musel. A to rychle.
Potřebuju zázrak, napadlo ho. „Zázrak,“ zopakoval si nahlas.
„Cože? Jaký zázrak?“ zbystřil převor.
Matějovi docvaklo, jak si jeho zoufalou poznámku vyložil, a rozhodl se vsadit na jedinou, leč hodně slabou kartu. „A … ano, byl to zázrak.“
S převorem to ani nehnulo. „Popiš, jak k tomu došlo!“
„Probudil jsem se a uviděl, že lampa zhasla.“ Matěj se snažil vší silou dívat Jeronýmovi přímo do očí. „Začal jsem se modlit, náhle nebe zahořelo jasným světlem a v lampě se objevil plamen.“ Nevydržel to a sklopil zrak.
Převor se opřel v křesle a přivřel oči. „Součástí naší víry je i příjímání zázraků. Ty se obyčejně dějí beze svědků, ale tenhle jednoho má.“ Zazvonil, a do kanceláře vstoupil mnich, který přivedl Matěje.
„Zavolej mi bratra Gehorna.“
A je to v háji, z toho se nevylžu, napadlo Matěje.
Gehorn vstoupil, se všemi se pozdravil a úkosem se zamračil na svého svěřence.
„Bratře Gehorne,“ začal Jeroným, „Matěj nám tvrdí, že k zapálení lampy došlo z vůle vyšší moci. Co nám k tomu můžeš povědět?“
„Věděl jsem přirozeně, proč na nás Jeremius čeká v lese, a co má za úkol udělat.“ Mnich mluvil klidně a vyrovnaně. „Sám jsem před lety podstoupil podobnou zkoušku. Proto jsem předstíral spánek a viděl vše, co se té noci událo.“
Matějovi se udělalo zle. Gehorn se k němu otočil, tak podivně se na něj podíval a řekl: „Chcete mé svědectví a já tuším, co se vám asi Matěj ostýchá říct. Bude to znít možná podivně, ale potvrzuji, že došlo k zázraku.“
Matěj byl v naprostém šoku. Ani moc nevnímal, co se kolem něj začalo dít. Ten náhlý zvrat jeho beznadějné situace byl jako sen. Jeroným mu gratuloval ke splnění zkoušky a nechal ho odnést oheň do kaple. Zpráva o zázraku se rychle rozšířila, takže tu už bylo veškeré osazenstvo kláštera, aby se podívalo na ten maličký plamínek; jediný důkaz zázraku. Když se pozdě v noci úplně vysílený Matěj dopotácel do své cely, zhroutil se na lůžko a okamžitě usnul.
Další den byl abnormálně krásný. Bylo sice mrazivo, ale na sněhu se ve slunečních paprscích třpytily ledové krystalky. Celý klášter byl na nohou a všichni se věnovali přípravám oslav blízkého Štědrého dne. Matěje však nechali spát, a proto vyšel ven až v pozdním dopoledni. Rozhodl se využít vzácného volna a trochu si srovnat myšlenky. Procházel se tedy po nádvoří a přemýšlel. Zabloudil i k malé brance, která vedla do klášterních zahrad. Vešel a ke svému překvapení uviděl Gehorna. Seděl na lavičce, opíral se o kamennou zeď a se zavřenýma očima si užíval paprsků chladného zimního slunce. Matěj přišel blíž.
„Klidně si sedni,“ vyzval ho mnich, aniž by otevřel oči.
Novic tak učinil. „Jak jsi mne poznal?“
„Po čichu.“
Matěje jeho odpověď docela zarazila, ale pálily ho jiné otázky. „Proč?“
„Proč, co?“
„Proč jsi lhal?“ Matěj se ohlédl, zda je někdo náhodou nemůže vyslechnout.
„Nelhal jsem. Jinak než zázrakem bys tu lampu nezapálil. Tedy většina lidí by to za zázrak rozhodně považovala. Nezabývej se tím. Zkoušku jsi splnil, tak co?“
„Ale já ji nesplnil,“ skoro vykřikl Matěj. „Nepřinesl jsem světlo z Betléma, ale ...“ zarazil se. „Ve skutečnosti jsem Jeronýma podvedl, a ty to víš!“
Starší mnich se usmál. „O Jeronýma vůbec nešlo. TU zkoušku, o kterou opravdu šlo, jsi složil na výbornou!“
Matěj byl zmaten čím dál víc. „Ty víš, kdo mi tu lucernu rozsvítil?“
„Ovšem. Já sám,“ usmál se mnich a teprve teď otevřel oči. Nebyly modré, jako normálně, ale úplně zelené a měly svislé zřítelnice. Matěj si byl naprosto jistý, že právě takové měl i drak z předešlé noci. „Ty jsi ...?“
Gehorn přikývl.
„Ale jak to? Proč? Co to ... znamená?“ nechápal Matěj. Předtím uvažoval, co vedlo jeho vychovatele k takovému chování, a měl určitou teorii. Ta ovšem vzala plně za své. Nevěděl, nač se ptát. Gehorn mu však vyšel vstříc.
„To je tak, draků bylo vždycky málo, a když zemi začali zaplavovat lidé, velmi brzy jsme pochopili, že se s vámi zkrátka nedá bojovat. Bylo by to jako rvát se s dešťovými kapkami. Je vás příliš mnoho a dokážete se rychle množit. My však měli moc a dovednosti, které nám umožnily se skrýt. Ne pod zem, nebo na vrcholky hor, ale mezi vámi. Proto jsem já spolu s několika mými bratry vstoupil do tohoto maličkého řádu, abychom vytvořili lidské společenstvo, v němž bychom mohli žít. Vložili jsme do toho své poklady i dovednost.“
„Ale proč takhle?“ našel Matěj konečně řeč. „Proč prostě nevystupujete jako šlechticové, nebo dokonce panovníci?“
Mnich zavrtěl hlavou. „Krycí kouzla mají svá docela nepříjemná omezení. Řeholní život nám vyhovuje mnohem lépe.“
„Tady je vás tedy víc?“ ptal se Matěj dál.
„Sedm. Většina rady,“ odpověděl Gehorn.
„Jeroným taky?“
„Ne, ten ne. Převor o nás dokonce ani neví. Je to reprezentant řádu, musí se hodně stýkat s lidmi. Riziko prozrazení by bylo příliš veliké.“
„A co ta zkouška?“ vzpomněl si novic. „V čem tedy spočívala?“
Gehorn se znova usmál. „Nešlo opravdu o to, abys donesl světlo, ale o to, jak se zachováš v převorově kanceláři. Potřebujeme kolem sebe skupinu lidí, která bude zasvěcená do našeho problému. Tebe jsme si vybrali, protože víš, jaké to je žít na okraji společnosti a budeš si vážit možností, které se ti s námi otevřou. Navíc nejsi žádný hlupák. Teď šlo jen o to zkusit, jestli dokážeš čelit problémům, a jestli dokážeš chodit takříkajíc na břitu meče. Proto jsme tě doporučili Jeronýmovi pro tento nevšední test, ale ani on nevěděl o jeho pravém účelu.“
Matěj zamrkal. „Co po mně teď budete chtít?“
Dračí mnich pokrčil rameny. „Jsi mladý a možností je spousta. Převor je plný sil, ale než dospěješ a nasbíráš dostatek zkušeností, už ho nejspíš unaví stáří. Pravděpodobně nastoupíš na jeho místo. Ovšem ty už budeš přesně vědět, co to znamená.“
Gehorn se odmlčel a nechal chlapce, aby strávil jeho informace.
Zahrada byla celá pokrytá sněhem, zdála se jako obestřená stříbrným kouzlem. Ve věži nad jejich hlavami se rozezněl zvon, oznamující čas poledních modliteb a za nedalekou zdí se ozvaly hlasy lidí, kteří v tomto období navštěvovali klášterní kapli. Jistě budou mít zájem o betlémské světlo, napadlo Matěje. „Stejně se nemůžu zbavit pocitu, že je to podvod,“ zauvažoval nahlas. „Jak k tomu přijdou například ti lidé? Vždyť si domů přinesou dračí oheň!“
Gehorn pokrčil rameny. „Ano. Vadí ti to hodně?“
Matějovi docházelo jen zvolna, co pro něj tento rozhovor opravdu znamená. Celá ta úžasná budoucnost, co ho čekala, zůstávala smrsklá jen v představě, že ta příjemná klášterní kancelář bude jednou jeho. Byla to sice jen taková prkotina, ale její příslib byl nesmírně příjemný.
„Myslím, že se s tím dokážu srovnat,“ usmál se a opřel se o zeď vedle draka.

KONEC

Komentáře


reagovat Tariades - 2015-01-14 22:49:59
Doporučuji
Hmm... pod svícnem bývá tma. Sympatické...


reagovat Ludamira - 2014-12-11 20:17:46
Doporučuji
Pěkné téma přesně do adventu, pěkně zpracované, přiměřeně napínavé, zkrátka stojí za to se zastavit v předvánočnímu shonu a přečíst si tuhle povídku. Dračí příznivce zahřeje líp než svařák.


reagovat Akor - 2014-12-11 18:01:56
Doporučuji
Nádherné a velmi čtivé, a navíc je to další zajímavý pohled na soužití draků a lidí
a Zcela nečekané rozuzlení
Zpráva byla upravena: 2014-12-11 21:43:14



Souhlas s poskytnutím osobních údajů
design © Olven