Z deníku dračice 4
Mám ráda léto. Všechno se zelená, je teplo a dobrá termika, takže se mi pohodlně lítá a můžu si dělat dlouhé výlety. Tak mě napadá, že tak tomu říkají lidi, ale oni většinou nelítají. Chodí, takže by tomu měli říkat spíš východy. Ale to je jedno.
Takže dělám výlety. Pohovím si třeba u vody, nebo se usadím někdy na vysoké skále a kochám se. Ale ze všeho nejraději navštěvuju hrady. Dnes už tam sice nebývá nic k jídlu, tedy pokud nevyplením stánek s občerstvením, nebo hradní hospodu, ale to je vždycky jen taková svačinka. To nejlepší na zub už odtud dávno zmizelo. Přesto mám památky ráda. Karlštejn, Kost (tady je nepřítomnost masa přímo markantní), Trosky … je jich spousta.
Letos jsem se rozhodla zaletět až na Moravu a když už jsem tu byla, navštívila jsem Brno. Starou radnici jsem tedy vynechala. Dívat se na vycpané soukmenovce mi připadalo hodně morbidní. Ale jinak jsem to tam prošmejdila, jak to jen šlo. A co by to bylo za návštěvu, kdybych se nepodívala na Špilberk. Není to hrad v pravém slova smyslu, ale své kouzlo rozhodně má. Nebýt té nepříjemnosti, určit by se mi tam líbilo.
Začalo to docela dobře. Sotva jsem přistála na vyhlídce s bronzovou sochou nějaké vousaté ženské, slupla jsem dvě divoké kozy, které tam dělaly strašný svinčík, a pídila se po vstupném. Dělávám to tak nějak z principu, i když po mě nikdy nikdo nic platit nechce. Ani nevím proč.
Nakoukla jsem do vrátnice a takové milé, roztřesené paní, co si zrovna dřepla do koutku, jsem se ptala po lístcích. Tichým hlasem odpověděla, že ode mě žádné peníze nechce (jako obyčejně) a vysvětlila, že kasematy jsou pro mě moc úzké, takže si všechno můžu prohlédnout stejně jen z venku. Pak zavolala průvodce, který jak mě uviděl, tak se roztřásl. Lidi se v mé blízkosti vůbec dost třesou. Všimla jsem si toho už dávno, ale nemůžu přijít na důvod.
Ten dobrý muž mě obešel, zády se přitom tisknul ke zdi, a povídá: „Pojďte, prosím, za mnou. Ukážu vám hradby.“ Vystoupali jsem na ochoz nad opevněním. Průvodce začal popisovat historii hradu a trošku se uklidnil. Přesto po mě občas koukal, asi se chtěl přesvědčit, že ho poslouchám. Takhle jsem došli až k mostu, který vedl přes široký hradní příkop do průchodu pod kaplí. On to vlastně příkop ani nebyl, spíš jakési dlouhé nádvoří, sevřené z jedné strany zdí paláce a z druhé cihlovou obezdívkou valu. Ústily tu vchody do kasemata a zem byla porostlá trávou. Procházely se tu hloučky turistů s plánky podzemí, nebo s podobnými průvodci, jakého jsem měla já. Zrovna vyprávěl cosi o střelecké baště. Už jsem to moc nevnímala, protože sem pálilo slunce a mě se tím horkem nějak klížily oči.
Najednou mou pozornost přitáhnul jeden detail na zděném zábradlí, které lemovalo okraj příkopu. Tmavé, rozpraskané cihly tu byly naskládané tak, že tvořily podivnou mozaiku. Přestala jsem si všímat výkladu a šla se na to podívat víc z blízka. Bylo to neuvěřitelné, ale jak jsem to pozorovala, tak se ty trhliny a vydrolené kusy malty začaly skládat do nějakého nápisu. Přimhouřila jsem oči a natáhla krk. Bylo to čím dál zřetelnější, ale stále nečitelné. Vznikající nápis vedl po sloupku zábradlí vzhůru, křižoval korunu a mizel někde v příkopu. Přišla jsem až úplně k nízké zídce a zblízka zkoumala tu záhadu. Byla jsem tak zvědavá, co mi ta slova řeknou, že jsem studovala jedno písmenko za druhým a přitom si nevšimla, že se nebezpečně nakláním přes okraj příkopu. Najednou mi drápy na zadních nohách uklouzly po vyhlazených dlažebních kostkách. Ještě dvakrát jsem zběsile škrtla nohama o zem v zoufalé snaze zachytit se a udržet rovnováhu, a pak jsem s řevem přepadla přes okraj příkopu. Křídla se tam roztáhnout nedala, stěny byly příliš blízko. Jen jsem si o ně odřela klouby a s heknutím žuchla do trávy na dně. Příkop byl naštěstí hluboký asi jen sedm metrů, takže při mé velikosti nepředstavoval pád nijak velké nebezpečí, ale lekla jsem se.
Ležela jsem na zemi a koukala na lidi, kteří se seběhli okolo mě.
„Nestalo se vám nic?“ vola můj průvodce z vrchu a nakláněl se přes zábradlí spolu s dalšími čumily. Zajímavé, teď se nikdo netřásl.
Davem dole se prodral postarší muž a zastavil se tak, že jsem měla pocit, jako by se nade mnou tyčil do obrovské výšky. Změřil si pohledem cihlovou zeď z níž jsem sletěla, pak zavrtěl hlavou a zamlaskal: „Tedy psů už sem pár naskákalo, ale že by sem spadnul drak, to vidím poprvé!“
Konec
Takže dělám výlety. Pohovím si třeba u vody, nebo se usadím někdy na vysoké skále a kochám se. Ale ze všeho nejraději navštěvuju hrady. Dnes už tam sice nebývá nic k jídlu, tedy pokud nevyplením stánek s občerstvením, nebo hradní hospodu, ale to je vždycky jen taková svačinka. To nejlepší na zub už odtud dávno zmizelo. Přesto mám památky ráda. Karlštejn, Kost (tady je nepřítomnost masa přímo markantní), Trosky … je jich spousta.
Letos jsem se rozhodla zaletět až na Moravu a když už jsem tu byla, navštívila jsem Brno. Starou radnici jsem tedy vynechala. Dívat se na vycpané soukmenovce mi připadalo hodně morbidní. Ale jinak jsem to tam prošmejdila, jak to jen šlo. A co by to bylo za návštěvu, kdybych se nepodívala na Špilberk. Není to hrad v pravém slova smyslu, ale své kouzlo rozhodně má. Nebýt té nepříjemnosti, určit by se mi tam líbilo.
Začalo to docela dobře. Sotva jsem přistála na vyhlídce s bronzovou sochou nějaké vousaté ženské, slupla jsem dvě divoké kozy, které tam dělaly strašný svinčík, a pídila se po vstupném. Dělávám to tak nějak z principu, i když po mě nikdy nikdo nic platit nechce. Ani nevím proč.
Nakoukla jsem do vrátnice a takové milé, roztřesené paní, co si zrovna dřepla do koutku, jsem se ptala po lístcích. Tichým hlasem odpověděla, že ode mě žádné peníze nechce (jako obyčejně) a vysvětlila, že kasematy jsou pro mě moc úzké, takže si všechno můžu prohlédnout stejně jen z venku. Pak zavolala průvodce, který jak mě uviděl, tak se roztřásl. Lidi se v mé blízkosti vůbec dost třesou. Všimla jsem si toho už dávno, ale nemůžu přijít na důvod.
Ten dobrý muž mě obešel, zády se přitom tisknul ke zdi, a povídá: „Pojďte, prosím, za mnou. Ukážu vám hradby.“ Vystoupali jsem na ochoz nad opevněním. Průvodce začal popisovat historii hradu a trošku se uklidnil. Přesto po mě občas koukal, asi se chtěl přesvědčit, že ho poslouchám. Takhle jsem došli až k mostu, který vedl přes široký hradní příkop do průchodu pod kaplí. On to vlastně příkop ani nebyl, spíš jakési dlouhé nádvoří, sevřené z jedné strany zdí paláce a z druhé cihlovou obezdívkou valu. Ústily tu vchody do kasemata a zem byla porostlá trávou. Procházely se tu hloučky turistů s plánky podzemí, nebo s podobnými průvodci, jakého jsem měla já. Zrovna vyprávěl cosi o střelecké baště. Už jsem to moc nevnímala, protože sem pálilo slunce a mě se tím horkem nějak klížily oči.
Najednou mou pozornost přitáhnul jeden detail na zděném zábradlí, které lemovalo okraj příkopu. Tmavé, rozpraskané cihly tu byly naskládané tak, že tvořily podivnou mozaiku. Přestala jsem si všímat výkladu a šla se na to podívat víc z blízka. Bylo to neuvěřitelné, ale jak jsem to pozorovala, tak se ty trhliny a vydrolené kusy malty začaly skládat do nějakého nápisu. Přimhouřila jsem oči a natáhla krk. Bylo to čím dál zřetelnější, ale stále nečitelné. Vznikající nápis vedl po sloupku zábradlí vzhůru, křižoval korunu a mizel někde v příkopu. Přišla jsem až úplně k nízké zídce a zblízka zkoumala tu záhadu. Byla jsem tak zvědavá, co mi ta slova řeknou, že jsem studovala jedno písmenko za druhým a přitom si nevšimla, že se nebezpečně nakláním přes okraj příkopu. Najednou mi drápy na zadních nohách uklouzly po vyhlazených dlažebních kostkách. Ještě dvakrát jsem zběsile škrtla nohama o zem v zoufalé snaze zachytit se a udržet rovnováhu, a pak jsem s řevem přepadla přes okraj příkopu. Křídla se tam roztáhnout nedala, stěny byly příliš blízko. Jen jsem si o ně odřela klouby a s heknutím žuchla do trávy na dně. Příkop byl naštěstí hluboký asi jen sedm metrů, takže při mé velikosti nepředstavoval pád nijak velké nebezpečí, ale lekla jsem se.
Ležela jsem na zemi a koukala na lidi, kteří se seběhli okolo mě.
„Nestalo se vám nic?“ vola můj průvodce z vrchu a nakláněl se přes zábradlí spolu s dalšími čumily. Zajímavé, teď se nikdo netřásl.
Davem dole se prodral postarší muž a zastavil se tak, že jsem měla pocit, jako by se nade mnou tyčil do obrovské výšky. Změřil si pohledem cihlovou zeď z níž jsem sletěla, pak zavrtěl hlavou a zamlaskal: „Tedy psů už sem pár naskákalo, ale že by sem spadnul drak, to vidím poprvé!“
Konec