Vrhcáby života
VRHCÁBY ŽIVOTA
V jednom pohoří byla jedna osamělá hora a v ní, těsně pod vrcholem, vchod do jedné jeskyně. A tam se jednoho dne narodil drak. On se tedy spíš vyklubal z velkého vejce, které leželo samo jediné v prostorném hnízdě upleteném z proutí. Muselo tu být opravdu dlouho, protože jeho lože bylo tak polité sintrem, že vypadalo jako z porcelánu a samo vejce bylo zpola utopené v travertinu.
Mladý drak pohlédl na svět, zatím jen jedním okem, protože druhé měl ještě slepené. Nepřišlo mu divné, že je tam jen on sám, ani lítost kvůli tomu neměl – nevěděl, že by to mohlo být jinak, ale to místo se mu příliš nelíbilo. Proto vylezl z hnízda a vypravil se jedinou chodbou tam, kam mu velel pud. A tak se dostal až k východu a vykoukl ven. Tady to bylo mnohem lepší, než temná, vlhká a studená jeskyně! Svítilo tu hřejivé slunce, po modrém nebi se honily obláčky a všude okolo byly vysoké hory, jako siluety jeho předků. Hluboko pod ním se rozkládalo obrovské zelené údolí. Drak se dlouho nerozmýšlel a dal se jedinou možno cestou, a to dolů.
---
Než došel na úpatí hory, oba žloutkové váčky, s nimiž se vyklubal a které měl jako přenosnou zásobárnu, byly prázdné a téměř vstřebané do jeho bříška. Byl sice malý, ale měl velký hlad.
Z pod jeho hory vytékaly dva prameny. Mezi nimi byla horská louka s osamocenými balvany, na nichž se vyhřívali svišti. V drakovi se ihned probudily jeho lovecké touhy a vrhnul se na ně. Dva ulovil a poprvé v životě si opravdu pochutnal. Zapil to dvěma doušky z východního pramene a vyvalil se na sluníčko. Tady bylo dobře. Rozhodl se tu zůstat.
Pravidelně dováděl ve vodách obou potoků, hrál si v kleči a dvakrát denně chodil na lov. V zimně se klouzal po úbočích.
Strávil tu dokonalá mláděcí léta.
---
Byl březen a do údolí nesměle nakukovalo slunce skrze nejvyšší ze tří sedel. Znamenalo to, že co nevidět přijde obleva a v horách nastane jaro. Drak se vyhříval na svém oblíbeném místě, mezi třemi plochými kameny, a užíval si krásného dne. V jeho mysli však byly chmury. V poslední době hladověl. Bylo stále obtížnější najít dostatek jídla, musel létat někdy i celé hodiny, aby ulovil nějakého sviště, a kolikrát se už vrátil s nepořízenou. Jeho údolí jako by se nějak zmenšilo. Bude třeba se podívat, co je za jeho hranicemi, napadlo ho. Vstal a rozhlédl se po koruně skal, která vytyčovala celý jeho svět. Co tam asi bude? Co když nic? Ale ne, když vyletí hodně vysoko, vždy vidí troje hradby hor, takže tam musejí být i další údolí.
V tom se proti slunci cosi mihlo a od třetího sedla se ozval pronikavý hlas. Drak byl v tu ránu ve střehu a roztahoval křídla. Co to je? Kdo to je?! A co chce? Měl strach, ale jakýsi hlas v hlavě mu našeptával, že vetřelce je třeba zahnat, a třeba i zabít, kdyby se bránil.
Drak vystartoval, přeletěl údolí těsně nad zemí sotva mávaje křídly, těsně před skálou však zabral a vystřelil k nebi jako šíp. Vřítil se do sedla a chtěl se na nezvaného otrapu vrhnout, ale zarazil se. Ten stejný hlas, který ho vyburcoval k útoku, ho teď přibrzdil. Na skalním výběžku totiž seděla majestátní dračice. Krk měla elegantně stočený a břicho jí zdobily tři světlé pruhy. Jak uviděla draka, jen na něj mrkla a vznesla se do výšky. On se zařadil za ni a zvědavě ji okukoval. Zapomněl na hlad, zimu i strachy. Společně tak třikrát zakroužili kolem jeho rodné hory a pak odletěli do širého světa.
---
Letěli daleko, předaleko, až do krajiny mezi čtyřmi jezery. Tady našli místo, které se jim zamlouvalo, a usadili se. Lesy tu byly plné zvěře a drakovi se moc líbilo, že zimy jsou tu mnohem mírnější a kratší. I voda tu byla teplejší, i když ne tak čistá, jako v horách. Řeky a říčky pomalu tekly svými koryty a v tůních číhali na svou kořist lososi.
Ten den měl drak při lovu štěstí, protože dostal hned čtyři laně. Uviděl malé stádo, které se popásalo na louce. Připlížil se kryt houštím, zkontroloval směr větru a pak vyrazil. Jako jestřáb dopadl doprostřed houfu a jedno zvíře chytil do spárů. Ostatní laně se pokusily utéct, ale v hrůze si nevšimly, že louka končí hlubokou strží.
Drak dovlekl bohatou kořist do sluje, kterou obýval se svou dračicí, a těšil se, jak ji překvapí.
Ale překvapila ona jeho. Zatímco byl na lovu, vejce, které hlídala, puklo a ona mohla svému druhovi hrdě ukázat maličké mládě.
Byl to čtvrtý potomek, kterého spolu vyvedli.
---
Drak vraštil čelo a zatínal čelisti. Byl nesvůj. Viděl už, pravda, pětkrát padesát zim, ale stále si ještě dokázal mezi svými bratry sjednat respekt a nečinilo mu problémy ztrestat jakéhokoliv troufalce, který by si činil nárok na jeho místo. Přesto cítil, že se doba mění a jemu se to pranic nelíbilo.
Včera je zase potkal. V krátké době to bylo už po páté. Malí nicotní červíci, kteří se mu nemohli rovnat silou, ani velikostí. A přece se mu z nich ježily šupiny. Mají zbraně a nebojí se ohně. Dokonce ho používají, podobně jako on. A co nejhůř – mají zlato! Dokážou ho vysbírat z říčního písku, ale i vyrvat ze země. Zlato. Jeho voňavé zlato!
Nadzvedl se a překontroloval hromadu zlatých valounů, mincí a šperků, kterou ukrýval pod svým břichem. Žárlivě shrnul pět kousků, které se rozkutálely, a vše urovnal do úhledného kužele.
Zlato – poklad, který ho hřál na srdci. Zlato, jeho jedinou radost.
---
Asi už ho museli nějakou dobu sledovat. Museli si všimnout, že už dlouho nevychází ze sluje. Museli tušit, že už se sotva hýbe a oči má už jen na to, aby rozeznal světlo do tmy. Lidé z šesti vesnic v okolí se spojili a postavili malou armádu, která vytáhla k jeho obydlí. Z části je hnala zášť k jeho síle a dlouho dušený strach, a z části zvěsti o jeho pohádkovém jmění. Měli v úmyslu překvapit ho uprostřed noci šestého novu v jeho úkrytu a šestkrát mu probodnout srdce, jak jim to poradil věštec.
Jenže prastarý drak se překvapit nedal. Znal svůj příbytek a vycítil nebezpečí. Sebral v sobě veškerou sílu a doslova roztrhal útočníky na kusy. Muži jen ječeli hrůzou, zahazovali zbraně a snažili se spasit útěkem. Ty, kterým se podařilo přežít první útok, však zastihl v chodbě drakův plamenný dech. Ale ani ti, kteří se popálení a oslepení dostali ven, ještě neměli vyhráno. Drak se rozhodl, že je bude pronásledovat. Vyvlekl se ven a dál trhal a drtil vše, na co narazil. Posledních šest bojovníků se semklo do malého šiku a vyrazilo proti drakovi v zoufalém protiútoku, ale smetl je jedinou ranou svého ocasu.
Drak ztěžka dosedl a obtížně dýchal. Vyhrál, ale sám byl na konci sil. Cítil se unavený a chtělo se mu strašně spát. Naposledy zvedl své skoro slepé oči k nebi, pak je zavřel a pomalu ulehl do podupané trávy. A přišel sen.
Zdálo se mu, jak letí za svými předky a na cestu mu nocí svítí šest jasných hvězd.
KONEC
V jednom pohoří byla jedna osamělá hora a v ní, těsně pod vrcholem, vchod do jedné jeskyně. A tam se jednoho dne narodil drak. On se tedy spíš vyklubal z velkého vejce, které leželo samo jediné v prostorném hnízdě upleteném z proutí. Muselo tu být opravdu dlouho, protože jeho lože bylo tak polité sintrem, že vypadalo jako z porcelánu a samo vejce bylo zpola utopené v travertinu.
Mladý drak pohlédl na svět, zatím jen jedním okem, protože druhé měl ještě slepené. Nepřišlo mu divné, že je tam jen on sám, ani lítost kvůli tomu neměl – nevěděl, že by to mohlo být jinak, ale to místo se mu příliš nelíbilo. Proto vylezl z hnízda a vypravil se jedinou chodbou tam, kam mu velel pud. A tak se dostal až k východu a vykoukl ven. Tady to bylo mnohem lepší, než temná, vlhká a studená jeskyně! Svítilo tu hřejivé slunce, po modrém nebi se honily obláčky a všude okolo byly vysoké hory, jako siluety jeho předků. Hluboko pod ním se rozkládalo obrovské zelené údolí. Drak se dlouho nerozmýšlel a dal se jedinou možno cestou, a to dolů.
---
Než došel na úpatí hory, oba žloutkové váčky, s nimiž se vyklubal a které měl jako přenosnou zásobárnu, byly prázdné a téměř vstřebané do jeho bříška. Byl sice malý, ale měl velký hlad.
Z pod jeho hory vytékaly dva prameny. Mezi nimi byla horská louka s osamocenými balvany, na nichž se vyhřívali svišti. V drakovi se ihned probudily jeho lovecké touhy a vrhnul se na ně. Dva ulovil a poprvé v životě si opravdu pochutnal. Zapil to dvěma doušky z východního pramene a vyvalil se na sluníčko. Tady bylo dobře. Rozhodl se tu zůstat.
Pravidelně dováděl ve vodách obou potoků, hrál si v kleči a dvakrát denně chodil na lov. V zimně se klouzal po úbočích.
Strávil tu dokonalá mláděcí léta.
---
Byl březen a do údolí nesměle nakukovalo slunce skrze nejvyšší ze tří sedel. Znamenalo to, že co nevidět přijde obleva a v horách nastane jaro. Drak se vyhříval na svém oblíbeném místě, mezi třemi plochými kameny, a užíval si krásného dne. V jeho mysli však byly chmury. V poslední době hladověl. Bylo stále obtížnější najít dostatek jídla, musel létat někdy i celé hodiny, aby ulovil nějakého sviště, a kolikrát se už vrátil s nepořízenou. Jeho údolí jako by se nějak zmenšilo. Bude třeba se podívat, co je za jeho hranicemi, napadlo ho. Vstal a rozhlédl se po koruně skal, která vytyčovala celý jeho svět. Co tam asi bude? Co když nic? Ale ne, když vyletí hodně vysoko, vždy vidí troje hradby hor, takže tam musejí být i další údolí.
V tom se proti slunci cosi mihlo a od třetího sedla se ozval pronikavý hlas. Drak byl v tu ránu ve střehu a roztahoval křídla. Co to je? Kdo to je?! A co chce? Měl strach, ale jakýsi hlas v hlavě mu našeptával, že vetřelce je třeba zahnat, a třeba i zabít, kdyby se bránil.
Drak vystartoval, přeletěl údolí těsně nad zemí sotva mávaje křídly, těsně před skálou však zabral a vystřelil k nebi jako šíp. Vřítil se do sedla a chtěl se na nezvaného otrapu vrhnout, ale zarazil se. Ten stejný hlas, který ho vyburcoval k útoku, ho teď přibrzdil. Na skalním výběžku totiž seděla majestátní dračice. Krk měla elegantně stočený a břicho jí zdobily tři světlé pruhy. Jak uviděla draka, jen na něj mrkla a vznesla se do výšky. On se zařadil za ni a zvědavě ji okukoval. Zapomněl na hlad, zimu i strachy. Společně tak třikrát zakroužili kolem jeho rodné hory a pak odletěli do širého světa.
---
Letěli daleko, předaleko, až do krajiny mezi čtyřmi jezery. Tady našli místo, které se jim zamlouvalo, a usadili se. Lesy tu byly plné zvěře a drakovi se moc líbilo, že zimy jsou tu mnohem mírnější a kratší. I voda tu byla teplejší, i když ne tak čistá, jako v horách. Řeky a říčky pomalu tekly svými koryty a v tůních číhali na svou kořist lososi.
Ten den měl drak při lovu štěstí, protože dostal hned čtyři laně. Uviděl malé stádo, které se popásalo na louce. Připlížil se kryt houštím, zkontroloval směr větru a pak vyrazil. Jako jestřáb dopadl doprostřed houfu a jedno zvíře chytil do spárů. Ostatní laně se pokusily utéct, ale v hrůze si nevšimly, že louka končí hlubokou strží.
Drak dovlekl bohatou kořist do sluje, kterou obýval se svou dračicí, a těšil se, jak ji překvapí.
Ale překvapila ona jeho. Zatímco byl na lovu, vejce, které hlídala, puklo a ona mohla svému druhovi hrdě ukázat maličké mládě.
Byl to čtvrtý potomek, kterého spolu vyvedli.
---
Drak vraštil čelo a zatínal čelisti. Byl nesvůj. Viděl už, pravda, pětkrát padesát zim, ale stále si ještě dokázal mezi svými bratry sjednat respekt a nečinilo mu problémy ztrestat jakéhokoliv troufalce, který by si činil nárok na jeho místo. Přesto cítil, že se doba mění a jemu se to pranic nelíbilo.
Včera je zase potkal. V krátké době to bylo už po páté. Malí nicotní červíci, kteří se mu nemohli rovnat silou, ani velikostí. A přece se mu z nich ježily šupiny. Mají zbraně a nebojí se ohně. Dokonce ho používají, podobně jako on. A co nejhůř – mají zlato! Dokážou ho vysbírat z říčního písku, ale i vyrvat ze země. Zlato. Jeho voňavé zlato!
Nadzvedl se a překontroloval hromadu zlatých valounů, mincí a šperků, kterou ukrýval pod svým břichem. Žárlivě shrnul pět kousků, které se rozkutálely, a vše urovnal do úhledného kužele.
Zlato – poklad, který ho hřál na srdci. Zlato, jeho jedinou radost.
---
Asi už ho museli nějakou dobu sledovat. Museli si všimnout, že už dlouho nevychází ze sluje. Museli tušit, že už se sotva hýbe a oči má už jen na to, aby rozeznal světlo do tmy. Lidé z šesti vesnic v okolí se spojili a postavili malou armádu, která vytáhla k jeho obydlí. Z části je hnala zášť k jeho síle a dlouho dušený strach, a z části zvěsti o jeho pohádkovém jmění. Měli v úmyslu překvapit ho uprostřed noci šestého novu v jeho úkrytu a šestkrát mu probodnout srdce, jak jim to poradil věštec.
Jenže prastarý drak se překvapit nedal. Znal svůj příbytek a vycítil nebezpečí. Sebral v sobě veškerou sílu a doslova roztrhal útočníky na kusy. Muži jen ječeli hrůzou, zahazovali zbraně a snažili se spasit útěkem. Ty, kterým se podařilo přežít první útok, však zastihl v chodbě drakův plamenný dech. Ale ani ti, kteří se popálení a oslepení dostali ven, ještě neměli vyhráno. Drak se rozhodl, že je bude pronásledovat. Vyvlekl se ven a dál trhal a drtil vše, na co narazil. Posledních šest bojovníků se semklo do malého šiku a vyrazilo proti drakovi v zoufalém protiútoku, ale smetl je jedinou ranou svého ocasu.
Drak ztěžka dosedl a obtížně dýchal. Vyhrál, ale sám byl na konci sil. Cítil se unavený a chtělo se mu strašně spát. Naposledy zvedl své skoro slepé oči k nebi, pak je zavřel a pomalu ulehl do podupané trávy. A přišel sen.
Zdálo se mu, jak letí za svými předky a na cestu mu nocí svítí šest jasných hvězd.
KONEC