Společník
SPOLEČNÍK
Když člověk přijde na svět, moc toho zrovna neuvidí. Opustí to těsné, leč velmi bezpečné a přívětivé místo a ocitne se v prostředí vysloveně nepřátelském, studeném a plném oslepujícího světla. On však měl to štěstí, že těsně před tím, než ho, vysíleného a zděšeného, udeřil svět plnou silou, něco přece jen zahlédl. Uviděl oči. Veliké a neskutečné, překvapené stejně jako ty jeho. Ale okamžitě na ně zapomněl, protože vzápětí se na něj sesypalo milión dalších zážitků.
V příštích dnech se však stávalo, že za ním jejich majitel někdy přicházel. Jako by slyšel jeho volání, zvlášť když se cítil osamělý. Když byla daleko hřejivá náruč mámy. Když se však objevil jeho společník a roztáhl nad ním svá obrovská křídla, věděl, že je v bezpečí a už není sám. Nechápal, kdo to je a nezamýšlel se nad tím – ještě to neuměl. Stačilo mu, že je s ním.
Každý den nalézal něco nového. Každý den přicházel na kloub dalším a dalším věcem. Volal ho stále méně, až ho jednou z mysli ztratil úplně.
---
Děti se nerodí s pudem sebezáchovy. Neví, že oheň pálí, že zeď je tvrdá a schody prudké. Tohle všechno se musí pomalu, a někdy i bolestně, učit. A i když na to přijdou, mívají i pak docela hloupé nápady.
„Bojíš se?“ O rok starší kluk stál na samém okraji skály a tvářil se sebejistě.
Jistě, že se bál. Vždyť tam, co se čeřila zelená voda v lomu, to bylo skoro čtyři metry hluboko. Dech se mu tajil, když jen pomyslel na to, že by se k tomu přiblížil.
„Nebojím!“ odpověděl vzdorovitě.
„Tak skoč!“
Všechno se v něm vzpíralo, přesto pomalu kráčel k tomu místu, kde končil svět.
„Bábovka, neskočí!“ smál se kdosi vzadu. Před ním samolibý škleb jeho staršího kamaráda. Udělá to, skočí! Zavřel oči a odrazil se.
Poprvé v životě se najednou o nic neopíral, nic ho nedrželo. Bylo to nepříjemné a nečekaně dlouhé. To už snad musím být dole, napadlo ho. Chtěl se podívat. Rána!
Otevřel oči. Dál visel v prostoru, ale lom byl pryč, stejně jako modré nebe a ostatní kluci. Kolem byla jen noc. Rozhlédl se. V dálce se objevil světlý bod. Přimhouřil oči. Zvětšoval se, nebo se blížil? Jako by pulsoval a rychle nabíral tvar zářivého draka. Pomalu a rozvážně mával obrovskými křídly, dlouhý ocas za ním opisoval dráhu jeho letu. Stříbrná zář se zlatavými odlesky znemožňovala rozeznat víc detailů.
Ohromeně hleděl na to divadlo a ani ho nenapadlo se bát. Drak ho obletěl a pomalu zabrzdil před ním, zavěšený v prostoru stejně jako on. Zatvářil se přísně.
„Co tu děláš?“
Jen vydechl: „Páni, nevěděl jsem, že v našem lomu žije drak.“ Zkusil se pohnout, aby se k němu dostal blíž. Nešlo to.
„Já nežiji v žádném lomu,“ zavrtěl hlavou drak.
„Ale já do něj skočil,“ vysvětlil.
Drak si založil přední tlapy na hrudníku. „To jsem si domyslel. Problém je, že jsi doletěl kousek dál, než jsi chtěl.“
„A kam?“ nechápal.
„Musíš hned zpátky!“ ignoroval drak jeho dotaz.
„Ale já bych chtěl zůstat a hrát si s tebou,“ zaprosil.
Drak se usmál: „Tvůj čas ještě nenadešel.“ Natáhl se a šťouchl do něj prstem. Doslova ho odcvrnkl.
Roztočil se a zdálo se mu, jako by někam zase padal. Jen krátce zahlédl, jak na něj drak mává, pak se mu zatočila i hlava. Když zase otevřel oči, ležel na zemi a nad ním se naklánělo několik obličejů. Většina byla vyděšená, jeden spíše rozzlobený.
„Haranti bláznivý! Kolikrát vám mám říkat, abyste sem nelezli?!“ hartusil muž. Býval tu vrátným, a když lom zavřeli, zůstal tu bydlet ve správcovském domku.
Pomohl mu na nohy.
„Zasloužili byste všichni na prdel, a ty nejvíc!“ nadával, ale v hlase měl ulehčení.
---
Jeho hračky už dávno odpočívaly v zaprášené krabici kdesi na půdě. Teď si nejraději ze všeho hrál se svou nadupanou mašinou. Bylo mu potěšením ji generálkovat, promazávat a leštit. Ale nejlepší byl ten pocit, když mohl přidat plyn, motor zařval, motorka se postavila na zadní a jeho holka se ho chytla pevněji kolem pasu, takže cítil její teplo na zádech.
Naklopili zatáčku, až za nimi létal drobný štěrk, a odbočili na rozbitou lesní cestu. Louže se rozstříkla, přejel do druhé koleje. Už bylo vidět zčernalou chajdu a kamarády dřepící kolem ohně.
Letní noc přišla pozvolna, kolem voněla smůla a kouř. Do bujarého hlaholu zkoušel někdo hrát na kytaru snad něco od Beatles, ale prsty se mu už pletly.
Upil čuča z lahve a zahodil prázdnou krabičku od cigaret.
„Hele vole, nemáš válec?“
Oslovený se zatvářil trochu záhadně.
„Zkus tohle,“ vytáhl z kapsy pomačkanou trubičku. „Bráchanec zdrhnul na západ, tohle mi poslal z Holandska. Jestli jsi nic podobnýho ještě neměl, tak bacha! Jen maximálně tři šluky.“
„Neměj péči.“ Zapálil si a mocně potáhl. Z podivného zápachu se mu zvedl žaludek, ale ustál to. Za malou chvíli byla z cigarety jen půlka. Svět se rozhoupal a tváře lidí se pitoreskně roztekly. Stromy začaly tančit v rytmu, který jim udávalo praskání ohně a nedaleko odtud do toho začala sketovat sova. Okolí se proměnilo v dokonalý kabaret. Seděl na lavičce z rozříznutého kmene a smál se.
V tom zmatku byla jen jedna pevná věc – obrovská postava, která tu stála jako zářící skalisko v rozbouřeném moři.
„Hele, tebe znám! Nebudou se tě ostatní bát?“
„Ne,“ řekl drak suše. „Oni mě nevidí. Dohlížím jen na tebe.“
„Tos mě přišel sežrat?“ smál se.
„Proč bych měl?“
„Tak... hlídáš mě, a já zlobím.“
„Dohlížím, nehlídám,“ zvedl drak prst. „Jestli máš pocit, že děláš něco špatně, je to jen tvé zdání. Ale klidně v tom pokračuj. Dává ti to pocit dospělosti, tak proč ne? Jen si užívej. Časem pochopíš, že ta trocha tetrahydrocannabinolu ti zprostředkuje jen stín z prožitků, které bys měl s otevřenou myslí. Ale vysvětlovat ti to v tomto stavu asi nemá smysl, co?“ naklonil drak hlavu na stranu.
On se jen chechtal, přitáhl si za ruku svou dívku.
„Koukni, jak se ti líbí?“ objal ji majetnicky kolem pasu a nastavil ji tak, aby ji drak dobře viděl.
„S kým to mluvíš?“ zeptala se.
Drak se na ni podíval jen letmo.
„Nic moc. Samičí atributy má sice hodně vyvinuté, ale na vejcích ti sedět nebude. Já být tebou, tak si najdu jinou.“
„Hele, je to špičková kost a miluje mě! Tak mi přestaň přikazovat, co bych měl dělat!“ zamračil se a zašermoval před sebou prstem.
Zářivý tvor pokrčil rameny: „Já ti můžu jen radit. Ten život je tvůj, máš vlastní rozum a vlastní vnímavost na to, aby sis ho zařídil sám.“
Zasmála se a otočila k ostatním: „Hele, von má draka!“
---
Když se objevil, nebyl překvapený. Nečekal ho sice, ale když ho uviděl, přišlo mu, že tu musí být. Jen si nebyl jist, co to znamená.
„My se známe,“ řekl. Chtěl svá slova doplnit rukou zvednutou k pozdravu, ale nešlo to. Byl jako strom. Bez pohybu. Bolestně si uvědomil, proč tomu tak je.
Drak na to nic neříkal. Jen stál, obklopen jeho strachy a stresy jako smetištěm.
„Co koukáš? To jsi mě nemohl líp chránit?!“ obořil se na něj.
„Ale já tě nechráním,“ odpověděl drak. „Už jsem ti to vysvětloval, že za svůj život si neseš odpovědnost sám.“
„Sám!“ uchechtl se sarkasticky. „Jasně! Jak jsem ale měl zabránit tomu, aby si našla toho chlapa? Jak jsem mohl zabránit tomu, aby se rozvedla? Aby mi zatopili u sociálky, kde ze mě udělali násilníka a alkoholika? Jak jsem se měl bránit proti pomluvám, které o mě rozšířila v práci a mezi přáteli?“
„Varoval jsem tě,“ namítl drak nevzrušeně.
Posmutněl.
„Jasně. Mám se co ohánět, abych zaplatil ty strašný dluhy, co mi hodila na krk. V téhle situaci jsem nemohl šéfa zklamat a přijet pozdě. Rozumíš?“
Drak pokýval hlavou, ale nevypadalo to moc přesvědčivě.
„A přijel jsi?“
„Asi ne. To bychom spolu takhle asi nemluvili, co?“
Drak mrkl na souhlas.
„Pořád mě od mládí provázíš.“
„Dřív,“ opravil ho drak.
„Jo. Proč to vlastně děláš?“
Drak chvíli mlčel.
„Jsem s tebou, protože tě mám zkrátka na starosti. Jsem s tebou, abych tě poznal, a také proto, že tě mám rád. Jsem s tebou, abych tě připravil na smrt!“
„Takže jsem mrtvý?“ zeptal se, ale strach neměl.
„To ne, ale řekl bych, že spolu teď strávíme nějakou dobu.“
„To je dobře. Alespoň mi to rychleji uteče, hezky se s tebou povídá,“ usmál se.
---
Doktor se krátce podíval do karty.
„Hmm, to už bude pomalu dvacet let, co se vám to stalo a dívám se, že na poslední kontrole nebyl žádný větší problém. Co ty migrény?“
Seděl naproti lékařovu stolu s rukama v klíně a trochu se nudil.
„Naposledy před měsícem a půl.“
„Takže se frekvence snižuje! No vidíte.“
„To rozhodně,“ přikývl.
„To je dobře. Berete pořád ten Tanakan?“
„Ano, pravidelně.“
„Kolik vám vlastně zbývá do důchodu?“
„Tři roky, už aby to bylo,“ usmál se trpce.
Doktor si posunul brýle a také se pousmál: „Naše děti takové štěstí mít nejspíš nebudou. A propos, mluvil jsem s vaší dcerou, mluvila o přeludech. Máte s tím nějaké potíže?“
Zarazil se. Když mu to řekne, nepošle ho do blázince? Podíval se trochu prosebně na draka, který si mezitím se zájmem prohlížel hřbety knih v poličce vedle dveří. Jeho průsvitné tělo bylo sotva znatelné. Vypadal spíš jako malá fata morgana. Otočil se k doktorovi a ukázal na něj oběma předními tlapami, jako by říkal, posluž si.
„No, vidím draka... někdy.“
Doktor složil prsty pod bradu.
„Zajímavé, a jak se chová? Létá okolo, nebo je agresivní?“
„Chodí po zemi a povídá si se mnou.
„Rozumím, rozumím,“ přikývl lékař vážně hlavou. „Každopádně CT i rezonance jsou v pořádku. Problém tedy bude spíše psychického rázu. Něco vám na to prozatím napíšu a pošlu vás ke specialistovi.“ Vytáhl papír a začal tvořit zprávu. „Každopádně už teď si troufnu tvrdit, že ten drak nebude nebezpečný. Představuje pro vaše vědomí něco silného a ochranitelského, o co byste se mohl opřít.“ Zvedl hlavu. „Chápu, že vám to třeba i pomáhá, ale spoléhat se ne to nemůžete. Není to skutečné.“
Vyšel z ordinace s receptem v ruce. Drak mu zvědavě nakoukl přes rameno.
„Myslím, že tohle brát ani nemusíš. Naše povídání by to nijak neovlivnilo a jen by ti to zbytečně zatěžovalo ledviny.“
Přikývl tak, aby to ostatní lidé v čekárně neviděli, zmačkal papírek a hodil ho do koše.
---
Nespal nejspíš už od druhé hodiny. Nebo od jedné? Bylo to vlastně jedno. Už pár let doháněl své spaní spíš přes den, stejně neměl co jiného na práci. Teď tedy ležel a díval se do stropu. Svítání pomalu lovilo ze tmy detaily jeho pokoje, ale to pro něj nic moc neznamenalo, protože je už skoro neviděl. Zvykl si. Ta tmavá šmouha byla skříň, ta světlejší stolek se zásuvkou na léky. Okno bylo jako matně svítící obdélník. Žil prostě v přízračném světě. Jediné, co viděl ostře, byl stříbrný zářící drak, který teď podřimoval vedle jeho postele.
Pomalu se otočil. Ta proklatá věc, co měl někde v břiše, zabolela. V poslední době bolela vlastně pořád, ale když vydržel alespoň hodinu klidně ležet, tak přestala. On spát nemohl, ona asi ano.
„Dobré ráno,“ pozdravil ho drak a zvedl hlavu.
„Dobrý,“ usmál se.
Drak ho chvíli sledoval, jak se snaží nahmatat skleničku s umělým chrupem.
„Jsi si jistý?“ zeptal se.
„Ano, dnes už ano! Tohle je ten správný den,“ odpověděl trochu umíněně.
Dalo hodně práce vstát a ještě víc dostat se do koupelny. Nažloutlá světelná skvrna v předsíni napovídala, že někdo další v bytě je také vzhůru. Nebyl si tak úplně jist, kdo všechno tu žije. Mimo té starší dámy, co tvrdí, že je jeho dcerou, mu všichni ostatní poněkud splývali.
Důkladně se umyl a oholil. Vytáhl ramínko se svým nejlepším oblekem. Drak na to nic neříkal, jen se díval.
Upravil si kravatu. „Natáhni ji trochu vlevo,“ poradil mu drak.
„Díky.“
Vyšel z pokoje a zamířil ke dveřím. V předsíni narazil na vnuka.
„Mami, děda někam jde!“ zavolal protivným hlasem a šel si po svých.
Na hlavu nasadil klobouk a vzal si hůl.
„Tati, kam jdeš?!“ Musela hodně křičet, přesto ji sotva slyšel.
„Mám schůzku,“ odsekl.
„A s kým, prosím tě?“
„Se známým.“
Někde za ním se ozval další hlubší hlas: „Dědek blbej! Nech ho, ať si jde, kam chce.“
Žena si povzdechla: „Vzal sis alespoň prášky?“
„Jistě.“ Zmáčknul kliku a otevřel dveře.
Šel ulicí.
„Hele na frajera!“ Nezřetelné barevné stíny se jen mihly okolo něj. „Kam se hrneš? Na hřbitově už maj plno?“ Smích.
Nevšímal si jich, byly příliš nereálné. Drak, který šel vedle něj, naklonil hlavu dopředu.
„Dej pozor, tady jsou schody.“
„Co bych si bez tebe počal,“ usmál se a pokusil se ho poplácat po krku. Ruka se mu však propadla prázdnem.
Našel nádraží. Ve vlaku si chvilku zdřímnul. Bylo už dávno po poledni, když došel na místo, které hledal. Sundal klobouk a otřel si pot z čela.
„Je strašné horko, asi leknu žízní. Ale jsem rád, že jsem to zvládl, nebyl jsem tu už dobrých čtyřicet let!“
„I já mám tohle místo rád. A jak je krásně!“ rozhlédl se drak po nebi a roztáhl křídla, aby do nich chytil vánek. „Jako tenkrát, když jsi byl malý a potkali jsme se u lomu. I to místo je dost podobné.“
„Ano, jen je to poněkud výš.“ Opřel se trochu víc o hůl a podíval se dolů ze strmé skály.
„Jsi si jist tím, co děláš?“ zeptal se ho drak.
Zavrtěl hlavou.
„Na další návštěvu už bych asi nenašel dost sil,“ jeho hlas zněl o poznání tišeji a začalo se mu hůře dýchat. Sedl si na balvan nad strž a povolil si košili u krku. „Díky, že jsi mě vždycky provázel. Jen ty to pochopíš. Můj příděl života vypršel a já nechci skončit jako živá mrtvola omotaná hadičkami!“
Chytil se za břicho. Něco se stalo, protože v jeho vnitřnostech jako by se rozlila kyselina. Tahle vycházka na něj byla opravdu přece jen moc namáhavá. Zkroutil se v křeči, přesto se ještě dokázal podívat na svého draka.
„Sbohem,“ zašeptal. Svezl se z kamene a s posledním vzdechem přepadl přes okraj skály.
---
Drak pokýval hlavou a ještě jednou se rozhlédl po nebi. Pak zabral křídly a krouživě se snesl dolů. Na kamenité zemi seděl tvor, který by klidně mohl být jeho bratrem. Díval se střídavě na sebe a na potlučené tělo starce ležící mezi balvany. Když ten druhý přistál, otočil se k němu: „Proč jsi mi to neřekl?“ Pozvedl křídla.
Druhý se usmál: „Změnilo by se něco?“
„A co teď? Co mám dělat?“
„To uvidíš. Poleť!“
Oba se odlepili od země a zamířili k oblakům. Letěli dlouho a daleko, než se průvodce snesl níž. Pod nimi byla malá vesnička okrouhlých domků. Přistáli a vstoupili do jednoho z nich. Na lůžku tu ve společnosti stařen ležela žena, která chvilku po jejich příchodu porodila malého pomačkaného chlapce.
Nový drak se jen nechápavě díval. Jeho kolega pokynul hlavou.
„Klidně jdi blíž,“ řekl, „tenhle je tvůj.“
KONEC
Když člověk přijde na svět, moc toho zrovna neuvidí. Opustí to těsné, leč velmi bezpečné a přívětivé místo a ocitne se v prostředí vysloveně nepřátelském, studeném a plném oslepujícího světla. On však měl to štěstí, že těsně před tím, než ho, vysíleného a zděšeného, udeřil svět plnou silou, něco přece jen zahlédl. Uviděl oči. Veliké a neskutečné, překvapené stejně jako ty jeho. Ale okamžitě na ně zapomněl, protože vzápětí se na něj sesypalo milión dalších zážitků.
V příštích dnech se však stávalo, že za ním jejich majitel někdy přicházel. Jako by slyšel jeho volání, zvlášť když se cítil osamělý. Když byla daleko hřejivá náruč mámy. Když se však objevil jeho společník a roztáhl nad ním svá obrovská křídla, věděl, že je v bezpečí a už není sám. Nechápal, kdo to je a nezamýšlel se nad tím – ještě to neuměl. Stačilo mu, že je s ním.
Každý den nalézal něco nového. Každý den přicházel na kloub dalším a dalším věcem. Volal ho stále méně, až ho jednou z mysli ztratil úplně.
---
Děti se nerodí s pudem sebezáchovy. Neví, že oheň pálí, že zeď je tvrdá a schody prudké. Tohle všechno se musí pomalu, a někdy i bolestně, učit. A i když na to přijdou, mívají i pak docela hloupé nápady.
„Bojíš se?“ O rok starší kluk stál na samém okraji skály a tvářil se sebejistě.
Jistě, že se bál. Vždyť tam, co se čeřila zelená voda v lomu, to bylo skoro čtyři metry hluboko. Dech se mu tajil, když jen pomyslel na to, že by se k tomu přiblížil.
„Nebojím!“ odpověděl vzdorovitě.
„Tak skoč!“
Všechno se v něm vzpíralo, přesto pomalu kráčel k tomu místu, kde končil svět.
„Bábovka, neskočí!“ smál se kdosi vzadu. Před ním samolibý škleb jeho staršího kamaráda. Udělá to, skočí! Zavřel oči a odrazil se.
Poprvé v životě se najednou o nic neopíral, nic ho nedrželo. Bylo to nepříjemné a nečekaně dlouhé. To už snad musím být dole, napadlo ho. Chtěl se podívat. Rána!
Otevřel oči. Dál visel v prostoru, ale lom byl pryč, stejně jako modré nebe a ostatní kluci. Kolem byla jen noc. Rozhlédl se. V dálce se objevil světlý bod. Přimhouřil oči. Zvětšoval se, nebo se blížil? Jako by pulsoval a rychle nabíral tvar zářivého draka. Pomalu a rozvážně mával obrovskými křídly, dlouhý ocas za ním opisoval dráhu jeho letu. Stříbrná zář se zlatavými odlesky znemožňovala rozeznat víc detailů.
Ohromeně hleděl na to divadlo a ani ho nenapadlo se bát. Drak ho obletěl a pomalu zabrzdil před ním, zavěšený v prostoru stejně jako on. Zatvářil se přísně.
„Co tu děláš?“
Jen vydechl: „Páni, nevěděl jsem, že v našem lomu žije drak.“ Zkusil se pohnout, aby se k němu dostal blíž. Nešlo to.
„Já nežiji v žádném lomu,“ zavrtěl hlavou drak.
„Ale já do něj skočil,“ vysvětlil.
Drak si založil přední tlapy na hrudníku. „To jsem si domyslel. Problém je, že jsi doletěl kousek dál, než jsi chtěl.“
„A kam?“ nechápal.
„Musíš hned zpátky!“ ignoroval drak jeho dotaz.
„Ale já bych chtěl zůstat a hrát si s tebou,“ zaprosil.
Drak se usmál: „Tvůj čas ještě nenadešel.“ Natáhl se a šťouchl do něj prstem. Doslova ho odcvrnkl.
Roztočil se a zdálo se mu, jako by někam zase padal. Jen krátce zahlédl, jak na něj drak mává, pak se mu zatočila i hlava. Když zase otevřel oči, ležel na zemi a nad ním se naklánělo několik obličejů. Většina byla vyděšená, jeden spíše rozzlobený.
„Haranti bláznivý! Kolikrát vám mám říkat, abyste sem nelezli?!“ hartusil muž. Býval tu vrátným, a když lom zavřeli, zůstal tu bydlet ve správcovském domku.
Pomohl mu na nohy.
„Zasloužili byste všichni na prdel, a ty nejvíc!“ nadával, ale v hlase měl ulehčení.
---
Jeho hračky už dávno odpočívaly v zaprášené krabici kdesi na půdě. Teď si nejraději ze všeho hrál se svou nadupanou mašinou. Bylo mu potěšením ji generálkovat, promazávat a leštit. Ale nejlepší byl ten pocit, když mohl přidat plyn, motor zařval, motorka se postavila na zadní a jeho holka se ho chytla pevněji kolem pasu, takže cítil její teplo na zádech.
Naklopili zatáčku, až za nimi létal drobný štěrk, a odbočili na rozbitou lesní cestu. Louže se rozstříkla, přejel do druhé koleje. Už bylo vidět zčernalou chajdu a kamarády dřepící kolem ohně.
Letní noc přišla pozvolna, kolem voněla smůla a kouř. Do bujarého hlaholu zkoušel někdo hrát na kytaru snad něco od Beatles, ale prsty se mu už pletly.
Upil čuča z lahve a zahodil prázdnou krabičku od cigaret.
„Hele vole, nemáš válec?“
Oslovený se zatvářil trochu záhadně.
„Zkus tohle,“ vytáhl z kapsy pomačkanou trubičku. „Bráchanec zdrhnul na západ, tohle mi poslal z Holandska. Jestli jsi nic podobnýho ještě neměl, tak bacha! Jen maximálně tři šluky.“
„Neměj péči.“ Zapálil si a mocně potáhl. Z podivného zápachu se mu zvedl žaludek, ale ustál to. Za malou chvíli byla z cigarety jen půlka. Svět se rozhoupal a tváře lidí se pitoreskně roztekly. Stromy začaly tančit v rytmu, který jim udávalo praskání ohně a nedaleko odtud do toho začala sketovat sova. Okolí se proměnilo v dokonalý kabaret. Seděl na lavičce z rozříznutého kmene a smál se.
V tom zmatku byla jen jedna pevná věc – obrovská postava, která tu stála jako zářící skalisko v rozbouřeném moři.
„Hele, tebe znám! Nebudou se tě ostatní bát?“
„Ne,“ řekl drak suše. „Oni mě nevidí. Dohlížím jen na tebe.“
„Tos mě přišel sežrat?“ smál se.
„Proč bych měl?“
„Tak... hlídáš mě, a já zlobím.“
„Dohlížím, nehlídám,“ zvedl drak prst. „Jestli máš pocit, že děláš něco špatně, je to jen tvé zdání. Ale klidně v tom pokračuj. Dává ti to pocit dospělosti, tak proč ne? Jen si užívej. Časem pochopíš, že ta trocha tetrahydrocannabinolu ti zprostředkuje jen stín z prožitků, které bys měl s otevřenou myslí. Ale vysvětlovat ti to v tomto stavu asi nemá smysl, co?“ naklonil drak hlavu na stranu.
On se jen chechtal, přitáhl si za ruku svou dívku.
„Koukni, jak se ti líbí?“ objal ji majetnicky kolem pasu a nastavil ji tak, aby ji drak dobře viděl.
„S kým to mluvíš?“ zeptala se.
Drak se na ni podíval jen letmo.
„Nic moc. Samičí atributy má sice hodně vyvinuté, ale na vejcích ti sedět nebude. Já být tebou, tak si najdu jinou.“
„Hele, je to špičková kost a miluje mě! Tak mi přestaň přikazovat, co bych měl dělat!“ zamračil se a zašermoval před sebou prstem.
Zářivý tvor pokrčil rameny: „Já ti můžu jen radit. Ten život je tvůj, máš vlastní rozum a vlastní vnímavost na to, aby sis ho zařídil sám.“
Zasmála se a otočila k ostatním: „Hele, von má draka!“
---
Když se objevil, nebyl překvapený. Nečekal ho sice, ale když ho uviděl, přišlo mu, že tu musí být. Jen si nebyl jist, co to znamená.
„My se známe,“ řekl. Chtěl svá slova doplnit rukou zvednutou k pozdravu, ale nešlo to. Byl jako strom. Bez pohybu. Bolestně si uvědomil, proč tomu tak je.
Drak na to nic neříkal. Jen stál, obklopen jeho strachy a stresy jako smetištěm.
„Co koukáš? To jsi mě nemohl líp chránit?!“ obořil se na něj.
„Ale já tě nechráním,“ odpověděl drak. „Už jsem ti to vysvětloval, že za svůj život si neseš odpovědnost sám.“
„Sám!“ uchechtl se sarkasticky. „Jasně! Jak jsem ale měl zabránit tomu, aby si našla toho chlapa? Jak jsem mohl zabránit tomu, aby se rozvedla? Aby mi zatopili u sociálky, kde ze mě udělali násilníka a alkoholika? Jak jsem se měl bránit proti pomluvám, které o mě rozšířila v práci a mezi přáteli?“
„Varoval jsem tě,“ namítl drak nevzrušeně.
Posmutněl.
„Jasně. Mám se co ohánět, abych zaplatil ty strašný dluhy, co mi hodila na krk. V téhle situaci jsem nemohl šéfa zklamat a přijet pozdě. Rozumíš?“
Drak pokýval hlavou, ale nevypadalo to moc přesvědčivě.
„A přijel jsi?“
„Asi ne. To bychom spolu takhle asi nemluvili, co?“
Drak mrkl na souhlas.
„Pořád mě od mládí provázíš.“
„Dřív,“ opravil ho drak.
„Jo. Proč to vlastně děláš?“
Drak chvíli mlčel.
„Jsem s tebou, protože tě mám zkrátka na starosti. Jsem s tebou, abych tě poznal, a také proto, že tě mám rád. Jsem s tebou, abych tě připravil na smrt!“
„Takže jsem mrtvý?“ zeptal se, ale strach neměl.
„To ne, ale řekl bych, že spolu teď strávíme nějakou dobu.“
„To je dobře. Alespoň mi to rychleji uteče, hezky se s tebou povídá,“ usmál se.
---
Doktor se krátce podíval do karty.
„Hmm, to už bude pomalu dvacet let, co se vám to stalo a dívám se, že na poslední kontrole nebyl žádný větší problém. Co ty migrény?“
Seděl naproti lékařovu stolu s rukama v klíně a trochu se nudil.
„Naposledy před měsícem a půl.“
„Takže se frekvence snižuje! No vidíte.“
„To rozhodně,“ přikývl.
„To je dobře. Berete pořád ten Tanakan?“
„Ano, pravidelně.“
„Kolik vám vlastně zbývá do důchodu?“
„Tři roky, už aby to bylo,“ usmál se trpce.
Doktor si posunul brýle a také se pousmál: „Naše děti takové štěstí mít nejspíš nebudou. A propos, mluvil jsem s vaší dcerou, mluvila o přeludech. Máte s tím nějaké potíže?“
Zarazil se. Když mu to řekne, nepošle ho do blázince? Podíval se trochu prosebně na draka, který si mezitím se zájmem prohlížel hřbety knih v poličce vedle dveří. Jeho průsvitné tělo bylo sotva znatelné. Vypadal spíš jako malá fata morgana. Otočil se k doktorovi a ukázal na něj oběma předními tlapami, jako by říkal, posluž si.
„No, vidím draka... někdy.“
Doktor složil prsty pod bradu.
„Zajímavé, a jak se chová? Létá okolo, nebo je agresivní?“
„Chodí po zemi a povídá si se mnou.
„Rozumím, rozumím,“ přikývl lékař vážně hlavou. „Každopádně CT i rezonance jsou v pořádku. Problém tedy bude spíše psychického rázu. Něco vám na to prozatím napíšu a pošlu vás ke specialistovi.“ Vytáhl papír a začal tvořit zprávu. „Každopádně už teď si troufnu tvrdit, že ten drak nebude nebezpečný. Představuje pro vaše vědomí něco silného a ochranitelského, o co byste se mohl opřít.“ Zvedl hlavu. „Chápu, že vám to třeba i pomáhá, ale spoléhat se ne to nemůžete. Není to skutečné.“
Vyšel z ordinace s receptem v ruce. Drak mu zvědavě nakoukl přes rameno.
„Myslím, že tohle brát ani nemusíš. Naše povídání by to nijak neovlivnilo a jen by ti to zbytečně zatěžovalo ledviny.“
Přikývl tak, aby to ostatní lidé v čekárně neviděli, zmačkal papírek a hodil ho do koše.
---
Nespal nejspíš už od druhé hodiny. Nebo od jedné? Bylo to vlastně jedno. Už pár let doháněl své spaní spíš přes den, stejně neměl co jiného na práci. Teď tedy ležel a díval se do stropu. Svítání pomalu lovilo ze tmy detaily jeho pokoje, ale to pro něj nic moc neznamenalo, protože je už skoro neviděl. Zvykl si. Ta tmavá šmouha byla skříň, ta světlejší stolek se zásuvkou na léky. Okno bylo jako matně svítící obdélník. Žil prostě v přízračném světě. Jediné, co viděl ostře, byl stříbrný zářící drak, který teď podřimoval vedle jeho postele.
Pomalu se otočil. Ta proklatá věc, co měl někde v břiše, zabolela. V poslední době bolela vlastně pořád, ale když vydržel alespoň hodinu klidně ležet, tak přestala. On spát nemohl, ona asi ano.
„Dobré ráno,“ pozdravil ho drak a zvedl hlavu.
„Dobrý,“ usmál se.
Drak ho chvíli sledoval, jak se snaží nahmatat skleničku s umělým chrupem.
„Jsi si jistý?“ zeptal se.
„Ano, dnes už ano! Tohle je ten správný den,“ odpověděl trochu umíněně.
Dalo hodně práce vstát a ještě víc dostat se do koupelny. Nažloutlá světelná skvrna v předsíni napovídala, že někdo další v bytě je také vzhůru. Nebyl si tak úplně jist, kdo všechno tu žije. Mimo té starší dámy, co tvrdí, že je jeho dcerou, mu všichni ostatní poněkud splývali.
Důkladně se umyl a oholil. Vytáhl ramínko se svým nejlepším oblekem. Drak na to nic neříkal, jen se díval.
Upravil si kravatu. „Natáhni ji trochu vlevo,“ poradil mu drak.
„Díky.“
Vyšel z pokoje a zamířil ke dveřím. V předsíni narazil na vnuka.
„Mami, děda někam jde!“ zavolal protivným hlasem a šel si po svých.
Na hlavu nasadil klobouk a vzal si hůl.
„Tati, kam jdeš?!“ Musela hodně křičet, přesto ji sotva slyšel.
„Mám schůzku,“ odsekl.
„A s kým, prosím tě?“
„Se známým.“
Někde za ním se ozval další hlubší hlas: „Dědek blbej! Nech ho, ať si jde, kam chce.“
Žena si povzdechla: „Vzal sis alespoň prášky?“
„Jistě.“ Zmáčknul kliku a otevřel dveře.
Šel ulicí.
„Hele na frajera!“ Nezřetelné barevné stíny se jen mihly okolo něj. „Kam se hrneš? Na hřbitově už maj plno?“ Smích.
Nevšímal si jich, byly příliš nereálné. Drak, který šel vedle něj, naklonil hlavu dopředu.
„Dej pozor, tady jsou schody.“
„Co bych si bez tebe počal,“ usmál se a pokusil se ho poplácat po krku. Ruka se mu však propadla prázdnem.
Našel nádraží. Ve vlaku si chvilku zdřímnul. Bylo už dávno po poledni, když došel na místo, které hledal. Sundal klobouk a otřel si pot z čela.
„Je strašné horko, asi leknu žízní. Ale jsem rád, že jsem to zvládl, nebyl jsem tu už dobrých čtyřicet let!“
„I já mám tohle místo rád. A jak je krásně!“ rozhlédl se drak po nebi a roztáhl křídla, aby do nich chytil vánek. „Jako tenkrát, když jsi byl malý a potkali jsme se u lomu. I to místo je dost podobné.“
„Ano, jen je to poněkud výš.“ Opřel se trochu víc o hůl a podíval se dolů ze strmé skály.
„Jsi si jist tím, co děláš?“ zeptal se ho drak.
Zavrtěl hlavou.
„Na další návštěvu už bych asi nenašel dost sil,“ jeho hlas zněl o poznání tišeji a začalo se mu hůře dýchat. Sedl si na balvan nad strž a povolil si košili u krku. „Díky, že jsi mě vždycky provázel. Jen ty to pochopíš. Můj příděl života vypršel a já nechci skončit jako živá mrtvola omotaná hadičkami!“
Chytil se za břicho. Něco se stalo, protože v jeho vnitřnostech jako by se rozlila kyselina. Tahle vycházka na něj byla opravdu přece jen moc namáhavá. Zkroutil se v křeči, přesto se ještě dokázal podívat na svého draka.
„Sbohem,“ zašeptal. Svezl se z kamene a s posledním vzdechem přepadl přes okraj skály.
---
Drak pokýval hlavou a ještě jednou se rozhlédl po nebi. Pak zabral křídly a krouživě se snesl dolů. Na kamenité zemi seděl tvor, který by klidně mohl být jeho bratrem. Díval se střídavě na sebe a na potlučené tělo starce ležící mezi balvany. Když ten druhý přistál, otočil se k němu: „Proč jsi mi to neřekl?“ Pozvedl křídla.
Druhý se usmál: „Změnilo by se něco?“
„A co teď? Co mám dělat?“
„To uvidíš. Poleť!“
Oba se odlepili od země a zamířili k oblakům. Letěli dlouho a daleko, než se průvodce snesl níž. Pod nimi byla malá vesnička okrouhlých domků. Přistáli a vstoupili do jednoho z nich. Na lůžku tu ve společnosti stařen ležela žena, která chvilku po jejich příchodu porodila malého pomačkaného chlapce.
Nový drak se jen nechápavě díval. Jeho kolega pokynul hlavou.
„Klidně jdi blíž,“ řekl, „tenhle je tvůj.“
KONEC