Půjčená moc
PŮJČENÁ MOC
„Slyším.“
„Jindro, máme průšvih. Někdo se nám vloupal do kanclu!“
„Sakra! Kdo na to přišel?“
„Správce, a hned brnknul na švestky. Hemží se tady jako vosy.“
„Hele klid! ... Ztratilo se něco? Nebo ne! Už jsem na cestě, jsem tam za deset minut, tak tam na mě počkej. Jo, a zavolej Pařila!“ Voština típl telefon a hodil ho na vedlejší sedadlo. Zaskřípal zuby a šlápl na plyn. Jeho audi vystřelilo po pražské ulici jako černý tygr.
---
Na schodišti se k němu přidal jeho stranický kolega Sádlík. Plynule navázal na jejich předešlý telefonický hovor: „Hned jsem toho idiota zjebal, ale bylo už prostě pozdě. Měl nejdřív volat mně!“
Voština se na něj úkosem podíval.
„Uklidni se. Nikdy tam nenechávám nic důležitýho.“
„Já vím, nejsem blbej, ale víš jek to je. Rozkřikne se to a novináři se v tom hned začnou hrabat a vymejšlet různý teorie. Do hajzlu! Měsíc před volbama!“ zaštkal Sádlík. I přes své jméno byl hubený, skoro až vychrtlý, a dnes měl ještě ke všemu i dost nezdravou barvu. Ranní start u něj patrně neproběhl tak, jak býval obyčejně zvyklý a situace tady mu také moc náladu nelepšila.
Voština byl naproti němu v docela dobrém rozpoložení. Prvotní rozčílení překonal už v autě a teď opět uvažoval zcela racionálně. Nebyl v politice první den.
V patře, kde si jejich strana pronajímala několik kanceláří, jim vyšel vstříc starší policista.
„Dobrý den, pane předsedo, předpokládám, že vás pan kolega už informoval,“ usmál se kysele.
„Ne detailně, co se tu přihodilo?“ zeptal se Voština odměřeně.
„Uvnitř vám to vysvětlí,“ otevřel před ním příslušník dveře. V malé zasedačce bylo poměrně plno, mimo uniformovaných policistů zde byl také vyšetřovatel v civilu. Na velkém stole uprostřed místnosti bylo rozloženo několik kufrů s pomůckami a technik zrovna dokončoval odběr otisků.
„Jmenuji se kapitán Vosel,“ představil se policista v civilu. „Můžete jít prosím za mnou.“ Zavedl Voštinu do kanceláře, která byla za jednací místností. „V šest patnáct jsme dostali hlášení o narušení vašeho stranického sídla. Hlídka na místě zajistila jednoho podezřelého. Zatím jsme našli jen poničené okno a jedny dveře. Můžete mi říct, jestli tu nic nechybí?“
Voština se rozhlédl. Skříně stojící podél zdí byly zavřené, trezor byl viditelně nedotčený. Pokrčil rameny. „No, těžítko je na svém místě, tužky také.“ Ukázal na svůj stůl. „Vše vypadá v pořádku. Otázkou je pouze to, jestli ten svinčík tady udělal on, nebo je to po vás,“ zasmál se svému vtipu. Policista se jen chladně pousmál.
„Budete mi muset dát chvíli času, abych se tu rozkoukal, pak vám to řeknu přesněji.“
Do místnosti nakoukl Sádlík: „Jindro jsou tu novináři.“
„Tak jim něco řekni,“ odsekl Voština.
„Máte ponětí, co tu ten muž hledal?“ zeptal se vyšetřovatel, když opět osaměli.
„To byste snad měli zjistit vy, ne?“ našpulil Voština rty. Obešel svůj pracovní stůl a sedl si do polstrovaného křesla.
„Jste poslanec a předseda významné opoziční strany. V nadcházejících volbách máte našlápnuto hodně vysoko. Chápejte, tahle záležitost je politicky dost choulostivá.“
„Nevím. Jak jste řekl, jsme v opozici, máme plno odpůrců. Mohla to být jen prostá provokace.“ Zběžně přerovnal papíry, které ležely před ním na třech úhledných hromádkách. Pootevřel zásuvku. Zarazil se.
Policista si povzdechl.
„To bude zatím vše. Kdybychom ještě něco…“
„Kde je ten muž teď?“ přerušil ho Voština.
„Na služebně, čeká na výslech,“ odpověděl policista na odchodu. „Proč?“
„Ale jen tak,“ zabručel předseda s pohledem upřeným do zásuvky.
„Je tu doktor Pařil,“ houkl přes dveře Sádlík.
„Fajn, ať to vyřídí a počká na mě. Za chvilku jsem u něj. Teď mě nerušte.“
Když klaply dveře, zůstal chvíli sedět než sáhl do útrob stolu a vytáhl malý papírek, ležící na hromádce kancelářských potřeb. Podržel si ho před sebou a několikrát si přečetl jeho obsah.
---
„A proč by to nešlo?“
Službu konající policista byl mladý, značně nervózní, ale neústupný.
„Zadržený je ve vyšetřovací vazbě, opravdu vás k němu nemůžu pustit.“ Nerozhodně těkal očima z poslance na právníka, který stál za ním. Ten mlčel, debata zatím nepřesáhla přátelskou rozmluvu dvou lidí, takže nezasahoval.
„Pane, hmm, Kramlíčku,“ přeluštil Voština jméno na služební kartě. „Máte rád svou práci?“
„Ovšem,“ znejistěl policista.
„Jistě uvažujete o služebním postupu, že? Chce to odsloužené roky, hodně nachozených kilometrů. Ovšem tohle všechno se dá urychlit. Rozumíte?“ usmál se Voština.
„Ano, pane poslanče.“ Za normálních okolností by Kramlíček takové řeči nesnesl, ale od člověka, o němž se zrovna včera bavili v nějaké televizní debatě, jako o velmi pravděpodobném budoucím předsedovi vlády, měla ta slova nádech příslibu a výhružky, kterým se těžko odolávalo.
„Já mám ale předpisy,“ zakoktal.
Voština přivřel oči.
„Deset minut, víc nechci. A bez záznamu. Co s předpisy vám poradí tady pan doktor a také pohlídá, že kamera zůstane vypnutá. Souhlasíte?“
Kramlíček zaváhal, ale po chvilce vstal a odvedl Voštinu k zamřížovaným dveřím. Nenamazané panty zavrzaly. Cela byla sotva tak velká, že by se do ní tak tak vešla jedna postel. Na malé židličce tu seděl postarší muž, v ne příliš čistém oblečení. Díval se na Voštinu trochu posměšně.
„Tak jsi přišel,“ uvítal ho.
„My se známe?“ zeptal se ho poslanec.
„Tys zapomněl? Já si tě pamatuju celkem jasně,“ usmál se.
Voština se na něj podíval důkladněji. Jméno, které bylo v protokolu, mu nic neříkalo, jeho oči mu ale připadaly známé. Začalo mu pomalu svítat. Musel si přimyslet víc vlasů a nějaké kilo navíc.
„Axel?“ lovil v paměti přezdívku.
„Axendel,“ opravil ho muž. „Je to už pěkných pár let, ledacos se z hlavy může vykouřit.“
Z náhle pootevřených zpuchřelých dvířek Voštinovy paměti zavanula zázračná vůně jeho mládí. Čas kdy slunce svítilo o něco víc a v zimě padal sníh. Měl přátele, s nimiž zažil ty nejkouzelnější chvíle a provedl snad tisíce lumpáren. Čas, kdy starosti a bolesti dospělosti nebyly víc, než mlha nad obzorem.
Příjemné teplo vzpomínek však náhle zchladil mráz pragmatizmu a nastolil hned několik nepříjemných otázek. Voština se otřásl, a pak se zamračil.
„Nádhera, taky na to rád vzpomínám,“ řekl netečně. „Můžeš mi prosím říct, co tě to napadlo vlámat se do naší partajní kanceláře a psát mi tam takovéhle nesmysly?!“ s těmi slovy hodil muži k nohám zmačkaný papírek ze svého stolu.
Axendel pokrčil rameny.
„Chtě jsem se s tebou setkat osobně, ale nedovolili mi to. Nechával jsem ti vzkazy, zdá se však, že se k tobě nedostaly.“
„Denně mám stovky vzkazů. Jsem politik, pořád se někdo snaží mi něco říct,“ odsekl Voština.
„Ano, ale tohle je důležité, Ronarine.“
„Neříkej mi tak,“ zasyčel Voština.
Axendel posmutněl.
„Veletok čas vzal ledacos. Odplavil většinu z nás. Numarin Ark i Konuahato se ztratili někde v cizině, když jsem viděl naposledy Sadriana, byl na tom dost zle, a Cartime...“ odmlčel se. „Ta už je s ní.“ Sledoval po očku, co jeho informace s Voštinou udělají.
Poslanec si začal nervózně podupávat nohou, aniž by si to uvědomoval. Co má ten chlap za lubem, uvažoval. To ho přišel kompromitovat, nebo vydírat? Ano, když byl mladý, měl podivné záliby a přátele, ale nedělali nic trestného. Ovšem pro bulvár by to bylo sousto, to ano!
„To už tak je. Co já s tím?“ řekl povýšeně.
„S Cartime jste si byli blízcí,“ nadhodil Axendel.
Voštinovi se v mysli zjevil hodně ostrý obraz rozesmáté dívky.
„Lásky přicházejí a odcházejí,“ pokrčil rameny. Jaksi mu vyschlo v krku.
„Co po mně tedy chceš? Peníze?“ Strčil si ledabyle ruce do kapes.
Muž před ním mávl rukou a znechuceně zavrtěl hlavou.
„Ne, mám všechno, co potřebuji k životu, nechci nic víc, než ti připomenout tvé povinnosti. Nepřišel bych, ale jsem poslední, tak mě poslala, abych ti vyřídil její varování.“
„O čem to mluvíš?“ nechápal Voština.
„O ní!“ řekl Axendel důrazně a vstal. „I na tohle jsi zapomněl, Ronarine?“
A je to tu, napadlo Voštinu. Zavrtěl hlavou a uchechtl se.
„Ale né, s tímhle na mě nechoď! Ano, doznávám, zkoušel jsem kde co, ale nebudu si z toho dělat výčitky. Zvlášť ne z nějakých přeludů.“
„Ona nebyla přelud, vždyť to víš. Nebyli jsme opilí, a už vůbec ne zfetovaní. Přišla, protože jsme byli čistí a toužili ji vidět. Proto se nám zjevila!“ muž měl doširoka otevřené oči a začínal zvyšovat hlas.
Voštinovi dalo docela dost přemáhání, aby před ním o krok necouvl. Připomínka oné události mu vyvolala nepříjemné mrazení v zádech. Byla to tenkrát síla, z níž se všichni dost dlouho vzpamatovávali. Připadali si jako vyvolení, ale časem začalo vytržení blednout, pak přišly pochyby a postupně i zapomnění.
Vydržel jeho pohled. Založil si ruce na prsou.
„Kde jsi byl posledních pět let?“ zeptal se chladně. Nemusel, byla o tom zmínka v jeho papírech. Chtěl mu to jen připomenout a zchladit ho.
Axendel opravdu trochu zbrzdil. Pokýval hlavou.
„Léčili mě. Ano, nikdo nám nerozumí. Ale ty jsi také drak a byl jsi u toho, slyšel jsi její hlas.“
Voština si nechal položit na rameno jeho ruku.
„Dala ti tehdy velikou moc. Vybrala si tebe, protože jsi měl potenciál a ideály. Jenže ty jsi její dar zneužil pro sebe! Vzkazuje ti, že si můžeš nechat vše, co jsi tím získal, ale musíš se vzdát dalšího vlivu.“
Voština arogantně našpulil rty.
„A když to neudělám?“
„Odejdi z politiky, nebo ti vezme všechno, co máš,“ řekl Axendel klidně.
„Vyhrožuješ mi?!“
„Já ne. Jsem tvůj přítel, varuji tě. Chtěla to.“
Voština se vyprostil z jeho mírného sevření a upravil si sako. Jeho pragmatizmus měl navlečený jako brnění.
„Já zase varuji tebe. Ať tě ani nenapadne se někde šířit o tom, co jsme za mlada dělali a na co jsme si hráli. Byly to jen pubertální výlevy. Jestli to vykecáš a budeš se mi stavět do cesty, tak strávíš zbytek života v blázinci, to ti garantuju!“
Muže se však jeho slova nedotkla, tedy ne tak, jak předpokládal. Jen se trochu shrbil, jako by dostal ránu bičem.
„Nepochopil jsi to, nechci ti ublížit. Nechováš se dobře a jí se to nelíbí.“
„Všechno, co jsem získal a čeho jsem dosáhl, bylo výhradně mou snahou a obratností. Nemusím nikomu skládat účty!“ zavrčel Voština.
Axendel se pousmál: „To si opravdu myslíš, že ta síla, která tě nese nahoru, je jen tvá? Je konec, jestli nezastavíš sám, spadneš. Musíš se rozhodnout, kterou cestou se dáš.“
„Jen se neboj, já umím najít správný směr!“ zvedl poslanec hrdě bradu. Pak se trochu uklidnil. „Každopádně díky za návštěvu, rád jsem si zavzpomínal, ale napříště se ode mě drž raději dál.“ V kapse mu zazvonil telefon. Automaticky se na něj podíval a típnul ho.
„Už musím jít,“ řekl a zabušil na dveře.
Když se ocitl opět v kanceláři, otočil se na policistu.
„Propusťte ho,“ řekl tak, že to vyznělo spíš jako rozkaz. Kramlíček zalapal po dechu.
„Ale tohle opravdu nejde…“ zaštkal.
Voština se podíval na svého právníka, který zbystřil.
„Zařiď to, prosím.“
---
Muž v cele se chvíli díval na zavřené dveře před sebou. Pak si povzdechl.
„Takže sis vybral.“
---
Sedl do auta a zběžně prohlédl zmeškané zprávy na mobilu. Chtěl s ním mluvit předseda volebního výboru, zástupce radnice a asi pět dalších lidí. Zaskřípal zuby a nastartoval. Při jízdě v mysli plánoval, co udělá jako první, komu dá přednost, co odsune do pozadí. Po chvilce ale zjistil, že se v myšlenkách stále vrací k rozhovoru s tím bláznem.
„Blbec!“ zanadával nahlas. Co mu vlastně může vyčítat? Že se vyšplhal pár lidem po zádech? Že občas prosazuje projekty, o jejichž prospěšnosti není tak úplně přesvědčen, výměnou za sponzorské dary? Že občas zašlápne do bahna nějakého toho idealistu? Není to asi úplně správně, ale kdo to nedělá? Nemá si co vyčítat. A i kdyby, žádná dračí bohyně není a nikdy nebyla, takže se s ní nemohl potkat. Je to přece tak absurdní, tak nemožné! Jak se vůbec mohl nechat něčím takovým vyvést z míry? On, muž, kterému nedělá problém smést jakéhokoliv svého oponenta? Absurdní!
Sám pro sebe se uchechtl. Jakpak by mě ta potvůrka chtěla asi o můj post připravit? To proti mně bude kandidovat? Zachechtal se nahlas.
Na semaforu před ním se rozsvítila červená. Slunce svítící skrze tónované čelní sklo jeho vozu odhalilo na palubní desce drobnou anomálii. Jako by tam někdo něčím škrtl a poškodil jinak dokonale hladký povrch. Voština se natáhl, že přeleští místo prstem. Zarazil se však. Všiml si, že má nějak podezřele dlouhý nehet. Rozevřel dlaň. Měl je takhle na všech prstech. Byly zašpičatělé a zdálo se, že přímo před očima rostou!
Voština zavřel oči a zatřásl hlavou. Když se znova podíval, nejen že byly zase o fous delší, ale začaly se i zahýbat a kůže na hřbetu ruky mu začala tmavnout.
„Co to je?!“ vydechl a se vzrůstající panikou sledoval, jak mu na kůži naskakují bradavičnaté flíčky. Najednou mu to došlo a z paměti se vynořil antropoidní tvor s tupým čenichem, rohy na hlavě, párem křídel a dlouhatánským ocasem. Ronarin – jeho dračí alter ego. Tehdy byl tím stvořením doslova unesen, nyní se zděsil. Takže tohle byla její pomsta, změní se ve svou vlastní představu!
„Ne,“ zakřičel nahlas, „tohle není možný!“ Vší silou se pokoušel přemoct hrůzu z toho, co ho čeká. Vyhrnul si rukáv. Celé předloktí jako by mu zachvacovala tmavě zelená plíseň, na níž se vyráželo hnědé žíhání. Rozvaha i chladná logika ho zcela opustily. Kolona, v níž stál, se pomalu dala do pohybu. Napadlo ho otočit a co nejrychleji uhánět zpět do policejní služebny. Jenže jak by mu mohl jeho starý přítel pomoct? A udělal by to vůbec po tom, co mu řekl?
Auto za ním nedočkavě zatroubilo. Uchopil svými drápatými tlapami volant a rozjel se. Musím z města, napadlo ho. Skrýt se v lese, získat tak čas a něco vymyslet. Jenže podle toho, jak rychle proměna postupovala, to v jen zvolna polevující dopolední špičce, neměl šanci stihnout. Bolestně si uvědomil, že jeho drak byl asi třikrát větší než člověk. To by znamenalo, že až proměna doběhne, bude v autě uvězněn jako sardinka v plechovce. Musí ven a to co nejdříve! Ale kam jít? Kde se skrýt?
Na protější straně silnice zahlédl odbočku do ulice, kde byla jeho kancelář. Spodek auta drhnul o obrubník, jak najel na chodník. Takřka vypadl z auta. Ve zpětném zrcátku zahlédl své oči. Měly žluto zelené duhovky se svislými panenkami. Ani se nezdržoval zavíráním dveří, jen popadl svou aktovku a kryl si s ní hlavu, na které cítil rostoucí rohy. Prokličkoval mezi zběsile troubícími auty a vtrhl do proskleného vchodu luxusní kancelářské budovy. Vrátný byl naštěstí někde pryč. Schody bral po dvou a dveře v patře takřka vyrazil.
„Dobrý den, pane Voštino,“ pozdravila ho s úsměvem sekretářka, která zrovna rovnala v zasedačce kupu volebních brožur. Nečekal ji tu, vyděsila ho. Jí však také ztuhl úsměv, když se na ni podíval.
„Je vám něco?“ zeptala se zkoprněle.
Odvrátil se a běžel do své kanceláře.
„Ať mě nikdo neruší!“ houkl přes rameno. Hlas měl pitoreskně zdeformovaný. Práskl za sebou dveřmi a zamkl. Cítil, jak mu buší srdce, opřel se o zeď a ztěžka dýchal.
„Dračí bohyně, prosím,“ do očí se mu začaly hrnout slzy. „Udělám cokoliv, všechno ti vrátím, jen mi nech lidskou podobu!“ zaprosil tiše. Tělem mu projela křeč a košile ho začala škrtit. Ztrhal ze sebe oblečení i stále těsnější boty. Opřel se o stůl, aby ulevil bolesti páteře, která se mu prodlužovala v ocas. Cukl sebou, koncem křídla shodil věci ze stolu a rozbil výplň jedné ze skříní.
Bouchání na dveře. Hlas sekretářky.
„Jindro, co se děje!“
Další hlasy.
„Co se stalo?“
„Vyrazte to někdo!“
Ronarin dřepěl v rohu místnosti a nervózně se pohupoval. Nesmí mě dostat, blesklo mu hlavou. Hluboce zavrčel. Několika ranami rozbil vysoké okno a vyskočil na parapet. Ohlušil ho hluk ulice. Pohlédl na dlažbu pět pater pod ním. Zaváhal.
Ženské zavřeštění. Hlomoz v místnosti za ním. Něčí ruka ho chytla za dlouhou paži.
„Držte ho! Vtáhněte ho dovnitř!“
Další ruce se po něm sápaly. Vrčel a zběsile bil kolem sebe. Přesto byl zadržen, lapen a znehybněn.
---
Zbystřil. Za mříží se objevila žena a muž. Muže si pamatoval, nosil mu žrádlo a někdy se na něj jen tak chodil dívat. Žena mu připadala povědomá.
Zavětřil.
Žena zavzlykala.
„Jak... jak to?“ zeptala se přiškrceně.
„Nevíme,“ odpověděl muž a zadumaně se na něj podíval.
Ronarin by se rád podíval blíž, ale pevná pouta mu to nedovolila. Tak jen vycenil zuby a zavrčel.
„Dokážete mu pomoct?“ obrátila se k muži.
Pokrčil rameny.
„Raději půjdeme, paní Voštinová.“ Vzal ji jemně kolem ramen a vyvedl z místnosti. Pečlivě za sebou zamknul a pohlédla na tabulku pověšenou na dveřích, která hlásala:
JINDŘICH VOŠTINA
SCHIZOFRENIE
KONEC
„Slyším.“
„Jindro, máme průšvih. Někdo se nám vloupal do kanclu!“
„Sakra! Kdo na to přišel?“
„Správce, a hned brnknul na švestky. Hemží se tady jako vosy.“
„Hele klid! ... Ztratilo se něco? Nebo ne! Už jsem na cestě, jsem tam za deset minut, tak tam na mě počkej. Jo, a zavolej Pařila!“ Voština típl telefon a hodil ho na vedlejší sedadlo. Zaskřípal zuby a šlápl na plyn. Jeho audi vystřelilo po pražské ulici jako černý tygr.
---
Na schodišti se k němu přidal jeho stranický kolega Sádlík. Plynule navázal na jejich předešlý telefonický hovor: „Hned jsem toho idiota zjebal, ale bylo už prostě pozdě. Měl nejdřív volat mně!“
Voština se na něj úkosem podíval.
„Uklidni se. Nikdy tam nenechávám nic důležitýho.“
„Já vím, nejsem blbej, ale víš jek to je. Rozkřikne se to a novináři se v tom hned začnou hrabat a vymejšlet různý teorie. Do hajzlu! Měsíc před volbama!“ zaštkal Sádlík. I přes své jméno byl hubený, skoro až vychrtlý, a dnes měl ještě ke všemu i dost nezdravou barvu. Ranní start u něj patrně neproběhl tak, jak býval obyčejně zvyklý a situace tady mu také moc náladu nelepšila.
Voština byl naproti němu v docela dobrém rozpoložení. Prvotní rozčílení překonal už v autě a teď opět uvažoval zcela racionálně. Nebyl v politice první den.
V patře, kde si jejich strana pronajímala několik kanceláří, jim vyšel vstříc starší policista.
„Dobrý den, pane předsedo, předpokládám, že vás pan kolega už informoval,“ usmál se kysele.
„Ne detailně, co se tu přihodilo?“ zeptal se Voština odměřeně.
„Uvnitř vám to vysvětlí,“ otevřel před ním příslušník dveře. V malé zasedačce bylo poměrně plno, mimo uniformovaných policistů zde byl také vyšetřovatel v civilu. Na velkém stole uprostřed místnosti bylo rozloženo několik kufrů s pomůckami a technik zrovna dokončoval odběr otisků.
„Jmenuji se kapitán Vosel,“ představil se policista v civilu. „Můžete jít prosím za mnou.“ Zavedl Voštinu do kanceláře, která byla za jednací místností. „V šest patnáct jsme dostali hlášení o narušení vašeho stranického sídla. Hlídka na místě zajistila jednoho podezřelého. Zatím jsme našli jen poničené okno a jedny dveře. Můžete mi říct, jestli tu nic nechybí?“
Voština se rozhlédl. Skříně stojící podél zdí byly zavřené, trezor byl viditelně nedotčený. Pokrčil rameny. „No, těžítko je na svém místě, tužky také.“ Ukázal na svůj stůl. „Vše vypadá v pořádku. Otázkou je pouze to, jestli ten svinčík tady udělal on, nebo je to po vás,“ zasmál se svému vtipu. Policista se jen chladně pousmál.
„Budete mi muset dát chvíli času, abych se tu rozkoukal, pak vám to řeknu přesněji.“
Do místnosti nakoukl Sádlík: „Jindro jsou tu novináři.“
„Tak jim něco řekni,“ odsekl Voština.
„Máte ponětí, co tu ten muž hledal?“ zeptal se vyšetřovatel, když opět osaměli.
„To byste snad měli zjistit vy, ne?“ našpulil Voština rty. Obešel svůj pracovní stůl a sedl si do polstrovaného křesla.
„Jste poslanec a předseda významné opoziční strany. V nadcházejících volbách máte našlápnuto hodně vysoko. Chápejte, tahle záležitost je politicky dost choulostivá.“
„Nevím. Jak jste řekl, jsme v opozici, máme plno odpůrců. Mohla to být jen prostá provokace.“ Zběžně přerovnal papíry, které ležely před ním na třech úhledných hromádkách. Pootevřel zásuvku. Zarazil se.
Policista si povzdechl.
„To bude zatím vše. Kdybychom ještě něco…“
„Kde je ten muž teď?“ přerušil ho Voština.
„Na služebně, čeká na výslech,“ odpověděl policista na odchodu. „Proč?“
„Ale jen tak,“ zabručel předseda s pohledem upřeným do zásuvky.
„Je tu doktor Pařil,“ houkl přes dveře Sádlík.
„Fajn, ať to vyřídí a počká na mě. Za chvilku jsem u něj. Teď mě nerušte.“
Když klaply dveře, zůstal chvíli sedět než sáhl do útrob stolu a vytáhl malý papírek, ležící na hromádce kancelářských potřeb. Podržel si ho před sebou a několikrát si přečetl jeho obsah.
---
„A proč by to nešlo?“
Službu konající policista byl mladý, značně nervózní, ale neústupný.
„Zadržený je ve vyšetřovací vazbě, opravdu vás k němu nemůžu pustit.“ Nerozhodně těkal očima z poslance na právníka, který stál za ním. Ten mlčel, debata zatím nepřesáhla přátelskou rozmluvu dvou lidí, takže nezasahoval.
„Pane, hmm, Kramlíčku,“ přeluštil Voština jméno na služební kartě. „Máte rád svou práci?“
„Ovšem,“ znejistěl policista.
„Jistě uvažujete o služebním postupu, že? Chce to odsloužené roky, hodně nachozených kilometrů. Ovšem tohle všechno se dá urychlit. Rozumíte?“ usmál se Voština.
„Ano, pane poslanče.“ Za normálních okolností by Kramlíček takové řeči nesnesl, ale od člověka, o němž se zrovna včera bavili v nějaké televizní debatě, jako o velmi pravděpodobném budoucím předsedovi vlády, měla ta slova nádech příslibu a výhružky, kterým se těžko odolávalo.
„Já mám ale předpisy,“ zakoktal.
Voština přivřel oči.
„Deset minut, víc nechci. A bez záznamu. Co s předpisy vám poradí tady pan doktor a také pohlídá, že kamera zůstane vypnutá. Souhlasíte?“
Kramlíček zaváhal, ale po chvilce vstal a odvedl Voštinu k zamřížovaným dveřím. Nenamazané panty zavrzaly. Cela byla sotva tak velká, že by se do ní tak tak vešla jedna postel. Na malé židličce tu seděl postarší muž, v ne příliš čistém oblečení. Díval se na Voštinu trochu posměšně.
„Tak jsi přišel,“ uvítal ho.
„My se známe?“ zeptal se ho poslanec.
„Tys zapomněl? Já si tě pamatuju celkem jasně,“ usmál se.
Voština se na něj podíval důkladněji. Jméno, které bylo v protokolu, mu nic neříkalo, jeho oči mu ale připadaly známé. Začalo mu pomalu svítat. Musel si přimyslet víc vlasů a nějaké kilo navíc.
„Axel?“ lovil v paměti přezdívku.
„Axendel,“ opravil ho muž. „Je to už pěkných pár let, ledacos se z hlavy může vykouřit.“
Z náhle pootevřených zpuchřelých dvířek Voštinovy paměti zavanula zázračná vůně jeho mládí. Čas kdy slunce svítilo o něco víc a v zimě padal sníh. Měl přátele, s nimiž zažil ty nejkouzelnější chvíle a provedl snad tisíce lumpáren. Čas, kdy starosti a bolesti dospělosti nebyly víc, než mlha nad obzorem.
Příjemné teplo vzpomínek však náhle zchladil mráz pragmatizmu a nastolil hned několik nepříjemných otázek. Voština se otřásl, a pak se zamračil.
„Nádhera, taky na to rád vzpomínám,“ řekl netečně. „Můžeš mi prosím říct, co tě to napadlo vlámat se do naší partajní kanceláře a psát mi tam takovéhle nesmysly?!“ s těmi slovy hodil muži k nohám zmačkaný papírek ze svého stolu.
Axendel pokrčil rameny.
„Chtě jsem se s tebou setkat osobně, ale nedovolili mi to. Nechával jsem ti vzkazy, zdá se však, že se k tobě nedostaly.“
„Denně mám stovky vzkazů. Jsem politik, pořád se někdo snaží mi něco říct,“ odsekl Voština.
„Ano, ale tohle je důležité, Ronarine.“
„Neříkej mi tak,“ zasyčel Voština.
Axendel posmutněl.
„Veletok čas vzal ledacos. Odplavil většinu z nás. Numarin Ark i Konuahato se ztratili někde v cizině, když jsem viděl naposledy Sadriana, byl na tom dost zle, a Cartime...“ odmlčel se. „Ta už je s ní.“ Sledoval po očku, co jeho informace s Voštinou udělají.
Poslanec si začal nervózně podupávat nohou, aniž by si to uvědomoval. Co má ten chlap za lubem, uvažoval. To ho přišel kompromitovat, nebo vydírat? Ano, když byl mladý, měl podivné záliby a přátele, ale nedělali nic trestného. Ovšem pro bulvár by to bylo sousto, to ano!
„To už tak je. Co já s tím?“ řekl povýšeně.
„S Cartime jste si byli blízcí,“ nadhodil Axendel.
Voštinovi se v mysli zjevil hodně ostrý obraz rozesmáté dívky.
„Lásky přicházejí a odcházejí,“ pokrčil rameny. Jaksi mu vyschlo v krku.
„Co po mně tedy chceš? Peníze?“ Strčil si ledabyle ruce do kapes.
Muž před ním mávl rukou a znechuceně zavrtěl hlavou.
„Ne, mám všechno, co potřebuji k životu, nechci nic víc, než ti připomenout tvé povinnosti. Nepřišel bych, ale jsem poslední, tak mě poslala, abych ti vyřídil její varování.“
„O čem to mluvíš?“ nechápal Voština.
„O ní!“ řekl Axendel důrazně a vstal. „I na tohle jsi zapomněl, Ronarine?“
A je to tu, napadlo Voštinu. Zavrtěl hlavou a uchechtl se.
„Ale né, s tímhle na mě nechoď! Ano, doznávám, zkoušel jsem kde co, ale nebudu si z toho dělat výčitky. Zvlášť ne z nějakých přeludů.“
„Ona nebyla přelud, vždyť to víš. Nebyli jsme opilí, a už vůbec ne zfetovaní. Přišla, protože jsme byli čistí a toužili ji vidět. Proto se nám zjevila!“ muž měl doširoka otevřené oči a začínal zvyšovat hlas.
Voštinovi dalo docela dost přemáhání, aby před ním o krok necouvl. Připomínka oné události mu vyvolala nepříjemné mrazení v zádech. Byla to tenkrát síla, z níž se všichni dost dlouho vzpamatovávali. Připadali si jako vyvolení, ale časem začalo vytržení blednout, pak přišly pochyby a postupně i zapomnění.
Vydržel jeho pohled. Založil si ruce na prsou.
„Kde jsi byl posledních pět let?“ zeptal se chladně. Nemusel, byla o tom zmínka v jeho papírech. Chtěl mu to jen připomenout a zchladit ho.
Axendel opravdu trochu zbrzdil. Pokýval hlavou.
„Léčili mě. Ano, nikdo nám nerozumí. Ale ty jsi také drak a byl jsi u toho, slyšel jsi její hlas.“
Voština si nechal položit na rameno jeho ruku.
„Dala ti tehdy velikou moc. Vybrala si tebe, protože jsi měl potenciál a ideály. Jenže ty jsi její dar zneužil pro sebe! Vzkazuje ti, že si můžeš nechat vše, co jsi tím získal, ale musíš se vzdát dalšího vlivu.“
Voština arogantně našpulil rty.
„A když to neudělám?“
„Odejdi z politiky, nebo ti vezme všechno, co máš,“ řekl Axendel klidně.
„Vyhrožuješ mi?!“
„Já ne. Jsem tvůj přítel, varuji tě. Chtěla to.“
Voština se vyprostil z jeho mírného sevření a upravil si sako. Jeho pragmatizmus měl navlečený jako brnění.
„Já zase varuji tebe. Ať tě ani nenapadne se někde šířit o tom, co jsme za mlada dělali a na co jsme si hráli. Byly to jen pubertální výlevy. Jestli to vykecáš a budeš se mi stavět do cesty, tak strávíš zbytek života v blázinci, to ti garantuju!“
Muže se však jeho slova nedotkla, tedy ne tak, jak předpokládal. Jen se trochu shrbil, jako by dostal ránu bičem.
„Nepochopil jsi to, nechci ti ublížit. Nechováš se dobře a jí se to nelíbí.“
„Všechno, co jsem získal a čeho jsem dosáhl, bylo výhradně mou snahou a obratností. Nemusím nikomu skládat účty!“ zavrčel Voština.
Axendel se pousmál: „To si opravdu myslíš, že ta síla, která tě nese nahoru, je jen tvá? Je konec, jestli nezastavíš sám, spadneš. Musíš se rozhodnout, kterou cestou se dáš.“
„Jen se neboj, já umím najít správný směr!“ zvedl poslanec hrdě bradu. Pak se trochu uklidnil. „Každopádně díky za návštěvu, rád jsem si zavzpomínal, ale napříště se ode mě drž raději dál.“ V kapse mu zazvonil telefon. Automaticky se na něj podíval a típnul ho.
„Už musím jít,“ řekl a zabušil na dveře.
Když se ocitl opět v kanceláři, otočil se na policistu.
„Propusťte ho,“ řekl tak, že to vyznělo spíš jako rozkaz. Kramlíček zalapal po dechu.
„Ale tohle opravdu nejde…“ zaštkal.
Voština se podíval na svého právníka, který zbystřil.
„Zařiď to, prosím.“
---
Muž v cele se chvíli díval na zavřené dveře před sebou. Pak si povzdechl.
„Takže sis vybral.“
---
Sedl do auta a zběžně prohlédl zmeškané zprávy na mobilu. Chtěl s ním mluvit předseda volebního výboru, zástupce radnice a asi pět dalších lidí. Zaskřípal zuby a nastartoval. Při jízdě v mysli plánoval, co udělá jako první, komu dá přednost, co odsune do pozadí. Po chvilce ale zjistil, že se v myšlenkách stále vrací k rozhovoru s tím bláznem.
„Blbec!“ zanadával nahlas. Co mu vlastně může vyčítat? Že se vyšplhal pár lidem po zádech? Že občas prosazuje projekty, o jejichž prospěšnosti není tak úplně přesvědčen, výměnou za sponzorské dary? Že občas zašlápne do bahna nějakého toho idealistu? Není to asi úplně správně, ale kdo to nedělá? Nemá si co vyčítat. A i kdyby, žádná dračí bohyně není a nikdy nebyla, takže se s ní nemohl potkat. Je to přece tak absurdní, tak nemožné! Jak se vůbec mohl nechat něčím takovým vyvést z míry? On, muž, kterému nedělá problém smést jakéhokoliv svého oponenta? Absurdní!
Sám pro sebe se uchechtl. Jakpak by mě ta potvůrka chtěla asi o můj post připravit? To proti mně bude kandidovat? Zachechtal se nahlas.
Na semaforu před ním se rozsvítila červená. Slunce svítící skrze tónované čelní sklo jeho vozu odhalilo na palubní desce drobnou anomálii. Jako by tam někdo něčím škrtl a poškodil jinak dokonale hladký povrch. Voština se natáhl, že přeleští místo prstem. Zarazil se však. Všiml si, že má nějak podezřele dlouhý nehet. Rozevřel dlaň. Měl je takhle na všech prstech. Byly zašpičatělé a zdálo se, že přímo před očima rostou!
Voština zavřel oči a zatřásl hlavou. Když se znova podíval, nejen že byly zase o fous delší, ale začaly se i zahýbat a kůže na hřbetu ruky mu začala tmavnout.
„Co to je?!“ vydechl a se vzrůstající panikou sledoval, jak mu na kůži naskakují bradavičnaté flíčky. Najednou mu to došlo a z paměti se vynořil antropoidní tvor s tupým čenichem, rohy na hlavě, párem křídel a dlouhatánským ocasem. Ronarin – jeho dračí alter ego. Tehdy byl tím stvořením doslova unesen, nyní se zděsil. Takže tohle byla její pomsta, změní se ve svou vlastní představu!
„Ne,“ zakřičel nahlas, „tohle není možný!“ Vší silou se pokoušel přemoct hrůzu z toho, co ho čeká. Vyhrnul si rukáv. Celé předloktí jako by mu zachvacovala tmavě zelená plíseň, na níž se vyráželo hnědé žíhání. Rozvaha i chladná logika ho zcela opustily. Kolona, v níž stál, se pomalu dala do pohybu. Napadlo ho otočit a co nejrychleji uhánět zpět do policejní služebny. Jenže jak by mu mohl jeho starý přítel pomoct? A udělal by to vůbec po tom, co mu řekl?
Auto za ním nedočkavě zatroubilo. Uchopil svými drápatými tlapami volant a rozjel se. Musím z města, napadlo ho. Skrýt se v lese, získat tak čas a něco vymyslet. Jenže podle toho, jak rychle proměna postupovala, to v jen zvolna polevující dopolední špičce, neměl šanci stihnout. Bolestně si uvědomil, že jeho drak byl asi třikrát větší než člověk. To by znamenalo, že až proměna doběhne, bude v autě uvězněn jako sardinka v plechovce. Musí ven a to co nejdříve! Ale kam jít? Kde se skrýt?
Na protější straně silnice zahlédl odbočku do ulice, kde byla jeho kancelář. Spodek auta drhnul o obrubník, jak najel na chodník. Takřka vypadl z auta. Ve zpětném zrcátku zahlédl své oči. Měly žluto zelené duhovky se svislými panenkami. Ani se nezdržoval zavíráním dveří, jen popadl svou aktovku a kryl si s ní hlavu, na které cítil rostoucí rohy. Prokličkoval mezi zběsile troubícími auty a vtrhl do proskleného vchodu luxusní kancelářské budovy. Vrátný byl naštěstí někde pryč. Schody bral po dvou a dveře v patře takřka vyrazil.
„Dobrý den, pane Voštino,“ pozdravila ho s úsměvem sekretářka, která zrovna rovnala v zasedačce kupu volebních brožur. Nečekal ji tu, vyděsila ho. Jí však také ztuhl úsměv, když se na ni podíval.
„Je vám něco?“ zeptala se zkoprněle.
Odvrátil se a běžel do své kanceláře.
„Ať mě nikdo neruší!“ houkl přes rameno. Hlas měl pitoreskně zdeformovaný. Práskl za sebou dveřmi a zamkl. Cítil, jak mu buší srdce, opřel se o zeď a ztěžka dýchal.
„Dračí bohyně, prosím,“ do očí se mu začaly hrnout slzy. „Udělám cokoliv, všechno ti vrátím, jen mi nech lidskou podobu!“ zaprosil tiše. Tělem mu projela křeč a košile ho začala škrtit. Ztrhal ze sebe oblečení i stále těsnější boty. Opřel se o stůl, aby ulevil bolesti páteře, která se mu prodlužovala v ocas. Cukl sebou, koncem křídla shodil věci ze stolu a rozbil výplň jedné ze skříní.
Bouchání na dveře. Hlas sekretářky.
„Jindro, co se děje!“
Další hlasy.
„Co se stalo?“
„Vyrazte to někdo!“
Ronarin dřepěl v rohu místnosti a nervózně se pohupoval. Nesmí mě dostat, blesklo mu hlavou. Hluboce zavrčel. Několika ranami rozbil vysoké okno a vyskočil na parapet. Ohlušil ho hluk ulice. Pohlédl na dlažbu pět pater pod ním. Zaváhal.
Ženské zavřeštění. Hlomoz v místnosti za ním. Něčí ruka ho chytla za dlouhou paži.
„Držte ho! Vtáhněte ho dovnitř!“
Další ruce se po něm sápaly. Vrčel a zběsile bil kolem sebe. Přesto byl zadržen, lapen a znehybněn.
---
Zbystřil. Za mříží se objevila žena a muž. Muže si pamatoval, nosil mu žrádlo a někdy se na něj jen tak chodil dívat. Žena mu připadala povědomá.
Zavětřil.
Žena zavzlykala.
„Jak... jak to?“ zeptala se přiškrceně.
„Nevíme,“ odpověděl muž a zadumaně se na něj podíval.
Ronarin by se rád podíval blíž, ale pevná pouta mu to nedovolila. Tak jen vycenil zuby a zavrčel.
„Dokážete mu pomoct?“ obrátila se k muži.
Pokrčil rameny.
„Raději půjdeme, paní Voštinová.“ Vzal ji jemně kolem ramen a vyvedl z místnosti. Pečlivě za sebou zamknul a pohlédla na tabulku pověšenou na dveřích, která hlásala:
JINDŘICH VOŠTINA
SCHIZOFRENIE
KONEC