Tvorba - Texty

PŘEDSEDA

„Jsme lidé, takže si klademe tyto otázky. Přemýšlíme nad nimi. Je to naše přirozenost, ve které je skryta naše největší síla, ale i slabina. Protože když přemýšlíme nad sebou samými, nesmíme podlehnout přílišným citům. Naše úvahy musí být vždy střízlivé, s logickou argumentací zbavené předsudků a falešného pocitu viny. Když budou přesně takové, musí nás nevyhnutelně přivést k jednoznačnému závěru, že jako lidé se chováme lidsky.
Ne, neznamená to, že se to musí ostatním za všech okolností líbit. Neznamená to, že budeme podléhat dojetí nad iluzí roztomilosti. Neznamená to, že se budeme chovat slabošsky a hloupě!
Vím, co si myslíte, vidím vám to na očích. Vždyť i já mám city jako každý člověk. Ale vy, stejně jako já, se nesmíte skrze ně nechat vydírat!
Naše chování je prý nelidské. To mi řekněte, co konkrétně? Před lety jsme je přijali jako přátelé, rozdělili jsme se s nimi o naší zemi a nežádali jsme nic. A teď máme jen tu „drzost“ chtít ve své vlasti svůj prostor. Dokud jsme se jen dívali, jak se nám tu draci roztahují a zabírají kousek po kousku větší a větší prostor, bylo to v pořádku, ale jakmile jsme se ozvali a připomněli jim, že máme i své potřeby, jsme najednou špatní - nelidští. A já se opět musím zeptat, čím? Co je nelidského na tom, že jsme vyčlenili místo, které bude patřit jen jim, a ještě je na ně dopravíme? Co by na našem místě udělali oni? Zkuste hádat? Řekli by, tahle země je naše a lidi tu nemají co dělat. A co pak? Napovím, jsou na vyšším stupni potravního řetězce, jak rádi připomínají, a nevadí jim živit se syrovým masem! A tihle tvorové nás obviňují z nelidského chování!
Ale my se tím nenecháme zviklat a budeme jednat humánně, protože my jsme lidé!“ závěr Kučerova projevu zanikl v mohutném skandování a výkřicích souhlasu stovek shromážděných delegátů. Kučera předal slovo dalšímu řečníkovi, ale místo, aby si sedl na své předsednické místo, zamířil pryč z tribuny. Lidé v úzkém špalíru ho zdravili a gratulovali mu k pronesené řeči.
„Domů?“ zeptal se ho řidič, když za sebou zaklapl dveře luxusní limuzíny.
„Ne, vezměte to k centru. Na tu kliniku na rohu Vlachovky. Čekají tam na mě dcera se zetěm,“ odpověděl Kučera a povolil si kravatu. „Představte si, včera mi oznámili, že je Lada v šestém týdnu!“
„Gratuluji!“ Řidič zařadil a rozjel se.
„K čemu? Že budu dědek!?“ ušklíbl se Kučera, pak se ale rozesmál. „Ale no jo, je to radost. Vždyť pro ty caparty to tu čistíme a napravujeme chybu jejich předků. Děti jsou naše největší bohatství.“
Auto se dostalo do kolony na výpadovce kolem osobního nádraží. Provoz tu byl vždycky normálně hustý, ale dnešní nával řídila policie. Ze silnice bylo vidět nezvykle prázdné parkoviště a platformy, které ovšem byly přeplněné.
Na odstavné ploše bylo několik autobusů v policejních barvách a skupiny strážců korzovaly mezi nimi. Policisté byli vidět i kolem nádraží a na peronech, kde organizovali nástup do přistavených vlaků.
Cestující byli molveni.
„Jen se na to podívej. Vypadá to tak jednoduše, ale co to dalo práce!“ povzdechl si Kučera zamyšleně. „Víc jak dvacet let přesvědčování, chlácholení, olizování cizích pat, argumentace ve stupidních debatách. Ale vyplatilo se to! Ta ještěří pakáž tady konečně přestane otravovat vzduch. Máme obrovské štěstí, že se tak pomalu množí. Mít reprodukční schopnosti jako my, už by nás dávno převálcovali.“
Řidič se také ohlédl po nedalekém nástupišti. „Na ty lidi se taky vztahují podmínky přesídlení?“ kývl hlavou k malé skupince, která také stála před vagóny, ale k policii evidentně nepatřila.
„Ale Karle!“ zamračil se Kučera,“ nemáme tu stalinizmus! Není to žádné přesídlení, ale subcinace. Je to proces naprosto dobrovolný. Dokonce jsem vymohl, aby od nich vláda vykupovala majetky za velmi dobrou cenu. Nemusí si tak dělat starosti se složitým stěhováním, nebo komplikovaným prodejem kdo ví komu.“ Kučera se zahleděl z okna. „Co se týče tamtěch, jsou to patrně míšenci. Nebo lidé, kteří se s těmi ještěry nějakým způsobem ztotožnili. Budiž. Je to ale téma na další diskusi. Sami molveni se za lidi nepovažují, takže je lze brát jako zvířata. Potom se ovšem jejich lidští partneři dopouštějí zoofilie. Každopádně nejsme rasisti, subcinace je proces, který může využít kdokoliv.“
Kolona se zvolna rozjela. Řidič změnil pruh.
„Neumím si představit život mezi draky. Nebudou to tam mít lehké.“
„To musí každý zvážit,“ řekl Kučera nevzrušeně, „Ale samotné místo je hezké, byl jsem si ho osobně prohlédnout. Pravda, infrastruktura je tam dost jednoduchá, ale to už si budou muset nějak zařídit sami. Ostatně náš program speciálních služeb jim taky nevoní. Místo aby byli rádi, že všechny jejich požadavky řeší jeden ministerský resort a nemusí tak běhat složitě po úřadech, vřeští cosi o diskriminaci.“
Trvalo ještě hodnou chvíli, než se protlačili městským provozem. Karel zastavil přímo před proskleným vstupem do nemocnice.
„Někde zaparkujte, zavolám vás, jak budeme hotovi,“ rozloučil se s ním Kučera a vstoupil do budovy. Najít správnou vyšetřovnu mu pomohla sestra ve světle růžovém stejnokroji.
Ordinace svým zařízením připomínala spíše malý obývací pokoj, v němž si někdo nechal nainstalovat lékařské lehátko a stolek se sonografem. Jeho dcera Lada, poněkud silnější dívka se světlými vlasy, nicméně seděla vedle lehátka v křesílku, za jehož opěradlem stál její manžel Jakub.
„Dobrý den vespolek!“ pozdravil halasně Kučera, přičemž obdařil zářivým úsměvem třetího přítomného - muže v bílé košili a kalhotách, napůl sedícího na hraně stolu. Tím ale Kučerův zájem o něj opadl. Přistoupil ke své dceři a sklonil se, aby ji políbil na tvář. „Promiň, že jdu pozdě, trochu se to protáhlo. Tak co, kluk nebo holka? Nebo si to necháte pro sebe?“ mrkl lišácky na Jakuba. Ten však jen cosi zabručel a odvrátil pohled.
„Na tohle je ještě trošku brzy,“ poznamenal muž v bílém. Zjevně lékař. „Pohlaví vašeho vnoučete bych však momentálně stejně nechal stranou. Zrovna tu probíráme jiný problém, pane předsedo.“
Úřední tón v doktorově hlase Kučeru podráždil. Neměl rád, když se někdo nepřizpůsoboval jeho náladě, a on byl právě veselý. „Oč jde,“ zeptal se odměřeně.
„Pojďte se podívat sám,“ vyzval ho lékař a natočil směrem k němu monitor počítače. „Jen předesílám, že jde o normální pravidelné vyšetření, které podstupuje každá budoucí rodička. Děláme odběry krve, plodové vody, sledujeme tlak i zánětlivé faktory. Součástí je přirozeně i ultrazvukový sken.“
Na obrazovce bylo trojrozměrné zobrazení plodu olemované krajkou nejrůznějších dat a kalibračních obrazců. Samotný tvoreček připomínal Kučerovi spíše žábu zkříženou s mimozemšťanem, než lidský zárodek. „Můžete přejít k věci a ušetřit mě detailů,“ zavrčel.
„Na to se právě chystám,“ ujistil ho suše doktor. „Všimněte si toho tvaru hlavy a postavení zárodku oka. Zakřivení páteře je výrazně ovlivněno tímto transversem nad zadečkem. Prsty na rukou a nohou jsou již dobře patrné, a když si obraz otočíme,“ přejel prstem po obrazovce, aby změnil pohled,“ jsou na zádech dva výčnělky v oblasti lopatek. Při oddálení pak můžete pozorovat počínající kožnatění primární placenty.“ Doktor se otočil zpět ke Kučerovi a složil ruce do klína. „Abych to tedy shrnul, před sebou vidíte zdravého a uspokojivě se vyvíjejícího molvena.“
Nastala kratičká chvíle ticha, po níž se Kučera doslova vpíjel pohledem do monitoru. Po celou dobu doktorova výkladu příliš nechápal, o čem to mluví. Jasná mu byla pouze ta úplně poslední část. Teď jen bleskově uvažoval, jak ji vyhodnotit. Jako zkušený politický harcovník s tím ale moc práce neměl.
„Tenhle vtípek vám nedaruju!“ vyštěkl na muže před sebou.
Doktor však nehnul ani barvou. „Ujišťuji vás, že o stavu našich klientů tu nežertujeme.“
„Takže vy chcete opravdu tvrdit, že moje dcera má v sobě tohle?!“ zařval Kučera a zabodl prst do monitoru.
„Nechci. Já to tvrdím,“ opáčil pevně lékař.
„Zatraceně!“ zaklel Kučera. Nerozuměl medicíně. Ať si obrázek před sebou prohlížel sebevíc, neviděl na něm nic, co by mu napovědělo, jestli lékař mluví pravdu, či nikoliv. „O tomhle snad nemůžete rozhodnout sám. Chci, aby se na to podíval ještě někdo!“
Doktor se napřímil. „Pane předsedo, já vím, kdo jste,“ pronesl tiše. Autorita v jeho hlase však byla tvrdá jako ocel, „ale vezměte na vědomí, že jste pro svou dceru vybral nejlepší porodnické zařízení v zemi. Navíc vás mohu ujistit, že pokud někdo požaduje konzultaci, volá mě! A já vás ujišťuji, i přes všechny nepříjemnosti, které z toho faktu pro vás plynou, že vaše dcera za nějakých osm měsíců porodí molvení dítě! Jestli nemám pravdu, vzdám se své kariéry a půjdu klidně třídit odpady!“
Kučera byl sice dost sebestředný člověk, ale měl už dost zkušeností na to, aby poznal, kterým směrem nemá smysl dál debatu rozvíjet. Ohlédl se po své dceři sedící zaraženě v křesle. „Lado, nechceš mi k tomu něco říct?“ zeptal se rázně, ale už o hodně klidněji.
„No tati!?“ zalapala po dechu. „Co bych ti jako měla říkat? My jsme si s Kubou věrní,“ zaprotestovala chabě. Znala svého otce a nechtěla ho zbytečně dráždit. Její obava vsak byla zbytečná, protože Kučera měl už o viníkovi jasno. Rázně došel ke své dceři, odstrčil jejího manžela a postavil se mezi ně. „Dej od ní pracky pryč, ty ještěří parchante! Do hajzlu!“
„No dovol!“ zakřičel Jakub a rozehnal se proti muži pěstí.
„Jakube ne!“ zaječela Lada. K zápasu ale nedošlo, protože mezi ně skočil doktor a rázně je od sebe oddělil. „Všichni se uklidníme, ano? Tohle je pořád lékařské zařízení, tak na to berte ohledy.“
„Tvrdil jste, jak je to tu špičkový špitál,“ frkl Kučera,“ to jste si nevšiml, že je tenhle drak, když jste jim dělali genetiku?“
Doktor si upravil košili. „Vážený pane, nás zajímá v první řadě predikce geneticky přenosných chorob. Rasové prověrky v popisu práce nemáme.“
Kučera se nad doktorovou narážkou jen zašklebil. „Ale zvládnete to, ne?“
„Genom molvenů je dost podobný tomu lidskému, takže vyžaduje zvláštní rozbor. Ovšem udělat ho není problém. Informace mám i tady přímo v databázi, ale i kdybychom ho provedli, takové citlivé údaje nesdělujeme třetím osobám.“
„Ani partnerům?“ zeptal se na oko užasle Kučera.
„Ani těm. Předání takové informace je čistě věcí vzájemné důvěry, kterou mezi sebou mají.“
Předseda se opět zle podíval na Jakuba. „K sakru, jak má slušný člověk potom poznat, že se něčí matka pelešila s ještěrem?! Kdyby jim tak alespoň rostly ocasy, anebo rohy.“
Doktor pohybem ruky zarazil mladšího muže, který se chtěl znova vrhnout do potyčky. „Křížení má přísně diskrétní charakter. Buď se narodí plnohodnotný člověk, nebo molven bez znaků toho druhého. Ostatně, to nejspíš víte sám. Geny si však nese s sebou, a kdy se projeví, je jen na matematické pravděpodobnosti. Klidně se to může stát i za několik generací.“
„Dost řečí, ukažte to, doktore!“ poručil Kučera.
„To nemohu!“
„Ale podle dodatku dvacet tři tu nesmíte ošetřovat nehumánní bytost. A pokud takovou najdete, máte za povinnost ji ohlásit,“ prohlásil vítězoslavně Kučera. „Takže do toho!“
Lékař se zamračil, ale pak bez řečí usedl za počítač a vyhledal příslušná data. Kučera se mu přitom snažil dívat přes rameno, takže Jakub zase mohl utěšovat Ladu.
Chvíli trvalo, než program prověřil shodu.
„Pan Jakub Krček je nade vší pochybnost člověk,“ prohlásil doktor, aniž by na sobě dal znát, jaké má z tohoto výsledku pocity.
Kučera poprvé znejistěl. „Moment, ale to pak znamená...“
Lékař ho nechal přežvýkat nová fakta. „Udělal jsem analýzu rovnou i u vzorků vaší dcery. Lado, chcete to vědět?“ otočil se k mladé ženě. Ta jen lehce zavrtěla hlavou. „Někdo z nás to být musí, jak jste říkal a já s nikým jiným nebyla,“ chytila Jakuba za ruku.
Kučera zavrtěl hlavou, jako by chtěl odehnat nějakou zlou myšlenku a obrátil se znova na doktora. Hlas měl zase rozhodný. „Kdy bude možná interrupce? Potřebujeme to co nejdřív a neříkejte mi, že tu na to nejste vybaveni!“
„Ne!“ Tichý protest nezazněl z úst doktora. Ten se jen pousmál. „Pane Kučero, jako předseda vašeho poslaneckého klubu a člen spousty spolků můžete rozhodovat o ledasčem, ale tohle rozhodnutí závisí výhradně na vůli matky. A ta se k tomu právě vyjádřila myslím jasně,“ řekl a mrkl na Ladu.
Kučera jen zaskřípal zuby a otočil se k dceři. „Laděnko, miláčku, uvědomuješ si, čemu se tím vystavuješ? Podle mě se dá celá tahle politováníhodná událost vyřešit malým ambulantním zákrokem. Všechno pak bude v pořádku a my budeme mít spoustu času něco vymyslet.“
„Ale já řekla ne!“ Lada vstala a instinktivně si položila ruku na břicho, jako by je chtěla před svým otcem chránit.
„Sakra, ty hloupá náno!“ vybuchl Kučera najednou. „Tobě asi fakt nedochází, o co tady jde! Jestli se roznese, že jsi míšenec, budou s tebou zacházet jako se smradlavým drakem! Rozumíš tomu?“
„Ano,“ přikývla Lada. „Přesto své dítě nedám!“
„Tomu se říká mateřský pud, pane předsedo,“ poznamenal tiše lékař.
Kučera si ho nevšímal, ale změnil tón. „Holčičko, já ti přece nechci ublížit. Naopak, snažím se tě chránit.“
„Tak jako já své dítě,“ odpověděla.
„Ne, naše dítě,“ poopravil ji Jakub a položil jí ruku na rameno.
„Ty drž hubu!“ zařval Kučera nepříčetně. „Jak ty bys mohl něco takového dokázat, ty nulo! Vždyť i to místo na ministerstvu jsem ti zařídil já. Jinak bys někde házel lopatou.“
Jakubovi ztvrdly rysy. „Já se vás o to neprosil. A co se týče mé ženy,“ usmál se na Ladu, která mu to oplatila,“ nepodceňujte vliv naší rodiny.“ Otočil se na lékaře a pokynul hlavou. „Děkujeme, pane doktore. Myslím, že tady jsme skončili. Lado?“ Oba se chytili za ruce a vykročili ke dveřím.
Náhlá rozhodnost Jakubova chování připravila jeho tchána o řeč. Jen lapal po dechu a tupě zíral, jak kráčí kolem něj. Lada se najednou zastavila. „Víš tati, nemyslím si, že ti jde tak úplně o mě. Máš spíš strach, jak to bude s tebou,“ smutně se pousmála.
„A jen tak mimochodem, zajímalo by mě, jestli je Lada molvenka po mamince, nebo po otci,“ přisadil si Jakub, než definitivně opustili ordinaci.
Kučera stál a znova skřípal zuby. Věděl, že tahle situace se mu vymkla z rukou, a přitom se hrálo o mnoho. Možná o všechno. Potřeboval čas.
„Je vám dobře? Ne chcete se napít?“ oslovil ho lékař skoro konejšivě.
Kučera se vydýchal. „Jsem to já?“ zeptal se opatrně. Bylo potřeba podívat se pravdě do tváře.
„Vaše data pochopitelně nemám.“ Lékař si sedl do křesla za svým stolem. Pohodlně se opřel a založil si ruce do klína. „Ale vaše paní se tu nějakou dobu léčila. Trochu jsem překročil své pravomoci a podíval se. Ona to není.“
Kučera zavřel oči. „Jak je to sakra možný,“ vzdychl.
„Jeden by to do vás ani neřekl.“ Doktor se lokty opřel o desku stolu a začal si Kučeru prohlížet. „Ani ocas, ani rohy... Ale ne, jak jsem řekl, je to diskrétní a nahodilé. Mohl to být kdokoliv z vašich předků.“
Kučera se najednou napřímil a usmál, jako by z něj všechno spadlo. „Doktore, poslyšte, to co tu bylo řečeno je v zásadě předmětem lékařského tajemství, takže se to vlastně nikdo nedozví. Mám pravdu?“
Doktor přikývl. „Měl byste ji,“ rychle utnul Kučerovi další řeč. „Kdyby neplatil článek dvacet tři - váš článek dvacet tři, který jste tak trefně překřtil na „protidračí zákon“. Podle něj mám za povinnost upozornit i na podezření, že pacient má molvení gen. Když to neudělám, vystavuji se sankcím, dokonce trestnímu stíhání. Nechcete po mně doufám, abych porušoval zákon?“
„Žerty stranou,“ zatvářil se Kučera přísně, ale hned se zase usmál. „Nemusíte být přece tak striktní, a pak, přímo o mě přece nejde.“
Lékař vstal a obešel stůl. Stál teď tak, že se díval Kučerovi přímo do očí. Pobavený výraz z jeho tváře zmizel. „Tenhle humus máš na svědomí ty sám. Dělám všechno možné, abych ochránil své pacienty a je mi jedno, jestli jsou to lidé, nebo někdo jiný, ale tobě přeju, aby sis to vyžral.“
„Nezapomínejte, že jsem pořád člověk s docela velkou mocí,“ rozkřikl se Kučera,“ takže mě nedráždi, doktůrku, nebo tě rozmáčknu jako štěnici.“
„Ne,“ usmál se zase lékař. „Vtip je v tom, že díky svému vlastnímu zákonu, už člověk nejsi. A protože molveni už vysloveně nesmí zastávat funkci ve veřejně činném spolku, žádnou moc už brzy mít nebudeš. Nepochybuji o tom, že opozice a tví rivalové ve straně dohlédnou na tvé odvolání.“ Lékař tam nechal Kučeru stát a bezmocně vypouštět páru. Klidně se vrátil k židli, usedl a přerovnal si věci před sebou. „Moment,“ pozvedl k němu pohled. „Něco bych pro vás přece jenom udělat mohl,“ vrátil se opět k vykání.“ Nechám převést vaše lékařské záznamy k nejbližšímu veterináři. Měl byste se u něj nechat prohlédnout, než půjdete k subcinaci.“