Nedělní oběd
NEDĚLNÍ OBĚD
„Tak tady to máš a nech si chutnat!“
Anetka se chvíli dívala na porci jídla před sebou a něco si pro sebe brumlala.
„Co je? Svíčková ti přece chutná, nebo ne?“ zeptala se starostlivě Patricie.
„Ale chutná,“ pípla Anetka a otočila oči ke stropu.
Patricie spolkla několik soust, ale chování její dcery jí začínalo dopalovat. Nakonec to nevydržela a rozkřikla se na ni: „A už toho mám dost! Člověk…“ trochu zaváhala, „člověk se s tím připravuje, servíruje to dámě přímo pod nos a jí to nevoní!“ Praštila pěstí do stolu. „Tak to alespoň ochutnej!“ dodala však trochu smířlivěji.
Anetka se znova podívala na jídlo. „Když mě bolí bříško.“
Patricie na ni vytřeštila oči: „No jistě, ale zmrzlinu si určitě dáš, co?!“
Mrštil jsem příborem o stůl, až vidlička odskočila a cinkla o podlahu. Čtyři páry očí se otočily ke mně. Opřel jsem si lokty o stůl a promnul si kořen nosu.
„Já si myslel, že vydržím hodně, ale obědvat se dvěma dračicemi u jednoho stolu je na mě moc! Je mi celkem jedno, co si povídáte, ale když už to musíte jíst syrový, tak se do toho laskavě pusťte a ty filosofický debaty si nechte na jindy!“
Patricie se na mě zamračila a něco zavrčela na Anetu. Pak chňapla do tlamy telecí hřbet, který ležel mezi nimi na stole, a uraženě odkráčela z kuchyně. Anetka sklouzla ze stoličky a následovala ji drobnými krůčky, přičemž se legračně snažila držet hlavu v podobně vznešené póze.
„To si fakt nemusel,“ řekla tiše Erika a uždibla si kousek brambory.
„No no, vždyť jsem zase tolik neřek,“ zabručel jsem a sáhl pod stůl pro ztracenou vidličku.
No jo, no, soužití s draky má i své stinné stánky.
KONEC
„Tak tady to máš a nech si chutnat!“
Anetka se chvíli dívala na porci jídla před sebou a něco si pro sebe brumlala.
„Co je? Svíčková ti přece chutná, nebo ne?“ zeptala se starostlivě Patricie.
„Ale chutná,“ pípla Anetka a otočila oči ke stropu.
Patricie spolkla několik soust, ale chování její dcery jí začínalo dopalovat. Nakonec to nevydržela a rozkřikla se na ni: „A už toho mám dost! Člověk…“ trochu zaváhala, „člověk se s tím připravuje, servíruje to dámě přímo pod nos a jí to nevoní!“ Praštila pěstí do stolu. „Tak to alespoň ochutnej!“ dodala však trochu smířlivěji.
Anetka se znova podívala na jídlo. „Když mě bolí bříško.“
Patricie na ni vytřeštila oči: „No jistě, ale zmrzlinu si určitě dáš, co?!“
Mrštil jsem příborem o stůl, až vidlička odskočila a cinkla o podlahu. Čtyři páry očí se otočily ke mně. Opřel jsem si lokty o stůl a promnul si kořen nosu.
„Já si myslel, že vydržím hodně, ale obědvat se dvěma dračicemi u jednoho stolu je na mě moc! Je mi celkem jedno, co si povídáte, ale když už to musíte jíst syrový, tak se do toho laskavě pusťte a ty filosofický debaty si nechte na jindy!“
Patricie se na mě zamračila a něco zavrčela na Anetu. Pak chňapla do tlamy telecí hřbet, který ležel mezi nimi na stole, a uraženě odkráčela z kuchyně. Anetka sklouzla ze stoličky a následovala ji drobnými krůčky, přičemž se legračně snažila držet hlavu v podobně vznešené póze.
„To si fakt nemusel,“ řekla tiše Erika a uždibla si kousek brambory.
„No no, vždyť jsem zase tolik neřek,“ zabručel jsem a sáhl pod stůl pro ztracenou vidličku.
No jo, no, soužití s draky má i své stinné stánky.
KONEC