Maják v lesích
Prásk! Ark narazil na skálu, ztratil rovnováhu a zřítil se ze srázu zasypán sprškou uvolněného štěrku. Grachanel srazila draka, který na něj zaútočil, a zavolala: „Vstávej, honem! Musíme dál!“ Moc dobře však věděla, že už je pozdě. Dostali je.
V okamžiku bylo podmračené nebe plné okřídlených těl. Sesypali se na Arka a nedali mu možnost ani vstát. Podrazili jeho nohy, zalehli křídla. Někdo ho pevně držel za ozbrojený ocas. Mohl jen bezmocně sledovat, jak jeho dračice udělala přemet, odrazila zadníma nohama jednoho černého draka a předníma nohama zamávala ve vzduchu. Mezi drápy jí začaly proskakovat drobné jiskřičky.
„Ne, tohle nedělej!“ vykřikl zoufale Ark.
Jeho věznitelé se ho nepokoušeli umlčet. Vždyť to byl jedině on, koho byla Grachanel ochotna poslechnout. A Ark věděl, že ona nesmí použít magii proti vlastnímu rodu, stejně, jako on nesmí použít oheň.
Dračice neochotně zahodila nashromážděnou energii a dosedla na zem poblíž znehybněného druha. Okamžitě jí obstoupilo několik pronásledovatelů, ale nikdo se jí neodvážil třeba jen dotknout.
„Pusťte ho!“ rozkřikla se Grachanel. „Slyšíte!? Magumasi, ať ho okamžitě pustí!“ obrátila se na velkého draka, který přistál kousek bokem od celého toho zmatku.
„Jakým právem ho držíte?“
„Právem vůdce. Mým právem!“ odpověděl klidně oslovený. Na jeho znamení se draci obklopující Grachanel rozestoupili.
„Silou stejného práva se mi teď podvolíš a vrátíš se zpátky do hnízdišť.“
Dračice, která se doteď tvářila bojovně, pomalu sklonila hlavu. Věděla, že prohrála. Otočila se a udělala krok směrem k Arkovi.
„Poletíš hned!“ přikázal Magumas rozhodně a jeden z draků jí zastoupil cestu.
Poslední, co Ark z Grachanel zahlédnul, byl pohled plný smutku a bolesti. Potom si mezi ně stoupnul Maguames. Dlouze si svého vězně prohlížel a pak pokýval hlavou.
„Pusťte ho.“
Draci uvolnili sevření a Ark pomalu vstal.
„Za to, co jsi provedl, bych tě nejraději zakousnul jako prase,“ zavrčel Magumes, „ale neudělám to. Jednak proto, že jsi býval mým přítelem, a jednak proto, abych nezlomil srdce Grachanel. Postarám se jen o to, aby si jí zmizel z očí, a vyženu tě.“
Ark se ušklíbl: „Tak to mě raději rovnou zabij, protože já se tvé sestry nevzdám, dokud ve mně bude jen kousek života!“
„S tím jsem počítal,“ přikývnul vážně Magumas. „Proto ti na tu cestu dám ještě něco sebou. Potom tě každý drak okamžitě usmrtí, jestliže se mu připleteš do cesty. Každý z nás. Grachanel nevyjímaje!“
Vzduch kolem jeho těla se začal tetelit shromažďovanou magií.
---
„ ... A andělé spustí křik strašný, vodstvo všeho světa se vylije z břehů a země se otevře. Vystoupí na povrch stvůry pekelné, budou chytat bezbožné a rvát maso z jejich kostí za hlasitého nářku.“
Poustevník vyvaloval oči tak, že mu div nevypadly ze zarostlé tváře a mával přitom nad hlavou holí se symbolem kříže. Vložil se do své řeči s takovým zanícením, že sliny, které mu přitom odletovaly od rtů, dopadaly až na nejbližší posluchače.
„Jen Bůh! Jen Bůh a víra pravá vás může zachránit před bestiemi, které patří Satanovi. Budou to ještě mnohem strašnější netvoři, než ten co přiletěl nyní. Ten, jež zhynul požehnaným mečem vašeho pána!“
Kolem skupinky vesničanů shromážděných na návsi projel s rachotem těžký panský vůz. Velcí grošovaní koně neklidně frkali a v mrazivém vzduchu jim šla pára od nozder.
„Dávej pozor, Juto!“ houkl Jeroným na svou mladší sestru a odstrčil ji dál od kopyt dusajících namrzlý sníh.
„Na co ty jenom myslíš?!“ pokáral děvčátko s dlouhými kudrnatými vlásky.
„Nemotejte se tam a pojďte!“ okřikl je Ostoj. „Ještě nás někdo předběhne a nenajdeme nic!“
„Stejně si myslím, že tam jdeme úplně zbytečně,“ vložila se do hovoru vysoká dívka jménem Adléta, poslední člen jejich skupinky. „Určitě už všechno odvezli.“
„Nesmysl!“ odsekl Ostoj. „Ráno jsem viděl tři vozy. Ta mršina byla tak velká, že ji museli rozčtvrtit. Dělali to za tmy, takže určitě něco přehlédli. A navíc,“ zatvářil se tajemně a vytáhnul z kapsy malý balíček udělaný z hadříku. „Koukněte na tohle!“ V látce byla zabalená plochá černá věc dlouhá asi pět palců. „Dračí šupina!“ řekl vítězoslavně.
„Kde si ji vzal?“ písknul uznale Jeroným. „Vždyť tam nikdo nesměl. Hlídali to tam vojáci.“
„Našel jsem ji v lese, daleko od stráží. Asi ji tam musel ztratit, když tam tudy letěl.“
Ostoj opět pečlivě zabalil šupinu a čtyři děti vyrazily na další cestu.
Bylo to tři dny, co blízko jejich vesnice přistál drak. Usídlil se na malé mýtině asi dvě míle daleko a dával o sobě vědět silným řevem. Událost to byla tak nevídaná, že hned druhý den přibyl majitel tohoto panství, kníže Vladimír i se svou družinou a v patách mu přiklusala dokonce posádka z nedalekého královského hradu. Vojáci se postarali, aby se nikdo nepovolaný nepřiblížil k drakovi ani na dohled.
Následujícího dne napochodoval na mýtinu Vladimír v plné zbroji třímaje dlouhé kopí a draka slavně usmrtil. Zlí jazykové sice tvrdili, že pouze z povzdálí řídil počínání svých ozbrojenců, ale ať už to bylo, jak chtělo, drak byl mrtvý, životy poddaných byly ochráněny, Vladimír vstoupil do legend a místní poustevník se div nezalknul velebením boží prozřetelnosti.
Jeroným, Juta, Ostoj a Adléta konečně stanuli na kraji lesního průseku. Sníh byl všude okolo podupaný, místy zrůžovělý vsáklou krví. Několik vojáků nakládalo poslední vůz a kolem nich zevlovala asi desítka vesničanů. Rozhrnovali sníh a hledali nějakou trofej, která by tu případně mohla zapomenutá ležet.
„Do háje! Všechno už bude vysbíraný. To je z toho, že se táhnete jako slimáci!“ brblal Ostoj.
„Nech si toho. Šli jsme tak rychle, jak to jen šlo,“ bránil se Jeroným, který poslední úsek cesty nesl malou sestru na zádech. Teď ji postavil do sněhu a rozhlížel se kolem.
„Já se tady tak obětuju, aby jste taky něco našli, a co z toho mám? Jenom mě zebou nohy!“ Ostoj nadzvedl nohu, aby všichni viděli jeho škorni prodřenou na patě.
„Ty chudáčku!“ politovala ho na oko Adléta. „Stav se u nás doma a táta ti nasadí podkovy. Budeš sice klapat jako kobyla, ale nikdy je neprošlapeš!“
Zatím co se Adléta, Ostoj a Jeroným hašteřili, malou Jutu zaujalo cosi v nedalekém mlází. Přidřepla, aby se podívala blíž.
„Pojďte sem, tady něco je.“
Musela zavolat dvakrát, než jí vůbec začal někdo brát na vědomí. Její bratr si kleknul vedle ní a opatrně rozhrnul větve nízkých smrčků. Všichni naráz vydechli úžasem.
„U ďasa! Co to je?“ vyjekl Ostoj.
„Dráček!“ zasmála se Juta.
„No to je věc!“ tlesknul Ostoj do zkřehlých dlaní. „Prodáme ho a budou z nás boháči!“
Adléta se zamračila a rozkřikla se: „Nemůžeš všechno přepočítávat na peníze! Navíc ti asi nedochází, že je to vlastně majetek knížete Vladimíra. Správně by si ho měl odevzdat.“
Dračí mládě se krčilo v jehličí a poulilo očka podobná černým korálkům na lidi okolo.
„Co s ním?“ poškrábal se Jeroným pod plátěnou čepicí.
„Necháme si hó,“ zaprosila Juta.
„Tady to nechat nemůžeme, v té zimě by nejspíš chcíplo,“ zauvažovala Adléta a sundala si z ramen vlněný plášť. „Kluci, vytáhněte ho.“
Ostoj nadzvedával větve a Jeroným vytáhl dráčka za tlapy z jeho úkrytu. Nebyl větší než jejich pes a celé tělo měl porostlé drobným šedivým chmýřím. Měl legračně velikou hlavu a byl tak ztuhlý mrazem, že se nezmohl k jakémukoliv odporu. Jen tiše vrčel.
Adléta ho zabalila do svého pláště a vzala do náručí. Všichni vyrazili zpět do vesnice.
„Jeronýme, vezmeme ho k nám domů a bude spát s náma na peci,“ žadonila Juta.
„To asi nepůjde,“ zavrtěl zamyšleně bratr hlavou. „Budeme ho muset někam ukrýt.“ Bezděky se ohlédnul, jestli je náhodou někdo nesleduje.
„Stůjte! Co to máte?“
Poustevník stál před nimi uprostřed cesty, jako by se tam zjevil. Všichni sebou trhli leknutím.
„Ptám se, co to máte tady v tom plášti?“ zaskřípal zuby a ťuknul koncem své hole do balíku, který svírala Adléta.
„To … to je … našli jsme takové zvíře,“ vykoktala ze sebe.
Poustevník na nic nečekal a odhodil cíp pláště. Ven vykoukla dračí hlavička.
Poustevník jen beze slova vyvalil oči. V zápětí se ale vzpamatoval a vztáhnul po mláděti ruku. Zarazil se však, protože dráček vycenil zoubky drobné jako perličky a výhružně na něj zasyčel.
„Neseme ho k nám domů,“ špitla bezelstně Juta. „Tady mu byla zima.“
Adléta se zoufale rozhlédla po svých společnících. Jeroným zarputile mlčel a Ostoj vypadal, že by nejraději utekl.
„Neseme ho do vesnice, abychom ho odevzdali rychtáři,“ řekla Adléta rozhodně.
Poustevník se jí podíval do očí takovým způsobem, že se jí málem podlomila kolena. Měla při tom pocit, jako by před ním stála nahá a se všemi svými myšlenkami vystavenými jako na trhu.
„Bůh vkládá dětem do úst pravdu. Lež je jed pocházející od ďábla!“ řekl poustevník ponuře. Pomalu je všechny obešel ťukaje přitom svou holí významně o zem. „Raději dohlédnu, aby jste nesešli z pravé cesty,“ zaskřehotal a ťuknul Adlétu holí přes lýtka, aby jí popohnal.
Jeroným zase nesl Jutu na ramenou. Nebylo mu dvakrát lehko u srdce a Ostoj, který šel vedle něj, mu s nepříjemnými myšlenkami dvakrát nepomáhal.
„Když ho předáme, tak se nám nic nestane. Že jo? Nebo myslíš, že by nás mohli obvinit z čarodějnictví? Vždyť oni nás můžou i upálit! Zatracenej drak. Měli jsme ho tam nechat.“ Šeptal skoro plačtivě Ostoj.
„Tady odboč vpravo!“ zazněl najednou zezadu poustevníkův hlas.
„To ale není směr k vesnici,“ otočila se na něj Adléta
„Nevyzpytatelné jsou cesty Boží!“ odbyl ji nekompromisně poustevník.
Opustili tedy cestu vyšlapanou desítkami nohou a pustili se uzoučkou pěšinkou mezi stromy, kterou chodil asi jen sám poustevník.
„Já už nemůžu, musím si odpočinout,“ zaprotestovala po chvíli Adléta, které se už dráček hodně pronesl.
„To nebude třeba, předej ho tomu, co nic nenese,“ poradil ji potutelně poustevník.
Ostoj si nedovolil protestovat a bez řečí převzal břemeno.
Místního poustevníka, který si říkal Marek, vesničané respektovali, ale neměli ho moc v lásce. Až na svíčkové báby, které hltaly každé jeho slovo, se ho většina lidí bála. Nikomu sice nikdy vysloveně neublížil, ale z jeho fanatické oddanosti křesťanské myšlence šel až mráz po zádech. Bylo v něm cosi zvláštního, jakási podivná síla. Jen málokdo se mu vydržel dívat do očí déle, než by napočítal do dvou. Proto všichni nyní šlapali bez nejmenšího odporu.
Brodili se sněhem asi půl hodiny, když narazili na malou nevzhlednou boudu vmáčknutou mezi dva vzrostlé buky; Markův příbytek. Stavení bylo slepeno převážně z drnů, kamení a uhnilých kmenů. Vedle něj byla malá ohrada a v ní stála srnka.
Marek otevřel povadlé dveře ze zašedlých prken a vpustil celý průvod dovnitř.
vybavení chatrče bylo víc jak jednoduché. Vlastně tu byl jen slamník a na nejpevněji vypadající zdi visel velký dřevěný kříž. Prostoru tu bylo tak akorát, aby se všichni mohli posadit podél zdí.
„Odlož to sem k ohništi,“ zavelel poustevník. Ostoj opatrně položil balík s drakem na zem a dřepnul si k ostatním.
Marek přinesl pár třísek a začal vykřesávat oheň.
Snad ho tady nechce hodit do ohně, napadlo Adlétu. Začala propadat panice. Když se podívala na to bezbranné mládě, jak se převaluje v jejím plášti, srdce se jí svíralo a všechno se v ní bouřilo.
Oheň zahořel a poustevník vstal. Opřel se o svou hůl a zamyšleně hleděl do plamenů. „Tak, a teď pravdu. Co jste měli za lubem s tím drakem!?“ udeřil na ně náhle.
Ve všech byla malá dušička. Tady hluboko v lese, daleko od domova ve společnosti tohoto člověka nikoho ani nenapadlo zkusit lhát.
„Chtěli jsme se o něj jen postarat, nic zlého jsme nezamýšleli,“ kuňkl nejistě Jeroným a objímal přitom svou sestru, která mu seděla na klíně.
„Nic zlého!“ vyprsknul poustevník. „Starat se o zplozence pekel je hřích!“ Oči se mu ve světle ohně zaleskly. Pak se ale jeho tvář jaksi uvolnila. „A proto to nesmíme nikomu říct.“
Všichni si vyměnili nechápavé pohledy, ale hned na to rychle přikývli.
„Naivní hlupáci! Víte vůbec, co takový drak potřebuje? Co ho naučit? Jak ho léčit?“
Seděli jako oukropečci, ani nemukli. Dráček vylezl z improvizovaného pelechu a začal si hrát se žhavými uhlíky.
„Ty pojď se mnou!“ ukázal poustevník na Adlétu.
Vešli spolu do ohrady. Srnka ihned přiběhla ke svému pánovi a očichala mu nastavenou ruku.
„Hodná Ráchel,“ pochválil ji Marek. Pohladil ji za krkem a potom ji bleskovým pohybem podříznul hrdlo malým nožíkem, který schovával v dlani.
Adléta nebyla žádná citlivka, doma často pomáhala, když otec porážel prasata či ovce, ale tohle jí otřáslo. Poustevník držel zvíře, dokud s ním nepřestaly cukat křeče. Potom mrtvé tělo hodil přes hrazení a rozříznul jí břicho, aby vyvrhnul vnitřnosti.
Podíval se přes rameno na zaskočenou dívku. „To máš tak, milá zlatá. Aby jeden mohl žít, někdo druhý musí umřít. Díky Ráchel máme krmení pro hladovějícího draka.“
Adléta pomohla Markovi uložit maso z naporcované srny a pak se oba vrátili zpátky do chatrče. Každého ze starších podělil poustevník slušným kusem svaloviny, aby si jí mohli opéct nad ohněm a Jutě podal misku, v níž bylo maso nakrájené na malé nudličky.
„Na, musíš mu to dávat po jednom kousku a vždycky počkat, až to rozkouše a polkne. Jinak by se tím udávil,“ vysvětlil dívence.
Juta si klekla, napichovala kousky masa na třísku a podávala je drakovi. Smála se tomu, jak se na ně vrhá a hraje si s nimi, než je pozře.
„Nevypadá to tak složitě,“ osmělil se Ostoj při pohledu na dračí svačinu.
„Máš pravdu, takový problém to není. Ale už za měsíc mu opadá to chmýří a začne prudce růst. Spořádá deset liber masa denně a jeho nároky se budou rychle zvyšovat. Bude potřebovat prostor a začne si hrát takovým způsobem, který by kohokoliv z nás mohl stát život,“ pronesl Marek bezbarvým hlasem.
„Co tedy budeme dělat?“ zeptal se tiše Jeroným.
Marek seděl poněkud dál od ohně než ostatní a ve stínu ho nebylo skoro vidět.
„Tam v lese zahynula jeho matka. Otec nebude daleko. Je jen otázkou času, kdy svého potomka najde a vezme si ho.“
Všichni mimo Juty se na něj vyplašeně podívali. Do ticha, které se v místnosti rozhostilo, sem zvenku dolehlo plácnutí sněhu, který spadl z větve stromu. Všem se z toho zvuku až zatajil dech.
„Nejlepší by bylo, vyjít mu vstříc. Po setmění ho vynesete na Čertovy kameny a rozděláte tam oheň. Drak určitě přiletí.“
„To bude dost nebezpečné,“ ošil se Ostoj a ostatní souhlasně zamručeli.
„Rozhodně to bude bezpečnější, než nosit to mládě do vesnice,“ zasmál se poustevník.
Venku se setmělo, podmračený zimní den pomalu končil. Drak byl opatrně přenesen do starého pytle vystlaného slámou, který Marek ovázal provazem tak, že se dal nést na zádech jako batoh. Živé břemeno vzala na svá bedra opět Adléta. Byla sice dívka, ale jako nejstarší z celé skupinky měla největší sílu.
Poustevník jí upravoval na zádech improvizované zavazadlo. „Proč s námi vlastně nepůjdeš,“ zeptala se.
„Služebníci boží a draci nejdou moc dohromady,“ odpověděl neurčitě.
Otočila se, aby na něj lépe viděla.
„Na božího služebníka toho víš o dracích docela dost. Kde jsi k těm znalostem přišel?“
Poustevník se jí podíval do očí, ale tentokrát v ní ten pohled strach nevyvolal.
„Kdysi jsem se setkal s jedním. Byl velmi osamělý, a tak jsme se spřátelili. Ledacos mi o sobě vyprávěl.“ Opatrně jí poplácal po rameni. „Raději už jděte. Hodně štěstí!“
Nebýt bílého odlesku sněhu a faktu, že znali perfektně okolí své vesnice, asi by osamělé skalisko našli jen stěží.
„Jeronýme, proč se to tu vlastně jmenuje Čertovy kameny?“ vyzvídala Juta.
„Kameny se na zem dostávají tak, že se odlomí od nějaké hory a skutálí se do údolí,“ vysvětloval bratr. „Jenže tady žádná hora není. Tyhle balvany se sem nahoru dostaly tak, že je sem kdysi přinesl čert.“
„Nesmysl!“ ozval se Ostoj. „Jeden forman povídal, že Čertovy kameny, nebo skály, mají skoro u každé vesnice. To by čert nedělal nic jiného, než přenášel kamení sem a tam!“
„Kdyby jste místo toho tlachání, raději sehnali nějaký dřevo!“ zanadávala Adléta a složila balík s drakem v malé průrvě.
Vítr, který tu foukal, nebyl sice nijak silný, ale zato hodně studený a hnal sebou drobné sněhové vločky. Všichni se tiskli pod největší skálou, která tu tvořila jakýsi převis, a hřáli se tu u ohně.
„Doufám, že o nás nemají naši strach,“ povzdechnul si Jeroným. „Takhle dlouho do tmy jsme venku ještě nebyli.“
„Hm, tyhle starosti ti nezávidím. Strýc, co u něj žiju, už je nejspíš slitej, takže asi ani neví, že nejsem doma. Zato tadyhle Adléta je venku tak často, že jí doma považují spíš za návštěvu.“ Rýpnul si Ostoj.
Juta si mezitím hrála s drakem a házela mu drobné sněhové koule. Drak najednou zavětřil. Všichni umlkli a s napětím se na něj podívali. Dráče zvedlo vysoko hlavu a několikrát štěklo. Než však stačil kdokoliv z nich jeho chování okomentovat, tak to nad nimi na skále zarachotilo a ozvalo se hrdelní zavrčení.
Všichni vyskočili a přitiskli se ještě víc do výklenku. Jenom Juta zůstala dřepět vedle dráčka.
Pouze tiché klepání drápů o zmrzlou skálu prozradilo, že obrovský drak slézá dolů k nim. Najednou se prostě vynořil ze tmy a naklonil hlavu blíž k ohni. Jako by se sama noc zhmotnila a natáhla k plamenům. V černi matných šupin svítily jen oči. Očichal dráče, které k němu přihopkalo blíž a nechal je vyšplhat po svém krku na záda. Teprve potom obrátil svou pozornost ke čtveřici dětí.
„Jmenuji se Sagurmon. Kdybychom se potkali za jiných okolností, bylo by toto setkání zároveň závěrem vašich životů. Avšak takhle jsem vám všem velmi zavázán.“ Jeho hlas byl silný a zněl poněkud skřípavě.
Adléta zvedla do náruče Jutu, která k ní přiběhla a ve strachu se držela její nohy. Dodala si odvahy a promluvila: „Je nám líto tvé dračice. Mrzí nás, co se stalo i to, že ji zabili lidé.“
Drak sklonil poněkud hlavu a dlouze se na ni zadíval.
„Ano, byla to pro mě rána, ale buď ujištěna, že lidé na její smrti nenesou žádnou vinu. Jigelanin byla velmi nemocná. Ve skutečnosti si letěla pro smrt. Tady jí však došly síly. Váš pán ji musel najít už mrtvou, jinak by na té mýtině zůstala ležet spousta jeho služebníků.“
Drak se zatvářil opovržlivě.
„Svá těla zanecháváme po smrti mrchožroutům, a vaši bratři se zachovali jako oni.“
Otočil hlavu a otřel čumák o své mlátě, které mu sedělo na hřbetě.
„Je něco, co bych pro vás mohl udělat?“ zeptal se s mírnou úklonou.
„No, já myslím, že za tohle nemůžeme nic chtít,“ řekl rychle Jeroným, když viděl, jak se Ostoj nadechuje, aby si vzal slovo.
„Opravdu ode mě nic nechcete?“ zatvářil se překvapeně Sagurmon.
„Navíc to není až tak naše zásluha. Hodně nám pomohl ještě místní poustevník,“ vysvětlila Adléta.
„A-há,“ zasmál se drak. „To bude ten člověk, co stojí támhle v křoví,“ pohodil hlavou směrem k lesu.
Ať si děti namáhaly oči sebevíc, nic v temnotě neviděly. Až po dlouhé chvíli se ozvalo tlumené křupání sněhu a do světelného kruhu vymezeného ohněm vstoupila postava v dlouhé špinavé kutně.
Drak si Marka prohlížel s viditelným despektem.
„Nechápu sice, proč si to udělal, protože takoví jako ty proti nám jen štvou, ale pro dnešek je mi to fuk. Máš nějaké přání?“
Všichni se později shodli, že to bylo asi vůbec poprvé, co viděli Marka v rozpacích. Nervózně škrtnul svou holí o zem a pak se pomalu zeptal: „Znáš východní hnízdiště na úpatí Zelené vysočiny?“
Drak přikývnul. „Někdy jsem okolo letěl.“
Starý muž napětím skoro nedýchal.
„Řekni mi, jak se má Grachanel?“
Sagurmon div poustevníka neprobodl očima, ale po chvilce mlčení zavrtěl hlavou.
„Tohle ti splnit nemůžu, protože dračici tohoto jména jsem tam neviděl.“
---
Jeroným se vlekl s obrovskou otepí dřeva, kterou měl přehozenou přes rameno. Juta se šourala za ním, a aby nešla tak na lehko, táhla za sebou alespoň jednu větev. Jeronýmovi se honily hlavou všelijaké zmatené myšlenky a cítil se mizerně. Nebylo to však kvůli ranám, které obdržel jako trest za pozdní návrat, jako spíš pomyšlení, jak bude žít dál se svým tajemstvím. Zážitky několika posledních dní byly nesmírně silné a neustále se mu vracely do mysli. Nikomu se však nesměl se svými úvahami svěřit. Se svou sestrou si o tom moc promluvit nemohl a Adlétu s Ostojem už dva dny nepotkal.
Byl tak zamyšlený, že málem vrazil do své kamarádky, která šla proti němu úzkou pěšinkou vyšlapanou v čerstvém sněhu.
„To je dost! Kam ses ztratil prosím tě?“ vyštěkla na něj Adléta místo pozdravu.
„Ále, důsledek naší noční výpravy; nesmím z domu ani na krok. Kdybychom nepotřebovali topit, nejspíš by nás nepustili do lesa ani dnes. Kam jdeš ty?“
„Je slunovrat,“ ukázala Adléta k bezmračnému nebi. „Nesu Markovi pár koláčků jako výslužku.“
„Je to poustevník. Myslíš, že bude slavit slunovrat?“ zapochyboval Jeroným.
„Marek je ledacos, ale určitě ne to, za co se vydává,“ ztišila Adléta hlas a trochu bázlivě se rozhlédla. „Navíc od té doby, co jsme se rozešli na skalách, se ve vesnici se neukázal. Chci se podívat, co s ním je. Zahoď to dřevo a pojď taky!“
Jeroným věděl, co riskuje, ale přesto se dlouho nerozpakoval. Místo otepi si posadil na ramena svou sestru a vyrazili. U odbočky k poustevně na ně čekal Ostoj, a tak k Markovu příbytku dorazili společně. Našli ho však prázdný. Srnčí maso bylo sice okousané od zvěře, ale nikdo z něj neodříznul ani kousíček. Sníh, který napadl předešlého dne, byl v okolí chatrče netknutý.
„Pojďte se podívat na skály,“ navrhnul Ostoj, když probrali všechny možnosti, kde by mohl poustevník být.
Nejkratší den toho roku se pomalu chýlil ke konci. Kvůli jasné obloze byl vzduch tak mrazivý, až dech bolel a na větvích rostly ledové krystalky. V lese bylo ticho, že bylo slyšet, jak stromy praskají mrazem.
Marka uviděli už z dálky. Seděl opřený o skálu před vyhaslým ohništěm. Hůl ležela pohozená opodál a na beraní vestě, kterou měl nataženou přes kutnu, byla námraza.
Všichni se rozběhli.
Udýchaná Adléta se sklonila nad poustevníkem a podívala se mu do očí. Měl je bezvýrazné, ale žil.
„Kluci, sežeňte nějaké chrastí, musíme rozdělat oheň!“ zavelela a ze své tašvice vytáhla křesadlo.
Juta pohladila Marka po tváři. „Strýčku, co je ti? Vstávej prosím!“
Plameny šlehaly vysoko k nebi, na němž se už dávno rozzářily hvězdy. Teplo ohně probralo starého poustevníka natolik, že dokonce přijal i jídlo. Žvýkal ho však mechanicky, hleděl netečně před sebe a neřekl ani slůvko.
Rozsedlinou se náhle prohnal poryv mrazivého větru a vmetl pod převis několik vloček.
„Měl jsi štěstí, že jsme tě našli,“ řekla Adléta a přitáhla si plášť blíž k tělu. „Tady na Čertových kamenech by si tuhle noc nejspíš nepřežil.“
„Teach solais,“ řekl Marek sotva pohybujíc rty.
Všichni se k němu otočili.
„Cos říkal?“ dal si Ostoj ruku k uchu.
„Takové skály čnící nad lesy se jmenují teach solais. V lidské řeči to znamená totéž co maják. Jsou skoro všude na světě, ale každá je jiná. Když letíte vysoko na nebi, můžete se podle nich orientovat. Proto sem ten drak přišel, když jste rozdělali oheň.“
Poustevník se při řeči na nikoho z nich ani nepodíval. Mluvil pomalu a stále víc a víc se hrbil.
Malá juta se k němu přitiskla a objala ho kolem krku. „Nebuď smutný strýčku Marku,“ řekla tiše.
Nevesele se na ni usmál a pohladil ji po vlasech.
„Ach mláďata,“ povzdechnul si, „nic před nimi neskryjete. Vidí jednomu až do žaludku!“
Zhluboka se nadechl a podíval se po třech tvářích ozářených ohněm.
„Nedá se nic dělat, zasloužíte si pravdu. Nejmenuji se Marek, ale Ark a jsem drak. Tedy, býval jsem. Jenže jsem se zamiloval do dračice z nejvyššího rodu, a proto mě vyhnali z hnízdiště a pro jistotu mě zbavili mé podoby.“
Všichni naslouchající zapomněli napětím skoro dýchat.
„To nechápu,“ prolomil ticho Jeroným. „Vždyť si vždycky proti drakům tak brojil. Proč? To je za to tak nenávidíš?“
Ark zavrtěl hlavou. „Ne, nezlobím se. Důvod je jiný. Víš, dali mi lidskou podobu, ale ne duši. Každý člověk tak hned pozná, že se mnou není něco v pořádku. Mnohokrát jsem jen o vlásek unikl smrti ukamenováním nebo upálením. Časem jsem přišel na to, že svatí mužové mají ve vaší společnosti postavení, jemuž se tolerují určitá specifika chování. Schoval jsem se tak mezi své vlastní pronásledovatele. Byl jsem tak sice v bezpečí, ale moje dvojakost mi přesto nedovolovala být jedním z vás. Napůl člověk a napůl drak. Toulám se z místa na místo a hledám. Hledám, ale přitom nevím co. Možná lásku, možná smrt!“
Muž se zaklonil a podíval se na hvězdnaté nebe.
„Je to úmorná cesta bez naděje. A já už nemůžu dál.“
„To se nemůžeš proměnit zpátky? Draci přece umějí čarovat,“ zauvažoval nahlas Ostoj.
„Ano, to umějí, ale jen někteří. Moje Grachanel byla mocná čarodějka, ale já patřil k nejnižšímu dračímu rodu. Schopnost využívat magii jsem nikdy neměl.“
„To ses jí nikdy nepokusil najít?“ zeptala se se slzami v očích Adléta.
Ark zavrtěl smutně hlavou. „To co se tu stalo před třemi dny, byl malý zázrak. Člověk se nemůže jen tak přiblížit k drakovi. A v téhle podobě by mě nepoznala ani ona!“
„Máš pravdu, nepoznala. Ale teď už vím, že jsi to opravdu ty!“ pronesl něčí hluboký melodický hlas.
Při těch slovech se všichni příšerně lekli. Dračice totiž ležela přímo mezi nimi u ohně. Nikdo to nechápal, ale byla tady už od okamžiku, kdy začal Ark vyprávět, jen jí vzali na vědomí, až když promluvila.
Ark vyskočil na nohy. „Grachanel!“ zašeptal, vrhnul se k ní a začal jí objímat její obrovskou hlavu. Dračice ho také opatrně objala předníma nohama. Přitom vzlykala: „Odpusť mi to! Odpusť. Já se tě tolik nahledala, ale ztratil ses mi jako ryba v moři. A lidí je teď tolik!“
„Jak si mě tu tedy našla?“ zeptal se dojatě Ark.
„Dověděla jsem se o člověku, který se po mě ptal. Napadlo mě, že to nemůže být nikdo jiný než ty.“
Potom vstala a opatrně ho odsunula kousek dál od sebe.
„Počkej chvilku, dám tě do pořádku.“
Dračice se posadila a mezi drápy předních noh jí začaly probleskovat drobné jiskřičky. Bylo jich stále víc, až se spojily v kouli fialového světla, z něhož bolely oči. Grachanel se naklonila a poslala světlo v podobě veliké zářící kapky směrem k poustevníkovi.
Seslané kouzlo proběhlo tak čistě a hladce, že nikdo z přihlížejících vlastně nepostřehnul, jak k přeměně došlo. Marek zkrátka zmizel a na jeho místě byl obrovský, antracitově černý drak Ark. Dlouho pak stáli s Grachanel proti sobě a jen se na sebe dívali.
„Proč nic neříkají?“ zatahala Juta svého bratra za tuniku.
„Jak jsem říkal, mláďata to mají prostě v sobě!“ povzdechnul si Ark a usmál se na ni. Ze všech jako by v tu chvíli spadlo napětí a začali jásat. Drak se ale najednou zatvářil vážně a otočil se k dračici.
„Co řekneš svému bratrovi?“
„Nic!“ usmála se Grachanel a naklonila přitom hlavu. „Už mu nepodléhám. Stala jsem se aonarachir hned, jak to šlo. Magumas řádil jako smyslů zbavený, ale nenadělal nic.“
Ark vyprsknul smíchy: „No to by mě nenapadlo! Pojď ke mě, ty má dračice bez domova,“ a přivinul ji k sobě.
Grachanel ho však lehce odstrčila a pokývala hlavou směrem k dětem. Ark se na ni kouknul a chápavě přikývnul. Pak se k nim otočil a poklonil se.
„Nedokážu vyjádřit svou vděčnost, přátelé. Bez vaší pomoci by to se mnou dopadlo nejspíš hodně špatně.“
Adléta postoupila kousek kupředu a řekla: „To je v pořádku, ale co teď s vámi bude? Podle toho, co jsi nám vyprávěl, tak se nemůžete vrátit domů.“
„To není úplně přesné,“ řekl Ark a usmál se na dračici. „Grachanel je teď anoarachir – samotářka. To znamená, že je dračicí hledající nové hnízdiště. Až najde vhodné místo, založí tam nový rod.“
Grachanel si stoupla svému druhovi v bok a otřela se o něj.
„Ano, poletíme spolu nejspíš hodně daleko, ale s prázdnou vás nepustíme.“
Mezi tlapami jí zase začala probleskovat magie. Zářící energii však rozdělila na čtyři kuličky, které nabídla dětem. Jakmile se jich dotkly, vsákly se jim do dlaní a nechaly je na malý okamžik zazářit fialovým svitem.
„Od tohoto okamžiku jste pod naší ochranou. Budete-li potřebovat pomoc, stačí zavolat a kdokoliv z našeho budoucího rodu vám dá k dispozici své síly,“ usmála se Grachanel. „Bohové ať jsou vám nakloněni!“
Oba draci se odrazili a zmizeli v černé noci.
---
Světlo ohně se už zmenšilo na malinkou tečku svítící v krajině, když Grachanel drbla do Arka.
„Řeknu ti, že jako člověk si měl teda ránu!“
„Co bys chtěla,“ ušklíbnul se Ark. „U lidí je 53 let věk, kdy se život chýlí ke konci.“ Pak ji oplatil šťouchnutí. „Ale my máme svůj život teprve před sebou!“
---
Jeroným si zkoumavě prohlížel svou dlaň a pohyboval přitom prsty.
„Myslíte, že mě to ochrání i před tím druhým výpraskem, co mě čeká doma?“
KONEC
V okamžiku bylo podmračené nebe plné okřídlených těl. Sesypali se na Arka a nedali mu možnost ani vstát. Podrazili jeho nohy, zalehli křídla. Někdo ho pevně držel za ozbrojený ocas. Mohl jen bezmocně sledovat, jak jeho dračice udělala přemet, odrazila zadníma nohama jednoho černého draka a předníma nohama zamávala ve vzduchu. Mezi drápy jí začaly proskakovat drobné jiskřičky.
„Ne, tohle nedělej!“ vykřikl zoufale Ark.
Jeho věznitelé se ho nepokoušeli umlčet. Vždyť to byl jedině on, koho byla Grachanel ochotna poslechnout. A Ark věděl, že ona nesmí použít magii proti vlastnímu rodu, stejně, jako on nesmí použít oheň.
Dračice neochotně zahodila nashromážděnou energii a dosedla na zem poblíž znehybněného druha. Okamžitě jí obstoupilo několik pronásledovatelů, ale nikdo se jí neodvážil třeba jen dotknout.
„Pusťte ho!“ rozkřikla se Grachanel. „Slyšíte!? Magumasi, ať ho okamžitě pustí!“ obrátila se na velkého draka, který přistál kousek bokem od celého toho zmatku.
„Jakým právem ho držíte?“
„Právem vůdce. Mým právem!“ odpověděl klidně oslovený. Na jeho znamení se draci obklopující Grachanel rozestoupili.
„Silou stejného práva se mi teď podvolíš a vrátíš se zpátky do hnízdišť.“
Dračice, která se doteď tvářila bojovně, pomalu sklonila hlavu. Věděla, že prohrála. Otočila se a udělala krok směrem k Arkovi.
„Poletíš hned!“ přikázal Magumas rozhodně a jeden z draků jí zastoupil cestu.
Poslední, co Ark z Grachanel zahlédnul, byl pohled plný smutku a bolesti. Potom si mezi ně stoupnul Maguames. Dlouze si svého vězně prohlížel a pak pokýval hlavou.
„Pusťte ho.“
Draci uvolnili sevření a Ark pomalu vstal.
„Za to, co jsi provedl, bych tě nejraději zakousnul jako prase,“ zavrčel Magumes, „ale neudělám to. Jednak proto, že jsi býval mým přítelem, a jednak proto, abych nezlomil srdce Grachanel. Postarám se jen o to, aby si jí zmizel z očí, a vyženu tě.“
Ark se ušklíbl: „Tak to mě raději rovnou zabij, protože já se tvé sestry nevzdám, dokud ve mně bude jen kousek života!“
„S tím jsem počítal,“ přikývnul vážně Magumas. „Proto ti na tu cestu dám ještě něco sebou. Potom tě každý drak okamžitě usmrtí, jestliže se mu připleteš do cesty. Každý z nás. Grachanel nevyjímaje!“
Vzduch kolem jeho těla se začal tetelit shromažďovanou magií.
---
„ ... A andělé spustí křik strašný, vodstvo všeho světa se vylije z břehů a země se otevře. Vystoupí na povrch stvůry pekelné, budou chytat bezbožné a rvát maso z jejich kostí za hlasitého nářku.“
Poustevník vyvaloval oči tak, že mu div nevypadly ze zarostlé tváře a mával přitom nad hlavou holí se symbolem kříže. Vložil se do své řeči s takovým zanícením, že sliny, které mu přitom odletovaly od rtů, dopadaly až na nejbližší posluchače.
„Jen Bůh! Jen Bůh a víra pravá vás může zachránit před bestiemi, které patří Satanovi. Budou to ještě mnohem strašnější netvoři, než ten co přiletěl nyní. Ten, jež zhynul požehnaným mečem vašeho pána!“
Kolem skupinky vesničanů shromážděných na návsi projel s rachotem těžký panský vůz. Velcí grošovaní koně neklidně frkali a v mrazivém vzduchu jim šla pára od nozder.
„Dávej pozor, Juto!“ houkl Jeroným na svou mladší sestru a odstrčil ji dál od kopyt dusajících namrzlý sníh.
„Na co ty jenom myslíš?!“ pokáral děvčátko s dlouhými kudrnatými vlásky.
„Nemotejte se tam a pojďte!“ okřikl je Ostoj. „Ještě nás někdo předběhne a nenajdeme nic!“
„Stejně si myslím, že tam jdeme úplně zbytečně,“ vložila se do hovoru vysoká dívka jménem Adléta, poslední člen jejich skupinky. „Určitě už všechno odvezli.“
„Nesmysl!“ odsekl Ostoj. „Ráno jsem viděl tři vozy. Ta mršina byla tak velká, že ji museli rozčtvrtit. Dělali to za tmy, takže určitě něco přehlédli. A navíc,“ zatvářil se tajemně a vytáhnul z kapsy malý balíček udělaný z hadříku. „Koukněte na tohle!“ V látce byla zabalená plochá černá věc dlouhá asi pět palců. „Dračí šupina!“ řekl vítězoslavně.
„Kde si ji vzal?“ písknul uznale Jeroným. „Vždyť tam nikdo nesměl. Hlídali to tam vojáci.“
„Našel jsem ji v lese, daleko od stráží. Asi ji tam musel ztratit, když tam tudy letěl.“
Ostoj opět pečlivě zabalil šupinu a čtyři děti vyrazily na další cestu.
Bylo to tři dny, co blízko jejich vesnice přistál drak. Usídlil se na malé mýtině asi dvě míle daleko a dával o sobě vědět silným řevem. Událost to byla tak nevídaná, že hned druhý den přibyl majitel tohoto panství, kníže Vladimír i se svou družinou a v patách mu přiklusala dokonce posádka z nedalekého královského hradu. Vojáci se postarali, aby se nikdo nepovolaný nepřiblížil k drakovi ani na dohled.
Následujícího dne napochodoval na mýtinu Vladimír v plné zbroji třímaje dlouhé kopí a draka slavně usmrtil. Zlí jazykové sice tvrdili, že pouze z povzdálí řídil počínání svých ozbrojenců, ale ať už to bylo, jak chtělo, drak byl mrtvý, životy poddaných byly ochráněny, Vladimír vstoupil do legend a místní poustevník se div nezalknul velebením boží prozřetelnosti.
Jeroným, Juta, Ostoj a Adléta konečně stanuli na kraji lesního průseku. Sníh byl všude okolo podupaný, místy zrůžovělý vsáklou krví. Několik vojáků nakládalo poslední vůz a kolem nich zevlovala asi desítka vesničanů. Rozhrnovali sníh a hledali nějakou trofej, která by tu případně mohla zapomenutá ležet.
„Do háje! Všechno už bude vysbíraný. To je z toho, že se táhnete jako slimáci!“ brblal Ostoj.
„Nech si toho. Šli jsme tak rychle, jak to jen šlo,“ bránil se Jeroným, který poslední úsek cesty nesl malou sestru na zádech. Teď ji postavil do sněhu a rozhlížel se kolem.
„Já se tady tak obětuju, aby jste taky něco našli, a co z toho mám? Jenom mě zebou nohy!“ Ostoj nadzvedl nohu, aby všichni viděli jeho škorni prodřenou na patě.
„Ty chudáčku!“ politovala ho na oko Adléta. „Stav se u nás doma a táta ti nasadí podkovy. Budeš sice klapat jako kobyla, ale nikdy je neprošlapeš!“
Zatím co se Adléta, Ostoj a Jeroným hašteřili, malou Jutu zaujalo cosi v nedalekém mlází. Přidřepla, aby se podívala blíž.
„Pojďte sem, tady něco je.“
Musela zavolat dvakrát, než jí vůbec začal někdo brát na vědomí. Její bratr si kleknul vedle ní a opatrně rozhrnul větve nízkých smrčků. Všichni naráz vydechli úžasem.
„U ďasa! Co to je?“ vyjekl Ostoj.
„Dráček!“ zasmála se Juta.
„No to je věc!“ tlesknul Ostoj do zkřehlých dlaní. „Prodáme ho a budou z nás boháči!“
Adléta se zamračila a rozkřikla se: „Nemůžeš všechno přepočítávat na peníze! Navíc ti asi nedochází, že je to vlastně majetek knížete Vladimíra. Správně by si ho měl odevzdat.“
Dračí mládě se krčilo v jehličí a poulilo očka podobná černým korálkům na lidi okolo.
„Co s ním?“ poškrábal se Jeroným pod plátěnou čepicí.
„Necháme si hó,“ zaprosila Juta.
„Tady to nechat nemůžeme, v té zimě by nejspíš chcíplo,“ zauvažovala Adléta a sundala si z ramen vlněný plášť. „Kluci, vytáhněte ho.“
Ostoj nadzvedával větve a Jeroným vytáhl dráčka za tlapy z jeho úkrytu. Nebyl větší než jejich pes a celé tělo měl porostlé drobným šedivým chmýřím. Měl legračně velikou hlavu a byl tak ztuhlý mrazem, že se nezmohl k jakémukoliv odporu. Jen tiše vrčel.
Adléta ho zabalila do svého pláště a vzala do náručí. Všichni vyrazili zpět do vesnice.
„Jeronýme, vezmeme ho k nám domů a bude spát s náma na peci,“ žadonila Juta.
„To asi nepůjde,“ zavrtěl zamyšleně bratr hlavou. „Budeme ho muset někam ukrýt.“ Bezděky se ohlédnul, jestli je náhodou někdo nesleduje.
„Stůjte! Co to máte?“
Poustevník stál před nimi uprostřed cesty, jako by se tam zjevil. Všichni sebou trhli leknutím.
„Ptám se, co to máte tady v tom plášti?“ zaskřípal zuby a ťuknul koncem své hole do balíku, který svírala Adléta.
„To … to je … našli jsme takové zvíře,“ vykoktala ze sebe.
Poustevník na nic nečekal a odhodil cíp pláště. Ven vykoukla dračí hlavička.
Poustevník jen beze slova vyvalil oči. V zápětí se ale vzpamatoval a vztáhnul po mláděti ruku. Zarazil se však, protože dráček vycenil zoubky drobné jako perličky a výhružně na něj zasyčel.
„Neseme ho k nám domů,“ špitla bezelstně Juta. „Tady mu byla zima.“
Adléta se zoufale rozhlédla po svých společnících. Jeroným zarputile mlčel a Ostoj vypadal, že by nejraději utekl.
„Neseme ho do vesnice, abychom ho odevzdali rychtáři,“ řekla Adléta rozhodně.
Poustevník se jí podíval do očí takovým způsobem, že se jí málem podlomila kolena. Měla při tom pocit, jako by před ním stála nahá a se všemi svými myšlenkami vystavenými jako na trhu.
„Bůh vkládá dětem do úst pravdu. Lež je jed pocházející od ďábla!“ řekl poustevník ponuře. Pomalu je všechny obešel ťukaje přitom svou holí významně o zem. „Raději dohlédnu, aby jste nesešli z pravé cesty,“ zaskřehotal a ťuknul Adlétu holí přes lýtka, aby jí popohnal.
Jeroným zase nesl Jutu na ramenou. Nebylo mu dvakrát lehko u srdce a Ostoj, který šel vedle něj, mu s nepříjemnými myšlenkami dvakrát nepomáhal.
„Když ho předáme, tak se nám nic nestane. Že jo? Nebo myslíš, že by nás mohli obvinit z čarodějnictví? Vždyť oni nás můžou i upálit! Zatracenej drak. Měli jsme ho tam nechat.“ Šeptal skoro plačtivě Ostoj.
„Tady odboč vpravo!“ zazněl najednou zezadu poustevníkův hlas.
„To ale není směr k vesnici,“ otočila se na něj Adléta
„Nevyzpytatelné jsou cesty Boží!“ odbyl ji nekompromisně poustevník.
Opustili tedy cestu vyšlapanou desítkami nohou a pustili se uzoučkou pěšinkou mezi stromy, kterou chodil asi jen sám poustevník.
„Já už nemůžu, musím si odpočinout,“ zaprotestovala po chvíli Adléta, které se už dráček hodně pronesl.
„To nebude třeba, předej ho tomu, co nic nenese,“ poradil ji potutelně poustevník.
Ostoj si nedovolil protestovat a bez řečí převzal břemeno.
Místního poustevníka, který si říkal Marek, vesničané respektovali, ale neměli ho moc v lásce. Až na svíčkové báby, které hltaly každé jeho slovo, se ho většina lidí bála. Nikomu sice nikdy vysloveně neublížil, ale z jeho fanatické oddanosti křesťanské myšlence šel až mráz po zádech. Bylo v něm cosi zvláštního, jakási podivná síla. Jen málokdo se mu vydržel dívat do očí déle, než by napočítal do dvou. Proto všichni nyní šlapali bez nejmenšího odporu.
Brodili se sněhem asi půl hodiny, když narazili na malou nevzhlednou boudu vmáčknutou mezi dva vzrostlé buky; Markův příbytek. Stavení bylo slepeno převážně z drnů, kamení a uhnilých kmenů. Vedle něj byla malá ohrada a v ní stála srnka.
Marek otevřel povadlé dveře ze zašedlých prken a vpustil celý průvod dovnitř.
vybavení chatrče bylo víc jak jednoduché. Vlastně tu byl jen slamník a na nejpevněji vypadající zdi visel velký dřevěný kříž. Prostoru tu bylo tak akorát, aby se všichni mohli posadit podél zdí.
„Odlož to sem k ohništi,“ zavelel poustevník. Ostoj opatrně položil balík s drakem na zem a dřepnul si k ostatním.
Marek přinesl pár třísek a začal vykřesávat oheň.
Snad ho tady nechce hodit do ohně, napadlo Adlétu. Začala propadat panice. Když se podívala na to bezbranné mládě, jak se převaluje v jejím plášti, srdce se jí svíralo a všechno se v ní bouřilo.
Oheň zahořel a poustevník vstal. Opřel se o svou hůl a zamyšleně hleděl do plamenů. „Tak, a teď pravdu. Co jste měli za lubem s tím drakem!?“ udeřil na ně náhle.
Ve všech byla malá dušička. Tady hluboko v lese, daleko od domova ve společnosti tohoto člověka nikoho ani nenapadlo zkusit lhát.
„Chtěli jsme se o něj jen postarat, nic zlého jsme nezamýšleli,“ kuňkl nejistě Jeroným a objímal přitom svou sestru, která mu seděla na klíně.
„Nic zlého!“ vyprsknul poustevník. „Starat se o zplozence pekel je hřích!“ Oči se mu ve světle ohně zaleskly. Pak se ale jeho tvář jaksi uvolnila. „A proto to nesmíme nikomu říct.“
Všichni si vyměnili nechápavé pohledy, ale hned na to rychle přikývli.
„Naivní hlupáci! Víte vůbec, co takový drak potřebuje? Co ho naučit? Jak ho léčit?“
Seděli jako oukropečci, ani nemukli. Dráček vylezl z improvizovaného pelechu a začal si hrát se žhavými uhlíky.
„Ty pojď se mnou!“ ukázal poustevník na Adlétu.
Vešli spolu do ohrady. Srnka ihned přiběhla ke svému pánovi a očichala mu nastavenou ruku.
„Hodná Ráchel,“ pochválil ji Marek. Pohladil ji za krkem a potom ji bleskovým pohybem podříznul hrdlo malým nožíkem, který schovával v dlani.
Adléta nebyla žádná citlivka, doma často pomáhala, když otec porážel prasata či ovce, ale tohle jí otřáslo. Poustevník držel zvíře, dokud s ním nepřestaly cukat křeče. Potom mrtvé tělo hodil přes hrazení a rozříznul jí břicho, aby vyvrhnul vnitřnosti.
Podíval se přes rameno na zaskočenou dívku. „To máš tak, milá zlatá. Aby jeden mohl žít, někdo druhý musí umřít. Díky Ráchel máme krmení pro hladovějícího draka.“
Adléta pomohla Markovi uložit maso z naporcované srny a pak se oba vrátili zpátky do chatrče. Každého ze starších podělil poustevník slušným kusem svaloviny, aby si jí mohli opéct nad ohněm a Jutě podal misku, v níž bylo maso nakrájené na malé nudličky.
„Na, musíš mu to dávat po jednom kousku a vždycky počkat, až to rozkouše a polkne. Jinak by se tím udávil,“ vysvětlil dívence.
Juta si klekla, napichovala kousky masa na třísku a podávala je drakovi. Smála se tomu, jak se na ně vrhá a hraje si s nimi, než je pozře.
„Nevypadá to tak složitě,“ osmělil se Ostoj při pohledu na dračí svačinu.
„Máš pravdu, takový problém to není. Ale už za měsíc mu opadá to chmýří a začne prudce růst. Spořádá deset liber masa denně a jeho nároky se budou rychle zvyšovat. Bude potřebovat prostor a začne si hrát takovým způsobem, který by kohokoliv z nás mohl stát život,“ pronesl Marek bezbarvým hlasem.
„Co tedy budeme dělat?“ zeptal se tiše Jeroným.
Marek seděl poněkud dál od ohně než ostatní a ve stínu ho nebylo skoro vidět.
„Tam v lese zahynula jeho matka. Otec nebude daleko. Je jen otázkou času, kdy svého potomka najde a vezme si ho.“
Všichni mimo Juty se na něj vyplašeně podívali. Do ticha, které se v místnosti rozhostilo, sem zvenku dolehlo plácnutí sněhu, který spadl z větve stromu. Všem se z toho zvuku až zatajil dech.
„Nejlepší by bylo, vyjít mu vstříc. Po setmění ho vynesete na Čertovy kameny a rozděláte tam oheň. Drak určitě přiletí.“
„To bude dost nebezpečné,“ ošil se Ostoj a ostatní souhlasně zamručeli.
„Rozhodně to bude bezpečnější, než nosit to mládě do vesnice,“ zasmál se poustevník.
Venku se setmělo, podmračený zimní den pomalu končil. Drak byl opatrně přenesen do starého pytle vystlaného slámou, který Marek ovázal provazem tak, že se dal nést na zádech jako batoh. Živé břemeno vzala na svá bedra opět Adléta. Byla sice dívka, ale jako nejstarší z celé skupinky měla největší sílu.
Poustevník jí upravoval na zádech improvizované zavazadlo. „Proč s námi vlastně nepůjdeš,“ zeptala se.
„Služebníci boží a draci nejdou moc dohromady,“ odpověděl neurčitě.
Otočila se, aby na něj lépe viděla.
„Na božího služebníka toho víš o dracích docela dost. Kde jsi k těm znalostem přišel?“
Poustevník se jí podíval do očí, ale tentokrát v ní ten pohled strach nevyvolal.
„Kdysi jsem se setkal s jedním. Byl velmi osamělý, a tak jsme se spřátelili. Ledacos mi o sobě vyprávěl.“ Opatrně jí poplácal po rameni. „Raději už jděte. Hodně štěstí!“
Nebýt bílého odlesku sněhu a faktu, že znali perfektně okolí své vesnice, asi by osamělé skalisko našli jen stěží.
„Jeronýme, proč se to tu vlastně jmenuje Čertovy kameny?“ vyzvídala Juta.
„Kameny se na zem dostávají tak, že se odlomí od nějaké hory a skutálí se do údolí,“ vysvětloval bratr. „Jenže tady žádná hora není. Tyhle balvany se sem nahoru dostaly tak, že je sem kdysi přinesl čert.“
„Nesmysl!“ ozval se Ostoj. „Jeden forman povídal, že Čertovy kameny, nebo skály, mají skoro u každé vesnice. To by čert nedělal nic jiného, než přenášel kamení sem a tam!“
„Kdyby jste místo toho tlachání, raději sehnali nějaký dřevo!“ zanadávala Adléta a složila balík s drakem v malé průrvě.
Vítr, který tu foukal, nebyl sice nijak silný, ale zato hodně studený a hnal sebou drobné sněhové vločky. Všichni se tiskli pod největší skálou, která tu tvořila jakýsi převis, a hřáli se tu u ohně.
„Doufám, že o nás nemají naši strach,“ povzdechnul si Jeroným. „Takhle dlouho do tmy jsme venku ještě nebyli.“
„Hm, tyhle starosti ti nezávidím. Strýc, co u něj žiju, už je nejspíš slitej, takže asi ani neví, že nejsem doma. Zato tadyhle Adléta je venku tak často, že jí doma považují spíš za návštěvu.“ Rýpnul si Ostoj.
Juta si mezitím hrála s drakem a házela mu drobné sněhové koule. Drak najednou zavětřil. Všichni umlkli a s napětím se na něj podívali. Dráče zvedlo vysoko hlavu a několikrát štěklo. Než však stačil kdokoliv z nich jeho chování okomentovat, tak to nad nimi na skále zarachotilo a ozvalo se hrdelní zavrčení.
Všichni vyskočili a přitiskli se ještě víc do výklenku. Jenom Juta zůstala dřepět vedle dráčka.
Pouze tiché klepání drápů o zmrzlou skálu prozradilo, že obrovský drak slézá dolů k nim. Najednou se prostě vynořil ze tmy a naklonil hlavu blíž k ohni. Jako by se sama noc zhmotnila a natáhla k plamenům. V černi matných šupin svítily jen oči. Očichal dráče, které k němu přihopkalo blíž a nechal je vyšplhat po svém krku na záda. Teprve potom obrátil svou pozornost ke čtveřici dětí.
„Jmenuji se Sagurmon. Kdybychom se potkali za jiných okolností, bylo by toto setkání zároveň závěrem vašich životů. Avšak takhle jsem vám všem velmi zavázán.“ Jeho hlas byl silný a zněl poněkud skřípavě.
Adléta zvedla do náruče Jutu, která k ní přiběhla a ve strachu se držela její nohy. Dodala si odvahy a promluvila: „Je nám líto tvé dračice. Mrzí nás, co se stalo i to, že ji zabili lidé.“
Drak sklonil poněkud hlavu a dlouze se na ni zadíval.
„Ano, byla to pro mě rána, ale buď ujištěna, že lidé na její smrti nenesou žádnou vinu. Jigelanin byla velmi nemocná. Ve skutečnosti si letěla pro smrt. Tady jí však došly síly. Váš pán ji musel najít už mrtvou, jinak by na té mýtině zůstala ležet spousta jeho služebníků.“
Drak se zatvářil opovržlivě.
„Svá těla zanecháváme po smrti mrchožroutům, a vaši bratři se zachovali jako oni.“
Otočil hlavu a otřel čumák o své mlátě, které mu sedělo na hřbetě.
„Je něco, co bych pro vás mohl udělat?“ zeptal se s mírnou úklonou.
„No, já myslím, že za tohle nemůžeme nic chtít,“ řekl rychle Jeroným, když viděl, jak se Ostoj nadechuje, aby si vzal slovo.
„Opravdu ode mě nic nechcete?“ zatvářil se překvapeně Sagurmon.
„Navíc to není až tak naše zásluha. Hodně nám pomohl ještě místní poustevník,“ vysvětlila Adléta.
„A-há,“ zasmál se drak. „To bude ten člověk, co stojí támhle v křoví,“ pohodil hlavou směrem k lesu.
Ať si děti namáhaly oči sebevíc, nic v temnotě neviděly. Až po dlouhé chvíli se ozvalo tlumené křupání sněhu a do světelného kruhu vymezeného ohněm vstoupila postava v dlouhé špinavé kutně.
Drak si Marka prohlížel s viditelným despektem.
„Nechápu sice, proč si to udělal, protože takoví jako ty proti nám jen štvou, ale pro dnešek je mi to fuk. Máš nějaké přání?“
Všichni se později shodli, že to bylo asi vůbec poprvé, co viděli Marka v rozpacích. Nervózně škrtnul svou holí o zem a pak se pomalu zeptal: „Znáš východní hnízdiště na úpatí Zelené vysočiny?“
Drak přikývnul. „Někdy jsem okolo letěl.“
Starý muž napětím skoro nedýchal.
„Řekni mi, jak se má Grachanel?“
Sagurmon div poustevníka neprobodl očima, ale po chvilce mlčení zavrtěl hlavou.
„Tohle ti splnit nemůžu, protože dračici tohoto jména jsem tam neviděl.“
---
Jeroným se vlekl s obrovskou otepí dřeva, kterou měl přehozenou přes rameno. Juta se šourala za ním, a aby nešla tak na lehko, táhla za sebou alespoň jednu větev. Jeronýmovi se honily hlavou všelijaké zmatené myšlenky a cítil se mizerně. Nebylo to však kvůli ranám, které obdržel jako trest za pozdní návrat, jako spíš pomyšlení, jak bude žít dál se svým tajemstvím. Zážitky několika posledních dní byly nesmírně silné a neustále se mu vracely do mysli. Nikomu se však nesměl se svými úvahami svěřit. Se svou sestrou si o tom moc promluvit nemohl a Adlétu s Ostojem už dva dny nepotkal.
Byl tak zamyšlený, že málem vrazil do své kamarádky, která šla proti němu úzkou pěšinkou vyšlapanou v čerstvém sněhu.
„To je dost! Kam ses ztratil prosím tě?“ vyštěkla na něj Adléta místo pozdravu.
„Ále, důsledek naší noční výpravy; nesmím z domu ani na krok. Kdybychom nepotřebovali topit, nejspíš by nás nepustili do lesa ani dnes. Kam jdeš ty?“
„Je slunovrat,“ ukázala Adléta k bezmračnému nebi. „Nesu Markovi pár koláčků jako výslužku.“
„Je to poustevník. Myslíš, že bude slavit slunovrat?“ zapochyboval Jeroným.
„Marek je ledacos, ale určitě ne to, za co se vydává,“ ztišila Adléta hlas a trochu bázlivě se rozhlédla. „Navíc od té doby, co jsme se rozešli na skalách, se ve vesnici se neukázal. Chci se podívat, co s ním je. Zahoď to dřevo a pojď taky!“
Jeroným věděl, co riskuje, ale přesto se dlouho nerozpakoval. Místo otepi si posadil na ramena svou sestru a vyrazili. U odbočky k poustevně na ně čekal Ostoj, a tak k Markovu příbytku dorazili společně. Našli ho však prázdný. Srnčí maso bylo sice okousané od zvěře, ale nikdo z něj neodříznul ani kousíček. Sníh, který napadl předešlého dne, byl v okolí chatrče netknutý.
„Pojďte se podívat na skály,“ navrhnul Ostoj, když probrali všechny možnosti, kde by mohl poustevník být.
Nejkratší den toho roku se pomalu chýlil ke konci. Kvůli jasné obloze byl vzduch tak mrazivý, až dech bolel a na větvích rostly ledové krystalky. V lese bylo ticho, že bylo slyšet, jak stromy praskají mrazem.
Marka uviděli už z dálky. Seděl opřený o skálu před vyhaslým ohništěm. Hůl ležela pohozená opodál a na beraní vestě, kterou měl nataženou přes kutnu, byla námraza.
Všichni se rozběhli.
Udýchaná Adléta se sklonila nad poustevníkem a podívala se mu do očí. Měl je bezvýrazné, ale žil.
„Kluci, sežeňte nějaké chrastí, musíme rozdělat oheň!“ zavelela a ze své tašvice vytáhla křesadlo.
Juta pohladila Marka po tváři. „Strýčku, co je ti? Vstávej prosím!“
Plameny šlehaly vysoko k nebi, na němž se už dávno rozzářily hvězdy. Teplo ohně probralo starého poustevníka natolik, že dokonce přijal i jídlo. Žvýkal ho však mechanicky, hleděl netečně před sebe a neřekl ani slůvko.
Rozsedlinou se náhle prohnal poryv mrazivého větru a vmetl pod převis několik vloček.
„Měl jsi štěstí, že jsme tě našli,“ řekla Adléta a přitáhla si plášť blíž k tělu. „Tady na Čertových kamenech by si tuhle noc nejspíš nepřežil.“
„Teach solais,“ řekl Marek sotva pohybujíc rty.
Všichni se k němu otočili.
„Cos říkal?“ dal si Ostoj ruku k uchu.
„Takové skály čnící nad lesy se jmenují teach solais. V lidské řeči to znamená totéž co maják. Jsou skoro všude na světě, ale každá je jiná. Když letíte vysoko na nebi, můžete se podle nich orientovat. Proto sem ten drak přišel, když jste rozdělali oheň.“
Poustevník se při řeči na nikoho z nich ani nepodíval. Mluvil pomalu a stále víc a víc se hrbil.
Malá juta se k němu přitiskla a objala ho kolem krku. „Nebuď smutný strýčku Marku,“ řekla tiše.
Nevesele se na ni usmál a pohladil ji po vlasech.
„Ach mláďata,“ povzdechnul si, „nic před nimi neskryjete. Vidí jednomu až do žaludku!“
Zhluboka se nadechl a podíval se po třech tvářích ozářených ohněm.
„Nedá se nic dělat, zasloužíte si pravdu. Nejmenuji se Marek, ale Ark a jsem drak. Tedy, býval jsem. Jenže jsem se zamiloval do dračice z nejvyššího rodu, a proto mě vyhnali z hnízdiště a pro jistotu mě zbavili mé podoby.“
Všichni naslouchající zapomněli napětím skoro dýchat.
„To nechápu,“ prolomil ticho Jeroným. „Vždyť si vždycky proti drakům tak brojil. Proč? To je za to tak nenávidíš?“
Ark zavrtěl hlavou. „Ne, nezlobím se. Důvod je jiný. Víš, dali mi lidskou podobu, ale ne duši. Každý člověk tak hned pozná, že se mnou není něco v pořádku. Mnohokrát jsem jen o vlásek unikl smrti ukamenováním nebo upálením. Časem jsem přišel na to, že svatí mužové mají ve vaší společnosti postavení, jemuž se tolerují určitá specifika chování. Schoval jsem se tak mezi své vlastní pronásledovatele. Byl jsem tak sice v bezpečí, ale moje dvojakost mi přesto nedovolovala být jedním z vás. Napůl člověk a napůl drak. Toulám se z místa na místo a hledám. Hledám, ale přitom nevím co. Možná lásku, možná smrt!“
Muž se zaklonil a podíval se na hvězdnaté nebe.
„Je to úmorná cesta bez naděje. A já už nemůžu dál.“
„To se nemůžeš proměnit zpátky? Draci přece umějí čarovat,“ zauvažoval nahlas Ostoj.
„Ano, to umějí, ale jen někteří. Moje Grachanel byla mocná čarodějka, ale já patřil k nejnižšímu dračímu rodu. Schopnost využívat magii jsem nikdy neměl.“
„To ses jí nikdy nepokusil najít?“ zeptala se se slzami v očích Adléta.
Ark zavrtěl smutně hlavou. „To co se tu stalo před třemi dny, byl malý zázrak. Člověk se nemůže jen tak přiblížit k drakovi. A v téhle podobě by mě nepoznala ani ona!“
„Máš pravdu, nepoznala. Ale teď už vím, že jsi to opravdu ty!“ pronesl něčí hluboký melodický hlas.
Při těch slovech se všichni příšerně lekli. Dračice totiž ležela přímo mezi nimi u ohně. Nikdo to nechápal, ale byla tady už od okamžiku, kdy začal Ark vyprávět, jen jí vzali na vědomí, až když promluvila.
Ark vyskočil na nohy. „Grachanel!“ zašeptal, vrhnul se k ní a začal jí objímat její obrovskou hlavu. Dračice ho také opatrně objala předníma nohama. Přitom vzlykala: „Odpusť mi to! Odpusť. Já se tě tolik nahledala, ale ztratil ses mi jako ryba v moři. A lidí je teď tolik!“
„Jak si mě tu tedy našla?“ zeptal se dojatě Ark.
„Dověděla jsem se o člověku, který se po mě ptal. Napadlo mě, že to nemůže být nikdo jiný než ty.“
Potom vstala a opatrně ho odsunula kousek dál od sebe.
„Počkej chvilku, dám tě do pořádku.“
Dračice se posadila a mezi drápy předních noh jí začaly probleskovat drobné jiskřičky. Bylo jich stále víc, až se spojily v kouli fialového světla, z něhož bolely oči. Grachanel se naklonila a poslala světlo v podobě veliké zářící kapky směrem k poustevníkovi.
Seslané kouzlo proběhlo tak čistě a hladce, že nikdo z přihlížejících vlastně nepostřehnul, jak k přeměně došlo. Marek zkrátka zmizel a na jeho místě byl obrovský, antracitově černý drak Ark. Dlouho pak stáli s Grachanel proti sobě a jen se na sebe dívali.
„Proč nic neříkají?“ zatahala Juta svého bratra za tuniku.
„Jak jsem říkal, mláďata to mají prostě v sobě!“ povzdechnul si Ark a usmál se na ni. Ze všech jako by v tu chvíli spadlo napětí a začali jásat. Drak se ale najednou zatvářil vážně a otočil se k dračici.
„Co řekneš svému bratrovi?“
„Nic!“ usmála se Grachanel a naklonila přitom hlavu. „Už mu nepodléhám. Stala jsem se aonarachir hned, jak to šlo. Magumas řádil jako smyslů zbavený, ale nenadělal nic.“
Ark vyprsknul smíchy: „No to by mě nenapadlo! Pojď ke mě, ty má dračice bez domova,“ a přivinul ji k sobě.
Grachanel ho však lehce odstrčila a pokývala hlavou směrem k dětem. Ark se na ni kouknul a chápavě přikývnul. Pak se k nim otočil a poklonil se.
„Nedokážu vyjádřit svou vděčnost, přátelé. Bez vaší pomoci by to se mnou dopadlo nejspíš hodně špatně.“
Adléta postoupila kousek kupředu a řekla: „To je v pořádku, ale co teď s vámi bude? Podle toho, co jsi nám vyprávěl, tak se nemůžete vrátit domů.“
„To není úplně přesné,“ řekl Ark a usmál se na dračici. „Grachanel je teď anoarachir – samotářka. To znamená, že je dračicí hledající nové hnízdiště. Až najde vhodné místo, založí tam nový rod.“
Grachanel si stoupla svému druhovi v bok a otřela se o něj.
„Ano, poletíme spolu nejspíš hodně daleko, ale s prázdnou vás nepustíme.“
Mezi tlapami jí zase začala probleskovat magie. Zářící energii však rozdělila na čtyři kuličky, které nabídla dětem. Jakmile se jich dotkly, vsákly se jim do dlaní a nechaly je na malý okamžik zazářit fialovým svitem.
„Od tohoto okamžiku jste pod naší ochranou. Budete-li potřebovat pomoc, stačí zavolat a kdokoliv z našeho budoucího rodu vám dá k dispozici své síly,“ usmála se Grachanel. „Bohové ať jsou vám nakloněni!“
Oba draci se odrazili a zmizeli v černé noci.
---
Světlo ohně se už zmenšilo na malinkou tečku svítící v krajině, když Grachanel drbla do Arka.
„Řeknu ti, že jako člověk si měl teda ránu!“
„Co bys chtěla,“ ušklíbnul se Ark. „U lidí je 53 let věk, kdy se život chýlí ke konci.“ Pak ji oplatil šťouchnutí. „Ale my máme svůj život teprve před sebou!“
---
Jeroným si zkoumavě prohlížel svou dlaň a pohyboval přitom prsty.
„Myslíte, že mě to ochrání i před tím druhým výpraskem, co mě čeká doma?“
KONEC