Tvorba - Texty

KŘÍDLA A LUK

Onkri se snesl níž až těsně nad vrcholky nejvyšších stromů. Udělal ještě dvě tempa mohutnými křídly, ale dál už jen plachtil. Spěchal. Nechtěl však nalétnout příliš rychle. Mýtina byla dost malá pro tak velkého tvora a on si teď nemohl dovolit nějaké krkolomné vzdušné manévry. Ještě zpomalil a stočil se proti větru. Nebyl sice moc silný, ale chtěl mít jistotu, že přistání proběhne perfektně. Nad prostranstvím skoro zastavil a s prudkými údery křídel klesal téměř kolmo k zemi. Přistál na zadních nohách a nakonec se o zem opřel i pravou přední. V levé přitom co nejšetrněji svíral chlapcovo tělo.
Když byl drak bezpečně na zemi, udělal na třech nohách několik neohrabaných kroků blíž k chalupě, která stála kousek od něj pod ochranou mohutných dubů. Bylo to rozlehlé přízemní stavení, k němuž z jedné strany ještě přiléhal veliký přístřešek.
Drak zafuněl a pak zavolal: „Malvíno, jsi tu? Vylez ven!“
Zevnitř se ozvalo zadupání a otevřely se dveře, z nichž vykoukla paní tohoto domu. Když uviděla draka a jeho pasažéra, neřekla ani slovo, rozrazila dveře a běžela jim v ústrety. Drak napřáhl nohu s chlapcem, aby se na něj mohla lépe podívat.
„Kde jsi ho našel?“ zeptala se věcně, zatím co mu kontrolovala tep.
„Je to dlouhá chvíle,“ odpověděl drak. Věděl, oč léčitelce jde. Čas hrál mnohem důležitější roli, než okolnosti a místo nálezu.
Její vrásčité ruce zatím opatrně přejížděly po bledém těle. Dvěma prsty mu pootevřela víčko, aby se podívala na zorničku. Pak zkontrolovala tep. „Vezmu si ho. Ukaž.“ Šedé vlasy spletené do dlouhého copu, který ji spadl přes rameno, si hodila dozadu, a vzala chlapce do náručí. I když byl mladík na prahu dospělosti, nesla ho s takovou lehkostí, jakoby to bylo jen nemluvně. Nešla s ním však do stavení, ale do přístřešku, kde ho položila na velký dřevěný stůl. Tady z něj strhla už tak dost zničené šaty a dokončila prohlídku. Po celém těle měl strašné podlitiny a odřeniny, na hlavě velkou krvavou ránu, ale v nejhorším stavu byly jeho nohy. Když mu z nich omyla zaschlou krev a špínu a uviděla, jaké zranění utržil, zaklela. Drak, který nakukoval do přístřešku, si nepamatoval, že by ji někdy viděl v takovém rozpoložení. Ať už léčila zvíře, nebo člověka, vždy si zachovávala chladný nadhled a rozvahu. Nyní se však kolem ní šířila takřka viditelná aura vzteku.
„Onkri, dej na něj pozor, ať nespadne, kdyby se náhodou probral,“ zavrčela. „Musím si přinést šití a obvazy.“
Drak si lehl a nacpal hlavu na dlouhém krku pod přístřešek. Byl zvědavý, co vlastně mladíkovi je, že to rozhodilo i tak zkušenou léčitelku, jakou Malvína byla. Když ho našel ležet v bezvědomí, tak mu bylo podle zkrvavených noh jasné, že právě tam asi utrpěl největší úraz. Dlouho nad tím však neuvažoval. Věděl, že sám mu pomoct nedokáže, tak ho bez okolků popadl a přinesl sem. Teď tedy nakláněl hlavu a díval se. V léčení se nevyznal, ale na první pohled mu bylo jasné, že ty rány jsou podivné. Mladík měl na nohou čtyři hluboké jizvy. Dvě pod koleny a dvě těsně nad patami.
Léčitelka si připravila přenosné ohniště s kotlíkem vřelého lektvaru, košík s chirurgickým materiálem a pustila se do šití. Drak sledoval, jak tisíckrát nacvičenými pohyby ošetřuje zraněného a občas jí pomohl něco přidržet nebo podat. Kvůli své velikosti toho však moc dělat nemohl.
Rutinní práce Malvínu uklidňovala. Když si jeden vybere takové povolání, tak potřebuje určitou dávku soucitu, ale přílišné city pak mohou být na závadu. Malvína se snažila držet si celý svůj dlouhý život od pacientů profesionální odstup, ale byly okamžiky, kdy to prostě nedokázala. Když se měla například starat o dítě postižené křivicí, nebo vysílené hlady, vždy ji zaplavovala vlna soucitu. Teď s maximálním úsilím překonávala vztek a odpor z lidské bezohlednosti a brutality. Dotáhla steh. „Kde jsi to říkal, že jsi ho našel?“ zeptala se, aniž by zvedla hlavu od práce.
„V druhém údolí za Černou skálou.“
„To ses zatoulal hodně daleko.“
„Viděl jsem tam kouř, a tak jsem se letěl podívat, co se tam stalo. Byla tam vypálená vesnice a tenhle kluk asi míli od ní.“ Drak se zamyšleně podíval na nehybného pacienta. „Dost zvláštní zranění. Vím, že v boji lze utržit ošklivé rány, ale jak mohl přijít k něčemu takovému?“
Malvína po něm sekla pohledem a nervózně škrtla nohou o zem. „To není normální zranění, prostě ho úmyslně zmrzačili!“
Drak se zamračil. „Proč by někdo něco takového dělal?“
Léčitelka zahodila zkrvavený hadr. „Co já vím? Čert se v těch lidech vyznej!“
---
Ezanovi bylo jako by se topil. S nesmírnou námahou se snažil vyplout z toho chladného snového bahna zpět na hladinu bytí. Každé tempo ho stálo strašnou spoustu sil a nádech byl stále nedosažitelný. Přesto to nevzdával a bil se jako lev. Cítil, že v tom není sám. Někdo z druhé strany mu podával pomocnou ruku a trhal lepkavá vlákna pavučiny jeho smrtelného snu.
Ezan procitl. Jeho napůl oslepené oči mu nabídly jen rozmazaný obraz. Cítil intenzivní vůni bylinek smíchanou se slabým, leč nezaměnitelným pachem koňského potu. Mrtvý tedy nejsem, pomyslel si. Příbytek bohů by voněl jinak, tohle bude spíš stáj.
Z mdlobami omámeného vědomí se mu jako ohavné přízraky začaly vynořovat vzpomínky. Viděl plameny, krev a lidi, které znal, jak padají zasaženi bezpočtem strašných ran. Útočníky rozsévající zkázu a smrt. Nohy dupající po mrtvole jeho sestry. Nohy… Co jeho nohy?
Ezan zaúpěl a pokusil se zvednout.
„Jen pomalu! Na tohle máš dost času.“ Něčí ruce ho měkce, ale nekompromisně zatlačily zpátky do lehu.
Zamrkal, aby lépe viděl. Nad ním se skláněl obličej staré ženy se smutným úsměvem na tváři. Šedé vlasy měla spletené do nepořádného copu a v hnědých očích hloubku, která ho na okamžik úplně pohltila. Hypnotizován hleděl do jejích abnormálně velkých zorniček a přemýšlel, co je na ní tak zvláštního. Její zjev ho tak zaujal, že dočista zapomněl i na své vlastní strachy. Na první pohled sice vypadala jako člověk, ale celkový dojem byl až absurdně nelidský. Pomalu si začal všímat detailů. V první řadě uší, které jí vykukovaly z vlasů. Byly delší než lidské, ale ne špičaté, jako u elfů. Její byly svrchu zakulacené a porostlé drobnými chloupky. Abnormálně ochlupené měla i paže a zvláště předloktí. Celou horní polovinu těla, alespoň to, co nezakrývala košile a kazajka, měla šlachovitou a pevnou. Spíš jako dívka, než stará žena.
Jak si tak svou ošetřovatelku zkoumavě prohlížel, natáhla ruku někam za jeho hlavu. Trošku se přitom k němu natočila bokem. Ezan jen překvapeně vydechl. Než však stačil cokoliv říct, znova se k němu sklonila a podala mu misku s nějakou tekutinou. „Na, trochu se napij,“ řekla a volnou rukou mu pomohla poněkud se nadzvednout. Bylo to odporně hořké, ale přesto vyprázdnil nádobu až do dna. Položil hlavu a podíval se po ní. „Ještě nikdy jsem nepotkal kentaura,“ řekl potichu.
Usmála se a odložila nádobu. „Teď spi.“
---
Malvína si utřela pot z čela. Chalupa už byla z jedné strany zaskládaná polínky tak, že to vypadalo, jako by byla v kožichu, ale z hromady neubylo. Oba chlapci, co ho ten den přišli naštípat, si pořádně mákli a kentauřice jim tuhle těžkou práci ráda přenechala. Jednak čtyři ruce zvládnou třikrát víc práce než dvě, a navíc tím dávala méně majetným lidem z okolí možnost oplatit jí za její služby. Vzhledem k tomu, že pomáhala často a ráda, měla teď připravené dřevo na celou zimu skoro zadarmo. Ukládala si ho však sama. Své věci chtěla mít vždy perfektní, i když se to týkalo takových maličkostí.
Propocená košile ji nepříjemně studila na zádech. V tomto mezidobí nebylo zrovna jednoduché zvolit vhodný oděv. Na začátek října, bylo abnormálně slunečno a teplo, ale nato, aby jeden odložil teplé oblečení, byl už ve stínu lesa přece jen chlad.
Onkri se objevil znenadání. Zastínil mýtinu jako obrovský orel a naprosto měkce přistál v borůvčí. Složil křídla, přišel blíž ke stavení a kývl hlavou na pozdrav. Malvína si narovnala záda a vyšla mu naproti. Hned na kraji mýtiny byl malý kopeček pokrytý hustými trsy trávy. Na jeho vrcholu se zastavila a odložila mokrou košili. Drakova přítomnost znamenala, že v okruhu minimálně dvou mil není jediný člověk, takže se v klidu svlékla.
Žila mezi lidmi celý život a dobře věděla, že na její nahé tělo reagují rozpačitě. Tedy alespoň na tu lidskou část. Proto se ve společnosti raději zahalovala. Kdykoli však byla sama, dávala přednost své přirozenosti. Tvor, jakým byl například drak, v takovém případě samozřejmě vůbec nevadil.
Složila nohy pod sebe a lehla si. Tráva byla příjemně vyhřátá podzimním sluncem a šimrala ji na koňském břiše.
„Byl ses tam podívat, co?“
„Jak to víš?“ zavrtěl hlavou drak.
„Když se vracíš z lovu, tváříš se jinak. Navíc jsi byl pryč hodně dlouho.“
„Tobě nic neunikne! Zajímá tě, co jsem tam našel?“
„Ne. Umím si to představit. Bohům žel až moc dobře.“
Drak si lehl se vztyčenou hlavou a přední nohy položil úhledně před sebe. „Já to nechápu! Proč to dělají? Rozumím tomu, že bojují, my to děláme taky, ale proč si přitom počínají tak krutě? Copak nestačí soupeře prostě pozabíjet?“
Malvína si uhladila jemnou srst na předních nohou. „Viděla jsem desítky vydrancovaných vesnic. Vždycky to bylo stejné. Zohavení mrtví měli zastrašit ty, co přežili a chtěli by se na to místo vrátit. Po čase tam přišli noví osadníci. Měli jiný přízvuk a jinou modlu, jinak jsi za pár let ani nepoznal, že se něco změnilo. Ani já lidi tak úplně nechápu.“
„A co ten kluk?“ změnil drak téma hovoru.
„Dostal docela zabrat, ale z nejhoršího je venku. Teď musí hlavně odpočívat.“
„Kdy počítáš, že zase začne chodit?“ zeptal se Onkri zamyšleně.
Kentauřice zvedla hlavu a dlouze se na něj zadívala. „Onkri, já dovedu šít a obvazovat, vyznám se v bylinkách a znám nějaké to lékařské kouzlo, ale zázraky dělat nedovedu!“
---
Sníh studil. Měl ho v rukávech a při každém pohybu se mu dostával i pod kabát. Lokty měl úplně promočené a cítil, jak mu vlhnou i další části oblečení. Nevěděl, kam až se musí dostat a jak je to přesně daleko, ale byl rozhodnutý to udělat za každou cenu. Jídlo mu vystačí tak na dva dny. A co bude dál?
Dva dny! Ezan si neuměl představit, ani jak přežije nastávající noc, nechtěl na to však myslet. Zakazoval si takové myšlenky.
Ta podivná poloklisna se o něj sice starala vzorně, ale odmítala ho pustit ven z domu. Ten barák mu už lezl krkem! Rozhodně se tam nenudil. To ne! Malvína pro něj měla vždycky dost práce. Pořád štípal třísky, nebo něco třídil, krájel, trhal; jako ženská!
Ezan si odplivl a utřel si pot z čela. Sakra, co nemám mokrý od toho pitomého sněhu, to propotím, zanadával si v duchu.
Dnes ráno toho měl akorát dost. Kentauřice kamsi odešla. Ezan se skulil z postele, sebral jídlo, oblečení, a dlouhý kuchyňský nůž. Dveře byly odemčené, takže nic nebránilo jeho útěku. No, spíš úniku. Nohy ho neposlouchaly. Cítil je, mohl pohnout kyčlemi, ale od kolen dolů byly jen dvěma kusy masa na kostech. Chvíli se plazi, chvíli lezl po čtyřech. V obou případech byl pohyb nepohodlný a nesmírně namáhavý. Kolena měl za chvíli hrozně otlačená a nepohyblivé končetiny ho zábly. Sice vysloveně nemrzlo, ale vlhkost dělala své.
Ezan ani nevěděl, kterým směrem se vydat. Kentauřice mu řekla, že ho k ní přinesl nějaký její přítel, a že je hodně daleko. To bylo vše. Nezbývalo než doufat, že najde cestu nebo někoho, kdo mu poradí.
Pravá noha se mu zachytila pod větví padlého stromu. Zaklel a převalil se, aby ji vyprostil, přitom si ji málem vyvrátil v kotníku. Zůstal tedy ležet a překonával bolest. Napadla ho morbidní myšlenka, kdyby bylo moc zle a nohy mu omrzly, mohl by si je uříznout a sníst. Hystericky se té představě zasmál, utáhl si provizorní onuce, pohodil na rameni balík s ukradeným vybavením a plazil se dál.
Les poněkud prořídnul. Všude tak rostlo mlází a křoviska ostružin. Ezanovo šatstvo dostávalo pěkně zabrat a dlaně měl plné trnů. Volné místo porostlé jen travou přijal jako oázu v poušti. Když si však lehl na bok, aby si odpočinul, a zvedl zrak, ztuhl hrůzou. Na protější straně palouku stál drak! Musel tu být, už když se Ezan vyškrábal z křoví, protože ho neslyšel přiletět ani přijít. Jako by tu na něj čekal. Obrovské tělo měl porostlé tmavě hnědými šupinami, které na hrudi přecházely v krvavě červenou náprsenku. Mohutná opeřená křídla měl složená podél boků a hlavu, vyzbrojenou trny jako ježatou korunou, měl mírně natočenou na stranu. Díval se přímo na něj.
Ezan si připadal, jako červ před vrabcem. Přesto si z ramene strhnul vak a začal v něm horečně hledat nůž. Věděl sice, že mu tahle věc bude proti drakovi k ničemu, ale chtěl mít v ruce zbraň alespoň jako psychologickou oporu.
Jenže drak vůbec nevypadal, že se na něj chce vrhnout. Nereagoval dokonce ani na to, když Ezan zašermoval nožem před sebou. Jen se díval. Dalo by se říct skoro soucitně. Po chvilce to už Ezan nevydržel a zakřičel: „Na co čekáš? Tak pojď!“
Drak naklonil hlavu na druhou stranu a najednou promluvil: „Malvína ví, že jsi tady?“
Tohle chlapce dokonale zaskočilo. Legendy sice hovořily o tom, že jsou draci schopni řeči, ale jemu se to vždycky zdálo hodně nepravděpodobné. Na druhou stranu, nikdy neměl možnost přiblížit se k takovému tvorovi na vzdálenost menší, než tři dostřely luku, a přesvědčit se o tom.
Ruka s nožem mu poklesla a nezmohl se na víc, než zavrtění hlavou.
„Říkal jsem si, že by tě asi takhle nepustila,“ přešlápl drak. „Co tě to, prosím tě, napadlo?“
„Jdu domů!“ řekl Ezan rozhodně.
Nemohl samozřejmě znát posunky, které draci při řeči dělali, ale neušlo mu, že drak podivně zaváhal.
„To není dobrý nápad,“ řekl. „Pojď, odnesu tě raději zpátky k Malvíně.“
Ezan nebyl sice k drakovi v příliš dobré pozici, ale jeho slova se ho dotkla. Nebyl žádným batoletem, které uteklo rodičům! Malvína sice měla jeho vděk za ošetřování, ale nehodlal se smířit s tím, že bude rozhodovat o jeho dalším osudu. Zabodl nůž do země a opřel se o jeho rukojeť. „Ať je ten nápad jakej chce, je můj!“ zavrčel. „Já si můžu jít, kam chci!“
Drak se na něj zpytavě podíval. „Takhle ale zmrzneš.“
„Já vydržím hodně, to si nemysli.“ Ezan se trochu nadzvedl, aby svým slovům dodal důraz. Ve sněhu zůstávaly drobné krvavé skvrnky z jeho odřených dlaní. „A vůbec, co je ti potom? Buď mě sežer, nebo mi jdi z cesty!“
K Ezanovu překvapení jeho slova s drakem ani nehnula. Jen se napřímil a řekl: „Když je to tak, nebudu ti překážet. Jen bys měl možná vědět, že pět délek tímhle směrem,“ otočil hlavu krátce za sebe, „teče Pěnivá řeka, která zamrzá až pozdě v zimě. Jsem vážně zvědav, jak se přes ni dostaneš.“
Ezan byl pevně rozhodnut dostat se do své vsi za každou cenu a nechtěl poslouchat nic, co by ho od jeho úmyslu mohlo odrazovat. Jenže ať se snažil sebevíc, v mysli se mu objevila řeka protékající klikatými meandry s vysokými břehy. V jeho stavu by představovala nepřekonatelnou překážku, i kdyby to byla třeba jen úzká bystřina. Přesto se nechtěl nechat zlomit. „To je moje věc! Proč si nehledíš svého?“ řekl přiškrceně.
Drak najednou udělal pár kroků a ocitl se přímo nad ním. Jeho obrovská hlava vyplnila Ezanovi celé zorné pole. „Protože jsem tě nezachránil proto, aby tě teď sežrali vlci.“
Ezanovi se vrátila krátká vzpomínka, kdy na chvíli procitl z mdlob a měl pocit, že se vznáší vysoko v oblacích a pod ním se rozprostírá krajina. Tehdy ho napadlo, že zemřel a letí ke svým bohům. Až do teď si myslel, že to byl jen sen. Spustil se na lokty a zvedl hlavu k drakovi. „To ty jsi mě přinesl k Malvíně?“
Drak sotva znatelně přikývl.
„Takže víš, kam jdu. Prosím, odnes mě domů,“ hlas se mu zlomil.
Veliká hlava se od něj odtáhla. „To není dobrý nápad.“
„Prosím, pomož mi! Sám to nezvládnu,“ zaprosil Ezan a po tváři mu stékala slza.
„Místo, kde jsi žil, je teď už jen domovem smrti. Pojď, Malvína už bude mít starost.“
Obrovské pařáty uchopily Ezana a zvedly ho ze země, která se v zápětí propadla do závratné hloubky.
---
Malvína sklízela se stolu, když se natáhla pro Ezanovu misku, jen nesouhlasně našpulila rty. „Měl bys víc jíst.“ Jeho porce byla téměř nedotčená, jen se v ní lžící porýpal.
„Proč? Postaví mě to na nohy?“ ušklíbl se.
„Ne, tohle rozhodně ne. To musíš udělat sám!“
Ezan se znova zašklebil.
Kentauřice se zamračila a mrskla ocasem. „Ty víš, jak to myslím. Bez pořádného jídla skončíš do jara jako ležák.“
„Ty blafy se stejně nedají žrát! Masem je to jen ovoněný a já nejsem králík.“
Pravdou bylo, že kentaurové všeobecně stravě připravené z jiných tvorů moc neholdovali. Malvína však velmi dobře věděla, že Ezan ve svém stavu živiny z masa potřebuje, a proto ho dávala na stůl víc, než měla normálně ve zvyku. Dalo se dokonce říct, že tak mohl jíst maso mnohem častěji, než většina prostých vesničanů. Malvína však jeho neoprávněnou výčitku přešla mlčením.
„Stejně je to nefér. Já nemám nohy žádné a ty hned čtyři. Víš, co mě napadlo? Dej mi jeden pár. Třeba přední,“ řekl a začal se smát. Ale radost z toho smíchu cítit nebyla.
Malvína si ho nevšímala. Hodila si přes hřbet vyšívanou houni a vyšla ven se škopkem špinavého nádobí. Tady narazila na draka. Ležel u chalupy a nakukoval dovnitř okénkem.
„Zdravím tě Onkri, jak je?“ zeptala se spíš ze zdvořilosti.
Ten však místo pozdravu jen zabručel: „Měl jsem ho nechat v lese.“
„Proč?“ Malvína postavila škopek na okraj studny.
„Já se k lidem nikdy nepřiblížil na míň, jak délku jejich kopí. Neznám je. Ale jestli jsou všichni takoví, jako tenhle,“ pohodil hlavou k chalupě. „Tak to tedy není o co stát! V jednom kuse tě uráží, nic mu není dost dobré. V ničem už ti ani nepomáhá. No prosím, i to nádobí nechává na tobě!“
Malvína vytáhla okov a nalila do škopku ledovou studniční vodu. „Tady mám hlavně nádoby, na přípravu léků, které si zásadně čistím sama. Ty dvě misky se v tom už ztratí,“ vysvětlila kentauřice, zatím co čistila chomáčkem přesličky modrý flakonek. „Ale nemysli si, že ho nějak šetřím. Práce má dost.“
„Stejně se mi nelíbí, jak se k tobě chová. Měl by ti být vděčný, za to, co pro něj děláš,“ namítl drak.
Malvína si osušila ruce a povzdechla si: „Podívej, to máš tak, Ezan si prožil velikou bolest, a navíc přišel o jednu svou velmi důležitou schopnost. Ví, co ho čeká a bouří se proti tomu. Je to stejné, jako když z rány teče hnis, bolí to, ale tělo se tím vlastně čistí.“
„A jak dlouho to potrvá?“ nahnul drak hlavu.
„To nevím,“ zamračila se kentauřice. „Rány na duši mohou být někdy mnohem hlubší než ty způsobené zbraněmi.“
„Viděl jsem, jak napravuješ zlomené nohy a tlumíš horečky, ale neumím si věru představit, jak se léčí něco takového.“
Malvína pokrčila rameny. „Těch cest je víc.“ Podívala se na draka. „Já trochu spoléhám na to, že mi s tím pomůžeš ty.“
„Počkej!“ zarazil se Onkri. „Já přece léčení vůbec nerozumím.“
„Není to nic, co bys nezvládl,“ mávla léčitelka rukou. „Stačí, když budeš s ním. Lidé jsou, vámi draky, odjakživa fascinovaní. Tvá přítomnost by ho mohla rozptýlit. Nemůžu ho věčně zaměstnávat domácími pracemi! Potřebuje něco, co by ho doopravdy zaujalo.“
„Ne,“ zavrtěl drak hlavou. „Už jsem to řekl, že se mi ten člověk znechutil. Zachránil jsem ho, a to mu musí stačit!“ řekl rozhodně. „Nechci s ním mít nic víc společného.“
„No, tak nic,“ pokývala Malvína rezignovaně hlavou, ale přitom loupla po Onkrim očima. „Jak jsem řekla, jsou i jiné cesty. Zkusím to třeba přes dobré jídlo. No vidíš!“ luskla prsty. „Udělám mu pečeni z té srny, co jsi přinesl minulý týden.“ Podívala se Onkrimu přímo do očí a bezelstně se zeptala: „Rozdělal bys mi, prosím, oheň?“
Onkriho klid byl v tu ránu ten tam. Přimhouřil oči a sevřel pařáty, až v udusaném sněhu zůstaly hluboké rýhy po drápech.
Malvína nechala nádobí být a přistoupila blíž, smířlivě ho pohladila po ramením svalu. „Už teď spolu máte společného víc, než si myslíš. Nechce mluvit o tom, co se mu stalo. Doslova ho to rozežírá zevnitř. Proto tě prosím o pomoc.“
Než odpověděl, dlouze se na ni díval. „Že jsi to ty,“ zavrčel.
Malvína domyla nádobí a vracela se do tepla svého domova. Když loktem otevřela dveře, periferně zachytila nějaký pohyb. Ezan seděl na lavici tak, jak ho tam nechala, a věnoval se své oblíbené činnosti; pozorování praskliny v desce stolu.
Byl to jen mžik, přesto si byla kentauřice jistá, že těsně předtím, než vstoupila, se díval jinam. Zapátrala, co mohlo upoutat jeho pozornost a chápavě se usmála. Odložila škopek s nádobím u kamen. „Nemusíš se stydět, klidně si řekni, jestli něco chceš,“ řekla.
„Nemám, za co bych se styděl.“
„Umíš střílet?“
Na zdi proti Ezanovi nebylo nic zajímavějšího, než její starý luk. Natáhla se a sundala ho z háků i s toulcem. Ofoukla prach a přinesla ho blíž. Prostá, elegantní linie lučiště byla přerušená jen koženou rukojetí. Kdysi leštěný povrch už léty zmatněl a tam, kde na něj dopadalo světlo, poněkud zežloutl.
Ezan se sice snažil tvářit nezaujatě, ale stejně nedokázal od luku odtrhnout oči. „Tos chodila na lov?“
Malvína s úsměvem pohladila svou zbraň. „Ne, tohle je válečný luk. Kdysi jsme toho spolu hodně prožili.“
„Zdál se mi nějaký dlouhý. Kolik dostřelí?“
„Kolem pěti set kroků,“ položila ho před Ezana. „Ale na to bys asi neměl sílu,“ dodala vážně.
Chlapec ho zvedl a zkusil pružnost. „Aby ses nedivila!“
Malvína se vrátila k nádobí a potutelně se při tom usmívala.
---
„Tahle rána docela ušla.“ Onkri ležel v mlází, nebo spíš na něm, a pravou přední nohou si podpíral bradu. Ezan se zatvářil kysele a vytáhl z toulce další šíp. Jeho terč, plátěný pytel vycpaný slámou, se ježil bezpočtem střel. Šípy byly však poházené i okolo a několik jich bylo porůznu zabodaných i v blízkých stromech.
„Myslím, že ti to nejde, protože ten luk držíš naopak.“
Ezan, který seděl obkročmo na padlém kmeni, strhnul další ránu tak, že šíp skončil v namrzlé závěji. „Odkdy ty rozumíš lukostřelbě? Střílel jsi snad někdy?“ utrhl se na draka. „Je úplně fuk, ve které ruce se ten luk drží, a já jsem levák!“ Už však nedodal, že proto, aby mu šípy létaly ideálně rovně, by musel luk více natáhnout, což nedokázal. Zbraň byla navíc abnormálně dlouhá, takže se vsedě ovládala opravdu obtížně.
Onkri znuděně zívl. „Jestli chceš, tak ti skočím pro šípy, ale ty pod sněhem asi nenajdu.“
Ezan se zapřel o ruce, kousek poposedl, aby ulevil otlačenému zadku. Sedět takto bylo hodně nepohodlné, ale jinou možnost, jak si zastřílet, neměl. I s židlí se ven dostat nemohl. On to tak sice nebral, ale měl vlastně štěstí, že mohl použít alespoň kyčle, jejichž stiskem se na kmeni docela dobře udržel.
Když se tedy usadil lépe, ještě si rozepnul kožešinovou kazajku. Jaro sice mělo přijít až za měsíc, ale už teď o sobě dávalo pěkně znát.
„Dva jsem zlomil.“ Nabídl mu drak svůj úlovek. V jeho velkém pařátu vypadaly dlouhé šípy spíš jako párátka. Ezan si je srovnal a zastrčil zpět do toulce.
„Seš nemehlo. Příště si pro ně rači dolezu sám!“
Onkri zaskřípal zuby, ale neřekl nic.
Chlapec založil šíp a podíval se úkosem na draka, který se opět uvelebil v podrostu. „Řekni mi, kde máš roj?“
„Draci jsou samotáři,“ zavrčel Onkri nevrle.
Ezan vystřelil. Rána šla přesně doprostřed pytle. „Jo!“ pochválil se. „Skalní, štítnatí a létavci ano, ale ty jsi rudohnědý. Rudohnědí vždy žijí ve velkých hejnech.“
„Na člověka toho o nás víš docela dost, ale ne všechno,“ opáčil drak a zavrtěl se.
Luk znova zadrnčel.
„Táta byl lovec. Ne takovej ten napůl pytlák, věděl o zvířatech všechno. Ledacos mě naučil. Například to, že pokud je rudohnědý sám, může to znamenat jen jediné.“
Onkri vyskočil a oči mu nebezpečně žhnuly. „Žádám tě, abys změnil téma!“ řekl však ještě docela klidně. „Není mi dvakrát příjemné o tom mluvit.“
Ezan vypustil další šíp a pokračoval, jako by drakova slova vůbec nevnímal: „Znamená to, že jsi zapuzený.“ Zkoumavě na něj pohlédnul. „Nevypadáš na to, že bys byl zdegenerovaný nebo zdeformovaný, takže jsi jim musel provést něco moc ošklivého, že tě vyhnali.“
„Přestaň!“ ukázal drak tesáky.
„Proč tu tedy žiješ se starou kentauřicí? Proč se nestaráš o zachování rodu s nějakou pěknou dračicí?“
Onkri vrčel a třásl se vzteky. Ezan ledabyle svěsil luk s připraveným šípem. „Rudohnědý samotář je psanec a ten se hodí jen k jednomu. Jako terč!“ Zvedl luk a zamířil na draka.
Onkri zařval a vystartoval proti němu jako blesk. Zadníma nohama přitom vyrval ze země několik mladých smrčků. V tu samou chvíli Ezan vypustil šíp, který trefil draka přímo do hrudi. Tam však sklouzl po šupinatém pancíři a zanechal za sebou jen nepatrný škrábanec.
Onkri se jediným skokem dostal k Ezanovi a ranou svého pařátu ho srazil ze stromu, že chlapec odletěl dobře pět kroků daleko. Drak nedbal jeho bolestivého výkřiku, přeskočil vývrat a přišlápl ho do sněhu tak, že mohl sotva popadnout dech.
„Ty jeden chromej zmetku! Na to, aby ses do mě navážel, seš příliš mrňavej!“ syčel mu přímo do obličeje. „Sežral bych tě, ty mrzáku, ale máš štěstí, že si mršinama nechci kazit chuť!“ Ještě ho trochu přidusil, pak si odplivl a odletěl.
---
Ezan sykal bolestí, jak mu Malvína prohmatávala pohmožděná žebra. Pracovala zručně a klidně, ale mračila se u toho jako deset čertů. Nebýt pacientova občasného zaúpění, probíhalo by ošetřování v naprostém tichu. Malvína nabrala na prsty žlutou mast a potírala jí modřiny na jeho hrudníku.
„Díky,“ vysoukal ze sebe.
Léčitelka si otřela ruce do hadru. „Co jsi mu provedl?!“ zeptala se příkře.
„Já?“ vyvalil na ni oči. „Ošetřuješ jeho, nebo mě?“
„Jo, ty! Onkri by ti nezkřivil vlas na hlavě, kdybys mu k tomu nedal důvod. Navíc tě za toho bezmála půl roku už znám dost dobře,“ dodala a založila si ruce v bok. „Tak ven s tím!“
Ezan se posadil na lůžku. Pomáhal si rukama a úpěl u toho možná víc, než musel. Nezdálo se však, že by to na Malvínu udělalo obzvláštní dojem.
„To je teda nádhera! Ty mě tu z čehosi obviňuješ, přitom ten praštěnej drak mě přejel jako polní vál. Mě, zmrzačenýho... “
Kentauřice dupla přední nohou, až postel s Ezanem poskočila. „Tohle sem nepleť! Myslíš si, že jsi jedinej ublíženej na světě? Jsou mraky lidí i jiných tvorů, kteří dopadli mnohem hůř. Ať už se ti stalo cokoliv, tvoje zranění tě neopravňuje, aby sis vyléval zlost na druhých!“ Naklonila se a opřela rukama o bočnici postele. „Onkri má taky bolest a možná ještě větší než ty, přesto souhlasil, že ti bude nablízku a pomůže ti. Souhlasil i přesto, že si to podle něj nezasloužíš.“
Ezan jí hleděl do očí a hodnou chvíli si v hlavě přebíral její slova. Pak sklopil pohled a zašeptal: „Já... já jsem to zmrvil.“ Když se znova podíval na Malvínu, do očí se mu draly slzy. „Prosím, poraď mi, co mám dělat?“
Kentauřice přiklekla na přední nohy a objala ho. Opřel jí hlavu o rameno a rozplakal se.
---
Ráno bylo studené a Onkri se probudil docela prokřehlý. Jen otevřel oko a zavrtal se o něco víc do svého pelechu. Obrovská hromada starých větví, suchého listí a trávy nabízela přece jen víc tepla než ostatní kouty zbořené pevnůstky. V noci mrzlo a na kamenných zdech se srážela jinovatka.
Ležel a nezúčastněně se díval na strop. Z jednoho masivního trámu viselo několik rampouchů, z nichž odkapávala voda.
Měl bych vylézt nahoru a nějak opravit střechu, uvažoval. Ale co na tom? Za chvíli bude jaro a bude to dobré. Ta trocha dešťové vody, co tamtudy proteče, mi neublíží.
Od hádky s Ezanem u Malvíny nebyl. Chyběla mu společnost. Nechtěl si to připustit, ale bylo to tak. Stýskalo se mu. Nechtěl tam však jít, dokud tam bude on. Nechtěl poslouchat jeho uštěpačné poznámky, a kdo ví, co by mu po tom všem řekla sama kentauřice?
Drak vzdychl a vstal.
Zřícenina stála nad vysokou strží, pod níž se vinula stará kupecká cesta. Nepoužívala se už celá desetiletí, a proto se údržbou opevněného bodu nikdo nezabýval. Brána dávno vypadla z masivních závěsů a předpolí zarostlo. Jediný výhled, který by případní obránci dnes měli, byl dolů do údolí. Ale to by nesměla být mlha, jako to ráno.
Onkri vylezl před pevnůstku a začal se protahovat. Strnul však uprostřed pohybu. Na samém okraji propasti seděl Ezan. Byl k drakovi otočený zády a díval se dolů do údolí skrytého ledovou mlhou. Za ním se táhla nezaměnitelná stopa, která Onkrimu řekla, že chlapec přišel sám. Malvínina chalupa sice nebyla až tak daleko, ale pro člověka, prakticky bez nohou, to musela být pěkně namáhavá cesta.
Drak přišel blíž a naklonil se k němu. „Jsi v pořádku?“ zeptal se.
Ezan dál hleděl do údolí. „Doma jsme měli podobnou skálu. Kousek od vesnice. Sedával jsem tam s otcem. Vypravoval mi o zvířatech, dalekých krajích, které procestoval, a otevíral mi lesní moudrost.“
Onkri stál a poslouchal.
„Když se to stalo, byli jsme právě tam. Ráno, jako tohle. Najednou rachot, řev a plameny. Ve vesnici zuřila jatka. Nebyl to boj, zastihli nás úplně nepřipravené. Nepoužili ani žádnou lest, prostě přišli v desetinásobné přesile.
Snažili jsme se dostat k našemu domu, ale našli jsme ho v plamenech. Bojovali jsme bok po boku, a tu mě najednou otec chytil za rameno a řekl: běž! Utíkej, dokud ti nedojdou síly. Tohle nemá cenu. A tak jsem běžel. Ale dohnali mě. Dva mě zalehli a třetí vytáhl tesák. Pak jen stáli okolo a smáli se. Kopali do mě... “ Ezan se odmlčel. „Vlastně jsem měl štěstí. Byli to Kazichrihani.“
Onkri zavrtěl hlavou. „Už to jméno zní odporně.“
„Jejich říše leží na východě. Občas sem k nám dělají nájezdy. Otroky neberou.“ Ezan si povzdechl a otočil se k drakovi. „Onkri, děkuji, že si mě odnesl sem. Můžeš mi prosím odpustit, za to, co jsem ti řekl?“
Drak se podíval na jeho promáčené oblečení. „I já se omlouvám za má slova. Rád přijímám.“ Malinko se uklonil.
Chvíli se tak na sebe dívali, a tu se chlapec nejistě usmál. „Měl bych na tebe jednu prosbu.“
„Je předem splněna,“ ujistil ho drak.
„Mohl bys mě odnést zpátky? Malvína neví, že jsem odešel a já se obávám, že bych se nestihl vrátit ani do oběda. Je hrozně nervózní, když u stolu někdo chybí,“ dodal.
Onkri nadzvedl víčka. „Malvína ví všechno, tím si můžeš být jist. Ale odnesu tě rád.“ Zvedl Ezana ze skály a skočil přes její hranu. Pak stoupal výš a výš, až se dostali nad mlhu. Kam oko dohlédlo, bylo najednou bílé nadýchané moře ozářené sluncem.
Bylo to sice už potřetí, co Ezan letěl v dračím objetí, ale teprve dnes si to mohl náležitě uvědomit. Přivíral oči před větrem a vychutnával si ty prchavé okamžiky absolutní volnosti.
„Stejně jsi neměl šanci,“ povídá najednou drak.
„Jak to myslíš?“ zakřičel Ezan, aby ho bylo slyšet v šumění větru.
„Když jsi po mě vystřelil. Naší šupinovou zbrojí šíp z luku nepronikne. Žádný!“
Ezan ho poplácal po pařátu. „To je dobře!“
---
Ezan seděl za stolem a strouhal kostival. Byla to obtížná nepříjemná práce, protože sušené kořeny byly houževnaté a jak se mu potily ruce, vypouštěly lepkavou silici. Struhadlo se tak muselo každou chvíli vyklepat a vyčistit. Bylo to únavné, protože hromádka pokroucených černých kořínků jakoby neubývala. Ezanovi to však obzvlášť nevadilo. Pomáhal takhle Malvíně pravidelně, a v poslední době si tyhle dlouhé večery v její přítomnosti hodně oblíbil. Dokázala totiž poutavě vypravovat a znala nepřeberné množství příběhů. Často také mluvila o léčení a dovednostech s ním spojených. Tehdy poslouchal obzvlášť pozorně, protože se tak mohl dozvědět spoustu důležitých informací.
„Jo, kamaráde, porod to není žádná legrace! K matce nesmíš přistupovat jako k nemocnému, ale přitom musíš dávat setsakramentsky pozor.“ Kentauřice ležela na zvláštní stoličce s úzkým slamníkem. Byla natolik široká, aby se na ni pohodlně vešlo koňské tělo. Malvína měla dlouhé nohy složené pod sebou a přes záda přehozenou svou oblíbenou vyšívanou houni. Neznalý příchozí, který by si nevšiml jejího koňského zadku, by tak měl dojem, že u stolu sedí obyčejná stará žena.
Ezan přesypal výsledek své dosavadní práce do válcového džbánu s pokličkou. „Myslím, že pohled na porod bych asi nesnesl.“
„Ale jdi!“ Usmála se Malvína. „Vždyť minulý týden jsi pomáhal s tou zlomeninou, ani jsi nemrknul.“
„Krev, ani praskání kostí mi nevadí, ale tohle?!“
„Lidi jsou v pohodě, to rodit kentaura, to je mnohem větší problém! Mají spoustu noh, pořádně dlouhou pupeční šňůru a navíc nepříjemně zalomenou páteř. Často se matce musí naříznout děloha a dítě vyjmout břichem.“
Ezan přestal strouhat a zatvářil se zhnuseně.
„Ale já tohle vlastně nikdy nedělala.“ Kentauřice pozvedla obočí. „Rodila jsem mraky lidí, pomáhala s koňmi, nebo krávami, dokonce jsem byla i u jednoho fauna, ale u našich jsem tuhle příležitost ještě neměla. Kdo ví, jestli bych to vůbec zvládla?“
Ezan se nahnul a upravil louči hořící v železných kleštích nad stolem. Červené mihotavé světlo dopadlo na luk opřený v koutě.
„Nepochybuju o tom, že by to pro tebe nebyl nejmenší problém,“ zasmál se. „Jsou jiné věci, které si dovedu představit jen stěží.“
„Co myslíš?“ Zvedla obočí.
„Například tebe, jako neohroženou bojovnici třímající tenhle luk, jak se ženeš záplavou nepřátel a rozséváš smrt.“ Otevřel přitom doširoka oči a nadzvedl ruce, aby svým slovům dodal na dramatičnosti. Pak se však omluvně usmál. „Promiň, já vím, že z tvého rodu pocházejí chrabří a obávaní válečníci, ale tohle mi hlava nějak nebere.“
Malvína se však nezlobila, že si z ní dělá tak trochu legraci. Dál třídila bylinky a usmívala se, jako by na něco vzpomínala. „Já vlastně bojovala jen v jedné bitvě. U Molvenboru.“
Ezan pustil struhadlo a překvapeně se na ni podíval. „Cože? Ty jsi byla u Molvenboru?! O téhle bitvě se zpívají písně a vypravují legendy!“ skoro vykřikl.
„Ano, byla jsem tam na straně královských.“
„Prosím tě, to mi pověz, jak ses mohla k něčemu takovému nachomýtnout?“ Ezan se opřel lokty o stůl.
„No jak?“ Pokrčila kentauřice rameny. „Uvědom si, že to měla být jen bezvýznamná potyčka. Nikdo netušil, že to potrvá tři dny a zvrátí průběh celé války.“ Trochu si poposedla na svém sedátku a napila se čaje. „Byla jsem tenkrát mladá, plná elánu a rozhodnutá, že dobudu svět. Stejně, jako spousta mých soukmenovců, jsem se dala naverbovat do královské armády. Bylo tam několik kentauřích pluků; všechno elita. Stala jsem se lehkým lučištníkem. Jako taková jsem nosila kožené brnění, palaš, toulce na dvě stě šípů a tenhle luk.“ Ukázala do rohu. „Náš velitel byl starý ostřílený hřebec někde z východních planin. Měl tělo samou jizvu a černý byl jak noc. S nikým se nemazlil, ani s nepřítelem, ani s námi. Když to začalo, vedl nás tím pekelným, ohnivým kotlem jako bůh války.“ Malvína si povzdechla. „Byly to tři dny a tři noci naprostého šílenství a vyčerpání. Chvílemi jsem měla pocit, že se brodím bahnem z krve a masa.
Když bylo po všem, zbyla nás sotva čtvrtina a každý měl nějaké zranění. Já utržila, jako zázrakem, jen pár škrábanců, které ani nestály za řeč. Jenže jsem pak nemohla spát. Byla jsem sice k smrti unavená, ale jak jsem přimhouřila oči, všechny ty hrůzy se mi začaly vracet. Šlo to jen tak, že mi dávali ty nejsilnější uklidňující dryáky a kořalku, jenže to se nedalo dělat do nekonečna. Noci jsem tak trávila v mdlobách a ve dne jsem překonávala úpornou kocovinu.
Jednou si mě všiml vrchní doktor, byl to takový morous s hustým obočím. Zavrtěl hlavou a řekl, že já mám nohy i ruce v pořádku, on má málo sanitářů a zapřáhnul mě. Vynášela jsem mísy a další odpad z polní nemocnice a vůbec se starala o pořádek. A když bylo málo lidí, pomáhala jsem sestrám přímo s marody.
Věř mi, byla to těžká a mnohdy pěkně odporná práce, ale mě to začalo dělat svým způsobem dobře. Nějak jsem přitom zapomínala na své vlastí potíže, a navíc mě to i docela bavilo.
Když po dvou měsících přišel do lazaretu můj velitel, docela ve mně hrklo. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně už v pořádku a měla bych nastoupit zpátky do boje. Jenže to dopadlo jinak. Nechal si mě nastoupit v plné zbroji, překontroloval, jestli mám všechno v pořádku a pak řekl: jsi dobrá bojovnice a v poli ses osvědčila, ale práce vojáka není nic pro tebe! Zničilo by tě to, věř mi, už jsem to viděl. Proto tě propouštím z pluku, zbytek služby zůstaneš tady.
Byla jsem z toho pěkně přepadlá, ale náramně se mi ulevilo. Prodala jsem meč, odložila brnění a navlékla zástěru. Dál jsem se starala o naše nemocné a raněné, ale už jako řádná sestra. Jediný kentaur v lazaretu! Oproti lidem jsem měla větší sílu, takže si mě chirurg často brával k operacím, kde bylo potřeba něco pevně chytit, roztáhnout, nebo zlomit. Léčení mě bavilo čím dál víc. Když si toho všiml, začal mi půjčovat knihy a ledacos mi i sám vysvětlil a ukázal.
Tři roky jsem se potloukala s lazaretem po různých taženích a pomáhala dávat dohromady to, co jiní zničili. Vedla jsem už i jednodušší operace. Tehdy mi náš doktor napsal doporučení a poslali mě na univerzitu v Rastichu.“
„Páni, já netušil, že jsi skutečný doktor!“ skočil jí do řeči Ezan.
Malvína jen pokrčila rameny. „Na škole mi ukázali, jak rozlehlá je step teorie, a ten papír, co jsem za to dostala, už potom stejně nikdo nikdy vidět nechtěl. Jeden se stejně všechno musí naučit sám.
Po studiích jsem ještě tři roky byla v armádě jako vrchní lékař. Pak můj úvazek vypršel a já se usadila tady.“
„Proč ses nevrátila domů?“
Kentauřiny oči se zaleskly ve světle louče. „Za tu dobu se seběhla spousta věcí. Nějak jsem k tomu neměla chuť. Doma jsem teď tady. Lidi za mnou chodí s různými bolestmi a mají mě rádi, no a já jsem jim za to vděčná.“
„A Onkri?“ zeptal se Ezan.
„Co je s ním?“ Upila Malvína čaje.
„Proč je s tebou? Pro jeho druh je to naprosto nezvyklé.“
„Proč se na to nezeptáš jeho?“
Ezan se zavrtěl. „Už jsem to udělal, ale poněkud netaktně, řekl bych. Nechci to před ním znova otevírat.“
Malvína vstala a protáhla si nohy. „Jak jsi řekl, normálně jeho druh udržuje společenstvo roje, ale jedince s hendikepem nemilosrdně vypuzuje.“
„Onkri není zdravý?“ zbystřil Ezan. „Co mu je?“
Malvína došla ke zděné peci a přiložila do ohně dvě polínka. Zavřela plechová dvířka a ohřála si ruce v jeho teple. „Ty sis toho nevšiml?“ Otočila se na Ezana. „Onkri je chladný, nemá oheň. Je to asi nějaká vrozená vada.“
Ezan svraštil čelo. „To nechápu. Je abnormálně velký a silný, roji by byl platný i bez ohně. Rudohnědí používají při boji mnohem raději drápy a zuby. Jejich plamenný dech má svá omezení.“
Malvína se znova uvelebila u stolu a podala si ošatku se světlíkem lékařským. „To máš sice pravdu, ale pro draky je otázka jejich dechu dost osobní. Je to problém jejich cti, jako když se kluci trumfují, kdo je rychlejší, nebo kdo dál dočůrá,“ uchechtla se. „Navíc u Onkriho je v tom ještě něco, něco, o čem mi sice nic neřekl, ale žere ho to a já to vidím.“
„Člověk by řek, že draci takové problémy mít nebudou. Když na nebi vypadají tak vznešeně a mocně.“ Ezan si vzal další kořínek a začal ho pomalu strouhat. „Co bych dal za to, kdybych si moh létat jako on!“
Louče prskla.
„Nic by mi nescházelo,“ dodal potichu.
„Tak jednoduché to není.“ Pokrčila Malvína rameny a začala přesypávat vysušenou drogu do keramické dózy. Uprostřed práce se však zarazila a podívala se zkoumavě na chlapce. Všiml si jejího zaváhání a zeptal se: „Stalo se něco?“
„Ale nic,“ odpověděla a naplnila nádobku až po okraj.
---
„Potřebuješ ještě něco?“
„Ani ne, všeho mám k ruce dost.“
Onkri bravurně balancoval na rozbitém okraji opěrné zdi. Sledoval Ezana sedícího obkročmo na jednom z nových trámů, jak přivazuje povříslem masivní došky.
„To bude paráda, konečně budu spát v suchu!“ pochvaloval si drak. „Jen prosím tě nespadni dolů!“
Ezan si vzdychl a dal oči v sloup. „Neříkal jsi něco o tom, že máš Malvíně obstarat nějaké maso?“
„Říkal,“ prohlásil drak dotčeně. „Jestli se rozplácneš dole, tak mi hodně usnadníš práci. Donesu jí tvoje kýty!“
„Takovou radost ti neudělám,“ zašklebil se hoch. „Jen si pěkně protáhni křídla a pochlap se!“
Onkri zavrtěl hlavou, odrazil se a několika mocnými údery křídel se vznesl do povětří. Pak začal nabírat výšku v širokých obloucích. Za chvíli se mu jeho tvrz nezdála větší než krtčí hromádka. Nová střecha na ní zářila jako zlatý klobouk.
Původně se Ezan domníval, že jen opraví prosakující místo, ale když začali s rozebíráním, objevili shnilý trám a další úplně prožraný mravenci. Proto se nakonec rozhodli strhnout celou střechu a udělat novou. Onkri povalil pár stromu a Ezan je přitesal tak, aby se daly položit na místo původní konstrukce. Nové došky jim opatřila Malvína od lidí z vesnice. Ezan tedy místo jednodenní opravy bydlel u draka už třetí týden a pomalu dokončoval jejich společné dílo.
Les byl plný zvěře, která byla omámená jarním povětřím, takže Onkrimu nedalo moc velkou práci najít a ulovit pořádného jelena. Ještě ve vzduchu ho vyvrhnul a odnesl do léčitelčiny chalupy.
„Jak vám to jde?“ zeptala se Malvína, když pověsila úlovek do komory.
„Už jsme skoro hotoví. Ještě položit asi čtvrtinu střechy a bude. Ezan si pěkně máknul.“
„Jo, je to šikula!“ Malvína se usmála a umyla si ruce ve žlebu.
„To je. Říkal jsem si, že bych mu za to měl něco dát. Víš, nějaký dárek, něco, co by mu udělalo radost. Jenom mě nic nenapadá.“
Kentauřice naklonila hlavu. „Vlastně jsem ráda, že jsi o tom začal. Už dlouho nad něčím přemýšlím.“
Drak si lehnul a spiklenecky na ni mrknul. „Tak povídej.“
„Není to nic složitého, napadlo mě, že bys ho mohl vzít na záda.“
Onkri vztyčil krk. „Jak to myslíš?“
Malvína se mu podívala do očí. „Prostě, že by létal s tebou.“
Drak zkřivil tlamu. „Kam potřebuje, tam ho přenesu,“ řekl odměřeně.
„Přeneseš. Jako kus masa! Není to přece kořist, ale tvůj přítel.“
Onkri zavrtěl rezolutně hlavou. „Naše přátelství s tím nemá co dělat. Nemůžu to udělat a ty to dobře víš! Sakra Malvíno, jak zrovna tebe, jako kentaura, mohlo tohle napadnout? No řekni, ty bys někomu dělala dobrovolně soumara?“ Onkri se mračil a plival na léčitelku slova, jako kusy natráveného masa. Malvína však klidně poslouchala jeho argumenty se založenýma rukama.
„A i kdybych na něco podobnýho přistoupil, jak by se na mě udržel? Bez nohou?!“
Když se zdálo, že Onkri skončil, kentauřice zvedla hrdě hlavu a mávla rukou. „Pojď, něco ti ukážu!“ Otočila se a vstoupila do svého domu. Onkri ji samozřejmě nemohl následovat, tak jen prostrčil hlavu vchodem. Kentauřice otevřela dveře do komory za hlavní místností. Drak viděl, že tam má uloženou obrovskou spoustu krámů a nepotřebného materiálu. Její anatomie příliš nedovolovala chodit pohodlně do patra, takže tato místnost vlastně suplovala půdu. Bylo vidět, že se tam moc často nechodí a věci tu leží dlouho, protože byly zapadané prachem, ale všechny uložené s rozmyslem a pečlivostí.
Malvína uvnitř nezůstala dlouho. Z jednoho z čelných míst vzala dosti objemnou věc zakrytou hadrem. Jakmile ji zvedla, k drakovi dolehlo kovové zacinkání.
„Jestli ti jde jen o to, jak si Ezan sedne,“ řekla, když vyšla z komory. „Tak to klidně pusť z hlav, protože tenhle problém jsem už vyřešila.“ S těmi slovy sundala z předmětu přikrývku.
Drak hodnou chvíli neřekl ani slovo a přemítal, co si má o tom myslet. Potom se opatrně zeptal: „To by mě zajímalo, kde se u tebe vzalo sedlo? To ti ho tu někdo nechal jako protihodnotu?“
Malvína pohladila do hladka vyleštěný kožený povrch. „To sedlo je mé,“ vysvětlila s mírným úsměvem. Vypadalo staře, ale velmi udržovaně. Kentauřice ho musela mít pro tuhle příležitost už připravené, protože na něm nebylo ani smítko prachu a bylo čerstvě naolejované. Nešlo o žádnou honosnou sedlářskou práci, konstrukce byla prostá a účelná.
Onkri pootočil hlavu. „Netušil jsem, že jsi někdy jezdila na koni.“
Malvína zavřela oči a zhluboka se nadechla, aby potlačila nutkání se té představě zasmát. „Ne Onkri, to sedlo jsem, přirozeně, nesla na zádech já.“
Drak už nedokázal udržet to podivné napětí, které se mezi nimi vytvořilo, vyfoukl a podíval se jinam. „Pochopitelně! Byly jen dvě možnosti, jakým způsobem si to sedlo mohla využít a já vybral tu, která se mi zdála pravděpodobnější. Nikdo nikdy neviděl kentaura, aby nesl na zádech člověka! V tomhle jsou vám draci dost podobní,“ dodal. „Takové věci dělají koně a oslové, takže mi promiň můj omyl.“
„Vidíš a já to udělala.“ Kentauřice stále svírala sedlo v rukou. „Nesla jsem na zádech člověka.“
Onkri nakrčil čumák a úkosem se na ni podíval. „Smím vědět, co tě k tomu vedlo?“
„On to moc potřeboval.“ Pohlédla na tu věc, jejíž použití by pro většinu jejího rodu znamenalo krutou potupu. V očích se jí zračily vzpomínky. Znova se podívala na draka a zvedla sedlo, jako by mu je nabízela. „Potřeboval to stejně, jako to teď potřebuje Ezan.“
„Ezan je už v úplné pohodě. Stačí se podívat, s jakou vervou opravuje tu střechu,“ frknul drak.
„To je jen zdání. Už jsi uvažoval, co bude dělat pak? Soustředí se na to, protože takhle může být užitečný, jenže co potom? Nečekáš doufám, že bude věčně někde nečině sedět a rozjímat nad životem!“
Drak zavrčel a vytáhl hlavu z chalupy. Malvína vyšla za ním ven. „Onkri, poděl se s ním o své schopnosti. Prosím!“
Drak se nervózně ošil a podrbal se zadní nohou na boku. S pohledem upřeným na sedlo vzdychl: „Stejně je to k ničemu, na moje záda je to moc malé a nepůjde to zapnout přes křídla.“
„To máš pravdu, ale za krk by to šlo.“
„Pche!“ frknul. „Tak to mě můžeš rovnou uškrtit. Ne, Malvíno, nezlob se, ale tohle neudělám. Mám své zásady a hrdost!“
Kentauřice si povzdechla. Měla určitou ideu, kterou jí vnukl Ezan svým nedávným přáním, a nejraději by ji Onkrimu přímo popsala. Jenže drak byl paličák a ona byla přesvědčená, že by na to takhle nikdy nepřistoupil. Musel na to zkrátka přijít sám. Určitým věcem zkrátka nelze rozkazovat. Jsou jako voda, která vždycky poteče z kopce, i když jí budete přikazovat opak. Můžete ji jen usměrnit, ale pak už se to musí nechat na ni. Onkriho jednoznačné odmítnutí teď mohl zhatit celý její plán. Pověsila tedy sedlo na zábradlí, které částečně lemovalo celý její dům, a obrátila se na draka.
„To mluvíš o těch stejných zásadách, které tě vyhnaly z roje?“ zeptala se chladně a odešla po své práci. Nemělo smysl ho dál takhle přesvědčovat. Vedlo by to jen k tomu, že by se ještě víc zatvrdil. Musel to zkrátka strávit a ujasnit si, co a jak. Stejně už měla takový pocit, že by to udělal docela rád, ale stojí si za svým už jen z principu. Proto ji ani moc nepřekvapilo, když po chvilce vykoukla ven a uviděla Onkriho, jak se sklání nad sedlem a drží v tlapě jeden z poutacích řemenů.
„Je to moc krátké,“ konstatoval. „Budeme to muset něčím nastavit.“
Malvína se pro sebe usmála a na důvody změny jeho nahlížení na problematiku dračího jezdectví se raději neptala. „Nejen nastavit. Chtělo by to nějak vymyslet celý nový způsob uchycení. Ale to my dva nezvládneme.“
Drak přimhouřil jedno oko. „Vzhledem k tomu, že tě znám, bych řekl, že máš něco za lubem.“
„Ne,“ řekla trochu dotčeně. „Jen jsem přemýšlela trochu dopředu a domluvila se na spolupráci s jedním místním sedlářem. Víš, ten, co bydlí v dědině hned vedle hospody. Kurýrovala jsem mu loni rozseknutou nohu.“
„A-ha, takže tam mám letět, k hospodě plné lidí, zaťukat u něj doma a poprosit ho, jestli by mi to nepřešil?“ ušklíbl se drak.
Malvína zavrtěla hlavou. „Ne, to nebude potřeba. Stačí, když zítra po rozednění budeš čekat u křižovatky na Reznec. Samozřejmě i se sedlem,“ dodala.
„Tohle mě bude ještě mrzet!“ zavrčel Onkri, vzal sedlo a odletěl.
Malvína mu zamávala a pak si zvesela zamnula ruce. Chvíli skoro přestávala věřit, že to vyjde, ale vše se v dobré obrátilo, a to ji těšilo. Přistihla se, že se jí po velice dlouhé době zmocňuje zvědavost. Od rána druhého dne často vykukovala z okna, nebo vycházela před chalupu a rozhlížela se po obloze, jestli neuvidí Onkriho s jeho novým doplňkem. Kolem poledního konečně postřehla známou siluetu.
Drak přistál doprovázen malou vichřicí, která pročesala jarní listí, a protřepal křídla.
„Tak jaká?“ zeptala se ho.
Drak se netvářil moc nadšeně, ale kentauřice cítila, že není skutečně nazlobený.
„Nevím, co jsi tomu dobrému člověku řekla, ale když jsem vylezl z křoví, málem se mi tam strachy zhroutil.“
„Takže to nevyšlo?“ zeptala se starostlivě, i když si byla jistá, že její sedlář objednávku určitě splnil.
„Ale jo. Nakonec sebral dost odvahy a změřil si mě. Sedlo si zatím vzal k sobě do dílny.“
Malvína přikývla. „No a co střecha?“
„Podle mě je to hotový, ale Ezan to furt šperkuje a nadává, že tam udělal spoustu chyb. Ve skutečnosti je to mnohem lepší, než to kdy bývalo.“
„Asi ví,“ usmála se kentauřice. „Tak ho zítra sundej a přileťte na oběd.“
---
Sdílet společné bydlení s drakem bylo přece jen poněkud nepohodlné. Navíc jeho jindy docela útulný brloh připomínal spíš staveniště, protože se všude povalovaly kusy dřeva a došků napadaných ze střechy. Práce však byla dokončená, a tak se oba pustili do úklidu. Onkri vynášel větší polena a drobnější odpad bral z hromádek, které mu chystal Ezan. Venku před vchodem do tvrze rozdělali velký oheň, kde končilo vše, co jim uvnitř překáželo.
Ezan se svalil na provizorní lůžko z větviček, které si zřídil v koutě hlavní místnosti. Zvedl nohy a masíroval si oteklá kolena. Balil si je do hadrů, aby je uchránil před otlačením, když lezl po čtyřech, ale moc to nepomáhalo. Rozhlédl se po novém stropě. „Tak a máme to. Teď by to chtělo něco k snědku,“ povzdechl si spokojeně.
„Nechám to trochu vyhořet a můžeme vyrazit za Malvínou,“ houkl zvenku Onkri.
Kentauřice už je očekávala. Jídlo bylo připraveno u stolu pod přístřeškem. Tedy přesněji, na stole bylo prostřeno jen pro ty, kteří se k němu vešli, drak dostal maso s kořením na velkém dřevěném roštu. Pro Onkriho to nepředstavovalo takové množství stravy, které by ho bylo schopno zasytit, ale tento oběd měl mít hlavně společenský význam.
Ezan se posadil na lavici a Malvína před něj postavila kotlík s polévkou. „Budeme muset ještě chvíli počkat,“ řekla a ohlédla se po cestě. „Čekám ještě jednoho návštěvníka.“
Ezan se k ní naklonil a šeptem se zeptal: „Nevíš, co to dneska s Onkrim je? Od rána se mi zdá takový nervózní.“
„Má k tomu důvod, uvidíš sám,“ usmála se na něj.
Chlapec protáhl obličej, ale dál se neptal.
„Á, támhle už ho máme,“ usmála se kentauřice a vyšla v ústrety vysokému muži, který právě přicházel po cestičce od vesnice. Měl na sobě prostou halenu a tmavý klobouk. Přes rameno přehozenou velkou tašku a široký, nápadně zdobený opasek. Pozdravil se s Malvínou a kývnul i na ležícího draka, který mu pozdrav opětoval.
Ezana to trochu zarazilo. Věděl, že Onkri se lidí straní a tenhle muž nevypadal jako někdo významný, u koho by měl udělat výjimku.
Malvína přivedla hosta ke stolu. „Tak tohle je můj chráněnec Ezan.“
Muž podal Ezanovi ruku. „Zdravím tě, já jsem Lomeš,“ řekl. Měl pevný stisk a mozoly na konečcích prstů. Trochu se naklonil a prohlédl si sedícího chlapce. „Doufám, že jsem to trefil,“ zamumlal spíš pro sebe.
„Co jste trefil?“ zamračil se Ezan.
Malvína položila hostu ruku na rameno. „O tom si promluvíme později. Teď si u nás sedni, mistře Lomeši a najez se. Co rodina? Všichni Lomešové jsou v pořádku?“ zasmála se a definitivně tím změnila téma rozhovoru.
Po výtečném jídle sklidila Malvína ze stolu a všem stolovníkům nalila po pohárku vína. Když se napili, pokývala hlavou a otočila se k Ezanovi. „Tak, těch tajností už bylo dost! Tady Onkri si pro tebe připravil malé překvapení.“ Poodešla kousek bokem a z pod plachty v rohu přístřešku vytáhla sedlo. Zvedla ho a vysvětlila: „Tohle je ode mne.“ Pak se otočila k drakovi. „Onkri, můžeš?“
Drak přišel blíž a zase si lehl. Tvářil se sice znechuceně, ale otáčel po Malvíně hlavu a po očku ji pozoroval, jak mu sedlo připíná za krk. Ezan se otočil na lavici a nevěřícně koukal na jejich počínání.
„Tady Lomeš, mistr sedlář, ho upravil tak, aby se dalo přidělat na dračí hřbet,“ vysvětlovala kentauřice, zatímco utahovala pásy postroje, kterým teď bylo sedlo vybaveno místo podbřišku. Sedlář jí pomáhal a přitom zamračeně komentoval svou práci: „Tady to bude chtít trochu zesílit. A tady dáme ještě pomocný řemínek,“ bručel si pro sebe.
Onkri vstal, aby mu mohli spojit řemeny i na mohutné hrudi. Tímto úkonem byl osedlán a připraven převzít svého pasažéra.
Ezan se opřel o nosný sloup přístavby. „Já... já nevím,“ zakoktal. „To snad... to asi nepůjde. Jak se tam udržím?“
„Pojď a vyzkoušej to!“ řekla Malvína a podala mu ruku. „Pomůžu ti.“
Bez větších potíží ho vysadila na draka. Ezan přehodil bezvládnou nohu a bezradně se rozhlédnul. „No, co teď?“ Viděl samozřejmě, že sedlo má na sobě spoustu nových součástí, které oproti staré ztmavlé kůži doslova zářily novotou, ale jejich význam mu příliš nedával smysl.
„Ty dlouhé pásy vepřovice po stranách si přetáhni přes kyčle a utáhni je pomocí řemínků,“ vysvětloval Lomeš a ukázal mu to na jeho noze ze své strany. „Tak. Ten řemen si dej kolem pasu, bude ti držet trup. Netlačí to? Šil jsem to podle svého nejstaršího syna, tak jsem si nebyl jist, jak ti to bude. Tady za tyhle výstupky dole se můžeš přidržovat, až půjdeš nahoru bez pomoci. A při letu se drž tohodle madla nad hruškou.“ Sedlář ještě překontroloval přezku držící tlustý pás na Ezanově břiše a poodstoupil. „Hotovo,“ řekl spokojeně.
Onkri, který po celou dobu útrpně ležel, se pomalu zvedl. Ezan se chytil madla. Najednou viděl Malvínu a Lomeše pod sebou a dostal malinko závrať.
„Tak človíčku, jdeme na to?“ zeptal se drak a roztáhl křídla. Ezan pocítil, jak se pod ním napjaly mohutné svaly. Hrozně to s ním cuklo. Madlo, mu vyklouzlo z prstů. Zvrátil se dozadu a zůstal viset jen v postroji. V duchu blahořečil Lomešovi, že ho vyrobil tak důkladně.
„Hej!“ zakřičel drak a blýskl po něm zlověstně okem. „Co tam vyvádíš? Nesmíš sebou tak cukat, vždyť jsem skoro zavadil o stromy!“
Když se Ezan konečně vzpamatoval, naklonil se dopředu a chytil se pevněji. Byli už notně vysoko. „Promiň, já se neudržel. Bylo to moc rychlé,“ omlouval se a přivíral oči v prudkém větru.
Onkri mohutnými údery křídel nabíral stále větší výšku. Ezan viděl jen jeho krk, ježatou hlavu a širo širé modré nebe s několika mráčky. Příšerně mu zaléhalo v uších a motala se mu hlava. Jen zavřel oči a křečovitě se chytil madla. Po chvíli však ucítil, že drak zvolnil tempo a vyrovnal let. Už dál nestoupal. Párkrát se nadechl a po očku se podíval okolo.
Do stran se rozpínala obrovská dračí křídla. Perutě se ohýbaly, jak se do nich opíral vzduch, a vydávaly sotva slyšitelný šustivý zvuk. Svět pod nimi vypadal jako pestrobarevný koberec s bohatou výšivkou lesů, políček, říček a drobných hnědých flíčků, které byly ve skutečnosti vesnicemi. Kam až dohlédl se zvedaly kopce a pahorky, a v dáli na obzoru vykukovaly z mlhy zasněžené vrcholky hor.
Ezan se pomalu uvolňoval. Narovnal se v sedle a troufl si trošku víc se rozhlédnout. Bylo to úchvatné! Už to sice párkrát viděl, ale visel přitom pod Onkrim jako mršina. Teprve tady ho zalil pocit naprosté euforie a volnosti. Radost z volného nebe nad hlavou a opojení z té nesmírné výšky, kde už člověk ani nemůže mít závrať. Ani nevěděl, kde se to v něm vzalo, něco uvnitř ho donutilo pustit se madla, zvednout ruce a z plných plic zakřičet: „Letím!“
Onkri jeho pocity nesdílel. Nadával si, že vůbec na něco takového přistoupil, a když na něj sedlář s Malvínou věšeli tu nádheru, měl chuť to ze sebe všechno strhat a uletět. Když se mu pak málem nevydařil start, protože Ezan mu, i se svou nevelkou vahou, malinko pozměnil těžiště, měl dokonce vztek. Ale s úsilím, které musel vynaložit k letu a pravidelným dýcháním se mu přeci jen vrátil klid. Teď, tady pod velebnou klenbou oblohy, si teprve začínal uvědomovat, že pro to přerostlé lidské mládě, které má na zádech, je tahle situace nová a naprosto úžasná. Vzpomněl si na svůj první let a pocity, které při tom měl. Všechno tohle se mu dávno ztratilo v rutině a zevšednělo. Teď měl ale někoho, kdo to prožíval poprvé. Mohl se s Ezanem podělit o tu nádheru, kterou si on sám už ani neuvědomoval.
Pomalu a nenápadně se ho začínalo zmocňovat vzrušení a radost, jako by se od něj nakazil. Ten člověk na jeho hřbetě nebyl jeho pánem. Naopak, byl odkázán na jeho vůli. Onkri neměl ohlávku a Ezan netřímal otěže. Byl připoután k drakovi a mohl letět jen tam, kam chtěl sám Onkri.
„Tak co, líbí se ti to?“ mrknul na Ezana.
„Jo! Je to... úžasný!“ zakřičel chlapec.
„Úžasný? Tak to jsi ještě nezažil tohle!“ Naklonil se na pravou stranu a se zařváním se pustil střemhlav dolů.
---
Malvína dolila pohár. „Je to mrzuté, mistře Lomeši, ale tohle je poslední víno.“
„Ještě že tak! U tebe, paní, by se mi mohlo snadno stát, že bych jako zázrakem přirostl k lavici a nohy by mě domů už nedonesly,“ zasmál se sedlář.
„Jen se neboj, vím, co lidé snesou,“ opáčila kentauřice a postavila na stůl prázdný džbán.
„Zdá se, že se ta úprava zdařila,“ nadhodil Lomeš.
„To určitě. Kdyby s tím měli nějaký zásadní problém, určitě by se už dávno vrátili. Ovšem nějaké malé opravy to asi chtít bude.“
„To je samozřejmost! Za svou práci ručím, ale na draka jsem dělal sedlo prvně, takže nějakým těm drobným nedostatkům se asi nevyhnu,“ řekl Lomeš a dopil pohárek. „A nikomu to neprozradím, na to se můžeš spolehnout,“ dodal rychle.
Malvína pokývala hlavou. „Vím, že ti můžu věřit, jinak bych tě k tomu nepustila. A moje nabídka platí: dluhy jsou smazány a odteď máš u mě léčení celé rodiny zdarma.“
„Doufám, že tohle nikdy nebudu muset využít,“ zasmál se Lomeš a plácl se do kolen. „No nic, pomalu vyrazím. Kdyby něco, tak mi vzkaž a já to přijdu opravit sem.
S tím se rozloučili.
Malvína už pomalu dokončovala úklid, když se k jejímu citlivému sluchu prodral zvuk připomínající sílící šum větru. Vyšla z domu v okamžiku, kdy Onkri dosedal na palouk. Nechal křídla roztažená a zhluboka dýchal, jak to dělával vždy po náročném letu. Jeho pasažér seděl trochu shrbený a přidržoval se madla. Když kentauřice přišla blíž, viděla, jak je ve tváři bledý, ale usmívá se.
„Je všechno v pořádku?“ zeptala se pro jistotu.
„Jo,“ odpověděl drak, „ale tady Ezan už toho má dost.“
„To je nesmysl! Jen jsem se moc najedl. To byla chyb...“ zakončil poněkud náhle Ezan svou řeč. Chytil se za pusu a zakoulel očima. Když se trochu uklidnil, na sucho polknul a dodal: „Budu si muset na ledacos zvyknout.“
„Zvyknout nezvyknout, Onkri má pravdu! Na poprvé stačilo.“ Malvína k němu natáhla ruce. „Odepni se a pojď dolů.“
„Dík, ale zkusím slézt sám.“ Ezan rozepínal řemen na noze dál od kentauřice. „Nemůžeš mě přece pořád nasazovat a zase sundávat.“
„To sice nemůžu, ale nehodlám se tady dívat, jak se v tomhle stavu rozplácneš o zem.“
Když se tedy Ezan odpoutal, naklonil se, chytil Malvínu kolem krku a převážil se jí do náručí. „Ej! Opatrně prosím! Nějak jsem se přeseděl.“
Malvína se zasmála: „Na koni jsi asi moc nejezdil, co?“
„Jezdil,“ řekl dotčeně, „ale už je to dlouho a navíc dračí hřbet je jiný než koňský.“
Kentauřice ho posadila na lavici a obrátila se k Onkrimu. Ten seděl na zadních a zápolil s prsní přezkou. „Hned ti jdu pomoct,“ zavolala na něj.
„To je dobrý,“ houkl. Všelijak se kroutil a natřásal, jak se snažil vyprostit z postroje. „Koukal jsem, že bych to dokázal sundat a zase navlíknout sám. Ezan to stejně udělat nemůže.“
Malvína ho chvíli beze slova pozorovala, pak se však odhodlala, přišla blíž, a když natáhla ruku směrem k přezce, drak rezignovaně spustil tlapy a nechal se rozepnout.
„Oba se budete muset ledacos naučit, než to začne fungovat automaticky,“ usmála se a uvolnila řemeny.
---
Bylo horko. Ani za nocí zem nestíhala vychladnout a oblohou se proháněly Perseidy. Vzduch se tetelil nad políčky okolo vesnic a z vyprahlých cest se zvedal prach.
Vysoko v povětří byl však chlad. Vzduch proudící kolem letícího dračího těla se měnil ve studený bodavý vítr, často nacucaný vlhkostí. To se stávalo, když drak proletěl mrakem, který se však tady, v té obrovské výšce, zdál být jen mlhou. Onkri sám byl tomuto stavu samozřejmě velmi dobře přizpůsoben a rozmary počasí takřka nevnímal. Nerozházela ho ani menší bouřka, nebo krupobití. S Ezanem to však bylo horší. Moc možností ochrany neměl. Malvína sice konstatovala, že nejlepší by byl oděv z dračí kůže, ale s ohledem na Onkriho si to netroufla říct nahlas. A tak Ezan musel šáhnout po sice ne moc praktické, ale osvědčené věci. Pořídil si silnou halenu s dlouhými rukávy, přes záda si natáhl beraní vestu a hlavu si kryl kožešinovou čapkou s dlouhým kšiltem chránící proti větru i ostrému slunci.
Dnes nelovili. Onkrimu nedělalo problém i s Ezanem na hřbetě přímo ze vzduchu chňapnout jelena a při tom manévru mu i zlomit vaz, ale dnes se rozhodli jen proletět. Drak se rozhodl, že ukáže svému příteli Kutirony – rozlehlou pláň posetou bezpočtem jezer pospojovaných přírodními kanály a slatinami. Z výšky jim to připomínalo spíš kaluže po obzvlášť vydatném dešti, i když ve skutečnosti bylo tohle pojezeří široké mnoho mil.
„Na druhém konci stojí vesnice. Všechno musí být na kůlech, protože je tam jen bahno. Žádná pevná zem,“ vysvětlil Onkri.
„Nic tam nevidím.“ Zaclonil si Ezan oči.
„To bychom museli blíž, nebo do větší výšky,“ zasmál se drak.
„Tak zkus nahoru,“ navrhl Ezan a předklonil se, aby se lépe udržel při stoupání. Pro větší stabilitu se chytil postraních popruhů.
Drak zavrtěl hlavou, zhoupl se níž, aby nabral větší rychlost a pak vystřelil k nebi jako šíp. Ezan přitisknutý na jeho šíji cítil jeho dech a pulzování krve v napjatých svalech. Jakmile mu začalo lupat v uších, šáhl nacvičeným pohybem do malé tašvice u pasu a nabral odtud hrst kuliček, které si strčil do pusy. Byla to směs modřínové pryskyřice, máty a stévie, kterou pro něj vymyslela Malvína. Když tuhle hmotu žvýkal, tak ho při prudkých změnách výšky tolik nebolelo v uších. Ale už si na to zvykal i bez téhle pomůcky. Bral si ji spíš proto, že mu jednoduše chutnala.
„Tak co? Už ji vidíš?“ zavolal Onkri.
„Ne, ale to je jedno. Stoupej výš!“ zavolal Ezan. „Až co to jde!“
„Cha chá,“ zasmál se drak, „jen pozor letče, aby se ti nezatočila hlava. Tady je vzduch řídký.“
„Neměj péči. Já vždycky půjdu tam, kam půjdeš ty.“ Chlapec se chytil pevněji popruhů. Když se ohlédl, země byla tak hluboko, že se nedaly rozeznat detaily, které se ztrácely v houstnoucím oparu, a obzor byl kolem dokola, jako by se ohýbal dolů. Zdálo se mu, že se Onkri zastavil v povětří a dál nestoupal. Drak sice mával křídly a bylo cítit, kolik úsilí do toho musí vkládat, ale jeho pohyb nebylo s ničím porovnat. Ezanovi se náhle před očima začaly dělat mžitky. Zalapal po dechu. „No, myslím, že to bude stačit,“ zasípal a poplácal Onkriho po krku. Ten srovnal hladinu a začal v širokých spirálách klesat.
S houstnoucím vzduchem se Ezanovi ulevilo. „Šlo by to ještě výš?“ zeptal se.
„Už jen kousek. Dál už se nemám křídly o co opřít. Ale nemá smysl tam létat, nic tam není,“ odpověděl drak. „Stejně jsi asi první člověk, který kdy byl v takové výšce.“ Úkosem se na něj podíval.
Domů doletěli tak, že drak skoro nemusel mávnout křídly. Zakroužil nad jejich tvrzí a přistál na vyčištěném prostranství nad skalním srázem.
„Máme milou návštěvu,“ konstatoval, než složil křídla. Z pootevřených vrat vykoukla Malvína a založila si ruce na prsou. Dlouhé šedivé vlasy měla zapletené do několika copánků a na sobě košili s černou šněrovačkou, kterou nosila, když opouštěla svou domácnost.
Ezan pozdravil a odepínal si řemeny poutající ho k sedlu. Nohy přehodil na pravou stranu a zatím co se přidržoval madla, klouzal dolů z dračího hřbetu. Obratně tak dosedl na lavici, u níž si Onkri přidřepl. Lavice byla dlouhá a vedla až k bráně, takže se po ní mohl Ezan pohodlně přesunout tak, že se nadzvedával na rukou a nemusel lézt po čtyřech. Onkri si mezitím odepnul postroj i se sedlem. „Zdravím tě, milá přítelkyně! Copak tě k nám přivádí?“ zeptal se vesele a hrnul se dovnitř.
„Přinesla jsem Ezanovi nějaký chleba a taky jsem byla zvědavá, jak vám to jde,“ usmála se kentauřice.
„Jé, chleba!“ zajásal Ezan. Bránu musel projít po kolenou, ale hned za ní se vyhoupl na lavici, která byla instalovaná uvnitř. Měl jich tu hned několik, aby se mohl dostat do všech koutů domova, který teď obýval společně s drakem.
„A zelenina!“ zavolal, když uviděl hromadu ležící na stole. „To pečený maso mi už leze krkem.“
Onkri pověsil postroj na dřevěnou kozu, kterou pro tento účel Ezan vyrobil, a uvelebil se v pelechu. Malvína postavila na stůl kotlík s gulášem, který tu uvařila a nalila z malého demižónu jablečné víno. Onkri si posloužil masem, které viselo zavěšené na hácích za jeho pelechem.
Léčitelka jim oběma vyřídila pozdravení od Lomeše a chtěla vědět, jak jim jde společné soužití a jak se zdokonalují v letových dovednostech. Potom zběžně prohlédla Ezanovy rány a vybavila ho mastmi a dalšími léky, o nich však Ezan už dopředu věděl, že je určitě nebude užívat, ale nechtěl Malvínu zklamat, a tak je s díky přijal.
Kentauřice však přinesla ještě něco. Z nápadně dlouhého vaku vytáhla luk a toulec s šípy.
„Měli jste v poslední době jiné starosti, ale teď by se ti třeba mohl hodit.“ Podala zbraň Ezanovi.
„Dík,“ řekl a natáhl tětivu. „Alespoň se už nebudu jen vozit jako pytel hnoje.“
---
Dívka se sklonila, aby jí větve nešlehaly do tváře. Dlouhé, rozpuštěné vlasy se však zachytily a bolestivě to zatahalo. Jen zatřásla hlavou a sklonila se víc do koňské hřívy. Trochu se naklonila, aby pomohla zvířeti vyhnout se dalšímu kmeni stromu. Hnala svého koně lesem a nevšímala si vlastních oděrek, ani šatů, které byly už na několika místech roztržené, jak se zachytávaly v přerostlém ostružiní. Stezka byla sice dobře zřetelná, ale úzká a hodně klikatá.
Kůň prorazil větvoví na okraji lesa a vyběhl na zarůstající mýtinu. Na jejím druhém konci stálo veliké stavení, snad stará chátrající tvrz. Jezdkyně nad tím nepřemýšlela a zamířila přímo k ní. Provedla koně dírou ve vnějším opevnění a ocitla se tak na malém nádvoří s podupanou trávou. Před otevřenými vraty vedoucími do kamenné stavby seděl na dlouhé lavici kluk přibližně jejího věku a zvědavě na ni koukal.
Dívka zarazila koně tak prudce, že si musel ještě poskočit, aby neztratil rovnováhu. „Ty jsi Ezan?“ zeptala se udýchaně a nervózně se rozhlédla.
Kluk přikývl. „Jo.“
„Přepadli vesnici! Potřebuju tvou pomoc,“ vyštěkla na něj.
Ezan se ani nehnul. „Ehm... jak já bych ...“ začal rozpačitě.
„Máš vzít draka a hned přiletět, říkala Malvína!“ přerušila ho dřív, než stačil dokončit.
„Malvína ti řekla o Onkrim?“ zamračil se.
„Jo, proč by ne? Všichni vás už viděli, jak se tady proháníte. Jen nikdo neví, že jsi to ty a že žijete tady,“ rozhodila rukama.
Její slova ho dokonale zaskočila. Vždyť vybíral jejich trasy tak, aby se vyhýbal nebi nad nejbližšími vesnicemi a to, že ho prozradila sama Malvína mu taky nešlo na rozum. „A-ha, jo. A ty jsi vlastně kdo?“
Dívka si odfoukla světlé vlasy z čela. „Mě říkají Janja a jsem z vesnice, kterou napadla horda nějakých lumpů. A teď, když dovolíš, byl bys tak laskav, zvednul se a letěl nám na pomoc?!“ Poslední slova řekla už dost naštvaně.
Ezan se sotva znatelně pousmál. „Tak zrovna tohle půjde těžko, ale o něco se pokusím.“ Otočil se směrem ke vratům a zavolal: „Onkri, máme práci!“
Drak zaslechl dupot, když byl kůň ještě pěkně daleko a raději se schoval, aby případnou náhodnou návštěvu nevyděsil. Teď sebral postroj a zatím, co si ho navlékal na záda, vykoukl ven. „Kde je Malvína?“ zeptal se věcně.
Dívčin kůň tu byl dost nervózní. Pořád podupával a frkal, když však zahlédl ve vratech dračí hlavu, začal se nekontrolovatelně plašit.
„Stůj stůj!“ zatahala ho dívka za uzdu a poplácala po krku. „Ta vyrazila hned na pomoc a mne poslala sem.“ Byla tak zaměstnaná uklidňováním koně, že se na Onkriho ani nepodívala. Teprve, když drak vylezl na nádvoří, uvědomila si, s kým to vlastně mluví. Držela pevně uzdu, a zčásti nedůvěřivě, z časti zvědavě, pokukovala po obrovském tvorovi.
Onkri došel až k Ezanovi, jednou tlapou si dotáhl popruh a chlapec zaklapl přezku. Když byl postroj na svém místě, tak se drak sehnul a naklonil. Ezan se chytil madla a jak se drak zase narovnal, nechal se vytáhnout nahoru. Naklonil se hodně dopředu, pak obratně přehodil jednu bezvládnou nohu a posadil se. Janja jen překvapeně sledovala, jak dotahuje jistící a poutací řemeny. Najednou přimhouřila oči a zavrtěla hlavou. „Ty řemeny vyráběl můj táta!“
Ezan zaklapl poslední přezku. „Tak ty jsi dcera mistra Lomeše?“ zeptal se.
„Už to tak bude,“ připustila. „Je to už nějaká doba. Táta s tím dělal nesmírné tajnosti. Teď už chápu proč.“
Onkri jí nevěnoval pozornost a i s Ezanem na zádech zalezl zpátky do tvrze. Tam si Ezan vzal ze zdi svůj kožíšek, přes rameno hodil toulec a uchopil luk. „Jsem připraven,“ oznámil, jakmile se ocitl zase na denním světle.
„Dobře, sejdeme se ve vesnici,“ zavolala Janja a její kůň vystartoval jako střela i bez pobízení.
Onkri roztáhl křídla, odrazil se a vznesl k nebi. Tentokrát se však držel nízko nad lesem, aby neztrácel čas nabíráním výšky. Trošku to házelo, jak vyrovnával poryvy větru, který ten den foukal a hnal po obloze tmavá oblaka.
Dole se mezi stromy zatřepetaly plavé vlasy. Ezan se trochu naklonil, aby měl lepší výhled. „Je docela dobrá, co?“ zeptal se draka zamyšleně.
„Nevím, ještě jsem ji neochutnal,“ zavrčel Onkri, ale když se krátce ohlédl po svém pasažérovi, v očích se mu šibalsky lesklo. Pak ale zvážněl. „Teď se soustřeď. Tohle nebude cvičná střelba na slaměné panáky, jakou jsme dělali doteď. Tihle ti to budou oplácet.“
Trvalo jen pár okamžiků, než se dostali nad vesnici. Už z dálky bylo vidět kouř stoupající z požárů. Onkri trochu přidal a nechal vítr, aby ho vynesl výš nad les. Pod příkrovem stromů mohly totiž čekat zálohy, a on se nechtěl dostat do dosahu jejich luků. Ezan vytáhl šíp a založil ho na tětivu.
Za hranicí hvozdu byl kousek klučiny a pak následovala úzká políčka a záhumenky. Uprostřed polí stálo několik desítek chalup i menších usedlostí, které tvořily náves. Tento prostor byl stavebně uzavřen už dávno, a proto se další stavení začala rozlézat i podél všech tří příjezdových cest a potoka, který tu protékal.
Ve vesnici zuřil urputný boj. Tři budovy byly v plamenech a po návsi i blízkém okolí pobíhali lidé, jako mravenci v nějaké zběsilé honičce. Bylo vidět, že někteří se bijí, několik jich leželo na zemi.
Ezan přimhouřil oči. „Jak je mám od sebe poznat?“ zavolal. „Musíme blíž!“
„Hledej Malvínu!“ zasyčel drak. Pak zařval silným hlasem a s náklonem se spustil dolů.
Útočníci i obránci na chvíli zanechali boje a se zdviženými hlavami zděšeně sledovali útočícího draka. Ezan zahlédl muže na koni se štítem v ruce. Napadlo ho, že tohle vesničan určitě nebude. Ti totiž nevlastnili ani pořádné zbraně, natož zbroj. Kůň měl navíc sedlové brašny, což bylo vůbec podezřelé.
Na míření neměl moc času. Plně svěřil svou váhu do poutacích řemenů, naklonil se, a když prolétali nad jezdcem, vystřelil. Rána tak musela jít skoro kolmo dolů.
Minul. Když se otočil, muž seděl dál v sedle a mával nad hlavou mečem.
Ezan sáhl po dalším šípu. Najednou to s ním cuklo, jak se Onkri propadl o několik sáhů níž, aby smetl ocasem dva útočníky prchající před ním po cestě. Rána zvedla oba muže vysoko do vzduchu a bylo slyšet, jak ječí hrůzou.
„Jak jsi věděl, že nebyli místní?“ zeptal se Ezan. „Já se v tom sotva orientuju a to některé znám.“
„Byla z nich cítit stará krev,“ vysvětlil Onkri.
Opsali dlouhý oblouk a znova nalétli na vesnici. V tom Ezan uviděl kentauřici. Stála před vyvrácenými dveřmi jedné chalupy a zápolila se třemi otrapy, kteří na ni doráželi ze všech stran. Točila se dokola, až kopyty vířila prach a rozdávala kolem sebe rány dlouhou holí.
„Onkri, vlevo!“ zakřičel Ezan.
Drak jen mrknul okem udaným směrem a prakticky zastavil na místě. Křídla nastavil kolmo ke směru letu a celý se převrátil na bok. Ezan měl pocit, že ho při tom manévru rozmačká váha jeho vlastního těla, ale ustál to. Drak tím ztratil výšku, ale vůbec mu to nevadilo. Letěl těsně nad zemí s nohama nataženýma kupředu a ostrými drápy tasenými jako jestřáb.
Malvína otočila obratně hůl kolem těla a uštědřila jednomu z útočníků ránu přímo do brady. Druhým koncem hned vykryla výpad jeho kolegy a o krok ustoupila. Na další útok však lumpové neměli čas, protože je v příštím okamžiku chytily dračí pařáty a roztrhly je jako dva kusy hadru. Malvína jen kývla hlavou a rozběhla se k další bojující skupince. Ezana překvapilo, s jakou jistotou a elegancí se dokáže i ve svém věku pohybovat a ovládat svou zbraň.
Drak definitivně dosedl na zem. V tu chvíli asi deset metrů před ním vyběhla zpoza chalupy žena pronásledovaná mužem v kožené zbroji. Oba dva se však zastavili a zůstali koukat na Onkriho. Ezan neváhal. V mžiku zamířil a jedinou ranou prostřelil muži hrdlo.
Když uviděl tělo hroutící se s chroptěním k zemi, hrklo v něm. Ten šíp, co z něj trčí, je můj, uvědomil si. Právě jsem zabil člověka.
Jenže na tyhle úvahy prostě nebyl čas. Zatřásl hlavou a podíval se po Malvíně. Dostala se do obklíčení společně s mužem v dlouhé šedivé tunice, který byl ozbrojený sekerou. Mezi útočníky byl i chlap s kuší. Zrovna ji zvedl, aby vystřelil po zaneprázdněné kentauřici, když si všiml nebezpečí v podobě přibíhajícího draka. V zoufalství tedy otočil svou zbraň proti němu a vystřelil. Onkri jen nadskočil, takže na okamžik zakryl Ezanovi výhled na bojující skupinku i střelce. Šipka jen bez účinku sklouzla po jeho prsních plátech. Když znova dopadl na všechny čtyři, Ezan instinktivně vystřelil. Kušník se svezl na kolena s šípem v hrudníku.
Malvína vykryla ránu, která jí mířila na bok a kopancem zadní nohy poslala k zemi chlapa s mečem, který se jí snažil dostat za zadek. Pak mezi ně vpadl Onkri a jako ničivá bouře rval na kusy každého, kdo se mu jakkoliv pokusil postavit na odpor.
Malvína zatočila nad hlavou svou holí a vydala bojový pokřik. Oči jí divoce plály. „Výborně chlapi! Do nich, už prchají,“ zavolala. Otočila se na Onkriho, který právě dokončoval dílo zkázy: „Musíme dostat toho na koni, je to velitel.“
Drak kývl, mávnul křídly a vznesl se.
Přítomnost draka úplně obrátila poměr sil. Nešlo jen o to, že trhal a ničil vše, co mu přišlo do cesty a nebylo síly, která by ho zastavila. Měl vliv i psychologický a jeho majestátní osobnost dodala obráncům i tolik potřebné morální síly.
Onkri obkroužil celou vesnici. Nevšímal si mužů, kteří se pokoušeli skrýt v podrostu, nebo se spasit útěkem. Hledal jezdce.
„Támhle je!“ zavolal Ezan. Drak okamžitě změnil směr letu, ale zlostně frknul: „Prevít! Už je skoro v lese. Než tam doletím, bude mezi stromy a tam ho nedostanu.“
„Jen leť, co to půjde!“ zavolal Ezan a chytil pevněji luk.
Když byli na sto kroků, kůň právě vbíhal mezi první stromy. Ezan napnul tětivu a zamířil. Chlap se ohlédl, aby se podíval, kde je drak. V tom okamžiku ho dostihl Ezanův šíp a zabodl se mu do zad. Muž se zapotácel, nahnul se a byl sražen ze sedla kmenem, který v tu chvíli těsně míjel jeho kůň.
Onkri jen o chlup minul vrcholky stromů a obrátil se ke zpátečnímu letu. Na poli ještě zběžně chytil jednoho uprchlíka a praštil s ním o zem. Elegantním obloukem přeletěl chalupy kolem návsi a přistál.
„Je po něm!“ ohlásil Ezan Malvíně. Ta pokývala hlavou a utřela si špinavé čelo.
„To je dobře. Byli to zběhové. Začali shánět zásoby na zimu, proto se rozhodli to tu vyplenit. Ale bez velitele se už dohromady nedají. Takhle se o ně postará posádkové vojsko a vlci.“ Otočila se k vesničanům, kteří se tu mezitím sešli, aby se dohodli, co dál. Jásali nad vítězstvím a bázlivě obhlíželi draka. „Starosta! Je tu starosta?“ zavolala.
„Mrtvý!“ ozval se ponurý hlas. Všichni okolo ztichli a podívali se jeden na druhého.
Malvína si povzdechla: „To se stává. Teď je s bohy.“ Pak si ale tleskla do rukou. „Tak chlapi, kdo má ruce a nohy, hasit! Zranění, do Kulíkovy stodoly, tímto tam zřizuju lazaret. Ty,“ ukázala na jednoho z mladíků. „Oběhneš dědinu a podíváš se, kolik je lidí a jak jsou na tom. Hlavně jestli někdo nechybí.“ Pak se zase obrátila k ostatním. „Budu potřebovat nějaké plátno, horkou vodu a pár pomocníků.“
„Já se hlásím!“ Z davu vyšla Janja a odhodila vlasy dozadu.
Ezana moc potěšilo, že ji vidí. Teprve teď mu začalo docházet, co se vlastně přihodilo. Těch pár okamžiků pro něj znamenalo velikou změnu. A seznámení s Janjou patřilo k těm změnám lepším.
„No vidíte, jakou máte společně sílu,“ vytrhl ho z úvah Malvinin hlas. Stála vedle Onkriho a plácala ho po připoutané noze. „Vy dva spolu ještě dokážete velké věci.“
„Ale ten luk by na draka stejně nestačil,“ pronesl Onkri s nepřítomným pohledem.
---
Slunce už před dlouhou dobou opustilo nejvyšší nebeskou dráhu a vydalo se směrem k jižnímu obzoru. Stíny menhirů se začaly dloužit a hejna vlaštovek se houfovala k předlouhé cestě do teplých krajů. Neměly ani potuchy o kalendáři, nebo hvězdných drahách, ale prostě věděly, že je čas změnit podnebí, protože budou-li otálet, za nějaké dva měsíce zmrznou.
Lidé k ročním cyklům přistupovali vznešeněji. Druidové odjakživa pečlivě sledovali postavení slunce a přesně počítali sváteční dny v roce. Nikdo však neuvažoval nad tím, že setba, sklizeň, ořezání stromů, připouštění dobytka, nebo lov na vysokou, se řídí těmi stejnými pragmatickými pravidly, které poslouchá i hloupá vlaštovka. Odvíjely se odtud neměnné zvyklosti, které dodržovali jak lidé, tak ostatní obyvatelé světa.
Malvína se chystala na cestu. Podnikala ji už několik let s železnou pravidelností vždy v tomto období. Do vaků napěchovala množství sušených bylin, mastí a jiných léků. Také obvazy a další felčarský materiál a samozřejmě chirurgické nástroje. Většinu zavazadel naložila na záda vypůjčeného mezka a dvě velké kožené brašny si pověsila přes boky sama. Oblékla si kabát a těžkou vlněnou čabraku, protože touto dobou už bývalo chladno, a tam, kam měla namířeno, ležíval dokonce i sníh. Kolem krku si ovinula šálu, do ruky vzala dlouhou hůl s okovaným hrotem, a vyrazila.
Cesta pro ni sice byla dobře známá, ale s každým rokem se jí zdála delší a úmornější. Čas si proto krátila povídáním s koníkem, který ji následoval, aniž by ho musela vést na uzdě. Dokonce mu nedávala ani ohlávku. Samozřejmě, jeho občasnému řehtání nerozuměla, a silně pochybovala o tom, že rozumí on jí, ale cesta tak byla zábavnější.
Šli několik dní. Spali vedle sebe tak, jak byla Malvína zvyklá ze své domoviny, a jak jí velel pud. Vyvolávali si tak navzájem pocit bezpečí a udržovalo se tím lépe teplo.
Sedmého dne tedy dorazili k hluboké rokli na úpatí pohoří jménem Asik. Vedla sem široká cesta lemovaná obrovskými haldami hlušiny, které místy připomínaly spíše gigantické pohřební mohyly zarůstající náletem. Na cestě vládl čilý ruch. Místní obyvatelé, trpaslíci, tu na malých bytelných vozech transportovali vytěžený materiál i své drahocenné suroviny a výrobky. Kdokoliv z nich Malvínu zahlédl, uctivě ji zdravil, a mnozí si s ní potřásali svýma mozolnatýma rukama. I u brány do dolu a zároveň trpasličího města to nebylo jinak. Velitel stráže určil jednoho z mladších bojovníků, aby doprovodil vzácného hosta přímo ke králi Firkukovi.
„Vítej Malvíno, to už je zase rok? Mám za to, že jsi odešla sotva včera,“ smál se král. „To víš, senilita.“ Mrknul na ni vesele.
Malvína měla starého, leč stále vitálního trpaslíka ráda. Byl sice hlava tvrdá a pro měďák by si nechal koleno vrtat, ale jinak to byl přímý a upřímný muž.
„Pochybuji, že byste trpěl senilitou, milý příteli,“ opáčila kentauřice. „Ale jestli máte ten dojem, tak vám doporučuji bavlněné pleny.“
Trpaslík se zasmál, až se mu zacukal vous. „Rád tě vidím, čtyřnohá. Odpočiň si, jak potřebuješ dlouho. Nějaké léky nám sice už docházejí, ale tu chvilku to jistě vydržíme.“
Malvína strávila v trpasličí sluji celý týden. Předala tamnímu léčiteli extrakty a léčivé byliny, které tu běžně nerostly. Vyměnila si s trpaslíky lékařské zkušenosti a vybrala si u nich některé nové nástroje. Poslední večer přišla závěrečná fáze její návštěvy; musela se dohodnout s králem na ceně za své služby a zboží. Probíhalo to vždycky stejně, hory jídla, vědra piva a pak handlování jak někde na trhu s dobytkem. Věděla, že jí to nakonec král dobře zaplatí a vydělají na tom oba, ale věděla i to, že si to stařík náramně užívá. Brala to jako hru a svým způsobem se na to i těšila. Tentokrát to však mělo dopadnout trošku jinak.
Malvína měla už večer více méně sbaleno, aby mohla hned s rozbřeskem vyrazit. Teď tedy vyrazila za králem do jednací a zároveň hodovní síně. Měla takovou vážnost a důvěru, že ji ani nikdo nedoprovázel a nedohlížel na to, co dělá. Proto, když procházela dlouhou galerií, zvolnila krok a začala se rozhlížet. Po stěnách tu byly rozvěšeny všelijaké zbraně. Ač byla z armády pryč už řadu let, přece jen neodolala, aby se nepodívala na vskutku skvostné kousky, které kolikrát představovaly vrchol trpasličího umu. Mezi nepřeberným množstvím nejrůznějších sekyr, mečů, palašů, katzbalgerů a tesáků, na jednom z čestných míst však visela zbraň, která pro skalní národ příliš typická nebyla – luk. Kentauřice se před ním zastavila a dobře si ho prohlédla. Na rozdíl od jejího celodřevěného luku s elegantní, ale poněkud strohou linií, byl tento menší, měl mnohem robustnější a velmi složitě tvarované tělo. Jeho ramena se navíc ohýbala vpřed, takže s vyvěšenou tětivou vypadal spíš jako kulatý srpek měsíce. Tohle všechno však Malvína znala. Už se setkala s inverzními luky. Zaujalo ji něco jiného. Udělala krok blíž a natočila hlavu. Nemohla se mýlit!
„To je Dragokurcham, luk drakobijec,“ ozval se za ní králův hlas. Malvína byla tak zaujatá studiem té nestandardní zbraně, že si ani nevšimla, jak a kdy přišel. Starý trpaslík potěšen tím, jak se mu povedlo překvapit jinak velmi ostražitou kentauřici, se vesele zazubil. „Líbí se ti?“
„Ano, je úžasný! Skoro se divím, že je tady, a ne ve vaší soukromé zbrojnici,“ podotkla. Ve skutečnosti znala odpověď předem, ale v hlavě se jí líhnul plán, pro který se o luku potřebovala dovědět poněkud víc. Musela to však udělat nenápadně.
Filkuk ji obešel a postavil se přímo před zeď s lukem, k ní zády. „Dragokurcham patřil mému slavnému dědu. Kraikel levoruký byl vynikající lučištník a tuhle zbraň použil ve válce s horským drakem Tutauvmantem. Právě šíp z tohoto luku ho sundal z oblohy a armáda ho pak mohla zabít. Bylo to velké vítězství.“ Otočil se a významně se na Malvínu podíval. „Jak jsi správně podotkla, rád bych ho používal, mám po dědovi také vlohy ke střelbě, ale Kraikel byl levák a luk je mu, bohůmžel, udělaný na míru.“
„Ach tak.“ Léčitelka pokývala hlavou. „V každé takové věci je kus historie. V našem rodě máme podobné hrdiny. Už jsem vám vypravovala o Duam Sahumovi?“
Král se zájmem zavrtěl hlavou a oba pomalu vykročili dál galerií. Malvína měla co dělat, aby se po luku ještě neohlédla.
Jednání skutečně připomínalo spíš hostinu. Mimo krále byl přítomen i jeho vrchní léčitel a několik rádců. Stoly se prohýbaly pod nejrůznějšími lahůdkami a korbely piva, a sloužící přinášeli stále nové a nové pokrmy. Skupina muzikantů k tomu vyhrávala poněkud kakofonní trpasličí písně.
Když tedy byla zábava v plném proudu, vytáhl král seznam věcí, které Malvína trpaslíkům přivezla. „To se na to podívejme!“ zavrtěl král hlavou a na čele mu vystoupila vráska. Malvína ji znala. Byla přesvědčená, že si ji pěstuje právě pro takové příležitosti.
„Podražila jsi, milá léčitelko, ale chápu to, byl špatný rok. My to také pocítili. Ach bída! Na našich polích se moc neurodilo a žíly zlata i železných rud jsou zesláblé. Doly jsou prakticky vyčerpané. Nezbývá nám než těžit stavební kámen, ale kdo ho koupí? Tady, daleko od velkých měst?“
Malvína pokyvovala hlavou a tvářila se účastně, v duchu se však musela smát. Bylo to tak každý rok.
Král se na ni podíval přes okraj papíru. „Kolik si žádáš?“
„170 zlatých axilů,“ řekla pevně.
„Cože!?“ vykřikl král a zahodil seznam. „Chceš mě zruinovat? Nemůžu dát víc jek třicet!“
Trhá mi to srdce, pomyslela si kentauřice, vím, jak rád bys smlouval, ale tentokrát to uděláme jinak.
„Tak dobře,“ řekla nahlas.
Všichni okolo zmlkli a zůstali na ni civět. I hudba přestala hrát. Král znejistěl.
„Ale přidáš mi k tomu ten luk,“ dodala bezelstně.
Filkuk zalapal po dechu: „Ale… ale, ta památka…“
„Je pro tebe nepoužitelná, i když jsi nejlepší lučištník,“ ušklíbla se. „A teď má cenu 150 axilů.“
Malvína věděla, že trpaslíci na své historii dost lpějí, ale zlato bylo zlato.
---
„Už jsem nad tím mnohokrát přemýšlela a představ si, dneska se mi o tom i zdálo!“ Janja měla při vyprávění oči otevřené, jako dítě v Den darů. Vždycky, když na tohle přišla řeč, tak z toho byla celá pryč. Bylo na ni zkrátka znát, že touží po tom, aby jí to Ezan nabídl, ale nechce si mu o to říct přímo. Proto mu pouze popisovala své představy a sny.
„Úplně jsem viděla naši vesnici z výšky a cítila vítr na tváři, i to, jak mi čechrá vlasy. A pak jsem se najednou probudila,“ vyprávěla.
Ezan jí přitom držel za ruku, a bylo mu mizerně. Tedy, v její přítomnosti mu bylo krásně. Vždycky, když ji viděl, jak přijíždí na koni, nebo k němu jde cestou, tak se mu srdce rozbušilo a vzrušením se nemohl pomalu ani nadechnout, ale jakmile přišla řeč na to, jestli by se mohla proletět, šly všechny tyhle pocity do háje. Už jí vysvětloval, jak je to s ním a Onkrim, i to, že ho nelze chápat jako koně, kterému se dá naložit na záda cokoliv. Říkala, že to chápe, ale stejně na ní bylo vidět, že jí to pořád hlodá v mysli. Aby taky ne!
Ezan tohle před drakem raději nikdy ani nezmiňoval. V souvislosti s Janjou si pořád namlouval, že je to jakási zkouška. Že vlastně testuje, chodí-li dívka za ním, nebo za drakem. Kdykoliv se s Onkrim potkala, vždycky se na něj obdivně usmívala a zdravila ho. Na druhé straně, pokud zrovna nebyl ve tvrzi, nikdy se po něm neptala. To Ezana sice těšilo, ale co jí vlastně mohl nabídnout jiného? Nemohli se ani nikam projít. Ezan byl v zoufalé situaci, a aby toho ještě nebylo málo, od boje ve vesnici ho čas od času přepadaly podivné pocity. Nebyly vždy nepříjemné. Někdy míval z ničeho nic bezdůvodně radost, někdy ho popadl vztek nebo chuť dělat něco neobvyklého. Často se mu myslí prohnal nějaký obraz, nebo výjev. Naprosto cizí, přesto důvěrně známý. Nebo vídal sám sebe, ale vnímal sebe jako někoho jiného. A do toho Janja a její touha dotknout se oblaků! Budu to muset Onkrimu říct, napadlo ho. Povzdechl si a pohladil její ruku.
Najednou se z tvrze ozvalo zavrčení, zacinkal postroj a vzápětí se ve vratech objevil Onkri s napůl navlečeným sedlem. „Tak, a už toho mám akorát dost!“ zamračil se na Ezana, kterého najednou zaplavil pocit jakési rezignace, ale zároveň cítil, jakoby mu spadl veliký kámen ze srdce.
„Pojď mi to utáhnout. Musíme letět!“ řekl drak a nastavil mu břicho.
„Kam?“ nechápal Ezan, ale udělal, co po něm drak chtěl. Onkri chvíli jen kroutil hlavou. „To je jedno!“ odsekl nakonec a naklonil se k Ezanovi, aby se mohl zachytit.
Janja přepadle hleděla, jak se Ezan poutá k sedlu. Když bylo vše hotové, poplácal Onkriho po zádech. Ten najednou otočil hlavu k dívce a kývl na ni: „Na co čekáš? Naskoč si!“
Janja otevřela překvapením pusu. „Co… já?“ ukázala na sebe.
„Jasně! Přece tě nenecháme jít domů pěšky. A ty nečum a pomoz jí!“ otočil se Onkri na Ezana. Ten, neschopný slova, podal Janje ruku a vytáhl ji nahoru. Posadil si ji mezi sebe a madlo. Vzhledem k tomu, že tam nebylo moc místa, tak se museli k sobě pořádně přitisknout. Pro jistotu ji ještě ovinul kolem pasu volný řemen a jeho konec uvázal zezadu k sedlu. Když se pak chtěl chytit madla, musel ji obejmout a svůj obličej takřka zabořit do jejích vlasů.
„Můžeme,“ vysoukal ze sebe.
„Tak se držte, vy dva,“ řekl už o poznání vlídněji drak, došel k okraji srázu, roztáhl křídla a odstartoval. Janja zapištěla a začala se smát. Její cop se prosmekl Ezanovi nad levým ramenem. Onkri zabral a začal v kruzích stoupat, pak chytil do křídel podzimní vítr a nechal se jím otočit v jeho směru.
Dívka se držela jako klíště a jen opatrně se rozhlížela okolo. „To je výška!“ vykřikla. „Je to daleko lepší, než v tom snu. Já se bojím, já jsem tak šťastná!“
Ezan se pomalu uvolnil a začal si let také vychutnávat, ale užíval si i přítomnost toho stvoření, co měl teď tak nádherně blízko. Zavřel oči a vdechoval její vůni. Pustil se jednou rukou madla a objal ji kolem pasu. Janja ztichla, ale neprotestovala. Posunul ruku trochu výš a dotknul se jejího malého, leč pevného ňadra. Otočila se a úkosem se na něj podívala. Usmívala se.
Ezan najednou dostal strašnou chuť olíznout jí šíji. Už otvíral ústa, že to udělá, když tu najednou jeho rty narazily na ty její. Líbala ho vykloněná vysoko nad propastí, úplně zavěšená v jeho objetí. Byli tu jen oni dva a drak.
Když přistáli nedaleko vesnice a ona sklouzla z dračího hřbetu, byla roztomile rozcuchaná a ve tváři červenější než podzimní listí. Ezan se hodně naklonil, aby ji na rozloučenou políbil. Na odchodu ještě zamávala. Onkri si povzdechl: „No, tak letíme domů.“
Ezan ještě cítil v rukou Janjino teplo, ale drakův povzdech mu neunikl. „Ty, Onkri, nechtěl bys mi něco vysvětlit?“ zeptal se opatrně.
Drak letěl nízko a dlouhými oblouky se vyhýbal vrcholkům nejvyšších stromů. „Nevěděl jsem, že to vy lidi taky dokážete,“ pronesl zamyšleně.
„Co?“ zakřičel Ezan, aby ho bylo slyšet ve skučení větru, který teď vanul přímo proti nim.
„Slabhra – pouto, vlastnost, která nám umožňuje lépe se dorozumět ve skupině.“ Onkri natočil hlavu, baby se mohl Ezanovi podívat do očí. „Když letíš ve velkém houfu, není kolikrát čas něco vysvětlovat. Ale pokud chceš takhle lovit nebo bojovat, komunikovat prostě musíš. Proto je mnohem účelnější místo slova poslat přímo představu, vizi, nebo obraz. Není to však řeč v pravém slova smyslu, přenáší se tím nejen útržky myšlenek, ale třeba i pocity. Tuhle vlastnost máme od přírody, ale nefunguje automaticky. Draci spolu musí hodně dlouho spolupracovat a být si na blízku, aby spolu takové spojení navázali. A nám se to stalo, i když jsi člověk.“
Ezan nasucho polkl. „Takže ty čteš mé myšlenky?“ Poněkud zblednul, když si vzpomněl, na co všechno v poslední době myslel. Zvláště pak v souvislosti s Janjou.
„Ne tak docela,“ uklidnil ho drak. „Jen ty nejsilnější a části snů, co se ti zdají v noci. Ale stejně tak ty vnímáš moje.“
Drak klesl dolů a hladce přistál před tvrzí. Ezan se odpoutal a spustil se na svou lavici. Onkri zůstal stát před ním. „Tvoje city, které máš k té holce, přenášíš nevědomky na mě. A když jsem dnes už asi po desáté viděl svůj obraz s vámi dvěma na zádech, už to prostě nešlo ignorovat,“ pousmál se.
Druhý den se vrátil Onkri z lovu s vynikající zprávou, že se Malvína vrátila. Oba dva neotáleli a okamžitě se za ní letěli podívat. Kentauřice byla sice po dlouhé cestě viditelně unavená, ale šťastná, že se zase všichni ve zdraví setkali. Když tedy vybalila a Ezan jí pomohl obstarat koně, zasedli spolu pod přístřeškem u trpasličího piva a vzrušeně si vypravovali novinky. Malvínu hodně zaujalo pouto, které se mezi Ezanem a Onkrim vytvořilo. Ale ona sama měla pro ně také překvapení, schované v podivném koženém pouzdře.
„Nevracím se s prázdnou, něco jsem přivezla. Vlastně vám oběma.“ Otevřela obal a podala Ezanovi trpasličí luk. Tětivu měl nataženou a byl dobře ošetřený. Mladík ho vzal opatrně oběma rukama. „Něco takového jsem ještě v životě neviděl,“ připustil.
„Na rozdíl od našich luků, je tenhle udělaný tak, že mezi rameny je veliké napětí,“ vysvětlila Malvína. „Navíc se tětiva postupně odvíjí tady z těch zahnutých konců, takže tah narůstá pomaleji a je mnohem větší. I když je menší, má větší dostřel. Jen trošku víc kope. Ramena jsou složená z více částí. Tady vpředu jsou šlachy, vzadu rohovina a střed je z oskerušového dřeva. Tady ta rukojeť je vykrojená tak, že šíp prochází osou luku. Nemusíš tak řešit jeho průhyb a nic ho nebrzdí.“
„A tady ty zářezy?“ zeptal se Ezan.
„Mířidla. Každý zářez pro jinou vzdálenost.“
Ezan potěžkal luk a zkusil ho natáhnout. „To je síla! Bez rukavice to asi nepůjde.“ Pak z pouzdra vytáhl jeden šíp s černým, lesklým opeřením. Zálibně si ho prohlížel, až se zarazil u hrotu. „To vypadá jako kámen,“ podivil se.
„Taky že ano. Je to radiolarit. Zacházej s ním opatrně! Je ostřejší než břitva na holení,“ varovala ho Malvína.
„A tohle je co?“ Ezan sáhl do malé kapsičky na boku toulce a vytáhl odtud neforemnou hnědou kuličku.
„To je včelí vosk, dává se na hroty šípů.“ Malvína si vzala Ezanův šíp a kuličku napíchla na jeho špičku. „Takhle nesklouzne, ani když dopadne na plochu hodně zešikma. Neuhne na kyrysu, ale ani na dračích šupinách.“
Na poslední poznámku Onkri zbystřil. „No jistě, trpaslíci!“ Odplivnul si.
Malvína se zasmála. „Poklady máte rádi úplně stejně a vynakládáte veškeré své síly a um, abyste je získali právě pro sebe. Tenhle luk,“ poklepala na zbraň, „je to nejlepší, co v téhle branži existuje. Ale bude to sloužit tobě, Onkri!“
„Počkej, tím chceš říct, že tenhle luk, s tímhle šípem, je schopen zabít draka?“ zeptal se Ezan.
„Ano je,“ kývla Malvína krátce hlavou.
Podmračený podzimní den se pomalu chýlil ke konci. Ezan se pevně usadil v sedle. Toulec, který měl i přepážku na uložení luku, měl pověšený na zádech. Ohlédl se po Malvíně a mávl na ni. Dotkla se jeho nohy a promluvila: „Když se nám podařilo v lazaretu dát někoho dohromady, lékař ho vždy vyprovázel slovy: jsi zdravý, bojuj!“ Podívala se mu do očí. „Jsi zdravý Ezane, bojuj!“
Ezan kývl a Onkri se odlepil od země. Celou cestu domů nepromluvili ani slovo. Když však měli tvrz na dohled, Ezan sáhl dozadu, vytáhl luk a založil šíp. Tětiva řezala do prstů jako rozžhavený drát. Dalo mu nesmírnou práci natáhnout luk na celou délku šípu. Přesto se mu podařilo zamířit a než se drak dotkl země, vystřelil směrem k zavřené bráně. Mohlo to být na dobrých osmdesát kroků.
Onkri přistál a přišel blíž. Ve vratech poskládaných ze starých, leč jako kámen tvrdých dubových fošen, vězel šíp zabodnutý do poloviny své délky.
„Bylo to dál, než dosáhne dračí oheň?“ zeptal se zamyšleně Ezan s lukem opřeným o madlo sedla.
„Bylo.“ Onkri se ani nepohnul. Před Ezanovýma očima vyvstal obraz skal provrtaných bezpočtem jeskynních vstupů. Mezi nimi létaly desítky draků. Z nich, jako by obklopená aurou, jedna dračice. Nejdřív kroužila s ostatními, pak se podívala na něj a přiletěla blíž.
Blik! Vize zmizela.
Onkri se díval upřeně na Ezana. „Stal jsem se tvými křídly,“ řekl.
„A já budu tvůj oheň!“ odpověděl Ezan.
---
Janja přidržela Ezanovi jeden vak a on ho svrchu upevnil přezkou. Uvnitř bylo hlavně jídlo, pár kousků oblečení a nějaké léky. Houni na přikrytí měl stočenou v malé ruličce přímo za sebou na sedle. Zbytek zavazadel už představoval hlavně goritas – pouzdro na luk a šípy a toulec se standardními válečnými šípy od Malvíny.
Janja podala Ezanovi vak s vodou, který si pověsil přes rameno. „Budete pryč dlouho?“
„Ani ne. Vyřídíme jen jednu maličkost u Onkriho doma a letíme zpátky,“ usmál se.
„Je to daleko?“ zeptala se.
„Je, ale já za hodinu uletím tolik, co bys ty šla několik týdnů,“ obrátil se na ni Onkri.
„Já jen... každou chvíli začne sněžit. Nešlo by to odložit na jaro?“ navrhla nesměle.
Ezan se k ní naklonil, přitáhl si ji za rameno a políbil ji. „Neměj strach. Nezdržíme se tam ani den. Do týdne jsme zpátky.“ Nebo už nikdy, napadlo ho. Tohle však dívce neřekl. Vytáhl se zpátky do sedla, povzbudivě se na ni usmál a zamával.
Onkri došel na okraj údolí. „Takže připraven?“
Ezan měl pocit, že ani nemluví k němu. Spíš jako by to říkal sám sobě.
Drak vyskočil a roztáhl křídla. Ve výšce pak zakroužil nad krajem a vydal se západním směrem. Ezan si přetáhl novou kapuci svého kožichu přes hlavu a snažil se zařídit, jak jen mohl nejpohodlněji. Věděl, že ať ho čeká cokoliv, každopádně bude celou dobu v sedle. Nohám příliš neprospívalo, když byly dlouho strnule stažené v kožených legínách, proto je teď na cestu uvolnil a byl připoután jen bederním pásem. Naklonil se dopředu a lehl si na dračí krk, aby měl co nejmenší odpor a neubíral tak Onkrimu zbytečně síly.
V pozdním odpoledni se Onkri snesl níž a vyhledal v hornaté krajině místo k přenocování. Vybral malou loučku s bystřinou. Ezan docela rád opustil po celodenním letu sedlo a svezl se do suché trávy. Pak sundal Onkrimu sedlo i zavazadla, aby se mohl ohlédnout po nějakém jídle. Než přiletěl, udělal si ležení a rozdělal oheň ze dřeva, které nasbíral kolem.
„Jak daleko ještě?“ zeptal se draka, když po setmění oba leželi vedle sebe a dívali se do plamenů. Obrovská dračí hlava vypadala v té rudé záři jako vytesaná z kamene.
„Když vyrazíme zítra s rozbřeskem, budeme tam před polednem,“ odpověděl.
Ezana zaplavil pocit úzkosti. Překulil se tak, aby měl draka na dosah a sáhl mu na čumák. „Jen klid, příteli. Zvládneme to!“
Onkri se na něj podíval. „Nebude to vůbec jednoduché. Zapudili mne. Jeden drak v mé generaci mne osočil z nepotřebnosti. Zápolili jsme spolu a on vyhrál. Tím potvrdil svá slova.“
Ezan uviděl velkého plaza, jak chrlí oheň přímo na něj. S tou vizí byl spojen velký vztek a bolest.
„Jestli se mám vrátit, tak budu muset předstoupit před vůdce roje. Ten mi dá úkol, aby se přesvědčil, jestli jsem pro společenstvo přínosný. Nebude to lehký úkol, ale nebude nesplnitelný. Když ho zvládnu, přijmou mne. Když ne, už se nebudu moct nikdy vrátit a zkusit to znova.“
„Uvidíš, že ho splníme, ať už to bude cokoliv,“ řekl Ezan sebejistě.
Drak se pousmál: „Já jsem vlastně s Malvínou šťastný. Jsem šťastný s tebou.“ Stočil pohled na Ezana. „Nechci vás opustit a vrátit se do roje. Jen prostě nechci být zapuzený. Chci, aby to bylo z mé vlastní vůle.“
Noc nebyla lehká. Ezana pořád pronásledovaly Onkriho noční můry, které se míchaly s jeho vlastními sny a obavami. Probudili se proto oba ještě před rozbřeskem a začali se chystat na cestu. Ezan se rozhodl nechat tu vše, co nebude akutně potřebovat a co by draka jen zbytečně zatěžovalo.
Vyrazili s prvním rozbřeskem. Den byl podmračený a bylo dost větrno. Tu a tam začaly vzduchem poletovat první sněhové vločky.
Den už byl plný světla, když uviděli prvního cizího draka.
„Budeme se skrývat?“ zeptal se Ezan a utáhl si na levé ruce tříprstou rukavici.
„To nemá smysl. Vědí o nás už od včerejška,“ konstatoval Onkri a sledoval svého soukmenovce, aniž by po něm otočil hlavu.
Přeletěli vysoké sedlo a před nimi se otevřela krajina plná pahorků. Jeden z nich byl rozpolcený, jako by ho někdo rozseknul obrovskou sekerou a z dálky bylo vidět, jak se kolem něj pohybují drobné létající body. Onkri zamířil přímo k němu. Tou dobou se kolem nich pohybovalo draků už několik. Jeden z nich se přiblížil víc. Ezan se po něm ohlédl a ruka ho svrběla. Luk byl stále v goritasu, nechtěl ho vytahovat, pokud to nebude nezbytně nutné. Onkri ho předtím ujišťoval, že na ně nikdo útočit nebude. Teď o tom však Ezan začínal pochybovat. Jeho napětí však najednou potlačil příval radosti. Podíval se pozorněji a zjistil, že je to ta dračice ze snu. Přilétla blíž a dál klesala. Onkri se k ní připojil. Začali spolu mluvit Ezanovi nesrozumitelnou dračí řečí. Oč jde, se mohl pouze dohadovat z pocitů, které od draka vycházely.
„Nedělej to Onkri! Nevíš, co se stalo.“
„Jsi pořád krásná, Siktain. Tak jako dřív.“
„Poslouchej mě! Starý Fuznar odešel. Jsou to dvě zimy. Máme nového vůdce. Hodně věcí se tu změnilo,“ volala dračice.
„I u mne je ledacos jinak,“ odpověděl Onkri. „Žiješ s někým?“
Siktain se odmlčela. „S ním. S novým vůdcem. S Nafisem.“
Ezanem zatřásl příval zloby, zklamání a nechuti. Bezděky se dotkl Onkriho krku, aby mu dodal sebedůvěru a uklidnil ho.
„On? Proč zrovna on?“ zeptal se hořce Onkri.
„Měl vždycky ambice, chtěl být vůdcem. Vždyť to víš.“
„To nemyslím. Proč ty s ním?“
Dračice zase chvíli mlčela. „Já… odešel jsi. A on… víš, že tohle nezáleželo tak úplně na mě,“ odpověděla vyhýbavě. „Ale na tom nesejde. Odejdi! Nafis tě nikdy zpátky nepřijme. Zabije tě!“ podívala se na Onkriho i Ezana.
Mezitím se přiblížili k hnízdišti rudohnědých draků. Všude ve skalních stěnách bylo vidět vstupy do slují i jejich obyvatele, kteří posedávali okolo a zvědavě pokukovali po příchozích.
„Je pozdě Siktain, už jsem se rozhodl,“ ukončil Onkri jejich rozhovor a zamířil dolů mezi skaliska trčící ze dna kaňonu. Usedl na jedno z nich, které bylo naproti obzvláště velkému portálu tvořenému dvěma zkříženými bloky.
„Ezane, máme malý problém. Vůdce nám nebude moc nakloněn. Nejspíš budeme muset bojovat,“ otočil hlavu ke chlapci.
„Moje křídla, tvůj oheň!“ řekl Ezan pevně.
Onkri přikývl. Pak se ale pousmál. „Stejně je to ale pěkná mrška!“
„Kdo? Tvá dračice?“ zeptal se nechápavě Ezan.
„Ne, Malvína! Pořád mě přesvědčovala, jak ti musím pomáhat, a přitom jí šlo vlastně o mě. Nebýt jí, nikdy bych se sem nevrátil.“ Přimhouřil oči. „A samozřejmě taky tebe.“
Na skalky a římsy okolo nich dosedali další draci v očekávání událostí, ke kterým mělo co nevidět dojít. Na jednom z větších balvanů přistála i Siktain.
V temnotě sluje se něco pohnulo. Onkri seděl a dýchal mělce a Ezan cítil jeho rozechvění.
„Nevěřil jsem tomu.“
Hlas, který vycházel se sluje, byl znásobený ozvěnou.
„Když mi řekli, že se vracíš, považoval jsem to za lež. Ale jak vidím, je to tak!“
Teprve nyní drak pomalu vyšel na denní světlo.
Ezan přimhouřil oči. Všichni draci mu připadali na chlup stejní, ale tohoto poznal naprosto bezpečně. Byl to ten, co na Onkriho chrlil oheň v jeho vzpomínkách. Ač nerozuměl jeho vrčení, ze sdílených pocitů pochopil, že se Onkrimu vysmívá.
„Co bys rád?“ zeptal se Nafis ledově.
„Cítím se být součástí roje. Chci požádat o návrat,“ řekl Onkri s maximálním klidem, jakého byl schopen. Bylo to sice jen divadlo, ale řečeno to být muselo, aby nikdo neměl pochyby.
„Dnes asi z údivu nevyjdu,“ zavrtěl vůdce hlavou. „Proč se chceš vracet, když sis našel nový životní úděl? Slyšel jsem, že žiješ s nějakou kentauřicí a řekl bych, že se ti to muselo hodně zalíbit, když ses stal koněm.“
Mezi draky to zašumělo a ozvalo se i několik posměšných zakrákání.
Onkri jen stiskl čelisti.
„Teplá stáj, oves k žrádlu,“ pokračoval Nafis, „jen doufám, že z tebe neudělali valacha.“
Tohle už Onkri nevydržel a zařval: „Jen se posmívej! Ale zahrň do toho posměchu i mou slabost, která způsobila, že jsi teď na živu.“
„Ale!“ zvedl Nafis víčka. „A kdy jsi to byl ke mně tak šlechetný?“
Onkri zavrčel: „Všichni věděli, kde je mé slabé místo, ale nikomu nevadilo. Jen ty jsi toho zneužil! Hájil ses starostí o sílu letky, ale ve skutečnosti ti šlo o ni.“ Ukázal na Siktain sedící strnule na svém místě.
„Nenechal bych se vyhnat! Stačilo tě jen přiškrtit a tvůj oheň by ti nebyl nic platný. Jenže jsem nechtěl. Nechtěl jsem zabíjet vlastní krev. Proto jsem raději odešel, abych náš roj nerozeštvával. Ale teď jsem zpět a žádám úkol, nic víc po tobě nechci. Podvolím se, ať už bude výsledek jakýkoliv.“
Nafis nahnul hlavu kupředu. „Žádáš úkol? Nezlob se, ale je těžké vymyslet dračí úkol pro koně. Nebude lepší promluvit si o tom s tvým pánem?“
Onkri se napřímil. „Není to můj pán! Je to... přítel. Bude součástí uložené zkoušky. Pokud vím, tak zvyk mi to dovoluje,“ dodal.
Drak v portálu chvíli uvažoval, zatím co v okolí to vzrušeně hučelo.
„Dobrá tedy,“ řekl pomalu. „Bude se to týkat vás obou. Jestliže jsi si teď jistý, že už máš dost sil, dokončíme to, co jsme před devatenácti lety začali. Můj úkol zní: zabij mě!“
Onkri jen lehce kývnul hlavou. „Přijímám!“
Nafis jen hodil okem po skleslé Siktain, hromově zařval a vznesl se do výšky.
Onkri otočil hlavu na Ezana. „Je rozhodnuto. Připrav si luk, příteli.“
Ezan se sice ledacos domyslel z myšlenek, které se kolem draka proháněly jako roj rozzuřených sršňů, ale přesto se raději ujistil: „Bude souboj?“
„Ano,“ odpověděl Onkri a vystartoval.
Ezan si přitáhl řemen kolem pasu a sundal vak s vodou. „Zdá se mi o hodně menší než ty,“ prohodil, zatím co si kropil kožich i kapuci.
„Ano, ale je tím i obratnější. A hlavně má oheň.“
„Kolik?“ zeptal se Ezan, odhodil prázdný vak a vytáhl luk z pouzdra.
„Když jsem tu žil, byl schopen slušně plivnout třikrát do hodiny. To je hodně a on na to byl náležitě hrdý. S věkem se tahle schopnost ještě zvyšuje. Dnes to může být i šestkrát.“
„Jak daleko?“ Ezan si zajistil luk řemínkem, který si omotal kolem pravého zápěstí.
„Přibližně tři délky.“
„Takže asi sedmdesát kroků. To máme ještě rezervu,“ řekl Ezan a vytáhl si šíp, na jehož hrotu byla nalepená kulička vosku. „Jdeme na to!“
Zpočátku to vypadalo jako nevinný výlet v oblacích. Oba draci pomalu kroužili a stoupali výš a výš. Ve skutečnosti se však pokoušeli nabrat co největší výšku proto, aby měli dost manévrovacího prostoru a zároveň otestovali síly toho druhého.
Ezan se díval po jejich protivníkovi, který na tu vzdálenost vypadal spíš jako větší pták.
„Jak bude útočit?“ zeptal se.
„Nejspíš rychle přiletí, plivne a zase se vzdálí,“ řekl Onkri. „Ví, že na něj nedosáhnu, ale ví i to, že když se mi dostane na délku nohy, prohraje.“
Byli tak vysoko, že se jim Nafis chvílemi ztrácel v chuchvalcích mraků. Onkri najednou znejistěl. Ezan si v tu chvíli uvědomil, že druhý drak měl už dávno vyletět z mraku, který před chvilkou pohltil jeho siluetu.
„Pozor!“ štěknul Onkri.
Byl to jen zlomek vteřiny, snad jen tušení, než skutečný smyslový vjem. V mračnu, snad jen padesát kroků od nich, se najednou objevilo temnější místo a z něj vylétl Nafis. Tiše, jako blesková smrt.
Ezan vystřelil. Drak však udělal rychlý obrat a ukončil svůj útok dřív, než začal. Pomalu se zase stáhl na svou vzdálenost.
Ezanova rána byla uspěchaná. Drak ho překvapil, a tak vystřelil, aniž by si pořádně uvědomil, co dělá. „K sakru!“ zaklel a vylovil další šíp. Musel přitom otevřít víko goritasu a zase ho zavřít, aby šípy nevypadaly, kdyby se Onkri nějak nečekaně naklonil. To zabralo čas.
„Jenom klid. Zatím si nás jen oťukává. Nechce nic nechat náhodě, prevít!“ odplivl si jeho drak. V zápětí vyletěl několika silnými tempy vzhůru a nabral směr k odlétajícímu Nafisovi. Ezanovi se přesně vybavila jeho představa. Onkri využil malou výškovou převahu a pustil se šikmo dolů. Tím získal na rychlosti.
Ezan napjal tětivu a zamířil. Odhadoval, rychle se zmenšující vzdálenost mezi Onkrim a Nafisem. Ten je sice na chvíli ztratil ze zřetele, ale včas si všiml nebezpečí a mrštně sebou hodil na bok zrovna v okamžiku, kdy Ezan vystřelil. Šíp ho tak těsně minul. Nafis zařval a prakticky na místě se lopingem otočil proti směru svého letu. V mžiku se tak ocitl nad Onkrim, který ho svým manévrem podletěl. Srovnal rychlost a začal ho pronásledovat.
Ezan horečně lovil šíp a přitom se otáčel, aby zjistil, jak je jejich protivník daleko. Kapuce ho přitom hodně omezovala a vítr mu hnal její chlupy do očí.
Nafis mohl být tak na dvě délky za Onkrim, když najednou prudce zrychlil a nalétl trochu výš. Ezan, který ho měl v zádech, se nedokázal natočit tak, aby mohl vystřelit. Jen zahlédl, jak se zlověstně zašklebil a tak podivně se nadechl. V zápětí se Onkri, varován tím, co Ezan viděl, nahnul na bok a zatočil prudce vlevo.
Plamen je minul asi jen o sáh.
Ezan sice věděl, že při tomhle boji k něčemu podobnému určitě dojde, přesto ho žár plamene zaskočil. Jen si rukávem zakryl obličej. Prudkost Onkriho manévru s ním mocně zacloumala v sedle. Žaludek se mu obrátil na ruby a hlava se zatočila. Jako ve snách uviděl před sebou siluetu dračího těla. Zvedl luk a vystřelil. Následovalo ohlušující bolestné zařvání.
„Trefa!“ vyhrkl Onkri.
Ezan si odhrnul okraj kapuce a ohlédl se po vzdalujícím se drakovi. „Dostal to jen do zadní nohy. Být to o půl sáhu blíž k páteři, je prakticky po boji. Škoda!“
„Alespoň máme jistotu, že ti zpropadení trpaslíci opravdu nelhali. Dračími šupinami to skutečně projde,“ zafuněl Onkri, jak nabíral ztracenou výšku.
Tohle byl však na dlouho poslední úspěšný výpad. Nafis byl skutečně vynikající letec a, i přes zranění, měl na Onkriho hodně navrch. Držel si iniciativu a žádný z jeho manévrů se nedal předvídat. Nejhorší však bylo, že si velmi dobře všiml a ověřil, že Ezan velmi obtížně vykrývá levou stranu, a právě odtud vedl většinu svých úderů.
Boj se začínal protahovat a Ezan cítil, jek na Onkriho stále více doléhá únava. Draci se s každou další potyčkou stále víc a víc přibližovali k zemi.
Nafis se najednou vzdálil. Viditelně pomalejším klouzavým letem opsal kruh a blížil se k Onkrimu zprava a navíc musel stoupat. Oba přátelé byli docela vděční za chvilku oddechu, ale bedlivě sledovali každý drakův pohyb, protože očekávali nějaký úskok. Nicméně, když Ezan viděl, v jak výhodné střelecké pozici mu soupeř nalétává, pečlivě zamířil a vystřelil. Jenže v ten okamžik udělal Nafis najednou neuvěřitelně rychlý výkrut. Šíp mu sice škrtnul o hrudní pláty, ale vůbec nijak mu neublížil.
Ezan bleskově vytáhl další šíp, ale pouzdro tentokrát nezavřel, aby neztratil drahocenný čas. Než však stačil zamířit, drak bleskově mávnul křídly a dobře z deseti sáhů přímo na něj vychrlil svůj plamenný dech.
Onkri si až v posledním okamžiku uvědomil, co má Nafis za lubem. Už však nedokázal uhnout stranou. Stačil se jen za letu otočit, a aby ochránil chlapce, nastavil pekelnému žáru své břicho.
Ezan pocítil strašný žár a oslepil ho oheň, který zaplál všude okolo. Zároveň uslyšel strašný Onkriho řev plný bolesti. Při otočce mu luk vypadl z ruky a nemít ho na řemínku, nejspíš by o něj přišel. V rudé záplavě se jako černý déšť sypaly nad jeho hlavu šípy z otevřeného goritasu.
Onkri dokončil obrat a prchal strmě dolů. Podařilo se mu sice uhnout největšímu náporu ohně, ale plameny mu olízly břicho, hrudník a krk. Ezan vnímal jeho bolest přefiltrovanou skrze myšlenky, takže si velmi dobře uvědomoval, že nesmírně trpí. Když obhlédl svůj stav, zjistil, že srst jeho kožichu je úplně spálená. Druhý takový zásah už by nepřežil. I postroj musel být poškozený, protože sedlo se na dračích zádech začalo povážlivě přesouvat podle toho, na kterou stranu se Onkri naklonil.
V tom koutkem oka zpozoroval, že z mračna zplodin, které zbyly po ohňovém útoku, vylétl plnou rychlostí Nafis. Zatím byl daleko, protože těžší Onkri letěl k zemi rychleji, ale až bude muset za pár okamžiků vyrovnat svůj let, bez problémů je dostihne.
Onkri s bolestným zavytím mávl křídly, aby se vyhnul jednomu z vyšších skalisek. Nafis se rychle přibližoval. Jeho útok byl už jen otázkou okamžiku. Když v tom se k němu ze strany přihnala Siktain a vrazila mu plnou svou silou do boku. Zaskočený drak ztratil rovnováhu a vybočil ze svého směru. Dračice se ho chytla jako klíště a s vrčením ho strhla k zemi. Těsně před dopadem ho však pustila a oba tvrdě přistáli na úpatí kopce.
„Nedovolím ti ho zabít!“ zařvala Siktain rozhodně, pak ale její bojovnost ochabla. „Prosím, nech ho letět,“ zaškemrala. Nafisova autorita jako vůdce a jejího druha ji přece jen držela zpátky a netroufla si proti němu použít své zbraně.
Nafis se k ní dobelhal. Pravou zadní nohu měl zbrocenou krví. „Ty zrádkyně!“ zasyčel jí přímo do obličeje. Ohlédl se po Onkrim, pak se zase zamračil na svou družku. „Tohle si ještě vyřídíme!“ Roztáhl křídla a ztěžka vzlétl.
Onkri periferně zahlédl, co se za ním děje. Sáhl si přední tlapou na hrudník a sykl bolestí. „Chudák Siktain, pořád je mi věrná,“ řekl spíš pro sebe. Trochu se vzchopil. „Je konec, příteli! Vysadím tě a někam se skryješ. Já ho odlákám, abys mohl utéct.“
Ezana ta slova vyděsila. „To ne! Tohle neudělám!“
„Není jiná možnost. Už nemáš šípy a já ho nedokážu zničit!“
„Mám ještě šípy od Malvíny,“ zakřičel Ezan a rozvázal druhý toulec.
„S železnými hroty nic nezmůžeš. On může pořád plivat. Má toho ještě dost.“
„Ne, to ne! Neopustím tě!“ křičel Ezan a do očí se mu draly slzy. „Jsme k sobě připoutaní, vzpomínáš? A je to něco silnějšího, než pitomý kus vepřovice.“ Praštil pěstí do sedla. „Půjdu tam, kam půjdeš ty a jestli máš umřít, tak já chcípnu s tebou! Rozumíš?!“
Drak k němu natočil hlavu. „Ta chvíle je blízko,“ řekl smutně.
„Ne! Mám plán. Vsadíme všechno na jednu kartu,“ zaskřípal Ezan zuby a vytáhl válečný šíp. Věděl, co musí udělat a doufal, že drak to v jeho mysli vidí taky.
„Dobrá tedy,“ přikývl Onkri a obrátil se vstříc Nafisovi, který se znova objevil na obloze. „Není co ztratit.“
Ezan založil šíp na tětivu a přidržel si ho palcem na soše luku. Levou rukou si strhl z hlavy kapuci, která mu teď už stejně byla k ničemu.
Blížili se k drakovi zleva a mírně zespodu.
Ezan pevně uchopil tětivu třemi prsty.
Nafis se rychle přibližoval.
„Veverka,“ řekl si tiše Ezan a zvedl luk. „Je to jen veverka!“
Dračí silueta byla stále větší. Onkri začal zrychlovat.
„A když se loví veverka…“ Ezan sledoval Nafise.
„…tak se nesmí…“ Předepjal tětivu. Onkri sebral veškeré své zbývající síly, zařval a udělal prudký obrat vlevo. Tím přeťal dráhu jeho letu a ocitl se přímo před tlamou plnou zápalných slin.
„…poškodit kožich!“ zařval v ten moment Ezan, napnul tětivu tak, že mu div nepopraskaly svaly v ruce a vystřelil.
Nafis vypustil oheň.
Místo dlouhého smrtícího paprsku se však objevil jen velký ohnivý oblak. Onkri bez větších potíží udělal převrat doleva a propadl se o dvacet sáhů níž, aby unikl žáru. Ezan se rychle otočil. Pekelný mrak se rychle zmenšoval a měnil v černý kouř. Vtom z něj vylétl Nafis. Z tlamy mu šlehal oheň a dělal za ním dlouhý rudý chvost. Křídla měl roztažená jen částečně a jeho let stále víc připomínal spíš pád. Ezanův šíp mu trčel z oka, zaražený až po opeření. Vzhledem ke své délce musel projít oční dutinou a poškodit mozek. Když se zápalné sliny vyčerpaly, dračí tělo už jen bezvládně padalo, než se rozbilo o tvrdá skaliska.
Onkri těžce oddechoval, ale letěl dál. Zpomalil a začal plachtit. Ezan se díval, dokud si nebyl jist, že se Nafis už neobjeví. Zvedl luk nad hlavu. „Vyhráli jsme!“zakřičel v přívalu náhlé euforie. V tom si všiml, že z nedalekého hnízdiště se vznesl drak. Za ním další a další, až celý roj rudohnědých draků létal povětřím a z té dálky draci vypadali jako vosy.
Ezan poklepal Onkrimu na krk. „Bratře, máme potíže. Tolik jich nezvládneme!“
Kolem Onkriho se však šířil klid, který jeho obavy dokonale ukolébal.
„Neboj se, nejdou se pomstít,“ řekl drak unaveně. Po jeho pravici se objevila Siktain a srovnala s ním tempo.
„Porazili jsme Nafise, který byl vůdcem,“ vysvětlil pomalu. „Teď jsme tím pádem zaujali jeho místo.“
„Jak my? Snad ty!“ nechápal Ezan.
„Ne, udělali jsme to společně, takže společně i povedeme roj.“
Ostatní draci je pomalu doháněli a řadili se do nerovnoměrné formace. Ezan se po nich jen udiveně ohlížel.
„Je to veliká zodpovědnost. Na nás teď bude záležet osud roje. Zda bude žít v dostatku, nebo strádat. Kam poletí, kde bude sídlit. My jsme teď roj a roj je námi. Kdokoli ublíží roji, je naším nepřítelem…“
Ezan nemohl draky pořádně spočítat, ale odhadoval, že je jich kolem na obloze asi dvě stě.
„…a kdokoli ublíží někomu z nás, poštve proti sobě roj.“
Onkri se ve svém výkladu najednou zarazil a ohlédl se. „Jak jsi říkal, že se jmenuje ta tlupa, co vyhladila tvou vesnici?“

KONEC