Gurmet Horáce McLameniho
GURMET HORÁCE McLAMENIHO
„Pánové seznamte se prosím.“ Ferdinand Jetrný, generální ředitel firmy BROSTEK, pokynul rukou. „Náš nový young manager logistiky, pan inženýr Dobeš.“
Tadeáš se trochu vyplašeně podíval po devíti mužích usazených u dlouhého stolu – drahá saka, zlaté spony v kravatách, iPody, které snad ještě nebyly ani v prodeji. Stále nějak nemohl uvěřit tomu, že teď je vlastně jedním z nich.
Poté, co se mu firma, kde pracoval, rozpadla takřka pod zadkem, sháněl práci skoro tři měsíce. Přihlašovat se do konkursu, pořádaného brostekem, se mu moc nechtělo. Neměl rád tyhle mamutí společnosti, ale jiné možnosti se mu prostě najít nepodařilo. Stejně hodně pochyboval, že by mohl uspět. A najednou mu včera večer zazvonil telefon, a ženský hlas s profesionálním přízvukem mu oznámil, že nastupuje ráno v devět.
Měl trošku strach. Věděl, co bude dělat. Jeho práce se nebude v ničem lišit od toho, čemu se věnoval už od absolvování školy, ale poprvé to bude v manažerské funkci. Bílé límečky pro něj byly do té doby „ty zatracený ňoumové, co do všeho strkají svý frňáky a nenechají jednoho v klidu dělat“, a teď byl najednou na jejich straně barikády.
Malá kuchyňka představovala obdobu kantýny. Jen se tu člověk nemusel mačkat ve frontě, aby mu obtloustlá prodavačka dala pár koleček předraženého salámu pochybné kvality a gumový rohlík. Jídlo tu prostě leželo, a každý si mohl vzít, nač měl právě chuť. Ceny se rozpouštěly v režiích.
Tadeáš si posloužil kávou z presa. Jen stihl trošku usrknout, když dovnitř nakoukl Ervín, jeden z jeho kolegů. „Á, tady seš,“ usmál se a vstoupil. „Mám pro tebe ty podklady, co jsi chtěl.“ Podal mu slohu.
„Dík, hned se na to mrknu,“ řekl Tadeáš a odložil hrnek.
„Tys byl ráno u starýho. O co šlo?“ zamračil se Ervín.
Tadeáš se trochu provinile usmál: „Dostal jsem instrukce.“
„Jebal tě za expedici, co?“ odtušil Ervín.
„Jo,“ povzdechl si Tadeáš, „když to je problém. Ti chlapi to prostě neumí zabalit správně, musel jsem jim to ukázat a pár těch beden jim připravit. Víš, k takovým věcem se musí přistupovat úplně...“
„Ne!“ zarazil ho kolega. „Je úžasný, že to chceš mít všechno v pořádku, ale tohle není tvoje práce.“
„To mi říkal i generální,“ pokrčil Tadeáš rameny. „Ale jak to mám tedy udělat?“
„Musíš zatlačit na vedoucího expedice. On je zodpovědný za stav, v němž zboží opouští fabriku. Když to bude blbě, tak ho prostě zjebeš a hotovo. Ať si on sám zjišťuje, jak to má být udělaný.“
„To si nemyslím,“ oponoval Tadeáš, „někdo jim to přece musí ukázat, aby...“
„Ty ale rozhodně ne!“ štěkl na něj Ervín. „Udělal jsi ze sebe akorát blbce. Ještě teď se skladníci chechtají, jak jsi jim zabalil půlku zakázky, a chystají se, že ti pořídí montérky. Hele, já chápu, že seš možná zvyklej dělat to všechno přímo, ale s tím je konec! Seš manažer, a jako takovej nejsi placenej za to, co děláš, ale za to, že zodpovídáš. Je na tobě, jak si tu zodpovědnost rozdělíš, ale nemůžeš osobně balit každej krám, kterej jde vocaď do světa. Na to máš lidi.“
„To mám chodit a dupat po nich jako dráb?“ zamračil se Tadeáš.
„Jak ti to mám sakra vysvětlit?“ rozhodil Ervín rukama. „Podívej, ber to tak, že oni jsou ovce a ty dravec. Musíš je žrát. Ono se jim to samozřejmě nebude líbit, ale když to neuděláš, chcípneš hlady. Ovšem ony pak chcípnou taky, protože ty se staráš o to, aby prosperovaly a měl jsi z nich užitek.“ Ervín chtěl svou svéráznou teorii ještě rozvést, ale přerušilo ho otevření dveří. Do kuchyňky vešel ředitel obchodního oddělení Marek. Přesnější by však bylo říct, vploužil se. Měl strašlivé kruhy pod očima a mířil přímo ke kávovaru.
„No, potěš protěž! Takhle se chodí do práce?!“ obořil se na něj Ervín a podíval se významně na velké nástěnné hodiny.
Muž do sebe obrátil hrnek kávy a zašeptal: „Nechce se mi žít, tak mi to ještě nezhoršuj tím, že na mě mluvíš.“
„O mě nejde, chtěl tě starej. V devět byla mimořádka.“
Marek zaúpěl: „Už nikdy víc k Horácovi!“
Ervín nadzvedl obočí a vědoucně se usmál: „To ledacos vysvětluje. Koukám, že jste to tam museli pořádně roztočit.“
„Ani mi nemluv!“ Marek mávl rukou. „Dostal jsem co proto. Ale nadlábl jsem se, jen co je pravda.“ Usmál se a do očí se mu začala vracet jiskra. „Stará si to taky moc pochvalovala.“
Ervín najednou luskl prsty a obrátil se na Tadeáše. „Tohle by ti mohlo pomoct,“ řekl spíš pro sebe. „Hele, Tede, jaké máte se ženou záliby?“
Tadeáše otázka trochu zaskočila. „No... tak různě. Já jezdím na kole, ona hodně čte...“
„A chodíte do divadla, nebo do kina? Prostě, jaké máte kulturně společenské vyžití? “ vyzvídal jeho kolega a usmíval se u toho od ucha k uchu. Marek si nalil další kávu a klouzal pohledem z jednoho na druhého.
„Do divadla... občas,“ připustil Tadeáš.
„Výborně, tak dnes půjdete do restaurace,“ oznámil mu Ervín. „Groboltova ulice, takový červený vývěsní štít. Nemůžeš to minout.“
„Počkej, ale já chtěl dneska...“ pokusil se Tadeáš zaprotestovat.
„Půjdete tam,“ pokračoval Ervín, jako by ho neslyšel, „a objednáte si speciální menu.“
Marek odložil prázdný hrnek a tázavě se na něj podíval.
„Odvoláš se na mě, kdyby to nepomohlo, ukážeš jim tohle.“ Ervín vytáhl z kapsy malé kolečko na řetízku. Vypadalo jako zlatá mince se složitou keltskou svastikou. Podal ho Tadeášovi.
„Myslíš, že je to dobrej nápad,“ naklonil se k němu Marek.
„Co by ne!?“ utrhl se na něj Ervín. „Chodíme tam přece všichni.“ Usmál se na zaraženého Tadeáše.
„Slibuju, že až odtam odejdeš, budeš někdo jinej. Ale nesmíš se bát!“
Tadeáš byl ženatý jen krátce. Se svou ženou Lýdií se poznali na studiích a vzali se čtrnáct dní po promoci. Mel ji rád takovou, jaká byla, i když se od té doby, co nastoupil u brosteka, začala chovat malinko snobsky. Když jí řekl, že dostal pozvání do restaurace, kam chodí manažeři jejich firmy, oči se jí rozzářily a okamžitě pustila z hlavy program, který měli ten den naplánovaný. Natáhla na Tadeáše nejlepší oblek, co měl a sama div ještě neuháněla do nedalekého butiku, aby koupila nové šaty pro sebe.
Taxík je přivezl přímo před restauraci. Fasáda zářila novotou a mramorové schodiště s velkými prosklenými dveřmi bylo proti ostatní zástavbě v ulici jako pěst na oko. Nad vchodem se skvěl obrovský vývěsní štít s nápisem: Horace McLamenis gurmet.
Interiér byl rovněž dosti svérázný. Architekt se patrně pokoušel vytvořit prostředí anglické lidové hospody, ale s využitím těch nejmodernějších a nejdražších stavebních prvků. Celek však působil značně neosobně, chaoticky a křečovitě.
Tadeáš hned v prvním okamžiku pojal k tomuto místu nedůvěru. Uvědomil si však, že chladnou a stísněnou atmosféru vyvolává i fakt, že lokál je úplně prázdný.
Lýdii však nic z toho nevadilo. Dychtivě se nahrnula dovnitř a ohromeně si prohlížela historizující osvětlení, nebo skleněné výplně přepážek, s leptanými svastikami.
Vybrali si stůl pro dva a usadili se.
Číšník se objevil až po pěti minutách. Měl na sobě kilt. Přinesl jídelní lístek a s nevlídným profesionálním úsměvem se zeptal, co si dají k pití.
Tadeáš uvažoval, že o Skotské kuchyni nikdy neslyšel, tedy pokud taková vůbec existovala. Skotsko je hornatou studenou zemí, kde si na nějaké gurmánské výstřelky nikdy nepotrpěli. Proto zvědavě otevřel knihu s nabídkou.
Nenadchla ho. Základem většiny jídel bylo hovězí maso utopené v nějakém šíleném dressingu. Po moučnících se, po vlastních zkušenostech z návštěvy Británie, raději ani nedíval.
Jestliže z nabídky byl rozpačitý, tak cifry na druhé straně listu ho vysloveně zděsily.
„Pokud váháte, tak bych vám dnes mohl doporučit hovězí steak s chlebovou plackou v mátové omáčce,“ usmál se na něj číšník, který přinesl pití.
„Ne, děkuji,“ odmítl Tadeáš zdvořile. „Možná bych dal přednost speciálnímu menu. Díval jsem se, že v lístku ho nenabízíte.“ Mrknul tázavě na číšníka.
Ten úslužně zavrtěl hlavou. „Obávám se, že nic podobného nemáme.“
„Mám se odvolat na Ervína Kounského. To on mi vás doporučil,“ nadhodil Tadeáš.
Číšník se zamyslel. „Je mi líto, ale to jméno mi nic neříká.“
„A tohle?“ vytáhl Tadeáš Ervínův přívěsek.
Číšník ho vzal do ruky. „Dovolíte?“ Několikrát ho otočil v dlani a pak se lehce uklonil. „Moment strpení,“ řekl, otočil se na patě a odešel.
Lýdie se naklonila přes stůl. „Co to je?“
„Ale, to kolega...“ začal vysvětlovat Tadeáš, ale nedokončil to. K jejich stolu přišel vysoký, ramenatý muž.
„Dobry den, jmenuji se Horac McLameni,“ řekl velmi slušnou češtinou s lehkým přízvukem. „Vítejte v mém podniku. Smím si přisednout?“
Když oba překvapeně přikývli, posadil se na volnou židli a přívěsek položil před sebe. „Tohle je abonentní známka členů našeho klubu. Smím se zeptat, kde jste k ní přišel?“ zeptal se nevzrušeně. „Nesmíte se zlobit, ale je to velmi uzavřená skupina lidí, kteří dbají na své soukromí. Proto se ptám.“
„Půjčil mi ho pan Kounský, můj nový kolega z práce. Už jsem to říkal vašemu číšníkovi,“ vysvětlil Tadeáš.
„Z firmy martiton k nám pár lidí chodí,“ připustil McLameni.
„Já mluvím o brosteku,“ zarazil ho Tadeáš.
Majitel restaurace se usmál. „Jen malý test. Odpusťte.“ Vstal od stolu a pokynul rukou. „Myslím, že nic nebrání tomu, předložit vám naši speciální nabídku. Prosím, následujte mne.“
Prošli celým lokálem a McLameni jim úslužně přidržel dveře vedoucí do kuchyně a služební části podniku. Lýdie se naklonila blíž k Tadeášovi a špitla mu do ucha: „Je ten tvůj kolega důvěryhodný? Začíná mi to připomínat ten horor o Amirstánském beránkovi!“ Kysele se pousmála.
Tadeáš ji poplácal po ruce. „Jen klid! Prý sem chodí pravidelně, a zatím ho nikdo nesnědl.“
Prošli krátkou chodbou čpící po desinfekci a vstoupili do malé, prostě zařízené kanceláře. Jejich průvodce si tu sedl za stůl a z šuplíku vytáhl tenkou slohu.
„Opět se vám musím omluvit,“ řekl, zatím co z ní tahal nějaké papíry, „než přistoupíme k vlastnímu aktu, budeme muset učinit zadost také právní stránce.“ Vstal a každému z nich podal několik lejster. „Zde jsou smlouvy a příslušné podmínky, které vám doporučuji si pečlivě přečíst.“
Lýdie se na něj nechápavě podívala. „Ještě jsem nezažila, abych kvůli večeři musela podepisovat nějaké dobrozdání.“
„To víte, naše nabídka je ojedinělá a chceme předejít určitým, řekněme nepříjemnostem,“ pokrčil rameny restauratér.
Tadeáš se pokusil začíst do drobného textu. Jeho představivost však pracovala na plné obrátky a nedokázal se soustředit. Slova mu vůbec nedávala smysl. Smluvní podmínky byly navíc velice obsáhlé, takže mu bylo jasné, že na jejich důkladné prostudování by potřeboval nejméně hodinu. Když došel k větě, která upozorňovala na to, že provozovna není odpovědná za zranění, která si způsobí klient sám, zarazil se. Ze všeho nejvíc měl chuť na místě se otočit a okamžitě odtud vypadnout, ale vzpomněl si na Ervínovo upozornění.
„Mně to stačí. Podejte mi pero,“ pronesl trochu rezignovaně. Jeho žena vypadala, že má ještě spoustu doplňujících otázek, ale když viděla, jak chladnokrevně podepisuje, přidala se.
„Výborně!“ usmál se na ně Horác a vložil jejich smlouvy zpět do složky. „Nyní už vám nic nebrání.“ Vyšel ven z kanceláře a zavolal do chodby: „Kamilé!“
„Nyní mne prosím omluvte. Velice rád bych se vám dál věnoval, ale jsou tu bohužel další povinnosti, které si žádají mou přítomnost,“ řekl na vysvětlenou. Mezitím do místnosti vstoupil menší muž v číšnickém obleku. Vedle svého zaměstnavatele vypadal subtilně, až neduživě.
„Tady Kamil se o vás postará,“ poplácal ho Horác po rameni. „Je to odborník na slovo vzatý. Neostýchejte se obrátit na něj s jakýmkoliv svým požadavkem.“ Sepjal ruce. „Nyní mi tedy nezbývá, než vám popřát dobrou chuť a příjemnou zábavu,“ rozloučil se a odešel.
Malý číšník si oba klienty změřil pohledem a nasadil profesionální výraz. „Následujte mne, prosím,“ vyzval je a vyšel ze dveří.
Tadeáš si pořád snažil vsugerovat, že vše, co se tu děje, je sice hodně nestandardní, ale pořád v mezích jakéhosi normálu. Teď mu ale začínal docházet pomyslný dech. Kamil je totiž provedl zamčenými dveřmi, za nimiž bylo úzké, ne příliš dobře osvětlené schodiště, vedoucí dolů. Ten tam byl moderní design. Stěny byly vybílené vápnem a chladné vlhko bylo s každým schodem citelnější.
Sešli přibližně o jedno patro do velké čtvercové místnosti s betonovou podlahou a mnoha dveřmi. Jedny z nich byly kovové. V silném rámu byly zapuštěny dvě masivní závory. Zrovna u těch se zastavili.
„Mohl bych vědět, co to tu je?“ už to Tadeáš nevydržel.
„Původně to byl masokombinát, a tohle jsou prostory po chladícím skladu. Pro naše potřeby perfektní místo,“ vysvětlil Kamil a odsunul závory, které přitom příšerně skřípaly.
V místnosti, která se skrývala za pancéřovými vraty, byla naprostá tma. Jediný vjem, který z ní Tadeáš měl, byl docela nepříjemný zatuchlý zápach.
„Jen pojďte,“ vyzval je jejich průvodce, když viděl, že oba se vstupem váhají.
„Tadeáši, já mám strach!“ zaprotestovala Lýdie.
„Neboj!“ chytil ji za ruku, i když samotnému se mu třásla kolena. Najednou to před nimi charakteristicky cinklo a číšníkovu tvář ozářil plamínek benzinového zapalovače. Vzápětí se místnost začala rozsvěcet. Tadeáš vydechl překvapením. Místnost měla kruhový půdorys a byla dost velká i nečekaně vysoká. Stěny byly částečně kamenné a částečně vyzděné starými cihlami. Strop podpíralo mohutné klenutí. Po celém obvodu ve výšce nějakých tří metrů se táhlo úzké korýtko, v němž hořel oheň – jediné osvětlení. Podlaha byla z udusané hlíny a uprostřed měla vybetonovaný plácek o průměru nějakých pěti metrů. Na něm spočíval velký kamenný žlab. Mimo něj tu nebylo žádné jiné vybavení. Tedy až na několik dlouhých řetězů zapuštěných do zdi a ukončených masivními železnými kruhy, které vypadaly jako obojky na nějaké obzvláště veliké psy.
Kamil je nechal chvíli se rozkoukat. „Úžasná atmosféra, že?“ pronesl konverzačním tónem. „Vzhledem k tomu, že jste tu dnes poprvé, bych měl pro vás nějaká doporučení. Předně si sundejte hodinky, náramky, prsteny a podobné věci. Máte dosti nevhodné oblečení, takže bych vám radil se také svléknout.“
Tadeáš s Lýdií se na něj překvapeně podívali. „Co prosím?“ zeptal se Tadeáš.
„Zapomeňte na to, že tu budu jen ve spodním prádle!“ zaprotestovala Lýdie.
„To ne,“ našpulil Kamil rty, „to by mělo jít dolů také, pokud se s ním chcete ještě shledat.“
„Počkat počkat počkat!“ Tadeáš se rozhodl tuhle trapnou situaci vyřešit. „Oč tu vlastně jde? Co se bude dít? My se sem přišli navečeřet, ne tu dělat striptýz!“
„Přirozeně, že jste tu kvůli jídlu. Proto se do restaurace chodí,“ řekl Kamil rozšafně. „Vaše večeře je připravená, můžu-li to tak říct. Jen se obávám, že takhle,“ ukázal na ně rukama, „ji nebudete schopni pozřít.“ Přivřel oko a potutelně se zeptal: „Vám nikdo nepopsal průběh našeho abonentního stolování?“
„Ani v nejmenším,“ zamračil se Tadeáš.
„V tom případě to pro vás bude zajímavé překvapení, o něž by nebylo správné vás připravit. Ale věřte mi, budete spokojeni!“
Podruhé si dnes musel Tadeáš připomínat Ervínova slova. Lýdie sice ještě chvilku trucovala, ale nakonec na tu hru přistoupila také. Číšník od nich převzal svršky, pečlivě si je přehodil přes předloktí a odnesl je z haly. Tadeáš si připadal trapně jen v trenýrkách (spodní prádlo se rozhodli si nechat) a bosý uprostřed špinavé sklepní místnosti. Ale jeho ponížení tím nemělo být ještě konec. Kamil se vrátil a odvedl je k nejbližší stěně. Shýbl se a zvedl jeden z kruhů opatřených řetězem. „Můžete se, prosím, malinko sehnout,“ požádal Lýdii. „Potřebuji vám to nasadit na krk. Malý bezpečnostní doplněk,“ dodal na vysvětlenou.
Lýdie zakoulela očima, ale zdálo se, že už rezignovala, protože sklonila hlavu.
„Pána bych prosil na opačnou stranu výběhu,“ usmál se číšník na Tadeáše.
Za okamžik tedy stáli oba připoutaní na řetězech každý na opačné straně místnosti. Ono to tedy připoutání ani nebylo . “Obojky“ sice neměly žádný spoj, kde by se daly otevřít, ale měly tak obrovský průměr, že se daly pohodlně přetáhnout přes hlavu i s velkou rezervou. Zbavit se jich by bylo věcí pouhého okamžiku.
Kamil musel mluvit docela nahlas, aby ho oba slyšeli: „Někteří hosté tu chtějí zůstat i přes noc. Budu s touto možností počítat.“
Lýdie se zatvářila zhnuseně: „To jako proč?“
„Byl to jen návrh. Nyní prosím o chvilku strpení, jídlo tu bude za malý okamžik,“ prohlásil Kamil, vyšel z haly a zavřel dveře. Bylo slyšet, jak za sebou zasouvá závory.
Tak tam stáli a koukali jeden na druhého. Lýdie najednou vyprskla smíchy: „My jsme ale dva pitomci! Ten tvůj kolega si z nás musel vystřelit.“
Smála se, ale Tadeáš cítil, že její nálada moc veselá není. Lýdie byla spíš pěkně naštvaná.
„A já toho mám tak akorát dost!“ prohlásila a popotáhla řetěz, aby si mohla sundat obojek.
V tu chvíli oheň v korýtku zasyčel, zahořel o poznání víc, a začal nabírat sytě zelenou barvu. Zelený plamen se postupně šířil kolem celé místnosti, jako by někdo do ohně nalil palivo, které se korytem šířilo stále dál a dál. Netrvalo dlouho a Tadeáš i Lidie se topili v záplavě zeleného světla.
„Ty si tu klidně zůstaň, ale já jdu domů!“ křičela Lidie a zápolila s těžkým kruhem kolem svého krku. Jenže obojek jako by se najednou zmenšil a o něco se jí zachytil. To něco byl jeden z řady dlouhých trnů, které ji začaly růst ze zátylku a zad. Nechápala, co se děje, pustila kruh a sáhla si do vlasů. Tadeáš s otevřenou pusou koukal, jak se jeho žena zvětšuje a obrůstá šupinami. Když pochopila, co se s ní děje, začala hrozně vřískat a mávat kolem sebe rukama, na nichž jí rostly dlouhé drápy.
I on pocítil podivné šimrání na celém těle. Podíval se na své břicho, které se pokrývalo bradavičnatou kůží. Zmocnila se ho panika, ale bylo to tak rychlé, že nestačil ani volat o pomoc. Neudržel se na nohou, které se mu začaly podlamovat. Zavrávoral a zakopl o svůj vlastní dlouhý ocas. Padl na zem, kde sebou zmítal a snažil se nějak zachytit svou mizející lidskou podobu. Jen letmo zahlédl svou ženu, jak částečně proměněná v nějaké obludné, plazu podobné zvíře, zuřivě škube řetězem. Napadlo ho, že takhle nějak by mohl vypadat drak bez křídel.
Svrbění přešlo v nepříjemné štípání a bolest. Navíc se zamotal do řetězu, který ho teď začal škrtit. Byl vyděšený, ale zároveň cítil, že se z téhle zapeklité situace musí nějak probojovat. Ostatní myšlenky se mu jaksi zasekly jedna do druhé. Jen podvědomě hledal toho, kdo mu to celé způsobuje. Zaměřil se na tu podivnou věc, co se mu obtáčela kolem těla. Pevně to chytil a snažil se to vytrhnout ze zdi. Řval u toho a vrčel. Nepolevil, ani když bolesti po chvíli ustoupily. Rozlícený vzteky bil do stěny, až se z ní drolily kousky kamenů, ale řetěz v ní vězel pevně.
Vyrušilo ho zaskřípání vstupních dveří. Bleskově se otočil, a uviděl, že do místnosti vešel člověk v lesklé kombinéze s kápí na hlavě, který před sebou hnal krávu. Zvíře bučelo a vzpouzelo se, ale on je doslova nastrkal doprostřed místnosti pomocí elektrické vidlice.
Tadeáš se na něj chtěl nejdříve vrhnout, ale dobytče ho zaujalo víc. Uvědomil si, že má strašný hlad. Zařval.
Člověk nechal krávu krávou a docela kvapně opustil místnost. Jalovice bučela a kroutila vyvalenýma očima. Tadeáš cítil její pach a sbíhaly se mi sliny. Její neklid a strach ho vzrušovaly až k nepříčetnosti. Jenže měl stále tělo omotané řetězem a nedosáhl na ni. Pokusil se po ní seknout přední tlapou, ale uskočila. Zlostně zařval a opět se pustil do boje s řetězovou smyčkou.
Místností se najednou mihl stín. Lidie, jejíž řetěz byl nezkrácený, chytila vřeštící krávu předními pařáty, přitáhla si ji k sobě a zakousla se jí do krku. Kráva sebou zmítala a vydávala příšerné zvuky, ale bylo vidět, že slábne. Pak to udělalo jen hlasité křup!, její tělo sebou ještě třikrát cuklo a definitivně ochablo. Dračice povalila mršinu na záda a začala z ní trhat vnitřnosti.
Tohle se Tadeáše dotklo, a dal to náležitě hlasitě vědět. On byl samec, on měl žrát jako první!
Jak se tak sebou cukal, část řetězu mu sklouzla níž, pak už mu stačilo jen se trochu natočit a byl volný. Dvěma skoky byl u jídla. Nejdřív však ztrestal neuctivou družku. Zařval na ni a uštědřil jí několik důrazných šťouchanců tlapou, až se skrčila a stáhla načepýřené hřbetní ostny. Teď musela ona opodál čekat, až se nažere její pán.
Jídlo si vychutnával a vybíral si ty nejlepší kousky. Nakonec si z těla odtrhl hlavu a odnesl si ji bokem, aby z ní vydoloval mozek. Zbytek krávy nechal Lýdii.
Jídlo ho uklidnilo a dostalo do mnohem přijatelnější nálady. Žvýkal si svůj zákusek, olizoval si tlapy a hlavu měl tak nádherně čistou. Jen ho začínala trápit žízeň. Sotva na to pomyslel, dveře se opět otevřely a ten stříbrný člověk tu byl zase. Tadeáše zase popadla bojová nálada. Vyskočil na nohy, hrozivě zavrčel a vycenil zuby. Muž si ho však valně nevšímal. Vešel dovnitř a táhl za sebou hadici zakončenou velkým ventilem. V pravé ruce držel paralyzér.
Tadeáš namáhal téměř veškerou kapacitu svého dračího mozku. Ten člověk donesl jídlo, ale teď žádné nemá. Co tady potom chce?! Mohl by mě ohrozit!
Když tedy dospěl k tomuto řešení, popoběhl a postavil se vetřelci do cesty. Ani Lidii se moc nelíbil, ale držela se zpátky.
Muž se zastavil a zavolal pevným hlasem: „Ustup!“
Tadeáš zavrčel ještě víc a vypustil z nozder obláček dýmu. Trošku se toho nečekaného pyrotechnického efektu i lekl. Na muže to však neudělalo vůbec žádný dojem. Jen zvedl vidlici.
Tadeáš tedy naznačil výpad. Jenže v tu chvíli muž nastavil svou zbraň a uštědřil mu elektrickou ránu přímo do čumáku. Drak se toho záblesku lekl a taky to dost bolelo. Než se však stačil stáhnout, obdržel další do ucha. Pak už se jen přikrčil a se syčením odcouval. Z bezpečné vzdálenosti ještě vrčel a cenil zuby, ale na muže i jeho zbraň se díval s respektem.
„Hodný!“ pochválil ho muž a šel dál. U koryta otevřel ventil a naplnil kamennou vanu vodou. Na to zase svinul hadici a odešel.
Oba draci se sešli uprostřed výběhu a hasili žízeň. Teď už Tadeášovi nechybělo opravdu nic. Podrbal se na boku a zívl si.
Lidie zachřestila svým řetězem.
Samice, napadlo Tadeáše, a jak pěkně voní! Obešel koryto, co mu řetěz dovolil, a drbnul do dračice čumákem. Ta se po něm ohnala a načepýřila se. Její reakce ho příjemně navnadila a zkusil to znova. Lýdie se přikrčila k zemi a ukázala mu zuby.
„Boj, boj, boj!“ hučelo v Tadeášově dračím mozku. Dlouho se nerozmýšlel a skočil po ní. Vyhnul se jejím ostnům a povalil ji na bok. Přetočila se na záda, vrčela a sekala po něm dlouhými drápy. Schytal několik hlubokých škrábanců, než se k ní dostal blíž, ale vzrušením ani nevnímal bolest. Otočil si ji tak, aby ho nemohla moc ohrozit a zakousl se jí do zátylku, čímž si ji zafixoval v bezpečné poloze. Udělal to však opatrně, aby jí moc neublížil. Pak už to bylo jen dílem okamžiku.
Kamil se s nadhledem odvrátil od pozorovacího okénka a povzdechl si: „Inu láska!“ Nasadil si opět kápi svého žáruvzdorného obleku a šel se věnovat dalším hostům.
Tadeáše probudil chlad. Jen se zavrtěl a víc se přitisknul k tomu teplu, co držel v náručí.
„Co blázníš?! Vždyť mě udusíš!“ zaprotestovala rozespale Lýdie. „A vrať mi peřinu!“
Pootevřel oko.
Leželi spolu na studené podlaze z dusané hlíny a místnost osvětlovalo jen pár plaménků v ohňovém žlabu vysoko na zdi. Vedle nich se válely dva železné obojky s dlouhými řetězy. Jeho žena se, stejně jako on, klepala zimou a byla neuvěřitelně špinavá a podrápaná. Přesto dál podřimovala a vypadala náramně spokojeně. Tadeáš si úplně nepamatoval, co se přesně stalo. Cítil se nesmírně rozlámaný, ale bylo mu jaksi dobře na duši.
Ozval se povědomý skřípavý zvuk. Ohlédl se ke dveřím.
„Dobré ráno!“ Kamil se usmíval jako měsíček na hnoji. Na předloktí měl přehozené dva župany.
„Kdybyste mě ráčili následovat, ukážu vám, kde je tu sprcha. V devět hodin se podává kontinentální snídaně.“
Tadeáš seděl ve firemní kuchyňce a hypnotizoval hrnek s kávou. Měl už druhý, ale vůbec to nezabíralo. V hlavě mu hučelo a nedokázal udržet myšlenky ani na té nejjednodušší věci. Když do místnosti vstoupili jeho dva kolegové, vzhlédl.
„Cháá! Podívej se na něho, jak kouká!“ zakřičel Marek a začal se smát.
„Rozhodně ne tak tupě jako ty, když ses vrátil poprvý,“ zpražil ho Ervín pohledem, ale ani on se neubránil úsměvu. „Tak co, jaké to bylo?“ zeptal se zhrouceného Tadeáše.
„Já vlastně ani nevím, co se tam dělo. Dokonce bych řek, že se mi to jen zdálo,“ odpověděl přiškrceným hlasem.
„Na to vem jed, že nezdálo!“ poplácal ho po rameni Marek, který si sedl na židli vedle něho.
Tadeáš k němu stočil opuchlé oči a zasněně se usmál. „V tom případě to bylo to nejsilnější a nejúžasnější, co jsem kdy zažil.“ Pak posmutněl. „Ale taky nejdražší. Ráno mi předložili účet, na kterej praskly veškerý naše úspory, a ještě si budeme muset vzít půjčku.“
„Jo kámo, tohle je zábava pro dravce,“ pokrčil Ervín rameny. „Ale nezoufej! Starej má pro tebe už připravenou smlouvu, kde máš takový zvýšení platu, že tě to do Vánoc postaví zase finančně na nohy.“
„No, alespoň bude na dárky,“ pokýval hlavou Tadeáš.
„Ale prdlajs!“ zamračil se s úsměvem Marek a společně na sebe s Ervínem mrkli. „Letos tam chceme uspořádat firemní adventní večírek.“
KONEC
„Pánové seznamte se prosím.“ Ferdinand Jetrný, generální ředitel firmy BROSTEK, pokynul rukou. „Náš nový young manager logistiky, pan inženýr Dobeš.“
Tadeáš se trochu vyplašeně podíval po devíti mužích usazených u dlouhého stolu – drahá saka, zlaté spony v kravatách, iPody, které snad ještě nebyly ani v prodeji. Stále nějak nemohl uvěřit tomu, že teď je vlastně jedním z nich.
Poté, co se mu firma, kde pracoval, rozpadla takřka pod zadkem, sháněl práci skoro tři měsíce. Přihlašovat se do konkursu, pořádaného brostekem, se mu moc nechtělo. Neměl rád tyhle mamutí společnosti, ale jiné možnosti se mu prostě najít nepodařilo. Stejně hodně pochyboval, že by mohl uspět. A najednou mu včera večer zazvonil telefon, a ženský hlas s profesionálním přízvukem mu oznámil, že nastupuje ráno v devět.
Měl trošku strach. Věděl, co bude dělat. Jeho práce se nebude v ničem lišit od toho, čemu se věnoval už od absolvování školy, ale poprvé to bude v manažerské funkci. Bílé límečky pro něj byly do té doby „ty zatracený ňoumové, co do všeho strkají svý frňáky a nenechají jednoho v klidu dělat“, a teď byl najednou na jejich straně barikády.
Malá kuchyňka představovala obdobu kantýny. Jen se tu člověk nemusel mačkat ve frontě, aby mu obtloustlá prodavačka dala pár koleček předraženého salámu pochybné kvality a gumový rohlík. Jídlo tu prostě leželo, a každý si mohl vzít, nač měl právě chuť. Ceny se rozpouštěly v režiích.
Tadeáš si posloužil kávou z presa. Jen stihl trošku usrknout, když dovnitř nakoukl Ervín, jeden z jeho kolegů. „Á, tady seš,“ usmál se a vstoupil. „Mám pro tebe ty podklady, co jsi chtěl.“ Podal mu slohu.
„Dík, hned se na to mrknu,“ řekl Tadeáš a odložil hrnek.
„Tys byl ráno u starýho. O co šlo?“ zamračil se Ervín.
Tadeáš se trochu provinile usmál: „Dostal jsem instrukce.“
„Jebal tě za expedici, co?“ odtušil Ervín.
„Jo,“ povzdechl si Tadeáš, „když to je problém. Ti chlapi to prostě neumí zabalit správně, musel jsem jim to ukázat a pár těch beden jim připravit. Víš, k takovým věcem se musí přistupovat úplně...“
„Ne!“ zarazil ho kolega. „Je úžasný, že to chceš mít všechno v pořádku, ale tohle není tvoje práce.“
„To mi říkal i generální,“ pokrčil Tadeáš rameny. „Ale jak to mám tedy udělat?“
„Musíš zatlačit na vedoucího expedice. On je zodpovědný za stav, v němž zboží opouští fabriku. Když to bude blbě, tak ho prostě zjebeš a hotovo. Ať si on sám zjišťuje, jak to má být udělaný.“
„To si nemyslím,“ oponoval Tadeáš, „někdo jim to přece musí ukázat, aby...“
„Ty ale rozhodně ne!“ štěkl na něj Ervín. „Udělal jsi ze sebe akorát blbce. Ještě teď se skladníci chechtají, jak jsi jim zabalil půlku zakázky, a chystají se, že ti pořídí montérky. Hele, já chápu, že seš možná zvyklej dělat to všechno přímo, ale s tím je konec! Seš manažer, a jako takovej nejsi placenej za to, co děláš, ale za to, že zodpovídáš. Je na tobě, jak si tu zodpovědnost rozdělíš, ale nemůžeš osobně balit každej krám, kterej jde vocaď do světa. Na to máš lidi.“
„To mám chodit a dupat po nich jako dráb?“ zamračil se Tadeáš.
„Jak ti to mám sakra vysvětlit?“ rozhodil Ervín rukama. „Podívej, ber to tak, že oni jsou ovce a ty dravec. Musíš je žrát. Ono se jim to samozřejmě nebude líbit, ale když to neuděláš, chcípneš hlady. Ovšem ony pak chcípnou taky, protože ty se staráš o to, aby prosperovaly a měl jsi z nich užitek.“ Ervín chtěl svou svéráznou teorii ještě rozvést, ale přerušilo ho otevření dveří. Do kuchyňky vešel ředitel obchodního oddělení Marek. Přesnější by však bylo říct, vploužil se. Měl strašlivé kruhy pod očima a mířil přímo ke kávovaru.
„No, potěš protěž! Takhle se chodí do práce?!“ obořil se na něj Ervín a podíval se významně na velké nástěnné hodiny.
Muž do sebe obrátil hrnek kávy a zašeptal: „Nechce se mi žít, tak mi to ještě nezhoršuj tím, že na mě mluvíš.“
„O mě nejde, chtěl tě starej. V devět byla mimořádka.“
Marek zaúpěl: „Už nikdy víc k Horácovi!“
Ervín nadzvedl obočí a vědoucně se usmál: „To ledacos vysvětluje. Koukám, že jste to tam museli pořádně roztočit.“
„Ani mi nemluv!“ Marek mávl rukou. „Dostal jsem co proto. Ale nadlábl jsem se, jen co je pravda.“ Usmál se a do očí se mu začala vracet jiskra. „Stará si to taky moc pochvalovala.“
Ervín najednou luskl prsty a obrátil se na Tadeáše. „Tohle by ti mohlo pomoct,“ řekl spíš pro sebe. „Hele, Tede, jaké máte se ženou záliby?“
Tadeáše otázka trochu zaskočila. „No... tak různě. Já jezdím na kole, ona hodně čte...“
„A chodíte do divadla, nebo do kina? Prostě, jaké máte kulturně společenské vyžití? “ vyzvídal jeho kolega a usmíval se u toho od ucha k uchu. Marek si nalil další kávu a klouzal pohledem z jednoho na druhého.
„Do divadla... občas,“ připustil Tadeáš.
„Výborně, tak dnes půjdete do restaurace,“ oznámil mu Ervín. „Groboltova ulice, takový červený vývěsní štít. Nemůžeš to minout.“
„Počkej, ale já chtěl dneska...“ pokusil se Tadeáš zaprotestovat.
„Půjdete tam,“ pokračoval Ervín, jako by ho neslyšel, „a objednáte si speciální menu.“
Marek odložil prázdný hrnek a tázavě se na něj podíval.
„Odvoláš se na mě, kdyby to nepomohlo, ukážeš jim tohle.“ Ervín vytáhl z kapsy malé kolečko na řetízku. Vypadalo jako zlatá mince se složitou keltskou svastikou. Podal ho Tadeášovi.
„Myslíš, že je to dobrej nápad,“ naklonil se k němu Marek.
„Co by ne!?“ utrhl se na něj Ervín. „Chodíme tam přece všichni.“ Usmál se na zaraženého Tadeáše.
„Slibuju, že až odtam odejdeš, budeš někdo jinej. Ale nesmíš se bát!“
Tadeáš byl ženatý jen krátce. Se svou ženou Lýdií se poznali na studiích a vzali se čtrnáct dní po promoci. Mel ji rád takovou, jaká byla, i když se od té doby, co nastoupil u brosteka, začala chovat malinko snobsky. Když jí řekl, že dostal pozvání do restaurace, kam chodí manažeři jejich firmy, oči se jí rozzářily a okamžitě pustila z hlavy program, který měli ten den naplánovaný. Natáhla na Tadeáše nejlepší oblek, co měl a sama div ještě neuháněla do nedalekého butiku, aby koupila nové šaty pro sebe.
Taxík je přivezl přímo před restauraci. Fasáda zářila novotou a mramorové schodiště s velkými prosklenými dveřmi bylo proti ostatní zástavbě v ulici jako pěst na oko. Nad vchodem se skvěl obrovský vývěsní štít s nápisem: Horace McLamenis gurmet.
Interiér byl rovněž dosti svérázný. Architekt se patrně pokoušel vytvořit prostředí anglické lidové hospody, ale s využitím těch nejmodernějších a nejdražších stavebních prvků. Celek však působil značně neosobně, chaoticky a křečovitě.
Tadeáš hned v prvním okamžiku pojal k tomuto místu nedůvěru. Uvědomil si však, že chladnou a stísněnou atmosféru vyvolává i fakt, že lokál je úplně prázdný.
Lýdii však nic z toho nevadilo. Dychtivě se nahrnula dovnitř a ohromeně si prohlížela historizující osvětlení, nebo skleněné výplně přepážek, s leptanými svastikami.
Vybrali si stůl pro dva a usadili se.
Číšník se objevil až po pěti minutách. Měl na sobě kilt. Přinesl jídelní lístek a s nevlídným profesionálním úsměvem se zeptal, co si dají k pití.
Tadeáš uvažoval, že o Skotské kuchyni nikdy neslyšel, tedy pokud taková vůbec existovala. Skotsko je hornatou studenou zemí, kde si na nějaké gurmánské výstřelky nikdy nepotrpěli. Proto zvědavě otevřel knihu s nabídkou.
Nenadchla ho. Základem většiny jídel bylo hovězí maso utopené v nějakém šíleném dressingu. Po moučnících se, po vlastních zkušenostech z návštěvy Británie, raději ani nedíval.
Jestliže z nabídky byl rozpačitý, tak cifry na druhé straně listu ho vysloveně zděsily.
„Pokud váháte, tak bych vám dnes mohl doporučit hovězí steak s chlebovou plackou v mátové omáčce,“ usmál se na něj číšník, který přinesl pití.
„Ne, děkuji,“ odmítl Tadeáš zdvořile. „Možná bych dal přednost speciálnímu menu. Díval jsem se, že v lístku ho nenabízíte.“ Mrknul tázavě na číšníka.
Ten úslužně zavrtěl hlavou. „Obávám se, že nic podobného nemáme.“
„Mám se odvolat na Ervína Kounského. To on mi vás doporučil,“ nadhodil Tadeáš.
Číšník se zamyslel. „Je mi líto, ale to jméno mi nic neříká.“
„A tohle?“ vytáhl Tadeáš Ervínův přívěsek.
Číšník ho vzal do ruky. „Dovolíte?“ Několikrát ho otočil v dlani a pak se lehce uklonil. „Moment strpení,“ řekl, otočil se na patě a odešel.
Lýdie se naklonila přes stůl. „Co to je?“
„Ale, to kolega...“ začal vysvětlovat Tadeáš, ale nedokončil to. K jejich stolu přišel vysoký, ramenatý muž.
„Dobry den, jmenuji se Horac McLameni,“ řekl velmi slušnou češtinou s lehkým přízvukem. „Vítejte v mém podniku. Smím si přisednout?“
Když oba překvapeně přikývli, posadil se na volnou židli a přívěsek položil před sebe. „Tohle je abonentní známka členů našeho klubu. Smím se zeptat, kde jste k ní přišel?“ zeptal se nevzrušeně. „Nesmíte se zlobit, ale je to velmi uzavřená skupina lidí, kteří dbají na své soukromí. Proto se ptám.“
„Půjčil mi ho pan Kounský, můj nový kolega z práce. Už jsem to říkal vašemu číšníkovi,“ vysvětlil Tadeáš.
„Z firmy martiton k nám pár lidí chodí,“ připustil McLameni.
„Já mluvím o brosteku,“ zarazil ho Tadeáš.
Majitel restaurace se usmál. „Jen malý test. Odpusťte.“ Vstal od stolu a pokynul rukou. „Myslím, že nic nebrání tomu, předložit vám naši speciální nabídku. Prosím, následujte mne.“
Prošli celým lokálem a McLameni jim úslužně přidržel dveře vedoucí do kuchyně a služební části podniku. Lýdie se naklonila blíž k Tadeášovi a špitla mu do ucha: „Je ten tvůj kolega důvěryhodný? Začíná mi to připomínat ten horor o Amirstánském beránkovi!“ Kysele se pousmála.
Tadeáš ji poplácal po ruce. „Jen klid! Prý sem chodí pravidelně, a zatím ho nikdo nesnědl.“
Prošli krátkou chodbou čpící po desinfekci a vstoupili do malé, prostě zařízené kanceláře. Jejich průvodce si tu sedl za stůl a z šuplíku vytáhl tenkou slohu.
„Opět se vám musím omluvit,“ řekl, zatím co z ní tahal nějaké papíry, „než přistoupíme k vlastnímu aktu, budeme muset učinit zadost také právní stránce.“ Vstal a každému z nich podal několik lejster. „Zde jsou smlouvy a příslušné podmínky, které vám doporučuji si pečlivě přečíst.“
Lýdie se na něj nechápavě podívala. „Ještě jsem nezažila, abych kvůli večeři musela podepisovat nějaké dobrozdání.“
„To víte, naše nabídka je ojedinělá a chceme předejít určitým, řekněme nepříjemnostem,“ pokrčil rameny restauratér.
Tadeáš se pokusil začíst do drobného textu. Jeho představivost však pracovala na plné obrátky a nedokázal se soustředit. Slova mu vůbec nedávala smysl. Smluvní podmínky byly navíc velice obsáhlé, takže mu bylo jasné, že na jejich důkladné prostudování by potřeboval nejméně hodinu. Když došel k větě, která upozorňovala na to, že provozovna není odpovědná za zranění, která si způsobí klient sám, zarazil se. Ze všeho nejvíc měl chuť na místě se otočit a okamžitě odtud vypadnout, ale vzpomněl si na Ervínovo upozornění.
„Mně to stačí. Podejte mi pero,“ pronesl trochu rezignovaně. Jeho žena vypadala, že má ještě spoustu doplňujících otázek, ale když viděla, jak chladnokrevně podepisuje, přidala se.
„Výborně!“ usmál se na ně Horác a vložil jejich smlouvy zpět do složky. „Nyní už vám nic nebrání.“ Vyšel ven z kanceláře a zavolal do chodby: „Kamilé!“
„Nyní mne prosím omluvte. Velice rád bych se vám dál věnoval, ale jsou tu bohužel další povinnosti, které si žádají mou přítomnost,“ řekl na vysvětlenou. Mezitím do místnosti vstoupil menší muž v číšnickém obleku. Vedle svého zaměstnavatele vypadal subtilně, až neduživě.
„Tady Kamil se o vás postará,“ poplácal ho Horác po rameni. „Je to odborník na slovo vzatý. Neostýchejte se obrátit na něj s jakýmkoliv svým požadavkem.“ Sepjal ruce. „Nyní mi tedy nezbývá, než vám popřát dobrou chuť a příjemnou zábavu,“ rozloučil se a odešel.
Malý číšník si oba klienty změřil pohledem a nasadil profesionální výraz. „Následujte mne, prosím,“ vyzval je a vyšel ze dveří.
Tadeáš si pořád snažil vsugerovat, že vše, co se tu děje, je sice hodně nestandardní, ale pořád v mezích jakéhosi normálu. Teď mu ale začínal docházet pomyslný dech. Kamil je totiž provedl zamčenými dveřmi, za nimiž bylo úzké, ne příliš dobře osvětlené schodiště, vedoucí dolů. Ten tam byl moderní design. Stěny byly vybílené vápnem a chladné vlhko bylo s každým schodem citelnější.
Sešli přibližně o jedno patro do velké čtvercové místnosti s betonovou podlahou a mnoha dveřmi. Jedny z nich byly kovové. V silném rámu byly zapuštěny dvě masivní závory. Zrovna u těch se zastavili.
„Mohl bych vědět, co to tu je?“ už to Tadeáš nevydržel.
„Původně to byl masokombinát, a tohle jsou prostory po chladícím skladu. Pro naše potřeby perfektní místo,“ vysvětlil Kamil a odsunul závory, které přitom příšerně skřípaly.
V místnosti, která se skrývala za pancéřovými vraty, byla naprostá tma. Jediný vjem, který z ní Tadeáš měl, byl docela nepříjemný zatuchlý zápach.
„Jen pojďte,“ vyzval je jejich průvodce, když viděl, že oba se vstupem váhají.
„Tadeáši, já mám strach!“ zaprotestovala Lýdie.
„Neboj!“ chytil ji za ruku, i když samotnému se mu třásla kolena. Najednou to před nimi charakteristicky cinklo a číšníkovu tvář ozářil plamínek benzinového zapalovače. Vzápětí se místnost začala rozsvěcet. Tadeáš vydechl překvapením. Místnost měla kruhový půdorys a byla dost velká i nečekaně vysoká. Stěny byly částečně kamenné a částečně vyzděné starými cihlami. Strop podpíralo mohutné klenutí. Po celém obvodu ve výšce nějakých tří metrů se táhlo úzké korýtko, v němž hořel oheň – jediné osvětlení. Podlaha byla z udusané hlíny a uprostřed měla vybetonovaný plácek o průměru nějakých pěti metrů. Na něm spočíval velký kamenný žlab. Mimo něj tu nebylo žádné jiné vybavení. Tedy až na několik dlouhých řetězů zapuštěných do zdi a ukončených masivními železnými kruhy, které vypadaly jako obojky na nějaké obzvláště veliké psy.
Kamil je nechal chvíli se rozkoukat. „Úžasná atmosféra, že?“ pronesl konverzačním tónem. „Vzhledem k tomu, že jste tu dnes poprvé, bych měl pro vás nějaká doporučení. Předně si sundejte hodinky, náramky, prsteny a podobné věci. Máte dosti nevhodné oblečení, takže bych vám radil se také svléknout.“
Tadeáš s Lýdií se na něj překvapeně podívali. „Co prosím?“ zeptal se Tadeáš.
„Zapomeňte na to, že tu budu jen ve spodním prádle!“ zaprotestovala Lýdie.
„To ne,“ našpulil Kamil rty, „to by mělo jít dolů také, pokud se s ním chcete ještě shledat.“
„Počkat počkat počkat!“ Tadeáš se rozhodl tuhle trapnou situaci vyřešit. „Oč tu vlastně jde? Co se bude dít? My se sem přišli navečeřet, ne tu dělat striptýz!“
„Přirozeně, že jste tu kvůli jídlu. Proto se do restaurace chodí,“ řekl Kamil rozšafně. „Vaše večeře je připravená, můžu-li to tak říct. Jen se obávám, že takhle,“ ukázal na ně rukama, „ji nebudete schopni pozřít.“ Přivřel oko a potutelně se zeptal: „Vám nikdo nepopsal průběh našeho abonentního stolování?“
„Ani v nejmenším,“ zamračil se Tadeáš.
„V tom případě to pro vás bude zajímavé překvapení, o něž by nebylo správné vás připravit. Ale věřte mi, budete spokojeni!“
Podruhé si dnes musel Tadeáš připomínat Ervínova slova. Lýdie sice ještě chvilku trucovala, ale nakonec na tu hru přistoupila také. Číšník od nich převzal svršky, pečlivě si je přehodil přes předloktí a odnesl je z haly. Tadeáš si připadal trapně jen v trenýrkách (spodní prádlo se rozhodli si nechat) a bosý uprostřed špinavé sklepní místnosti. Ale jeho ponížení tím nemělo být ještě konec. Kamil se vrátil a odvedl je k nejbližší stěně. Shýbl se a zvedl jeden z kruhů opatřených řetězem. „Můžete se, prosím, malinko sehnout,“ požádal Lýdii. „Potřebuji vám to nasadit na krk. Malý bezpečnostní doplněk,“ dodal na vysvětlenou.
Lýdie zakoulela očima, ale zdálo se, že už rezignovala, protože sklonila hlavu.
„Pána bych prosil na opačnou stranu výběhu,“ usmál se číšník na Tadeáše.
Za okamžik tedy stáli oba připoutaní na řetězech každý na opačné straně místnosti. Ono to tedy připoutání ani nebylo . “Obojky“ sice neměly žádný spoj, kde by se daly otevřít, ale měly tak obrovský průměr, že se daly pohodlně přetáhnout přes hlavu i s velkou rezervou. Zbavit se jich by bylo věcí pouhého okamžiku.
Kamil musel mluvit docela nahlas, aby ho oba slyšeli: „Někteří hosté tu chtějí zůstat i přes noc. Budu s touto možností počítat.“
Lýdie se zatvářila zhnuseně: „To jako proč?“
„Byl to jen návrh. Nyní prosím o chvilku strpení, jídlo tu bude za malý okamžik,“ prohlásil Kamil, vyšel z haly a zavřel dveře. Bylo slyšet, jak za sebou zasouvá závory.
Tak tam stáli a koukali jeden na druhého. Lýdie najednou vyprskla smíchy: „My jsme ale dva pitomci! Ten tvůj kolega si z nás musel vystřelit.“
Smála se, ale Tadeáš cítil, že její nálada moc veselá není. Lýdie byla spíš pěkně naštvaná.
„A já toho mám tak akorát dost!“ prohlásila a popotáhla řetěz, aby si mohla sundat obojek.
V tu chvíli oheň v korýtku zasyčel, zahořel o poznání víc, a začal nabírat sytě zelenou barvu. Zelený plamen se postupně šířil kolem celé místnosti, jako by někdo do ohně nalil palivo, které se korytem šířilo stále dál a dál. Netrvalo dlouho a Tadeáš i Lidie se topili v záplavě zeleného světla.
„Ty si tu klidně zůstaň, ale já jdu domů!“ křičela Lidie a zápolila s těžkým kruhem kolem svého krku. Jenže obojek jako by se najednou zmenšil a o něco se jí zachytil. To něco byl jeden z řady dlouhých trnů, které ji začaly růst ze zátylku a zad. Nechápala, co se děje, pustila kruh a sáhla si do vlasů. Tadeáš s otevřenou pusou koukal, jak se jeho žena zvětšuje a obrůstá šupinami. Když pochopila, co se s ní děje, začala hrozně vřískat a mávat kolem sebe rukama, na nichž jí rostly dlouhé drápy.
I on pocítil podivné šimrání na celém těle. Podíval se na své břicho, které se pokrývalo bradavičnatou kůží. Zmocnila se ho panika, ale bylo to tak rychlé, že nestačil ani volat o pomoc. Neudržel se na nohou, které se mu začaly podlamovat. Zavrávoral a zakopl o svůj vlastní dlouhý ocas. Padl na zem, kde sebou zmítal a snažil se nějak zachytit svou mizející lidskou podobu. Jen letmo zahlédl svou ženu, jak částečně proměněná v nějaké obludné, plazu podobné zvíře, zuřivě škube řetězem. Napadlo ho, že takhle nějak by mohl vypadat drak bez křídel.
Svrbění přešlo v nepříjemné štípání a bolest. Navíc se zamotal do řetězu, který ho teď začal škrtit. Byl vyděšený, ale zároveň cítil, že se z téhle zapeklité situace musí nějak probojovat. Ostatní myšlenky se mu jaksi zasekly jedna do druhé. Jen podvědomě hledal toho, kdo mu to celé způsobuje. Zaměřil se na tu podivnou věc, co se mu obtáčela kolem těla. Pevně to chytil a snažil se to vytrhnout ze zdi. Řval u toho a vrčel. Nepolevil, ani když bolesti po chvíli ustoupily. Rozlícený vzteky bil do stěny, až se z ní drolily kousky kamenů, ale řetěz v ní vězel pevně.
Vyrušilo ho zaskřípání vstupních dveří. Bleskově se otočil, a uviděl, že do místnosti vešel člověk v lesklé kombinéze s kápí na hlavě, který před sebou hnal krávu. Zvíře bučelo a vzpouzelo se, ale on je doslova nastrkal doprostřed místnosti pomocí elektrické vidlice.
Tadeáš se na něj chtěl nejdříve vrhnout, ale dobytče ho zaujalo víc. Uvědomil si, že má strašný hlad. Zařval.
Člověk nechal krávu krávou a docela kvapně opustil místnost. Jalovice bučela a kroutila vyvalenýma očima. Tadeáš cítil její pach a sbíhaly se mi sliny. Její neklid a strach ho vzrušovaly až k nepříčetnosti. Jenže měl stále tělo omotané řetězem a nedosáhl na ni. Pokusil se po ní seknout přední tlapou, ale uskočila. Zlostně zařval a opět se pustil do boje s řetězovou smyčkou.
Místností se najednou mihl stín. Lidie, jejíž řetěz byl nezkrácený, chytila vřeštící krávu předními pařáty, přitáhla si ji k sobě a zakousla se jí do krku. Kráva sebou zmítala a vydávala příšerné zvuky, ale bylo vidět, že slábne. Pak to udělalo jen hlasité křup!, její tělo sebou ještě třikrát cuklo a definitivně ochablo. Dračice povalila mršinu na záda a začala z ní trhat vnitřnosti.
Tohle se Tadeáše dotklo, a dal to náležitě hlasitě vědět. On byl samec, on měl žrát jako první!
Jak se tak sebou cukal, část řetězu mu sklouzla níž, pak už mu stačilo jen se trochu natočit a byl volný. Dvěma skoky byl u jídla. Nejdřív však ztrestal neuctivou družku. Zařval na ni a uštědřil jí několik důrazných šťouchanců tlapou, až se skrčila a stáhla načepýřené hřbetní ostny. Teď musela ona opodál čekat, až se nažere její pán.
Jídlo si vychutnával a vybíral si ty nejlepší kousky. Nakonec si z těla odtrhl hlavu a odnesl si ji bokem, aby z ní vydoloval mozek. Zbytek krávy nechal Lýdii.
Jídlo ho uklidnilo a dostalo do mnohem přijatelnější nálady. Žvýkal si svůj zákusek, olizoval si tlapy a hlavu měl tak nádherně čistou. Jen ho začínala trápit žízeň. Sotva na to pomyslel, dveře se opět otevřely a ten stříbrný člověk tu byl zase. Tadeáše zase popadla bojová nálada. Vyskočil na nohy, hrozivě zavrčel a vycenil zuby. Muž si ho však valně nevšímal. Vešel dovnitř a táhl za sebou hadici zakončenou velkým ventilem. V pravé ruce držel paralyzér.
Tadeáš namáhal téměř veškerou kapacitu svého dračího mozku. Ten člověk donesl jídlo, ale teď žádné nemá. Co tady potom chce?! Mohl by mě ohrozit!
Když tedy dospěl k tomuto řešení, popoběhl a postavil se vetřelci do cesty. Ani Lidii se moc nelíbil, ale držela se zpátky.
Muž se zastavil a zavolal pevným hlasem: „Ustup!“
Tadeáš zavrčel ještě víc a vypustil z nozder obláček dýmu. Trošku se toho nečekaného pyrotechnického efektu i lekl. Na muže to však neudělalo vůbec žádný dojem. Jen zvedl vidlici.
Tadeáš tedy naznačil výpad. Jenže v tu chvíli muž nastavil svou zbraň a uštědřil mu elektrickou ránu přímo do čumáku. Drak se toho záblesku lekl a taky to dost bolelo. Než se však stačil stáhnout, obdržel další do ucha. Pak už se jen přikrčil a se syčením odcouval. Z bezpečné vzdálenosti ještě vrčel a cenil zuby, ale na muže i jeho zbraň se díval s respektem.
„Hodný!“ pochválil ho muž a šel dál. U koryta otevřel ventil a naplnil kamennou vanu vodou. Na to zase svinul hadici a odešel.
Oba draci se sešli uprostřed výběhu a hasili žízeň. Teď už Tadeášovi nechybělo opravdu nic. Podrbal se na boku a zívl si.
Lidie zachřestila svým řetězem.
Samice, napadlo Tadeáše, a jak pěkně voní! Obešel koryto, co mu řetěz dovolil, a drbnul do dračice čumákem. Ta se po něm ohnala a načepýřila se. Její reakce ho příjemně navnadila a zkusil to znova. Lýdie se přikrčila k zemi a ukázala mu zuby.
„Boj, boj, boj!“ hučelo v Tadeášově dračím mozku. Dlouho se nerozmýšlel a skočil po ní. Vyhnul se jejím ostnům a povalil ji na bok. Přetočila se na záda, vrčela a sekala po něm dlouhými drápy. Schytal několik hlubokých škrábanců, než se k ní dostal blíž, ale vzrušením ani nevnímal bolest. Otočil si ji tak, aby ho nemohla moc ohrozit a zakousl se jí do zátylku, čímž si ji zafixoval v bezpečné poloze. Udělal to však opatrně, aby jí moc neublížil. Pak už to bylo jen dílem okamžiku.
Kamil se s nadhledem odvrátil od pozorovacího okénka a povzdechl si: „Inu láska!“ Nasadil si opět kápi svého žáruvzdorného obleku a šel se věnovat dalším hostům.
Tadeáše probudil chlad. Jen se zavrtěl a víc se přitisknul k tomu teplu, co držel v náručí.
„Co blázníš?! Vždyť mě udusíš!“ zaprotestovala rozespale Lýdie. „A vrať mi peřinu!“
Pootevřel oko.
Leželi spolu na studené podlaze z dusané hlíny a místnost osvětlovalo jen pár plaménků v ohňovém žlabu vysoko na zdi. Vedle nich se válely dva železné obojky s dlouhými řetězy. Jeho žena se, stejně jako on, klepala zimou a byla neuvěřitelně špinavá a podrápaná. Přesto dál podřimovala a vypadala náramně spokojeně. Tadeáš si úplně nepamatoval, co se přesně stalo. Cítil se nesmírně rozlámaný, ale bylo mu jaksi dobře na duši.
Ozval se povědomý skřípavý zvuk. Ohlédl se ke dveřím.
„Dobré ráno!“ Kamil se usmíval jako měsíček na hnoji. Na předloktí měl přehozené dva župany.
„Kdybyste mě ráčili následovat, ukážu vám, kde je tu sprcha. V devět hodin se podává kontinentální snídaně.“
Tadeáš seděl ve firemní kuchyňce a hypnotizoval hrnek s kávou. Měl už druhý, ale vůbec to nezabíralo. V hlavě mu hučelo a nedokázal udržet myšlenky ani na té nejjednodušší věci. Když do místnosti vstoupili jeho dva kolegové, vzhlédl.
„Cháá! Podívej se na něho, jak kouká!“ zakřičel Marek a začal se smát.
„Rozhodně ne tak tupě jako ty, když ses vrátil poprvý,“ zpražil ho Ervín pohledem, ale ani on se neubránil úsměvu. „Tak co, jaké to bylo?“ zeptal se zhrouceného Tadeáše.
„Já vlastně ani nevím, co se tam dělo. Dokonce bych řek, že se mi to jen zdálo,“ odpověděl přiškrceným hlasem.
„Na to vem jed, že nezdálo!“ poplácal ho po rameni Marek, který si sedl na židli vedle něho.
Tadeáš k němu stočil opuchlé oči a zasněně se usmál. „V tom případě to bylo to nejsilnější a nejúžasnější, co jsem kdy zažil.“ Pak posmutněl. „Ale taky nejdražší. Ráno mi předložili účet, na kterej praskly veškerý naše úspory, a ještě si budeme muset vzít půjčku.“
„Jo kámo, tohle je zábava pro dravce,“ pokrčil Ervín rameny. „Ale nezoufej! Starej má pro tebe už připravenou smlouvu, kde máš takový zvýšení platu, že tě to do Vánoc postaví zase finančně na nohy.“
„No, alespoň bude na dárky,“ pokýval hlavou Tadeáš.
„Ale prdlajs!“ zamračil se s úsměvem Marek a společně na sebe s Ervínem mrkli. „Letos tam chceme uspořádat firemní adventní večírek.“
KONEC