Cíle a prostředky
CÍLE A PROSTŘEDKY
Detor se přikrčil. Les zpíval svou nenápadnou, ale neúprosnou píseň věčného života a umírání. V nozdrách těžknul zemitý zápach vlhkého mechu.
Drak trpělivě čekal. Jeho hnědozelené šupiny dokonale splývaly s okolím. Dlouhé trny měl sklopené a oči přimhouřené, aby ničím neupozornil na svou přítomnost. Pravidelně a mělce dýchal, jako by spal, ale všechny smysly měl v nejvyšší pohotovosti. Lovec v něm ho zcela ovládl. Nemyslel na nic, co nesouviselo s jeho kořistí, kterou v této chvíli představoval jelen s mohutným parožím, který se, nic netuše, procházel jen pár kroků od něj.
Detorovi stačilo jen vystihnout vhodný okamžik, kdy bude mít volnou cestu a pak vystřelit jako šíp. Bez jediného hlasu se mihnul mezi hrubými kmeny stromů. Dopadl na zvíře a zlomil mu vaz dřív, než si stačilo uvědomit, že se něco děje. Drak se mu zakousnul do hrdla a ochutnal krev. Spokojeně vydechl a zvedl hlavu.
„Merint,“ zavolal. Les kolem zůstal tichý.
„Merint?“ znejistěl. Nechal jelena jelenem a rychlým krokem se vrátil k místu, kde nechal své dráče. Malý palouk byl však prázdný. Detor se uklidnil, když zachytil jeho pach. Našel stopu a vydal se po ní. Přitom pro sebe huboval na neposednost své malé dračice. Náhle ztuhl. Před ním na malém okrouhlém kopečku stál štíhlý černý kámen. Stopa dráčete vedla přímo k němu.
„To ne!“ zařval Detor a rozběhl se jako smyslů zbavený.
---
Romana usrkla sektu. Ten chlap, co se na ni pověsil, byl nesmírně dotěrný a páchl přemírou nějaké drahé kolínské.
„...Náš úřad to má celé na starosti, ale náměstek to hodil celé na hrb mně. Poptávky, smlouvy, hodnocení, prakticky celá agenda spočívá na mých bedrech. Copak to může jeden člověk zvládnout?“ Mračil se pro sebe, ale po očku sledoval, co to s ní dělá.
„Jasně, můžu si vybrat lidi, ale sežeňte dneska někoho schopného. Vidíte, jste tu spokojená?“ usmál se najednou od ucha k uchu.
Romana mu úsměv nuceně oplatila.
„Jsem tu krátce, ale práce mě opravdu baví,“ ujistila ho. Také by mu nejraději řekla, co si myslí o jeho návrzích a vůbec celém jeho úřadu, ale nešlo to. Byla tu pracovně, a to znamenalo, že musela být milá. V pracovní smlouvě to sice přímo neměla, ale dnes šlo o hodně, takže jí šéf projektu slíbil za účast na téhle události zvláštní prémii.
Velkou prémii.
Ostatně i on dělal, co mohl. Vstupní hala, jídelna i největší zasedačka se proměnily v místnosti s rautem a nejdražší cateringová společnost z okolí tu sídlila už třetí den. A ráno se k ústavu začaly sjíždět limuzíny a dovnitř se nahrnula armáda vládních úředníků, politiků, předsedů různých výborů a lobistů. Inu, desetimiliardová dotace se nerozdává každý den.
„Co vy to tu vlastně děláte?“ zeptal se zase.
„Diagnostiku neurální synapse,“ odpověděla pohotově a hned pokračovala, protože to dnes vysvětlovala už nejméně popadesáté a přesně věděla, nač se bude ptát dál. „Jsem v týmu, který se stará o rozhrání biologické a kinematické soustavy.“
„A ha,“ řekl, ale viditelně nechápal.
Do tlumené hudby a hukotu desítek rozhovorů se ozval hlas ředitele, který mluvil do reproduktorů:
„Vážení hosté, nyní přichází zlatý hřeb naší prezentace. Prosím, abyste se přesunuli před budovu, kde vám bude představena Hilda.“
„To je báječné!“ zajásal Romanin společník, „doprovodíte mě?“
„Jistě,“ odpověděla a nenápadně si povzdechla.
Malá tribuna, postavená z lešení, byla přeplněná, takže většina přihlížejících zůstala stát na asfaltu za červenobílou páskou, která ohraničovala předváděcí prostor. Pozemek ústavu byl hodně rozsáhlý a navíc zalesněný, takže sem nebylo z vnějšku vůbec vidět. Dvorana, která normálně sloužila jako parkoviště, připomínala spíše rozjezdovou dráhu menšího letiště.
Romana se ohlédla, na nejvyšší plošině tribuny zahlédla šéfa projektu s valnou částí vedení ústavu. I svého vedoucího doktora Mariánského. S nimi tam byla spousta hlavounů, jejichž obličeje si matně vybavovala ze zpravodajství a různých přenosů.
Zazněla reprodukovaná hudba a do ní se ozval reprodukovaný komentář:
„Genetika je vrcholnou vědou lidstva. Pomáhá v lékařství, zemědělství i v průmyslu. Firma Ciber-genetic se stala Prometeem, který ostatním ukazuje cestu!“
Hudba zahřměla uši rvoucí fanfárou a před diváky se, s kouřovými efekty, otevřela vrata nedalekého skladu. Všichni sborově zahučeli údivem. Romana pochopitelně věděla, co se bude dít, přesto se neubránila určitému druhu dojetí.
Z hangáru vyšel pomalu a důstojně plazovitý tvor obrovských rozměrů. Od nozder až po špičku ocasu byl dlouhý dobře patnáct metrů. Měl trojúhelníkovou hlavu s rohy a nápadně dlouhými trny trčícími dozadu. Ty se mu trčily až na hřbetě, ale nebyly tak zřetelné, protože se částečně ztrácely mezi složenými křídly. Dlouhýma nohama s mohutnými pařáty našlapoval s jistotou, ale jeho celkový postoj byl poněkud strnulý. Kůži měl tvořenou šupinami, ale jeho hnědozelený pancíř byl na několika místech přerušen kovovými, nebo plastovými díly. Přímo na hrudi měl nerezový kryt chladiče, z něhož vedly hadice a rozvody do dalších zařízení kolem celého těla.
Zvíře dokráčelo až před tribunu, rozhlédlo se po lidech velkýma očima a silně zařvalo. Až na Romanu dolehlo teplo jeho dechu.
„Všestrannost a síla je ve spojení genetiky a vyspělé mechanotroniky,“ hřímal reprodukovaný moderátor. „Jedině firmě Ciber-genetic se podařilo překonat potíže spojené s výrobou vyšších organizmů. Sestrojením kýborga jsme sestrojili dokonalého tvora!“ Komentář dál pokračoval ve výčtu vlastností a výhod kombinovaných organismů a úspěších výrobce.
Ministerský úředník se naklonil k Romaně.
„Dovede i létat?“
„Ne, tak daleko ještě nejsme.“
„Škoda. Bylo by to efektní,“ povzdechl si.“
„I tak jsme za poslední dva roky postoupili v genetice o hodný kus dopředu,“ řekla dotčeně. Tihle chlápkové, co nikdy nic opravdu nedělají, nedokážou práci ani ocenit, myslela si.
Zatleskali úkloně, kterou tvor udělal.
„Na exkurzi jsme vaši genetickou kuchyni ale nenavštívili.“
„Tam jsme opravdu nešli,“ připustila. „Laboratoře jsou umístěny v podzemních prostorách a patří k nejstřeženějším firemním tajemstvím. Ani já tam nemám přístup.“
Romanin společník se usmál.
„Já bych vás pustil, kam byste jen chtěla.“
Romana kysele přitakala.
„Proč to vlastně vypadá jako drak?“ zadíval se znova na představení.
Muž s ovladačem právě nechal dračici nastavit bokem, aby byla vidět cedulka s logem firmy a číslem prototypu.
„Velké rozměry dovolují snazší instalaci pomocného hardvéru.“ Romana uvažovala, jak se vyhnout otevřenému přiznání, že jejich jediný funkční vzorek kyborga má tento design hlavně proto, aby udělal dojem na lidi, jako je on. Proto byla velmi ráda, když zahlédla, jak na ni někdo mává z horní platformy pódia.
„Omlouvám se, ale volá mě můj šéf,“ usmála se a s ulehčením se ztratila v davu.
Doktora Mařínského měla ráda. Byl sice trochu roztržitý, ale věděl, co chce a byl to odborník každým coulem, který dokázal ocenit dobrou práci.
Setkali se spolu na schůdkách.
„Romanko, musím jet se starým do Prahy, ta šaráda bude mít pokračování na nějakém úřadě, či kde. Kluci z kinematiky vzkazují, že mají nějaký problém s koherencí. Mohla byste to zkouknout a dohlédnout na uložení?“
„Jistě, ráda,“ přikývla Romana, pak ale zkřivila pusu. „Ale přístup k databázi má jen Marina, a ten tu teď není.“
„No jo, safra,“ podrbal se Mařínský v prořídlých vlasech. Pak ale mávl rukou a vytáhl z kapsy malou kartičku v pevném obalu.
„Víte co, vezměte si můj čip. Já ho teď stejně nebudu potřebovat a ráno mi ho vrátíte.“
Romana vzala čip a vyrazila do budovy. Po cestě si ale dávala pozor, aby nepotkala toho smraďocha z ministerstva.
V kanceláři vyměnila lodičky za mnohem pohodlnější tenisky a přes šedý kostýmek hodila bílý pracovní plášť. Pak prošla spletí chodeb až do haly, kam chvíli na to technici přivedli Hildu.
„Mám ti ji uložit?“ zeptal se její pilot a kývl ke speciálnímu držáku, který stál uprostřed hangáru. Na krku měl na dlouhé kšandě pověšený ovládací panel.
„Ne, potřebuji, aby měla svaly v napětí. Jen mi ji postav blíž k diagnostice.“ Romana si sedla za počítač a přihlásila se pomocí Mariánského karty.
„Tak tady ji máš,“ položil technik vedle klávesnice Hildin ovladač. „My jdeme domů.“
Než se načetla data, byla Romana v hale s dračicí v podstatě sama. Vstala a propojila ji několika kabely se systémem. Na monitoru začala nabíhat data stažená za datapaku dračice. Romana si projela poslední data a nechala si zobrazit modulární křivku neurální odezvy. Program začal zvýrazňovat anomálie způsobené nesprávným převodem nervového vzruchu na fotonový signál. Romana postupně procházela jeden snímací svazek za druhým a kalibrovala je.
Byla to celkem nudná práce. Po půl hodině si dala krátkou pauzu. Opřela se v křesle a promnula si oči. Zvětšila si výřez s detekcí mozkové aktivity. Chvíli pozorovala osnovu zvlněných čar. Pousmála se a ohlédla po dračici, která nad ní stála jako socha. Pomalu dýchala a občas mrkala očima hledícíma nepřítomně.
Romana vstala a pohladila ji po přední noze.
„To by mě zajímalo, na co myslíš?“
Dračice ji fascinovala od chvíle, co ji uviděla poprvé. Vůbec nebyla schopná přijmout fakt, že je to ve skutečnosti jen kupa kostí, svalů a vnitřností, propojená nervovou soustavou, které sice bije srdce a dovede dýchat, ale bez elektronické pomoci, téměř nefunkčnímu mozku, se nedokáže ani sama nakrmit.
Ani si nevšimla, že z průchodu mezi zařízeními, rozestavěnými po hale tak, že tvořila malé bludiště, vyšel mladší muž v brýlích a bílé košili s krátkým rukávem. Zastavil se za ní a po chvíli se s pousmáním zeptal:
„Vyprávíš jí pohádky na dobrou noc?“
Trochu se lekla, a když se otočila, káravě se na něj usmála.
„Adame, chodíš jako duch! Myslela jsem, že tu už nikdo není.“
„Někdo tu musí uklidit ten svinčík po hlavounech.“
„Že by i programátoři nafasovali košťata?“ přimhouřila tázavě oči.
Adam se podíval na kyborga.
„Taky si s ní někdy povídám,“ přiznal. „Japonci věří, že i věci mají duši.“
Romana se ohradila:
„To není věc! Je živá, svým způsobem. A pojď se podívat na tohle.“
Nabídla mu křesílko u počítače.
„Podívej se na tyhle výkyvy,“ ukázala na křivku ukazující pulsy z čelních laloků. Adam si posunul brýle, ale pak jen nadzvedl obočí.
„Chyby. To je celkem normální. Asi bychom jí měli zase zvýšit stavy nanobotů. Zase chudáčkové pomřeli.“
Spojení biologické tkáně s elektronikou v takovém rozsahu bylo možné jen díky pomoci armády miniaturních robotických nástrojů putujících krevním řečištěm. Opravovali drobné chyby v místech, kam se chirurgicky nedalo zasáhnout. Ovšem kvůli agresivnímu organickému prostředí se jejich počty stále zmenšovaly a bylo třeba je pravidelně doplňovat.
Romana ho mírně odstrčila i s židlí a naklonila se ke klávesnici. Adam si přitom mohl zblízka čichnout jejího decentního parfému.
„Obyčejné poruchy to rozhodně nejsou. Sleduji to už delší dobu a dělám si záznamy.“ Její prsty ťukaly do kláves.
„Má to určitou posloupnost a vývoj.“
Její kolega dal oči v sloup, ale tak aby to neviděla.
„Romčo, je to jen tupá hmota.“ Nezúčastněně se podíval na zamrzlé obrázky křivek, které se objevovaly postupně na monitoru.
„Vím, co mi chceš říct, ale fakt to není možný. Je to silný a úžasně to regeneruje, ale žít a myslet to samostatně nedokáže. Kdybys... Co to je?“ přerušil náhle tok svých slov a sáhl po identifikačním čipu ležícím vedle počítače.
„Ty brďo! Kde jsi vzala Mariánskýho kartu?!“ zeptal se, ale nečekal na její vysvětlení. „Víš, že má oprávnění i pro vstup do genetické sekce?“
Romaně ihned došlo, co má za lubem, ale jen pokrčila rameny.
„Stejně bys musel mít i vstupní heslo.“
„Ale za zkoušku to stojí,“ zazubil se Adam a vyskočil z křesla.
Vchod ke genetickým laboratořím byl přímo v hale. Byla to vysoká shrnovací vrata zabezpečená čtečkou a číselníkem. Jakmile Adam přiložil kartu, ozvalo se pípnutí, na malém displeji se objevil nápis „kód deaktivován“ a rozsvítila se zelená kontrolka. Romana jen překvapeně nadzvedla obočí.
„Je tu dnes plno cizích lidí, kteří běhají sem a tam. Tak vypli kódování a asi se s tím svezlo i tohle,“ vysvětlil Adam. „Co koukáš? Chceš se tam mrknout, nebo ne?“
Za vraty byla další hala, jen o hodně menší. Byly tu dva vstupy do nákladních zdviží a rampa vedoucí někam dolů. Jak na ni oba vstoupili, začala se rozsvěcovat světla. O patro níž se dostali do široké chodby plné prosklených dveří. Nakukovali skrze ně a prohlíželi si vybavení laboratoří.
„Tak co na to říkáš?“ zeptal se Adam.
Romana pokrčila rameny.
„To má být jako všechno? Laborka v naší škole byla vybavená líp. Není tu ani slušný elektronový mikroskop. S tímhle tady se genetika dělat nedá, tedy alespoň ne špičková.“
Vyrazili zpět k rampě.
„Abych pravdu řekla, začíná mi to nějak smrdět. Kde se vlastně Hilda vzala? Odtud určitě ne.“
„Já bych to zase až tak nehrotil,“ řekl Adam a zamířil po rampě nahoru. „Konec konců, firma chce investovat do vybavení, tak si asi své nedostatky uvědomují taky.“
„Počkej, kam jdeš? Má to ještě jedno patro,“ zadržela ho Romana a vyrazila po rampě dolů.
Ta končila o podlaží níže, kde bylo výrazně chladněji. K bručení zářivek se přidal zvuk klimatizace. I vybavení místností se značně změnilo. Nejnápadnější byly nádoby s fyziologickým roztokem, v nichž byly umístěny části těl, které mohly klidně patřit Hildě. Většina z nich byla napojená pomocí vodičů na zařízení venku. V jednom z tubusů byla takto i celá dračí hlava. Ultrafialové světlo jí dodávalo velmi nechutný zjev.
Romana se s odporem odvrátila.
„Pořád to nechápu. Jsou to už vzrostlé vzorky, ale kde se berou? Co děláš s tím mobilem?“
Adam cosi lovil na svém i-podu.
„Vyblejsknu si to.“ Namířil aparát skrze okénko ve dveřích.
Romana se podívala do dalších dveří a málem se jí zastavil dech.
„Pane bože!“
Ve velké kleci se tam choulilo cosi malého a okřídleného.
„Honem, pojď sem s tou kartou a otevři ty dveře!“ křikla na Adama.
Tvoreček zvedl hlavou, jak zámek cvaknul. Romana se opřela rukama o mříže.
„To... to je malý drak! Žádné neurální koncovky, žádné napájecí zdroje, nebo informační porty. Je úplně normálně živý!“
Dráček se zvedl a protáhl. Romana musela upravit své hodnocení. Malý byl jen ve srovnání s Hildou, jinak se mohl klidně poměřit se středním poníkem.
„Adame, chápeš, co to znamená?“ otočila se na kolegu, který stál zaraženě ve dveřích.
„Hilda není žádný úspěch, je to jen strašně zmrzačený tvor!“
„No jo, ale jakej?“ zakoktal a sledoval dráče, které se přišlo podívat blíž k Romaně a zvědavě jí očichávalo ruku.
„To je teď přece jedno. Je to obrovská bouda, a ne genetickej výzkum,“ podívala se na tvora v kleci, který začal žalostně kvičet. „Udělají z něho další Hildu. Adame, musíme ho odtud dostat pryč!“
„Prosím tě, neblbni, kdo ví, co nám to může udělat, když to pustíš.“ Adam se podíval do chodby. „Raději pojď, vypadneme odtud.“
„Tahle šance se už nebude opakovat,“ zamračila se Romana. „Jestli ty dveře za sebou zavřeme, uvidíme ho až jako elektronickou loutku.“
Její kolega se ale k ničemu neměl. Sama tedy našla dvířka a vzala za malou petlici. Zaváhala. To uvnitř sice vypadalo jako dravec, ale nějak jí to nepřipadalo nebezpečné. Odsunula kličku a otevřela. Dráče bylo v mžiku u ní a vyskočilo ven. Jen se po ní ohlédlo, zavrčelo a utíkalo ke dveřím.
Romanu napadlo, že takhle se obyčejné divoké zvíře snad ani nemůže chovat.
Když se dráček ocitl na chodbě, vyrazil opačným směrem, než byla rampa, a zastavil se u velkých vrat, která chodbu v podstatě ukončovala. Poskakoval kolem nich a snažil se je otevřít.
„Tam ne,“ zavolala za ním Romana. „Pojď s námi.“
Drak se tázavě podíval na ni, pak na vrata a neochotně ji následoval.
Všichni tři vyběhli do vstupní haly a shrnovačkami do hangáru.
„Na,“ podal Adam Romaně kartu, „musíš to tím i zamknout.“
Romana spustila vrata a přiložila čip. Když se otočila, leknutím málem omdlela. Přímo za ní stál ředitel a dva chlapi z ostrahy.
„Můžete mi vysvětlit, co tu děláte?“ zeptal se přísným hlasem.
Romana jen přelétla pohledem podlahu. Drak byl pryč.
„Viděl jsem otevřenou sekci, tak jsem...“ začal blekotat Adam.
„S vámi si to vyřídím později,“ zavrčel ředitel. „Nemyslete si, že jste si to tím oznámením vyžehlil.“
Romana si vzpomněla na telefon v jeho ruce.
„Ty sketo!“ zaskřípala zuby, „jak jsi mohl?“
„Uklidněte se, slečno Plachá,“ okřikl ji její nadřízený. „Pan Adam si nejspíš velmi správně uvědomil, že jde o živobytí mnoha lidí. Živobytí, které jste se vy rozhodla zrujnovat.“
„Pustila tu potvoru,“ přidal se rychle programátor.
„Tu chytíme. Odveďte ji,“ otočil se ředitel na ochranku.
Vtom Romana švihla rukou, mrštila kartou bližšímu strážnému do obličeje a jediným skokem byla mezi regály s přístroji.
„Do hajzlu! Zablokujte dveře, ať nezdrhne,“ zařval šéf.
Romana prchala hangárem, i když jí doházelo, že nemá moc šancí se z toho vykroutit. Všichni čtyři muži pomalu procházeli uličkami a zužovali prostor, kde se mohla skrývat. Prolezla pod stolem a najednou se ocitla přímo vedle Hildy. Stále tu stála připojená na diagnostiku, jak ji tu s Adamem zanechali.
V ten moment se z opačného kouta vyřítil dráček. Jakmile dračici uviděl, zastavil se a zvedl hlavou.
Romana postřehla, že se křivky na monitoru začaly divoce zmítat a poskakovat. A pak se to stalo. Dračice najednou pohnula očima a zaměřila svůj pohled na dráče u svých nohou. Sklovitá prázdnota jejího pohledu byla ta tam. Romana užasle pozorovala, jak jejím velikým tělem probíhají vlny křečí.
„Slečno Plachá, vylezte. Nedělejte si to horší,“ ozvalo se z vedlejší uličky.
Romana pevně sevřela pěsti.
„Zaber holka, soustřeď se!“
Doslova očima hltala každý dračí pohyb.
Hildě zacukalo víčko a pak sklonila hlavu k dráčeti. Vypadalo to, jak by se políbily.
Na Romanino rameno dopadla pevná ruka, která ji skoro srazila k zemi.
„A mám tě,“ zajásal jeden z hlídačů. „Do prdele!“ dodal v zápětí, když k němu Hilda vyrušena jeho hlasem otočila hlavu. Dráče vřísklo a dračice se ohnala ocasem. Její koordinace však nebyla úplně v pořádku, takže minula a zbourala celou stěnu tvořenou zařízením. Romana se jen přikrčila a kryla si hlavu. Když se zase rozhlédla, strážný byl pryč a kolem vládl nepopsatelný zmatek.
„Kdo to řídí?!“ řval kdosi. „Vypněte to, sakra!“
Dračice roztáhla křídla a zařvala. Nebylo to jako na předváděcí akci. Z tohoto zvuku se všechno třáslo a ze stropu opadávalo obložení. Dráče přitom poskakovalo okolo a jako by ji k něčemu přesvědčovalo.
Hilda se rozvážně rozhlédla a vyrazila k průchodu do spodních pater. Kabely, které jí poutaly k podpůrným systémům, se napínaly a praskaly, jako vlákna pavučiny.
Těsně před vraty z jedné uličky vyběhl hlídač s taseným revolverem. Namířil a vystřelil. Dračice sebou neuvěřitelně mrštně trhla a kulka zazvonila o její prsní chladič. Zastavila se a jakoby se na střelce zamračila. Ten zvedl zbraň k dalšímu výstřelu, jenže Hilda se nadechla a vyslala jeho směrem mohutný ohnivý oblak. Plameny se rozběhly po podlaze, začala řvát siréna a spustila se požární sprcha.
Dračice dorazila až k vratům a prošla jimi jako by byly jen z lepenky.
Romana si zakryla hlavu mokrým pláštěm a proklouzla mezi plameny, které hořely se stále větší divokostí bez ohledu na vodu z trysek.
Hilda doprovázená dráčetem byla stále jistější. Všichni seběhli do nejnižšího patra a zamířili ke konci chodby.
„Kam jdete? Tady to nikam nevede!“ křičela za nimi Romana sotva popadajíc dech. Dráče zavřísklo a bouchlo do vrat. Rána velké dračice však byla mnohem účinnější. Za vraty se skrývala překvapivě malá místnost. Vlastně to vypadalo, jako by někdo oddělil krátké pokračování chodby přepážkou. Skoro celý její profil vyplňoval černý a jako zrcadlo lesklý obelisk.
Romana zůstala civět na tu podivnost, kdežto draci vkročili dovnitř. Zastavili se před obeliskem a koukali na své odrazy.
„Co to sakra děláte?!“ křikla Romana.
S vrchu se ozýval hukot požáru a rachot bortící se konstrukce haly. Světla začala poblikávat.
Obelisk se najednou rozzářil.
Dráče na nic nečekalo a skočilo přímo do toho světla.
Hilda nakročila také, ale zastavila se, ohlédla na Romanu a se zavrčením pohodila hlavou, jako by ji k sobě volala.
Romana zaváhala. Najednou se svrchu ozvala detonace. Všechno se zatřáslo a tlaková vlna jí málem podrazila nohy. Oheň se dostal do první laboratoře, kde vybuchla láhev s kyslíkem. Romaně v tu chvíli došlo, že v dalších místnostech jsou také baterie s vodíkem a metanem.
„Rozumím, už jdu,“ řekla a rozběhla se za dračicí. Prošla světlem, které za ní ještě pustilo tichnoucí ozvěnu bortícího se tunelu.
---
Musela si zaclonit oči. Takže první, co pocítila z onoho světa, byla intenzivní vůně lesa. Zamžourala a uviděla tři draky stojící mezi letitými stromy.
Ohlédla se. Stála zády u vysokého černého kamene s hrubým povrchem.
Znova se podívala na draky. K tomu velikému se lísalo její dráče a vedle stála roztřesená Hilda. Visely z ní otrhané kabely a tekla chladící kapalina z proražených hadic. To ji přivedlo na to, podívat se i na svůj zevnějšek. Plášť měla ožehnutý a punčochy na kolenech prodřené.
Zavrávorala a sedla si na vlhkou zem. Jak to uvidělo dráče, okamžitě k ní přiběhlo a začalo jí olizovat obličej.
Romana ho podrbala mezi malými růžky a povzdechla si:
„Tak, to bychom měli.“
KONEC
Detor se přikrčil. Les zpíval svou nenápadnou, ale neúprosnou píseň věčného života a umírání. V nozdrách těžknul zemitý zápach vlhkého mechu.
Drak trpělivě čekal. Jeho hnědozelené šupiny dokonale splývaly s okolím. Dlouhé trny měl sklopené a oči přimhouřené, aby ničím neupozornil na svou přítomnost. Pravidelně a mělce dýchal, jako by spal, ale všechny smysly měl v nejvyšší pohotovosti. Lovec v něm ho zcela ovládl. Nemyslel na nic, co nesouviselo s jeho kořistí, kterou v této chvíli představoval jelen s mohutným parožím, který se, nic netuše, procházel jen pár kroků od něj.
Detorovi stačilo jen vystihnout vhodný okamžik, kdy bude mít volnou cestu a pak vystřelit jako šíp. Bez jediného hlasu se mihnul mezi hrubými kmeny stromů. Dopadl na zvíře a zlomil mu vaz dřív, než si stačilo uvědomit, že se něco děje. Drak se mu zakousnul do hrdla a ochutnal krev. Spokojeně vydechl a zvedl hlavu.
„Merint,“ zavolal. Les kolem zůstal tichý.
„Merint?“ znejistěl. Nechal jelena jelenem a rychlým krokem se vrátil k místu, kde nechal své dráče. Malý palouk byl však prázdný. Detor se uklidnil, když zachytil jeho pach. Našel stopu a vydal se po ní. Přitom pro sebe huboval na neposednost své malé dračice. Náhle ztuhl. Před ním na malém okrouhlém kopečku stál štíhlý černý kámen. Stopa dráčete vedla přímo k němu.
„To ne!“ zařval Detor a rozběhl se jako smyslů zbavený.
---
Romana usrkla sektu. Ten chlap, co se na ni pověsil, byl nesmírně dotěrný a páchl přemírou nějaké drahé kolínské.
„...Náš úřad to má celé na starosti, ale náměstek to hodil celé na hrb mně. Poptávky, smlouvy, hodnocení, prakticky celá agenda spočívá na mých bedrech. Copak to může jeden člověk zvládnout?“ Mračil se pro sebe, ale po očku sledoval, co to s ní dělá.
„Jasně, můžu si vybrat lidi, ale sežeňte dneska někoho schopného. Vidíte, jste tu spokojená?“ usmál se najednou od ucha k uchu.
Romana mu úsměv nuceně oplatila.
„Jsem tu krátce, ale práce mě opravdu baví,“ ujistila ho. Také by mu nejraději řekla, co si myslí o jeho návrzích a vůbec celém jeho úřadu, ale nešlo to. Byla tu pracovně, a to znamenalo, že musela být milá. V pracovní smlouvě to sice přímo neměla, ale dnes šlo o hodně, takže jí šéf projektu slíbil za účast na téhle události zvláštní prémii.
Velkou prémii.
Ostatně i on dělal, co mohl. Vstupní hala, jídelna i největší zasedačka se proměnily v místnosti s rautem a nejdražší cateringová společnost z okolí tu sídlila už třetí den. A ráno se k ústavu začaly sjíždět limuzíny a dovnitř se nahrnula armáda vládních úředníků, politiků, předsedů různých výborů a lobistů. Inu, desetimiliardová dotace se nerozdává každý den.
„Co vy to tu vlastně děláte?“ zeptal se zase.
„Diagnostiku neurální synapse,“ odpověděla pohotově a hned pokračovala, protože to dnes vysvětlovala už nejméně popadesáté a přesně věděla, nač se bude ptát dál. „Jsem v týmu, který se stará o rozhrání biologické a kinematické soustavy.“
„A ha,“ řekl, ale viditelně nechápal.
Do tlumené hudby a hukotu desítek rozhovorů se ozval hlas ředitele, který mluvil do reproduktorů:
„Vážení hosté, nyní přichází zlatý hřeb naší prezentace. Prosím, abyste se přesunuli před budovu, kde vám bude představena Hilda.“
„To je báječné!“ zajásal Romanin společník, „doprovodíte mě?“
„Jistě,“ odpověděla a nenápadně si povzdechla.
Malá tribuna, postavená z lešení, byla přeplněná, takže většina přihlížejících zůstala stát na asfaltu za červenobílou páskou, která ohraničovala předváděcí prostor. Pozemek ústavu byl hodně rozsáhlý a navíc zalesněný, takže sem nebylo z vnějšku vůbec vidět. Dvorana, která normálně sloužila jako parkoviště, připomínala spíše rozjezdovou dráhu menšího letiště.
Romana se ohlédla, na nejvyšší plošině tribuny zahlédla šéfa projektu s valnou částí vedení ústavu. I svého vedoucího doktora Mariánského. S nimi tam byla spousta hlavounů, jejichž obličeje si matně vybavovala ze zpravodajství a různých přenosů.
Zazněla reprodukovaná hudba a do ní se ozval reprodukovaný komentář:
„Genetika je vrcholnou vědou lidstva. Pomáhá v lékařství, zemědělství i v průmyslu. Firma Ciber-genetic se stala Prometeem, který ostatním ukazuje cestu!“
Hudba zahřměla uši rvoucí fanfárou a před diváky se, s kouřovými efekty, otevřela vrata nedalekého skladu. Všichni sborově zahučeli údivem. Romana pochopitelně věděla, co se bude dít, přesto se neubránila určitému druhu dojetí.
Z hangáru vyšel pomalu a důstojně plazovitý tvor obrovských rozměrů. Od nozder až po špičku ocasu byl dlouhý dobře patnáct metrů. Měl trojúhelníkovou hlavu s rohy a nápadně dlouhými trny trčícími dozadu. Ty se mu trčily až na hřbetě, ale nebyly tak zřetelné, protože se částečně ztrácely mezi složenými křídly. Dlouhýma nohama s mohutnými pařáty našlapoval s jistotou, ale jeho celkový postoj byl poněkud strnulý. Kůži měl tvořenou šupinami, ale jeho hnědozelený pancíř byl na několika místech přerušen kovovými, nebo plastovými díly. Přímo na hrudi měl nerezový kryt chladiče, z něhož vedly hadice a rozvody do dalších zařízení kolem celého těla.
Zvíře dokráčelo až před tribunu, rozhlédlo se po lidech velkýma očima a silně zařvalo. Až na Romanu dolehlo teplo jeho dechu.
„Všestrannost a síla je ve spojení genetiky a vyspělé mechanotroniky,“ hřímal reprodukovaný moderátor. „Jedině firmě Ciber-genetic se podařilo překonat potíže spojené s výrobou vyšších organizmů. Sestrojením kýborga jsme sestrojili dokonalého tvora!“ Komentář dál pokračoval ve výčtu vlastností a výhod kombinovaných organismů a úspěších výrobce.
Ministerský úředník se naklonil k Romaně.
„Dovede i létat?“
„Ne, tak daleko ještě nejsme.“
„Škoda. Bylo by to efektní,“ povzdechl si.“
„I tak jsme za poslední dva roky postoupili v genetice o hodný kus dopředu,“ řekla dotčeně. Tihle chlápkové, co nikdy nic opravdu nedělají, nedokážou práci ani ocenit, myslela si.
Zatleskali úkloně, kterou tvor udělal.
„Na exkurzi jsme vaši genetickou kuchyni ale nenavštívili.“
„Tam jsme opravdu nešli,“ připustila. „Laboratoře jsou umístěny v podzemních prostorách a patří k nejstřeženějším firemním tajemstvím. Ani já tam nemám přístup.“
Romanin společník se usmál.
„Já bych vás pustil, kam byste jen chtěla.“
Romana kysele přitakala.
„Proč to vlastně vypadá jako drak?“ zadíval se znova na představení.
Muž s ovladačem právě nechal dračici nastavit bokem, aby byla vidět cedulka s logem firmy a číslem prototypu.
„Velké rozměry dovolují snazší instalaci pomocného hardvéru.“ Romana uvažovala, jak se vyhnout otevřenému přiznání, že jejich jediný funkční vzorek kyborga má tento design hlavně proto, aby udělal dojem na lidi, jako je on. Proto byla velmi ráda, když zahlédla, jak na ni někdo mává z horní platformy pódia.
„Omlouvám se, ale volá mě můj šéf,“ usmála se a s ulehčením se ztratila v davu.
Doktora Mařínského měla ráda. Byl sice trochu roztržitý, ale věděl, co chce a byl to odborník každým coulem, který dokázal ocenit dobrou práci.
Setkali se spolu na schůdkách.
„Romanko, musím jet se starým do Prahy, ta šaráda bude mít pokračování na nějakém úřadě, či kde. Kluci z kinematiky vzkazují, že mají nějaký problém s koherencí. Mohla byste to zkouknout a dohlédnout na uložení?“
„Jistě, ráda,“ přikývla Romana, pak ale zkřivila pusu. „Ale přístup k databázi má jen Marina, a ten tu teď není.“
„No jo, safra,“ podrbal se Mařínský v prořídlých vlasech. Pak ale mávl rukou a vytáhl z kapsy malou kartičku v pevném obalu.
„Víte co, vezměte si můj čip. Já ho teď stejně nebudu potřebovat a ráno mi ho vrátíte.“
Romana vzala čip a vyrazila do budovy. Po cestě si ale dávala pozor, aby nepotkala toho smraďocha z ministerstva.
V kanceláři vyměnila lodičky za mnohem pohodlnější tenisky a přes šedý kostýmek hodila bílý pracovní plášť. Pak prošla spletí chodeb až do haly, kam chvíli na to technici přivedli Hildu.
„Mám ti ji uložit?“ zeptal se její pilot a kývl ke speciálnímu držáku, který stál uprostřed hangáru. Na krku měl na dlouhé kšandě pověšený ovládací panel.
„Ne, potřebuji, aby měla svaly v napětí. Jen mi ji postav blíž k diagnostice.“ Romana si sedla za počítač a přihlásila se pomocí Mariánského karty.
„Tak tady ji máš,“ položil technik vedle klávesnice Hildin ovladač. „My jdeme domů.“
Než se načetla data, byla Romana v hale s dračicí v podstatě sama. Vstala a propojila ji několika kabely se systémem. Na monitoru začala nabíhat data stažená za datapaku dračice. Romana si projela poslední data a nechala si zobrazit modulární křivku neurální odezvy. Program začal zvýrazňovat anomálie způsobené nesprávným převodem nervového vzruchu na fotonový signál. Romana postupně procházela jeden snímací svazek za druhým a kalibrovala je.
Byla to celkem nudná práce. Po půl hodině si dala krátkou pauzu. Opřela se v křesle a promnula si oči. Zvětšila si výřez s detekcí mozkové aktivity. Chvíli pozorovala osnovu zvlněných čar. Pousmála se a ohlédla po dračici, která nad ní stála jako socha. Pomalu dýchala a občas mrkala očima hledícíma nepřítomně.
Romana vstala a pohladila ji po přední noze.
„To by mě zajímalo, na co myslíš?“
Dračice ji fascinovala od chvíle, co ji uviděla poprvé. Vůbec nebyla schopná přijmout fakt, že je to ve skutečnosti jen kupa kostí, svalů a vnitřností, propojená nervovou soustavou, které sice bije srdce a dovede dýchat, ale bez elektronické pomoci, téměř nefunkčnímu mozku, se nedokáže ani sama nakrmit.
Ani si nevšimla, že z průchodu mezi zařízeními, rozestavěnými po hale tak, že tvořila malé bludiště, vyšel mladší muž v brýlích a bílé košili s krátkým rukávem. Zastavil se za ní a po chvíli se s pousmáním zeptal:
„Vyprávíš jí pohádky na dobrou noc?“
Trochu se lekla, a když se otočila, káravě se na něj usmála.
„Adame, chodíš jako duch! Myslela jsem, že tu už nikdo není.“
„Někdo tu musí uklidit ten svinčík po hlavounech.“
„Že by i programátoři nafasovali košťata?“ přimhouřila tázavě oči.
Adam se podíval na kyborga.
„Taky si s ní někdy povídám,“ přiznal. „Japonci věří, že i věci mají duši.“
Romana se ohradila:
„To není věc! Je živá, svým způsobem. A pojď se podívat na tohle.“
Nabídla mu křesílko u počítače.
„Podívej se na tyhle výkyvy,“ ukázala na křivku ukazující pulsy z čelních laloků. Adam si posunul brýle, ale pak jen nadzvedl obočí.
„Chyby. To je celkem normální. Asi bychom jí měli zase zvýšit stavy nanobotů. Zase chudáčkové pomřeli.“
Spojení biologické tkáně s elektronikou v takovém rozsahu bylo možné jen díky pomoci armády miniaturních robotických nástrojů putujících krevním řečištěm. Opravovali drobné chyby v místech, kam se chirurgicky nedalo zasáhnout. Ovšem kvůli agresivnímu organickému prostředí se jejich počty stále zmenšovaly a bylo třeba je pravidelně doplňovat.
Romana ho mírně odstrčila i s židlí a naklonila se ke klávesnici. Adam si přitom mohl zblízka čichnout jejího decentního parfému.
„Obyčejné poruchy to rozhodně nejsou. Sleduji to už delší dobu a dělám si záznamy.“ Její prsty ťukaly do kláves.
„Má to určitou posloupnost a vývoj.“
Její kolega dal oči v sloup, ale tak aby to neviděla.
„Romčo, je to jen tupá hmota.“ Nezúčastněně se podíval na zamrzlé obrázky křivek, které se objevovaly postupně na monitoru.
„Vím, co mi chceš říct, ale fakt to není možný. Je to silný a úžasně to regeneruje, ale žít a myslet to samostatně nedokáže. Kdybys... Co to je?“ přerušil náhle tok svých slov a sáhl po identifikačním čipu ležícím vedle počítače.
„Ty brďo! Kde jsi vzala Mariánskýho kartu?!“ zeptal se, ale nečekal na její vysvětlení. „Víš, že má oprávnění i pro vstup do genetické sekce?“
Romaně ihned došlo, co má za lubem, ale jen pokrčila rameny.
„Stejně bys musel mít i vstupní heslo.“
„Ale za zkoušku to stojí,“ zazubil se Adam a vyskočil z křesla.
Vchod ke genetickým laboratořím byl přímo v hale. Byla to vysoká shrnovací vrata zabezpečená čtečkou a číselníkem. Jakmile Adam přiložil kartu, ozvalo se pípnutí, na malém displeji se objevil nápis „kód deaktivován“ a rozsvítila se zelená kontrolka. Romana jen překvapeně nadzvedla obočí.
„Je tu dnes plno cizích lidí, kteří běhají sem a tam. Tak vypli kódování a asi se s tím svezlo i tohle,“ vysvětlil Adam. „Co koukáš? Chceš se tam mrknout, nebo ne?“
Za vraty byla další hala, jen o hodně menší. Byly tu dva vstupy do nákladních zdviží a rampa vedoucí někam dolů. Jak na ni oba vstoupili, začala se rozsvěcovat světla. O patro níž se dostali do široké chodby plné prosklených dveří. Nakukovali skrze ně a prohlíželi si vybavení laboratoří.
„Tak co na to říkáš?“ zeptal se Adam.
Romana pokrčila rameny.
„To má být jako všechno? Laborka v naší škole byla vybavená líp. Není tu ani slušný elektronový mikroskop. S tímhle tady se genetika dělat nedá, tedy alespoň ne špičková.“
Vyrazili zpět k rampě.
„Abych pravdu řekla, začíná mi to nějak smrdět. Kde se vlastně Hilda vzala? Odtud určitě ne.“
„Já bych to zase až tak nehrotil,“ řekl Adam a zamířil po rampě nahoru. „Konec konců, firma chce investovat do vybavení, tak si asi své nedostatky uvědomují taky.“
„Počkej, kam jdeš? Má to ještě jedno patro,“ zadržela ho Romana a vyrazila po rampě dolů.
Ta končila o podlaží níže, kde bylo výrazně chladněji. K bručení zářivek se přidal zvuk klimatizace. I vybavení místností se značně změnilo. Nejnápadnější byly nádoby s fyziologickým roztokem, v nichž byly umístěny části těl, které mohly klidně patřit Hildě. Většina z nich byla napojená pomocí vodičů na zařízení venku. V jednom z tubusů byla takto i celá dračí hlava. Ultrafialové světlo jí dodávalo velmi nechutný zjev.
Romana se s odporem odvrátila.
„Pořád to nechápu. Jsou to už vzrostlé vzorky, ale kde se berou? Co děláš s tím mobilem?“
Adam cosi lovil na svém i-podu.
„Vyblejsknu si to.“ Namířil aparát skrze okénko ve dveřích.
Romana se podívala do dalších dveří a málem se jí zastavil dech.
„Pane bože!“
Ve velké kleci se tam choulilo cosi malého a okřídleného.
„Honem, pojď sem s tou kartou a otevři ty dveře!“ křikla na Adama.
Tvoreček zvedl hlavou, jak zámek cvaknul. Romana se opřela rukama o mříže.
„To... to je malý drak! Žádné neurální koncovky, žádné napájecí zdroje, nebo informační porty. Je úplně normálně živý!“
Dráček se zvedl a protáhl. Romana musela upravit své hodnocení. Malý byl jen ve srovnání s Hildou, jinak se mohl klidně poměřit se středním poníkem.
„Adame, chápeš, co to znamená?“ otočila se na kolegu, který stál zaraženě ve dveřích.
„Hilda není žádný úspěch, je to jen strašně zmrzačený tvor!“
„No jo, ale jakej?“ zakoktal a sledoval dráče, které se přišlo podívat blíž k Romaně a zvědavě jí očichávalo ruku.
„To je teď přece jedno. Je to obrovská bouda, a ne genetickej výzkum,“ podívala se na tvora v kleci, který začal žalostně kvičet. „Udělají z něho další Hildu. Adame, musíme ho odtud dostat pryč!“
„Prosím tě, neblbni, kdo ví, co nám to může udělat, když to pustíš.“ Adam se podíval do chodby. „Raději pojď, vypadneme odtud.“
„Tahle šance se už nebude opakovat,“ zamračila se Romana. „Jestli ty dveře za sebou zavřeme, uvidíme ho až jako elektronickou loutku.“
Její kolega se ale k ničemu neměl. Sama tedy našla dvířka a vzala za malou petlici. Zaváhala. To uvnitř sice vypadalo jako dravec, ale nějak jí to nepřipadalo nebezpečné. Odsunula kličku a otevřela. Dráče bylo v mžiku u ní a vyskočilo ven. Jen se po ní ohlédlo, zavrčelo a utíkalo ke dveřím.
Romanu napadlo, že takhle se obyčejné divoké zvíře snad ani nemůže chovat.
Když se dráček ocitl na chodbě, vyrazil opačným směrem, než byla rampa, a zastavil se u velkých vrat, která chodbu v podstatě ukončovala. Poskakoval kolem nich a snažil se je otevřít.
„Tam ne,“ zavolala za ním Romana. „Pojď s námi.“
Drak se tázavě podíval na ni, pak na vrata a neochotně ji následoval.
Všichni tři vyběhli do vstupní haly a shrnovačkami do hangáru.
„Na,“ podal Adam Romaně kartu, „musíš to tím i zamknout.“
Romana spustila vrata a přiložila čip. Když se otočila, leknutím málem omdlela. Přímo za ní stál ředitel a dva chlapi z ostrahy.
„Můžete mi vysvětlit, co tu děláte?“ zeptal se přísným hlasem.
Romana jen přelétla pohledem podlahu. Drak byl pryč.
„Viděl jsem otevřenou sekci, tak jsem...“ začal blekotat Adam.
„S vámi si to vyřídím později,“ zavrčel ředitel. „Nemyslete si, že jste si to tím oznámením vyžehlil.“
Romana si vzpomněla na telefon v jeho ruce.
„Ty sketo!“ zaskřípala zuby, „jak jsi mohl?“
„Uklidněte se, slečno Plachá,“ okřikl ji její nadřízený. „Pan Adam si nejspíš velmi správně uvědomil, že jde o živobytí mnoha lidí. Živobytí, které jste se vy rozhodla zrujnovat.“
„Pustila tu potvoru,“ přidal se rychle programátor.
„Tu chytíme. Odveďte ji,“ otočil se ředitel na ochranku.
Vtom Romana švihla rukou, mrštila kartou bližšímu strážnému do obličeje a jediným skokem byla mezi regály s přístroji.
„Do hajzlu! Zablokujte dveře, ať nezdrhne,“ zařval šéf.
Romana prchala hangárem, i když jí doházelo, že nemá moc šancí se z toho vykroutit. Všichni čtyři muži pomalu procházeli uličkami a zužovali prostor, kde se mohla skrývat. Prolezla pod stolem a najednou se ocitla přímo vedle Hildy. Stále tu stála připojená na diagnostiku, jak ji tu s Adamem zanechali.
V ten moment se z opačného kouta vyřítil dráček. Jakmile dračici uviděl, zastavil se a zvedl hlavou.
Romana postřehla, že se křivky na monitoru začaly divoce zmítat a poskakovat. A pak se to stalo. Dračice najednou pohnula očima a zaměřila svůj pohled na dráče u svých nohou. Sklovitá prázdnota jejího pohledu byla ta tam. Romana užasle pozorovala, jak jejím velikým tělem probíhají vlny křečí.
„Slečno Plachá, vylezte. Nedělejte si to horší,“ ozvalo se z vedlejší uličky.
Romana pevně sevřela pěsti.
„Zaber holka, soustřeď se!“
Doslova očima hltala každý dračí pohyb.
Hildě zacukalo víčko a pak sklonila hlavu k dráčeti. Vypadalo to, jak by se políbily.
Na Romanino rameno dopadla pevná ruka, která ji skoro srazila k zemi.
„A mám tě,“ zajásal jeden z hlídačů. „Do prdele!“ dodal v zápětí, když k němu Hilda vyrušena jeho hlasem otočila hlavu. Dráče vřísklo a dračice se ohnala ocasem. Její koordinace však nebyla úplně v pořádku, takže minula a zbourala celou stěnu tvořenou zařízením. Romana se jen přikrčila a kryla si hlavu. Když se zase rozhlédla, strážný byl pryč a kolem vládl nepopsatelný zmatek.
„Kdo to řídí?!“ řval kdosi. „Vypněte to, sakra!“
Dračice roztáhla křídla a zařvala. Nebylo to jako na předváděcí akci. Z tohoto zvuku se všechno třáslo a ze stropu opadávalo obložení. Dráče přitom poskakovalo okolo a jako by ji k něčemu přesvědčovalo.
Hilda se rozvážně rozhlédla a vyrazila k průchodu do spodních pater. Kabely, které jí poutaly k podpůrným systémům, se napínaly a praskaly, jako vlákna pavučiny.
Těsně před vraty z jedné uličky vyběhl hlídač s taseným revolverem. Namířil a vystřelil. Dračice sebou neuvěřitelně mrštně trhla a kulka zazvonila o její prsní chladič. Zastavila se a jakoby se na střelce zamračila. Ten zvedl zbraň k dalšímu výstřelu, jenže Hilda se nadechla a vyslala jeho směrem mohutný ohnivý oblak. Plameny se rozběhly po podlaze, začala řvát siréna a spustila se požární sprcha.
Dračice dorazila až k vratům a prošla jimi jako by byly jen z lepenky.
Romana si zakryla hlavu mokrým pláštěm a proklouzla mezi plameny, které hořely se stále větší divokostí bez ohledu na vodu z trysek.
Hilda doprovázená dráčetem byla stále jistější. Všichni seběhli do nejnižšího patra a zamířili ke konci chodby.
„Kam jdete? Tady to nikam nevede!“ křičela za nimi Romana sotva popadajíc dech. Dráče zavřísklo a bouchlo do vrat. Rána velké dračice však byla mnohem účinnější. Za vraty se skrývala překvapivě malá místnost. Vlastně to vypadalo, jako by někdo oddělil krátké pokračování chodby přepážkou. Skoro celý její profil vyplňoval černý a jako zrcadlo lesklý obelisk.
Romana zůstala civět na tu podivnost, kdežto draci vkročili dovnitř. Zastavili se před obeliskem a koukali na své odrazy.
„Co to sakra děláte?!“ křikla Romana.
S vrchu se ozýval hukot požáru a rachot bortící se konstrukce haly. Světla začala poblikávat.
Obelisk se najednou rozzářil.
Dráče na nic nečekalo a skočilo přímo do toho světla.
Hilda nakročila také, ale zastavila se, ohlédla na Romanu a se zavrčením pohodila hlavou, jako by ji k sobě volala.
Romana zaváhala. Najednou se svrchu ozvala detonace. Všechno se zatřáslo a tlaková vlna jí málem podrazila nohy. Oheň se dostal do první laboratoře, kde vybuchla láhev s kyslíkem. Romaně v tu chvíli došlo, že v dalších místnostech jsou také baterie s vodíkem a metanem.
„Rozumím, už jdu,“ řekla a rozběhla se za dračicí. Prošla světlem, které za ní ještě pustilo tichnoucí ozvěnu bortícího se tunelu.
---
Musela si zaclonit oči. Takže první, co pocítila z onoho světa, byla intenzivní vůně lesa. Zamžourala a uviděla tři draky stojící mezi letitými stromy.
Ohlédla se. Stála zády u vysokého černého kamene s hrubým povrchem.
Znova se podívala na draky. K tomu velikému se lísalo její dráče a vedle stála roztřesená Hilda. Visely z ní otrhané kabely a tekla chladící kapalina z proražených hadic. To ji přivedlo na to, podívat se i na svůj zevnějšek. Plášť měla ožehnutý a punčochy na kolenech prodřené.
Zavrávorala a sedla si na vlhkou zem. Jak to uvidělo dráče, okamžitě k ní přiběhlo a začalo jí olizovat obličej.
Romana ho podrbala mezi malými růžky a povzdechla si:
„Tak, to bychom měli.“
KONEC