Stanicí se projíždí
Mou pozornost si žádá fantasmatický produkt divoké představivosti. Po klenutém stropě nad eskalátory cupitá hlavou vzhůru spíše malý, imaginární drak.
'Copak, že by sis chtěl povídat?'
No, nic neřekne. Ale pokyne mi kolem sebe. Jo, pod tou úžasnou vyfikundací jezdících schodů je asi prohlubeň. Prostě pěkná jáma. Bylo by zajímavý vidět, jak to vypadá zespodu. Tam je určitě vidět všechno, technika nezakrytá plastem, který by nám chtěl lhát, že to vlastně funguje tak nějak samo. Na magii lidské vůle.
Za dráčkem se mrská ocas. Ještě jedna myšlenka. Vidět tak všechno z toho, co lidé skrývají za úhledné, geometrické linie. Dostat se na druhou stranu, kde je vší té mašinerii dovolen její přirozený vzhled a netlumené zvuky, vnímat složitou realitu za veškerým lidským výtvorem. Každý ufrfňaný poeta by pak musel mít mnohem víc uznání pro nanejvýš organický původ anorganických konstruktů naší vůle. Takhle jen vidí ostré hranice a zoufají si po chaotické složitosti přírody. Zrušit zbytečnou starost plastových krytů, ohlížet se na krásu původního účelu - opustit záměr působit čistě - tak lze ukázat brilanci našeho už dávno neuchopitelného, mystického výtvoru. Není přece ne-přírodou, co se stane artefaktem, je stále stejně přirozená, ta hmota, které se dotkl člověk, jako byla než ji tvaroval. Ne technologie, ne účel toho, co děláme, ta hloupá tendence uzavřít naši nádherně složitou komunikaci s přirozeným světem do závorek z designu je, co nás skutečně odstřihlo od pravého světa. Předstírání, že je všechno tak jednoduché, jako tetris.
Jo, to je pěkná myšlenka. Cupitající drak najednou na konci bílého stropu zmizí z dohledu někam pryč, následován živou špičkou chvostu. Totiž, je tam shod nahoru. Když vyjedu výš, všímám si, že se potýká s háčkem nad é na obřím kovovém nápisu: ANDĚL. Stejně je to jenom pár plechů. Slezu z eskalátorů a postavím se do fronty, která je poslední den měsíce fakt dost dlouhá. Překvapení.
Nějak je to tu zvláštně cítit, díky tomu pachu si tu připadám patřičně, zdá se mi to vhodné. Vážně škoda, že mám rýmičku. Skoro určitě jsou to prostě nějaké dávné vzpomínky - vím, že jsme dřív na Anděl někam jezdily, když jsem byla malinká. Neznámá minulost mi propůjčuje hluboký pocit, že jsem tu správně.
Okřídlená dračí potvora mezitím seskočila z éčka a po hliníkem opláštěné zídce přikráčela ke mně. Potutelně na mě cení zuby v úsměvu, ale já mu moc pozornosti nevěnuju. Přemýšlím, jak si řeknu o jízdenku, poněvadž Opencard je pro mě nová hračka.
Šťouchne mě další myšlenkou. To je přesně Národní třída, ten samý pocit nepokrytosti, která jako by neměla nikdy být odhalena. Šeré místo, explicitně přiznávající, že je pod zemí, zcela odlišné od stanice před ním, nebo za ním. Nepřístupné. Krátký pohled jako by byl aktem neposlušnosti, pohledem na nahou, sprostou, ba zakázanou organiku rodícího se konstruktu. Tam se smí až tehdy, když je skryt pod jednoduchou, elegantní a především blbuvzdornou geometrii. Okouzluje mě ona upřímnost, s níž se ukazuje probíhající stavba, omezeným výhledem z okénka projíždějícího vlaku metra, umělecký dojem té nejopravdovější možné ilustrace vztahu člověka a světa. Jenom výtečnou shodou okolností obsahuje metaforu tak nádherně a dokonale ukrytou tam, kde ji všichni vidí, vyvedenou snad lépe než na tom nejkrásnějším díle kteréhokoli umělce, protože naprosto nezáměrnou a bezzáměrnou. Situace tak otevřená a zároveň uzavřená veškeré interpretaci, že úzkostně chytá pod krkem samu povahu interpretace, odhaluje ji jako čin hluboce soukromý, vážný a skutečný; vyžaduje přímé a zcela upřímné nahlédnutí její podstaty jako slov, lapajících po nesouměřitelnosti s onou veskrze mystickou zkušeností, kterou je nepojmutá, neuchopená, slovem nezmrzačená zkušenost, zkušenost, která jest něžnou promluvou skutečnosti, jíž rozumím, ale kterou neumím reprodukovat a proto ji zraňuji řečí, abych se přece pokusila sdělit ji, sdílet ji - rozestavěná národní třída je umělecké dílo tím nejvýbornější, že bez autora; nejvýmluvněji mlčí o tom, že autor je v umění (které vlastně vůbec uměním není) zcela nespravedlivý prvek, tyran, který musí být nejdříve upozaděn, než se zkušenost jeho díla stane uměleckou.
"Žblebt a blabla. Totiž, měsíční studentskou prosim a měsíční studentskou ještě pro dvě pásma. ... Jo, od zítřka taky. ... Děkuju pěkně, nashledanou." Usmívám se na tu osobu na rozloučenou a držím dveře dalšímu ve frontě. A znova po jezdících schodech, tentokrát dolů. Imaginární okřídlená manifestace toho Druhého se veze po klouzačce mezi pojízdnými madly, skřípe drápy o umakart nebo-co-to-je a pořád, pořád, vzpomíná na ty vykopávky metra.
...
Na jednu stranu mě oznámení "Nádraží Smíchov" překvapí, na druhou se tomu moc nedivím, protože jsem blbá a zamyšlená a nedávám pozor, co dělám. Prostě, sem jsem jet nechtěla. Tak vylezu a přejdu na druhou stranu a zas se ozve důvěrně známý hlas těch z nejpodivnějších nápadů.
'Taky docela pěkná stanice...'
'Copak, že by sis chtěl povídat?'
No, nic neřekne. Ale pokyne mi kolem sebe. Jo, pod tou úžasnou vyfikundací jezdících schodů je asi prohlubeň. Prostě pěkná jáma. Bylo by zajímavý vidět, jak to vypadá zespodu. Tam je určitě vidět všechno, technika nezakrytá plastem, který by nám chtěl lhát, že to vlastně funguje tak nějak samo. Na magii lidské vůle.
Za dráčkem se mrská ocas. Ještě jedna myšlenka. Vidět tak všechno z toho, co lidé skrývají za úhledné, geometrické linie. Dostat se na druhou stranu, kde je vší té mašinerii dovolen její přirozený vzhled a netlumené zvuky, vnímat složitou realitu za veškerým lidským výtvorem. Každý ufrfňaný poeta by pak musel mít mnohem víc uznání pro nanejvýš organický původ anorganických konstruktů naší vůle. Takhle jen vidí ostré hranice a zoufají si po chaotické složitosti přírody. Zrušit zbytečnou starost plastových krytů, ohlížet se na krásu původního účelu - opustit záměr působit čistě - tak lze ukázat brilanci našeho už dávno neuchopitelného, mystického výtvoru. Není přece ne-přírodou, co se stane artefaktem, je stále stejně přirozená, ta hmota, které se dotkl člověk, jako byla než ji tvaroval. Ne technologie, ne účel toho, co děláme, ta hloupá tendence uzavřít naši nádherně složitou komunikaci s přirozeným světem do závorek z designu je, co nás skutečně odstřihlo od pravého světa. Předstírání, že je všechno tak jednoduché, jako tetris.
Jo, to je pěkná myšlenka. Cupitající drak najednou na konci bílého stropu zmizí z dohledu někam pryč, následován živou špičkou chvostu. Totiž, je tam shod nahoru. Když vyjedu výš, všímám si, že se potýká s háčkem nad é na obřím kovovém nápisu: ANDĚL. Stejně je to jenom pár plechů. Slezu z eskalátorů a postavím se do fronty, která je poslední den měsíce fakt dost dlouhá. Překvapení.
Nějak je to tu zvláštně cítit, díky tomu pachu si tu připadám patřičně, zdá se mi to vhodné. Vážně škoda, že mám rýmičku. Skoro určitě jsou to prostě nějaké dávné vzpomínky - vím, že jsme dřív na Anděl někam jezdily, když jsem byla malinká. Neznámá minulost mi propůjčuje hluboký pocit, že jsem tu správně.
Okřídlená dračí potvora mezitím seskočila z éčka a po hliníkem opláštěné zídce přikráčela ke mně. Potutelně na mě cení zuby v úsměvu, ale já mu moc pozornosti nevěnuju. Přemýšlím, jak si řeknu o jízdenku, poněvadž Opencard je pro mě nová hračka.
Šťouchne mě další myšlenkou. To je přesně Národní třída, ten samý pocit nepokrytosti, která jako by neměla nikdy být odhalena. Šeré místo, explicitně přiznávající, že je pod zemí, zcela odlišné od stanice před ním, nebo za ním. Nepřístupné. Krátký pohled jako by byl aktem neposlušnosti, pohledem na nahou, sprostou, ba zakázanou organiku rodícího se konstruktu. Tam se smí až tehdy, když je skryt pod jednoduchou, elegantní a především blbuvzdornou geometrii. Okouzluje mě ona upřímnost, s níž se ukazuje probíhající stavba, omezeným výhledem z okénka projíždějícího vlaku metra, umělecký dojem té nejopravdovější možné ilustrace vztahu člověka a světa. Jenom výtečnou shodou okolností obsahuje metaforu tak nádherně a dokonale ukrytou tam, kde ji všichni vidí, vyvedenou snad lépe než na tom nejkrásnějším díle kteréhokoli umělce, protože naprosto nezáměrnou a bezzáměrnou. Situace tak otevřená a zároveň uzavřená veškeré interpretaci, že úzkostně chytá pod krkem samu povahu interpretace, odhaluje ji jako čin hluboce soukromý, vážný a skutečný; vyžaduje přímé a zcela upřímné nahlédnutí její podstaty jako slov, lapajících po nesouměřitelnosti s onou veskrze mystickou zkušeností, kterou je nepojmutá, neuchopená, slovem nezmrzačená zkušenost, zkušenost, která jest něžnou promluvou skutečnosti, jíž rozumím, ale kterou neumím reprodukovat a proto ji zraňuji řečí, abych se přece pokusila sdělit ji, sdílet ji - rozestavěná národní třída je umělecké dílo tím nejvýbornější, že bez autora; nejvýmluvněji mlčí o tom, že autor je v umění (které vlastně vůbec uměním není) zcela nespravedlivý prvek, tyran, který musí být nejdříve upozaděn, než se zkušenost jeho díla stane uměleckou.
"Žblebt a blabla. Totiž, měsíční studentskou prosim a měsíční studentskou ještě pro dvě pásma. ... Jo, od zítřka taky. ... Děkuju pěkně, nashledanou." Usmívám se na tu osobu na rozloučenou a držím dveře dalšímu ve frontě. A znova po jezdících schodech, tentokrát dolů. Imaginární okřídlená manifestace toho Druhého se veze po klouzačce mezi pojízdnými madly, skřípe drápy o umakart nebo-co-to-je a pořád, pořád, vzpomíná na ty vykopávky metra.
...
Na jednu stranu mě oznámení "Nádraží Smíchov" překvapí, na druhou se tomu moc nedivím, protože jsem blbá a zamyšlená a nedávám pozor, co dělám. Prostě, sem jsem jet nechtěla. Tak vylezu a přejdu na druhou stranu a zas se ozve důvěrně známý hlas těch z nejpodivnějších nápadů.
'Taky docela pěkná stanice...'