První let
Ozývalo se ustavičné rachtání a klokotání. Pak to zapraskalo. Na hladkém černém povrchu se objevila bílá prasklina. Hluk na okamžik ustal. Najednou se to zachvělo a puklina se rozšířila a dala vzniknout malému otvoru. Něco zapištělo a zafrkalo. Nastala dlouhá odmlka, po níž následovalo lupnutí, jako když vylousknete oříšek, a slupka silná půl palce popraskala ještě víc, doprovázelo ji vzrušené štěbetání. Vejce se zachvělo a puklo. Ven se vyvalil stopu a sedm coulů k tomu dlouhý tvoreček s klínovitou hlavou, celý ulepený od mléčně bílé membrány.
Zapištěl, oči doširoka rozevřené. Vyskočil ze zbytků skořápky a nosem se zabořil do prachu na zemi. Radostně a s vervou se zvedl a oklepal hlavu. Roztáhl nevelká kožovitá křídla, pomačkaná od toho, jak byl ve vejci schoulený. Znovu zapištěl, když viděl malou skalní veverku, jak se snaží proplížit ven. Vrhl se vpřed a tlapu jí přimáčkl k zemi. Vyděšeně zavřeštěla a pokoušela se vymanit z jeho sevření. Tvoreček jí pár minut pozoroval a zvídavě natáčel hlavu, aby si veverku, pokrytou huňatou hnědožlutou srstí a ocáskem dvakrát tak dlouhým jako ona sama, mohl dobře prohlédnout. Když už se mu zdála nudná, rýpl do ní špičkou nosu, veverka zahrabala nožkami a vydala táhlí pronikavý vřískot. Tvoreček se na okamžik polekaně odtáhl, pak si něco zabrblal a rychlím, sotva postřehnutelným pohybem veverku schramstl.
Nohy se mu pletly jedna přes druhou, ale odvážně pokračoval ve své výpravě po jeskyni. U všeho, co ho zajímalo vydal radostný, zatím ještě pištivý zvuk a koukal, co se stane. Po nějaké době zívl a schoulil se do klubíčka tam, kde byl. Ještě si olízl nos a usnul. Ocásek si obtočil kolem těla, nožky složil pod sebe a křídla rozprostřel, aby mu oschla a zpevněla.
Probudil se až ráno, ale v jeskyně se zdála nezajímavá. Hladový a roztoužený po novém dobrodružství se vydal za světlem. V ranním slunci se jeho šupiny, černé jako uhel, třpytily a odráželi lesk sněhem pokrytých vrcholků hor. Chvíli radostně poskakoval a honil se za svým stínem, pak, znuděn vlastní hrou, se ještě trochu nemotorně naklonil ze skalního převisu. Vystrašeně uskočil a zavřeštěl, pod ním se táhl deset yardů dlouhý kamenitý sráz, jen místy porostlí trním a nízkými keři, přizpůsobenými na zimu.
Rozhlédl se kolem, ale všude viděl jen vysoké horské štíty táhnoucí se až k obzoru. Hlava mu vystřelila vpřed, chytil drozda, kterého okamžitě zhltl. Poté si odříhl a z tlamy, plné špičatých zubů, mu vyletěla změť peří pomáčených od slin. Vydal divný kašlavý zvuk, ale okamžitě se vrhl za peříčky snášejícími se v spirálách dolů.
Když se slunce začalo sklánět k obzoru a na dráčkových šupinách se odrážela jeho narůžovělá záře, roztáhl křídla a nevěda co činí jimi párkrát máchl. Vystoupal jen pár stop, ale do blan se mu opřel ledový horský vítr vanoucí ze zaledněného severu a vynesl ho ještě výš. Dráček, okouzlen světem viděným z té vzdálenosti, radostně zakřičel a nechal se větrem unášet dál, v nehynoucí rozkoši z létání. Jen co však zmizelo slunce za vrcholky hor a na kraj se snesla černočerná noc, začal padat sníh a vítr nabral na síle. Neuběhla ani hodina a krajem se proháněla sněhová bouře.
Dráček se snažil přistát a složit křídla, ale vichřice byla moc silná a neustále ho vynášela výš a výš, až ho vcucla do víru vzduchu a nekonečné změti vloček, ulámaných větví stromů a kamenů. Nocí se rozléhalo zděšené kvílení dráčka a neklidné vytí horských vlků, prchajících před pohromou.
Vítr mohutnou silou mrštil drobným tvorem o kmen silné borovice až to zapraštělo, ale okamžitě ho zase vřeštícího strachy vynesl vysoko nad koruny stromů, aby s ním v příštím okamžiku zase uhodil o skalní masiv. Ozvala se rána, to jak tělíčko narazilo na kámen, následováno praskáním kostí. Celou noc tak vítr tančil se svými oběťmi a unášel je daleko předaleko. Až ráno, za prvních slunečních paprsků bouře ustala a ráno nastolilo bezvětří.
Krajina se za noc nepředstavitelně změnila, polámané stromy se váleli jeden přes druhý někdy i míle vzdáleni od místa, kde je děsiví vír ukořistil, kameny odlámané ze stěn vysokých, zatím nepokořených skal byly rozesety kam jen oko dohlédlo a mezi nimi dalo vycházející slunce spatřit těla těch nebožáků, co se včas neukryli do horských jeskyní chráněných před větrem.
Avšak tělo černé dráčka nikde nebylo. Ani pod změní kmenů a větvoví, ani rozdrcené vahou kamenů, ani pod jiným bídným tvorem. Smršť ho v noci odvála do závětří skalní soutěsky, kde s polámaným křídlem a přední tlapou čekal na smrt. Ležel v bolestné agonii, předzvěsti smrti, ale ta jako by o tvorečka nejevila zájem, letěla na perutích větru a míjela ten uzlíček neštěstí. Nakonec, i přes ukrutné bolesti, jenž ho trápily, usnul a neprobudily ani světelné paprsky nového dne. Byl moc unavený a vyčerpaný, než aby mohl pokračovat ve své pouti na východ, do země draků.
Zapištěl, oči doširoka rozevřené. Vyskočil ze zbytků skořápky a nosem se zabořil do prachu na zemi. Radostně a s vervou se zvedl a oklepal hlavu. Roztáhl nevelká kožovitá křídla, pomačkaná od toho, jak byl ve vejci schoulený. Znovu zapištěl, když viděl malou skalní veverku, jak se snaží proplížit ven. Vrhl se vpřed a tlapu jí přimáčkl k zemi. Vyděšeně zavřeštěla a pokoušela se vymanit z jeho sevření. Tvoreček jí pár minut pozoroval a zvídavě natáčel hlavu, aby si veverku, pokrytou huňatou hnědožlutou srstí a ocáskem dvakrát tak dlouhým jako ona sama, mohl dobře prohlédnout. Když už se mu zdála nudná, rýpl do ní špičkou nosu, veverka zahrabala nožkami a vydala táhlí pronikavý vřískot. Tvoreček se na okamžik polekaně odtáhl, pak si něco zabrblal a rychlím, sotva postřehnutelným pohybem veverku schramstl.
Nohy se mu pletly jedna přes druhou, ale odvážně pokračoval ve své výpravě po jeskyni. U všeho, co ho zajímalo vydal radostný, zatím ještě pištivý zvuk a koukal, co se stane. Po nějaké době zívl a schoulil se do klubíčka tam, kde byl. Ještě si olízl nos a usnul. Ocásek si obtočil kolem těla, nožky složil pod sebe a křídla rozprostřel, aby mu oschla a zpevněla.
Probudil se až ráno, ale v jeskyně se zdála nezajímavá. Hladový a roztoužený po novém dobrodružství se vydal za světlem. V ranním slunci se jeho šupiny, černé jako uhel, třpytily a odráželi lesk sněhem pokrytých vrcholků hor. Chvíli radostně poskakoval a honil se za svým stínem, pak, znuděn vlastní hrou, se ještě trochu nemotorně naklonil ze skalního převisu. Vystrašeně uskočil a zavřeštěl, pod ním se táhl deset yardů dlouhý kamenitý sráz, jen místy porostlí trním a nízkými keři, přizpůsobenými na zimu.
Rozhlédl se kolem, ale všude viděl jen vysoké horské štíty táhnoucí se až k obzoru. Hlava mu vystřelila vpřed, chytil drozda, kterého okamžitě zhltl. Poté si odříhl a z tlamy, plné špičatých zubů, mu vyletěla změť peří pomáčených od slin. Vydal divný kašlavý zvuk, ale okamžitě se vrhl za peříčky snášejícími se v spirálách dolů.
Když se slunce začalo sklánět k obzoru a na dráčkových šupinách se odrážela jeho narůžovělá záře, roztáhl křídla a nevěda co činí jimi párkrát máchl. Vystoupal jen pár stop, ale do blan se mu opřel ledový horský vítr vanoucí ze zaledněného severu a vynesl ho ještě výš. Dráček, okouzlen světem viděným z té vzdálenosti, radostně zakřičel a nechal se větrem unášet dál, v nehynoucí rozkoši z létání. Jen co však zmizelo slunce za vrcholky hor a na kraj se snesla černočerná noc, začal padat sníh a vítr nabral na síle. Neuběhla ani hodina a krajem se proháněla sněhová bouře.
Dráček se snažil přistát a složit křídla, ale vichřice byla moc silná a neustále ho vynášela výš a výš, až ho vcucla do víru vzduchu a nekonečné změti vloček, ulámaných větví stromů a kamenů. Nocí se rozléhalo zděšené kvílení dráčka a neklidné vytí horských vlků, prchajících před pohromou.
Vítr mohutnou silou mrštil drobným tvorem o kmen silné borovice až to zapraštělo, ale okamžitě ho zase vřeštícího strachy vynesl vysoko nad koruny stromů, aby s ním v příštím okamžiku zase uhodil o skalní masiv. Ozvala se rána, to jak tělíčko narazilo na kámen, následováno praskáním kostí. Celou noc tak vítr tančil se svými oběťmi a unášel je daleko předaleko. Až ráno, za prvních slunečních paprsků bouře ustala a ráno nastolilo bezvětří.
Krajina se za noc nepředstavitelně změnila, polámané stromy se váleli jeden přes druhý někdy i míle vzdáleni od místa, kde je děsiví vír ukořistil, kameny odlámané ze stěn vysokých, zatím nepokořených skal byly rozesety kam jen oko dohlédlo a mezi nimi dalo vycházející slunce spatřit těla těch nebožáků, co se včas neukryli do horských jeskyní chráněných před větrem.
Avšak tělo černé dráčka nikde nebylo. Ani pod změní kmenů a větvoví, ani rozdrcené vahou kamenů, ani pod jiným bídným tvorem. Smršť ho v noci odvála do závětří skalní soutěsky, kde s polámaným křídlem a přední tlapou čekal na smrt. Ležel v bolestné agonii, předzvěsti smrti, ale ta jako by o tvorečka nejevila zájem, letěla na perutích větru a míjela ten uzlíček neštěstí. Nakonec, i přes ukrutné bolesti, jenž ho trápily, usnul a neprobudily ani světelné paprsky nového dne. Byl moc unavený a vyčerpaný, než aby mohl pokračovat ve své pouti na východ, do země draků.