Maraton: Proměna
Malý kudrnatý Martin se zmateně otáčel do všech stran.
Příjdou!
A zmlátí ho!
Věděl to a třásl se, chtěl hrozně utéct ale nebylo kam a do očí se mu vrhly slzy. Dělal, že je zaměstnán a jakoby si nikoho nevšímal a snažil se v šatně s penálem v ruce nad taškou vypadat, jakože se chce ještě zdržet a nechce si nikoho všímat. Vždy ho přepadli když chtěl jít domů tak musel vypadat, že nechce. Přesto se strašně bál, hlavně vysokého Dana.
Napadlo ho, že vyleze oknem jenže to vedlo do uzavřeného dvora. Možná kdyby se ukryl přímo pod oknem. Co kdyby ale nakoukli? Hlavně by uviděli to okno otevřené! Smáli by se mu a třeba by za ním okno zavřeli!
Začal tiše skuhrat, když se ozvaly kroky a známá dvojice vyšla ze dveří.
„Hele blbeček!“, prohodil provokativně černovlasý Milan a na Martina ukazoval. Přeběhnul mu mráz po zádech a ze strachu nedokázal zareagovat.
„Čau Martine.“, začal s falešnou přívětivostí podobně blonďatý o dva roky starší Dan.
„Jak to žes na nás nepočkal? To se dělá, nečekat na kamarády?“, pronesl Dan hlasem, jako kdyby chtěl kárat. Martina popadla panika.
„Chtěl jsem na vás počkat, čekal jsem na vás tady!“, zavzlykal Martin.
„Kecá! Čum na ten penál si chtěl dát do tašky a jít domů, já ho viděl!“, ozval se znovu Milan.
„Nene!“, otočil se Martin vztekle na Milana.
“Proč mu skáčeš do řeči?“, ozval se s ještě falešnější vážností Dan a zahleděl se zpříma na Martina.
Povolily mu strachem poslední svaly a ucítil vlhko ve slipech. Klepal se tak silně, až začal cinkat zipem penálu s obrázkem Pokémona, který pořád držel.
„Čum vole čum čum na to von se pochcal!! Haaahahaaaha čumíš na to?“, začal skotačit Milan a neustále na něj provokativně ukazoval.
„Proč nejdeš na záchod ty prase hnusný? To se dělá chcát před lidma? Co? A skákat jim do řeči?“, pokračoval se sebeprovokujícím vztekem Dan.
„Nechte mě bejt! Prosím!“, skuhral až nesrozumitelně s neskrývaným brekem Martin.
Dan se samolibě zazubil, čehož si Martin pohledem všimnul.
„Na co čumíš vole? He? Chceš snad do držky? Skloň se před králem!“
„Jo!! JO!! JO!!“, křičel jeho rádoby královský poskok Milan. Vědel co příjde, stejně jako Martin, který upustil penál a nebyl schopen se hýbat aby se aspoň sklonil a tak z něj vyšel jen tichý vzlyk prosící o pomoc.
„Cože vole? Jak. Se. Před králem. O-po-va-žu-ješ volat o pomoc? Prase hnusný?!? “, odsekl agresivním tónem Dan a uhodil pěstí Martina do břicha. Ten začal k nesmírnému pobavení Dana a Milana v bolestivých vzlicích volat maminku.
„Prase hnusný!“, zajásal Milan a …………..
……….
……..
…..
…
..
.
„Tys neslyšel? Vstávej!“, uslyšel Martin pobaveného Dana.
„Prosím…..“, vzlykal dál Martin. Myslel si, že asi bolestí ztratil na chvíli vědomí. Divné ale bylo, že ho teď zrovna nic nebolelo.
Vstávej. Byl to hlas jeho maminky! Byla tady! Přišla ho zachránit!
Koukni se mu do očí. Teď měl Martin pocit, že si ten její hlas vymyslel on sám, nebyla tady, protože Dan a Milan se pořád kolem něj motali a smáli se jeho mokrým džínám a okopávali ho.
Předtím ale slyšel maminku. Byla to ona a poslechne jí. Ve zkroucené poloze otočil třesoucí se hlavou na Dana a podíval se na něj, ačkoliv věděl, že toho bude strašně litovat a zmlátí ho.
Uviděl Dana a Milana.
Uviděl je hnusně malé a odporné. Ubohé a slabé blbé blbečky!
„Co zase čumíš?“, řekl najednou podezřele odtaženě Dan. Milan přestal poskakovat a našel si své místo v krytu za Danem. Hleděli na Martina nějak nejistě.
Zámky ve dveřích do jídelny cvakly.
Pak zámky v chodbách a ozvalo se zabouchnutí hlavních vchodových dveří a zavření závory. Všechno se to stalo strašně najednou a pak padlo ticho. Martin to pochopil.
Dan a Milan ne a začali hystericky dýchat, když lomcovali klikou od dveří, ze kterých právě přišli.
…………..
………..
………
…..
.
„Dobré ráno paní učitelko!“, odpověděl téměř sborově houfek kluků a holek čekající v příjemném letním ránu před vchodovými dveřmi.
„Dobré…“, cože? Na závoru jsem včera nezavírala a odcházela jsem poslední.
Zvedla telefon a zavolala ředitelce. Ta odcházela družinou, ne hlavním vchodem. Když jí pověděla, že dveře byly zavřený na závoru tak si ředitelka do telefonu povzdechla s tím, že je asi zase někdo vykradl, tak ať jde klidně dovnitř a prohledá to tam, případně ať zavolá policii.
Otevřela závoru a vešla dovnitř, něž stačila však něco říct, děti nadšeně vběhly do šaten.
„Pančitelko, cítíte to taky?“, zeptala se drobná Míla, kterou do školy každé ráno vezl její táta podnikatel. Neměla ale teď čas, musela prohledat areál.
„Necítím, jdi teď do šatny za ostatními Milunko, já teď musím něco udělat.“
Milunka ale zůstala stát přišpendlená na místě. Paní učitelka si už nevšimla, že se i rozklepala. Dvoukřídlé dveře do chodby byly zamčené. Nemohly být zamčené! Vždyť k nim neexistoval žádný klíč!
„Pančítelko, pančítelko, my máme zavřený dveře!“, překřiovali se třetáci, co v přezuvkách vyběhli z šaten.
Když se k nim otáčela, uviděla na podlaze pod zamčenými dveřmi do chodby krev. Poslala děti domů a zavolala policii. Když jí operátorka potvrdila, že je hlídka na cestě, oddechla si a zamířila k dětským šatnám, jestli jsou opravdu všechny dveře zamčené i tam. Po dětech se při zmínce o prázdninách zaprášilo ale Míla pořád stála na místě, kde jí viděla naposled. Tekly jí slzy a třásla se.
„Milunko, proč brečíš? Jsou prázdniny! Já zavolám tvýmu tátovi a ten pro tebe přijede, ju?“
Milunka neschopná odpovědi polkla a zakývala souhlasně hlavou.
Její táta do telefonu z pracovního zatížení nevrle odpověděl, že teda pro ní přijede a odveze jí domů.
Za několik minut přijel hlídkový vůz Octavie s hrdým nápisem „Pomáhat a chránit“, v ten samý moment přijel i otec Míly v nějakém luxusním rodinném voze. Když vystoupil, uviděla v jeho výraze údiv a obavy, když si všimnul policistů mířících ke vchodu školy.
„Proboha! Co provedla?“, zeptal se nechápající ohromný otec s pohledem na policisty a na učitelku a pohladil svojí dcerku, která se k němu rozeběhla a objala ho.
Učitelka vše stručně vysvětlila policistům. Proč se ale Milunka rozbrečela a chovala se vystrašeně se neodvažovala jejímu otci vysvětlovat. Tušila proč. Dětský svět má jiná pravidla.
Policisté nedokázali masivní dveře vyrazit a tak poprosili otce malé Míly o pomoc. Ten je vyrazil vykopnutím z rozeběhu.
Učitelka vykřikla. Mladší policista omdlel. Starší a zkušenější policista sáhnul po vysílačce a zažádal o příjezd kriminalistů.
Celá ohromná chodba byla plná krve, od vchodových dvěří se táhla ohromná široká krvavá stopa ke stěně, kde bylo spoustu rudých stříkanců, jak z dětské pistolky. V cihlové zdi, na dveřích a v linoleu na zemi byly nasázené různé rýhy, u kterých byla kaluž krve a pokračovaly od nich cáry až k oknům u dvora. Krev byla dokonce i na stropě a na svítilnách.
……..
....
...
..
.
Odpověděl, že normálně odešel ze šatny jako normálně, „zmizelý“ Dan a Milan tam už nebyli. Pořád se ho paní učitelka, jeho rodiče a policisté ptali ale on šel přece domů. Ty dva možná někdo vyzmizíkoval, když pořád mluvili o jejich zmizení. Tak ať zůstanou vyzmizíkovaní…čekal, že se při pomyšlení na jejich šikanu roztřese ale byl úplně klidný.
Malý kudrnatý Martin si sedl na své místo a otevřel si čítanku na straně 30.
Než učitelka Martina vyvolala, pořádně se na něj zahleděla. Věděla, že ti dva zmizelí, Dan a Milan ho šikanovali. Ke krvi nenašli ani žádná těla a Martin byl poslední, kdo v chodbě byl. Viděla, jak byl při zmínce o nich klidný. Viděla, jak se mu Míla nenápadně vyhýbá. Bylo toho příliš mnoho, aby to mohla být náhoda.
Dětský svět má jiná pravidla…hrozná a tajemná.
„Martine, teď ty.“, řekla učitelka, a Martin četl.
Příjdou!
A zmlátí ho!
Věděl to a třásl se, chtěl hrozně utéct ale nebylo kam a do očí se mu vrhly slzy. Dělal, že je zaměstnán a jakoby si nikoho nevšímal a snažil se v šatně s penálem v ruce nad taškou vypadat, jakože se chce ještě zdržet a nechce si nikoho všímat. Vždy ho přepadli když chtěl jít domů tak musel vypadat, že nechce. Přesto se strašně bál, hlavně vysokého Dana.
Napadlo ho, že vyleze oknem jenže to vedlo do uzavřeného dvora. Možná kdyby se ukryl přímo pod oknem. Co kdyby ale nakoukli? Hlavně by uviděli to okno otevřené! Smáli by se mu a třeba by za ním okno zavřeli!
Začal tiše skuhrat, když se ozvaly kroky a známá dvojice vyšla ze dveří.
„Hele blbeček!“, prohodil provokativně černovlasý Milan a na Martina ukazoval. Přeběhnul mu mráz po zádech a ze strachu nedokázal zareagovat.
„Čau Martine.“, začal s falešnou přívětivostí podobně blonďatý o dva roky starší Dan.
„Jak to žes na nás nepočkal? To se dělá, nečekat na kamarády?“, pronesl Dan hlasem, jako kdyby chtěl kárat. Martina popadla panika.
„Chtěl jsem na vás počkat, čekal jsem na vás tady!“, zavzlykal Martin.
„Kecá! Čum na ten penál si chtěl dát do tašky a jít domů, já ho viděl!“, ozval se znovu Milan.
„Nene!“, otočil se Martin vztekle na Milana.
“Proč mu skáčeš do řeči?“, ozval se s ještě falešnější vážností Dan a zahleděl se zpříma na Martina.
Povolily mu strachem poslední svaly a ucítil vlhko ve slipech. Klepal se tak silně, až začal cinkat zipem penálu s obrázkem Pokémona, který pořád držel.
„Čum vole čum čum na to von se pochcal!! Haaahahaaaha čumíš na to?“, začal skotačit Milan a neustále na něj provokativně ukazoval.
„Proč nejdeš na záchod ty prase hnusný? To se dělá chcát před lidma? Co? A skákat jim do řeči?“, pokračoval se sebeprovokujícím vztekem Dan.
„Nechte mě bejt! Prosím!“, skuhral až nesrozumitelně s neskrývaným brekem Martin.
Dan se samolibě zazubil, čehož si Martin pohledem všimnul.
„Na co čumíš vole? He? Chceš snad do držky? Skloň se před králem!“
„Jo!! JO!! JO!!“, křičel jeho rádoby královský poskok Milan. Vědel co příjde, stejně jako Martin, který upustil penál a nebyl schopen se hýbat aby se aspoň sklonil a tak z něj vyšel jen tichý vzlyk prosící o pomoc.
„Cože vole? Jak. Se. Před králem. O-po-va-žu-ješ volat o pomoc? Prase hnusný?!? “, odsekl agresivním tónem Dan a uhodil pěstí Martina do břicha. Ten začal k nesmírnému pobavení Dana a Milana v bolestivých vzlicích volat maminku.
„Prase hnusný!“, zajásal Milan a …………..
……….
……..
…..
…
..
.
„Tys neslyšel? Vstávej!“, uslyšel Martin pobaveného Dana.
„Prosím…..“, vzlykal dál Martin. Myslel si, že asi bolestí ztratil na chvíli vědomí. Divné ale bylo, že ho teď zrovna nic nebolelo.
Vstávej. Byl to hlas jeho maminky! Byla tady! Přišla ho zachránit!
Koukni se mu do očí. Teď měl Martin pocit, že si ten její hlas vymyslel on sám, nebyla tady, protože Dan a Milan se pořád kolem něj motali a smáli se jeho mokrým džínám a okopávali ho.
Předtím ale slyšel maminku. Byla to ona a poslechne jí. Ve zkroucené poloze otočil třesoucí se hlavou na Dana a podíval se na něj, ačkoliv věděl, že toho bude strašně litovat a zmlátí ho.
Uviděl Dana a Milana.
Uviděl je hnusně malé a odporné. Ubohé a slabé blbé blbečky!
„Co zase čumíš?“, řekl najednou podezřele odtaženě Dan. Milan přestal poskakovat a našel si své místo v krytu za Danem. Hleděli na Martina nějak nejistě.
Zámky ve dveřích do jídelny cvakly.
Pak zámky v chodbách a ozvalo se zabouchnutí hlavních vchodových dveří a zavření závory. Všechno se to stalo strašně najednou a pak padlo ticho. Martin to pochopil.
Dan a Milan ne a začali hystericky dýchat, když lomcovali klikou od dveří, ze kterých právě přišli.
…………..
………..
………
…..
.
„Dobré ráno paní učitelko!“, odpověděl téměř sborově houfek kluků a holek čekající v příjemném letním ránu před vchodovými dveřmi.
„Dobré…“, cože? Na závoru jsem včera nezavírala a odcházela jsem poslední.
Zvedla telefon a zavolala ředitelce. Ta odcházela družinou, ne hlavním vchodem. Když jí pověděla, že dveře byly zavřený na závoru tak si ředitelka do telefonu povzdechla s tím, že je asi zase někdo vykradl, tak ať jde klidně dovnitř a prohledá to tam, případně ať zavolá policii.
Otevřela závoru a vešla dovnitř, něž stačila však něco říct, děti nadšeně vběhly do šaten.
„Pančitelko, cítíte to taky?“, zeptala se drobná Míla, kterou do školy každé ráno vezl její táta podnikatel. Neměla ale teď čas, musela prohledat areál.
„Necítím, jdi teď do šatny za ostatními Milunko, já teď musím něco udělat.“
Milunka ale zůstala stát přišpendlená na místě. Paní učitelka si už nevšimla, že se i rozklepala. Dvoukřídlé dveře do chodby byly zamčené. Nemohly být zamčené! Vždyť k nim neexistoval žádný klíč!
„Pančítelko, pančítelko, my máme zavřený dveře!“, překřiovali se třetáci, co v přezuvkách vyběhli z šaten.
Když se k nim otáčela, uviděla na podlaze pod zamčenými dveřmi do chodby krev. Poslala děti domů a zavolala policii. Když jí operátorka potvrdila, že je hlídka na cestě, oddechla si a zamířila k dětským šatnám, jestli jsou opravdu všechny dveře zamčené i tam. Po dětech se při zmínce o prázdninách zaprášilo ale Míla pořád stála na místě, kde jí viděla naposled. Tekly jí slzy a třásla se.
„Milunko, proč brečíš? Jsou prázdniny! Já zavolám tvýmu tátovi a ten pro tebe přijede, ju?“
Milunka neschopná odpovědi polkla a zakývala souhlasně hlavou.
Její táta do telefonu z pracovního zatížení nevrle odpověděl, že teda pro ní přijede a odveze jí domů.
Za několik minut přijel hlídkový vůz Octavie s hrdým nápisem „Pomáhat a chránit“, v ten samý moment přijel i otec Míly v nějakém luxusním rodinném voze. Když vystoupil, uviděla v jeho výraze údiv a obavy, když si všimnul policistů mířících ke vchodu školy.
„Proboha! Co provedla?“, zeptal se nechápající ohromný otec s pohledem na policisty a na učitelku a pohladil svojí dcerku, která se k němu rozeběhla a objala ho.
Učitelka vše stručně vysvětlila policistům. Proč se ale Milunka rozbrečela a chovala se vystrašeně se neodvažovala jejímu otci vysvětlovat. Tušila proč. Dětský svět má jiná pravidla.
Policisté nedokázali masivní dveře vyrazit a tak poprosili otce malé Míly o pomoc. Ten je vyrazil vykopnutím z rozeběhu.
Učitelka vykřikla. Mladší policista omdlel. Starší a zkušenější policista sáhnul po vysílačce a zažádal o příjezd kriminalistů.
Celá ohromná chodba byla plná krve, od vchodových dvěří se táhla ohromná široká krvavá stopa ke stěně, kde bylo spoustu rudých stříkanců, jak z dětské pistolky. V cihlové zdi, na dveřích a v linoleu na zemi byly nasázené různé rýhy, u kterých byla kaluž krve a pokračovaly od nich cáry až k oknům u dvora. Krev byla dokonce i na stropě a na svítilnách.
……..
....
...
..
.
Odpověděl, že normálně odešel ze šatny jako normálně, „zmizelý“ Dan a Milan tam už nebyli. Pořád se ho paní učitelka, jeho rodiče a policisté ptali ale on šel přece domů. Ty dva možná někdo vyzmizíkoval, když pořád mluvili o jejich zmizení. Tak ať zůstanou vyzmizíkovaní…čekal, že se při pomyšlení na jejich šikanu roztřese ale byl úplně klidný.
Malý kudrnatý Martin si sedl na své místo a otevřel si čítanku na straně 30.
Než učitelka Martina vyvolala, pořádně se na něj zahleděla. Věděla, že ti dva zmizelí, Dan a Milan ho šikanovali. Ke krvi nenašli ani žádná těla a Martin byl poslední, kdo v chodbě byl. Viděla, jak byl při zmínce o nich klidný. Viděla, jak se mu Míla nenápadně vyhýbá. Bylo toho příliš mnoho, aby to mohla být náhoda.
Dětský svět má jiná pravidla…hrozná a tajemná.
„Martine, teď ty.“, řekla učitelka, a Martin četl.