Jak princezna u draka dopadla
To kdysi stalo se – věřte nebo ne,
že žil drak a jeho dny byly překrásné.
Avšak jednoho dne, z nenadání,
stalo se, co byste nečekali:
všechen klid a všechen mír,
pohltil jeden obrovský, růžovoučký vír.
Co se stalo?
Království bylo jedné princezně málo!
Chtěla víc, ona chtěla draka za manžela,
a tak tedy k němu nakráčela.
Zoufalství, které zračilo se draku v očích,
stačilo by, aby vznikla potíž;
princezna ale, oči zaslepené,
netušila, co se nutně stane.
Stalo se to, i když drak se snažil ovládnout,
nenechat svůj vztek v sobě převládnout.
Princeznička, celá v růžovém,
nevěděla nic o brzkém konci svém.
Drak se nadechl, jak uklidnit se chtěl,
neuvědomil si, že to spustí, jedno z jeho děl.
Nechtěl to udělat, to vážně ne,
natolik si ho vážíme, alespoň v tomto mu uvěřme.
Ohně plná jeskyně,
co se stalo už se neodestane.
Princeznin tichý výkřik, a potom už ticho, už nic,
co by chudák drak mohl chtít víc?
Zase měl svůj klid, svoje ticho, které měl tak rád,
ani popel nemusel její zametat.
Nečekal, že někdo další naruší jeho klid,
kdo by taky chtěl ukrutného draka navštívit?
Ale ejhle – Honza Hloupý,
všech slov ten je nyní skoupý!
Jenom stojí, zírá na prázdnou jeskyni,
princeznu ani draka nikde nevidí.
On není tak hloupý jak se říká,
i když každý rozumný touto dobou už z drakovy blízkosti pryč utíká,
a tedy do jeskyně volá: „Princezno, jsem tu tě zachránit.
Nezkoušej mi v tom draku zabránit!“
Chudák drak, s nervy na pochodu,
že někdo zase ruší jeho tichou pohodu,
zařve vztekle v odpověď: „Nedělej to, je-li ti život milý,
princezniny sny i tělo v popel už se proměnily.“
Honza, který výbušný je trochu,
zvedne v ruce meč a dá se do pochodu.
Vpochoduje do jeskyně, jedno mu že nevidí,
nenapadá ho kolik nepořádku po sobě nechá, ani jak ho uklidí.
Zuřivě máchá mečem okolo sebe,
ta drzost volá až do nejvyššího nebe.
Drak tam stojí, smutně kouká,
něco tichého pro sebe si brouká.
A pak najednou, z ničeho nic,
už není vidět Honzíka víc.
Neodešel, neshořel, nebyl rozkousán,
prostě zmizel a drak zůstal sám.
Nyní už drak v klidu může žít,
nikdo se už neodváží k němu jít.
Kam zmizel tedy Honzík náš? Hlava jinde od těla,
zůstal, kam i kostra princezny se dostala.
Skončil na cestě k drakově sluji,
tak jako že mraky po nebi plují,
nyní děsí každého, kdo by k drakovi chtěl jít.
Nikdo s ním (štěstí pro ně) nechce už nic mít.
že žil drak a jeho dny byly překrásné.
Avšak jednoho dne, z nenadání,
stalo se, co byste nečekali:
všechen klid a všechen mír,
pohltil jeden obrovský, růžovoučký vír.
Co se stalo?
Království bylo jedné princezně málo!
Chtěla víc, ona chtěla draka za manžela,
a tak tedy k němu nakráčela.
Zoufalství, které zračilo se draku v očích,
stačilo by, aby vznikla potíž;
princezna ale, oči zaslepené,
netušila, co se nutně stane.
Stalo se to, i když drak se snažil ovládnout,
nenechat svůj vztek v sobě převládnout.
Princeznička, celá v růžovém,
nevěděla nic o brzkém konci svém.
Drak se nadechl, jak uklidnit se chtěl,
neuvědomil si, že to spustí, jedno z jeho děl.
Nechtěl to udělat, to vážně ne,
natolik si ho vážíme, alespoň v tomto mu uvěřme.
Ohně plná jeskyně,
co se stalo už se neodestane.
Princeznin tichý výkřik, a potom už ticho, už nic,
co by chudák drak mohl chtít víc?
Zase měl svůj klid, svoje ticho, které měl tak rád,
ani popel nemusel její zametat.
Nečekal, že někdo další naruší jeho klid,
kdo by taky chtěl ukrutného draka navštívit?
Ale ejhle – Honza Hloupý,
všech slov ten je nyní skoupý!
Jenom stojí, zírá na prázdnou jeskyni,
princeznu ani draka nikde nevidí.
On není tak hloupý jak se říká,
i když každý rozumný touto dobou už z drakovy blízkosti pryč utíká,
a tedy do jeskyně volá: „Princezno, jsem tu tě zachránit.
Nezkoušej mi v tom draku zabránit!“
Chudák drak, s nervy na pochodu,
že někdo zase ruší jeho tichou pohodu,
zařve vztekle v odpověď: „Nedělej to, je-li ti život milý,
princezniny sny i tělo v popel už se proměnily.“
Honza, který výbušný je trochu,
zvedne v ruce meč a dá se do pochodu.
Vpochoduje do jeskyně, jedno mu že nevidí,
nenapadá ho kolik nepořádku po sobě nechá, ani jak ho uklidí.
Zuřivě máchá mečem okolo sebe,
ta drzost volá až do nejvyššího nebe.
Drak tam stojí, smutně kouká,
něco tichého pro sebe si brouká.
A pak najednou, z ničeho nic,
už není vidět Honzíka víc.
Neodešel, neshořel, nebyl rozkousán,
prostě zmizel a drak zůstal sám.
Nyní už drak v klidu může žít,
nikdo se už neodváží k němu jít.
Kam zmizel tedy Honzík náš? Hlava jinde od těla,
zůstal, kam i kostra princezny se dostala.
Skončil na cestě k drakově sluji,
tak jako že mraky po nebi plují,
nyní děsí každého, kdo by k drakovi chtěl jít.
Nikdo s ním (štěstí pro ně) nechce už nic mít.