Oběť

Komentář autora
aneb Vánoční literární výměna na téma ,,Tatínku, proč se tak divně koukáš?"
Nic víc k tomu asi neřeknu, jen popřeji příjemné počtení.
žánr: Povídka | přidáno: 6.1.2016 (16:59) | oblíbené 1

V dnešním uspěchaném světě je spousta nástrah na, které si musíme dávat pozor. Někdy předzvěsti těchto hrozeb vycítíme včas, ale stává se, že je přehlédneme a to často způsobí bolest. Někdy i ztráty na životech.
Jeden takovýto problém se tu objevil. Zprvu nebyly jeho náznaky prakticky zaznamenávány a brány na zřetel, ale později tento problém začal zasahovat do soukromých životů prostých lidí. Často spalovaná pole, nevysvětlitelné mizení lidí, nebo věcí.
Svět ovládla neuvěřitelná panika z neznámého nebezpečí. Zabarikádovali své domy a ti odvážnější se dobrovolně hlásili do armády. Takto, ale tento příběh nezačíná. Vraťme se proto o takových deset let zpět za jedním mladým chlapcem jménem Fin.
Tento mladý chlapec žije v malém rodinném domku na vesnici. Bydlí zde se svým otcem. Matka zemřela v jeho dvou letech na závažnou nemoc. Teď je mu dvanáct let a roste do síly. On sám nic netušil o problémech, které by mohli nastat.
Jako každý den vstával ráno v pět. Slunce ještě nevyšlo a tak v pokoji byla tma. Jediné co osvětlovalo pokoj, bylo stříbrné světlo měsíce. Ten se již chýlil k obzoru, ale stále silně zářil.
Fin se zvedl, oblékl si teplou vlněnou košili a kalhoty. Prohrábl si své černé vlasy, unaveně zívl a šel dolů. Na nohou měl jen pantofle a teplé ponožky. Opatrně nakračoval, aby nevzbudil otce, a dole poté zatopil v krbu.
Dřevo příjemně praskalo a vydávalo uklidňující teplo, které brzo zaplnilo celou místnost. Po stěnách se honilo mihotavé světlo ohně a odráželo se od kovového nádobí v kuchyni.
V tom si Fin vzpomněl, že by měl udělat snídani. Vzal proto chléb, namazal ho kachní paštikou a položil na ně plátky kravského sýra. Sedl si ke stolu a mlčky snídal. Do konvice dal vařit vodu na ranní čaj.
Tu uslyšel kroky, jak někdo schází dolů ze schodů. Kroky byly těžké a hlasité jak pod nimi sténaly prkna schodů. Pak se objevil muž s dlouhým plnovousem, černým jak havraní křídla. Na hlavě měl koženou čapku, která mu zakrývala pleš. Na sobě měl stejně jako Fin vlněnou košili, kalhoty a koženou vestu.
Tím mužem nebyl nikdo jiný než jeho otec. Jmenoval se Sebastian a pracoval v této vesnici jako farmář. Měl menší stádo ovcí, krávu a nevelké pole. Nemůžu říct, že by byl jedním z bohatších vesničanů, ale žil plnohodnotný život plný radosti.
„Dobré ráno otče“ začal zvesela Fin, probuzen ranním čajem. „Dobré“ řekl otec unaveně a dlouze si zívl. Beze slova přešel ke stolu a pustil se do snídaně. Fin si mezitím hřál ruce o teplý hrnek s čajem a seděl před krbem v tureckém sedu.
Potom co i Sebastian dojedl svůj chléb. Oblékli si kožichy a šli ven. Jejich dům byl na okraji vesnice a pole měli vlastně za domem. Ulice byla tichá. Nikde ani živáčka. Na obzor se právě začaly tlačit první sluneční paprsky a zalévaly kraj zlatou barvou.
Právě začínala zima, proto pole leželo ladem a Fin se svým otcem se věnovali dobytku. Fin vzal celé stádo ovcí na pastvu do nedalekých hor. Ještě než odcházel, mu Sebastian připomínal a důležitě se při tom na něj díval.
„Nechoď daleko do hor. Je to tam nebezpečné.“ Fin přikývl a odešel. Na cestě ho doprovázela ještě fena Laura. Ta hlídala ovce, aby se nerozběhly po okolí a zůstaly ve skupině.
Šli asi hodinu, když narazili louku plnou zelené trávy, tam se Fin posadil na kámen a nechal ovce, aby se pásly. Svou roli zde zahrála i Laura, která pořád jako generál obíhala stádo a usměrňovala ovce. Fina to uklidnilo a lehnul si do trávy a díval se na oranžovou oblohu zbarvenou sluncem. Zavřel oči a nechal myšlenky volně proudit.
Prásk! Ozvala se rána. To probudila Fina z jeho rozjímání. Musel jsem usnout, pomyslel si. Obloha byla zahalená šedými mraky a ovce znepokojeně přešlapovaly. Zapískal. „Lauro“ zavolal. Neodpovídala. Zvedl se a znova zavolal „Laurooo“
„Lauro, Lauro, Laur…“ opakovala jeho slova ozvěna. Pak se objevil její bílý čenich. Radostně se k němu rozeběhla. „Půjdeme domů. Bude bouřka.“
Fenka zavrtěla ocasem a začala shánět ovce do jedné skupiny. Pak si sedla vedle něj na znamení, že jsou připraveni k odchodu. Fin jí podrbal za ušima a sešel na cestu. Ochladilo se, ale zatím nepršelo.
Asi půl míle od domova uviděl stoupat hustý oblak kouře. Nebyl to žádný proužek kouře z komína, tohle musel být velký požár. Pak si uvědomil, že někde v těch místech je vesnice.
Zděšením strnul na místě. Pak se rozeběhl a nechal ovce za sebou. Něco se stalo a on to musel vyřešit ovce, ne ovce. Laura dvakrát hlasitě zaštěkala a pak se rozeběhla za ním.
Potom co se přehoupl přes poslední kopec, objevila se vesnice jako na dlani. Zamrazilo ho, když spatřil celou vesnici v plamenech. Nad jeho hlavou se mihl velký stín. Hrozivý a temný letěl krajinou.
„Draci“ zamumlal. Uslyšel zoufalé výkřiky lidí, kteří hořeli nebo byli rozsápáni na kusy dlouhými drápy. Pak zahlédl svůj dům. Plameny už skočily na stodolu a z domu v tu chvíli vyběhl Sebastian. Fin se rozeběhl za ním. Jak ho jeho otec spatřil, začal hulákat, ať běží pryč. On se nenechal nijak rozhodit, běžel ke svému otci a zatáhl ho dovnitř.
„Copak ses pomátl“ rozkřičel se Sebastian „Co tady děláš? Měl jsi být v horách s naším stádem a ty mezitím sem běžíš jak smyslů zbavený.“
„Celá vesnice je v plamenech a ty chceš, abych se držel dál.“ Bránil se Fin
„A co jsi platný tady? Budeš akorát překážet. Draci jsou nebezpečná stvoření.“
„Právě proto jsem tady. Sám bys ho neudolal.“ Řekl vztekle Fin a popadl svůj luk, který byl pověšený na zdi. Přešel ke dveřím. „Jdeš? Ukážeme těm přerostlým ještěrkám, co dokážeme, když někdo napadne naše pole.“
Sebastian přes očividný odpor došel ke dveřím a otevřel. Chytil Fina za košili a přitiskl si svůj obličej k tomu jeho. „Kryj mi záda a buď opatrný. Věřím, že ty draky zaženeme tam, odkud přišli.“ S těmito slovy odešel ven. Fin ještě chvíli stál ve futrech, pak se povzdechl a rozeběhl se za svým otcem.
Hned jak vyběhl, hledal po obloze nějakého draka, ale nikde nic. Pak se přes oblohu minul stín. A znovu. A znovu o pár metrů dál. Fin založil šíp, natáhl tětivu, zaměřil na stín a vystřelil.
Ozval se uši rvoucí řev, jak bylo to obrovské zvíře zasaženo. Najednou zavládlo hrobové ticho. Zezadu k Finovi přiběhl jeho otec. „Pěkná trefa“ zašeptal mu do ucha.
Řev se ozval znovu tentokrát zezadu. Oba se otočily. Na jejich dům zachvátil plamen a oni se vrhli k zemi. Právě včas. Nad hlavou jim prolétli tesáky dlouhé dvanáct placů a ostré jako břitvy.
Bylo to vlastně poprvé, co viděl draka ve skutečnosti. Vždy o nich jen slyšel, ale nikdy je viděl. Měli obrovskou hlavu a asi šestnáct stop rozpětí křídel. Jejich černé šupiny jako by světlo pohlcovali.
Narychlo se otočil na záda, založil šíp a vystřelil. Minul. Když drak odlétal, Sebastian se zvednul, vytáhl na nohy i Fina a odtáhl ho k nedaleko stojícímu vozu. Spolu ho převrátili na blízký kámen a tak vytvořili dřevěný kryt.
„Teď mě poslouchej“ šeptal Sebastian „Zůstaneš tady. Ti draci jsou větší než kdy jindy. Musíme utéct. Tady není bezpečno. Za stodolou je tajný tunel. Běž tam, jak nejrychleji můžeš.“
„Ale přece tě tu nemůžu nechat.“ Zaprotestoval Fin.
„Musíš. Není jiné řešení. Tajný tunel tě zavede od hor. Tam bys měl být v bezpečí. Já tě dohoním.“
„Ne. Nikam nepůjdu. Vím moc dobře, co chceš udělat, ale já ti to nedovolím.“
„Prostě jdi a neohlížej se. V nejhorším případě tu zůstaneš sám a já věřím, že ty to zvládneš. A teď už běž! Utíkej!“ Fin neochotně vylezl zpod vozu a běžel za hořící stodolu. Mezitím co běžel, vylezl i Sebastian z úkrytu a začal hulákat jak smyslů zbavený.
Přes farmu se mihnul stín. Pak drak slétl přímo před jeho otce. Vyplivl proud ohně a Sebastian se neměl jak bránit. Poslední co bylo slyšet, byl jeho bolestný výkřik.
„Neeee“ zakřičel Fin. Pak si uvědomil svou strašnou chybu. Drak otočil svou obrovskou hlavu na něj. Oči mu žhnuly jako uhlíky. Otevřel tlamu a vychrlil oheň. Fin na poslední chvíli uskočil za stodolu.
Pak spatřil padací dveře, předtím skryté pod prkny latríny. Rychle odhrabal zbytky zapáchajících výkalů. Otevřel kované padací dveře. Pod nimi byl žebřík. Skočil dovnitř a chtěl zavřít. Doběhla k němu Laura a skočila mu do náručí.
Zavřel poklop, zajistil ho a začal slézat dolů. Dole byla tma, ale nahmatal tam police a na nich různé předměty. Mezi nimi, mimo jiné, nahmatal křesadlo louči a plechovku s čímsi co smrdělo jako dehet. Namočil do něj louči a zapálil křesadlem.
Dehet zaprskal a pak se rozhořel. Celý sklad naplnily plameny. Na policích našel uzené maso, koření ruksak a mapu podzemních chodeb.
Vše narychlo naházel do ruksaku. Ještě naposledy se podíval nahoru. Do očí se mu tlačily slzy. Zatřásl hlavou, aby ten pocit vyhnal z hlavy. Otřel si slzy hřbetem ruky a pustil se do nekonečné tmy.
Nevěděl, jak dlouho šel. Připadalo mu to jako věčnost, když najednou uviděl na konci tunelu paprsky světla. Zajásal a rozeběhl se ke zdroji světla. Venku již svítil měsíc. Fin vylezl na malé mýtině, kde se v rohu krčila malá lovecká chatka.
Došel k chatě. Dveře byly zamčené. Odstoupil kousek a pak silou proti nim kopnul. Ty se rozletěly. Uvnitř byla postel, malý krb, a skříň. Vešel dovnitř. Zavřel dveře, které zajistil závorou zevnitř, protože zámek byl rozbitý.
Lehl si na postel. Do očí se mu znovu začaly tlačit slzy. Tentokrát tomu nechal volný průběh. Stalo se toho mnoho najednou, pomyslel si. Vzpomněl si na poslední Sebastianův pohled. „On věděl, že zemře“ zašeptal „ON VĚDĚL, ŽE ZEMŘE“ rozkřičel se „Obětoval se kvůli mně a já mu nemohl nijak pomoci.“ Zuřivě praštil do postele. Ta zakřupala a rozpadla se.
Fin už byl příliš unavený a naštvaný, aby se zvedl a postel opravil. S hlasitými vzlyky postupně usnul.
Probudilo ho bouchání na dveře. Popadl dřevěnou nohu postele a vydal se ke dveřím plný strachu, kdo by to mohl být. Sundal závoru, rychle otevřel dveře a tam se objevila mladá holčička se zrzavými vlasy. Mohla být, tak o dva roky mladší než Fin. Byla celá od krve a klepala se.
Vzal ji dovnitř. Přehodil přes ni teplé prostěradlo z postele a zapálil oheň v krbu. Na okraj ohniště dal konvici, kterou tam našel. Vyběhl ven a všiml si studny. Nabral džber vody a běžel zase zpět. Trochu vody nalil do konvice a dal ji vařit.
Ve skříni našel čajové lístky. Nasypal je do konvice. Holčička jen mlčky seděla a pozorovala ho. Pak přešla ke džberu, tam si studenou vodou začal omývat krev.
Než se domyla, voda v konvici už začala vřít a místností se nesla vůně čaje. Fin nalil dva hrnky a jeden podal holčičce. Ta s vděkem ve tváři usrkla horkého čaje.
„Jak se vůbec jmenuješ?“ zeptal se Fin. Holčička na něj pohlédla a tichým hlasem řekla „Henrieta. Henrieta Slenová.“
„Pěkné jméno“ řekl s úsměvem „A jak si se sem dostala? Kde máš rodiče?“
Holčička chvíli mlčela. „Bydlím tu nedaleko. Naší vesnici napadli draci. Rodiče mi zabili. Ještě než zemřeli, mě sem poslaly. Nevěděla jsem, že ještě někdo přežil.“ Tázavě mu pohlédla do očí.
„Nevím, jestli někdo přežil z vaší vesnice. Já pocházím z jiné vesnice.“ Odpověděl Fin. Máme podobný osud. Rodiče mrtvý a odkázáni jen sami na sebe. Musím ji ochránit. Je mladší, slabší, zranitelnější. Alespoň teď mám pro co žít. Osud do rukou dal tuto dívku a já se o ni budu starat, jako o svou sestru, pomyslel si
Dívka se při vzpomínce na své rodiče rozplakala. Fin odložil svůj hrnek, přešel k ní a objal ji. „Všechno bude v pořádku. Jsem tu já a tobě už nikdo neublíží.“
A jak to bylo dál? No, oba zestárli. Měli jednu holčičku, ta se jmenovala Nikolet. Několik let žily v té chatce. Opravili ji, rozšířili. Koupili si stádo ovcí a z mýtiny udělali pole. Draci už je nikdy nenapadli, ale slyšeli, že okolo ještě občas nějakou vesnici vypálí. Šrámy na jejich srdcích se nikdy nezacelily, ale láska tyto srdce spojila a umožnila jim být silnější.
Tak končí příběh chlapce, kterému draci všechno vzali, ale zároveň darovali to nejcennější. Lásku.

Komentáře


reagovat Olafsonn - 2016-01-06 17:02:30
K povídce jsem napsal kritiku přímo autorovi, takže tady jen doplním, že jsem s jeho pojetím svého tématu spokojen. Dík Miakane!
Zpráva byla upravena: 2016-01-06 17:02:54



Souhlas s poskytnutím osobních údajů
design © Olven