LV - Nevím kde mi hlava stojí
Někde v dálce uhodil blesk a po chvíli se ozval hrom. Povoz poskočil na nerovnosti rozblácené cesty. Vozka se ohlédl za sebe, aby zkontroloval svůj náklad. Když se ujistil, že všechny bedny jsou na svém místě, otočil se zpět a dál hleděl před sebe na cestu a dva hnědáky táhnoucí povoz. Znovu zahřmělo a rozpršelo se ještě víc.
„To mi byl čert dlužen tuhletu práci“ mudroval vozka „moji synové a bratři nejspíše bojují s tou prokletou dračicí a já prchám od hlavního dění s těmihle vzácnými sochami.“ Při posledních slovech máchl rukou po, pro něj naprosto bezcenných sochách. Sochy pro něj možná byly bezcenné, ale věřil, že mají duši, kterou jim dal sochař, který je vytvořil.
Vůz znovu poskočil, tentokrát mohutněji až se celý naklonil. Vozka okamžitě zareagoval a lehl si na sedadlo, aby vrovnal náklon. Bylo by se mu to povedlo, kdyby jedno ze dvou kolo nepodklouzlo na bahně. Vůz se převrátil na bok a vysypal všechen náklad i s vozkou na bahnitou cestu.
Jedna bedna se rozbila a vypadla z ní socha malého chlapce s tabulkou na křídy, která mu vypadla z rukou. Na zem se také vysypalo velké množství pilin vyplňujících volný prostor, aby se socha během cesty nijak nepoškodila. Jak to vozka uviděl, zhrozil se a začal sochu ládovat zpět do bedny. Přes déšť sotva viděl, a tak si nevšiml, že v blátě za ním leží chlapcova tabulka i hlava.
Koně pomohli vozkovi postavit povoz zpět na kola, vozka naskládal bedny do vozu, nasedl a odjel pryč.
--------------------
Od této události uběhlo přesně na den 50 let. Lidé z města Dragon-Hill se připravují na oslavu jejich vítězství nad mocnou dračicí, která sužovala místní kraj roky. Toto město bylo postaveno právě na bývalé sluji této dračice jako věčný odkaz jejich vítězství.
Od časného rána zde lidé pobíhají sem a tam, věší do ulic fábory a na dveře věnce. Na velkém náměstí stojí chlapec s novinami a křičí „Kupte noviny! 50leté výročí zabití dračice! Exkluzivní výstava zachráněných soch! Přijďte obdivovat skvosty doby minulé! Kupte noviny!“ Tahle slova stále opakoval a s nadšením ukazoval titulní stránku novin všem kolemjdoucím.
O pár ulic dál bylo menší náměstíčko s kašnou. Právě tady se konala výstava zachráněných soch. Ty byly postavené v kruzích na nízkých podstavcích se štítky s názvy soch okolo kašny.
Bylo tam kolem dvacítky soch. Malé, velké, některým také chyběla nějaká část těla. Jedna z těch rozbitých soch byl malý chlapec s podivným držením těla, jakoby měl před sebou něco držet. Pod ním na štítku bylo napsáno: „Chlapec s tabulkou.“ Jediný problém byl, že chlapec žádnou tabulku nedržel. Další malá chybka na chlapci byla naprosto zřejmá. Chyběla mu totiž hlava.
Lidé procházeli okolo, někteří výstavu přehlíželi, jiní se zastavili a se zaujetím si prohlíželi nádherná díla. Okolo malého chlapce však vždy jen prošli a nevěnovali mu větší pozornost.
Pak najednou přišel jeden starý muž s holí. Věk už se na něm poznamenal množstvím vrásek v obličeji. Byl prostě oblečený. Měl špinavou vlněnou košili, dlouhé hnědé kalhoty a na hlavě kožený klobouk. Pod tou spoustou vrásek nebylo skoro ani, že ten stařík byl vozka, který právě tyto sochy vezl.
Procházel kvapně mezi sochami, jakoby něco hledal. Pak se zastavil u sochy chlapce bez hlavy. Padnul před ním na kolena a rozplakal se.
Poté k němu stařík promluvil: „Odpusť mi. Odpusť mi to. Nebyla to moje vina, a i kdyby ano, prosím tě o tvé odpuštění. Snažil jsem se ji najít. Opravdu. Hledal jsem ji měsíce, ba snad i roky, ale nenašel. Omlouvám se. Omlouvám se ti.“ S těmito slovy se zhroutil vedle sochy. Mrtvý.
Okolo sochy se začali scházet lidi. Po chvíli sem přišli i vojáci, kteří rozehnali dav a nechali poslat pro pozůstalé, aby mohli mrtvému vykonat řádný pohřeb. Pozůstalí dorazili do půl hodiny, i s nosítky. Naložili mrtvého a odnášeli ho pryč.
Když tu se najednou země otřásla. Nad městem se shlukly mraky černé jako uhel a z nich začaly padat provazy deště. Muž po otřesu vypadl z nosítek, a tak ho rychle znovu naložili a odběhli s ním pryč z náměstí. Ve městě propukla panika. Lidé pobíhali sem a tam a zděšeně křičeli.
Jeden tmavovlasý muž vyběhl před dům a divil se, co je to za divný rachot. Jmenoval se Cris. Byl robustní postavy, nikoli však tlustý, ale svalnatý. Na sobě měl pomačkanou košili a vlněné kalhoty. Na hlavě měl rozcuchané vlasy a byl očividně rozespalý, nejspíš probuzen ze svého odpočinku. Vyběhl před svůj dům, zastavoval lidi a ptal se: „Co se děje? Co se stalo?“ Zastavil jednoho staršího muže, ten se mu snažil vysmeknout, ale Cris měl příliš silné sevření. „Co se děje?“ zopakoval svou otázku.
Staříkovi se v očích zračilo neprosté zděšení. „Je zpátky! Vrátila se! Je zpátky!“ blábolil pořád dokola. „Kdo?“ naléhal na něj Cris. „Dračice! Tu co jsme před padesáti lety zabili.“
Jemně povolil sevření, stařík mu vyklouzl a utíkal pryč. „To není možné.“ Řekl si pro sebe Cris a rozeběhl se k místu, odkud slyšel výbuch.
Když tam doběhl, náměstí bylo poničené a kašna rozmetána na kusy. V sutinách kašny byl blyštivý červený kámen vejcovitého tvaru, s oranžovými žilkami, vysoký jako dospělý muž.
Pak do země udeřil blesk. Trefil jednu sochu těsně vedle kašny. Socha se nerozbila, ani nijak neponičila. Snad jen dílem náhody to byla socha Chlapce s tabulkou. Ta se začala zničehonic hýbat. Malý chlapec sestoupil ze svého podstavce a chvíli se zmateně motal mezi kameny. Sotva držel rovnováhu a potácel se jako opilec. Pak narazil na červený kámen uprostřed kašny. Dotkl se ho a kámen začal slabě zářit.
Najednou se na něm objevila prasklinka, pak další a další. Nakonec kámen vybouchl v oranžové záři. Crise to odhodilo na budovu za ním a po nárazu ztratil vědomí. Poslední co ještě vnímal, byl hlasitý řev obrovského draka.
--------------------
Po výbuchu dračího vejce to kamenného chlapce odhodilo na druhou stranu náměstí. Tam se oklepal a zvednul, jako by se nic nestalo. Vypadal zmateně a dezorientovaně, ale jinak neměl jediný škrábanec. Mohutný drak, vysoký jako jednopatrový dům, přešel k chlapci a šťouchnul do něj svým rudým čumákem. Chlapec se lekl a uskočil, ale poté k němu natáhl ruku a pohladil ho po něm.
Drak se snažil spojit s jeho myslí, ale ta jako by vůbec nebyla v chlapci. Proto se posadil a zmateně na něj koukal. Ten se otočil směrem k drakovi a začal nesmyslně máchat rukama. Drak nevěděl, co mu chce říct, a tak se znovu pokusil s ním spojit. Tentokrát jen poslal myšlenku do toho prázdna, kde předpokládal, že by měla být chlapcova mysl.
Kdo jsi? Zeptal se ho drak. Chlapec ukázal prstem na sebe a druhou rukou pak napsal do vzduchu jméno Meno.
Ty mě slyšíš? Zeptal se drak překvapeně. Meno udělal z prstů A.
Mohu ti nějak pomoci? Zeptal se chlapce, který mu vlastně dal život. Chlapec jednoduchou gestikulací začal vyprávět svůj příběh, drak se po chvilce v jeho vyprávění začal ztrácet, ale hlavní pointu pochopil. Meno vyprávěl o své nehodě při přepravě. Nakonec to ukončil tím, že by potřeboval najít svou ztracenou hlavu a vlastně také důstojnost a byl by rád, kdyby mu drak pomohl ji najít a doprovodil ho na jeho cestě.
Chlapec byl velice přesvědčivý, i když nemluvil. Drakovi se to prve nezamlouvalo. Nechtěl ztrácet čas s nějakým malým klukem, ale nakonec přikývl.
Dobrá, pomohu ti, ale slib mi, že až ji najdeš, pomůžeš mi pomstít mou matku, Velkou dračici, kterou zabil to ohavní dvounožci.
Chlapce to trochu rozhodilo. Přece jenom i on měl dvě nohy. Pak tu myšlenku hodil za hlavu, nebo alespoň za to co z ní zbylo, a přijal drakovi podmínky. Vyšplhal mu na záda a pevně se chytnul jednoho z trnů na jeho krku. Drak se několika mohutnými máchnutími křídel vznesl nad město a odletěl.
--------------------
 
Cris se probudil až o půl hodiny později. Strašně ho bolela hlava. Snažil se zvednout na nohy, ale ty se mu při prvním pokusu podlomili a znovu spadl na zem. Nakonec se mu to povedlo za pomoci jednoho mladíka, který tam přišel ze stejné zvědavosti jako on. Nebe už bylo zas úplně čisté, bez jediného mráčku.
„Zavedl bys mě prosím ke králi?“ požádal Cris mladíka. Ten jen přikývl, podepřel ho a šel s ním směrem do centra k velkému hradu. Tam zaklepal na velké klepadlo na bočních dveřích. Na nich se otevřel malý zamřížovaný otvor a z něj vykoukl voják a zeptal se: „Co chcete?“
„Audienci u krále. Je to velmi důležité.“ Odpověděl Cris.
„Král teď audience nepřijímá, a pokud se jedná o tu náhlou změnu
počasí …“
„Sakra pusťte nás dovnitř. Viděl jsem, co se tam stalo. Bylo tam vejce. Dračí vejce! Teď nás pust ke králi. Musíme tu bestii zabít dřív, než se pokusí ona zabít nás,“ hulákal Cris. Voják zaklapnul okénko, otevřel dveře a pustil je dovnitř na nádvoří.
„Ke králi vás dovede služebná.“ Řekl voják a ukázal na mladou slečnu, která právě vyšla z malé budovy kousek od brány. Služebná jim pokynula, aby ji následovali.
Vedla je bohatě zdobenými chodbami s vysokými stropy. Všude na stěnách byly obrazy z Války s dračicí a mezi nimi obyčejné lovecké trofeje. Dovedla je až k velkým rudým dvoukřídlým dveřím, jak si Cris později s nechutí uvědomil, vyrobených z dračích křídel.
„Počkejte tady. Za chvilku pro vás pošlu.“ Otevřela dveře a zmizela uvnitř. Po několika minutách se vrátila se slovy „Král vás očekává.“ Cris a jeho společník vstoupili do velkého přijímacího sálu.
V místnosti byl jen trůn a velká okna táhnoucí se od stropu až k zemi. Skrz ně prosvítalo jemné sluneční světlo. Samotný král vypadal velkolepě a vznešeně, i když měl korunu trochu nakřivo.
„Přistupte a řekněte mi o tom, co jste viděli.“ Řekl král a pokynul jim rukou. Oba přišli blíže k trůnu na malém stupínku, poklonili se králi a Cris začal vyprávět o tom, co viděl. O soše chlapce však neřekl nic, protože mu to přišlo nepodstatné.
Když domluvil, král se zakabonil. „To je opravdu znepokojivá zpráva. Okamžitě pošlu třicítku svých nejlepších vojáků, aby ho vyhledala a zabila. Je to ještě mládě, ale přesto je pro nás velmi nebezpečný. Děkuji, můžete odejít.“
Cris otálel. „Tak co ještě chcete?“ zeptal se rozzlobeně král.
„Vaše Veličenstvo. Nevím, jak vám to mám říct. Můj otec tehdy za Války zemřel a já bych rád uctil jeho památku. Rád bych se přihlásil jako dobrovolník do vašeho oddílu.“
Král se nad tím chvíli zamyslel a poté řekl: „Víš, že pro netrénovaného člověka je to sebevražda.“
„I s tím jsem počítal. Na tenhle den jsem se připravoval od otcovy smrti, kdy jsem mu na smrtelné posteli slíbil, že se pomstím.“ Řekl odhodlaně Cris.
Král jen pokrčil rameny a napřáhl ke Crisovi ruku. „Tak tedy vítej v naší armádě.“ Cris se poklonil a král přesunul pozornost na mladého muže, který Crise celou dobu podpíral. „A co ty mladíku? Nechceš se také přidat k našim oddílům?“ Ten chvíli přemýšlel, ale nakonec odmítl se slovy, že mu jeho vidlácký život stačí.
Poté Cris odešel se sluhou do kasáren. Tam generál převzal zprávu od krále a sešikoval jednotku nejlepších vojáků. Celkem jich bylo i s Crisem třicet.
„Tak jo vy bando líná,“ zahulákal generál „před námi je protivník, který se hned tak nevidí. Je to drak. Pf! Spíš dráče. Vím, bude to těžké, ale on je jeden a nás je třicet nejzkušenějších bojovníků tohohle království. A navíc, když dokázali naši předci zabít jeho mámu, proč bychom my nedokázali zabít sotva vylíhnuté mládě.“ Generál se rozkročil, pozvedl meč a zakřičel:„Tak co? Jdete do toho se mnou?“
„Ano, generále,“ zařvalo sborem všech třicet mužů.
--------------------
Drak s Menem vylétl nad město, párkrát nad ním zakroužil a rozletěl se tryskem pryč do holých plání okolo Dragon-Hill. Pláně byly prakticky celé holé, jen občas tam rostl strom, anebo vykukoval malý kopeček. Na celé ploše rostla po pás vysoká tráva, jen síť hliněných cestiček narušovala jednotvárný ráz krajiny.
Máš alespoň drobné ponětí, kde by se mohla nacházet? Zeptal se ho drak. Chlapec mu dvakrát poklepal na rameno.
To znamená ne, že? Meno mu na rameno klepnul jen jednou, čímž to potvrdil.
Chvíli letěli nad krajinou, pak Meno zaklepal drakovi na rameno a ukázal někam dolů na zem. Drak se podíval na zem a viděl, že ukazuje přesně na jeden zákrut cesty.
Překvapeně se ho zeptal: Ty vidíš? Chlapec mu dvakrát zaklepal na rameno a pak naléhavěji a ukázal zas na to místo.
Drak se snesl na zem. Tam chlapec z draka seskočil a něco se mu snažil říct. Když skončil, drak se ho zeptal: Chápu dobře, že svou hlavu cítíš? Meno mu ukázal palec nahoru.
Drak si povzdechl. Tak tedy kudy? Chlapec se na chvíli zastavil a otáčel se kolem své osy. Nakonec ukázal někam na západ. Drak se podíval na západ, kde ze slunce zbyl už jen oranžový proužek. Drak se zděsil, jak nízko už slunce je. Už je pozdě, za chvíli bude tma. Zítra budeme pokračovat, ale teď se tady utáboříme.
Drak odešel kousek dál od cesty, tam vyšlapal kolo ve vysoké trávě a lehl si. Meno k němu doběhl a začal do něj rozzuřeně bušit svými malými pěstmi. Drak zavrčel a odhodil ho hlavou o kus dál do trávy.
Dnes už je pozdě a zítra můžeme hledat třeba celý den. A navíc si potřebujeme oba odpočinout.Chlapec seděl v trávě, chytil se za kolena a kolébal se dopředu a dozadu. Očividně se mu chtělo brečet.
No tak, přešel drak k němu a lehnul si vedle, já to tak nemyslel jen, že v noci je těžké se orientovat.
Meno? Chlapec se na něj otočil. Musím se ti s něčím svěřit. Já se totiž bojim tmy. Řekl drak a vyprsknul smíchy. Meno se také začal také neslyšně smát. No smát, spíše zdvihala ramena jako by se smál.
Teď si lehni a odpočiň. Řekl drak si lehl až k němu a začal podřimovat. Meno ještě chvíli seděl a pohrával si s uleželou trávou. Nakonec také usnul.
--------------------
Vojáci vyběhli z kasáren lehkým poklusem. Vyběhli před hlavní bránu města a hledali na nebi velkou siluetu draka. Nakonec ji našli daleko na západním obzoru. Vyrazili po nejbližší cestě tam směřující.
Cris byl celý napjatý, že konečně pomstí svého otce. Stále hleděl na mohutnou siluetu draka na pozadí zapadajícího slunce. V tu chvíli se v něm něco hnulo. Jak by mohl zabít něco tak krásného, tak majestátního. Drak byl přeci odjakživa symbolem síly a vznešenosti. Pak se mu drak ztratil z dohledu a on tu myšlenku zahnal.
Dlouhou dobu ho nikdo neviděl, ale z tempa neslevili. Běželi dál až do tmy, potom zpomalili do chůze. Pak už ani chodit nemohli a museli zastavit a odpočinout si.
„Koukněte,“ zašeptal Cris „ty stopy.“ Vojáci se podívali pod nohy a uviděli spoustu dračích stop. Všimli si také malé uličky vedoucí trávou. Generál dal znamení, ať se tiše rozprostřou v kruhu kolem.
Cris se přiblížil ze severní strany. Přiblížil se těsně až ke stěně z trávy a pohlédl na draka. Zatajil dech, když si konečně draka pořádně prohlédl.
Byl nádherný. Jeho šupiny, jakoby zářili, i když byla naprostá tma. Byl obrovský. Bylo to vznešené zvíře hodné slávy a chvály králů, ba snad bohů.
Ještě jednou se zhluboka nadechl a s křikem se rozeběhl proti drakovi.
--------------------
Drak zaslechl šelest trávy všude okolo. Rozhlédl se, ale nikoho neviděl. Pak uslyšel zacinkání kovu o kov těsně za ním. To už vyskočil na nohy a chystal se na útok.
Chlapec se pod jeho nohama také probudil. Pomalu se zvedl a zmateně se otáčel kolem dokola a snažil se zjistit, co se děje. Pak o něj drak omylem vrazil a chlapec vyděšeně utekl o kus dál do vysoké trávy a narazil do jednoho z vojáků.
Pak náhle ze všech stran vyběhla třicítka vojáků. Jeden z nich padl obličejem na zem, protože zakopl o Mena. Drak zařval a máchl ocasem a tlapou zároveň. Ostny na ocase se zabodly do krku prvním dvěma a dalších pět to odhodilo. Ti dopadli na zem s nepříjemným hlasitým křupnutím. Přední tlapou rozpáral tři vojáky a dalším dvěma zlomil vaz.
Těmito údery vyřídil polovinu vojáků. Ostatní už se měli na pozoru a nepřibližovali se k němu, pokud to nebylo nutné. Kroužili okolo a občas udělali výpad mečem a protnuli drakovi ještě měkké šupiny. Někdy hlouběji a někdy jen mělce.
Po desetiminutovém kroužení se drak rozzlobil, zařval tak hlasitě a hrozivě až v žilách tuhla krev a vyrazil proti zbylým vojákům. Získal dalších pár zranění, ale zabil zbytek jednotky. Jediný kdo zbyl, byl Cris.
--------------------
 
Crisovi se rozklepala kolena, když zjistil, že je poslední. Pak se ale vzchopil, přikrčil se za štít a s řevem se rozeběhl proti drakovi.
Ten se jeho prvnímu výpadu vyhnul a sám ho praštil tlapou po zádech. Cris upadl na zem obličejem dolů a vyrazil si dech. Meč mu vypadl z ruky a odletěl daleko do trávy. Rychle se otočil teď zdánlivě neozbrojený. Drak se k němu pomalu přibližoval. V očích mu žhnul plamen nenávisti.
Došel až ke Crisovi otevřel tlamu a v krku se mu objevili malé jazýčky plamene. Chris ještě chvíli počkal a pak zařval: „Tohle je za mého otce.“ Vytáhl zpod brnění dračí zub dlouhý jako jednoruční meč a zabodl ho drakovi zespodu do nechrněného břicha.
Drak zařval a zahltil Crise plameny. Ten okamžitě vzplanul a rozpadnul se na popel, který se vsákl do země. Dračí zub zůstal hluboko v drakově břiše.
Drak si vytáhl z břicha zub a bolestně při tom zakňučel. Uvědomil si, že to musí být zub jeho matky. Meno se celou dobu krčil o kus dál ve vysoké trávě. Ucítil, jak drak na všechny strany vysílá svou bolest a strach ze smrti.
Chlapec sotva stojící pod náporem drakových emocí se k němu dopotácel. Chytl ho za křídlo a naléhavě za něj zatahal.
Drak na něj zavrčel, Nech mě být. Mě už není pomoci. Meno mu znovu zatahal za křídlo tentokrát naléhavěji. Drak se na něj podíval a viděl, že chlapec ukazuje na východ slunce. Pochopil, co od něj chce, ale nechtělo se mu jít. Chtěl zde zůstat uzavřít se do sebe, trápit se a lízat si rány čekat co se stane. Byl najednou hrozně unavený.
Meno mu znovu zatahal za křídlo. Drak zavrčel, ale pak si to uvědomil. Máš pravdu. Něco jsem ti slíbil a to vyplním. Slovo draka neporuším. A navíc, pousmál se přirostl jsi mi k srdci příteli.
Chlapec ho vedl i přes to, že neviděl. Takhle šli několik minut. Drak už zpomaloval, ale hnala ho dál touha chlapci pomoci.
Pak došli na malou úzkou cestičku, kde by sotva projel vůz. Dříve zde snad byla silnice, ale ty doby jsou dávno pryč. Tam Meno chvilku kroužil, pak se zastavil, poklekl a začal hrabat. Drak si sednul o kousek dál a svalil se na bok únavou. Těžce oddechoval a zavíraly se mu oči. Chlapec hrabal a hrabal, ale jediné, co našel, byla jeho destička.
Pospěš si. Prosím. Řekl už velmi zesláblý drak, který se držel sotva při životě, protože ztratil příliš mnoho krve.
Meno naštvaně praštil rukou do země. Pod chlapcovou rukou se zavlnila hlína. Dal překvapeně ruku pryč ze země, která vibrovala jako by po ní pochodovala celá armáda. Najednou ze země vystřelila v oblaku prachu a hlíny jeho hlava, která mu přistála na krku a odhodila ho na záda. Chvíli spoj hlavy s tělem zářil, pak záře ustala a hlava byla s tělem spojená, jakoby nikdy neupadla.
Meno se otočil čelem k drakovi. Úžasem vyvalil oči „Jsi krásnější, než jsem si tě představoval příteli,“ řekl překvapivě hlubokým hlasem na tak mladého chlapce. Přešel k němu a pohladil ho po čumáku. „Jsi nádherný“ řekl. Teprve teď si všiml, kolik ran během boje dostal a nejhorší byla ta na břiše.
„Bolí to hodně?“ zeptal se Meno.
Drak si posměšně odfrknul. Asi tak, jako když tě bodnou půl metrovým zubem do břicha.
Oba věděli, že drak už dlouho žít nevydrží. Pak Meno dostal šílený nápad. Kdyby se něco zvrtlo, zemřeli by oba, ale v téhle zoufalé situaci neměli jinou možnost. Seznámil s ním svého společníka. „Nevím, jestli to vyjde, ale pokud ano, pak tvůj hněv i milosrdnost bude zářit v tomto kraji na věky.“
Drakovi už nezbývalo mnoho sil, ale souhlasil s jeho návrhem a naposledy se zvedl na nohy. Chlapec mu vylezl za krk a pošeptal mu do ucha: „Naše duše pomstu dokonají. Díky, že jsi byl mým společníkem na této cestě. Připraven?“ Drak souhlasně zavrčel.
Pak Meno roztáhl ruce k oblakům a zvolal: „Děkuji ti ó Velká dračice. Děkuji ti ó Matko všech a všeho za dar nejvyšší. Dar života. Využil jsem ho, jak nejlépe jsem mohl a dokázal. Nyní ti ho vracím a klaním se ti.“ Drak se vzepjal na zadní a zařval.
Vzduch prořízl mohutný blesk skrz Menovu ruku a přes něj k drakovi. Postupně začali oba kamenět. Nakonec se blesk stáhl zpátky do mraků a v planinách se rozhostilo ticho a tma. Jediné co narušovalo jednotvárnou tmu, byla slabá měkká záře sochy draka a mladého chlapce.
Ta socha tam zůstala dodnes. Byla chráněna kouzly proti jakémukoli poškození. Ten, kdo se snažil sochu zničit, ať už to byla sebevětší armáda, byl spálen plamenem hněvu draků, však ten, kdo přišel s úmysly dobrými, získal štěstí a ochranu na celý život pramenící z přátelství dvou magických bytostí.
„To mi byl čert dlužen tuhletu práci“ mudroval vozka „moji synové a bratři nejspíše bojují s tou prokletou dračicí a já prchám od hlavního dění s těmihle vzácnými sochami.“ Při posledních slovech máchl rukou po, pro něj naprosto bezcenných sochách. Sochy pro něj možná byly bezcenné, ale věřil, že mají duši, kterou jim dal sochař, který je vytvořil.
Vůz znovu poskočil, tentokrát mohutněji až se celý naklonil. Vozka okamžitě zareagoval a lehl si na sedadlo, aby vrovnal náklon. Bylo by se mu to povedlo, kdyby jedno ze dvou kolo nepodklouzlo na bahně. Vůz se převrátil na bok a vysypal všechen náklad i s vozkou na bahnitou cestu.
Jedna bedna se rozbila a vypadla z ní socha malého chlapce s tabulkou na křídy, která mu vypadla z rukou. Na zem se také vysypalo velké množství pilin vyplňujících volný prostor, aby se socha během cesty nijak nepoškodila. Jak to vozka uviděl, zhrozil se a začal sochu ládovat zpět do bedny. Přes déšť sotva viděl, a tak si nevšiml, že v blátě za ním leží chlapcova tabulka i hlava.
Koně pomohli vozkovi postavit povoz zpět na kola, vozka naskládal bedny do vozu, nasedl a odjel pryč.
--------------------
Od této události uběhlo přesně na den 50 let. Lidé z města Dragon-Hill se připravují na oslavu jejich vítězství nad mocnou dračicí, která sužovala místní kraj roky. Toto město bylo postaveno právě na bývalé sluji této dračice jako věčný odkaz jejich vítězství.
Od časného rána zde lidé pobíhají sem a tam, věší do ulic fábory a na dveře věnce. Na velkém náměstí stojí chlapec s novinami a křičí „Kupte noviny! 50leté výročí zabití dračice! Exkluzivní výstava zachráněných soch! Přijďte obdivovat skvosty doby minulé! Kupte noviny!“ Tahle slova stále opakoval a s nadšením ukazoval titulní stránku novin všem kolemjdoucím.
O pár ulic dál bylo menší náměstíčko s kašnou. Právě tady se konala výstava zachráněných soch. Ty byly postavené v kruzích na nízkých podstavcích se štítky s názvy soch okolo kašny.
Bylo tam kolem dvacítky soch. Malé, velké, některým také chyběla nějaká část těla. Jedna z těch rozbitých soch byl malý chlapec s podivným držením těla, jakoby měl před sebou něco držet. Pod ním na štítku bylo napsáno: „Chlapec s tabulkou.“ Jediný problém byl, že chlapec žádnou tabulku nedržel. Další malá chybka na chlapci byla naprosto zřejmá. Chyběla mu totiž hlava.
Lidé procházeli okolo, někteří výstavu přehlíželi, jiní se zastavili a se zaujetím si prohlíželi nádherná díla. Okolo malého chlapce však vždy jen prošli a nevěnovali mu větší pozornost.
Pak najednou přišel jeden starý muž s holí. Věk už se na něm poznamenal množstvím vrásek v obličeji. Byl prostě oblečený. Měl špinavou vlněnou košili, dlouhé hnědé kalhoty a na hlavě kožený klobouk. Pod tou spoustou vrásek nebylo skoro ani, že ten stařík byl vozka, který právě tyto sochy vezl.
Procházel kvapně mezi sochami, jakoby něco hledal. Pak se zastavil u sochy chlapce bez hlavy. Padnul před ním na kolena a rozplakal se.
Poté k němu stařík promluvil: „Odpusť mi. Odpusť mi to. Nebyla to moje vina, a i kdyby ano, prosím tě o tvé odpuštění. Snažil jsem se ji najít. Opravdu. Hledal jsem ji měsíce, ba snad i roky, ale nenašel. Omlouvám se. Omlouvám se ti.“ S těmito slovy se zhroutil vedle sochy. Mrtvý.
Okolo sochy se začali scházet lidi. Po chvíli sem přišli i vojáci, kteří rozehnali dav a nechali poslat pro pozůstalé, aby mohli mrtvému vykonat řádný pohřeb. Pozůstalí dorazili do půl hodiny, i s nosítky. Naložili mrtvého a odnášeli ho pryč.
Když tu se najednou země otřásla. Nad městem se shlukly mraky černé jako uhel a z nich začaly padat provazy deště. Muž po otřesu vypadl z nosítek, a tak ho rychle znovu naložili a odběhli s ním pryč z náměstí. Ve městě propukla panika. Lidé pobíhali sem a tam a zděšeně křičeli.
Jeden tmavovlasý muž vyběhl před dům a divil se, co je to za divný rachot. Jmenoval se Cris. Byl robustní postavy, nikoli však tlustý, ale svalnatý. Na sobě měl pomačkanou košili a vlněné kalhoty. Na hlavě měl rozcuchané vlasy a byl očividně rozespalý, nejspíš probuzen ze svého odpočinku. Vyběhl před svůj dům, zastavoval lidi a ptal se: „Co se děje? Co se stalo?“ Zastavil jednoho staršího muže, ten se mu snažil vysmeknout, ale Cris měl příliš silné sevření. „Co se děje?“ zopakoval svou otázku.
Staříkovi se v očích zračilo neprosté zděšení. „Je zpátky! Vrátila se! Je zpátky!“ blábolil pořád dokola. „Kdo?“ naléhal na něj Cris. „Dračice! Tu co jsme před padesáti lety zabili.“
Jemně povolil sevření, stařík mu vyklouzl a utíkal pryč. „To není možné.“ Řekl si pro sebe Cris a rozeběhl se k místu, odkud slyšel výbuch.
Když tam doběhl, náměstí bylo poničené a kašna rozmetána na kusy. V sutinách kašny byl blyštivý červený kámen vejcovitého tvaru, s oranžovými žilkami, vysoký jako dospělý muž.
Pak do země udeřil blesk. Trefil jednu sochu těsně vedle kašny. Socha se nerozbila, ani nijak neponičila. Snad jen dílem náhody to byla socha Chlapce s tabulkou. Ta se začala zničehonic hýbat. Malý chlapec sestoupil ze svého podstavce a chvíli se zmateně motal mezi kameny. Sotva držel rovnováhu a potácel se jako opilec. Pak narazil na červený kámen uprostřed kašny. Dotkl se ho a kámen začal slabě zářit.
Najednou se na něm objevila prasklinka, pak další a další. Nakonec kámen vybouchl v oranžové záři. Crise to odhodilo na budovu za ním a po nárazu ztratil vědomí. Poslední co ještě vnímal, byl hlasitý řev obrovského draka.
--------------------
Po výbuchu dračího vejce to kamenného chlapce odhodilo na druhou stranu náměstí. Tam se oklepal a zvednul, jako by se nic nestalo. Vypadal zmateně a dezorientovaně, ale jinak neměl jediný škrábanec. Mohutný drak, vysoký jako jednopatrový dům, přešel k chlapci a šťouchnul do něj svým rudým čumákem. Chlapec se lekl a uskočil, ale poté k němu natáhl ruku a pohladil ho po něm.
Drak se snažil spojit s jeho myslí, ale ta jako by vůbec nebyla v chlapci. Proto se posadil a zmateně na něj koukal. Ten se otočil směrem k drakovi a začal nesmyslně máchat rukama. Drak nevěděl, co mu chce říct, a tak se znovu pokusil s ním spojit. Tentokrát jen poslal myšlenku do toho prázdna, kde předpokládal, že by měla být chlapcova mysl.
Kdo jsi? Zeptal se ho drak. Chlapec ukázal prstem na sebe a druhou rukou pak napsal do vzduchu jméno Meno.
Ty mě slyšíš? Zeptal se drak překvapeně. Meno udělal z prstů A.
Mohu ti nějak pomoci? Zeptal se chlapce, který mu vlastně dal život. Chlapec jednoduchou gestikulací začal vyprávět svůj příběh, drak se po chvilce v jeho vyprávění začal ztrácet, ale hlavní pointu pochopil. Meno vyprávěl o své nehodě při přepravě. Nakonec to ukončil tím, že by potřeboval najít svou ztracenou hlavu a vlastně také důstojnost a byl by rád, kdyby mu drak pomohl ji najít a doprovodil ho na jeho cestě.
Chlapec byl velice přesvědčivý, i když nemluvil. Drakovi se to prve nezamlouvalo. Nechtěl ztrácet čas s nějakým malým klukem, ale nakonec přikývl.
Dobrá, pomohu ti, ale slib mi, že až ji najdeš, pomůžeš mi pomstít mou matku, Velkou dračici, kterou zabil to ohavní dvounožci.
Chlapce to trochu rozhodilo. Přece jenom i on měl dvě nohy. Pak tu myšlenku hodil za hlavu, nebo alespoň za to co z ní zbylo, a přijal drakovi podmínky. Vyšplhal mu na záda a pevně se chytnul jednoho z trnů na jeho krku. Drak se několika mohutnými máchnutími křídel vznesl nad město a odletěl.
--------------------
 
Cris se probudil až o půl hodiny později. Strašně ho bolela hlava. Snažil se zvednout na nohy, ale ty se mu při prvním pokusu podlomili a znovu spadl na zem. Nakonec se mu to povedlo za pomoci jednoho mladíka, který tam přišel ze stejné zvědavosti jako on. Nebe už bylo zas úplně čisté, bez jediného mráčku.
„Zavedl bys mě prosím ke králi?“ požádal Cris mladíka. Ten jen přikývl, podepřel ho a šel s ním směrem do centra k velkému hradu. Tam zaklepal na velké klepadlo na bočních dveřích. Na nich se otevřel malý zamřížovaný otvor a z něj vykoukl voják a zeptal se: „Co chcete?“
„Audienci u krále. Je to velmi důležité.“ Odpověděl Cris.
„Král teď audience nepřijímá, a pokud se jedná o tu náhlou změnu
počasí …“
„Sakra pusťte nás dovnitř. Viděl jsem, co se tam stalo. Bylo tam vejce. Dračí vejce! Teď nás pust ke králi. Musíme tu bestii zabít dřív, než se pokusí ona zabít nás,“ hulákal Cris. Voják zaklapnul okénko, otevřel dveře a pustil je dovnitř na nádvoří.
„Ke králi vás dovede služebná.“ Řekl voják a ukázal na mladou slečnu, která právě vyšla z malé budovy kousek od brány. Služebná jim pokynula, aby ji následovali.
Vedla je bohatě zdobenými chodbami s vysokými stropy. Všude na stěnách byly obrazy z Války s dračicí a mezi nimi obyčejné lovecké trofeje. Dovedla je až k velkým rudým dvoukřídlým dveřím, jak si Cris později s nechutí uvědomil, vyrobených z dračích křídel.
„Počkejte tady. Za chvilku pro vás pošlu.“ Otevřela dveře a zmizela uvnitř. Po několika minutách se vrátila se slovy „Král vás očekává.“ Cris a jeho společník vstoupili do velkého přijímacího sálu.
V místnosti byl jen trůn a velká okna táhnoucí se od stropu až k zemi. Skrz ně prosvítalo jemné sluneční světlo. Samotný král vypadal velkolepě a vznešeně, i když měl korunu trochu nakřivo.
„Přistupte a řekněte mi o tom, co jste viděli.“ Řekl král a pokynul jim rukou. Oba přišli blíže k trůnu na malém stupínku, poklonili se králi a Cris začal vyprávět o tom, co viděl. O soše chlapce však neřekl nic, protože mu to přišlo nepodstatné.
Když domluvil, král se zakabonil. „To je opravdu znepokojivá zpráva. Okamžitě pošlu třicítku svých nejlepších vojáků, aby ho vyhledala a zabila. Je to ještě mládě, ale přesto je pro nás velmi nebezpečný. Děkuji, můžete odejít.“
Cris otálel. „Tak co ještě chcete?“ zeptal se rozzlobeně král.
„Vaše Veličenstvo. Nevím, jak vám to mám říct. Můj otec tehdy za Války zemřel a já bych rád uctil jeho památku. Rád bych se přihlásil jako dobrovolník do vašeho oddílu.“
Král se nad tím chvíli zamyslel a poté řekl: „Víš, že pro netrénovaného člověka je to sebevražda.“
„I s tím jsem počítal. Na tenhle den jsem se připravoval od otcovy smrti, kdy jsem mu na smrtelné posteli slíbil, že se pomstím.“ Řekl odhodlaně Cris.
Král jen pokrčil rameny a napřáhl ke Crisovi ruku. „Tak tedy vítej v naší armádě.“ Cris se poklonil a král přesunul pozornost na mladého muže, který Crise celou dobu podpíral. „A co ty mladíku? Nechceš se také přidat k našim oddílům?“ Ten chvíli přemýšlel, ale nakonec odmítl se slovy, že mu jeho vidlácký život stačí.
Poté Cris odešel se sluhou do kasáren. Tam generál převzal zprávu od krále a sešikoval jednotku nejlepších vojáků. Celkem jich bylo i s Crisem třicet.
„Tak jo vy bando líná,“ zahulákal generál „před námi je protivník, který se hned tak nevidí. Je to drak. Pf! Spíš dráče. Vím, bude to těžké, ale on je jeden a nás je třicet nejzkušenějších bojovníků tohohle království. A navíc, když dokázali naši předci zabít jeho mámu, proč bychom my nedokázali zabít sotva vylíhnuté mládě.“ Generál se rozkročil, pozvedl meč a zakřičel:„Tak co? Jdete do toho se mnou?“
„Ano, generále,“ zařvalo sborem všech třicet mužů.
--------------------
Drak s Menem vylétl nad město, párkrát nad ním zakroužil a rozletěl se tryskem pryč do holých plání okolo Dragon-Hill. Pláně byly prakticky celé holé, jen občas tam rostl strom, anebo vykukoval malý kopeček. Na celé ploše rostla po pás vysoká tráva, jen síť hliněných cestiček narušovala jednotvárný ráz krajiny.
Máš alespoň drobné ponětí, kde by se mohla nacházet? Zeptal se ho drak. Chlapec mu dvakrát poklepal na rameno.
To znamená ne, že? Meno mu na rameno klepnul jen jednou, čímž to potvrdil.
Chvíli letěli nad krajinou, pak Meno zaklepal drakovi na rameno a ukázal někam dolů na zem. Drak se podíval na zem a viděl, že ukazuje přesně na jeden zákrut cesty.
Překvapeně se ho zeptal: Ty vidíš? Chlapec mu dvakrát zaklepal na rameno a pak naléhavěji a ukázal zas na to místo.
Drak se snesl na zem. Tam chlapec z draka seskočil a něco se mu snažil říct. Když skončil, drak se ho zeptal: Chápu dobře, že svou hlavu cítíš? Meno mu ukázal palec nahoru.
Drak si povzdechl. Tak tedy kudy? Chlapec se na chvíli zastavil a otáčel se kolem své osy. Nakonec ukázal někam na západ. Drak se podíval na západ, kde ze slunce zbyl už jen oranžový proužek. Drak se zděsil, jak nízko už slunce je. Už je pozdě, za chvíli bude tma. Zítra budeme pokračovat, ale teď se tady utáboříme.
Drak odešel kousek dál od cesty, tam vyšlapal kolo ve vysoké trávě a lehl si. Meno k němu doběhl a začal do něj rozzuřeně bušit svými malými pěstmi. Drak zavrčel a odhodil ho hlavou o kus dál do trávy.
Dnes už je pozdě a zítra můžeme hledat třeba celý den. A navíc si potřebujeme oba odpočinout.Chlapec seděl v trávě, chytil se za kolena a kolébal se dopředu a dozadu. Očividně se mu chtělo brečet.
No tak, přešel drak k němu a lehnul si vedle, já to tak nemyslel jen, že v noci je těžké se orientovat.
Meno? Chlapec se na něj otočil. Musím se ti s něčím svěřit. Já se totiž bojim tmy. Řekl drak a vyprsknul smíchy. Meno se také začal také neslyšně smát. No smát, spíše zdvihala ramena jako by se smál.
Teď si lehni a odpočiň. Řekl drak si lehl až k němu a začal podřimovat. Meno ještě chvíli seděl a pohrával si s uleželou trávou. Nakonec také usnul.
--------------------
Vojáci vyběhli z kasáren lehkým poklusem. Vyběhli před hlavní bránu města a hledali na nebi velkou siluetu draka. Nakonec ji našli daleko na západním obzoru. Vyrazili po nejbližší cestě tam směřující.
Cris byl celý napjatý, že konečně pomstí svého otce. Stále hleděl na mohutnou siluetu draka na pozadí zapadajícího slunce. V tu chvíli se v něm něco hnulo. Jak by mohl zabít něco tak krásného, tak majestátního. Drak byl přeci odjakživa symbolem síly a vznešenosti. Pak se mu drak ztratil z dohledu a on tu myšlenku zahnal.
Dlouhou dobu ho nikdo neviděl, ale z tempa neslevili. Běželi dál až do tmy, potom zpomalili do chůze. Pak už ani chodit nemohli a museli zastavit a odpočinout si.
„Koukněte,“ zašeptal Cris „ty stopy.“ Vojáci se podívali pod nohy a uviděli spoustu dračích stop. Všimli si také malé uličky vedoucí trávou. Generál dal znamení, ať se tiše rozprostřou v kruhu kolem.
Cris se přiblížil ze severní strany. Přiblížil se těsně až ke stěně z trávy a pohlédl na draka. Zatajil dech, když si konečně draka pořádně prohlédl.
Byl nádherný. Jeho šupiny, jakoby zářili, i když byla naprostá tma. Byl obrovský. Bylo to vznešené zvíře hodné slávy a chvály králů, ba snad bohů.
Ještě jednou se zhluboka nadechl a s křikem se rozeběhl proti drakovi.
--------------------
Drak zaslechl šelest trávy všude okolo. Rozhlédl se, ale nikoho neviděl. Pak uslyšel zacinkání kovu o kov těsně za ním. To už vyskočil na nohy a chystal se na útok.
Chlapec se pod jeho nohama také probudil. Pomalu se zvedl a zmateně se otáčel kolem dokola a snažil se zjistit, co se děje. Pak o něj drak omylem vrazil a chlapec vyděšeně utekl o kus dál do vysoké trávy a narazil do jednoho z vojáků.
Pak náhle ze všech stran vyběhla třicítka vojáků. Jeden z nich padl obličejem na zem, protože zakopl o Mena. Drak zařval a máchl ocasem a tlapou zároveň. Ostny na ocase se zabodly do krku prvním dvěma a dalších pět to odhodilo. Ti dopadli na zem s nepříjemným hlasitým křupnutím. Přední tlapou rozpáral tři vojáky a dalším dvěma zlomil vaz.
Těmito údery vyřídil polovinu vojáků. Ostatní už se měli na pozoru a nepřibližovali se k němu, pokud to nebylo nutné. Kroužili okolo a občas udělali výpad mečem a protnuli drakovi ještě měkké šupiny. Někdy hlouběji a někdy jen mělce.
Po desetiminutovém kroužení se drak rozzlobil, zařval tak hlasitě a hrozivě až v žilách tuhla krev a vyrazil proti zbylým vojákům. Získal dalších pár zranění, ale zabil zbytek jednotky. Jediný kdo zbyl, byl Cris.
--------------------
 
Crisovi se rozklepala kolena, když zjistil, že je poslední. Pak se ale vzchopil, přikrčil se za štít a s řevem se rozeběhl proti drakovi.
Ten se jeho prvnímu výpadu vyhnul a sám ho praštil tlapou po zádech. Cris upadl na zem obličejem dolů a vyrazil si dech. Meč mu vypadl z ruky a odletěl daleko do trávy. Rychle se otočil teď zdánlivě neozbrojený. Drak se k němu pomalu přibližoval. V očích mu žhnul plamen nenávisti.
Došel až ke Crisovi otevřel tlamu a v krku se mu objevili malé jazýčky plamene. Chris ještě chvíli počkal a pak zařval: „Tohle je za mého otce.“ Vytáhl zpod brnění dračí zub dlouhý jako jednoruční meč a zabodl ho drakovi zespodu do nechrněného břicha.
Drak zařval a zahltil Crise plameny. Ten okamžitě vzplanul a rozpadnul se na popel, který se vsákl do země. Dračí zub zůstal hluboko v drakově břiše.
Drak si vytáhl z břicha zub a bolestně při tom zakňučel. Uvědomil si, že to musí být zub jeho matky. Meno se celou dobu krčil o kus dál ve vysoké trávě. Ucítil, jak drak na všechny strany vysílá svou bolest a strach ze smrti.
Chlapec sotva stojící pod náporem drakových emocí se k němu dopotácel. Chytl ho za křídlo a naléhavě za něj zatahal.
Drak na něj zavrčel, Nech mě být. Mě už není pomoci. Meno mu znovu zatahal za křídlo tentokrát naléhavěji. Drak se na něj podíval a viděl, že chlapec ukazuje na východ slunce. Pochopil, co od něj chce, ale nechtělo se mu jít. Chtěl zde zůstat uzavřít se do sebe, trápit se a lízat si rány čekat co se stane. Byl najednou hrozně unavený.
Meno mu znovu zatahal za křídlo. Drak zavrčel, ale pak si to uvědomil. Máš pravdu. Něco jsem ti slíbil a to vyplním. Slovo draka neporuším. A navíc, pousmál se přirostl jsi mi k srdci příteli.
Chlapec ho vedl i přes to, že neviděl. Takhle šli několik minut. Drak už zpomaloval, ale hnala ho dál touha chlapci pomoci.
Pak došli na malou úzkou cestičku, kde by sotva projel vůz. Dříve zde snad byla silnice, ale ty doby jsou dávno pryč. Tam Meno chvilku kroužil, pak se zastavil, poklekl a začal hrabat. Drak si sednul o kousek dál a svalil se na bok únavou. Těžce oddechoval a zavíraly se mu oči. Chlapec hrabal a hrabal, ale jediné, co našel, byla jeho destička.
Pospěš si. Prosím. Řekl už velmi zesláblý drak, který se držel sotva při životě, protože ztratil příliš mnoho krve.
Meno naštvaně praštil rukou do země. Pod chlapcovou rukou se zavlnila hlína. Dal překvapeně ruku pryč ze země, která vibrovala jako by po ní pochodovala celá armáda. Najednou ze země vystřelila v oblaku prachu a hlíny jeho hlava, která mu přistála na krku a odhodila ho na záda. Chvíli spoj hlavy s tělem zářil, pak záře ustala a hlava byla s tělem spojená, jakoby nikdy neupadla.
Meno se otočil čelem k drakovi. Úžasem vyvalil oči „Jsi krásnější, než jsem si tě představoval příteli,“ řekl překvapivě hlubokým hlasem na tak mladého chlapce. Přešel k němu a pohladil ho po čumáku. „Jsi nádherný“ řekl. Teprve teď si všiml, kolik ran během boje dostal a nejhorší byla ta na břiše.
„Bolí to hodně?“ zeptal se Meno.
Drak si posměšně odfrknul. Asi tak, jako když tě bodnou půl metrovým zubem do břicha.
Oba věděli, že drak už dlouho žít nevydrží. Pak Meno dostal šílený nápad. Kdyby se něco zvrtlo, zemřeli by oba, ale v téhle zoufalé situaci neměli jinou možnost. Seznámil s ním svého společníka. „Nevím, jestli to vyjde, ale pokud ano, pak tvůj hněv i milosrdnost bude zářit v tomto kraji na věky.“
Drakovi už nezbývalo mnoho sil, ale souhlasil s jeho návrhem a naposledy se zvedl na nohy. Chlapec mu vylezl za krk a pošeptal mu do ucha: „Naše duše pomstu dokonají. Díky, že jsi byl mým společníkem na této cestě. Připraven?“ Drak souhlasně zavrčel.
Pak Meno roztáhl ruce k oblakům a zvolal: „Děkuji ti ó Velká dračice. Děkuji ti ó Matko všech a všeho za dar nejvyšší. Dar života. Využil jsem ho, jak nejlépe jsem mohl a dokázal. Nyní ti ho vracím a klaním se ti.“ Drak se vzepjal na zadní a zařval.
Vzduch prořízl mohutný blesk skrz Menovu ruku a přes něj k drakovi. Postupně začali oba kamenět. Nakonec se blesk stáhl zpátky do mraků a v planinách se rozhostilo ticho a tma. Jediné co narušovalo jednotvárnou tmu, byla slabá měkká záře sochy draka a mladého chlapce.
Ta socha tam zůstala dodnes. Byla chráněna kouzly proti jakémukoli poškození. Ten, kdo se snažil sochu zničit, ať už to byla sebevětší armáda, byl spálen plamenem hněvu draků, však ten, kdo přišel s úmysly dobrými, získal štěstí a ochranu na celý život pramenící z přátelství dvou magických bytostí.