Samotář
Ležel ve své jeskyni a čekal. Věděl, že nemusí spěchat. Dva roky klidu a teď přichází další. Není to poprvé, kosti jeho předchůdců se válejí pod srázem přímo u jediného možného přístupu k jeskyni. Kdysi doufal, že je to odradí, ale nikdy se tak nestalo.Třicet let zde žije, kolik jich bylo? Dvanáct? Třináct? Na tom nezáleží, bylo to vždy stejné. Rozruch v lese pod úbočím hory, výzvy vykřikované před jeskyní a nakonec další hromádka ožehnutých kostí dole v lese. Zpočátku se je pokoušel zastrašit, později se je pokoušel přesvědčit, u posledních dvou rezignoval. Vyšel z jeskyně, zabil je a shodil dolů.
Věděl o něm už od včerejška, snažil se spojit se svým nejbližším sousedem, půl dne letu daleko. Na tuto vzdálenost se ještě dalo poměrně pohodlně rozmlouvat. Nepodařilo se mu najít jeho mysl, zachytil ale onen zvláštní neklid, krátké záblesky paniky prchající zvěře, neomylně ohlašující příchod člověka. Nejbližší vesnice je den rychlého letu daleko, lovecké sruby jsou dále na západ, kromě něj tu není nic, co by mohli lidé hledat. Věděl to už tehdy, ale doufal, že se mýlí. Krátce se soustředil a ihned ucítil vlnu znepokojení, musí být blízko, těsně pod srázem. Zvláštní, mysl lidí je mu skrytá, je příliš odlišná od dračí nebo zvířecí. Zkusil znovu najít svého souseda. Bezvýsledně. Nebylo to poprvé, mnohem mladší drak několikrát vyhledal společnost ostatních draků žijících dále v horách. On sám měl samotu rád. Pamatoval si doby kdy, samotný obýval území, na kterém dnes v horách žil tucet i víc draků. Proto zůstal tady, v předhůří, on a několik dalších, rozptýlených po úpatí hor. Zaplašil plané úvahy a pozorně naslouchal.
Cinknutí kovu o kámen, zaskřípění štěrku. Prostranství před jeskyní není příliš velké, po levé straně strmá skalní stěna, po pravé hromada balvanů rozhozených po nerovném svahu, přímo před jeskyní prostranství dlouhé a široké asi tři délky končící, téměř kolmým srázem. Rád se tam přes den vyhříval na slunci, bylo tam dost místa pro pohodlné přistání i pro boj. Boj. Každou chvíli musí zaznít výzva. Co mu tak trvá? Na tom nezáleží, však se dočká.
„Vylez ven, draku!“
Tato prostá věta ho vyvedla z míry. Žádné „vraždící monstrum“, „odporný plaz“, ani „jménem krále“. Většina rytířů si své výzvy musela určitě nacvičovat dlouhé hodiny. Přesto poslechl a pomalu vyšel z jeskyně. Muž právě sesedl s koně a beze spěchu odepínal vysoký hranatý štít, zavěšený u sedla. Poté plácnutím pobídl koně, ten poslušně odkráčel mezi balvany. Muž se otočil, postoupil o několik kroků blíž a opřel štít o zem. Držel se těsně mimo dosah ohně. Neměl na sobě plátové brnění, jen kabátec a kalhoty ze silné kůže a lehkou kroužkovou zbroj, sahající do půli stehen, staženou opaskem. Další zvláštností byla jeho jediná zbraň, lehký štíhlý meč v pochvě na opasku. Nedovedl si představit, jak by mu mohl touhle hračkou ublížit. Všichni ostatní mívali plnou zbroj a těžké obouruční meče, nebo válečné sekery. Jeden zaútočil koňmo s jezdeckým kopím. Nikdo z nich se nedostal k ráně.
Původně neměl v úmyslu pokoušet se s ním mluvit, nikdy nikoho nepřesvědčil, lidi nezajímalo, že jim nijak neškodí, nezalekli se kostí rozhozených pod srázem, byli přesvědčeni, že jim se to stát nemůže. Mužovo sebevědomé chování a zvláštní výzbroj ho zaujala, změnil názor a rozhodl se promluvit.
„Tak tys mě přišel zabít.“ Nebyla to otázka, muž přesto lehce přikývl. Nezdál se být překvapený, něco o dracích musel vědět.
„Proč?“ Lehké pokrčení ramen. Po chvíli ticha bylo jasné, že odpovědět nehodlá.
„Jak dopadli tví předchůdci jsi zřejmě viděl.“ Opět přikývnutí. Nedal najevo žádný zájem, náznak strachu, nic.
„Kolik rytířů za posledního půl století dokázalo zabít draka?“ Zdálo se, že tato otázka ho zaujala. Krátce se zamyslel a prohlásil:
„Dva. Sir William pře 43-mi lety a před 18-ti lety jednoho zabil král.“ To, že odpověděl ho překvapilo skoro jako skutečnost, že odpověděl správně. Zvláštní. Ví to a přece přišel. Překvapení na něm asi bylo poznat, protože muž dodal:
„Dodnes se o nich vypráví legendy a zpívají písně, sir William byl uznáván jako nejlepší bojovník své doby, král svým činem rozhodl následnické spory a byl korunován.“ Král. Samotný význam toho slova nebyl dlouho schopen pochopit. Člověk který přikazuje jiným co mají dělat a jak se chovat. Drakům byla taková myšlenka naprosto cizí.
„O těch, kteří neuspěli, se asi moc legend nevypráví, že?“ Muž s pobaveným úsměvem zavrtěl hlavou.
„A jak dopadli ti dva, co uspěli, asi také ne.“ Pobavení zmizelo, mužův výraz byl náhle úplně chladný. Nakonec pomalu odpověděl:
„Sir William byl zabit jedním z vás dva roky po svém triumfu. Král v boji utrpěl těžká zranění a nakonec přišel o nohu. Nenávidí vás víc než kdo jiný. Proto jsem tady. Král rozhlásil, že kdokoli zabije pět z vás, dostane knížecí titul a rozsáhlé pozemky.“ S těmi slovy pozvedl štít a pomalu vyrazil kupředu.
„Pět! Sám si řekl, že za padesát let se našli jen dva rytíři, co dokázali zabít jednoho jediného z nás.“ Muž zastavil sotva půl délky od něj, hluboko v dosahu plamene. Levou rukou držel štít před sebou, meč však stále netasil.
„Já vím, že to dokážu, zabil sem už dva, ty budeš další.“ Ta klidně a sebevědomě vyřčená slova ho hluboce zasáhla. Rozum jim odmítal uvěřit, někde uvnitř ale věděl, že jsou pravdivá. Bez dalšího váhání se hluboce nadechl a vychrlil plamen.
Muž bleskově zareagoval a přikrčil se za štítem. Proud ohně dopadl na štít a rozlil se do stran. Na dlouho ho neochrání, za chvíli se rozpálí doruda a potom… Prudký zášleh boleti na pravé straně krku, o okamžik později další. Snažil se otočit hlavou, aby viděl co se děje, ale nešlo to! Plamen zhasnul sám od sebe, jeho hlava těžce dopadla na štěrk. Nemohl se pohnout, s nejvyšším vypětím držel oči otevřené. Muž chvíli počkal, poté se vztyčil a odhodil ožehnutý štít. Rychlým pohybem vytasil meč a vykročil k němu. Neudržel už oči otevřené, cítil, jak ztrácí vědomí. Svět zmizel v jasném záblesku.
Pomalu procital. Vědomí toho, že je naživu, ho nepřestávalo udivovat. Cítil se strašně vyčerpaný, jako po celodenním letu bez jídla a odpočinku. Lehký závan vůně čerstvé krve ho přiměl otevřít oči. Šlo to. Na dosah od něj, kousek napravo, ležel jelen, z rozervaného krku dosud prýštila krev. Jeho mysli se zlehka dotkla jiná. S vypětím sil otočil hlavu doleva. Znal ho. Tuhle mysl nemohl nikdy zapomenout, tu vroucí nenávist uzavřenou železnou slupkou sebeovládání. Když se před třiceti lety rozhodli ustoupit do hor, on chtěl zůstat a bojovat. Nakonec odletěl s ostatními. Nechápal proč, on sám by své rozhodnutí nezměnil.
Zalétl očima ke kruhu zčernalého štěrku, v jehož středu ležela žárem pokroucená postava.
„On nelhal, že ne?“ Druhý drak sledoval směr jeho pohledu.
„Nelhal.“ přisvědčil.
„Jak?“ Drak strčil drápem do hromádky sežehlých věcí u svých nohou.
„Dva čekali ukrytí s tímhle, on sám vyprovokoval útok na sebe.“ Pořádně si prohlédl dva ohněm poničené předměty.
„Kuše?“ Kuše znal, šipka dokázala prorazit šupiny, zranění bylo bolestivé ale sotva nebezpečné. Jedině že…
„Jed?“ Druhý drak přikývl. Tak proto ta slabost, proto se nemohl hnout.
„A pak je bodnul mečem do oka.“ Nenávist v jeho mysli se rozzářila novou silou. Po chvíli se ovládl a kývl hlavou směrem k mrtvému jelenovi.
„Najez se, za den nebo dva budeš v pořádku.“ Jídlo pro něj? Vždyť není ani mládě, ani samice na vejcích. Věděl však, že ve stavu v jakém je nebude schopen nic ulovit. Ten druhý zatím pomalu vyrazil ke hraně srázu, tam vzhlédl k nebi, něco hledal. Pohlédl vzhůru a tam je spatřil, další dva draky kroužící vysoko nad nimi. To nemohla být náhoda, museli přiletět společně.
„Proč jste mi pomohli?“ Druhý drak se pomalu otočil.
„ Je nás málo. Lidé se nás naučili zabíjet, ale i my se učíme, musíme. Jestli chceš přežít, budeš se to muset naučit také.“ Vrhl se dolů, roztáhl křídla a začal rychle nabírat výšku. Za chvíli vystoupal na úroveň zbylých dvou, společně se otočili a zamířili k horám.
„Naučit se co ?“ Znal odpověď , přesto ji chtěl slyšet od něj. V mysli se mu ozvalo jediné slovo:
„Spolupracovat!“
Věděl o něm už od včerejška, snažil se spojit se svým nejbližším sousedem, půl dne letu daleko. Na tuto vzdálenost se ještě dalo poměrně pohodlně rozmlouvat. Nepodařilo se mu najít jeho mysl, zachytil ale onen zvláštní neklid, krátké záblesky paniky prchající zvěře, neomylně ohlašující příchod člověka. Nejbližší vesnice je den rychlého letu daleko, lovecké sruby jsou dále na západ, kromě něj tu není nic, co by mohli lidé hledat. Věděl to už tehdy, ale doufal, že se mýlí. Krátce se soustředil a ihned ucítil vlnu znepokojení, musí být blízko, těsně pod srázem. Zvláštní, mysl lidí je mu skrytá, je příliš odlišná od dračí nebo zvířecí. Zkusil znovu najít svého souseda. Bezvýsledně. Nebylo to poprvé, mnohem mladší drak několikrát vyhledal společnost ostatních draků žijících dále v horách. On sám měl samotu rád. Pamatoval si doby kdy, samotný obýval území, na kterém dnes v horách žil tucet i víc draků. Proto zůstal tady, v předhůří, on a několik dalších, rozptýlených po úpatí hor. Zaplašil plané úvahy a pozorně naslouchal.
Cinknutí kovu o kámen, zaskřípění štěrku. Prostranství před jeskyní není příliš velké, po levé straně strmá skalní stěna, po pravé hromada balvanů rozhozených po nerovném svahu, přímo před jeskyní prostranství dlouhé a široké asi tři délky končící, téměř kolmým srázem. Rád se tam přes den vyhříval na slunci, bylo tam dost místa pro pohodlné přistání i pro boj. Boj. Každou chvíli musí zaznít výzva. Co mu tak trvá? Na tom nezáleží, však se dočká.
„Vylez ven, draku!“
Tato prostá věta ho vyvedla z míry. Žádné „vraždící monstrum“, „odporný plaz“, ani „jménem krále“. Většina rytířů si své výzvy musela určitě nacvičovat dlouhé hodiny. Přesto poslechl a pomalu vyšel z jeskyně. Muž právě sesedl s koně a beze spěchu odepínal vysoký hranatý štít, zavěšený u sedla. Poté plácnutím pobídl koně, ten poslušně odkráčel mezi balvany. Muž se otočil, postoupil o několik kroků blíž a opřel štít o zem. Držel se těsně mimo dosah ohně. Neměl na sobě plátové brnění, jen kabátec a kalhoty ze silné kůže a lehkou kroužkovou zbroj, sahající do půli stehen, staženou opaskem. Další zvláštností byla jeho jediná zbraň, lehký štíhlý meč v pochvě na opasku. Nedovedl si představit, jak by mu mohl touhle hračkou ublížit. Všichni ostatní mívali plnou zbroj a těžké obouruční meče, nebo válečné sekery. Jeden zaútočil koňmo s jezdeckým kopím. Nikdo z nich se nedostal k ráně.
Původně neměl v úmyslu pokoušet se s ním mluvit, nikdy nikoho nepřesvědčil, lidi nezajímalo, že jim nijak neškodí, nezalekli se kostí rozhozených pod srázem, byli přesvědčeni, že jim se to stát nemůže. Mužovo sebevědomé chování a zvláštní výzbroj ho zaujala, změnil názor a rozhodl se promluvit.
„Tak tys mě přišel zabít.“ Nebyla to otázka, muž přesto lehce přikývl. Nezdál se být překvapený, něco o dracích musel vědět.
„Proč?“ Lehké pokrčení ramen. Po chvíli ticha bylo jasné, že odpovědět nehodlá.
„Jak dopadli tví předchůdci jsi zřejmě viděl.“ Opět přikývnutí. Nedal najevo žádný zájem, náznak strachu, nic.
„Kolik rytířů za posledního půl století dokázalo zabít draka?“ Zdálo se, že tato otázka ho zaujala. Krátce se zamyslel a prohlásil:
„Dva. Sir William pře 43-mi lety a před 18-ti lety jednoho zabil král.“ To, že odpověděl ho překvapilo skoro jako skutečnost, že odpověděl správně. Zvláštní. Ví to a přece přišel. Překvapení na něm asi bylo poznat, protože muž dodal:
„Dodnes se o nich vypráví legendy a zpívají písně, sir William byl uznáván jako nejlepší bojovník své doby, král svým činem rozhodl následnické spory a byl korunován.“ Král. Samotný význam toho slova nebyl dlouho schopen pochopit. Člověk který přikazuje jiným co mají dělat a jak se chovat. Drakům byla taková myšlenka naprosto cizí.
„O těch, kteří neuspěli, se asi moc legend nevypráví, že?“ Muž s pobaveným úsměvem zavrtěl hlavou.
„A jak dopadli ti dva, co uspěli, asi také ne.“ Pobavení zmizelo, mužův výraz byl náhle úplně chladný. Nakonec pomalu odpověděl:
„Sir William byl zabit jedním z vás dva roky po svém triumfu. Král v boji utrpěl těžká zranění a nakonec přišel o nohu. Nenávidí vás víc než kdo jiný. Proto jsem tady. Král rozhlásil, že kdokoli zabije pět z vás, dostane knížecí titul a rozsáhlé pozemky.“ S těmi slovy pozvedl štít a pomalu vyrazil kupředu.
„Pět! Sám si řekl, že za padesát let se našli jen dva rytíři, co dokázali zabít jednoho jediného z nás.“ Muž zastavil sotva půl délky od něj, hluboko v dosahu plamene. Levou rukou držel štít před sebou, meč však stále netasil.
„Já vím, že to dokážu, zabil sem už dva, ty budeš další.“ Ta klidně a sebevědomě vyřčená slova ho hluboce zasáhla. Rozum jim odmítal uvěřit, někde uvnitř ale věděl, že jsou pravdivá. Bez dalšího váhání se hluboce nadechl a vychrlil plamen.
Muž bleskově zareagoval a přikrčil se za štítem. Proud ohně dopadl na štít a rozlil se do stran. Na dlouho ho neochrání, za chvíli se rozpálí doruda a potom… Prudký zášleh boleti na pravé straně krku, o okamžik později další. Snažil se otočit hlavou, aby viděl co se děje, ale nešlo to! Plamen zhasnul sám od sebe, jeho hlava těžce dopadla na štěrk. Nemohl se pohnout, s nejvyšším vypětím držel oči otevřené. Muž chvíli počkal, poté se vztyčil a odhodil ožehnutý štít. Rychlým pohybem vytasil meč a vykročil k němu. Neudržel už oči otevřené, cítil, jak ztrácí vědomí. Svět zmizel v jasném záblesku.
Pomalu procital. Vědomí toho, že je naživu, ho nepřestávalo udivovat. Cítil se strašně vyčerpaný, jako po celodenním letu bez jídla a odpočinku. Lehký závan vůně čerstvé krve ho přiměl otevřít oči. Šlo to. Na dosah od něj, kousek napravo, ležel jelen, z rozervaného krku dosud prýštila krev. Jeho mysli se zlehka dotkla jiná. S vypětím sil otočil hlavu doleva. Znal ho. Tuhle mysl nemohl nikdy zapomenout, tu vroucí nenávist uzavřenou železnou slupkou sebeovládání. Když se před třiceti lety rozhodli ustoupit do hor, on chtěl zůstat a bojovat. Nakonec odletěl s ostatními. Nechápal proč, on sám by své rozhodnutí nezměnil.
Zalétl očima ke kruhu zčernalého štěrku, v jehož středu ležela žárem pokroucená postava.
„On nelhal, že ne?“ Druhý drak sledoval směr jeho pohledu.
„Nelhal.“ přisvědčil.
„Jak?“ Drak strčil drápem do hromádky sežehlých věcí u svých nohou.
„Dva čekali ukrytí s tímhle, on sám vyprovokoval útok na sebe.“ Pořádně si prohlédl dva ohněm poničené předměty.
„Kuše?“ Kuše znal, šipka dokázala prorazit šupiny, zranění bylo bolestivé ale sotva nebezpečné. Jedině že…
„Jed?“ Druhý drak přikývl. Tak proto ta slabost, proto se nemohl hnout.
„A pak je bodnul mečem do oka.“ Nenávist v jeho mysli se rozzářila novou silou. Po chvíli se ovládl a kývl hlavou směrem k mrtvému jelenovi.
„Najez se, za den nebo dva budeš v pořádku.“ Jídlo pro něj? Vždyť není ani mládě, ani samice na vejcích. Věděl však, že ve stavu v jakém je nebude schopen nic ulovit. Ten druhý zatím pomalu vyrazil ke hraně srázu, tam vzhlédl k nebi, něco hledal. Pohlédl vzhůru a tam je spatřil, další dva draky kroužící vysoko nad nimi. To nemohla být náhoda, museli přiletět společně.
„Proč jste mi pomohli?“ Druhý drak se pomalu otočil.
„ Je nás málo. Lidé se nás naučili zabíjet, ale i my se učíme, musíme. Jestli chceš přežít, budeš se to muset naučit také.“ Vrhl se dolů, roztáhl křídla a začal rychle nabírat výšku. Za chvíli vystoupal na úroveň zbylých dvou, společně se otočili a zamířili k horám.
„Naučit se co ?“ Znal odpověď , přesto ji chtěl slyšet od něj. V mysli se mu ozvalo jediné slovo:
„Spolupracovat!“