Projekt
Probudilo ho světlo. Otevřel oči a několikrát zamrkal. Hleděl na bílý strop s obyčejnou zářivkou zalévající svým ostrým světlem nevelký pokoj. Nalevo stojan s přístroji, napravo druhé lůžko se stejným vybavením. Nemocnice. Cítil se trapně, mělo to vyjít, vše si pečlivě připravil a naplánoval. Připadal si jako idiot, v životě nic nedokázal, ale byl si jist, že tuhle jedinou věc zvládne. A ukázalo se, že se nedokáže ani sám zabít. Zavřel oči a s pocitem vlastní neschopnosti usnul.
Muž vystoupil z taxíku a rozhlédl se po ulici. Pomalu si upravil lehké sako, trochu pomačkané sezením. Byl střední postavy, široká ramena a štíhlý pas prozradily sportovce. Většina lidí by mu hádala kolem čtyřiceti let, ale mohlo to být stejně dobře třicet jako padesát. Taxík zatočil za roh, muž se otočil, vrátil se asi padesát metrů zpět a prošel brankou vedoucí do zahrady nenápadné vilky. Nezdržoval se pohledem na dokonale upravenou zahradu a rázným krokem došel ke dveřím. V zámku cvaklo, kamerový systém vchodu ho rozpoznal už od branky. Zavřel za sebou a vešel do nejbližších dveří. U počítače s obrovským monitorem seděla pohledná blondýna. Vypadala jako typická sekretářka, ve skutečnosti to byla velmi dobře placená pracovnice bezpečnostní agentury. „Běžte rovnou dál, už na vás čeká.“ Usmál se na ni, prošel dalšími dveřmi a pečlivě za sebou zavřel . Ocitl se v přepychově zařízené pracovně s velkým oknem do zahrady. Po levé straně knihovna, po pravé dvě pohodlná kožená křesla, pod oknem velký pracovní stůl pokrytý listinami. Muž sedící za stolem nervózně poklepával do stolu. Prošedivělé vlasy ho zařazovaly do věku kolem šedesáti, tomu ovšem neodpovídala hladká pleť bez vrásek. Počkal až se příchozí usadí a bez pozdravu začal.
„Tak co se vlastně stalo?“
„Další sebevražda .“
„Sakra! Jak? A viděl to někdo?“
„Bodnul se nožem do srdce, našli ho asi v jedenáct večer, zavolali sanitu a odvezli ho k nám, operoval jsem ho sám.“
„Takže se transformoval. Jak je na tom?“
„Bude v pořádku, operoval jsem ho jen abych měl co napsat do zprávy. Dnes ráno se na chvíli probral, teď zase spí.“
„Do lékařské zprávy napiš : Nezdařený pokus o sebevraždu, zranění mezižeberního svalstva, omdlel v důsledku ztráty krve. Dohlédnu na to, aby policejní verze souhlasila.“
„V tom problém není. Proboha, vždyť s ním stoupnul počet sebevražd na 43%. Bojím se, aby to nezkusil znova. Nemůžeme si dovolit přijít o dalšího, prostě nebudeme mít dost jedinců do příští generace. Pak bude s tím vaším Projektem konec.“
„Vaším? Sám jsi s ním souhlasil, pracoval jsi na něm a teď řekneš vaším? Já vím, měl jsi výhrady, chtěl jsi jim to říct, chceš aby věděli co jsou zač ale to nejde. Projekt musí pokračovat, je to naše jediná naděje.“
V pracovně se rozhostilo ticho. Vztek obou mužů byl téměř hmatatelný. Nebyla to osobní antipatie, spíš frustrace pramenící z neschopnosti ovlivnit jedinou věc na které záleželo. I přes různé názory byl jejich cíl stejný. Atmosféra se pomalu uvolnila. Mladší muž hluboce vzdychl a zeptal se:
„Dobrá, co s ním uděláme? Potřebuje dohled, ale v nemocnici ho nemůžu držet déle než týden.“
„Budu mu muset zařídit pobyt v sanatoriu, tak na měsíc to nebude problém. Zkusíme zjistit proč se zkusil zabít, snad se nám povede s tím něco udělat. Tak za čtyři dny ti pošlu adresu a kontakt na ředitele sanatoria. Dluží mi službičku, tak nebude dělat problémy.“
Mladší muž se zvedl z křesla a zamířil ke dveřím. S rukou na klice se otočil. „Ještě jedna věc, budu chtít záznamy veškerých rozhovorů s psychiatry, možná narazí na něco co jim nic neřekne, ale pro nás to může být důležité.“ Když starší muž přikývl, beze slova odešel.
S trhnutím se probudil. Cítil jak, mu srdce divoce buší do žeber. Byl to jen sen. Zase ten sen! Každou noc ten samý sen. Znovu cítil své prsty na střence nože, hrot dotýkající se kůže těsně vedle hrudní kosti. Znovu ta ostrá bolest když prudce bodnul, znovu šokující chlad čepele zaražené hluboko do hrudi. Poslední, co mu utkvělo v paměti, jsou jeho vlastní ruce, pomalu pouštějící střenku nože. Ale ten sen! Něco dalšího v tom snu, něco co si nevybavuje, přesto se to stále vrací …
Zbytek noci se konečně trochu prospal, ráno se cítil mnohem lépe. Popravdě řečeno snad až příliš dobře vzhledem ke zranění a ztrátě krve. Hrudník ho už vůbec nebolel a únava také zmizela. Dopoledne přišli dva policisté, vyptávali se co se stalo. Zřejmě jim bylo jasné, že šlo o sebevraždu, jen nechtěli nic zanedbat. Odpovídal stručně a jasně, policistům to zdá se vyhovovalo a tak za půl hodiny odešli. Část rozhovoru mu utkvěla v paměti slovo od slova.
„Byl jste nalezen přibližně ve 23 hodin na lavičce v parku s bodným zraněním v levé části hrudníku. Tvar rány odpovídá noži nalezenému poblíž, byly na něm rovněž zajištěny vaše otisky prstů a stopy krve ...“ Nůž nalezený poblíž. Jasně si vzpomíná na střenku nože trčící z hrudi, potom ztratil vědomí. A další věc, to bodnutí ho mělo zabít, v lékařské zprávě je ale zapsáno jen lehčí zranění a ztráta krve. Byl si tím jist, každou noc to prožíval znovu a znovu, pokaždé však zůstával pocit, že to není vše, že něco podstatného chybí.
Další noc, další pohled na ruce bezvládně padající do klína, ale dnes se nevzbudil. Byl pouhým divákem, pozorovatelem ve svém těle, náhle jako by okolí nabylo na zřetelnosti, cítil vůni trávy, slyšel hmyz letící kolem, viděl ... Viděl vlastní ruce pevně uchopit nůž, stále zaražený až po jílec do hrudi, rázným pohybem ho vytáhnout a lhostejně pohodit stranou. Proud krve tekoucí z rány během okamžiku ustal, bolest byla jen matný vjem na pozadí, věděl že stačí chtít a může létat, neudivilo ho, že v noci vidí jako ve dne, bylo správné, že jeho ruce mají dlouhé drápy a šupiny. Cítil se sám sebou, byl ... kompletní. Náhle na něj padla strašná únava, dosedl na lavičku a omdlel.
Usadil se do známého koženého křesla, když viděl, že se starší muž nechystá začít nadhodil:
„Chtěl jsi mě vidět.“
„Jak je na tom ?“
„Fyzicky je v pořádku, s pobytem v sanatoriu souhlasil, pozítří ho propustíme z nemocnice, ale to všechno už víš. O co jde ?“
„Musíme si promluvit o tvých výhradám k projektu.“
„Proč? Stejně to nic nezmění, rozhodnutí je hlavně na tobě a ty se přesvědčit nenecháš ...“
„Možná budu muset, alespoň v některých případech. Víš, Projekt není zdaleka první pokus, pokud se ale nezdaří tak nám prognózy dávají maximálně třicet let.“
„To je tak akorát na další generaci, pokud nám někdo zbude.“
Starší muž poznámku ignoroval.
„Naše schopnost proměnit se v člověka pro nás byla vždycky důležitá a užitečná. Jak lidí přibývalo, byli jsme nuceni trávit v lidské podobě stále víc a víc času. Ale sám víš jak je to těžké, stačí zranění, nebezpečí, někdy jen strach nebo radost a proměníš se zpět. V polovině dvacátého století se situace stávala neudržitelnou, bylo stále těžší ututlat všechny případy. Hodně sice pomáhaly dezinformace šířené posledních sto let, ale..“
Mladší muž ho přerušil:
„Počkej, jaké dezinformace?“
„Tak třeba velikost, chrlení ohně nebo jedu, tři hlavy a požírání panen. Čím víc nesmyslů, tím lépe. Kdyby nás někdo uviděl doopravdy, byl by nejspíš zklamán.“
„Chápu, v záplavě nesmyslů se pravda pohodlně schová.“
„Přesně. Nicméně to přestávalo stačit. Několik prozrazených jsme museli v zájmu utajení sami zabít. Pak byl v roce 1953 učiněn objev, ve kterém někteří z nás spatřili možné východisko: objevení DNA a pochopení funkce genů. Investovali jsme nepředstavitelné částky do výzkumu, ale i tak trvalo téměř dvě desetiletí než jsme si troufli na první generaci Projektu. Vznikla hlavně selekcí a jednou jedinou úpravou genomu, nicméně i tak to byl úspěch. První generace je schopná vydržet v lidské podobě neomezeně dlouho, ale stále se spontánně promění v případě zranění nebo hrozícího nebezpečí. Druhá generace...“
„Vím co dokáže druhá generace, většinu práce dělal můj tým.“
„Ano, ale nedělal jsi analýzy které k těm změnám vedly. Zjistilo se, že některé podněty k transformaci jsou vědomého rázu. Proto celá druhá generace neví že nejsou lidé. Cílem je, aby ve třetí generaci schopnost transformace úplně zmizela. Zůstane jim delší doba života, lepší regenerace zranění a odolnost vůči chorobám, ale to se v lidské populaci ztratí. Problém je, že nevíme přesně za jakých podmínek dochází k transformaci u druhé generace, tedy s vyjímkou fatálního zranění. Ale teď máme problém, jak jsi říkal, 43% z nich se pokusilo o sebevraždu.“
„Žádné pokusy. Vyhledal jsem si záznamy, být to lidé, nepřežil žádný.“
„No dobrá. Jsem ochoten v jednotlivých případech udělat vyjímku. Nechám znovu vyšetřit všechny případy a když to bude nezbytné, řekneme jim to.“
„A co on?“
„Počkáme na zprávu a uvidíme.“
„Proč jsi to neřekl hned? Místo toho na mě vyrukuješ s lekcí z historie.“
„Možná se jen rád poslouchám, možná si myslím že jsi to potřeboval. Zajistil jsem ti přístup k veškerým zprávám ze sanatoria, pokud něco zjistíš, hned se ozvi.“
Počkal dokud za mladším mužem nezapadly dveře a otočil křeslo směrem k oknu. Ano, vše co řekl byla pravda, ale sám začínal pochybovat jestli není cena za úspěch příliš vysoká.
Sanatorium. Ne blázinec, ne ústav pro duševně choré. Blázen je přeci tak negativní výraz, všichni tu používají slovo nemocný. Připadalo mu to trochu pokrytecké, jako když o alkoholikovi řeknete, že se občas napije. Ke svému úžasu zjistil, že se k němu nikdo nechová povýšeně jako k dítěti nebo k duševně zaostalému. Pro ně byl prostě člověk, který nezvládl stres, někdo, kdo potřebuje nějakou dobu zvláštní péči a až se uzdraví, půjde svou cestou. Po krátkém přijímacím pohovoru ho ubytovali a odvedli do společenské místnosti. Musel se zasmát, očekával blábolící trosky, nebo tupé tváře lidí tak nadopovaných léky, že o sobě skoro neví. Tu dvojice v zamyšlení nad šachovnicí, opodál větší skupinka u nějaké deskové hry, několik lidí zabraných do rozhovoru, v křeslech opodál několik čtenářů. Nic tak neobvyklého, prostě lidé, kteří to nezvládli, nemocní. Několik z nich se ohlédlo když vešel, ale nevěnovali mu přehnanou pozornost. Došel ke knihovně a pročetl si tituly. Čas tady strávený zřejmě nebude nic hrozného.
A opět se mýlil. Čtyři týdny strávené v sanatoriu byly nejhorší v jeho životě. Ne, nikdo ho k ničemu nenutil, ani ho necpali ho léky. Těch několik pohovorů s psychiatry také nebylo zvlášť nepříjemných, do pravdy přimíchal jen pár malých lží o důvodech sebevraždy. Nikdo se ho přímo nezeptal, stačilo několik náznaků a věrohodně vypadající motiv byl na světě. To bylo snadné. Co ho ničilo, byla skutečnost, že jeho sny skončily. Pamatoval si každý detail toho posledního snu, vteřinu po vteřině, ale z onoho úžasného pocitu zbyl blednoucí stín. Pocit pocitu, vzpomínka na vzpomínku, emoce z druhé ruky. Absurdní, nikdy by nečekal, že mu sen, kde se den co den zabíjí, může chybět. Ne, ne ten sen, ten pocit, kdy na několik vteřin věděl kdo je, ten mu chyběl. Chyběl mu celý život, byl to hlavní a jediný důvod jeho sebevraždy. To ale nemusí nikdo vědět. Znovu a znovu napínal paměť aby si vybavil každičký detail, ale marně.
Čtyři týdny předstírání, naštěstí ho pozítří propustí. Zbývá ještě jedna možnost jak ten pocit vyvolat. Už brzy ...
„Co se ti zase nezdá ?“ Starší muž se nenamáhal zakrýt podráždění. Neseděl v křesle, nervózně přecházel za stolem. „Jako důvod uvedl, že se rozešel s dívkou.“
„To ano, znali se prý asi dva roky, ale ve skutečnosti ji nikdy neviděl, znali se jen po internetu.“
„Podle zpráv je jeho verze velmi pravděpodobná...“
„A naprosto neověřitelná. Myslím, že si to vymyslel. Určitě ne celé, ale nevěřím, že je to hlavní důvod.“
„A co mám teď dělat? U čtyřech případů jsem už souhlasil s prozrazením kdo jsou, ale nemůžu neúměrně zvyšovat riziko odhalení jen kvůli tvým pochybnostem.“
„Nech mě si s ním promluvit.“
„Ne, byl jsi jeho ošetřující lékař, pokud se teď objevíš jako psycholog, bude mu to podezřelé. Kromě toho ti moc nevěřím, myslím, že mu to chceš říct bez ohledu na následky.“
Při pohledu na výraz mladšího muže se v duchu ušklíbl, trefil do černého.
„Naplánuji mu ještě dvě nebo tři sezení, pokud mi slíbíš, že mu nic neprozradíš, můžeš se jich zúčastnit.“
Pozoroval, jak mladší muž bojuje sám se sebou. Pýcha mu velela odmítnout, ale rozum radil přijmout, snad se mu podaří položit ty správné otázky. Nakonec rozum zvítězil.
„Dobrá, slibuji. Dej mi včas vědět.“
Zvedl se a rázně odkráčel. Neprásknout dveřmi ho muselo stát spoustu úsilí.
Osmnáct pater nad zemí bylo chladno. Přicházející podzim byl znát, na holém těle mu okamžitě naskočila husí kůže. Připadal si absurdně, za chladné noci stojící na okraji střechy. Vzpomněl si na sanatorium a rozesmál se. Kdyby ho teď viděli. K vlastnímu překvapení necítil strach. Měl jen dvě možnosti, buď zjistí, kdo je, nebo dokončí co začal před víc než měsícem. Vykročil a asfalt se mu rozlétl vstříc.
„Gratuluju.“
Překvapeně pohlédl na mladšího muže. Sarkasmus v tom jediném slově ho šokoval. Než stačil něco namítnout, mladší muž pokračoval.
„Další mrtvý a můžeš za to ty. Ale můžeš být klidný, druhá generace bude úspěšná, klidně jim můžeme všem říct co jsou zač. Nikdo z nich se nepromění, jen v případě těžkého zranění.“ Než se starší muž zmohl na slovo, navázal :
„Říkal jsem ti že lže. Pamatoval si něco z té noci kdy se probodl, ale nemluvil o tom. Věděl, že s ním něco není v pořádku, ten skok byl poslední pokus zjistit kdo je. Stačilo mu to říct a mohl být naživu.“
„To nemůžeš vědět.“ Namítl, ale v hlase mu zazněla nejistota.
Mladší muž se zvedl z křesla, došel ke stolu a hodil na desku kousek papíru.
„Tohle nechal na střeše u oblečení.“
Na lístku byl jen dvě slova : NEJSEM ČLOVĚK .
Muž vystoupil z taxíku a rozhlédl se po ulici. Pomalu si upravil lehké sako, trochu pomačkané sezením. Byl střední postavy, široká ramena a štíhlý pas prozradily sportovce. Většina lidí by mu hádala kolem čtyřiceti let, ale mohlo to být stejně dobře třicet jako padesát. Taxík zatočil za roh, muž se otočil, vrátil se asi padesát metrů zpět a prošel brankou vedoucí do zahrady nenápadné vilky. Nezdržoval se pohledem na dokonale upravenou zahradu a rázným krokem došel ke dveřím. V zámku cvaklo, kamerový systém vchodu ho rozpoznal už od branky. Zavřel za sebou a vešel do nejbližších dveří. U počítače s obrovským monitorem seděla pohledná blondýna. Vypadala jako typická sekretářka, ve skutečnosti to byla velmi dobře placená pracovnice bezpečnostní agentury. „Běžte rovnou dál, už na vás čeká.“ Usmál se na ni, prošel dalšími dveřmi a pečlivě za sebou zavřel . Ocitl se v přepychově zařízené pracovně s velkým oknem do zahrady. Po levé straně knihovna, po pravé dvě pohodlná kožená křesla, pod oknem velký pracovní stůl pokrytý listinami. Muž sedící za stolem nervózně poklepával do stolu. Prošedivělé vlasy ho zařazovaly do věku kolem šedesáti, tomu ovšem neodpovídala hladká pleť bez vrásek. Počkal až se příchozí usadí a bez pozdravu začal.
„Tak co se vlastně stalo?“
„Další sebevražda .“
„Sakra! Jak? A viděl to někdo?“
„Bodnul se nožem do srdce, našli ho asi v jedenáct večer, zavolali sanitu a odvezli ho k nám, operoval jsem ho sám.“
„Takže se transformoval. Jak je na tom?“
„Bude v pořádku, operoval jsem ho jen abych měl co napsat do zprávy. Dnes ráno se na chvíli probral, teď zase spí.“
„Do lékařské zprávy napiš : Nezdařený pokus o sebevraždu, zranění mezižeberního svalstva, omdlel v důsledku ztráty krve. Dohlédnu na to, aby policejní verze souhlasila.“
„V tom problém není. Proboha, vždyť s ním stoupnul počet sebevražd na 43%. Bojím se, aby to nezkusil znova. Nemůžeme si dovolit přijít o dalšího, prostě nebudeme mít dost jedinců do příští generace. Pak bude s tím vaším Projektem konec.“
„Vaším? Sám jsi s ním souhlasil, pracoval jsi na něm a teď řekneš vaším? Já vím, měl jsi výhrady, chtěl jsi jim to říct, chceš aby věděli co jsou zač ale to nejde. Projekt musí pokračovat, je to naše jediná naděje.“
V pracovně se rozhostilo ticho. Vztek obou mužů byl téměř hmatatelný. Nebyla to osobní antipatie, spíš frustrace pramenící z neschopnosti ovlivnit jedinou věc na které záleželo. I přes různé názory byl jejich cíl stejný. Atmosféra se pomalu uvolnila. Mladší muž hluboce vzdychl a zeptal se:
„Dobrá, co s ním uděláme? Potřebuje dohled, ale v nemocnici ho nemůžu držet déle než týden.“
„Budu mu muset zařídit pobyt v sanatoriu, tak na měsíc to nebude problém. Zkusíme zjistit proč se zkusil zabít, snad se nám povede s tím něco udělat. Tak za čtyři dny ti pošlu adresu a kontakt na ředitele sanatoria. Dluží mi službičku, tak nebude dělat problémy.“
Mladší muž se zvedl z křesla a zamířil ke dveřím. S rukou na klice se otočil. „Ještě jedna věc, budu chtít záznamy veškerých rozhovorů s psychiatry, možná narazí na něco co jim nic neřekne, ale pro nás to může být důležité.“ Když starší muž přikývl, beze slova odešel.
S trhnutím se probudil. Cítil jak, mu srdce divoce buší do žeber. Byl to jen sen. Zase ten sen! Každou noc ten samý sen. Znovu cítil své prsty na střence nože, hrot dotýkající se kůže těsně vedle hrudní kosti. Znovu ta ostrá bolest když prudce bodnul, znovu šokující chlad čepele zaražené hluboko do hrudi. Poslední, co mu utkvělo v paměti, jsou jeho vlastní ruce, pomalu pouštějící střenku nože. Ale ten sen! Něco dalšího v tom snu, něco co si nevybavuje, přesto se to stále vrací …
Zbytek noci se konečně trochu prospal, ráno se cítil mnohem lépe. Popravdě řečeno snad až příliš dobře vzhledem ke zranění a ztrátě krve. Hrudník ho už vůbec nebolel a únava také zmizela. Dopoledne přišli dva policisté, vyptávali se co se stalo. Zřejmě jim bylo jasné, že šlo o sebevraždu, jen nechtěli nic zanedbat. Odpovídal stručně a jasně, policistům to zdá se vyhovovalo a tak za půl hodiny odešli. Část rozhovoru mu utkvěla v paměti slovo od slova.
„Byl jste nalezen přibližně ve 23 hodin na lavičce v parku s bodným zraněním v levé části hrudníku. Tvar rány odpovídá noži nalezenému poblíž, byly na něm rovněž zajištěny vaše otisky prstů a stopy krve ...“ Nůž nalezený poblíž. Jasně si vzpomíná na střenku nože trčící z hrudi, potom ztratil vědomí. A další věc, to bodnutí ho mělo zabít, v lékařské zprávě je ale zapsáno jen lehčí zranění a ztráta krve. Byl si tím jist, každou noc to prožíval znovu a znovu, pokaždé však zůstával pocit, že to není vše, že něco podstatného chybí.
Další noc, další pohled na ruce bezvládně padající do klína, ale dnes se nevzbudil. Byl pouhým divákem, pozorovatelem ve svém těle, náhle jako by okolí nabylo na zřetelnosti, cítil vůni trávy, slyšel hmyz letící kolem, viděl ... Viděl vlastní ruce pevně uchopit nůž, stále zaražený až po jílec do hrudi, rázným pohybem ho vytáhnout a lhostejně pohodit stranou. Proud krve tekoucí z rány během okamžiku ustal, bolest byla jen matný vjem na pozadí, věděl že stačí chtít a může létat, neudivilo ho, že v noci vidí jako ve dne, bylo správné, že jeho ruce mají dlouhé drápy a šupiny. Cítil se sám sebou, byl ... kompletní. Náhle na něj padla strašná únava, dosedl na lavičku a omdlel.
Usadil se do známého koženého křesla, když viděl, že se starší muž nechystá začít nadhodil:
„Chtěl jsi mě vidět.“
„Jak je na tom ?“
„Fyzicky je v pořádku, s pobytem v sanatoriu souhlasil, pozítří ho propustíme z nemocnice, ale to všechno už víš. O co jde ?“
„Musíme si promluvit o tvých výhradám k projektu.“
„Proč? Stejně to nic nezmění, rozhodnutí je hlavně na tobě a ty se přesvědčit nenecháš ...“
„Možná budu muset, alespoň v některých případech. Víš, Projekt není zdaleka první pokus, pokud se ale nezdaří tak nám prognózy dávají maximálně třicet let.“
„To je tak akorát na další generaci, pokud nám někdo zbude.“
Starší muž poznámku ignoroval.
„Naše schopnost proměnit se v člověka pro nás byla vždycky důležitá a užitečná. Jak lidí přibývalo, byli jsme nuceni trávit v lidské podobě stále víc a víc času. Ale sám víš jak je to těžké, stačí zranění, nebezpečí, někdy jen strach nebo radost a proměníš se zpět. V polovině dvacátého století se situace stávala neudržitelnou, bylo stále těžší ututlat všechny případy. Hodně sice pomáhaly dezinformace šířené posledních sto let, ale..“
Mladší muž ho přerušil:
„Počkej, jaké dezinformace?“
„Tak třeba velikost, chrlení ohně nebo jedu, tři hlavy a požírání panen. Čím víc nesmyslů, tím lépe. Kdyby nás někdo uviděl doopravdy, byl by nejspíš zklamán.“
„Chápu, v záplavě nesmyslů se pravda pohodlně schová.“
„Přesně. Nicméně to přestávalo stačit. Několik prozrazených jsme museli v zájmu utajení sami zabít. Pak byl v roce 1953 učiněn objev, ve kterém někteří z nás spatřili možné východisko: objevení DNA a pochopení funkce genů. Investovali jsme nepředstavitelné částky do výzkumu, ale i tak trvalo téměř dvě desetiletí než jsme si troufli na první generaci Projektu. Vznikla hlavně selekcí a jednou jedinou úpravou genomu, nicméně i tak to byl úspěch. První generace je schopná vydržet v lidské podobě neomezeně dlouho, ale stále se spontánně promění v případě zranění nebo hrozícího nebezpečí. Druhá generace...“
„Vím co dokáže druhá generace, většinu práce dělal můj tým.“
„Ano, ale nedělal jsi analýzy které k těm změnám vedly. Zjistilo se, že některé podněty k transformaci jsou vědomého rázu. Proto celá druhá generace neví že nejsou lidé. Cílem je, aby ve třetí generaci schopnost transformace úplně zmizela. Zůstane jim delší doba života, lepší regenerace zranění a odolnost vůči chorobám, ale to se v lidské populaci ztratí. Problém je, že nevíme přesně za jakých podmínek dochází k transformaci u druhé generace, tedy s vyjímkou fatálního zranění. Ale teď máme problém, jak jsi říkal, 43% z nich se pokusilo o sebevraždu.“
„Žádné pokusy. Vyhledal jsem si záznamy, být to lidé, nepřežil žádný.“
„No dobrá. Jsem ochoten v jednotlivých případech udělat vyjímku. Nechám znovu vyšetřit všechny případy a když to bude nezbytné, řekneme jim to.“
„A co on?“
„Počkáme na zprávu a uvidíme.“
„Proč jsi to neřekl hned? Místo toho na mě vyrukuješ s lekcí z historie.“
„Možná se jen rád poslouchám, možná si myslím že jsi to potřeboval. Zajistil jsem ti přístup k veškerým zprávám ze sanatoria, pokud něco zjistíš, hned se ozvi.“
Počkal dokud za mladším mužem nezapadly dveře a otočil křeslo směrem k oknu. Ano, vše co řekl byla pravda, ale sám začínal pochybovat jestli není cena za úspěch příliš vysoká.
Sanatorium. Ne blázinec, ne ústav pro duševně choré. Blázen je přeci tak negativní výraz, všichni tu používají slovo nemocný. Připadalo mu to trochu pokrytecké, jako když o alkoholikovi řeknete, že se občas napije. Ke svému úžasu zjistil, že se k němu nikdo nechová povýšeně jako k dítěti nebo k duševně zaostalému. Pro ně byl prostě člověk, který nezvládl stres, někdo, kdo potřebuje nějakou dobu zvláštní péči a až se uzdraví, půjde svou cestou. Po krátkém přijímacím pohovoru ho ubytovali a odvedli do společenské místnosti. Musel se zasmát, očekával blábolící trosky, nebo tupé tváře lidí tak nadopovaných léky, že o sobě skoro neví. Tu dvojice v zamyšlení nad šachovnicí, opodál větší skupinka u nějaké deskové hry, několik lidí zabraných do rozhovoru, v křeslech opodál několik čtenářů. Nic tak neobvyklého, prostě lidé, kteří to nezvládli, nemocní. Několik z nich se ohlédlo když vešel, ale nevěnovali mu přehnanou pozornost. Došel ke knihovně a pročetl si tituly. Čas tady strávený zřejmě nebude nic hrozného.
A opět se mýlil. Čtyři týdny strávené v sanatoriu byly nejhorší v jeho životě. Ne, nikdo ho k ničemu nenutil, ani ho necpali ho léky. Těch několik pohovorů s psychiatry také nebylo zvlášť nepříjemných, do pravdy přimíchal jen pár malých lží o důvodech sebevraždy. Nikdo se ho přímo nezeptal, stačilo několik náznaků a věrohodně vypadající motiv byl na světě. To bylo snadné. Co ho ničilo, byla skutečnost, že jeho sny skončily. Pamatoval si každý detail toho posledního snu, vteřinu po vteřině, ale z onoho úžasného pocitu zbyl blednoucí stín. Pocit pocitu, vzpomínka na vzpomínku, emoce z druhé ruky. Absurdní, nikdy by nečekal, že mu sen, kde se den co den zabíjí, může chybět. Ne, ne ten sen, ten pocit, kdy na několik vteřin věděl kdo je, ten mu chyběl. Chyběl mu celý život, byl to hlavní a jediný důvod jeho sebevraždy. To ale nemusí nikdo vědět. Znovu a znovu napínal paměť aby si vybavil každičký detail, ale marně.
Čtyři týdny předstírání, naštěstí ho pozítří propustí. Zbývá ještě jedna možnost jak ten pocit vyvolat. Už brzy ...
„Co se ti zase nezdá ?“ Starší muž se nenamáhal zakrýt podráždění. Neseděl v křesle, nervózně přecházel za stolem. „Jako důvod uvedl, že se rozešel s dívkou.“
„To ano, znali se prý asi dva roky, ale ve skutečnosti ji nikdy neviděl, znali se jen po internetu.“
„Podle zpráv je jeho verze velmi pravděpodobná...“
„A naprosto neověřitelná. Myslím, že si to vymyslel. Určitě ne celé, ale nevěřím, že je to hlavní důvod.“
„A co mám teď dělat? U čtyřech případů jsem už souhlasil s prozrazením kdo jsou, ale nemůžu neúměrně zvyšovat riziko odhalení jen kvůli tvým pochybnostem.“
„Nech mě si s ním promluvit.“
„Ne, byl jsi jeho ošetřující lékař, pokud se teď objevíš jako psycholog, bude mu to podezřelé. Kromě toho ti moc nevěřím, myslím, že mu to chceš říct bez ohledu na následky.“
Při pohledu na výraz mladšího muže se v duchu ušklíbl, trefil do černého.
„Naplánuji mu ještě dvě nebo tři sezení, pokud mi slíbíš, že mu nic neprozradíš, můžeš se jich zúčastnit.“
Pozoroval, jak mladší muž bojuje sám se sebou. Pýcha mu velela odmítnout, ale rozum radil přijmout, snad se mu podaří položit ty správné otázky. Nakonec rozum zvítězil.
„Dobrá, slibuji. Dej mi včas vědět.“
Zvedl se a rázně odkráčel. Neprásknout dveřmi ho muselo stát spoustu úsilí.
Osmnáct pater nad zemí bylo chladno. Přicházející podzim byl znát, na holém těle mu okamžitě naskočila husí kůže. Připadal si absurdně, za chladné noci stojící na okraji střechy. Vzpomněl si na sanatorium a rozesmál se. Kdyby ho teď viděli. K vlastnímu překvapení necítil strach. Měl jen dvě možnosti, buď zjistí, kdo je, nebo dokončí co začal před víc než měsícem. Vykročil a asfalt se mu rozlétl vstříc.
„Gratuluju.“
Překvapeně pohlédl na mladšího muže. Sarkasmus v tom jediném slově ho šokoval. Než stačil něco namítnout, mladší muž pokračoval.
„Další mrtvý a můžeš za to ty. Ale můžeš být klidný, druhá generace bude úspěšná, klidně jim můžeme všem říct co jsou zač. Nikdo z nich se nepromění, jen v případě těžkého zranění.“ Než se starší muž zmohl na slovo, navázal :
„Říkal jsem ti že lže. Pamatoval si něco z té noci kdy se probodl, ale nemluvil o tom. Věděl, že s ním něco není v pořádku, ten skok byl poslední pokus zjistit kdo je. Stačilo mu to říct a mohl být naživu.“
„To nemůžeš vědět.“ Namítl, ale v hlase mu zazněla nejistota.
Mladší muž se zvedl z křesla, došel ke stolu a hodil na desku kousek papíru.
„Tohle nechal na střeše u oblečení.“
Na lístku byl jen dvě slova : NEJSEM ČLOVĚK .