Maraton4: Člověk
Opravdu to chceš vědět? Rozhodni se pečlivě, pravda může být hodně ošklivá věc, z vlastní zkušenosti můžu říct, že ti přinese jen trápení. Někdy je lepší nevědět příliš mnoho, občas svého rozhodnutí dozvědět se pravdu lituji. Dobrá, je to tvá volba, povím ti tedy kdy a jak jsem se dozvěděl, kdo to byl člověk.
Poprvé jsem to zvláštní slovo zaslechl když jsem byl velmi mladý. Když naše hra jako obvykle přerostla do rvačky, někdo ze starších to slovo použil jako nadávku. Rvačku to, samozřejmě, nezastavilo, ale mě to slovo utkvělo v paměti. Nikdo se neptal co to znamená, vlastně pochybuji, že si kromě mě na to slovo někdo pamatoval. Ten večer jsem udělal to, co vždy, když jsem narazil na něco co neznám – zeptal se otce. A tehdy poprvé mi nedal jasnou odpověď, řekl jen, že se o tom nemluví a více se dozvím až budu starší. Později jsem zaslechl, jak se s matkou dohadují, kde jsem jen to slovo mohl slyšet. "Ten starý blázen, Jednooký", věděl jsem o kom mluví. Nikdo neznal jeho pravé jméno, říkali mu Jednooký nebo Prastarý. Žil nedaleko, ale všichni se ho báli a stranili se ho, on sám společnost nikdy nevyhledával. Prý je starší než všichni ostatní, dokonce starší než Zlá Země.
Nebylo složité ho najít, ale sebrat dostatek odvahy to udělat – to bylo těžké. Mé obavy však byly zbytečné, naše první setkání mě přesvědčilo o tom, že jeho pověst je nezasloužená. Byl vstřícný, přesto byl náš rozhovor velké zklamání. Jeho znalosti byly ohromující, jediná věc o které se odmítal bavit byl člověk. Teď už chápu proč, stejnou nabídku jsem udělal já tobě. V okamžiku kdy dosáhneš dospělosti ti prozradím vše, co vím – pokud o to ještě budeš stát. prozradil mi mnoho věcí, ale toužebně očekávaný den mé plnoletosti byl tak vzdálený. Dozvěděl jsem se co víš i ty, že člověk tu žil před námi a jeho hloupost a krvelačnost ho dovedla ke zničení, zničil sebe a zničil i většinu světa. Víc nikdo nevěděl a ani nechtěl vědět, nakonec jsem se ale dočkal.
Jednooký jako obvykle leží před jeskyní a odpočívá, jakkoliv se snažím pohybovat se tiše a překvapit ho, dříve než stačím pozdravit otevře oko a řekne:
„Vítej, maličký. Tak přece jsi přišel. Stále toužíš vědět kdo to byl člověk?“ Jeho zohavenou tvář zkřiví typický úšklebek.
„Vidím, že ano. Očekával jsem to, jsi ten typ, která chce znát pravdu, ať je jakkoliv nepříjemná.“ Na chvíli se zamyslí.
„Čím mám začít? Člověk bylo jméno druhu, který vládl této planetě několik tisíc let. Mimochodem, naše vláda trvá pouhých sto sedmdesát šest let. Přesně tak je stará Zlá Země, mě osobně je dvě stě padesát čtyři let. V tomhle pověsti o mě nelžou, jsem zřejmě nejstarší drak na Zemi.“ Už to pro mě bylo těžko stravitelné sousto, vždyť se nedožíváme o moc více než sta let. A to byl jen začátek.
„Člověk nebyl ani silný, ani příliš rychlý, neuměl létat ani neměl pořádné zuby a drápy. Jeho síla spočívala ve schopnosti spolupracovat. Ano, i my spolupracujeme, sdružujete se do skupin v nichž se lépe shání potrava, lépe se brání proti nepřátelům. Nedělali jsme to vždy, převzali jsme to od lidí. Netvař se tak udiveně, naše historie se prolínala s jejich stovky let.
Jak lidí přibývalo, pomalu nás vytlačovali do stále nepřístupnějších končin. Ano, byli jsme silnější, ale kde nás byly desítky, jich byly tisíce, později stovky tisíc.“
„Učili nás, že člověk byl hloupý a krvelačný tvor.“, skočím mu trochu neuctivě do řeči.
„Hloupý rozhodně nebyl, dokázal věci které si dnes ani nedovedete představit, s krvelačností je to bohužel pravda. Když nebojovali s námi, bojovali mezi sebou. Pochybuji, že uplynul jediný roky kdy se na světě neválčilo.“
„Válka? Zvláštní slovo, co to znamená?“, jako obvykle mu mé vyrušení příliš nevadí, rád vysvětlí cokoliv na co se zeptám.
„Jeden z jejich vynálezů, představ si boj dvou draků, znásob to tisícem a dostaneš nepatrnou část války. Stovky tisíc lidí snažících se zabít jeden druhé, disponující silou zabíjet po stovkách v jediném okamžiku. Na sklonku své doby zneužili síly samotné hmoty a byli schopni jediným úderem zabít miliony.“ Ta představa mnou otřásla, jen jedinkrát jsem viděl boj na život a na smrt, představit si tu hrůzu v měřítku stovek tisíc jsem prostě nedokázal.
„Jak tedy draci dokázali přežít?“ Hořký úšklebek mu zkřiví znetvořenou tvář.
„Přestali věřit, že draci existují. Já jsem se narodil v době, kdy draci patřili jen do pohádek a legend. Někteří se na odlehlých místech uložili k dlouhému spánku, nejstarší a nejmocnější odešli – kam, nikdo neví. Zůstala skupina nadaná schopností proměny, ti žili mezi lidmi, někteří dokonce uvěřili, že jsou lidmi. Časem lidé obsadili většinu světa a tehdy dosáhli vrcholu své moci. Jídla a pitné vody bylo náhle příliš málo, války po celém světě zabíjely desítky tisíc, stále však zbývaly stovky milionů dalších.“ Odmlčí se a náhle vypadá navzdory své velikosti zranitelně. Zranitelně, smutně a osaměle.
„Znal jsi je dobře? Myslím osobně.“ Trochu překvapeně sebou trhne, ztratil se ve vzpomínkách.
„Ano, velmi dobře. To co jsem ti dosud řekl platí beze zbytku. Jednotliví lidé byli různí, veselí i smutní, přátelští i samotáři, moudří i hlupáci. Uvědomovali si, že balancují na pokraji záhuby, ale nic s tím nedělali.“ Na jeho tváři se opět usadí smutek.
„A nakonec se vzájemně vyhladili a zničili přitom půlku světa. To vše už vím, nechápu, proč se o tom nemluví, proč i ty o tom mluvíš tak nerad.“ Pohlédne přímo na mě a vycení zuby v neveselém úšklebku.
„Správně, nechápeš. Pokud chceš vědět co se opravdu stalo tak mlč a poslouchej.“ Tón jeho hlasu je náhle tvrdý a rozhodný, pokorně skloním hlavu.
„Dobrá, půjdu k věci. Nemluví se o tom, protože to není pravda. Pravdou je, že nejsme lepší než lidé. I my máme v sobě krutost a krvelačnost. Lidé by zřejmě nikdy nezašli tak daleko nebýt nás. To my použili jejich vlastní nukleární zbraně k rozpoutání války, my jsme odpovědní za zničení skoro devadesáti procent pevniny. Podcenili jsme sílu jejich zbraní, oni si jí byli dobře vědomi. Přeživší lidé byli nemilosrdně vyhlazeni, muži, ženy i děti. Tak začal svět který znáš, vraždou a ničením.“
Vím jak se teď cítíš, tehdy mi bylo stejně. Jednookého jsem pak už nikdy neviděl, někteří tvrdili že zemřel, jiní tvrdí, že jen odešel jinam. Až pozdě jsem pochopil, proč mi to vše řekl. Pravda může být nepříjemná, tato jistě je, ale dává nám příležitost neopakovat staré chyby. Proto je důležité vědět, co se skutečně stalo, věřím, že to pochopíš a jednou budeš tento příběh vyprávět svému synovi tak, jak ho teď vyprávím já tobě.
Poprvé jsem to zvláštní slovo zaslechl když jsem byl velmi mladý. Když naše hra jako obvykle přerostla do rvačky, někdo ze starších to slovo použil jako nadávku. Rvačku to, samozřejmě, nezastavilo, ale mě to slovo utkvělo v paměti. Nikdo se neptal co to znamená, vlastně pochybuji, že si kromě mě na to slovo někdo pamatoval. Ten večer jsem udělal to, co vždy, když jsem narazil na něco co neznám – zeptal se otce. A tehdy poprvé mi nedal jasnou odpověď, řekl jen, že se o tom nemluví a více se dozvím až budu starší. Později jsem zaslechl, jak se s matkou dohadují, kde jsem jen to slovo mohl slyšet. "Ten starý blázen, Jednooký", věděl jsem o kom mluví. Nikdo neznal jeho pravé jméno, říkali mu Jednooký nebo Prastarý. Žil nedaleko, ale všichni se ho báli a stranili se ho, on sám společnost nikdy nevyhledával. Prý je starší než všichni ostatní, dokonce starší než Zlá Země.
Nebylo složité ho najít, ale sebrat dostatek odvahy to udělat – to bylo těžké. Mé obavy však byly zbytečné, naše první setkání mě přesvědčilo o tom, že jeho pověst je nezasloužená. Byl vstřícný, přesto byl náš rozhovor velké zklamání. Jeho znalosti byly ohromující, jediná věc o které se odmítal bavit byl člověk. Teď už chápu proč, stejnou nabídku jsem udělal já tobě. V okamžiku kdy dosáhneš dospělosti ti prozradím vše, co vím – pokud o to ještě budeš stát. prozradil mi mnoho věcí, ale toužebně očekávaný den mé plnoletosti byl tak vzdálený. Dozvěděl jsem se co víš i ty, že člověk tu žil před námi a jeho hloupost a krvelačnost ho dovedla ke zničení, zničil sebe a zničil i většinu světa. Víc nikdo nevěděl a ani nechtěl vědět, nakonec jsem se ale dočkal.
Jednooký jako obvykle leží před jeskyní a odpočívá, jakkoliv se snažím pohybovat se tiše a překvapit ho, dříve než stačím pozdravit otevře oko a řekne:
„Vítej, maličký. Tak přece jsi přišel. Stále toužíš vědět kdo to byl člověk?“ Jeho zohavenou tvář zkřiví typický úšklebek.
„Vidím, že ano. Očekával jsem to, jsi ten typ, která chce znát pravdu, ať je jakkoliv nepříjemná.“ Na chvíli se zamyslí.
„Čím mám začít? Člověk bylo jméno druhu, který vládl této planetě několik tisíc let. Mimochodem, naše vláda trvá pouhých sto sedmdesát šest let. Přesně tak je stará Zlá Země, mě osobně je dvě stě padesát čtyři let. V tomhle pověsti o mě nelžou, jsem zřejmě nejstarší drak na Zemi.“ Už to pro mě bylo těžko stravitelné sousto, vždyť se nedožíváme o moc více než sta let. A to byl jen začátek.
„Člověk nebyl ani silný, ani příliš rychlý, neuměl létat ani neměl pořádné zuby a drápy. Jeho síla spočívala ve schopnosti spolupracovat. Ano, i my spolupracujeme, sdružujete se do skupin v nichž se lépe shání potrava, lépe se brání proti nepřátelům. Nedělali jsme to vždy, převzali jsme to od lidí. Netvař se tak udiveně, naše historie se prolínala s jejich stovky let.
Jak lidí přibývalo, pomalu nás vytlačovali do stále nepřístupnějších končin. Ano, byli jsme silnější, ale kde nás byly desítky, jich byly tisíce, později stovky tisíc.“
„Učili nás, že člověk byl hloupý a krvelačný tvor.“, skočím mu trochu neuctivě do řeči.
„Hloupý rozhodně nebyl, dokázal věci které si dnes ani nedovedete představit, s krvelačností je to bohužel pravda. Když nebojovali s námi, bojovali mezi sebou. Pochybuji, že uplynul jediný roky kdy se na světě neválčilo.“
„Válka? Zvláštní slovo, co to znamená?“, jako obvykle mu mé vyrušení příliš nevadí, rád vysvětlí cokoliv na co se zeptám.
„Jeden z jejich vynálezů, představ si boj dvou draků, znásob to tisícem a dostaneš nepatrnou část války. Stovky tisíc lidí snažících se zabít jeden druhé, disponující silou zabíjet po stovkách v jediném okamžiku. Na sklonku své doby zneužili síly samotné hmoty a byli schopni jediným úderem zabít miliony.“ Ta představa mnou otřásla, jen jedinkrát jsem viděl boj na život a na smrt, představit si tu hrůzu v měřítku stovek tisíc jsem prostě nedokázal.
„Jak tedy draci dokázali přežít?“ Hořký úšklebek mu zkřiví znetvořenou tvář.
„Přestali věřit, že draci existují. Já jsem se narodil v době, kdy draci patřili jen do pohádek a legend. Někteří se na odlehlých místech uložili k dlouhému spánku, nejstarší a nejmocnější odešli – kam, nikdo neví. Zůstala skupina nadaná schopností proměny, ti žili mezi lidmi, někteří dokonce uvěřili, že jsou lidmi. Časem lidé obsadili většinu světa a tehdy dosáhli vrcholu své moci. Jídla a pitné vody bylo náhle příliš málo, války po celém světě zabíjely desítky tisíc, stále však zbývaly stovky milionů dalších.“ Odmlčí se a náhle vypadá navzdory své velikosti zranitelně. Zranitelně, smutně a osaměle.
„Znal jsi je dobře? Myslím osobně.“ Trochu překvapeně sebou trhne, ztratil se ve vzpomínkách.
„Ano, velmi dobře. To co jsem ti dosud řekl platí beze zbytku. Jednotliví lidé byli různí, veselí i smutní, přátelští i samotáři, moudří i hlupáci. Uvědomovali si, že balancují na pokraji záhuby, ale nic s tím nedělali.“ Na jeho tváři se opět usadí smutek.
„A nakonec se vzájemně vyhladili a zničili přitom půlku světa. To vše už vím, nechápu, proč se o tom nemluví, proč i ty o tom mluvíš tak nerad.“ Pohlédne přímo na mě a vycení zuby v neveselém úšklebku.
„Správně, nechápeš. Pokud chceš vědět co se opravdu stalo tak mlč a poslouchej.“ Tón jeho hlasu je náhle tvrdý a rozhodný, pokorně skloním hlavu.
„Dobrá, půjdu k věci. Nemluví se o tom, protože to není pravda. Pravdou je, že nejsme lepší než lidé. I my máme v sobě krutost a krvelačnost. Lidé by zřejmě nikdy nezašli tak daleko nebýt nás. To my použili jejich vlastní nukleární zbraně k rozpoutání války, my jsme odpovědní za zničení skoro devadesáti procent pevniny. Podcenili jsme sílu jejich zbraní, oni si jí byli dobře vědomi. Přeživší lidé byli nemilosrdně vyhlazeni, muži, ženy i děti. Tak začal svět který znáš, vraždou a ničením.“
Vím jak se teď cítíš, tehdy mi bylo stejně. Jednookého jsem pak už nikdy neviděl, někteří tvrdili že zemřel, jiní tvrdí, že jen odešel jinam. Až pozdě jsem pochopil, proč mi to vše řekl. Pravda může být nepříjemná, tato jistě je, ale dává nám příležitost neopakovat staré chyby. Proto je důležité vědět, co se skutečně stalo, věřím, že to pochopíš a jednou budeš tento příběh vyprávět svému synovi tak, jak ho teď vyprávím já tobě.