Maraton : Rozcestí
Je nádherný den, jaro pomalu přechází do léta, slunce začíná pálit, ale tady na malém palouku v lese je příjemně. Prostě den jako stvořený pro romantickou vyjížďku na koních kombinovanou s piknikem na pasece. Okolní les tiše šumí v lehkém vánku, já ležím na svěží trávě a zírám do nebe. Kousek ode mne je prostřený sněhobílý ubrus, na něm leží piknikový košík. Je neotevřený, přestože poledne dávno minulo a neotevřený zůstane. Prostě se k němu nedostanu, při pokusech o pohyb jsem už dvakrát bolestí omdlel. Snažím se nehýbat, pozoruju oblaka a přemýšlím, za jak dlouho zemřu. Vzhledem k tomu, že krvácení už skoro ustalo se obávám, že to může trvat dva nebo tři dny. Profesionálně vedená rána dýkou nízko do břicha, nezasáhla žádnou důležitou tepnu ani žílu, ale poškodila střeva. V anatomii se celkem vyznám, poměrně dlouho jsem ji studoval a některé poznatky i prakticky používal. Zabije mne infekce břišní dutiny, dva dny agónie proti kterým bude to co teď cítím jen příjemný piknik. Při vzpomínce na piknik se musím smát, což se ukázalo jako velmi špatný nápad, bolí to daleko víc než pokus o pohyb.
Když se proberu, je večer. Bolest se ustálila na snesitelnou úroveň, nebo si pomalu zvykám. Snažím se ignorovat cukání v ráně a klidně ležet. Začíná mi být docela zima, se západem slunce se ochladilo a ztráta krve je taky znát. Přes tmavnoucí nebe pomalu proplouvá majestátní silueta, drak. Kam asi letíš? Pozoruju jak pomalu krouží a strašně mu závidím. Volnost, svobodu, zdraví, život. V blízkém křoví něco šramotí, pohlédnu tím směrem a zahlédnu štíhlé vlčí tělo. To mi tak chybělo. Jasně, uvědomuju si, že když mě zabijou vlci, jen mi ušetří daleko horší umírání. Kdybych měl čím, dávno bych to skončil sám, ale teď se ve mě probouzí dávné instinkty primitivního člověka stojícího tváří v tvář dravci. Utéct. Další tichý zvuk, tentokrát z druhé strany mýtiny. Je jich víc. Prudce sebou škubnu, dílem leknutím, dílem ve snaze zahlédnout druhého vlka. Z břicha vystřelí příšerná bolet, rozlije se jako žhavé olovo do páteře a v okamžení dorazí do mozku. Zrak mi zahalí rudá mlha a já opět ztrácím vědomí. Konečně....
Po probuzení mě čeká pár překvapení. Vlci nikde, bolest je snesitelná a na pasece přibyl obrovský temný obrys. Takže mě nesežerou vlci ale drak. To jsem si pomoh. Ironie celé situace mě nutí ke smíchu, po předchozím zážitku se ho snažím zadržet, ale marně. A další překvapení, bolest mi sice prolétla břichem, ale nebyla tak hrozná jak jsem čekal, ani jsem neomdlel. Začíná se mi dařit.
„Asi jsi mne tu nečekal viď?“ dost drzé oslovení, ale nevypadá, že by mu to vadilo, dokonce odpoví.
„Vskutku ne. Čekal jsem dlouhé hledání, ale tohle je moc zvláštní náhoda.“ Ve slábnoucím světle z něj moc nevidím, ale podle záblesků zubů by klidně překousnul koně vejpůl. Snažím se na to nemyslet.
„Jaká náhoda?“
„Naše setkání. Zraněný člověk na jediné mýtině kde se dá pohodlně přenocovat, zrovna v den kdy začínám své hledání je beze sporu podivné znamení.“
„To nebyla žádná náhoda, měla to být romantická schůzka.“ Asi jsem na tom už hodně špatně, ležím tu s dírou v břiše a povídám si s drakem.
„Co se tu vlastně stalo?“ Vypadá, že ho to zaujalo; nakonec proč mu neodpovědět.
„Před třemi lety jsem se přistěhoval z hlavního města sem do Moledy. Jsem obchodník, celkem slušně si vydělávám a nemusím se moc namáhat. Nedávno se sem přistěhovala jedna žena, také z hlavního města, několikrát jsme se setkali v hostinci, začali jsme se zdravit, časem jsme zjistili že máme podobné zájmy. Párkrát jsme spolu strávili noc a dnes mě pozvala na piknik. Půjčili jsme si koně, dojeli sem na paseku a začali chystat oběd. Pak mě objala, políbila a vrazila mi dýku do břicha. Sebrala mi nůž, řekla:„Neber to osobně, je to jen práce.“, nasedla a odjela. To je celé, jak vidíš, žádná náhoda to není. Někdo jí zaplatil za mou smrt a předpokládám, že chtěl abych trpěl.“ Celou dobu pozorně naslouchá, třeba mi na oplátku řekne něco o sobě.
„A co ty, kam letíš? Co sem přivedlo tebe?“ Dlouho přemýšlí, ale nakonec mi odpoví.
„Máme takový zvyk, před jakýmkoliv významným krokem v životě splnit sliby a splatit dluhy. Teprve nedávno jsem se dozvěděl o svém největším dluhu, jeden člověk mi zachránil život. Vydal jsem se ho hledat.“ Zajímalo by mě, jak to souvisí se mnou.
„A myslím, že jsem ho právě našel.“ Dnes je den plný překvapení, nejdřív rána dýkou, teď zas zachránce draků, co mě ještě čeká?
„To se asi pleteš, něco takového bych si pamatoval. Jak by obchodník mohl zachránit draka?“
„Zabil jsi muže.“ Drak nechápavě sleduje, jak se otřásám smíchem a svíjím bolestí. Prý zabil muže! Konečně smích přejde a většinu bolesti vezme s sebou. Vždyť už je to stejně jedno, tak proč mu neříct všechno.
„To budeš muset trochu upřesnit, za svůj život jsem zabil desítky mužů, taky nějaké ženy, nebyl jsem moc vybíravý.“ Vypadá dost překvapeně.
„Byl jsi voják?“
„Ne, jsem vrah. Můžeš přestat být vojákem, ale jak jsi jednou vrah, je to nadosmrti. Což v mém případě nebude dlouho trvat.“ Překvapení zmizí a vystřídá ho odpor, alespoň nakolik to můžu posoudit. Dlouho mlčí, ale je mi jasné na co se zeptá teď.
„Proč?“ Trefa. Co mu mám na to říct? Nechce se mi vymýšlet nějaké přijatelné vysvětlení, nechce se mi už lhát. Takže pravdu.
„Nevybral jsem si to, ne z počátku, na ulici jsem musel zabíjet abych sám přežil, později jsem zjistil, že jsem v tom dobrý a dají se tak vydělat slušné peníze. Nic jiného jsem neuměl, tak co mi zbývalo? Stejně jsem zabíjel samý zkurvysyny, na který si mě najal nějakej jinej hajzl. Buď vysoko postavený zločince, politiky nebo finančníky, ale nejspíš je to jedno, jeden jako druhej. Před třemi lety jsem toho nechal a přestěhoval se sem, zbytek znáš.“ Kdysi jsem zaslechl názor, že draci empatičtí, dokážou vycítit emoce druhých. Asi na tom něco bude, ale funguje to i opačně, rozhořčení a odpor z něj jen čiší. Hnusnej pocit.
„Jsi stejný jako ona!“
„Tak to zas ne. Děláme stejnou práci, ale každý máme své metody a zásady.“
„Zásady!“ Doslova vyplivne. „Jaké zásady může mít vrah?“
„Tak například nezabíjím děti. A nikdy nezabíjím takhle.“ Ukážu si na břicho. Rána se rozšklebila a okraje napuchly. Brzo začnu pěkně smrdět. Změníme téma.
„Co to bylo za chlapa? Znáš jméno, nebo alespoň popis?“ Paměť mám výbornou.
„Ne, vím jen, že se to stalo tady, v Moledě.“ Odpoví neochotně.
„Už je mi to jasný. Tady jsem měl jen jednu zakázku, profesionální lovec pokladů, vedl bandu asi sedmi nebo osmi chlapů. Snadná práce, hodně pil, tak jsem ho jednou na dvorku hospody bodnul do ledviny a ukrad mu měšec. Vypadalo to jako tuctová loupežná vražda, nikdo to ani moc nevyšetřoval.“
„Tomu muži jsme říkali Lovec, vystopoval a zabil nejméně tři z nás. Měl jsem být další, ale díky tobě žiji. Mám vůči tobě dluh.“ Stále mluví s odporem, ale v hlase se mu ozývá i něco jiného, snad snaha splnit povinnost, snad touha mít to za sebou? Stejně mi nemůže pomoct, tak mu to usnadním.
„Žádnej dluh nemáš, zabil jsem ho z vlastních důvodů, ani jsem nevěděl, že existuješ.“ Odpor nahradilo překvapení, snaha dostát povinnosti zesílila. Měl by se to naučit ovládat, je tak zranitelný, jeho odpověď znám dřív, než ji vysloví.
„Ne, uznal jsem svůj dluh a musím ho splatit.“
„Prostě odleť, stejně mi není pomoci. Nebo mě zabij. Jednoduché řešení pro nás oba.“ Údiv. Musí být hodně mladý, pocity ho úplně ovládají a vyzařují do okolí. Dlouho sedí beze slova a přemýšlí. Rozbouřené emoce pomalu slábnou jak se uklidňuje.
„Nerozumím vám.“ Řekne tiše. „Jste tak jiní, v jednu chvíli se klidně přiznáš k vraždě, v dalším okamžiku odmítneš můj závazek. Opravdu vás nechápu.“
„To není nic divného, lidi nechápou ani sami sebe. Navíc já nejsem zrovna typickej příklad.“ Náhle zvedne hlavu a zadívá se přímo na mě. Zdá se, že se rozhodl.
„Splatím svůj dluh, můžeš si vybrat. Můžu ukončit tvoje utrpení, nebo můžeš začít znovu.“
„Ty mě dokážeš uzdravit?“ Nemůžu tomu uvěřit, ale on vážně přikývne.
„Záleží jen na tobě. Rozhodni se.“
Probudím se až ráno, slunce je už dost vysoko. Že se mi to celé nezdálo dokládají stopy v trávě a zarudlá jizva na břiše. Díky ti ať letíš kamkoliv, doufám, že ses z našeho rozhovoru něco naučil. Ani vy nejste neomylní a my lidé nejsme snad tak hrozní jak si myslíte. Alespoň ne vždy. Otevírám košík a dávám si pořádnou snídani. Po jídle leze pár mravenců a je trochu okoralé, ale to mi chuť k jídlu nemůže zkazit. Přemýšlím co dál. Začít znovu, tak to řekl. Ano, začnu znovu. Po obličeji se mi rozlévá úsměv, život je fajn. Nejdřív najdu jistou mladou ženu a zeptám se kdo ji najal. Když mi odpoví, nechám ji žít. Nakonec, nebylo to osobní. Potom...
Když se proberu, je večer. Bolest se ustálila na snesitelnou úroveň, nebo si pomalu zvykám. Snažím se ignorovat cukání v ráně a klidně ležet. Začíná mi být docela zima, se západem slunce se ochladilo a ztráta krve je taky znát. Přes tmavnoucí nebe pomalu proplouvá majestátní silueta, drak. Kam asi letíš? Pozoruju jak pomalu krouží a strašně mu závidím. Volnost, svobodu, zdraví, život. V blízkém křoví něco šramotí, pohlédnu tím směrem a zahlédnu štíhlé vlčí tělo. To mi tak chybělo. Jasně, uvědomuju si, že když mě zabijou vlci, jen mi ušetří daleko horší umírání. Kdybych měl čím, dávno bych to skončil sám, ale teď se ve mě probouzí dávné instinkty primitivního člověka stojícího tváří v tvář dravci. Utéct. Další tichý zvuk, tentokrát z druhé strany mýtiny. Je jich víc. Prudce sebou škubnu, dílem leknutím, dílem ve snaze zahlédnout druhého vlka. Z břicha vystřelí příšerná bolet, rozlije se jako žhavé olovo do páteře a v okamžení dorazí do mozku. Zrak mi zahalí rudá mlha a já opět ztrácím vědomí. Konečně....
Po probuzení mě čeká pár překvapení. Vlci nikde, bolest je snesitelná a na pasece přibyl obrovský temný obrys. Takže mě nesežerou vlci ale drak. To jsem si pomoh. Ironie celé situace mě nutí ke smíchu, po předchozím zážitku se ho snažím zadržet, ale marně. A další překvapení, bolest mi sice prolétla břichem, ale nebyla tak hrozná jak jsem čekal, ani jsem neomdlel. Začíná se mi dařit.
„Asi jsi mne tu nečekal viď?“ dost drzé oslovení, ale nevypadá, že by mu to vadilo, dokonce odpoví.
„Vskutku ne. Čekal jsem dlouhé hledání, ale tohle je moc zvláštní náhoda.“ Ve slábnoucím světle z něj moc nevidím, ale podle záblesků zubů by klidně překousnul koně vejpůl. Snažím se na to nemyslet.
„Jaká náhoda?“
„Naše setkání. Zraněný člověk na jediné mýtině kde se dá pohodlně přenocovat, zrovna v den kdy začínám své hledání je beze sporu podivné znamení.“
„To nebyla žádná náhoda, měla to být romantická schůzka.“ Asi jsem na tom už hodně špatně, ležím tu s dírou v břiše a povídám si s drakem.
„Co se tu vlastně stalo?“ Vypadá, že ho to zaujalo; nakonec proč mu neodpovědět.
„Před třemi lety jsem se přistěhoval z hlavního města sem do Moledy. Jsem obchodník, celkem slušně si vydělávám a nemusím se moc namáhat. Nedávno se sem přistěhovala jedna žena, také z hlavního města, několikrát jsme se setkali v hostinci, začali jsme se zdravit, časem jsme zjistili že máme podobné zájmy. Párkrát jsme spolu strávili noc a dnes mě pozvala na piknik. Půjčili jsme si koně, dojeli sem na paseku a začali chystat oběd. Pak mě objala, políbila a vrazila mi dýku do břicha. Sebrala mi nůž, řekla:„Neber to osobně, je to jen práce.“, nasedla a odjela. To je celé, jak vidíš, žádná náhoda to není. Někdo jí zaplatil za mou smrt a předpokládám, že chtěl abych trpěl.“ Celou dobu pozorně naslouchá, třeba mi na oplátku řekne něco o sobě.
„A co ty, kam letíš? Co sem přivedlo tebe?“ Dlouho přemýšlí, ale nakonec mi odpoví.
„Máme takový zvyk, před jakýmkoliv významným krokem v životě splnit sliby a splatit dluhy. Teprve nedávno jsem se dozvěděl o svém největším dluhu, jeden člověk mi zachránil život. Vydal jsem se ho hledat.“ Zajímalo by mě, jak to souvisí se mnou.
„A myslím, že jsem ho právě našel.“ Dnes je den plný překvapení, nejdřív rána dýkou, teď zas zachránce draků, co mě ještě čeká?
„To se asi pleteš, něco takového bych si pamatoval. Jak by obchodník mohl zachránit draka?“
„Zabil jsi muže.“ Drak nechápavě sleduje, jak se otřásám smíchem a svíjím bolestí. Prý zabil muže! Konečně smích přejde a většinu bolesti vezme s sebou. Vždyť už je to stejně jedno, tak proč mu neříct všechno.
„To budeš muset trochu upřesnit, za svůj život jsem zabil desítky mužů, taky nějaké ženy, nebyl jsem moc vybíravý.“ Vypadá dost překvapeně.
„Byl jsi voják?“
„Ne, jsem vrah. Můžeš přestat být vojákem, ale jak jsi jednou vrah, je to nadosmrti. Což v mém případě nebude dlouho trvat.“ Překvapení zmizí a vystřídá ho odpor, alespoň nakolik to můžu posoudit. Dlouho mlčí, ale je mi jasné na co se zeptá teď.
„Proč?“ Trefa. Co mu mám na to říct? Nechce se mi vymýšlet nějaké přijatelné vysvětlení, nechce se mi už lhát. Takže pravdu.
„Nevybral jsem si to, ne z počátku, na ulici jsem musel zabíjet abych sám přežil, později jsem zjistil, že jsem v tom dobrý a dají se tak vydělat slušné peníze. Nic jiného jsem neuměl, tak co mi zbývalo? Stejně jsem zabíjel samý zkurvysyny, na který si mě najal nějakej jinej hajzl. Buď vysoko postavený zločince, politiky nebo finančníky, ale nejspíš je to jedno, jeden jako druhej. Před třemi lety jsem toho nechal a přestěhoval se sem, zbytek znáš.“ Kdysi jsem zaslechl názor, že draci empatičtí, dokážou vycítit emoce druhých. Asi na tom něco bude, ale funguje to i opačně, rozhořčení a odpor z něj jen čiší. Hnusnej pocit.
„Jsi stejný jako ona!“
„Tak to zas ne. Děláme stejnou práci, ale každý máme své metody a zásady.“
„Zásady!“ Doslova vyplivne. „Jaké zásady může mít vrah?“
„Tak například nezabíjím děti. A nikdy nezabíjím takhle.“ Ukážu si na břicho. Rána se rozšklebila a okraje napuchly. Brzo začnu pěkně smrdět. Změníme téma.
„Co to bylo za chlapa? Znáš jméno, nebo alespoň popis?“ Paměť mám výbornou.
„Ne, vím jen, že se to stalo tady, v Moledě.“ Odpoví neochotně.
„Už je mi to jasný. Tady jsem měl jen jednu zakázku, profesionální lovec pokladů, vedl bandu asi sedmi nebo osmi chlapů. Snadná práce, hodně pil, tak jsem ho jednou na dvorku hospody bodnul do ledviny a ukrad mu měšec. Vypadalo to jako tuctová loupežná vražda, nikdo to ani moc nevyšetřoval.“
„Tomu muži jsme říkali Lovec, vystopoval a zabil nejméně tři z nás. Měl jsem být další, ale díky tobě žiji. Mám vůči tobě dluh.“ Stále mluví s odporem, ale v hlase se mu ozývá i něco jiného, snad snaha splnit povinnost, snad touha mít to za sebou? Stejně mi nemůže pomoct, tak mu to usnadním.
„Žádnej dluh nemáš, zabil jsem ho z vlastních důvodů, ani jsem nevěděl, že existuješ.“ Odpor nahradilo překvapení, snaha dostát povinnosti zesílila. Měl by se to naučit ovládat, je tak zranitelný, jeho odpověď znám dřív, než ji vysloví.
„Ne, uznal jsem svůj dluh a musím ho splatit.“
„Prostě odleť, stejně mi není pomoci. Nebo mě zabij. Jednoduché řešení pro nás oba.“ Údiv. Musí být hodně mladý, pocity ho úplně ovládají a vyzařují do okolí. Dlouho sedí beze slova a přemýšlí. Rozbouřené emoce pomalu slábnou jak se uklidňuje.
„Nerozumím vám.“ Řekne tiše. „Jste tak jiní, v jednu chvíli se klidně přiznáš k vraždě, v dalším okamžiku odmítneš můj závazek. Opravdu vás nechápu.“
„To není nic divného, lidi nechápou ani sami sebe. Navíc já nejsem zrovna typickej příklad.“ Náhle zvedne hlavu a zadívá se přímo na mě. Zdá se, že se rozhodl.
„Splatím svůj dluh, můžeš si vybrat. Můžu ukončit tvoje utrpení, nebo můžeš začít znovu.“
„Ty mě dokážeš uzdravit?“ Nemůžu tomu uvěřit, ale on vážně přikývne.
„Záleží jen na tobě. Rozhodni se.“
Probudím se až ráno, slunce je už dost vysoko. Že se mi to celé nezdálo dokládají stopy v trávě a zarudlá jizva na břiše. Díky ti ať letíš kamkoliv, doufám, že ses z našeho rozhovoru něco naučil. Ani vy nejste neomylní a my lidé nejsme snad tak hrozní jak si myslíte. Alespoň ne vždy. Otevírám košík a dávám si pořádnou snídani. Po jídle leze pár mravenců a je trochu okoralé, ale to mi chuť k jídlu nemůže zkazit. Přemýšlím co dál. Začít znovu, tak to řekl. Ano, začnu znovu. Po obličeji se mi rozlévá úsměv, život je fajn. Nejdřív najdu jistou mladou ženu a zeptám se kdo ji najal. Když mi odpoví, nechám ji žít. Nakonec, nebylo to osobní. Potom...