Tvorba - Texty

Zástup lidí se pomalu vlnil vzhůru po skalnatém úbočí kopce. Nálada byla stejně pochmurná jako okolí, holé balvany, uschlé stromy, pouze pár neduživých keříků oživovalo všudypřítomnou šeď. Podmračené podzimní dopoledne jen prohlubovalo tísnivou atmosféru. Nikdo nemluvil, pohyb zástupu provázelo jen skřípění štěrku a tiché vzlyky. V čele procesí pochodoval oddíl dvanácti mužů z královy osobní gardy. I na tyto dokonale vycvičené a v bitvách zocelené muže těžce dopadala tíha úkolu, který jim byl svěřen. Shrbená ramena, sklopené hlavy a v očích dvou či třech slzy bezmoci. Zlato-modré slavnostní uniformy působily na pozadí skal vesele a optimisticky, což nezměnily ani černé smuteční šerpy. Muži sami nevěděli, jsou-li zde jako čestná stráž, nebo vězeňská eskorta. Za oddílem kráčela mladá dívka v čistě bílých šatech prostého střihu. Neměla žádné šperky, náramky či náušnice, ani dlouhé kaštanové vlasy neměla sepnuté, volně jí spadaly na záda. Jediná kráčela s hlavou vztyčenou, z držení těla vyzařovala důstojnost, i když ve tváři byla smrtelně bledá a v tmavých očích se zrcadlil strach. Zbytek zástupu splýval v jednolitou masu černého oblečení, sklopených očí a tichých vzlyků.
Nakonec dorazili na vrchol kopce, kde se uprostřed volného prostranství tyčil osamocený balvan. Procesí zastavilo, gardisté se váhavě rozestoupili a uvolnili dívce cestu. Ta krátce zaváhala, nakonec ale pomalu vyrazila k balvanu. Velitel oddílu ji s odstupem následoval. Postavila se zády k balvanu a pozvedla ruce. Velitel protáhl řetěz s okovy masivním železným kruhem vsazeným kdysi dávno do kamene. Napřímil se, zhluboka se nadechl a řekl:
„Vaše Veličenstvo, stačí jediné vaše slovo a ....“
„Ne.“ Přerušila ho úsečně. „Co když ho nedokážete zabít a on splní svou hrozbu? Chcete mít celé město na svědomí? Já ne.“
„Omlouvám se, Vaše Veličenstvo.“, zamumlal velitel a zacvakl okovy.
„Nemáš se zač omlouvat, Frederiku. A děkuji.“, dokázala se pousmát. Velitel sotva dorazil ke svému oddílu, když se mezi skalami pohnul obrovský stín.
„Je tady. Už je tady.“ Ustrašený šepot se šířil zástupem. Ruce gardistů se sevřely na jílcích mečů.
„Výborně!“, zarachotil hluboký hlas plný uspokojení. „Jen mi řekněte, kdo byl ten mladý blázen který se mě včera pokusil zabít.“ Z hlasu zazněla neskrývaná hrozba.
„Vilém... vrchní lovčí... včera zmizel... tak proto....“. Davem prolétla vlna šepotu.
„Hlupák. Vidím, že jste dodrželi mou podmínku, nebudu se tedy mstít. Zmizte!“ Zástup se nerozhodně zavlnil, nikomu se nechtělo odcházet, hrůzná scéna měla své zvrácené kouzlo. Když však zem vedle balvanu olízl plamen, dav se v panice vrhl zpět. Od balvanu zazněl výkřik hrůzy, děsivě náhle přerušen zahučením plamene. Celý vrcholek kopce zahalil hustý dým, po chvíli zapleskala mohutná křídla. Ticho. Dav strnul, nikdo nevydal ani hlásku. Kouř se rychle rozptýlil, pak se ozvaly kroky. Frederik kráčel k balvanu, tušil co uvidí, ale musel se přesvědčit. Čekal zbytky sežehnutého těla, jediné, co však objevil, byl rychle chladnoucí kus přervaného řetězu.

I stalo se, že s koncem léta na království dolehla strašlivá pohroma. Na rynk o polednách přilétl drak. Netvor vyčkal, než zástup lidu se v okolí shromáždí a mocným hlasem zvolal: „Králi Alfréde, za svého mládi jsi draka skolil, já přibyl jsem do města tvého, bych jej dle obyčeje našeho pomstil. Za oběť žádám tvou nejmladší dceru, za tři dny ji na Šibeničním vrchu k balvanu přikovejte. Neuposlechneš-li, celé město tvé plamenem sežehnu, jakož i vše kam ze svého hradu dohlédneš. Tři dny, pamatuj.“ Poté co takto promluvil, mohutným plamenem dlažbu náměstí ožehl, do výše vzlétl a směrem ku poledni v oblacích zmizel.
Na jednání královské rady pak zmatek převeliký nastal, jedni radili na draka oddíl vojska vyslat, že najisto ve staré jeskyni sídlí, druzí pak raději princeznu vydati chtěli, notně vystrašeni hrozbou ohně zhoubného. Král postaven před nelehkou volbu zda, dceru milovanou netvoru vydati, či zbrojný oddíl vyslati, by draka zahubil, nedokázal se rozhodnouti. Den a noc rada zasedala, však dohodnouti se nedokázali. I stalo se, že na sklonku druhého dne princezna Kamila sama do rokovací síně vstoupila pravíc:
„Já království naše netvorovi všanc vydati nemohu, půjdu tedy na Šibeniční vrch a děj se vůle boží.“ Král hořce zaplakal, neboť princezna pro neústupnou povahu svou známa byla, vůli její se tedy podvolil. Dne třetího pak princezna s doprovodem na cestu vstříc osudu svému vyrazila, i zavládl v království celém smutek převeliký...

„Jsi v pořádku?“
„Snad ano, jen... vyděsil jsi mě. Všude plameny, bála jsem se.“
„Nikdy bych ti neublížil.“
„Vím že ne, ale byl jsi opravdu strašlivý.“
„Bylo to nutné.“
„Asi ano. Kde je Vilém?“
„Dole u koní, už má vše připraveno, můžete hned vyrazit.“
„Co bude s tebou? Můj otec věří, že jsem mrtvá, nikdy ti neodpustí.“
„Já vím, prostě odletím jinam, svět je veliký.“
„Přála bych si, abych to nemusela udělat, jinak bych si však nikdy Viléma nemohla vzít, není urozeného rodu. Ale srdce si nevybírá. Raději budu žít jako prostá žena s mužem kterého miluji, než jako princezna bez lásky.“
„Ano, láska je slepá.“
„Takže i ty jsi poznal lásku.“
„Ovšem. Je to už strašně dávno, ale vzpomínám na ni stále.“
„Nikdy jsi o ní nemluvil. Kde je? Co se s ní stalo?“
„Je mrtvá, už dvacet šest let je mrtvá.“
„Promiň, nechtěla jsem...“
„To nic, měla bys už jít. Čím dál se dnes dostanete, tím lépe.“
„Asi máš pravdu. Ještě jednou děkuji a sbohem, příteli.“
„Počkej ještě. Dračí poklady jsou sice jen lidská pověra, ale chci aby sis vzala tohle.“
„Zlatý náramek se safíry. To nemohu přijmout.“
„Vezmi si ho, prosím. Ať máš alespoň něco na památku.“
„Za ty dva roky co se známe mám spoustu krásných vzpomínek.“
„I já. Vezmi si to a běž, měli byste vyrazit.“
„Já... děkuji... sbohem.“
„Sbohem. A hodně štěstí.“

Dívám se jak odcházíš a pevně doufám, že budeš s Vilémem šťastná. To je to jediné, na čem mi ještě záleží. Nikdy jsem ti to neřekl, ale miluji tě. Vím, že ty mě ne, sama ta představa by ti připadala směšná, ale měla jsi pravdu: srdce si nevybírá. Celá ta historie je mnohem spletitější než si myslíš, bude však lepší, když se některé věci nedozvíš. Třeba to, že drak kterého tvůj otec v mládí zabil byla moje milovaná družka. Jediné, co mi po ní zůstalo, je prsten který jsem ti dal. Věřil jsem, že nikdy nebudu znovu milovat, žil jsem jen myšlenkou na pomstu. Ta mi ale mou lásku nevrátí, uvědomit si tuhle prostou pravdu mi trvalo osm let. Odpustil jsem mu, teď však přeci mám pomstu, o kterou už dávno nestojím. Pro svět jsi mrtvá, ze mne je krvelačný netvor. Tvůj příběh se bude vyprávět široko daleko, ale příběh musí mít konec. Šťastný konec - dobro zvítězí, zlo zahyne. A málo záleží na tom, že v tomto příběhu jsem zlo já. Nepoletím nikam, na stěhování jsem moc starý. Počkám tu, nebude trvat dlouho a někdo přijde. Nesejde na tom, zda to bude hrdinný rytíř, oddíl vojska nebo jen rozzuřený dav. Příběh skončí, lidé přestanou přemýšlet co se vlastně stalo, budou si připomínat tvou ušlechtilou oběť, budou jásat nad mou smrtí. Věděl jsem to v okamžiku kdy jsi přišla s tímhle nápadem, ale jak kdosi moudrý jednou prohlásil: láska si žádá oběti. A tak se staň.