Dohoda
„Udělal to zase, tenhle měsíc už potřetí.“ Prošedivělý muž rázoval po pokoji tam a zpět. V koberci byla zřetelně vyšlapaná stopa. Jeho jediným posluchačem byla asi dvacetiletá dívka, pohodlně usazená v hlubokém křesle. Křeslo, stejně jako koberec, už pamatovalo lepší časy, semiš byl už notně odřený, ostatně nábytek v celém pokoji byl v podobném stavu. Pečlivě udržovaný, přesto na něm byl vidět dotek času.
„Tohle by si před pár lety nedovolil. Moji rytíři by ho rychle odkázali do patřičných mezí.“ Muž udeřil pěstí do dlaně druhé ruky a dál přecházel celou šířku pokoje. Dívka trpělivě čekala, až se uklidní. Nezaujatý výraz tváře dával tušit, že se s výbušnou povahou svého otce už dávno smířila. Jejich podoba byla jasně viditelná, stejné poměnkově modré oči, ostře řezaná tvář, výrazná brada. Muž se trochu uklidnil a těžce klesl do podobného křesla.
„Co můžu dělat? Vždyť jsem král jen podle jména. Poslední dva rytíři jsou starší než já, jeden je napůl slepý a druhý dočista senilní.“ V pokoji se rozhostilo ticho.
„Víš,“ promluvila po chvíli dcera, „nejspíš to nemyslí zle. Snad by stačilo, aby si s ním o tom někdo promluvil. Dohoda byla přece hlavně jeho nápad, ne?“
„Ano, on sám přišel s návrhem, ale to už je dávno. Teď když už nenáme jak prosadit naše nároky, se bojím, že dohoda pro něj přestala být výhodná a tak ji jednoduše ignoruje.“
„Prostě musíme najít někoho, aby s ním promluvil a žádal vysvětlení.“
„To není tak jednoduché, nemůžeme poslat kohokoliv. Ne, potřebujeme někoho, aby mluvil mým jménem a byl schopen podpořit své stanovisko i zbraní, pokud to bude nezbytné. Jinými slovy, potřebujem rytíře.“
„Asi máš pravdu,“ přisvědčila dcera, došla k otci a letmo ho políbila na čelo.
„Půjdu spát, ty bys měl taky, vypadáš unaveně. Dej tomu pár dní, uvidíme, jak se to vyvine.“
Král počkal až za ní zapadnou dveře, dolil si pohár a zhluboka se napil.
„Ne že bych mohl dělat něco jiného než čekat,“ zamumlal.
„K čertu s tím!“ Dopil víno a šel spát.
Dračí jeskyně nebyla v rozporu s očekáváním na vrcholu pusté kamenité hory, tím méně v kráteru sopky. Kupodivu drak pohrdl i bydlením v odlehlé bažině. Namísto toho se usídlil v jeskyni na lesní mýtině, sotva hodinu cesty od nejbližší vesnice. Drak klidně ležel na slunci a vyčkával. Jezdce slyšel už pěknou chvíli a jeho pach zachytil dlouho předtím. Ve stínu stromů jezdec sesedl a konečně vstoupil na mýtinu. Drak nedokázal skrýt překvapení, něco takového neviděl už dlouho. Rytíř. V brnění, meč u boku, štít v levici, prostě pravý a nefalšovaný rytíř. Také on vypadal notně překvapeně. Očekával bestii, sice obdařenou rozumem, ale divokou a nebezpečnou. Drak však klidně ležel na mýtině, smaragdové šupiny se třpytily v paprscích slunce, zlatýma očima pozorně sledoval rytíře, ale rozhodně se jej nepokoušel napadnout nebo zastrašit. Ticho se protahovalo, až nakonec drak promluvil:
„Vítej, rytíři. Co tě ke mně přivádí?“
„Přicházím jménem krále,“ pokročil rytíř kupředu.
„Opravdu? Netušil jsem, že králi slouží nějaký rytíř. Ale pokračuj, v jaké záležitosti jsi přijel?“
„Porušil jsi dohodu, kterou jsi na tomto místě před třiadvaceti lety sám navrhl. Třikrát jsi zaútočil na stáda na pastvinách. Chceš to snad popřít?“
„Radil bych ti poněkud zdvořilejší tón. A chtěl bych alespoň vidět, s kým vlastně mluvím.“
Rytíř váhavě zvedl hledí své helmy. Podle obličeje to byl úplný mladíček, ale jeho světle modrý pohled se upřel do drakových zlatých očí a neuhnul.
„To je lepší,“ prohlásil spokojeně drak, „nyní k tvé otázce. Ano, odnesl jsem tři dobytčata. Mám k tomu velmi dobrý důvod, který ti ale nemohu sdělit. Nicméně dohodu bych rád zachoval, je myslím oboustranně výhodná.“
„Byla. Ale dohody musí ctít obě strany,“ odpovědel rytíř.
„Pravda. Zítra zaletím do vesnice a nahradím škody. Pak můžeme nerušeně žít dál vedle sebe, beze strachu a obav. Co ty na to?“ odmlčel se drak. Vida, že rytíř překvapením ztratil řeč pokračoval:
„Svůj úkol jsi splnil, vrať se ke králi a ujisti ho, že dohoda platí. Nebylo to tak těžké, že ne?“ zaznělo v drakově hlasu zřetelně pobavení.
„Dovol mi ještě otázku,“ našel rytíř konečně řeč a protože drak neměl námitek, pokračoval:
„Udělal bys to, i pokud bych nepřijel, že? Nemyslím, že bych tě přesvědčil tak snadno, kdyby jsi už nebyl dávno rozhodnutý.“
„Máš pravdu,“ souhlasil drak, „na člověka nejsi vůbec hloupý. A nyní mě omluv.“ Drak vstal, protáhl se a zamířil k jeskyni. Před vchodem se zastavil a ohlédl se.
„Sbohem, rytíři.“
„Třeba se ještě uvidíme.“
„Možná,“ přikývl drak, „tedy na shledanou.“
„Na shledanou.“ Rytíř zůstal chvíli stát na mýtině a zamyšleně hleděl za drakem. Rozhodně nečekal, že drak bude tak rozumný a vstřícný. Nasedl na koně a vyrazil na zpáteční cestu. Vlastně to lépe dopadnout nemohlo, král bude určitě spokojený.
Král byl spokojený. Dnes to byl dobrý den, přijel posel z vesnice, která si stěžovala na škody způsobené drakem. Oznámil králi, že drak veškeré škody štědře zaplatil zlatem, veřejně se přihlásil k dohodě a dokonce se omluvil za zmatek a obavy, které způsobil. Starosta mu na oplátku nabídl možnost kdykoliv si vybrat z jejich stáda, samozřejmě za rozumnou cenu. Všichni byli spokojení a ihned vyslali posla, aby informoval krále. Později odpoledne pak přijela jeho dcera z několikadenní vyjížďky. Nebylo to poprvé, co si takto sama vyjela, ale vždy se o ni bál, i když věděl, že se o sebe dokáže postarat. Konec konců, je jeho jediným potomkem. Jen drobnost mu kalila radost, bude si o tom muset s dcerou promluvit. Když se podivil, kam zmizelo staré brnění z chodby, řekla, že ho nechala vyčistit, ale nikdo ze sloužících o ničem nevěděl. Nebyl hloupý, dal si dohromady co se stalo, jen ho mrzelo, že mu neřekla pravdu.
I princezna byla spokojená, její „vyjížďka“ dopadla nad očekávání dobře. Mrzelo ji, že otci lhala, ale ve světě mužů se ženy musí často uchýlit ke lsti. A vydávat se za muže je snad nejstarší lest na světě...
...jak dobře věděla i zelená dračice, hrající si na mýtině se svým nedávno vylíhlým potomkem.
„Tohle by si před pár lety nedovolil. Moji rytíři by ho rychle odkázali do patřičných mezí.“ Muž udeřil pěstí do dlaně druhé ruky a dál přecházel celou šířku pokoje. Dívka trpělivě čekala, až se uklidní. Nezaujatý výraz tváře dával tušit, že se s výbušnou povahou svého otce už dávno smířila. Jejich podoba byla jasně viditelná, stejné poměnkově modré oči, ostře řezaná tvář, výrazná brada. Muž se trochu uklidnil a těžce klesl do podobného křesla.
„Co můžu dělat? Vždyť jsem král jen podle jména. Poslední dva rytíři jsou starší než já, jeden je napůl slepý a druhý dočista senilní.“ V pokoji se rozhostilo ticho.
„Víš,“ promluvila po chvíli dcera, „nejspíš to nemyslí zle. Snad by stačilo, aby si s ním o tom někdo promluvil. Dohoda byla přece hlavně jeho nápad, ne?“
„Ano, on sám přišel s návrhem, ale to už je dávno. Teď když už nenáme jak prosadit naše nároky, se bojím, že dohoda pro něj přestala být výhodná a tak ji jednoduše ignoruje.“
„Prostě musíme najít někoho, aby s ním promluvil a žádal vysvětlení.“
„To není tak jednoduché, nemůžeme poslat kohokoliv. Ne, potřebujeme někoho, aby mluvil mým jménem a byl schopen podpořit své stanovisko i zbraní, pokud to bude nezbytné. Jinými slovy, potřebujem rytíře.“
„Asi máš pravdu,“ přisvědčila dcera, došla k otci a letmo ho políbila na čelo.
„Půjdu spát, ty bys měl taky, vypadáš unaveně. Dej tomu pár dní, uvidíme, jak se to vyvine.“
Král počkal až za ní zapadnou dveře, dolil si pohár a zhluboka se napil.
„Ne že bych mohl dělat něco jiného než čekat,“ zamumlal.
„K čertu s tím!“ Dopil víno a šel spát.
Dračí jeskyně nebyla v rozporu s očekáváním na vrcholu pusté kamenité hory, tím méně v kráteru sopky. Kupodivu drak pohrdl i bydlením v odlehlé bažině. Namísto toho se usídlil v jeskyni na lesní mýtině, sotva hodinu cesty od nejbližší vesnice. Drak klidně ležel na slunci a vyčkával. Jezdce slyšel už pěknou chvíli a jeho pach zachytil dlouho předtím. Ve stínu stromů jezdec sesedl a konečně vstoupil na mýtinu. Drak nedokázal skrýt překvapení, něco takového neviděl už dlouho. Rytíř. V brnění, meč u boku, štít v levici, prostě pravý a nefalšovaný rytíř. Také on vypadal notně překvapeně. Očekával bestii, sice obdařenou rozumem, ale divokou a nebezpečnou. Drak však klidně ležel na mýtině, smaragdové šupiny se třpytily v paprscích slunce, zlatýma očima pozorně sledoval rytíře, ale rozhodně se jej nepokoušel napadnout nebo zastrašit. Ticho se protahovalo, až nakonec drak promluvil:
„Vítej, rytíři. Co tě ke mně přivádí?“
„Přicházím jménem krále,“ pokročil rytíř kupředu.
„Opravdu? Netušil jsem, že králi slouží nějaký rytíř. Ale pokračuj, v jaké záležitosti jsi přijel?“
„Porušil jsi dohodu, kterou jsi na tomto místě před třiadvaceti lety sám navrhl. Třikrát jsi zaútočil na stáda na pastvinách. Chceš to snad popřít?“
„Radil bych ti poněkud zdvořilejší tón. A chtěl bych alespoň vidět, s kým vlastně mluvím.“
Rytíř váhavě zvedl hledí své helmy. Podle obličeje to byl úplný mladíček, ale jeho světle modrý pohled se upřel do drakových zlatých očí a neuhnul.
„To je lepší,“ prohlásil spokojeně drak, „nyní k tvé otázce. Ano, odnesl jsem tři dobytčata. Mám k tomu velmi dobrý důvod, který ti ale nemohu sdělit. Nicméně dohodu bych rád zachoval, je myslím oboustranně výhodná.“
„Byla. Ale dohody musí ctít obě strany,“ odpovědel rytíř.
„Pravda. Zítra zaletím do vesnice a nahradím škody. Pak můžeme nerušeně žít dál vedle sebe, beze strachu a obav. Co ty na to?“ odmlčel se drak. Vida, že rytíř překvapením ztratil řeč pokračoval:
„Svůj úkol jsi splnil, vrať se ke králi a ujisti ho, že dohoda platí. Nebylo to tak těžké, že ne?“ zaznělo v drakově hlasu zřetelně pobavení.
„Dovol mi ještě otázku,“ našel rytíř konečně řeč a protože drak neměl námitek, pokračoval:
„Udělal bys to, i pokud bych nepřijel, že? Nemyslím, že bych tě přesvědčil tak snadno, kdyby jsi už nebyl dávno rozhodnutý.“
„Máš pravdu,“ souhlasil drak, „na člověka nejsi vůbec hloupý. A nyní mě omluv.“ Drak vstal, protáhl se a zamířil k jeskyni. Před vchodem se zastavil a ohlédl se.
„Sbohem, rytíři.“
„Třeba se ještě uvidíme.“
„Možná,“ přikývl drak, „tedy na shledanou.“
„Na shledanou.“ Rytíř zůstal chvíli stát na mýtině a zamyšleně hleděl za drakem. Rozhodně nečekal, že drak bude tak rozumný a vstřícný. Nasedl na koně a vyrazil na zpáteční cestu. Vlastně to lépe dopadnout nemohlo, král bude určitě spokojený.
Král byl spokojený. Dnes to byl dobrý den, přijel posel z vesnice, která si stěžovala na škody způsobené drakem. Oznámil králi, že drak veškeré škody štědře zaplatil zlatem, veřejně se přihlásil k dohodě a dokonce se omluvil za zmatek a obavy, které způsobil. Starosta mu na oplátku nabídl možnost kdykoliv si vybrat z jejich stáda, samozřejmě za rozumnou cenu. Všichni byli spokojení a ihned vyslali posla, aby informoval krále. Později odpoledne pak přijela jeho dcera z několikadenní vyjížďky. Nebylo to poprvé, co si takto sama vyjela, ale vždy se o ni bál, i když věděl, že se o sebe dokáže postarat. Konec konců, je jeho jediným potomkem. Jen drobnost mu kalila radost, bude si o tom muset s dcerou promluvit. Když se podivil, kam zmizelo staré brnění z chodby, řekla, že ho nechala vyčistit, ale nikdo ze sloužících o ničem nevěděl. Nebyl hloupý, dal si dohromady co se stalo, jen ho mrzelo, že mu neřekla pravdu.
I princezna byla spokojená, její „vyjížďka“ dopadla nad očekávání dobře. Mrzelo ji, že otci lhala, ale ve světě mužů se ženy musí často uchýlit ke lsti. A vydávat se za muže je snad nejstarší lest na světě...
...jak dobře věděla i zelená dračice, hrající si na mýtině se svým nedávno vylíhlým potomkem.