Life is a miracle 01
Venku pršelo.
Sledovala jsem, jak velikánské kapky tvrdě dopadají na parapet. Stromy se v prudké vichřici nakláněly skoro k zemi. Některé stromky takovou sílu nevydržely a zlomily se.
Viděla jsem, jak k našemu sirotčinci přijíždí auto. Řidič rychle šlápl na brzdu, jelikož těsně před ním dopadl kmen stromu.
Ach ne. Můj nejoblíbenější. Byl to můj nejlepší přítel. Vzpomněla jsem si na nejšťastnější chvíle v sirotčinci. Seděla jsem zrovna pod tímhle stromem. Mé prsty hladily jeho drsnou kůru. Pokaždé, když zafoukal vítr, slyšela jsem, jak mi strom něco šeptá. Byla to nádhera. Mohla jsem zavřít oči a ponořit se do představ.
Otočila jsem se od okna a pohlédla na ostatní děti v sirotčinci. Myslím, že ani nepostřehly, že je venku tak nádherně. Upřímně, milovala jsem bouře.
Děti na sebe pokřikovaly a různě si hrály. Ti starší buď seděli u televize nebo se o něčem bavili. Jen já jsem byla sama. Chvíli jsem všechny sledovala. Poté jsem se opět otočila k oknu. Nic se nezměnilo. Jen déšť trošku polevil.
„Jenny, co tady děláš?“ otázala se jedna dívka.
Jmenovala se Anne. Byla celkem milá. Nejmilejší ze sirotčince. Měla jsem jí ráda. Byla o něco vyšší než já. Její tmavě hnědé oči mě pečlivě pozorovaly. Měla krátké, hnědé vlasy, vysoké čelo a poměrně větší nos. Nyní na sobě měla červenou otrhanou mikinu a fialové tepláky. Byla bosá. Pokud si dobře vybavuji, měla čtrnáct let. O půl roku starší než já. Mě je ale ještě třináct.
„Mám ráda bouřky,“ usmála jsem se na ni.
„Já taky,“ přitakala. Překvapeně jsem se na ni podívala. „Máme hodně společného,“ poznamenala jsem. Souhlasila. Společně jsme koukaly z okna. Nevím jak dlouho.
Uslyšely jsme odbývat hodiny. Bylo devět.
„Tak se odeberte do svých pokojů a spát!“ poručila jedna paní, která nás měla na starost. Neměla jsem jí ráda. Povyšovala se. Měla nás za odpad. Protože nemáme rodiče. Jsme chudáci.
Všichni se znechuceně odebrali do pokojů. Sirotčinec byl velikánský. Byly zde věkové sekce a na každé spousta pokojů, ve kterém byly minimálně dvě děti. Ale našli se i pokoje, kde se nacházelo klidně i osm dětí.
Já a Anne jsme byly na pokoji samy. Byla jsem vděčná, že mám alespoň jednu takovou kamarádku. Nedovedla jsem si představit, jak hrozné by to bylo, kdybych nebyla s Anne na pokoji. Nebo ještě hůř, kdyby tady Anne nebyla vůbec. Na druhou stranu jsem jí ale přála šťastný osud. Zasloužila si ho, na rozdíl od některých jedinců tady v sirotčinci.
Zhasla jsem světlo a postavila se k oknu. Žádné z nás se nechtělo spát. Mlčky jsme se dívaly. Na nebi se začaly objevovat hvězdy, které byly do teď skryty za černými mraky.
Výhled jsme měli na stromy. Ano. Sirotčinec byl pár kilometrů od prvního města. Nikdo s námi nechtěl mít nic společného. Čas od času se někdo ukázal. Pár, který nemůže mít děti. Občas má někdo štěstí a odejde do nějaké rodiny. Snad do milující. Každému z nás jsem to přála. Všichni jsme si dost prožili a nemusí nás dát do rodiny, kde nás budou týrat. Ale o to by se už nikdo nestaral.
Uslyšely jsme za dveřmi kroky. Rychle jsme vlezly do postele a předstíraly spánek. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Stela, ta namyšlená zlá baba, vchází do našeho pokoje a znechuceně se na nás dívá. Pak si odplivla do rohu našeho pokoje a odešla.
Obrátila jsem oči v sloup. Podívala jsem se na Anne. Byla ke mne otočená zády. Asi už se jí opravdu chtělo spát. Tak jsem se tedy otočila na druhý bok a snažila jsem se také usnout. Nějak mi to ale nešlo. Pokaždé, když jsem zavřela oči, viděla jsem oheň. Náš dům v plamenech. Tátu, jak mě vyčerpaně vynáší ven. Matku se mu zachránit nepodařilo. Poté také umřel. Moc se nadýchal kouře. Viděla jsem to tak živě. A to teprve uplynuly tři roky. Nikdy na to nezapomenu. Od té doby se šíleně bojím ohně a vyhýbám se mu. Vždy si vybavím své rodiče. Jaký jsem mohla mít život, kdyby se naše chalupa nestala dalším cílem toho hnusného žháře. Do teď se neví, kdo to byl. A pokud to někdo ví, tak to úspěšně tají.
Otřásla jsem se hrůzou. Kdybych toho člověka někdy potkala….tak by to bylo asi stejně jedno, protože bych nevěděla, že je to on. A pokud by se přiznal, nic bych ani nezmohla.
Cítila jsem, jak se propadám do říše snů, a jak si pro mě jde noční můra. Trhla jsem sebou a posadila se. Anne už pravidelně oddychovala. Spí. A já zase spát nebudu. A pokud jo, vzbudím se celá zpocená, protože se budu snažit zachránit rodiče z plamenů. Co by to ale bylo platné. Stejně bychom přišli o všechno. Rodiče by se o mě nemohli starat a …. Ve všech případech bych skončila tady.
Po chvíli jsem opravdu usnula. Skutečně, zdály se mi samé noční můry.
Klidně jsem ležela v posteli. Už jsem cítila, že usnu, když v tom jsem ucítila kouř. Rychle jsem vyskočila na nohy. Pádila jsem ke dveřím, abych se podívala, co hoří. Rozvalila jsem dveře a musela jsem ustoupit. Do pokoje vpluly mraky černého čpavého kouře. Rychle jsem si sundala vršek pyžama s modrým dráčkem a dala si ho před obličej.
Vyběhla jsem z pokoje a běžela k ložnici rodičů. Na cestě jsem potkala vyděšeného otce. Vypadal hrozně. Byl celý černý od kouře a oči mu slzely. Před obličejem si držel kus nějaké látky. Nejspíše kapesník. Myslím, že jsem nevypadala o nic lépe. Chtěla jsem se zeptat, co se stalo, ale rozkašlala jsem se.
Otec mě vzal do náručí a utíkal semnou ven. Na schodech semnou málem spadl, ale ustál to. Vynesl mě ven na čerstvý vzduch. Zhluboka jsem se nadechla a opět se rozkašlala. Rozhlédla jsem se, jestli někde neuvidím matku. Ale nikde nebyla. Otec tu také nebyl. Pochopila jsem, že utíkal zpět pro maminku. Zaslechla jsem výkřiky.
O chvíli později vyběhl otec, držíc matku v náručí. Plakal. Položil maminku vedle mne do trávy a objal ji.
„Tati….“ Ztrápeně se na mne podíval.
Pohlédla jsem na matku. Hruď se ji nezvedala. Otec zkusil tep. Smutně sklopil hlavu. Poté objal mne.
„Jenny. Nemám moc času. Maminka je mrtvá. A já za chvíli odejdu za ní. Běž do světa a buď šťastná! Nesnaž se najít toho žháře; nemá to smysl! Běž do hor…na tu horu…která vypadá -“ rozkašlal se. Poté se znovu nadechl a mluvil. „Jako drak…jdi tam a najdi…najdi…“
Zemřel. Začala jsem vřískat. Objala jsem mrtvá těla svých rodičů a pohlédla na dům, který již shořel do základů.
Vyděšeně jsem se posadila. Před očima mi ještě tančily rudé plameny požírající náš dům. Byla jsem celá zpocená. Snažila jsem se klidně dýchat. Ale byla jsem vyděšená. Jako každou noc. Pohlédla jsem na své pyžamo. S modrým dráčkem. Pořád ho mám. Je moje nejoblíbenější a vlastně taky jediné.
Pomalu jsem si lehla. Netušila jsem kolik je hodin, jelikož zde žádné hodiny nebyly. Jsou jen dole ve společenské místnosti. A Stela tady stejně prochází, aby načapala ty, kteří opustili svůj pokoj. Zajímalo by mě, kdy ona vlastně spí? Jestli vůbec někdy spí…
Pohlédla jsem ven. Byl úplněk. Krásný. Miluji pohled na lunu v úplňku.
Otočila jsem se ke zdi a zkusila zavřít oči. Nakonec se mi stejně podařilo usnout klidným a nerušeným spánkem.
~ ~ ~
„Vstávejte, haranti!“ zazněl v našem malém rozhlasu Stelin hlas. Tento rozhlas měl každý pokoj. Aby Stela nemusela chodit po každém pokoji a budit nás. Jako by ji snad ubylo.
Otevřela jsem se oči a posadila jsem se. Anne se protáhla. Zopakovala jsem to po ní.
„Jak ses vyspala?“ zeptala se.
„Zase ten sen. Já se ho snad nikdy nezbavím…“ postěžovala jsem si. Jediné Anne jsem se svěřila. Jak se svým snem, tak se svoji minulostí. Nikdo ji neznal. Ani Stela a ostatní, jak jim říkáme, dozorkyně. Protože naše minulost je nezajímala. Staraly se jen o to, aby nás udrželi naživu a co nejdřív nás šupli do nějaké té rodiny, aby se nás už nadobro zbavili.
Převlékly jsme se do našeho každodenního oblečení, které jsme vytáhly ze společné truhlice.
V pokoji byly vlastně jen dvě postele, jedna truhlice ( každá dvojice ) a malé umyvadlo. Sprchy nebyly nikde. Slovo hygiena zde nikdo neznal. Z holých kamenných zdí sálal chlad.
Opustily jsme pokoj a vydaly se do jídelny. Jídlo už bylo na stole a čekalo, až se do něj pustíme. Každý dostal dva rohlíky s máslem a salámem. K tomu studený čaj.
Všichni to snědli. Ne jen pro to, že máme neustále hlad, ale pokud Stela uvidí někde na talíři zbytky, nedá tomu chudákovi příští den vůbec najíst.
Takže buď se nacpeme tak, že je nám špatně, a nebo hladovíme celý den.
Obědy jsou zde totiž nechutné. A schválně vždy dávají každému plný talíř. Jídlo je buď nedodělané, či připálené, nebo dokonce kuchařky vezmou pár ingrediencí, rozmixují je a tvrdí, že je to výživná kaše. Kterou bych, mimochodem, hned vyhodila.
Po snídani jsme šly opět k oknu. Usadily jsme se na parapet a koukaly ven, jak vychází slunce. Museli jsme vstávat šíleně brzo.
„Víš, Jenny, dny tady jsou naprosto stejné,“ ozvala se tiše Anne.
„Já vím. Ale nic nenaděláme. Můžeme se jen modlit, že přijdou hodní lidé, u kterých najdeme štěstí,“ odvětila jsem klidně. Celý svým srdcem jsem věřila, že jednoho dne odsud prostě vypadnu a můj život začne od úplného začátku. Ne. Jen se pokusím zapomenout na tyhle šílené chvíle v sirotčinci.
Sledovala jsem, jak velikánské kapky tvrdě dopadají na parapet. Stromy se v prudké vichřici nakláněly skoro k zemi. Některé stromky takovou sílu nevydržely a zlomily se.
Viděla jsem, jak k našemu sirotčinci přijíždí auto. Řidič rychle šlápl na brzdu, jelikož těsně před ním dopadl kmen stromu.
Ach ne. Můj nejoblíbenější. Byl to můj nejlepší přítel. Vzpomněla jsem si na nejšťastnější chvíle v sirotčinci. Seděla jsem zrovna pod tímhle stromem. Mé prsty hladily jeho drsnou kůru. Pokaždé, když zafoukal vítr, slyšela jsem, jak mi strom něco šeptá. Byla to nádhera. Mohla jsem zavřít oči a ponořit se do představ.
Otočila jsem se od okna a pohlédla na ostatní děti v sirotčinci. Myslím, že ani nepostřehly, že je venku tak nádherně. Upřímně, milovala jsem bouře.
Děti na sebe pokřikovaly a různě si hrály. Ti starší buď seděli u televize nebo se o něčem bavili. Jen já jsem byla sama. Chvíli jsem všechny sledovala. Poté jsem se opět otočila k oknu. Nic se nezměnilo. Jen déšť trošku polevil.
„Jenny, co tady děláš?“ otázala se jedna dívka.
Jmenovala se Anne. Byla celkem milá. Nejmilejší ze sirotčince. Měla jsem jí ráda. Byla o něco vyšší než já. Její tmavě hnědé oči mě pečlivě pozorovaly. Měla krátké, hnědé vlasy, vysoké čelo a poměrně větší nos. Nyní na sobě měla červenou otrhanou mikinu a fialové tepláky. Byla bosá. Pokud si dobře vybavuji, měla čtrnáct let. O půl roku starší než já. Mě je ale ještě třináct.
„Mám ráda bouřky,“ usmála jsem se na ni.
„Já taky,“ přitakala. Překvapeně jsem se na ni podívala. „Máme hodně společného,“ poznamenala jsem. Souhlasila. Společně jsme koukaly z okna. Nevím jak dlouho.
Uslyšely jsme odbývat hodiny. Bylo devět.
„Tak se odeberte do svých pokojů a spát!“ poručila jedna paní, která nás měla na starost. Neměla jsem jí ráda. Povyšovala se. Měla nás za odpad. Protože nemáme rodiče. Jsme chudáci.
Všichni se znechuceně odebrali do pokojů. Sirotčinec byl velikánský. Byly zde věkové sekce a na každé spousta pokojů, ve kterém byly minimálně dvě děti. Ale našli se i pokoje, kde se nacházelo klidně i osm dětí.
Já a Anne jsme byly na pokoji samy. Byla jsem vděčná, že mám alespoň jednu takovou kamarádku. Nedovedla jsem si představit, jak hrozné by to bylo, kdybych nebyla s Anne na pokoji. Nebo ještě hůř, kdyby tady Anne nebyla vůbec. Na druhou stranu jsem jí ale přála šťastný osud. Zasloužila si ho, na rozdíl od některých jedinců tady v sirotčinci.
Zhasla jsem světlo a postavila se k oknu. Žádné z nás se nechtělo spát. Mlčky jsme se dívaly. Na nebi se začaly objevovat hvězdy, které byly do teď skryty za černými mraky.
Výhled jsme měli na stromy. Ano. Sirotčinec byl pár kilometrů od prvního města. Nikdo s námi nechtěl mít nic společného. Čas od času se někdo ukázal. Pár, který nemůže mít děti. Občas má někdo štěstí a odejde do nějaké rodiny. Snad do milující. Každému z nás jsem to přála. Všichni jsme si dost prožili a nemusí nás dát do rodiny, kde nás budou týrat. Ale o to by se už nikdo nestaral.
Uslyšely jsme za dveřmi kroky. Rychle jsme vlezly do postele a předstíraly spánek. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Stela, ta namyšlená zlá baba, vchází do našeho pokoje a znechuceně se na nás dívá. Pak si odplivla do rohu našeho pokoje a odešla.
Obrátila jsem oči v sloup. Podívala jsem se na Anne. Byla ke mne otočená zády. Asi už se jí opravdu chtělo spát. Tak jsem se tedy otočila na druhý bok a snažila jsem se také usnout. Nějak mi to ale nešlo. Pokaždé, když jsem zavřela oči, viděla jsem oheň. Náš dům v plamenech. Tátu, jak mě vyčerpaně vynáší ven. Matku se mu zachránit nepodařilo. Poté také umřel. Moc se nadýchal kouře. Viděla jsem to tak živě. A to teprve uplynuly tři roky. Nikdy na to nezapomenu. Od té doby se šíleně bojím ohně a vyhýbám se mu. Vždy si vybavím své rodiče. Jaký jsem mohla mít život, kdyby se naše chalupa nestala dalším cílem toho hnusného žháře. Do teď se neví, kdo to byl. A pokud to někdo ví, tak to úspěšně tají.
Otřásla jsem se hrůzou. Kdybych toho člověka někdy potkala….tak by to bylo asi stejně jedno, protože bych nevěděla, že je to on. A pokud by se přiznal, nic bych ani nezmohla.
Cítila jsem, jak se propadám do říše snů, a jak si pro mě jde noční můra. Trhla jsem sebou a posadila se. Anne už pravidelně oddychovala. Spí. A já zase spát nebudu. A pokud jo, vzbudím se celá zpocená, protože se budu snažit zachránit rodiče z plamenů. Co by to ale bylo platné. Stejně bychom přišli o všechno. Rodiče by se o mě nemohli starat a …. Ve všech případech bych skončila tady.
Po chvíli jsem opravdu usnula. Skutečně, zdály se mi samé noční můry.
Klidně jsem ležela v posteli. Už jsem cítila, že usnu, když v tom jsem ucítila kouř. Rychle jsem vyskočila na nohy. Pádila jsem ke dveřím, abych se podívala, co hoří. Rozvalila jsem dveře a musela jsem ustoupit. Do pokoje vpluly mraky černého čpavého kouře. Rychle jsem si sundala vršek pyžama s modrým dráčkem a dala si ho před obličej.
Vyběhla jsem z pokoje a běžela k ložnici rodičů. Na cestě jsem potkala vyděšeného otce. Vypadal hrozně. Byl celý černý od kouře a oči mu slzely. Před obličejem si držel kus nějaké látky. Nejspíše kapesník. Myslím, že jsem nevypadala o nic lépe. Chtěla jsem se zeptat, co se stalo, ale rozkašlala jsem se.
Otec mě vzal do náručí a utíkal semnou ven. Na schodech semnou málem spadl, ale ustál to. Vynesl mě ven na čerstvý vzduch. Zhluboka jsem se nadechla a opět se rozkašlala. Rozhlédla jsem se, jestli někde neuvidím matku. Ale nikde nebyla. Otec tu také nebyl. Pochopila jsem, že utíkal zpět pro maminku. Zaslechla jsem výkřiky.
O chvíli později vyběhl otec, držíc matku v náručí. Plakal. Položil maminku vedle mne do trávy a objal ji.
„Tati….“ Ztrápeně se na mne podíval.
Pohlédla jsem na matku. Hruď se ji nezvedala. Otec zkusil tep. Smutně sklopil hlavu. Poté objal mne.
„Jenny. Nemám moc času. Maminka je mrtvá. A já za chvíli odejdu za ní. Běž do světa a buď šťastná! Nesnaž se najít toho žháře; nemá to smysl! Běž do hor…na tu horu…která vypadá -“ rozkašlal se. Poté se znovu nadechl a mluvil. „Jako drak…jdi tam a najdi…najdi…“
Zemřel. Začala jsem vřískat. Objala jsem mrtvá těla svých rodičů a pohlédla na dům, který již shořel do základů.
Vyděšeně jsem se posadila. Před očima mi ještě tančily rudé plameny požírající náš dům. Byla jsem celá zpocená. Snažila jsem se klidně dýchat. Ale byla jsem vyděšená. Jako každou noc. Pohlédla jsem na své pyžamo. S modrým dráčkem. Pořád ho mám. Je moje nejoblíbenější a vlastně taky jediné.
Pomalu jsem si lehla. Netušila jsem kolik je hodin, jelikož zde žádné hodiny nebyly. Jsou jen dole ve společenské místnosti. A Stela tady stejně prochází, aby načapala ty, kteří opustili svůj pokoj. Zajímalo by mě, kdy ona vlastně spí? Jestli vůbec někdy spí…
Pohlédla jsem ven. Byl úplněk. Krásný. Miluji pohled na lunu v úplňku.
Otočila jsem se ke zdi a zkusila zavřít oči. Nakonec se mi stejně podařilo usnout klidným a nerušeným spánkem.
~ ~ ~
„Vstávejte, haranti!“ zazněl v našem malém rozhlasu Stelin hlas. Tento rozhlas měl každý pokoj. Aby Stela nemusela chodit po každém pokoji a budit nás. Jako by ji snad ubylo.
Otevřela jsem se oči a posadila jsem se. Anne se protáhla. Zopakovala jsem to po ní.
„Jak ses vyspala?“ zeptala se.
„Zase ten sen. Já se ho snad nikdy nezbavím…“ postěžovala jsem si. Jediné Anne jsem se svěřila. Jak se svým snem, tak se svoji minulostí. Nikdo ji neznal. Ani Stela a ostatní, jak jim říkáme, dozorkyně. Protože naše minulost je nezajímala. Staraly se jen o to, aby nás udrželi naživu a co nejdřív nás šupli do nějaké té rodiny, aby se nás už nadobro zbavili.
Převlékly jsme se do našeho každodenního oblečení, které jsme vytáhly ze společné truhlice.
V pokoji byly vlastně jen dvě postele, jedna truhlice ( každá dvojice ) a malé umyvadlo. Sprchy nebyly nikde. Slovo hygiena zde nikdo neznal. Z holých kamenných zdí sálal chlad.
Opustily jsme pokoj a vydaly se do jídelny. Jídlo už bylo na stole a čekalo, až se do něj pustíme. Každý dostal dva rohlíky s máslem a salámem. K tomu studený čaj.
Všichni to snědli. Ne jen pro to, že máme neustále hlad, ale pokud Stela uvidí někde na talíři zbytky, nedá tomu chudákovi příští den vůbec najíst.
Takže buď se nacpeme tak, že je nám špatně, a nebo hladovíme celý den.
Obědy jsou zde totiž nechutné. A schválně vždy dávají každému plný talíř. Jídlo je buď nedodělané, či připálené, nebo dokonce kuchařky vezmou pár ingrediencí, rozmixují je a tvrdí, že je to výživná kaše. Kterou bych, mimochodem, hned vyhodila.
Po snídani jsme šly opět k oknu. Usadily jsme se na parapet a koukaly ven, jak vychází slunce. Museli jsme vstávat šíleně brzo.
„Víš, Jenny, dny tady jsou naprosto stejné,“ ozvala se tiše Anne.
„Já vím. Ale nic nenaděláme. Můžeme se jen modlit, že přijdou hodní lidé, u kterých najdeme štěstí,“ odvětila jsem klidně. Celý svým srdcem jsem věřila, že jednoho dne odsud prostě vypadnu a můj život začne od úplného začátku. Ne. Jen se pokusím zapomenout na tyhle šílené chvíle v sirotčinci.