Sbohem, Risso
Mrchožrouti kroužili nad rozsáhlou pláni a jen přítomnost mnohem větších tvorů je držela zpátky. Ještě před chvíli se tu sváděl boj na život a na smrt, teď tu bylo už jen prázdno a tíživé ticho naplňovalo smutnou krajinu. Velká dračice stála na skalním výběžku a přehlížela unaveným pohledem tuto zkázu. Uvnitř však cítila úlevu. Konečně bylo po všem. Z jejích myšlenek ji vyrušil posel.
„Má paní...“
Úplně zapomněla, že tu je. „Tak jaké jsou ztráty, Inhu?“
„Všichni z letky přežili, sice většina utrpěla silná zranění, ale vyvázli jsme z toho lépe, než kdokoliv mohl předpokládat.“
„To mne těší...“ Usmála se.
„Ale...“
„Ale?“
„Je tu jedna maličkost.“
„Tak mluv.“ Otočila se a podívala se na posla.
„Našli jsme mrtvého draka, ale nepatřil k nám. Nevíme, kdo to je. A vedle něj byl člověk.“
„Proč jste ho nezajali?“
„Nepatřil k nim.“
Udiveně se na něj podívala. „Veď mne. Chci s nim mluvit.“
Oba draci se zvedli do vzduchu.
Prox seděl na kameni a klidně si prohlížel draky kolem sebe. Cítil nedůvěru a napětí, které v sobě měli. Mohl hned teď odejít, věděl, že nemají žádné právo ho tu držet, ale nedokázal opustit svého přítele. Čekal zde na vůdce těchto dračích bojovníků. Měl jednu jedinou žádost, aby bylo o tělo dobře postaráno. Silný závan větru mu napověděl, že už je tu. Neotáčel se a dračice za nim přišla sama. Postávala netrpělivě za nim a Prox cítil její teplý dech na svých zádech.
„Proč jsi sem přišel?“
„Nepřišel jsem sám, přišel jsem s nim.“ Dračice si prohlédla nehybné tělo.
„Tak proč tu pořád sedíš?“
„Byl to můj přítel a chtěl bych, abyste se o něj postarali.“
„Přítel? Člověk aby byl dračím přítelem? To snad nemyslíš vážně!“ Rozzlobeně zasyčela.
„Myslím.“
Dračice se nad jeho slovy jen posměšně odfrkla. „Tak to bys potom měl vědět, kdo to je.“
„To vím.“ Řekl záhadně. „Ale je to dlouhý příběh...“
„Samé výmluvy! To jste celí vy, lidi.“ Prohodila. „Tak nám tedy svůj příběh pověz, člověče. Já mám času dost.“ Zasmála se dračice.
Prox se na ní otočil a prohlížel si ji, jakoby přemýšlel, jestli to má cenu. Pak se nadechnul, otočil obličej k nebi a začal...
**********************************************************************
Poutník pomalu stoupal po úzké horské cestě. Před pár lety ho jako studenta od učení vytáhla touha po dobrodružství a teď se plazil unavený a zklamaný svým někdejším rozhodnutím. Nic zvláštního ještě nezažil a čim dál, tím častěji se ocital odkázaný na ostatní lidi. Jen málo jich však bylo ochotných poskytnout nocleh a potravu mladému poutníkovi. Náhle zpozorněl. Něco za kameny u cesty se pohnulo.
Prox stál nehnutě na jednom místě. Málem vykřiknul hrůzou, když spatřil tvora, který se pomalu vyplazil na cestu. Obrovský bílý drak opatrně přešlapoval z jedné nohy na druhou. Člověka se nevšímal a jen dál pokračoval ve své cestě. Prox si ani nechtěl představit, co se s nim stane, až ho zvíře spatří, a když na něj drak otočil hlavu, zavřel oči. Nic se však nedělo. Už nedokázal déle čekat na svůj konec, nevydržel a zařval.
„No tak mne už konečně sežer!“
Drak jen úlevou vydechnul. „Věděl jsem, že tu někde jsi.“
Prox upřel nechápavý pohled na zvíře.
„Vysvětli mi, proč bych tě, takového vyhublého, měl sníst. A vůbec, proč vy lidi si myslíte, že si my draci na vás pochutnáváme. Nic odpornějšího jsem ještě nikdy v tlamě neměl!“
„Takže ty mne nechceš sež...“
„Ne! Jak tě to mohlo napadnout?“
„Já... Nevím.“ Zašeptal a stydlivě sklopil hlavu.
Drak ale nic neříkal a když Prox znovu zvedl hlavu, pokusil se s drakem setkat pohledem. Dívaly se na něj ale pouze bílé prázdné oči bez zorniček. Drak byl slepý.
**********************************************************************
Byla jasná podzimní noc a dým stoupal rovně k obloze. Dvojici stačilo i malé ohniště na to, aby se zahřáli. Prox seděl a pozoroval pozoruhodné odlesky na drakových poloprůhledných šupinách. Prohlížel si jeho tělo plné šrámu a jizev. Už několik měsíců bloudili společně a osobně byl velice rád, že má takového společníka. Nikdo se ho neodvážil ani dotknout. Jen Prox věděl drakovo tajemství, ale nikdy se ho ještě nezeptal, jak ke všem svým zraněním přišel.
„Lorheime.“ Zeptal se Prox potichu.
„Ano?“ Zívnul drak.
„Jak jsi přišel o zrak? Pokud o tom nechceš mluvit, tak to nemusíš říkat a omlouvám se, jestli jsem ti přivodil nepříjemné vzpomínky...“
„Ne, ne. To je v pořádku, Proxi. Věděl jsem, že se na to jednou zeptáš.“ Drak vzdychnul. „Nakonec, kdo jiný než ty by to měl vědět...“
Lorheim zvedl hlavu ze země a zavětřil. Když se ujistil, že tu jsou opravdu sami, promluvil.
„Jak nejspíš víš, tak před léty vedl císař válku se sousedním královstvím.“
Prox věděl, o čem starý drak mluví. Ještě něco si ze svých studií pamatoval a aby zapomněl válku, která poznamenala generaci jeho rodičů, to si nemohl dopustit.
„Vlastně začali s tím naší sousedi,“ Pokračoval Lorheim. „A císař hledal podporu nejen ve svém vojsku, ale i u ostatních tvorů žijících v jeho zemí. Věděl totiž, že nepřátele nenechají na pokoji ani obyčejný lid, ani nás jiné rozumné tvory. Má družka zemřela a já jsem chtěl ochránit svou jedinou dceru. Císař mi slíbil, že odveze malé dráče do bezpečí, pokud budu bojovat po jeho boku. Souhlasil jsem. Loučení bylo těžké, to víš, ale bylo to nejlepší, co jsem v tu chvíli pro ni mohl udělat. Tak jsem se dostal do císařské armády... Nebyl jsem jediným drakem v řadách císařského vojska, ale právě mně věřil císař nejvíce. Bojovali jsme společně a mnohokrát jsem mu zachránil život, i on mně. Když jeho kůň padl, nabídl jsem mu svůj hřbet. Setkal jsem se s nepochopením ostatních z mého rodu, ale byl jsem připravený udělat všechno, jen aby má holčička byla v bezpečí. A císaři jsem věřil. Válka z nás udělala přátele a jeden byl připravený položit za druhého život.“
Lorheim se najednou ztěžka nadechnul. Nebyly to nejšťastnější vzpomínky, ale tolik let jim unikal a teď přišel čas s tím skončit.
„Pak ale přišel den, kdy se vše změnilo. Zastavili jsme se v malé horské vesničce a rozdělili. Já jsem zůstal s malým oddílem vojáků a císař jel se zbytkem vojska dále. Něco mi říkalo, že bych měl zůstat s ním, ale tyto myšlenky jsem od sebe odehnal. Říkal jsem si, že je to jen strach... Za východu slunce nás nepřátelské vojsko přepadlo. Pořád si pamatuji to studené ráno, když sluneční paprsky dopadly na bílé vrcholky hor a já jsem zaslechl řinčení zbraní... Bylo jich víc. To by však nevadilo, kdyby v jejích čele nestál temný čaroděj, Jastar.“
„Čaroděj?“
„Ano. Dnes se skrývají stejně jako my, draci, ale dříve měli větší moc, než si vůbec dokážeš představit... Jastar nepotřeboval žádné svědky. Pokusil jsem se zastavit kouzlo, kterým chtěl zničit všechny obyvatelé vesničky. Kouzlo jsem odrazil a čaroděj padl. S ním jsem k zemi padl i já. Když nepřátelé spatřili, že jejích velitel skončil na zemi, popadli jeho nehybné tělo a utíkali pryč...“
Lorheim se odmlčel. Prox už tušil, co se stalo, ale neměl sílu svou domněnku vyslovit.
„Když jsem se probudil, neuviděl jsem nic. Tma, jen tma. Nic víc.“
Drobná slza se skutálela z drakova slepého oka. Prox upíral svůj pohled do ohně a viděl před sebou vesničku, čaroděje i bílého draka. Všechno bylo tak živé, až se mu zdálo, jakoby tam byl s Lorheimem.
„A císař?“
„Císař? Jakmile se o útoku dozvěděl, hned se vrátil. Zůstal jsem s nim na horské louce, chtěl se mnou být sám, aby ho nikdo neviděl plakat. To bylo naposledy, co jsem cítil dotek jeho ruky na své kůži. Nikdy jsme se už nesetkali...“
**********************************************************************
Už za tímto kopcem se měla objevit malá vesnička. Dvojice měla namířeno přímo k ní. Oba se na dlouho očekávaný odpočinek těšili, ale větší nadšení projevoval samozřejmě Prox. Dlouho draka přemlouval k tomuto odvážnému činu. Ukázat se na společnosti po tolika letech pro něj nebylo lehké. Chápal, že se Lorheim bojí, ale nemůže se přece věčně skrývat.
Dříve dobře udržovaná cesta byla zarostlá a rozbitá. Stoupání nebylo jedno z nejlehčích a při každém kroku uklouzával Prox na drobných kamenech.
„Kde jsi?“ Ohlédl se za drakem.
Lorheim se plazil do kopce a těžce oddychoval. V každém jeho kroku bylo vidět, jak se přemáhá.
„Kolik ještě zbývá?“
,,Neboj.“ Usmál se Prox. „Už jenom kousek.“
Vskutku, po pár metrech začala cesta klesat a za chvíli se stromy rozestoupily a objevily se první domky. Dolů se dostali už mnohem rychleji. Čím blíž se ale přibližovali k vesnici, tím více cítil Prox nervozitu ze svého společníka.
„Neboj... Já ty lidi znám. Přivítají nás s otevřenou náručí!“
Lorheim se opravdu nemusel bát. Vesničane na něj sice zprvu pohlíželi s obavou, ale pak se starého draka přestali všímat. Lorheim si lehl na malou louku na okraji vesnice a tam celý den do večera prospal. Prox pomáhal místním, aby jim alespoň nějak oplatil jejích pohostinnost.
Protože to byla horská vesnice a ležela v hustých lesích, byla většina mužů dřevorubci. Ti se začali před západem slunce stahovat domů. Nikomu před tím velký drak nevadil, ale pro ně byl trnem v oku. Sužoval je strach z neznáma a i přestože stařešina nechtěl Proxe vyhnat, docílili toho, že dvojice musela hned příštího rána vesnici opustit. Zklamaný si to namířil k Lorheimovi, aby mu tuto nepříjemnou zprávu sdělil. Koutkem oka ale zahlédl, jak na něj někdo mává. Otočil se a uviděl starce sedícího na položeném kmeni. Rukou ho zval k sobě.
„Pojď sem, chlapče.“
Prox se rozhodl, že staříkovi udělá radost a přiběhl k němu.
„Přišel jsi dneska s tím velkým drakem, že ano?“
„Ano, přišel. Proč se ptáte?“
„Tebe já sice neznám, ale toho draka určitě ano.“ Povídal spiklenecky a usmíval se.
„To jste se musel zmýlit...“ Namítl Prox.
„Ne, ne.“ Zamotal hlavou stařík. „Moc dobře si ho pamatuji... Když tu tenkrát byl, všechny nás zachránil... Ale moc utrpěl... Moc...“
Prox nemohl uvěřit vlastním uším. Hlas se mu vzrušením chvěl: „V-vy si to pamatujete?“
„Bylo to opravdu ošklivé...“
„Dědo, přestaň obtěžovat kolemjdoucí.“ Otráveně prohodila žena, která před chvíli vylezla z nejbližšího domu. „Omlouvám se za něj. Už dávno neví, kde mu hlava stojí...“
Pomohla starci se zvednout. „Pojďme dovnitř...“
Stařec neodporoval a poslušně šel ke dveřím podpíraný ženou. Najednou ale prudce zabrzdil a ještě se na Proxe otočil:
„Řekni mu, že si pamatuji.“
„Mám ti tu nechat ten oheň?“
Lorheim neodpověděl. Už spal a Prox slyšel jak tiše a pomalu dýchá. Ta cesta ho opravdu utahala. Pořád si kladl otázku, odkud v sobě bere tolik sil a energie. Vodou uhasil oheň a když už chtěl odejít, ještě se na draka ohlédl. Nemohl ho tu nechat samotného. Nemohl teď, když věděl pravdu, odejít a s klidným pocitem usnout v teplé zděné místnosti. A když pomyslel na to, jaké Lorheima čeká probuzení, těžce vydechl. Na zemi se stočil do klubíčka a zachumlal se do pláště. Teď mohl v klidu spát...
Za tá léta, co se musel Lorheim spoléhat na všechny smysly kromě zraku, zlepšil se jeho sluch natolik, že dokázal slyšet i ty nejjemnější zvuky ve svém okolí. Proto jakmile se probudili ptáci, vzbudil se i Lorheim. Po včerejším dni cítil ve všech svalech obrovskou úlevu a obvyklé ranní protahování bylo pro něj nanejvýš příjemné. Neviděl sice, jak slunce zbarvilo vrcholky hor do jemné růžové, ani jak se údolím ploužila bílá mlha, ale moc dobře cítil tu vůni okolních lesů a svahů. Celým tělem se zachvěl a z jeho plic se vyrval výdech plný bolesti. Vzpomínky byly až příliš živé. Všechno tady bylo jako tenkrát. V mysli mu vyvstal obraz horských štítů a malých dřevěných domků. Úzkost svírala jeho duši a jen zoufalý výkřik mu přinesl úlevu.
Prox se probudil od hlasitého řevu. Když vyskočil na nohy a podíval se na Lorheima, všechno mu došlo. Už to ví. Chvíli stál, mlčel a pozoroval draka se zkroušenou hlavou.
„Lorheime...“
Drak lehce kývnul hlavou na znamení, že poslouchá.
„Budeme teď muset odejít. Sice jsem jim říkal, že bys jim neublížil...“
„To nic.“ Přerušil ho. Zvedl hlavu k obloze a hluboce se nadechnul. „Lidé rychle zapomínají...“ Řekl tiše a smutně, téměř šeptal.
Prox si najednou vzpomněl na starce: „Všichni ne...“
**********************************************************************
Cestovali spolu už mnoho týdnu a Prox si začal uvědomovat, jak těžké to pro draka musí být. Lorheim byl už velice starý a nerad si to přiznával. Prox ale moc dobře viděl s jakou námahou se pohybuje. Spal mnohem více, než na začátku jejích cesty, využíval každé chvilky, aby si odpočinul. Přesto se na žádném místě nezdrželi déle než jeden den. Něco Lorheima táhlo dál a pro Proxe zůstávalo záhadou, co to může být. Nedokázal si představit, co by mohlo draka na pokraji vlastních sil donutit se takto přemáhat. Nechtěl se ale Lorheima ptát po tom, co se stalo v horské vesnici, bál se draka znovu ranit.
Jednoho dne se zastavili na návštěvě u jednoho Proxova přítele, Tiana. Léčitel se většinu roku zdržoval převážně v lesích nedaleko jednoho velkého města. Tam v malé chaloupce ho dvojice zastihla.
„Tiane!“
„Slyším dobře? Jsi to ty, Proxi.“
Muž se rychle otočil, aby přicházejícího viděl. „Jak tě rád vidím!“
Svého přítele pevně objal, už hodně dlouhou dobu se neviděli. Najednou Tian ztuhl.
„C-co to je?“ Zaraženě se zeptal.
Lorheima to zjevně urazilo a posměšně se nad jeho slovy odfrknul.
„Promiň, zapomněl jsem vás představit... Lorheime, to je Tian. Tiane, Lorheim.“
„Moc mne těší.“ Hrozivě zasyčel Lorheim.
Tian se jen vyjeveně díval na svého přítele.
„Netvař se tak. Co pak jsi nikdy neviděl draka?“
Pak si ale vzpomněl na svoje první setkání s Lorheimem a musel se zasmát. Jak asi v té chvíli vypadal on?
Lorheim ležel u okna chaloupky a naslouchal vůni bylinek a podivnému vývaru, který bublal uvnitř v kotli. Tian si povídal s Proxem. Líčili jeden druhému, co za ta léta zažili. Prox svému příteli pověděl vše až do setkání s Lorheimem, drakovo tajemství zamlčel. Tian naslouchal velice pozorně a neušlo mu ani slůvko, upíral při tom pohled na Lorheima.
„Kolik mu vlastně je?“
Tato otázka Proxe vskutku zaskočila. Nevěděl, kolik drakovi je.
„Musím se ti přiznat, že nevím. Ale bojoval ve Velké válce.“
„Tak to mu musí být již přes sto let...“ Odvětil Tian zamyšleně.
Prox se jeho pohledu všiml: „Co se děje?“
„Nic. Jen mi pořád vrtá hlavou, co ho ještě drží při životě. Je již hodně starý a slabý, sám ses určitě všiml, jak těžce dýchá. Nic nevidí, takže si nemůže nalovit dost potravy, ale přesto žije!“ Tian plácl rukou o koleno. „Nechápu to, být kdokoliv jiný na jeho místě, tak by již dávno umřel. Musí mít nějaký důvod...“
Důvod? Blýsklo Proxovi v hlavě. Jaký má pro starého slepého draka takový život smysl? Tian měl pravdu.
Proč mu to jen nedošlo dřív?
„Tak jak se cítíš?“
„Ten tvůj přítel je opravdu kouzelník! Po jeho masovém vývaru s bylinkami se cítím výtečně. Snad nejlépe za posledních pár let...“ Podotknul drak a pohodlně se uvelebil vedle ohniště.
Prox si přisednul k němu. Čekal je rozhovor a nechtěl, aby o něm kdokoliv jiný věděl. Bylo to pouze pro jejích uši. Ještě si urovnal myšlenky v hlavě, nadechnul se a spustil:
„Co vlastně hledáš, Lorheime? Souhlasil jsi, že mne budeš doprovázet na mé cestě, ale proč? Vždyť tě to jenom trápí!“
Drak, přesto že svého společníka neviděl, sklopil hlavu, jako kdyby chtěl jeho pohledu uniknout. Prox od něj opravdu neodtrhnul zrak a Lorheim to cítil. Přemýšlel, jestli je tento člověk hodný pravdy. To, co mu měl sdělit, bylo jeho největší tajemství a zároveň ta nejteplejší myšlenka...
„Dobrá. Řeknu ti to. Ale musíš mi přísahat, že nikdo kromě tebe se o tom nedozví. Slib mi to, prosím. Opravdu mi na tom hodně záleží.“
Prox kývnul a až pak si uvědomil, že ho drak nevidí. „Přísahám.“
Lorheim si spokojeně oddechnul. „Jak víš, tak jsem měl dceru... Mám dceru... Vlastně nevím, jestli mám... Každopádně mi byl dán slib, že se o mou dceru bude dobře postaráno, že se dostane do bezpečí a že ji nikdo neublíží. Byla hodně malá, když jsem ji viděl naposledy, ale její malá očička si pamatuji dodnes. Netušila, že se nejspíš vidíme naposledy... Boje ubíhaly a prvotní strach za její život vyprchal. Celou mou mysl zaplnila smrt, která byla všude kolem. Když jsem ale ztratil zrak, začal jsem se skrývat a strach se znovu vrátil. Musel jsem čekat dlouhou dobu, než jsem mohl ze svého úkrytu vylézt. V tu chvíli jsem si slíbil, že ji najdu. Trvalo mi i několik let, než jsem našel lidi, kteří byli u jejího odvozu, ale nikdo z nich nevěděl, kam ji schovali. Hledal jsem dál, ale u lidí jsem k pomoci nepřišel. V hloubi duše jsem však celou tu dobu doufal, že žije. Někde daleko, ale žije! Roky ubíhaly a začínal jsem cítit, že mne síly pomalu opouštějí. Pokračoval jsem ve svém neúspěšném hledání a mnohokrát jsem měl nutkání s tím skoncovat, ale vždy tu bylo něco, co mne vrátilo zpět na cestu.“
„Co to bylo?“ Zeptal se netrpělivě Prox.
„Naděje, chlapče... Naděje...“
Z nebe najednou začaly padat drobné kapičky, začínalo pršet. Slabý déšť skrápěl drakovu kůži i Proxův plášť. Rozžhavené uhlíky slabě syčely, když na ně dopadala studená voda. Prox pozoroval ohniště před sebou. Nepochopil drakova slova a Lorheim to jakoby vycítil.
„Víš, naděje je ta největší síla, která nás u něčeho drží. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota ,že má něco smysl – bez ohledu na to jak to vlastně dopadne. Díky ní dokážeme občas i naprosto nemožné věci. Je to vždy to, čeho se vzdáváme jen na poslední chvíli, protože sídlí hluboko v naší duši. Pokud máš naději, tak vždycky je pro co žít.“
**********************************************************************
„Cítím je... Je to tady. Určitě je to tady!“ Vykřiknul Lorheim a rozeběhl se směrem k průsvitu mezi stromy.
Prox se slabě usmál. Konečně se starý drak po tolika letech přiblížil k cíli. V nedaleké roklině mezi skalami prý žil jeden kmen draků. Jejích vůdcem byla mocná dračice, která vybojovala spolu se svými věrnými místo v této krajině plné lidi. Ti se však nehodlali vzdát a mnohokrát podnikali útoky na draky, kteří se však pokaždé dokázali ubránit. Lorheim za svůj dlouhý toulavý život o nich slyšel opravdu hodně a doufal, že mezi těmito draky najde útočiště i svou dceru.
Prox doběhl Lorheima a jeho očím se otevřela nádherná planina ohraničená ostrými nepřístupnými skalami. Liboval si v této pusté čisté krajině a plnými doušky nasával svěží vzduch. Najednou ale vedle sebe zaslechl tichý vzlyk a když se otočil, byl Lorheim přitisknutý k zemi. Viděl, jak se celé jeho tělo klepe a jak těžce dýchá.
„Co se děje? Lorheime?“
Drak neodpověděl, jen jeho tlapa ukazovala směrem k planině. Prox se podíval dolů a pokoušel se najít to, co draka tolik znepokojilo. A pak je uviděl. Nesčetné lidské vojsko se objevilo na jejích části pláně. Doléhalo k němu řinčení zbraní a zbroje i zastrašující řev. Vítr se proháněl prázdným prostorem a Prox v něm ucítil smrt.
Vojsko se nebezpečně přibližovalo. Prox se pokoušel přinutit Lorheima, aby se zvedl a aby s ním odešel do bezpečí. Drak ho ale neposlouchal. Sváděl boj s vlastním strachem. Najednou se prudce zvedl a roztáhl křídla. Nenávist mu dala sílu a Lorheim se jedním pohybem zvedl do vzduchu. Svaly na jeho křídlech za ta léta, co nelétal, ochably a sám nechápal, jak ho ještě poslouchají. Těžkopádně plachtil vzduchem a pokoušel se nějak určit, kde má přistát. Nevšiml si, že se ho Prox na poslední chvíli chytl a teď se křečovitě držel ostnů na jeho hřbetě. Viděl jak se země nebezpečně přibližuje a Proxe sužoval divný pocit při pomyšlení na to, že na ně teď míří tisíce zbraní.
„Lorheime! No tak, Lorheime! Slyšíš mě?!“
Lorheim se náhle ze svého opojení vztekem probudil. Ucítil Proxe na svých zádech a pohodil hlavou, na znamení, že ho opravdu slyší.
„Teď, Lorheime! Přistaň!“
A drak se s hlasitým zaduněním dotkl země. Prox se po tak prudkém pohybu nedokázal na drakovém hřbetě udržet a sletěl na zem. Poté se posadil a spatřil tu hrozivou neprostupnou řadu. Nikdo se malého človíčka nevšiml, pohledy všech byly soustředěny na draka. Prox viděl, jak se natahují tětivy luků s šípy připravenými k výstřelu. Náhlý výkřik je ale stáhl zpět. Z řady vojáku vyjela tmavá postava. Jezdec i kůň byli zahaleni stíny, které kolem nich kroužily jako nějací hadi. Jediným světlým bodem byly jezdcovy bílé oči. Svítily nepřirozeným světlem a jakoby vysávaly duši ze všeho živého.
Temný jezdec shodil kápi a jeho oči zhasly. Celá jeho tvář byla jako jedna velká jizva. Černé zorničky se obrátily na nehybně stojícího draka.
„Lorheime?“ Zeptal se muž.
Drak jen vycenil svoje bílé zuby.
„No jseš to ty! Nečekal bych, že tě potkám zrovna tady.“
Lorheim jen nenávistně prohodil. „To já také ne, Jastare.“
„No tak, Lorheime, příteli, nevidíš mne rád? Po tolika letech se znovu shledáváme. Nemyslíš, že je na čase zakopat válečnou sekeru, zapomenout na všechny neshody a začít znovu?“
Tiché kloktání v drakově hrdle bylo dostačující odpovědí a jezdec pokračoval.
„Ne? Jak si přeješ... Pamatuješ tenkrát to nádherné jitro, do růžova zbarvené horské štíty a tiché žurčení potoka? Malé dřevěné domky a poklidně spící vesnici? Já ano...“
Lorheim se ztěžka nadechnul. „Myslel jsem, že je po tobě.“
„Tak to jsi byl na omylu, příteli. Já, abych zemřel na účinky vlastního kouzla!“ A čaroděj se začal hlasitě smát. „Podívej se na mne, Lorheime. Co vidíš?“
Ticho. Prox odvrátil svůj zrak, když spatřil ten odporný úšklebek na Jastarově tváři. Čarodějovi konečně došlo, že drak nic nevidí. A jeho ďábelský smích zatřásl krajinou sevřenou strachem.
„A já jsem si myslel, že jsi z toho vyvázl celý!“
Lorheim sklopil hlavu, aby mu čaroděj neviděl do očí.
„Co tu chceš? Drak, který je slepý, starý a slabý. Drak, který nemůže létat!“
„Já můžu létat!“ Zoufale vykřikl Lorheim.
„Ale jdi! Myslíš tím ten tvůj zoufalý pokus, co jsi nám všem před chvíli předvedl? Vždyť jsi ani nevěděl, kdy přistát!“
Řady vojáku se smály spolu se svým velitelem a Lorheim by se nejraději propadl do země.
„Tenkrát jsi možná zachránil jednu vesnici, dnes už ale neochráníš ani sám sebe a o tvé dceři ani nemluvě.“
„Moje dcera?“
„O ano, Lorheime, tvoje dcera. Ta ale nebude mít takové štěstí jako ty, o to se osobně postarám...“
„Ty, odporný ....“
Svou větu už ale Lorheim nestihl doříct. Čarodějovy oči se znovu rozzářily a silné kouzlo připoutalo draka k zemi.
„To ti jen tak neprojde!“
„Ale ano. Tentokrát projde.“
Na obzoru se objevila dračí letka. Jastarovo vojsko již stálo připravené na ukrutný boj. Čaroděj celou bitvu pozoroval z vyvýšeniny u lesa. Jeho zbraní teď nebylo třeba, čekal až se k jeho stanovišti přiblíží první draci. Zajímala ho však pouze jediná oběť.
„Tvá armáda proti nim nemá šanci.“
„Pokud budu upřímný Lorheime, nezajímá mne to. Dnešní bitva má pouze jeden cíl a ty moc dobře víš jaký. A ujišťuji tě, že tomu nemůžeš zabránit, i kdybys moc chtěl.“
Vztek lomcoval celým dračím tělem. Tolik let, tolik let hledání a všechno nazmar? Ne! Tento netvor již nikomu nesmí ublížit. Zvláště ne jí!
„Lorheime, pojď.“
„Ne, Proxi, teď ne.“
„Jsi příliš slabý...“
„Já vím, Proxi. A také vím, že ho svou magií nezastavím, ale je tu jedna možnost.“
„Proč chceš tolik riskovat? Pojď se mnou, dokud je tu možnost utéct.“
„Tady nejde o mne. Jde tu o mou dceru, Proxi, a o jeden starý spor, který já musím vyřešit.“
„Zabije tě.“
„Možná... Nejspíš máš pravdu. Ale já musím. Kvůli ní.“
Prox si najednou vzpomněl na tu deštivou noc, kdy mu Lorheim řekl o svém cíli. Jeho naděje ho dovedla až sem a tohle byla poslední překážka. Když už toho spolu tolik prožili, nechtěl ho Prox tentokrát, v nejdůležitější chvíli v jeho životě, nechat ve štychu.
„Dobře, Lorheime, ať uděláš cokoliv, jdu s tebou.“
Drak se lehce usmál. „Děkuji, ale chtěl bych, abys zůstal tady a kdybych nepřežil, najdi mou dceru a dokonči, co jsem začal.“
„Ale...“
„Neodmítej. Všechno dobře dopadne. Věř mi.“
Slzy nechtěně vyklouzly z Proxových očí. Nevěděl jak, ale tušil, že to neskončí dobře. Najednou však pod svojí rukou ucítil drakův čumák. Pevně ho objal a rukou přejel po jeho hlavě.
„Jmenuje se Rissa.“ Řekl ještě Lorheim, Prox pustil jeho hlavu a drak se otočil ke svému nepříteli.
Lorheim se zvedl ze země. Čarodějovo kouzlo sláblo, zapomněl, že někde za nim leží starý drak. Nemělo smysl se plížit, stráže by se ho stejně všimly. Měl pouze jeden pokus. Teď, nebo nikdy! Zapřáhl se nohama a jediným skokem překonal vzdálenost mezi nimi. Jastar se překvapen otočil a stačil uniknout drakovým pařátům. Nastavil dlaně směrem k Lorheimovi, aby ho smrtelným kouzlem srazil k zemi. Drak byl ale rychlejší a dříve, než čaroděj stačil své zaklínadlo doříct, protrhly ostré tesáky jemnou lidskou kůži a ve vteřině se Jastarova hlava oddělila od těla a byla drakem odhozena pryč. Čarodějovo tělo se skutálelo ze svahu a jakmile se vojáci toho všimli, desítky se jich řinuly směrem k drakovi. Bojoval statečně dokud mu síly stačily, když už přestal cítit nohy, naposledy se narovnal a obrátil svůj pohled k obloze.
„Sbohem, Risso.“
Vydechnul a jeho tělo padlo na zem...
**********************************************************************
„Když jsem se k němu dostal, nic necítil. Jeho čistá duše se již odebrala do království mrtvých. Snad se tam sejde se svou družkou a možná se tam jednou sejdu s ním. Teď mu závidím, teď mu závidím jeho život. Neudělal nikdy nic, co by nemělo smysl. Naděje ho dovedla tam, kam by se nikdo jiný nedostal. Udělal vše, co mohl, aby svou dceru ochránil. Nikdy na něj nezapomenu...“
Zhluboka se nadechnul. Teď už je opravdu po všem. Prox se najednou cítil lehce jako ptáček a dokonce ztráta jemu nejbližšího tvora se už nezdála tak beznadějná. Podíval se na dračici. Za celou dobu vyprávění ho ani jednou nepřerušila. Ležela vedle něj a hlavu měla opřenou o přední tlapy. Když ji zvedla, uviděl Prox na jejích tvářích slzy. Zoufalým pohledem přejížděla po nehybném těle.
„Proč pláčete?“ Zeptal se ji.
Dračice naklonila svou hlavu k němu a tiše zašeptala: „Jmenuji se Rissa.“
„Má paní...“
Úplně zapomněla, že tu je. „Tak jaké jsou ztráty, Inhu?“
„Všichni z letky přežili, sice většina utrpěla silná zranění, ale vyvázli jsme z toho lépe, než kdokoliv mohl předpokládat.“
„To mne těší...“ Usmála se.
„Ale...“
„Ale?“
„Je tu jedna maličkost.“
„Tak mluv.“ Otočila se a podívala se na posla.
„Našli jsme mrtvého draka, ale nepatřil k nám. Nevíme, kdo to je. A vedle něj byl člověk.“
„Proč jste ho nezajali?“
„Nepatřil k nim.“
Udiveně se na něj podívala. „Veď mne. Chci s nim mluvit.“
Oba draci se zvedli do vzduchu.
Prox seděl na kameni a klidně si prohlížel draky kolem sebe. Cítil nedůvěru a napětí, které v sobě měli. Mohl hned teď odejít, věděl, že nemají žádné právo ho tu držet, ale nedokázal opustit svého přítele. Čekal zde na vůdce těchto dračích bojovníků. Měl jednu jedinou žádost, aby bylo o tělo dobře postaráno. Silný závan větru mu napověděl, že už je tu. Neotáčel se a dračice za nim přišla sama. Postávala netrpělivě za nim a Prox cítil její teplý dech na svých zádech.
„Proč jsi sem přišel?“
„Nepřišel jsem sám, přišel jsem s nim.“ Dračice si prohlédla nehybné tělo.
„Tak proč tu pořád sedíš?“
„Byl to můj přítel a chtěl bych, abyste se o něj postarali.“
„Přítel? Člověk aby byl dračím přítelem? To snad nemyslíš vážně!“ Rozzlobeně zasyčela.
„Myslím.“
Dračice se nad jeho slovy jen posměšně odfrkla. „Tak to bys potom měl vědět, kdo to je.“
„To vím.“ Řekl záhadně. „Ale je to dlouhý příběh...“
„Samé výmluvy! To jste celí vy, lidi.“ Prohodila. „Tak nám tedy svůj příběh pověz, člověče. Já mám času dost.“ Zasmála se dračice.
Prox se na ní otočil a prohlížel si ji, jakoby přemýšlel, jestli to má cenu. Pak se nadechnul, otočil obličej k nebi a začal...
**********************************************************************
Poutník pomalu stoupal po úzké horské cestě. Před pár lety ho jako studenta od učení vytáhla touha po dobrodružství a teď se plazil unavený a zklamaný svým někdejším rozhodnutím. Nic zvláštního ještě nezažil a čim dál, tím častěji se ocital odkázaný na ostatní lidi. Jen málo jich však bylo ochotných poskytnout nocleh a potravu mladému poutníkovi. Náhle zpozorněl. Něco za kameny u cesty se pohnulo.
Prox stál nehnutě na jednom místě. Málem vykřiknul hrůzou, když spatřil tvora, který se pomalu vyplazil na cestu. Obrovský bílý drak opatrně přešlapoval z jedné nohy na druhou. Člověka se nevšímal a jen dál pokračoval ve své cestě. Prox si ani nechtěl představit, co se s nim stane, až ho zvíře spatří, a když na něj drak otočil hlavu, zavřel oči. Nic se však nedělo. Už nedokázal déle čekat na svůj konec, nevydržel a zařval.
„No tak mne už konečně sežer!“
Drak jen úlevou vydechnul. „Věděl jsem, že tu někde jsi.“
Prox upřel nechápavý pohled na zvíře.
„Vysvětli mi, proč bych tě, takového vyhublého, měl sníst. A vůbec, proč vy lidi si myslíte, že si my draci na vás pochutnáváme. Nic odpornějšího jsem ještě nikdy v tlamě neměl!“
„Takže ty mne nechceš sež...“
„Ne! Jak tě to mohlo napadnout?“
„Já... Nevím.“ Zašeptal a stydlivě sklopil hlavu.
Drak ale nic neříkal a když Prox znovu zvedl hlavu, pokusil se s drakem setkat pohledem. Dívaly se na něj ale pouze bílé prázdné oči bez zorniček. Drak byl slepý.
**********************************************************************
Byla jasná podzimní noc a dým stoupal rovně k obloze. Dvojici stačilo i malé ohniště na to, aby se zahřáli. Prox seděl a pozoroval pozoruhodné odlesky na drakových poloprůhledných šupinách. Prohlížel si jeho tělo plné šrámu a jizev. Už několik měsíců bloudili společně a osobně byl velice rád, že má takového společníka. Nikdo se ho neodvážil ani dotknout. Jen Prox věděl drakovo tajemství, ale nikdy se ho ještě nezeptal, jak ke všem svým zraněním přišel.
„Lorheime.“ Zeptal se Prox potichu.
„Ano?“ Zívnul drak.
„Jak jsi přišel o zrak? Pokud o tom nechceš mluvit, tak to nemusíš říkat a omlouvám se, jestli jsem ti přivodil nepříjemné vzpomínky...“
„Ne, ne. To je v pořádku, Proxi. Věděl jsem, že se na to jednou zeptáš.“ Drak vzdychnul. „Nakonec, kdo jiný než ty by to měl vědět...“
Lorheim zvedl hlavu ze země a zavětřil. Když se ujistil, že tu jsou opravdu sami, promluvil.
„Jak nejspíš víš, tak před léty vedl císař válku se sousedním královstvím.“
Prox věděl, o čem starý drak mluví. Ještě něco si ze svých studií pamatoval a aby zapomněl válku, která poznamenala generaci jeho rodičů, to si nemohl dopustit.
„Vlastně začali s tím naší sousedi,“ Pokračoval Lorheim. „A císař hledal podporu nejen ve svém vojsku, ale i u ostatních tvorů žijících v jeho zemí. Věděl totiž, že nepřátele nenechají na pokoji ani obyčejný lid, ani nás jiné rozumné tvory. Má družka zemřela a já jsem chtěl ochránit svou jedinou dceru. Císař mi slíbil, že odveze malé dráče do bezpečí, pokud budu bojovat po jeho boku. Souhlasil jsem. Loučení bylo těžké, to víš, ale bylo to nejlepší, co jsem v tu chvíli pro ni mohl udělat. Tak jsem se dostal do císařské armády... Nebyl jsem jediným drakem v řadách císařského vojska, ale právě mně věřil císař nejvíce. Bojovali jsme společně a mnohokrát jsem mu zachránil život, i on mně. Když jeho kůň padl, nabídl jsem mu svůj hřbet. Setkal jsem se s nepochopením ostatních z mého rodu, ale byl jsem připravený udělat všechno, jen aby má holčička byla v bezpečí. A císaři jsem věřil. Válka z nás udělala přátele a jeden byl připravený položit za druhého život.“
Lorheim se najednou ztěžka nadechnul. Nebyly to nejšťastnější vzpomínky, ale tolik let jim unikal a teď přišel čas s tím skončit.
„Pak ale přišel den, kdy se vše změnilo. Zastavili jsme se v malé horské vesničce a rozdělili. Já jsem zůstal s malým oddílem vojáků a císař jel se zbytkem vojska dále. Něco mi říkalo, že bych měl zůstat s ním, ale tyto myšlenky jsem od sebe odehnal. Říkal jsem si, že je to jen strach... Za východu slunce nás nepřátelské vojsko přepadlo. Pořád si pamatuji to studené ráno, když sluneční paprsky dopadly na bílé vrcholky hor a já jsem zaslechl řinčení zbraní... Bylo jich víc. To by však nevadilo, kdyby v jejích čele nestál temný čaroděj, Jastar.“
„Čaroděj?“
„Ano. Dnes se skrývají stejně jako my, draci, ale dříve měli větší moc, než si vůbec dokážeš představit... Jastar nepotřeboval žádné svědky. Pokusil jsem se zastavit kouzlo, kterým chtěl zničit všechny obyvatelé vesničky. Kouzlo jsem odrazil a čaroděj padl. S ním jsem k zemi padl i já. Když nepřátelé spatřili, že jejích velitel skončil na zemi, popadli jeho nehybné tělo a utíkali pryč...“
Lorheim se odmlčel. Prox už tušil, co se stalo, ale neměl sílu svou domněnku vyslovit.
„Když jsem se probudil, neuviděl jsem nic. Tma, jen tma. Nic víc.“
Drobná slza se skutálela z drakova slepého oka. Prox upíral svůj pohled do ohně a viděl před sebou vesničku, čaroděje i bílého draka. Všechno bylo tak živé, až se mu zdálo, jakoby tam byl s Lorheimem.
„A císař?“
„Císař? Jakmile se o útoku dozvěděl, hned se vrátil. Zůstal jsem s nim na horské louce, chtěl se mnou být sám, aby ho nikdo neviděl plakat. To bylo naposledy, co jsem cítil dotek jeho ruky na své kůži. Nikdy jsme se už nesetkali...“
**********************************************************************
Už za tímto kopcem se měla objevit malá vesnička. Dvojice měla namířeno přímo k ní. Oba se na dlouho očekávaný odpočinek těšili, ale větší nadšení projevoval samozřejmě Prox. Dlouho draka přemlouval k tomuto odvážnému činu. Ukázat se na společnosti po tolika letech pro něj nebylo lehké. Chápal, že se Lorheim bojí, ale nemůže se přece věčně skrývat.
Dříve dobře udržovaná cesta byla zarostlá a rozbitá. Stoupání nebylo jedno z nejlehčích a při každém kroku uklouzával Prox na drobných kamenech.
„Kde jsi?“ Ohlédl se za drakem.
Lorheim se plazil do kopce a těžce oddychoval. V každém jeho kroku bylo vidět, jak se přemáhá.
„Kolik ještě zbývá?“
,,Neboj.“ Usmál se Prox. „Už jenom kousek.“
Vskutku, po pár metrech začala cesta klesat a za chvíli se stromy rozestoupily a objevily se první domky. Dolů se dostali už mnohem rychleji. Čím blíž se ale přibližovali k vesnici, tím více cítil Prox nervozitu ze svého společníka.
„Neboj... Já ty lidi znám. Přivítají nás s otevřenou náručí!“
Lorheim se opravdu nemusel bát. Vesničane na něj sice zprvu pohlíželi s obavou, ale pak se starého draka přestali všímat. Lorheim si lehl na malou louku na okraji vesnice a tam celý den do večera prospal. Prox pomáhal místním, aby jim alespoň nějak oplatil jejích pohostinnost.
Protože to byla horská vesnice a ležela v hustých lesích, byla většina mužů dřevorubci. Ti se začali před západem slunce stahovat domů. Nikomu před tím velký drak nevadil, ale pro ně byl trnem v oku. Sužoval je strach z neznáma a i přestože stařešina nechtěl Proxe vyhnat, docílili toho, že dvojice musela hned příštího rána vesnici opustit. Zklamaný si to namířil k Lorheimovi, aby mu tuto nepříjemnou zprávu sdělil. Koutkem oka ale zahlédl, jak na něj někdo mává. Otočil se a uviděl starce sedícího na položeném kmeni. Rukou ho zval k sobě.
„Pojď sem, chlapče.“
Prox se rozhodl, že staříkovi udělá radost a přiběhl k němu.
„Přišel jsi dneska s tím velkým drakem, že ano?“
„Ano, přišel. Proč se ptáte?“
„Tebe já sice neznám, ale toho draka určitě ano.“ Povídal spiklenecky a usmíval se.
„To jste se musel zmýlit...“ Namítl Prox.
„Ne, ne.“ Zamotal hlavou stařík. „Moc dobře si ho pamatuji... Když tu tenkrát byl, všechny nás zachránil... Ale moc utrpěl... Moc...“
Prox nemohl uvěřit vlastním uším. Hlas se mu vzrušením chvěl: „V-vy si to pamatujete?“
„Bylo to opravdu ošklivé...“
„Dědo, přestaň obtěžovat kolemjdoucí.“ Otráveně prohodila žena, která před chvíli vylezla z nejbližšího domu. „Omlouvám se za něj. Už dávno neví, kde mu hlava stojí...“
Pomohla starci se zvednout. „Pojďme dovnitř...“
Stařec neodporoval a poslušně šel ke dveřím podpíraný ženou. Najednou ale prudce zabrzdil a ještě se na Proxe otočil:
„Řekni mu, že si pamatuji.“
„Mám ti tu nechat ten oheň?“
Lorheim neodpověděl. Už spal a Prox slyšel jak tiše a pomalu dýchá. Ta cesta ho opravdu utahala. Pořád si kladl otázku, odkud v sobě bere tolik sil a energie. Vodou uhasil oheň a když už chtěl odejít, ještě se na draka ohlédl. Nemohl ho tu nechat samotného. Nemohl teď, když věděl pravdu, odejít a s klidným pocitem usnout v teplé zděné místnosti. A když pomyslel na to, jaké Lorheima čeká probuzení, těžce vydechl. Na zemi se stočil do klubíčka a zachumlal se do pláště. Teď mohl v klidu spát...
Za tá léta, co se musel Lorheim spoléhat na všechny smysly kromě zraku, zlepšil se jeho sluch natolik, že dokázal slyšet i ty nejjemnější zvuky ve svém okolí. Proto jakmile se probudili ptáci, vzbudil se i Lorheim. Po včerejším dni cítil ve všech svalech obrovskou úlevu a obvyklé ranní protahování bylo pro něj nanejvýš příjemné. Neviděl sice, jak slunce zbarvilo vrcholky hor do jemné růžové, ani jak se údolím ploužila bílá mlha, ale moc dobře cítil tu vůni okolních lesů a svahů. Celým tělem se zachvěl a z jeho plic se vyrval výdech plný bolesti. Vzpomínky byly až příliš živé. Všechno tady bylo jako tenkrát. V mysli mu vyvstal obraz horských štítů a malých dřevěných domků. Úzkost svírala jeho duši a jen zoufalý výkřik mu přinesl úlevu.
Prox se probudil od hlasitého řevu. Když vyskočil na nohy a podíval se na Lorheima, všechno mu došlo. Už to ví. Chvíli stál, mlčel a pozoroval draka se zkroušenou hlavou.
„Lorheime...“
Drak lehce kývnul hlavou na znamení, že poslouchá.
„Budeme teď muset odejít. Sice jsem jim říkal, že bys jim neublížil...“
„To nic.“ Přerušil ho. Zvedl hlavu k obloze a hluboce se nadechnul. „Lidé rychle zapomínají...“ Řekl tiše a smutně, téměř šeptal.
Prox si najednou vzpomněl na starce: „Všichni ne...“
**********************************************************************
Cestovali spolu už mnoho týdnu a Prox si začal uvědomovat, jak těžké to pro draka musí být. Lorheim byl už velice starý a nerad si to přiznával. Prox ale moc dobře viděl s jakou námahou se pohybuje. Spal mnohem více, než na začátku jejích cesty, využíval každé chvilky, aby si odpočinul. Přesto se na žádném místě nezdrželi déle než jeden den. Něco Lorheima táhlo dál a pro Proxe zůstávalo záhadou, co to může být. Nedokázal si představit, co by mohlo draka na pokraji vlastních sil donutit se takto přemáhat. Nechtěl se ale Lorheima ptát po tom, co se stalo v horské vesnici, bál se draka znovu ranit.
Jednoho dne se zastavili na návštěvě u jednoho Proxova přítele, Tiana. Léčitel se většinu roku zdržoval převážně v lesích nedaleko jednoho velkého města. Tam v malé chaloupce ho dvojice zastihla.
„Tiane!“
„Slyším dobře? Jsi to ty, Proxi.“
Muž se rychle otočil, aby přicházejícího viděl. „Jak tě rád vidím!“
Svého přítele pevně objal, už hodně dlouhou dobu se neviděli. Najednou Tian ztuhl.
„C-co to je?“ Zaraženě se zeptal.
Lorheima to zjevně urazilo a posměšně se nad jeho slovy odfrknul.
„Promiň, zapomněl jsem vás představit... Lorheime, to je Tian. Tiane, Lorheim.“
„Moc mne těší.“ Hrozivě zasyčel Lorheim.
Tian se jen vyjeveně díval na svého přítele.
„Netvař se tak. Co pak jsi nikdy neviděl draka?“
Pak si ale vzpomněl na svoje první setkání s Lorheimem a musel se zasmát. Jak asi v té chvíli vypadal on?
Lorheim ležel u okna chaloupky a naslouchal vůni bylinek a podivnému vývaru, který bublal uvnitř v kotli. Tian si povídal s Proxem. Líčili jeden druhému, co za ta léta zažili. Prox svému příteli pověděl vše až do setkání s Lorheimem, drakovo tajemství zamlčel. Tian naslouchal velice pozorně a neušlo mu ani slůvko, upíral při tom pohled na Lorheima.
„Kolik mu vlastně je?“
Tato otázka Proxe vskutku zaskočila. Nevěděl, kolik drakovi je.
„Musím se ti přiznat, že nevím. Ale bojoval ve Velké válce.“
„Tak to mu musí být již přes sto let...“ Odvětil Tian zamyšleně.
Prox se jeho pohledu všiml: „Co se děje?“
„Nic. Jen mi pořád vrtá hlavou, co ho ještě drží při životě. Je již hodně starý a slabý, sám ses určitě všiml, jak těžce dýchá. Nic nevidí, takže si nemůže nalovit dost potravy, ale přesto žije!“ Tian plácl rukou o koleno. „Nechápu to, být kdokoliv jiný na jeho místě, tak by již dávno umřel. Musí mít nějaký důvod...“
Důvod? Blýsklo Proxovi v hlavě. Jaký má pro starého slepého draka takový život smysl? Tian měl pravdu.
Proč mu to jen nedošlo dřív?
„Tak jak se cítíš?“
„Ten tvůj přítel je opravdu kouzelník! Po jeho masovém vývaru s bylinkami se cítím výtečně. Snad nejlépe za posledních pár let...“ Podotknul drak a pohodlně se uvelebil vedle ohniště.
Prox si přisednul k němu. Čekal je rozhovor a nechtěl, aby o něm kdokoliv jiný věděl. Bylo to pouze pro jejích uši. Ještě si urovnal myšlenky v hlavě, nadechnul se a spustil:
„Co vlastně hledáš, Lorheime? Souhlasil jsi, že mne budeš doprovázet na mé cestě, ale proč? Vždyť tě to jenom trápí!“
Drak, přesto že svého společníka neviděl, sklopil hlavu, jako kdyby chtěl jeho pohledu uniknout. Prox od něj opravdu neodtrhnul zrak a Lorheim to cítil. Přemýšlel, jestli je tento člověk hodný pravdy. To, co mu měl sdělit, bylo jeho největší tajemství a zároveň ta nejteplejší myšlenka...
„Dobrá. Řeknu ti to. Ale musíš mi přísahat, že nikdo kromě tebe se o tom nedozví. Slib mi to, prosím. Opravdu mi na tom hodně záleží.“
Prox kývnul a až pak si uvědomil, že ho drak nevidí. „Přísahám.“
Lorheim si spokojeně oddechnul. „Jak víš, tak jsem měl dceru... Mám dceru... Vlastně nevím, jestli mám... Každopádně mi byl dán slib, že se o mou dceru bude dobře postaráno, že se dostane do bezpečí a že ji nikdo neublíží. Byla hodně malá, když jsem ji viděl naposledy, ale její malá očička si pamatuji dodnes. Netušila, že se nejspíš vidíme naposledy... Boje ubíhaly a prvotní strach za její život vyprchal. Celou mou mysl zaplnila smrt, která byla všude kolem. Když jsem ale ztratil zrak, začal jsem se skrývat a strach se znovu vrátil. Musel jsem čekat dlouhou dobu, než jsem mohl ze svého úkrytu vylézt. V tu chvíli jsem si slíbil, že ji najdu. Trvalo mi i několik let, než jsem našel lidi, kteří byli u jejího odvozu, ale nikdo z nich nevěděl, kam ji schovali. Hledal jsem dál, ale u lidí jsem k pomoci nepřišel. V hloubi duše jsem však celou tu dobu doufal, že žije. Někde daleko, ale žije! Roky ubíhaly a začínal jsem cítit, že mne síly pomalu opouštějí. Pokračoval jsem ve svém neúspěšném hledání a mnohokrát jsem měl nutkání s tím skoncovat, ale vždy tu bylo něco, co mne vrátilo zpět na cestu.“
„Co to bylo?“ Zeptal se netrpělivě Prox.
„Naděje, chlapče... Naděje...“
Z nebe najednou začaly padat drobné kapičky, začínalo pršet. Slabý déšť skrápěl drakovu kůži i Proxův plášť. Rozžhavené uhlíky slabě syčely, když na ně dopadala studená voda. Prox pozoroval ohniště před sebou. Nepochopil drakova slova a Lorheim to jakoby vycítil.
„Víš, naděje je ta největší síla, která nás u něčeho drží. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota ,že má něco smysl – bez ohledu na to jak to vlastně dopadne. Díky ní dokážeme občas i naprosto nemožné věci. Je to vždy to, čeho se vzdáváme jen na poslední chvíli, protože sídlí hluboko v naší duši. Pokud máš naději, tak vždycky je pro co žít.“
**********************************************************************
„Cítím je... Je to tady. Určitě je to tady!“ Vykřiknul Lorheim a rozeběhl se směrem k průsvitu mezi stromy.
Prox se slabě usmál. Konečně se starý drak po tolika letech přiblížil k cíli. V nedaleké roklině mezi skalami prý žil jeden kmen draků. Jejích vůdcem byla mocná dračice, která vybojovala spolu se svými věrnými místo v této krajině plné lidi. Ti se však nehodlali vzdát a mnohokrát podnikali útoky na draky, kteří se však pokaždé dokázali ubránit. Lorheim za svůj dlouhý toulavý život o nich slyšel opravdu hodně a doufal, že mezi těmito draky najde útočiště i svou dceru.
Prox doběhl Lorheima a jeho očím se otevřela nádherná planina ohraničená ostrými nepřístupnými skalami. Liboval si v této pusté čisté krajině a plnými doušky nasával svěží vzduch. Najednou ale vedle sebe zaslechl tichý vzlyk a když se otočil, byl Lorheim přitisknutý k zemi. Viděl, jak se celé jeho tělo klepe a jak těžce dýchá.
„Co se děje? Lorheime?“
Drak neodpověděl, jen jeho tlapa ukazovala směrem k planině. Prox se podíval dolů a pokoušel se najít to, co draka tolik znepokojilo. A pak je uviděl. Nesčetné lidské vojsko se objevilo na jejích části pláně. Doléhalo k němu řinčení zbraní a zbroje i zastrašující řev. Vítr se proháněl prázdným prostorem a Prox v něm ucítil smrt.
Vojsko se nebezpečně přibližovalo. Prox se pokoušel přinutit Lorheima, aby se zvedl a aby s ním odešel do bezpečí. Drak ho ale neposlouchal. Sváděl boj s vlastním strachem. Najednou se prudce zvedl a roztáhl křídla. Nenávist mu dala sílu a Lorheim se jedním pohybem zvedl do vzduchu. Svaly na jeho křídlech za ta léta, co nelétal, ochably a sám nechápal, jak ho ještě poslouchají. Těžkopádně plachtil vzduchem a pokoušel se nějak určit, kde má přistát. Nevšiml si, že se ho Prox na poslední chvíli chytl a teď se křečovitě držel ostnů na jeho hřbetě. Viděl jak se země nebezpečně přibližuje a Proxe sužoval divný pocit při pomyšlení na to, že na ně teď míří tisíce zbraní.
„Lorheime! No tak, Lorheime! Slyšíš mě?!“
Lorheim se náhle ze svého opojení vztekem probudil. Ucítil Proxe na svých zádech a pohodil hlavou, na znamení, že ho opravdu slyší.
„Teď, Lorheime! Přistaň!“
A drak se s hlasitým zaduněním dotkl země. Prox se po tak prudkém pohybu nedokázal na drakovém hřbetě udržet a sletěl na zem. Poté se posadil a spatřil tu hrozivou neprostupnou řadu. Nikdo se malého človíčka nevšiml, pohledy všech byly soustředěny na draka. Prox viděl, jak se natahují tětivy luků s šípy připravenými k výstřelu. Náhlý výkřik je ale stáhl zpět. Z řady vojáku vyjela tmavá postava. Jezdec i kůň byli zahaleni stíny, které kolem nich kroužily jako nějací hadi. Jediným světlým bodem byly jezdcovy bílé oči. Svítily nepřirozeným světlem a jakoby vysávaly duši ze všeho živého.
Temný jezdec shodil kápi a jeho oči zhasly. Celá jeho tvář byla jako jedna velká jizva. Černé zorničky se obrátily na nehybně stojícího draka.
„Lorheime?“ Zeptal se muž.
Drak jen vycenil svoje bílé zuby.
„No jseš to ty! Nečekal bych, že tě potkám zrovna tady.“
Lorheim jen nenávistně prohodil. „To já také ne, Jastare.“
„No tak, Lorheime, příteli, nevidíš mne rád? Po tolika letech se znovu shledáváme. Nemyslíš, že je na čase zakopat válečnou sekeru, zapomenout na všechny neshody a začít znovu?“
Tiché kloktání v drakově hrdle bylo dostačující odpovědí a jezdec pokračoval.
„Ne? Jak si přeješ... Pamatuješ tenkrát to nádherné jitro, do růžova zbarvené horské štíty a tiché žurčení potoka? Malé dřevěné domky a poklidně spící vesnici? Já ano...“
Lorheim se ztěžka nadechnul. „Myslel jsem, že je po tobě.“
„Tak to jsi byl na omylu, příteli. Já, abych zemřel na účinky vlastního kouzla!“ A čaroděj se začal hlasitě smát. „Podívej se na mne, Lorheime. Co vidíš?“
Ticho. Prox odvrátil svůj zrak, když spatřil ten odporný úšklebek na Jastarově tváři. Čarodějovi konečně došlo, že drak nic nevidí. A jeho ďábelský smích zatřásl krajinou sevřenou strachem.
„A já jsem si myslel, že jsi z toho vyvázl celý!“
Lorheim sklopil hlavu, aby mu čaroděj neviděl do očí.
„Co tu chceš? Drak, který je slepý, starý a slabý. Drak, který nemůže létat!“
„Já můžu létat!“ Zoufale vykřikl Lorheim.
„Ale jdi! Myslíš tím ten tvůj zoufalý pokus, co jsi nám všem před chvíli předvedl? Vždyť jsi ani nevěděl, kdy přistát!“
Řady vojáku se smály spolu se svým velitelem a Lorheim by se nejraději propadl do země.
„Tenkrát jsi možná zachránil jednu vesnici, dnes už ale neochráníš ani sám sebe a o tvé dceři ani nemluvě.“
„Moje dcera?“
„O ano, Lorheime, tvoje dcera. Ta ale nebude mít takové štěstí jako ty, o to se osobně postarám...“
„Ty, odporný ....“
Svou větu už ale Lorheim nestihl doříct. Čarodějovy oči se znovu rozzářily a silné kouzlo připoutalo draka k zemi.
„To ti jen tak neprojde!“
„Ale ano. Tentokrát projde.“
Na obzoru se objevila dračí letka. Jastarovo vojsko již stálo připravené na ukrutný boj. Čaroděj celou bitvu pozoroval z vyvýšeniny u lesa. Jeho zbraní teď nebylo třeba, čekal až se k jeho stanovišti přiblíží první draci. Zajímala ho však pouze jediná oběť.
„Tvá armáda proti nim nemá šanci.“
„Pokud budu upřímný Lorheime, nezajímá mne to. Dnešní bitva má pouze jeden cíl a ty moc dobře víš jaký. A ujišťuji tě, že tomu nemůžeš zabránit, i kdybys moc chtěl.“
Vztek lomcoval celým dračím tělem. Tolik let, tolik let hledání a všechno nazmar? Ne! Tento netvor již nikomu nesmí ublížit. Zvláště ne jí!
„Lorheime, pojď.“
„Ne, Proxi, teď ne.“
„Jsi příliš slabý...“
„Já vím, Proxi. A také vím, že ho svou magií nezastavím, ale je tu jedna možnost.“
„Proč chceš tolik riskovat? Pojď se mnou, dokud je tu možnost utéct.“
„Tady nejde o mne. Jde tu o mou dceru, Proxi, a o jeden starý spor, který já musím vyřešit.“
„Zabije tě.“
„Možná... Nejspíš máš pravdu. Ale já musím. Kvůli ní.“
Prox si najednou vzpomněl na tu deštivou noc, kdy mu Lorheim řekl o svém cíli. Jeho naděje ho dovedla až sem a tohle byla poslední překážka. Když už toho spolu tolik prožili, nechtěl ho Prox tentokrát, v nejdůležitější chvíli v jeho životě, nechat ve štychu.
„Dobře, Lorheime, ať uděláš cokoliv, jdu s tebou.“
Drak se lehce usmál. „Děkuji, ale chtěl bych, abys zůstal tady a kdybych nepřežil, najdi mou dceru a dokonči, co jsem začal.“
„Ale...“
„Neodmítej. Všechno dobře dopadne. Věř mi.“
Slzy nechtěně vyklouzly z Proxových očí. Nevěděl jak, ale tušil, že to neskončí dobře. Najednou však pod svojí rukou ucítil drakův čumák. Pevně ho objal a rukou přejel po jeho hlavě.
„Jmenuje se Rissa.“ Řekl ještě Lorheim, Prox pustil jeho hlavu a drak se otočil ke svému nepříteli.
Lorheim se zvedl ze země. Čarodějovo kouzlo sláblo, zapomněl, že někde za nim leží starý drak. Nemělo smysl se plížit, stráže by se ho stejně všimly. Měl pouze jeden pokus. Teď, nebo nikdy! Zapřáhl se nohama a jediným skokem překonal vzdálenost mezi nimi. Jastar se překvapen otočil a stačil uniknout drakovým pařátům. Nastavil dlaně směrem k Lorheimovi, aby ho smrtelným kouzlem srazil k zemi. Drak byl ale rychlejší a dříve, než čaroděj stačil své zaklínadlo doříct, protrhly ostré tesáky jemnou lidskou kůži a ve vteřině se Jastarova hlava oddělila od těla a byla drakem odhozena pryč. Čarodějovo tělo se skutálelo ze svahu a jakmile se vojáci toho všimli, desítky se jich řinuly směrem k drakovi. Bojoval statečně dokud mu síly stačily, když už přestal cítit nohy, naposledy se narovnal a obrátil svůj pohled k obloze.
„Sbohem, Risso.“
Vydechnul a jeho tělo padlo na zem...
**********************************************************************
„Když jsem se k němu dostal, nic necítil. Jeho čistá duše se již odebrala do království mrtvých. Snad se tam sejde se svou družkou a možná se tam jednou sejdu s ním. Teď mu závidím, teď mu závidím jeho život. Neudělal nikdy nic, co by nemělo smysl. Naděje ho dovedla tam, kam by se nikdo jiný nedostal. Udělal vše, co mohl, aby svou dceru ochránil. Nikdy na něj nezapomenu...“
Zhluboka se nadechnul. Teď už je opravdu po všem. Prox se najednou cítil lehce jako ptáček a dokonce ztráta jemu nejbližšího tvora se už nezdála tak beznadějná. Podíval se na dračici. Za celou dobu vyprávění ho ani jednou nepřerušila. Ležela vedle něj a hlavu měla opřenou o přední tlapy. Když ji zvedla, uviděl Prox na jejích tvářích slzy. Zoufalým pohledem přejížděla po nehybném těle.
„Proč pláčete?“ Zeptal se ji.
Dračice naklonila svou hlavu k němu a tiše zašeptala: „Jmenuji se Rissa.“