Safír 2
Fahnir se blížil k cíli své cesty. Za dalším kopcem se už měl ukázat tábor. Jel krajinou, kterou lidé ovlivňovali jen málo a žili s ní a vším živým v harmonii. Stoleté stromy lemovaly lesní cestu. Všude kolem zpívali ptáci a občas nějaký ten zajíc mu skočil do cesty. Vítr se proháněl korunami stromů a v té chvíli listy začínaly zpívat tajemnou píseň lesa, které Fahnir nerozuměl. V duchu si představoval, co všechno v nejbližších měsících může zažít, když vtom dorazil k mýtině na vrcholu kopce a otevřel se mu výhled do údolí. Po stranách se prostíraly zelené kopce pokryté hustými lesy a v dálce za nízkými mraky se tyčily štíty hor. Ve středu údolí na vyvýšení se nacházela dračí akademie. Vypadala jako větší vesnice obehnána masivním opevněním. Z komínů pomalu stoupal kouř, blížil se čas oběda. Fahnirův kůň ucítil, že cíl jejich cesty je již blízko a začal netrpělivě pohazovat hlavou. To vytrhlo jezdce ze zamyšlení a ten povolil otěže. Jakmile kůň ucítil volnost, rozeběhl se k táboru.
Před bránou stálo pár stráží, kteří se ale Fahnira ani nevšimli a tak mohl volně vjet dovnitř. Před nim bylo velké náměstí, které bylo středem celého táboru a odkud se dalo dostat do jakékoliv jeho části. Jeho pozornost však zaujaly dveře ve vysoké stěně arény, protože právě tam se hrnulo nejvíce lidí. Seskočil z Abraxase a vstoupil do brány. Šel stejným směrem jako ostatní a to k tribunám. Tam, jakmile se dostal z davu, se začal rozhlížet. Byla to opravdu honosná otevřená aréna, s pevnými vysokými zdmi a několika bránami. Na tribunách kolem se hemžili lidi a všichni otáčeli své pohledy do středu arény, kde uprostřed všeho dění, zahalený v prachu stál čerstvě chycený drak. Byl tři krát vyšší než obyčejný člověk. Měl silné a pružné tělo. Celý, až na některé části jeho kůže, byl černý, ale za denního světla házely jeho šupiny rudý odlesk. Měl krásně zdobenou hlavu a podél jeho hřbetu se táhly na koncích zakřivené ostny. Nějací muži se ho pokoušeli táhnout směrem k jedné bráně, ale drak, který měl zavázané oči, se vzpíral, zarýval se drápy hluboko do písku a odmítal se pohnout. Muži na něj křičeli a drak jim odpovídal nervózním tichým řevem. I když se k nim přidávali další a další lidi, nedokázali draka zvládnout. Najednou někoho z nich napadlo použit proti drakovi zbraň, ale svůj úmysl nestihl uskutečnit. Do arény s rozzuřeným křikem vběhla žena.
„Co tu děla ženská? Kdo ji sem vůbec pustil?“ vydralo se Fahnirovi z úst. Cítil povinnost seběhnout tam dolů a odvést pryč od nebezpečného zvířete tuto nezodpovědnou dámu. Když se už ale chtěl vrhnout do středu dění, zastavila ho něčí ruka.
„Hej! Ty jseš tu asi nový, co? Nedělej to. Počkej...“
„Ale ta žena...“ bránil se Fahnir.
„Nic nedělej, ještě bys to zhoršil. Jen se dívej.“ vymlouval mu to mladý muž za nim. Fahnir neznal ještě místní zvyky a tak se rozhodl poslechnou a čekat, co bude dál.
Žena se řítila přímo na muže. Nadávala na všechny kolem a rozčíleně mávala rukama. Fahnir čekal, že ji vyženou pryč, ale stal se přesný opak. Muži couvali a klopili před jejím pohledem hlavy. Teprve teď začal rozumět tomu, co vlastně říkala:
„Ničemové! Hlupáci! To vám nedošlo, že když bude mít zavázané oči, tak se nikam nepohne, protože nebude vidět na cestu! A používat zbraně?! Vážně?! Když ho nedokážete zvládnou, tak jste ho měli nechat být! Vůbec jste ho sem neměli tahat a nechat ho na svobodě!“
Když se svou řeči skončila, muži kolem stydlivě couvali pryč. Jakmile se dostali z jejího obzoru, začali naštvaně syčet jeden na druhého. Žena mezitím přistoupila k drakovi a začala na něj tiše a laskavě mluvit. Drak se otočil za jejím hlasem a spokojeně zavrčel. Sklonil svou hlavu níž a přitiskl čumák k jejímu rameni. Žena se usmála a objala dračí hlavu, pomalu ji hladila a nepřestávala ho hlasem uklidňovat. Sundala z jeho očí kousek látky, jíž je měl zavázané a drak konečně otevřel oči. Zvedl svou hlavu a pozorně si prohlédl vše kolem. Jakmile mu žena sundala řetězy z krku, vydala se k bráně na opačné straně arény a drak poslušně kráčel za ní. Nejevil žádné známky agrese a nic nenaznačovalo, že by chtěl utéct. Za chvíli oba zmizeli v bráně.
Fahnir stál a nechápal, co se to tu vlastně stalo. Nic z toho totiž neodpovídalo jeho očekávání. S údivem na obličeji se otočil na mladíka, který ho před tím zastavil. Ten se zřejmě bavil na Fahnirův účet a úsměv měl roztažený až k uším:
„To jsi nečekal, co? Také jsem se ještě nezvykl na všechno, ale rychle se přestaneš divit...“ Poplácal ho po rameni a vydal se k východu z arény. Fahnir, pořád ohromený tím, co se stalo, se vydal za nim. „Mimochodem, jsem Lass.“
„Fahnir...“ zamumlal a šel chytnout Abraxase. Hřebec ho však nechtěl zprvu poslechnout, byl po dlouhé cestě unavený a tak se mu jeho prozatímní stanoviště zalíbilo. Fahnir ho však rychle přemluvil a utíkal za Lassem.
„To je tvůj kůň? Tak nádherné zvíře...“ obdivoval Abraxase Lass. Pak přejel rukou po jeho nose a ramenou. „ Asi ho budeš chtít dát do stáje, ty jsou když tak vzadu za hlavní budovou, počkám pak na tebe na dvorku.“
Fahnir se už nestihl zeptat, na jakém vlastně dvorku na něj bude Lass čekat, ten totiž hned někam zmizel. Nezbývalo mu nic jiného, než pokračovat na vlastní pěst.
Jak vedl svého koně ke stájím, pokoušel se udělat si obrázek o táboře. Byl mnohem rozlehlejší než se zdál z dálky a prvních pár dnů si bude muset Fahnir hodně na co zvykat. Kromě Velké arény tu byla ještě jedna menší, jak se později dozvěděl, využívala se jako cvičná. Byla tu hlavní budova, kde se nacházely pokoje jezdců, žáku a mistru. Vůně nějakého dobrého pokrmu mu prozradila jídelnu a v břiše něco zavrčelo. A nebylo divu, od rána neměl v puse ani sousto. Za chvíli však obešel hlavní budovu a před nim se objevily stáje. Vstoupil dovnitř a ocitl se v čisté místnosti, kde vonělo po čerstvé slámě a koních. Z jednoho boxu najednou vylezl starší pán. Otřel si ruce o zástěru a jednu pak Fahnirovi s úsměvem podal.
„Vítejte! Váš kůň?“
„Ano...“
„Jen mi ho sem dejte, dál se o něj sám postarám...“
„Ale...“
„Jen běžte, pak přijďte a já vás k němu odvedu.“
Muž vzal jemně Abraxase za ohlávku, počkal si, až sundá Fahnir z koně své věci a šel s ním hlouběji do stáji. Fahnir byl zaskočený, ale zároveň ho tato nečekaná pomoc potěšila. Teď ho již nic nezdržovalo a mohl se vydat za Lassem.
Popadl svůj skromný balíček s oblečením a dalšími osobními věcmi a vydal se k Budově. Těsně u ní se však zastavil. Zdálo se mu to, nebo ne? Byl to Silurův hlas? Jako odpověď na jeho otázku se z rohu vynořil Silur s několika dalšími muži. Postrkovali se a smáli. Fahnir byl neskutečně rád, že tu svého dávného přítele vidí. Vždyť se sem také dostal. Úplně na to zapomněl. Neotálel však a celý rozzářený se rozeběhl k němu.
„Silure!“ Silur se otočil. Na jeho tváři byl výraz neskutečného překvapení. „Nire... Co ty tady?“
„Také mne vzali! Vůbec jsem v to nedoufal. Snad jsme u stejného mistra...“
„Ještě nás nerozdělili, ale také v to doufám... Jinak promiň, já už musím... jdeme totiž... Promluvíme si pak.“
„Jo, to bude nejlepší. Stejně se musím ještě někde zabydlet...“
Silur se otočil a odcházel pryč. Fahnir už jen letmo zaslechl, jak se ho jeho známí ptali, s kým to teď mluvil. Chvíli mu připadalo, že se ho chtěl Silur, co nejrychleji zbavit, ale radši si s tím nelámal hlavu, zřejmě měl jeho přítel naspěch.
Fahnir netušil, kde má Lasse hledat, ale rozhodl se, že když už je hned vedle Budovy, tak by se tam mohl podívat. Prošel úzkou brankou a překvapivě se ocitl na malém dvorku ze všech stran obklopeného zdmi Budovy. Uprostřed byl malý dobře udržovaný záhon se stromy a květinami. V nejvzdálenějším rohu stál Lass. Zahlédl Fahnira a vyrazil k němu.
„Poptal jsem se mezitím, kde budeš bydlet a zjistil jsem, že budeš ve stejném pokoji se mnou. Tak pojď.“
Fahnirovi nezbývalo nic jiného, než svého průvodce následovat. Byl zaskočený jeho otevřenosti a vstřícnosti, později ale poznal i jeho druhou stránku. Byl to člověk plný odhodlání, vtipu a všelijakých myšlenek. Právě Lass totiž stál u zrodu těch nejšílenějších nápadu, kterých se kdy Fahnir účastnil.
V pokoji nakonec bydleli čtyři. V akademii se velmi šetřilo místem a tak jen mistři a vysoce postavení jezdci měli vlastní prostor na bydlení, ostatní museli sdílet místnost s několika sousedy. Fahnir měl ale na spolubydlící štěstí. Byli to dva mladí přátelští muži s velkým smyslem pro humor. Všichni totiž chápali, že s těmito lidmi budou muset strávit následující měsíce, možná i roky, a tak nechtěli pokazit první dojem. Obávali se však zbytečně, i přes počáteční rozdíly si totiž hned padli do oka a později se z nich stali ti nejlepší přátele.
Boris, jeho druhý soused, pocházel ze zámoří. Byl rozvážný, přímý a byl pro tuhle partu takovou „brzdou“. Nikdy jim nedovolil bezhlavě se do něčeho vrhnout, vždycky je donutil si předtím vše pořádně rozmyslet a podívat se na věc ze všech stran, aby pak ničeho nemuseli litovat. Jinak to byl vášnivý bylinkář a dokázal trávit hodiny v lese pouhým pozorováním a hledáním různých květin, trav a stromů. Nebylo to ale nikdy na škodu, znal tolik vlastnosti těchto rostlin, že si dokázal poradit s každou nemocí a bolesti. Avšak jeho další spolubydlící, Noris, byl Borisovým přesným opakem. Někdy se zdálo, že je přímo Lassovým dvojčetem, tak rádi měli tito dva různé vtípky. Byl jako nezastavitelná vichřice a když už se rozhodl něco udělat, tak hned šel do toho. Nepocházel jako ostatní z menší vesnice, ale přímo z hlavního města a tak byl zvyklý na mnohem bouřlivější život. Někdy se i nudil, ale rychle si dokázal zlepšit náladu střelbou z luku. V této činnosti sobě neměl rovného.
Když se už všichni seznámili rozhodli se přátele provést Fahnira táborem, aby v příštích dnech nemusel ztrácet čas zbytečných hledáním. Během cesty si vyprávěli zážitky z cest a Fahnir se náhle vrátil k dnešní události v aréně.
„Kdo byla vlastně ta žena?“
„Která?“ zeptal se Noris.
„Myslím, že je tu jen jedna...“ pousmál se Lass a pokračoval. „Nikdo z nás to neví, nejspíš je tu jako dračí léčitel, nebo tak něco, vždycky jsem ji totiž viděl u draků.“
„Ale vždyť dneska dokázala zkrotit toho divokého draka! Tak nemůže být jen obyčejná léčitelka.“
„Ale jezdec být také nemůže, ženy to mají přece zakázané...“ v tu chvíli ale zaslechli nějaké hlasy z dračích stájí.
Během svého bloudění zašli opravdu daleko a byli poblíž té části stájí, kde žili divocí draci. Vstoupili dovnitř. Jejích oči si nezvykly hned na polotmu, která ve stájích panovala, ale za chvíli dokázali rozeznat předměty kolem sebe. Dřevěné trámy držely střechu, která se ztrácela někde ve tmě a vysoká dřevěná vrátka prozrazovala, kde jsou oddělené boxy. Pak zahlédli několik lidských postav. V jedné z nich poznal Fahnir Silura. Pokoušel se rozeznat draka v jednom z boxu. Fahnir a jeho doprovod šli blíž. Najednou se ve tmě něco pohnulo. Těžko rozeznatelné obrysy začaly nabývat tvarů. Ze tmy se vynořila velká hlava. Šupiny a poodhalené tesáky se jemně leskly. Fahnir poznal draka z arény. V tu chvíli drak otevřel oči. Zářily ďábelským světlem. Byla v nich nějaká podivná poutavá síla, která nedovolila nikomu se pohnout. Drak byl zřejmě se svým výstupem spokojený, Fahnirovi se dokonce zdálo, že se pousmál, a tak se odebral zpátky do tmy.
„Já ho chci vidět. Vyveďte ho ven!“ rozkázal Silur malému muži, který stál hned vedle něho. Byl úplně ohromený a tak se přestal ovládat. Muž se mu uklonil a zdvořile odmítl. Silur svůj příkaz ještě jednou zopakoval, a když muž nechtěl poslechnou, začal zuřit. Fahnir pozoroval tuto scénu a i když mu to nepřipadalo ani šlechetné, ani správné, nezasáhl. Koutkem oka zahlédl postavu, která se objevila u vchodu do stájí. Dříve než si ji ale Fahnir stihl prohlédnout, skryla se ve stínu. Malý muž pořád odporoval, klečel před zuřícím Silurem a prosil ho, ať přestane. Najednou se jakoby zklidnil a řekl muži na zemi, aby vstal. Ten se poslušně zvedl. Silur zvedl ruku s dlani sevřenou v pěst, aby muže praštil. V tu chvíli se za zády všech přítomných ozval silný kovový hlas. „Tare!“ malý muž bleskově spadnul na kolena v hluboké pokloně. Silurova ruka jen proletěla vzduchem. Zklamaně si odfrknul a naštvaně se otočil směrem, odkud zaslechl hlas.
Lidi se rozestoupili, aby záhadné osobě udělali prostor. Ze stínu do popředí vystoupila žena. Byla to právě ta žena z arény, kterou Fahnir dnes viděl. Lehkou chůzi s hrdě zvednutou hlavou šla přímo ke skupince.
„Co se tu děje?“ malý muž se sklopenou hlavou ji odpověděl. „Mladý pán ráčil vidět nového draka, mistře.“
„Vstaň.“ Tar v úkloně povstal a celý se třásl. Jeji zpopelňující pohled utkvěl na Silurovi. Jakmile se jejích pohledy setkaly, Silur strnul a nemohl se hnout. Jako kdyby ho k tomu místu připoutala.
„A proč jsi mu ho neukázal?“
„Zakázala jste to.“
„Máš mé povolení, pusť ho.“ řekla a ušklíbla se.
Tar však odmítavě naklonil hlavu. „Nemohu, má paní, drak by ho totiž mohl zabít.“
Žena odvrátila svůj zrak od Silura. Ten se hned chytil rukou souseda, aby nespadl a hluboce a hlasitě se nadechl, jakoby celou tu dobu nedýchal. Žena se toho jakoby nevšimla. Pootočila se směrem k ostatním a pokračovala.
„Můžeš jít, Tare. A teď, pár informaci pro vás, mládeži. Za prvé: každý nový učeň má vstup do stájí zakázaný. Za druhé: nemáte žádné právo nikomu ze zaměstnanců nic přikazovat. Za třetí: přečtěte si laskavě řád akademie. A až to uděláte, uložte si všechna pravidla někam do své hlavy a mějte je radši pořád před sebou, protože jestli vás tu ještě jednou uvidím, nebo vás na něčem nachytám, hned poletíte zpátky k mamince a sem se už nikdy nedostanete... Doufám, že je vám to všem jasné a teď odsud bleskově vypadnete...“
Všichni se co nejrychleji klidili pryč ze stáji a od teto ženy. Šuškali si mezi sebou a ohlíželi se, jestli je náhodou nenásleduje. Namířili si to hned k Budově, aby si tam v bezpečí mohli všechno probrat. Mistryně počkala až všichni zmizí a pak se usmála. Otočila se k jinému boxu a zavolala draka. Vystrčil svou hlavu a laskavě na ni zavrčel. Pohladila ho po čumáku a zašeptala. „Tento rok se, Rufusi, rozhodně nudit nebudeš...“
Před bránou stálo pár stráží, kteří se ale Fahnira ani nevšimli a tak mohl volně vjet dovnitř. Před nim bylo velké náměstí, které bylo středem celého táboru a odkud se dalo dostat do jakékoliv jeho části. Jeho pozornost však zaujaly dveře ve vysoké stěně arény, protože právě tam se hrnulo nejvíce lidí. Seskočil z Abraxase a vstoupil do brány. Šel stejným směrem jako ostatní a to k tribunám. Tam, jakmile se dostal z davu, se začal rozhlížet. Byla to opravdu honosná otevřená aréna, s pevnými vysokými zdmi a několika bránami. Na tribunách kolem se hemžili lidi a všichni otáčeli své pohledy do středu arény, kde uprostřed všeho dění, zahalený v prachu stál čerstvě chycený drak. Byl tři krát vyšší než obyčejný člověk. Měl silné a pružné tělo. Celý, až na některé části jeho kůže, byl černý, ale za denního světla házely jeho šupiny rudý odlesk. Měl krásně zdobenou hlavu a podél jeho hřbetu se táhly na koncích zakřivené ostny. Nějací muži se ho pokoušeli táhnout směrem k jedné bráně, ale drak, který měl zavázané oči, se vzpíral, zarýval se drápy hluboko do písku a odmítal se pohnout. Muži na něj křičeli a drak jim odpovídal nervózním tichým řevem. I když se k nim přidávali další a další lidi, nedokázali draka zvládnout. Najednou někoho z nich napadlo použit proti drakovi zbraň, ale svůj úmysl nestihl uskutečnit. Do arény s rozzuřeným křikem vběhla žena.
„Co tu děla ženská? Kdo ji sem vůbec pustil?“ vydralo se Fahnirovi z úst. Cítil povinnost seběhnout tam dolů a odvést pryč od nebezpečného zvířete tuto nezodpovědnou dámu. Když se už ale chtěl vrhnout do středu dění, zastavila ho něčí ruka.
„Hej! Ty jseš tu asi nový, co? Nedělej to. Počkej...“
„Ale ta žena...“ bránil se Fahnir.
„Nic nedělej, ještě bys to zhoršil. Jen se dívej.“ vymlouval mu to mladý muž za nim. Fahnir neznal ještě místní zvyky a tak se rozhodl poslechnou a čekat, co bude dál.
Žena se řítila přímo na muže. Nadávala na všechny kolem a rozčíleně mávala rukama. Fahnir čekal, že ji vyženou pryč, ale stal se přesný opak. Muži couvali a klopili před jejím pohledem hlavy. Teprve teď začal rozumět tomu, co vlastně říkala:
„Ničemové! Hlupáci! To vám nedošlo, že když bude mít zavázané oči, tak se nikam nepohne, protože nebude vidět na cestu! A používat zbraně?! Vážně?! Když ho nedokážete zvládnou, tak jste ho měli nechat být! Vůbec jste ho sem neměli tahat a nechat ho na svobodě!“
Když se svou řeči skončila, muži kolem stydlivě couvali pryč. Jakmile se dostali z jejího obzoru, začali naštvaně syčet jeden na druhého. Žena mezitím přistoupila k drakovi a začala na něj tiše a laskavě mluvit. Drak se otočil za jejím hlasem a spokojeně zavrčel. Sklonil svou hlavu níž a přitiskl čumák k jejímu rameni. Žena se usmála a objala dračí hlavu, pomalu ji hladila a nepřestávala ho hlasem uklidňovat. Sundala z jeho očí kousek látky, jíž je měl zavázané a drak konečně otevřel oči. Zvedl svou hlavu a pozorně si prohlédl vše kolem. Jakmile mu žena sundala řetězy z krku, vydala se k bráně na opačné straně arény a drak poslušně kráčel za ní. Nejevil žádné známky agrese a nic nenaznačovalo, že by chtěl utéct. Za chvíli oba zmizeli v bráně.
Fahnir stál a nechápal, co se to tu vlastně stalo. Nic z toho totiž neodpovídalo jeho očekávání. S údivem na obličeji se otočil na mladíka, který ho před tím zastavil. Ten se zřejmě bavil na Fahnirův účet a úsměv měl roztažený až k uším:
„To jsi nečekal, co? Také jsem se ještě nezvykl na všechno, ale rychle se přestaneš divit...“ Poplácal ho po rameni a vydal se k východu z arény. Fahnir, pořád ohromený tím, co se stalo, se vydal za nim. „Mimochodem, jsem Lass.“
„Fahnir...“ zamumlal a šel chytnout Abraxase. Hřebec ho však nechtěl zprvu poslechnout, byl po dlouhé cestě unavený a tak se mu jeho prozatímní stanoviště zalíbilo. Fahnir ho však rychle přemluvil a utíkal za Lassem.
„To je tvůj kůň? Tak nádherné zvíře...“ obdivoval Abraxase Lass. Pak přejel rukou po jeho nose a ramenou. „ Asi ho budeš chtít dát do stáje, ty jsou když tak vzadu za hlavní budovou, počkám pak na tebe na dvorku.“
Fahnir se už nestihl zeptat, na jakém vlastně dvorku na něj bude Lass čekat, ten totiž hned někam zmizel. Nezbývalo mu nic jiného, než pokračovat na vlastní pěst.
Jak vedl svého koně ke stájím, pokoušel se udělat si obrázek o táboře. Byl mnohem rozlehlejší než se zdál z dálky a prvních pár dnů si bude muset Fahnir hodně na co zvykat. Kromě Velké arény tu byla ještě jedna menší, jak se později dozvěděl, využívala se jako cvičná. Byla tu hlavní budova, kde se nacházely pokoje jezdců, žáku a mistru. Vůně nějakého dobrého pokrmu mu prozradila jídelnu a v břiše něco zavrčelo. A nebylo divu, od rána neměl v puse ani sousto. Za chvíli však obešel hlavní budovu a před nim se objevily stáje. Vstoupil dovnitř a ocitl se v čisté místnosti, kde vonělo po čerstvé slámě a koních. Z jednoho boxu najednou vylezl starší pán. Otřel si ruce o zástěru a jednu pak Fahnirovi s úsměvem podal.
„Vítejte! Váš kůň?“
„Ano...“
„Jen mi ho sem dejte, dál se o něj sám postarám...“
„Ale...“
„Jen běžte, pak přijďte a já vás k němu odvedu.“
Muž vzal jemně Abraxase za ohlávku, počkal si, až sundá Fahnir z koně své věci a šel s ním hlouběji do stáji. Fahnir byl zaskočený, ale zároveň ho tato nečekaná pomoc potěšila. Teď ho již nic nezdržovalo a mohl se vydat za Lassem.
Popadl svůj skromný balíček s oblečením a dalšími osobními věcmi a vydal se k Budově. Těsně u ní se však zastavil. Zdálo se mu to, nebo ne? Byl to Silurův hlas? Jako odpověď na jeho otázku se z rohu vynořil Silur s několika dalšími muži. Postrkovali se a smáli. Fahnir byl neskutečně rád, že tu svého dávného přítele vidí. Vždyť se sem také dostal. Úplně na to zapomněl. Neotálel však a celý rozzářený se rozeběhl k němu.
„Silure!“ Silur se otočil. Na jeho tváři byl výraz neskutečného překvapení. „Nire... Co ty tady?“
„Také mne vzali! Vůbec jsem v to nedoufal. Snad jsme u stejného mistra...“
„Ještě nás nerozdělili, ale také v to doufám... Jinak promiň, já už musím... jdeme totiž... Promluvíme si pak.“
„Jo, to bude nejlepší. Stejně se musím ještě někde zabydlet...“
Silur se otočil a odcházel pryč. Fahnir už jen letmo zaslechl, jak se ho jeho známí ptali, s kým to teď mluvil. Chvíli mu připadalo, že se ho chtěl Silur, co nejrychleji zbavit, ale radši si s tím nelámal hlavu, zřejmě měl jeho přítel naspěch.
Fahnir netušil, kde má Lasse hledat, ale rozhodl se, že když už je hned vedle Budovy, tak by se tam mohl podívat. Prošel úzkou brankou a překvapivě se ocitl na malém dvorku ze všech stran obklopeného zdmi Budovy. Uprostřed byl malý dobře udržovaný záhon se stromy a květinami. V nejvzdálenějším rohu stál Lass. Zahlédl Fahnira a vyrazil k němu.
„Poptal jsem se mezitím, kde budeš bydlet a zjistil jsem, že budeš ve stejném pokoji se mnou. Tak pojď.“
Fahnirovi nezbývalo nic jiného, než svého průvodce následovat. Byl zaskočený jeho otevřenosti a vstřícnosti, později ale poznal i jeho druhou stránku. Byl to člověk plný odhodlání, vtipu a všelijakých myšlenek. Právě Lass totiž stál u zrodu těch nejšílenějších nápadu, kterých se kdy Fahnir účastnil.
V pokoji nakonec bydleli čtyři. V akademii se velmi šetřilo místem a tak jen mistři a vysoce postavení jezdci měli vlastní prostor na bydlení, ostatní museli sdílet místnost s několika sousedy. Fahnir měl ale na spolubydlící štěstí. Byli to dva mladí přátelští muži s velkým smyslem pro humor. Všichni totiž chápali, že s těmito lidmi budou muset strávit následující měsíce, možná i roky, a tak nechtěli pokazit první dojem. Obávali se však zbytečně, i přes počáteční rozdíly si totiž hned padli do oka a později se z nich stali ti nejlepší přátele.
Boris, jeho druhý soused, pocházel ze zámoří. Byl rozvážný, přímý a byl pro tuhle partu takovou „brzdou“. Nikdy jim nedovolil bezhlavě se do něčeho vrhnout, vždycky je donutil si předtím vše pořádně rozmyslet a podívat se na věc ze všech stran, aby pak ničeho nemuseli litovat. Jinak to byl vášnivý bylinkář a dokázal trávit hodiny v lese pouhým pozorováním a hledáním různých květin, trav a stromů. Nebylo to ale nikdy na škodu, znal tolik vlastnosti těchto rostlin, že si dokázal poradit s každou nemocí a bolesti. Avšak jeho další spolubydlící, Noris, byl Borisovým přesným opakem. Někdy se zdálo, že je přímo Lassovým dvojčetem, tak rádi měli tito dva různé vtípky. Byl jako nezastavitelná vichřice a když už se rozhodl něco udělat, tak hned šel do toho. Nepocházel jako ostatní z menší vesnice, ale přímo z hlavního města a tak byl zvyklý na mnohem bouřlivější život. Někdy se i nudil, ale rychle si dokázal zlepšit náladu střelbou z luku. V této činnosti sobě neměl rovného.
Když se už všichni seznámili rozhodli se přátele provést Fahnira táborem, aby v příštích dnech nemusel ztrácet čas zbytečných hledáním. Během cesty si vyprávěli zážitky z cest a Fahnir se náhle vrátil k dnešní události v aréně.
„Kdo byla vlastně ta žena?“
„Která?“ zeptal se Noris.
„Myslím, že je tu jen jedna...“ pousmál se Lass a pokračoval. „Nikdo z nás to neví, nejspíš je tu jako dračí léčitel, nebo tak něco, vždycky jsem ji totiž viděl u draků.“
„Ale vždyť dneska dokázala zkrotit toho divokého draka! Tak nemůže být jen obyčejná léčitelka.“
„Ale jezdec být také nemůže, ženy to mají přece zakázané...“ v tu chvíli ale zaslechli nějaké hlasy z dračích stájí.
Během svého bloudění zašli opravdu daleko a byli poblíž té části stájí, kde žili divocí draci. Vstoupili dovnitř. Jejích oči si nezvykly hned na polotmu, která ve stájích panovala, ale za chvíli dokázali rozeznat předměty kolem sebe. Dřevěné trámy držely střechu, která se ztrácela někde ve tmě a vysoká dřevěná vrátka prozrazovala, kde jsou oddělené boxy. Pak zahlédli několik lidských postav. V jedné z nich poznal Fahnir Silura. Pokoušel se rozeznat draka v jednom z boxu. Fahnir a jeho doprovod šli blíž. Najednou se ve tmě něco pohnulo. Těžko rozeznatelné obrysy začaly nabývat tvarů. Ze tmy se vynořila velká hlava. Šupiny a poodhalené tesáky se jemně leskly. Fahnir poznal draka z arény. V tu chvíli drak otevřel oči. Zářily ďábelským světlem. Byla v nich nějaká podivná poutavá síla, která nedovolila nikomu se pohnout. Drak byl zřejmě se svým výstupem spokojený, Fahnirovi se dokonce zdálo, že se pousmál, a tak se odebral zpátky do tmy.
„Já ho chci vidět. Vyveďte ho ven!“ rozkázal Silur malému muži, který stál hned vedle něho. Byl úplně ohromený a tak se přestal ovládat. Muž se mu uklonil a zdvořile odmítl. Silur svůj příkaz ještě jednou zopakoval, a když muž nechtěl poslechnou, začal zuřit. Fahnir pozoroval tuto scénu a i když mu to nepřipadalo ani šlechetné, ani správné, nezasáhl. Koutkem oka zahlédl postavu, která se objevila u vchodu do stájí. Dříve než si ji ale Fahnir stihl prohlédnout, skryla se ve stínu. Malý muž pořád odporoval, klečel před zuřícím Silurem a prosil ho, ať přestane. Najednou se jakoby zklidnil a řekl muži na zemi, aby vstal. Ten se poslušně zvedl. Silur zvedl ruku s dlani sevřenou v pěst, aby muže praštil. V tu chvíli se za zády všech přítomných ozval silný kovový hlas. „Tare!“ malý muž bleskově spadnul na kolena v hluboké pokloně. Silurova ruka jen proletěla vzduchem. Zklamaně si odfrknul a naštvaně se otočil směrem, odkud zaslechl hlas.
Lidi se rozestoupili, aby záhadné osobě udělali prostor. Ze stínu do popředí vystoupila žena. Byla to právě ta žena z arény, kterou Fahnir dnes viděl. Lehkou chůzi s hrdě zvednutou hlavou šla přímo ke skupince.
„Co se tu děje?“ malý muž se sklopenou hlavou ji odpověděl. „Mladý pán ráčil vidět nového draka, mistře.“
„Vstaň.“ Tar v úkloně povstal a celý se třásl. Jeji zpopelňující pohled utkvěl na Silurovi. Jakmile se jejích pohledy setkaly, Silur strnul a nemohl se hnout. Jako kdyby ho k tomu místu připoutala.
„A proč jsi mu ho neukázal?“
„Zakázala jste to.“
„Máš mé povolení, pusť ho.“ řekla a ušklíbla se.
Tar však odmítavě naklonil hlavu. „Nemohu, má paní, drak by ho totiž mohl zabít.“
Žena odvrátila svůj zrak od Silura. Ten se hned chytil rukou souseda, aby nespadl a hluboce a hlasitě se nadechl, jakoby celou tu dobu nedýchal. Žena se toho jakoby nevšimla. Pootočila se směrem k ostatním a pokračovala.
„Můžeš jít, Tare. A teď, pár informaci pro vás, mládeži. Za prvé: každý nový učeň má vstup do stájí zakázaný. Za druhé: nemáte žádné právo nikomu ze zaměstnanců nic přikazovat. Za třetí: přečtěte si laskavě řád akademie. A až to uděláte, uložte si všechna pravidla někam do své hlavy a mějte je radši pořád před sebou, protože jestli vás tu ještě jednou uvidím, nebo vás na něčem nachytám, hned poletíte zpátky k mamince a sem se už nikdy nedostanete... Doufám, že je vám to všem jasné a teď odsud bleskově vypadnete...“
Všichni se co nejrychleji klidili pryč ze stáji a od teto ženy. Šuškali si mezi sebou a ohlíželi se, jestli je náhodou nenásleduje. Namířili si to hned k Budově, aby si tam v bezpečí mohli všechno probrat. Mistryně počkala až všichni zmizí a pak se usmála. Otočila se k jinému boxu a zavolala draka. Vystrčil svou hlavu a laskavě na ni zavrčel. Pohladila ho po čumáku a zašeptala. „Tento rok se, Rufusi, rozhodně nudit nebudeš...“