Objev tisíciletí
V nekonečném moři zelených lesů se tyčila osamělá skála. Její svislé nepřístupné stěny dokázaly odradit každého živáčka. Jen na jejím plochém vrcholu si utvořil hnízdo pár obrovských ptáků. Kroužili nad osamělou skálou a vyhlíželi mezi zelenými větvemi svou kořist.
Zdálo se, že tito dva ptáci jsou vládci celé krajiny a nikdo se neodváží vznést nárok na jejich trůn. Avšak v jednu chvíli se ze stromu vynořil další tvor. Ještěří hlava se rozhlédla kolem sebe a za hlavou se objevil i zbytek těla. Něco na tom tvorovi bylo zvláštní. Netradičně velká ještěrka totiž měla křídla a dokonce se je nebála použít. Lehce se vznesla do vzduchu a zamířila přímo ke skále.
Ptáci složili křídla a střemhlavě zaútočili na vetřelce. Těsně před ním se však rozestoupili a ve spěchu se schovali na vrcholku skály. Ještěr se uchechtnul. Často se tímto způsobem bavil, pořád mu však vrtalo hlavou, proč si ho ptáci po tolika letech nedokáží zapamatovat.
Uprostřed nepřístupné stěny zel velký otvor. Drak, ještěr s křídly byl vskutku drakem, lehce vlétl přímo do jeho tmy. Zdálo se podivuhodné, jak se dokáže orientovat v neosvětleném prostoru. Za chvíli se však na konci rovného tunelu objevilo světlo. Drak vlétl do velké osvětlené jeskyně. Nebylo to ale denní světlo. Ze stropu ve velké výšce trčely zářivě bílé krystaly. Právě ony dávaly světlo jinak temné místnosti. Člověku by jeskyně připomněla vstupní halu, ze které vedla spousta dalších tunelů.
Drak si vybral jeden z nich. Uvnitř ho již očekávali.
„Faagine! Konečně.“ Přivítal ho radostně drak uvnitř. „Dnes je ten nej... nej... prostě úžasný den!“
„Co se stalo?“ Zeptal se nechápavě Faagin.
„Celé ty roky tu dřepíme a čekáme na jednu jedinou věc. Neříkej mi, že ti to nedošlo!“
Faagin se na chvíli zamračil, ale vzápětí se jeho pohled projasnil.
„Kde to máš?“ Zašeptal nadšeně a přitáhl si židli.
Waallin se trochu posunul, aby Faaginovi uvolnil místo a sám se otočil k velké obrazovce. Začal podivně hýbat tlapami a prsty nad panelem z duhových krystalů a na monitoru se objevil obraz. Modrá planeta se stále více přibližovala. Až najednou už nebyl ve vesmíru, ale přímo na jejím povrchu uprostřed velkého stáda podivných tvorů.
„Vypadají jako jinoni...“ Zamumlal Faagin.
„Také jsem si říkal.“
„A jak mluví?“
„No to se pobavíš!“ Řekl Waallin. „Maji nějaký zvláštní jazyk. Vlastně mají hrozně moc jazyků...“
„Už jsi to řekl Xiise?“
„Jo, jo. Pracuje na tom... Jen se na ně podívej!“ Vykřikl najednou nadšeně a ukazoval drápem na hlouček jinonů na obrazovce.
Z rušného středu osady se obraz přesunul na otevřený kopec. V blízkosti nebylo jediného stromu a větši jinon se skláněl nad tím menším. Mládě soustředěně pozorovalo svého rodiče, až se po nějaké chvíli narovnal. Podal svému potomkovi zvláštní věc z klacků a nějaké plachty. Mládě nadšeně poskočilo, chytlo předmět do ruky a rozeběhlo se dolů z kopce. V jednu chvíli předmět pustilo a ten se vznesl do vzduchu. Mládě v rukou drželo tenký provázek, kterým zvláštní plachtící stroj připoutával k zemi.
„Co to je?“ Podivil se Faagin.
„Netuším... Jen se podívej, jak je nadšený!“
„To teda nechápu z čeho...“
„No přece, že ta věc letí!“ Oplýval nadšením Waallin.
Faagin se jen lehce usmál.
„Jsou to opravdu zvláštní tvorové...“
„Panstvo! Konečně jsem rozluštila jeden jejich jazyk!“ Prohlásila vítězoslavně šifrovačka a vstoupila do místnosti.
„Xiis, jsi přímo kouzelnice. Jak to jen děláš?“ Zeptal se jí s úsměvem v očích Waallin.
„Ani nevím...“ Odpověděla naprosto vážně.
Sedla si vedle Waallina a položila na stůl hromádku počmáraných papírů.
„Tak mi něco pusť.“ Zvolala a odklonila se dozadu.
Waallin začal čarovat nad krystaly a na obrazovce se objevilo město. Ulice byly pokryty kameny a budovy též byly z jeho různých odrůd. Měly však spoustu otvorů, které se daly bez problému zavřít. Waallina nejvíc fascinoval zvláštní průhledný materiál, který byl pro vodu a vzduch nepropustný, ale nechával dovnitř pronikat světlo.
„Než začneš sestavovat slovník, mohla bys mi prozradit, jak se jmenuje ta průhledná věc?“ Zeptal se Xiisy.
„Sklo.“
„Jak že?“
„No SKLO.“ Zopakovala Xiis a zasmála se Waallinovu ztracenému výrazu. „Jo a mimochodem, říkají si lidé.“
„Nějak jsem si zvykl na jinony.“ Prohodil nenápadně.
„Budeš jim muset začít říkat lidi.“
„Samozřejmě, jak si přejete.“ Usmál se na šifrovačku.
„Nech toho... Pusť mi už nějaký zvuk, ať můžu pracovat.“
Waallin na ní vyplázl jazyk a pustil zvuk. Místností se roznesl zvláštní lidský hovor.
„Co to má být?“
Xiis jeho otázku ignorovala a soustředila se na rozhovor mezi dvěma staršími tvory. Najednou se začala smát.
„Čemu se směješ?“ Otočil se na ni Waallin.
Xiis se ale jen dál smála.
„Xiis. To není fér...“ Zamumlal.
Blahosklonně se na něj podívala.
„Dvě starší paní se baví o svých vnoučatech a ...“
„Nějak nechápu, co je na tom vtipného...“
Xiis se usmála.
„To musíš slyšet.“
„Cha. Cha.“ Vymáčkl ze sebe otráveně Waallin.
„Promiň. Až budu mít slovník hotový, tak určitě potom pro sebe vytvoříš překladač. Ty jsi přeci šikovný...“
Waallin neodpověděl. Měl tuto dračici rád, ale občas mu opravdu lezla na nervy...
Waallin opět seděl ve své skromné laboratoři. Už několik dnů nevylezl ven. Natrefil totiž na zvláštní věc. V lidském světě se hodně informací šířilo podivnou sítí, které, jak se od Xiis dozvěděl, říkali Internet. Spousta tvorů se pořád nimrala prsty v malých přístrojích, přes které spolu dokázali na velké vzdálenosti komunikovat. Když se o této novince dozvěděl Faagin, nechápavě nad ní kroutil hlavou. Proč jen nemůžou použít telepatii? Waallin se mu pokoušel vysvětlit, že to zřejmě neumí, ale jeho přítel ho neposlouchal a nakonec své dohady ukončil tím, že lidi budou nejspíš strašně zaostalí tvorové.
Waallin byl však jiného názoru, fascinovali ho. Příroda je neobdařila ani zdaleka polovinou schopností, které mělo i roční dračí mládě, ale dokázali naopak využít velkého potenciálu jejich mozku. Jejich mysl, jejich nápady, to vše připadalo Waallinovi přímo neuvěřitelné. A když se konečně dokázal nabourat do jejich internetové sítě, byl ohromen.
Ani myšlenková síť, kterou vytvářeli mezi sebou draci, nebyla tak důmyslná. Vyvalilo se na něj obrovské množství informací a najednou jakoby měl celý jejich svět, jak říkali lidé, „na dlani“.
Waallin si oblíbil první jazyk, který dokázala Xiis rozluštit. Mluvilo se jím jen v jednom malém státě uprostřed kontinentu, kterému se říkalo Evropa. Zamiloval si místní přírodu a zvláště jednu překrásnou oblast – Český ráj. Skalní města mu připomínala místa, kde sám vyrůstal.
Hodiny trávil u obrazovky pozorováním lidí, jejich chování a zvyků. Zamiloval si obzvlášť děti. Ve své naivitě byly otevřené všemu, co je obklopovalo. Netušily, jaké starosti je v budoucnu čekají a užívaly si každé chvilky svého zářivého života. Často si říkal, že kdyby se někdy dostal na tuto planetu, prvním člověkem, se kterým by promluvil, by bylo určitě dítě...
„Faagine! Faagine!“
„Co se děje Xiis? Musíš tolik řvát? Hoří snad, nebo co?“ Obořil se na ni mrzutě.
„Zavolej Waallina.“
„Před chvílí odešel.“
Xiis se otočila od obrazovky a nevěřícně na něj vyvalila oči.
„To si děláš srandu! V takovou chvíli!“ Zvolala.
„Co se stalo tak důležitého? Nějaký další zajímavý objev v lidské sféře?“ Prohodil posměšně.
„Ano! Sám se podívej!“ A ukázala tlapou na obrazovku za sebou.
Přes celou zeď se rozprostíral obrázek draka, který požíral člověka v kovovém obleku.
„Co to má být?“ Zeptal se vyjukaně Faagin.
„To se nepoznáváš?“ Usmála se Xiis.
„No jo! Ale proč žere toho jinona?“
„Člověka.“
„Člověk, jinon... Vždyť je to jedno.“
Xiis ho zpražila pohledem.
„Najdi radši Waallina. S ním je alespoň nějaká rozumná řeč...“
„No, no, no...“ Pohrozil jí uraženě, přesto se otočil a dal se na odchod.
Od té doby, co Xiis objevila obrázek draka, uběhlo pár dni. Waallin opět seděl u svého monitoru a pronikal dál a dál do tajů lidské internetové sítě. Dnes ráno byl myšlenkami někde úplně jinde, takže vůbec nevěděl, co to hledá a kam se v síti dostal. Otevřely se před ním další ze spousty stránek.
„Draci.info? Hmm...“ Jeho pohled spočinul na prvním odstavci. „Zajímavé... a také drakům samotným...“
Protřel si oči, jestli vidí dobře. Ale ano, zrak ho nešálil.
Před tím všude četl, že si lidé myslí, že draci jsou vymyšlení tvorové, jemu se však zdálo, že na Zemi vymřeli. Tady ale viděl důkaz něčeho jiného. Draci stále žijí. Jejich bratři jsou i na Zemi!
Waallina naplnil zvláštní pocit radosti. Nejsou sami! Oni nejsou sami... Najednou dostal neskutečnou chuť se s těmito zemskými draky spojit. Jeho prsty pomalu kroužily nad duhovými krystaly a Waallin otevřel další stránku – registrace.
„Co to je?“ Zeptal se najednou překvapeně, když pře sebou spatřil stránku plnou nevyplněných políček.
„Co to děláš?“ Ozval se za ním hlas a Xiis mu svěsila hlavu přes rameno.
„Našel jsem stránky draků na Zemi.“
„Oni tam opravdu dodnes žijí?“
„Jak vidíš, ano.“
„Ale co tedy děláš?“
„Chci se s nimi spojit.“
Xiis se nedůvěřivě podívala na otevřenou stránku.
„Přijímají zájemce od patnácti let... Tak to jsi v suchu!“
„No jo, se svými osmdesáti šesti...“ Zasmál se Waallin.
Najednou se Xiis zarazila.
„Co je to uživatelské jméno?“
„Jak to mám vědět? Počkej. Tady je nějaká nápověda... Jo, to je jak nám mají na stránkách říkat ostatní draci...“ Přečetl táhle. „W...A...A...L...L...I...N. Co je tam dál?“
„Heslo.“
„No to něco vymyslíme... Třeba: ceskyraj.“
„Proč zrovna tohle?“ Podivila se Xiis.
„Mám to místo rád... Další je jednoduché, to máme zase Waallin... Muž... rok narození?“
„No jasně! Podle jejich míry to máš... 1930.“
„Hmm...“
„Mě by spíš zajímalo, co je Émal.“ Prohodil najednou další hlas. Faagin stál za dvojicí s tlapama zkříženýma na prsou.
„Rád tě vidím... To je taková internetová pošta. Asi se tam také musím nějak zapsat...“
Otevřela se další stránka.
„Jméno... místo příjmení dám otcovo jméno... cože? On už se nějaký Waallin zapsal na poštu s tímto jménem? To je fakt vrrrr...“
„Nevztekej se. Děláme to pro meziplanetární kontakt, pamatuj si to.“ Uklidňovala ho Xiis.
„Jasně.“
Za chvíli měli poštu hotovou a opět se vrátili k drakům.
„Émal už máme. Chceš tam psát nějaké zájmy?“ Zeptal se skepticky Faagin.
„No jasně! Objevování nových světů.“
„Tak dobře... Popiš mi svůj zájem o draky, proč chceš být členem...“ Četla dál Xiis.
„Jsem drak, ne? Tak to tam také napíšu.“
„Já myslím, že tam toho chtějí trochu víc.“
„A co by tak chtěli slyšet?“
„No mně to připadá jako taková ochrana před lidmi. Musíš jim nějak říct, že jsi opravdu drak.“
„To mne nenapadlo...“
Za chvíli už seděli a vymýšleli jeho příběh. No, vymýšleli... Psali vlastně pravdu o tom, že jsou z jiné planety, že je nedávno objevili a že by je moc chtěli poznat. Večer konečně odeslali vyplněnou přihlášku.
Několik týdnů očekávání bylo opravdu nesnesitelných. Nakonec ale Waallinovi na jeho Émalovou poštu konečně přišlo potvrzení a všichni tři: Waallin, Xiis a Faagin, netrpělivě očekávali první přihlášení...
A tady zápis v kronice Pradraka Waallina končí. Nikdo neví, co se s nimi v tajném úkrytu v osamělé skále stalo. Tu skálu nikdo nikdy neviděl. Nenašel jsem o nich žádné další zprávy. Nikdo jiný neví nic o tajemné planetě Zemi a jejích obyvatelích lidech, ale já... Já se nevzdám. Cítím, vím, že vše tohle je pravda a najdu, já najdu Zemi a zeptám se draků na Zemi, co se stalo s Pradrakem Waallinem a jeho přáteli.
Dračí info mi k tomu pomáhej.
Arus,
rok 1058 po zničení Měsíce
Zdálo se, že tito dva ptáci jsou vládci celé krajiny a nikdo se neodváží vznést nárok na jejich trůn. Avšak v jednu chvíli se ze stromu vynořil další tvor. Ještěří hlava se rozhlédla kolem sebe a za hlavou se objevil i zbytek těla. Něco na tom tvorovi bylo zvláštní. Netradičně velká ještěrka totiž měla křídla a dokonce se je nebála použít. Lehce se vznesla do vzduchu a zamířila přímo ke skále.
Ptáci složili křídla a střemhlavě zaútočili na vetřelce. Těsně před ním se však rozestoupili a ve spěchu se schovali na vrcholku skály. Ještěr se uchechtnul. Často se tímto způsobem bavil, pořád mu však vrtalo hlavou, proč si ho ptáci po tolika letech nedokáží zapamatovat.
Uprostřed nepřístupné stěny zel velký otvor. Drak, ještěr s křídly byl vskutku drakem, lehce vlétl přímo do jeho tmy. Zdálo se podivuhodné, jak se dokáže orientovat v neosvětleném prostoru. Za chvíli se však na konci rovného tunelu objevilo světlo. Drak vlétl do velké osvětlené jeskyně. Nebylo to ale denní světlo. Ze stropu ve velké výšce trčely zářivě bílé krystaly. Právě ony dávaly světlo jinak temné místnosti. Člověku by jeskyně připomněla vstupní halu, ze které vedla spousta dalších tunelů.
Drak si vybral jeden z nich. Uvnitř ho již očekávali.
„Faagine! Konečně.“ Přivítal ho radostně drak uvnitř. „Dnes je ten nej... nej... prostě úžasný den!“
„Co se stalo?“ Zeptal se nechápavě Faagin.
„Celé ty roky tu dřepíme a čekáme na jednu jedinou věc. Neříkej mi, že ti to nedošlo!“
Faagin se na chvíli zamračil, ale vzápětí se jeho pohled projasnil.
„Kde to máš?“ Zašeptal nadšeně a přitáhl si židli.
Waallin se trochu posunul, aby Faaginovi uvolnil místo a sám se otočil k velké obrazovce. Začal podivně hýbat tlapami a prsty nad panelem z duhových krystalů a na monitoru se objevil obraz. Modrá planeta se stále více přibližovala. Až najednou už nebyl ve vesmíru, ale přímo na jejím povrchu uprostřed velkého stáda podivných tvorů.
„Vypadají jako jinoni...“ Zamumlal Faagin.
„Také jsem si říkal.“
„A jak mluví?“
„No to se pobavíš!“ Řekl Waallin. „Maji nějaký zvláštní jazyk. Vlastně mají hrozně moc jazyků...“
„Už jsi to řekl Xiise?“
„Jo, jo. Pracuje na tom... Jen se na ně podívej!“ Vykřikl najednou nadšeně a ukazoval drápem na hlouček jinonů na obrazovce.
Z rušného středu osady se obraz přesunul na otevřený kopec. V blízkosti nebylo jediného stromu a větši jinon se skláněl nad tím menším. Mládě soustředěně pozorovalo svého rodiče, až se po nějaké chvíli narovnal. Podal svému potomkovi zvláštní věc z klacků a nějaké plachty. Mládě nadšeně poskočilo, chytlo předmět do ruky a rozeběhlo se dolů z kopce. V jednu chvíli předmět pustilo a ten se vznesl do vzduchu. Mládě v rukou drželo tenký provázek, kterým zvláštní plachtící stroj připoutával k zemi.
„Co to je?“ Podivil se Faagin.
„Netuším... Jen se podívej, jak je nadšený!“
„To teda nechápu z čeho...“
„No přece, že ta věc letí!“ Oplýval nadšením Waallin.
Faagin se jen lehce usmál.
„Jsou to opravdu zvláštní tvorové...“
„Panstvo! Konečně jsem rozluštila jeden jejich jazyk!“ Prohlásila vítězoslavně šifrovačka a vstoupila do místnosti.
„Xiis, jsi přímo kouzelnice. Jak to jen děláš?“ Zeptal se jí s úsměvem v očích Waallin.
„Ani nevím...“ Odpověděla naprosto vážně.
Sedla si vedle Waallina a položila na stůl hromádku počmáraných papírů.
„Tak mi něco pusť.“ Zvolala a odklonila se dozadu.
Waallin začal čarovat nad krystaly a na obrazovce se objevilo město. Ulice byly pokryty kameny a budovy též byly z jeho různých odrůd. Měly však spoustu otvorů, které se daly bez problému zavřít. Waallina nejvíc fascinoval zvláštní průhledný materiál, který byl pro vodu a vzduch nepropustný, ale nechával dovnitř pronikat světlo.
„Než začneš sestavovat slovník, mohla bys mi prozradit, jak se jmenuje ta průhledná věc?“ Zeptal se Xiisy.
„Sklo.“
„Jak že?“
„No SKLO.“ Zopakovala Xiis a zasmála se Waallinovu ztracenému výrazu. „Jo a mimochodem, říkají si lidé.“
„Nějak jsem si zvykl na jinony.“ Prohodil nenápadně.
„Budeš jim muset začít říkat lidi.“
„Samozřejmě, jak si přejete.“ Usmál se na šifrovačku.
„Nech toho... Pusť mi už nějaký zvuk, ať můžu pracovat.“
Waallin na ní vyplázl jazyk a pustil zvuk. Místností se roznesl zvláštní lidský hovor.
„Co to má být?“
Xiis jeho otázku ignorovala a soustředila se na rozhovor mezi dvěma staršími tvory. Najednou se začala smát.
„Čemu se směješ?“ Otočil se na ni Waallin.
Xiis se ale jen dál smála.
„Xiis. To není fér...“ Zamumlal.
Blahosklonně se na něj podívala.
„Dvě starší paní se baví o svých vnoučatech a ...“
„Nějak nechápu, co je na tom vtipného...“
Xiis se usmála.
„To musíš slyšet.“
„Cha. Cha.“ Vymáčkl ze sebe otráveně Waallin.
„Promiň. Až budu mít slovník hotový, tak určitě potom pro sebe vytvoříš překladač. Ty jsi přeci šikovný...“
Waallin neodpověděl. Měl tuto dračici rád, ale občas mu opravdu lezla na nervy...
Waallin opět seděl ve své skromné laboratoři. Už několik dnů nevylezl ven. Natrefil totiž na zvláštní věc. V lidském světě se hodně informací šířilo podivnou sítí, které, jak se od Xiis dozvěděl, říkali Internet. Spousta tvorů se pořád nimrala prsty v malých přístrojích, přes které spolu dokázali na velké vzdálenosti komunikovat. Když se o této novince dozvěděl Faagin, nechápavě nad ní kroutil hlavou. Proč jen nemůžou použít telepatii? Waallin se mu pokoušel vysvětlit, že to zřejmě neumí, ale jeho přítel ho neposlouchal a nakonec své dohady ukončil tím, že lidi budou nejspíš strašně zaostalí tvorové.
Waallin byl však jiného názoru, fascinovali ho. Příroda je neobdařila ani zdaleka polovinou schopností, které mělo i roční dračí mládě, ale dokázali naopak využít velkého potenciálu jejich mozku. Jejich mysl, jejich nápady, to vše připadalo Waallinovi přímo neuvěřitelné. A když se konečně dokázal nabourat do jejich internetové sítě, byl ohromen.
Ani myšlenková síť, kterou vytvářeli mezi sebou draci, nebyla tak důmyslná. Vyvalilo se na něj obrovské množství informací a najednou jakoby měl celý jejich svět, jak říkali lidé, „na dlani“.
Waallin si oblíbil první jazyk, který dokázala Xiis rozluštit. Mluvilo se jím jen v jednom malém státě uprostřed kontinentu, kterému se říkalo Evropa. Zamiloval si místní přírodu a zvláště jednu překrásnou oblast – Český ráj. Skalní města mu připomínala místa, kde sám vyrůstal.
Hodiny trávil u obrazovky pozorováním lidí, jejich chování a zvyků. Zamiloval si obzvlášť děti. Ve své naivitě byly otevřené všemu, co je obklopovalo. Netušily, jaké starosti je v budoucnu čekají a užívaly si každé chvilky svého zářivého života. Často si říkal, že kdyby se někdy dostal na tuto planetu, prvním člověkem, se kterým by promluvil, by bylo určitě dítě...
„Faagine! Faagine!“
„Co se děje Xiis? Musíš tolik řvát? Hoří snad, nebo co?“ Obořil se na ni mrzutě.
„Zavolej Waallina.“
„Před chvílí odešel.“
Xiis se otočila od obrazovky a nevěřícně na něj vyvalila oči.
„To si děláš srandu! V takovou chvíli!“ Zvolala.
„Co se stalo tak důležitého? Nějaký další zajímavý objev v lidské sféře?“ Prohodil posměšně.
„Ano! Sám se podívej!“ A ukázala tlapou na obrazovku za sebou.
Přes celou zeď se rozprostíral obrázek draka, který požíral člověka v kovovém obleku.
„Co to má být?“ Zeptal se vyjukaně Faagin.
„To se nepoznáváš?“ Usmála se Xiis.
„No jo! Ale proč žere toho jinona?“
„Člověka.“
„Člověk, jinon... Vždyť je to jedno.“
Xiis ho zpražila pohledem.
„Najdi radši Waallina. S ním je alespoň nějaká rozumná řeč...“
„No, no, no...“ Pohrozil jí uraženě, přesto se otočil a dal se na odchod.
Od té doby, co Xiis objevila obrázek draka, uběhlo pár dni. Waallin opět seděl u svého monitoru a pronikal dál a dál do tajů lidské internetové sítě. Dnes ráno byl myšlenkami někde úplně jinde, takže vůbec nevěděl, co to hledá a kam se v síti dostal. Otevřely se před ním další ze spousty stránek.
„Draci.info? Hmm...“ Jeho pohled spočinul na prvním odstavci. „Zajímavé... a také drakům samotným...“
Protřel si oči, jestli vidí dobře. Ale ano, zrak ho nešálil.
Před tím všude četl, že si lidé myslí, že draci jsou vymyšlení tvorové, jemu se však zdálo, že na Zemi vymřeli. Tady ale viděl důkaz něčeho jiného. Draci stále žijí. Jejich bratři jsou i na Zemi!
Waallina naplnil zvláštní pocit radosti. Nejsou sami! Oni nejsou sami... Najednou dostal neskutečnou chuť se s těmito zemskými draky spojit. Jeho prsty pomalu kroužily nad duhovými krystaly a Waallin otevřel další stránku – registrace.
„Co to je?“ Zeptal se najednou překvapeně, když pře sebou spatřil stránku plnou nevyplněných políček.
„Co to děláš?“ Ozval se za ním hlas a Xiis mu svěsila hlavu přes rameno.
„Našel jsem stránky draků na Zemi.“
„Oni tam opravdu dodnes žijí?“
„Jak vidíš, ano.“
„Ale co tedy děláš?“
„Chci se s nimi spojit.“
Xiis se nedůvěřivě podívala na otevřenou stránku.
„Přijímají zájemce od patnácti let... Tak to jsi v suchu!“
„No jo, se svými osmdesáti šesti...“ Zasmál se Waallin.
Najednou se Xiis zarazila.
„Co je to uživatelské jméno?“
„Jak to mám vědět? Počkej. Tady je nějaká nápověda... Jo, to je jak nám mají na stránkách říkat ostatní draci...“ Přečetl táhle. „W...A...A...L...L...I...N. Co je tam dál?“
„Heslo.“
„No to něco vymyslíme... Třeba: ceskyraj.“
„Proč zrovna tohle?“ Podivila se Xiis.
„Mám to místo rád... Další je jednoduché, to máme zase Waallin... Muž... rok narození?“
„No jasně! Podle jejich míry to máš... 1930.“
„Hmm...“
„Mě by spíš zajímalo, co je Émal.“ Prohodil najednou další hlas. Faagin stál za dvojicí s tlapama zkříženýma na prsou.
„Rád tě vidím... To je taková internetová pošta. Asi se tam také musím nějak zapsat...“
Otevřela se další stránka.
„Jméno... místo příjmení dám otcovo jméno... cože? On už se nějaký Waallin zapsal na poštu s tímto jménem? To je fakt vrrrr...“
„Nevztekej se. Děláme to pro meziplanetární kontakt, pamatuj si to.“ Uklidňovala ho Xiis.
„Jasně.“
Za chvíli měli poštu hotovou a opět se vrátili k drakům.
„Émal už máme. Chceš tam psát nějaké zájmy?“ Zeptal se skepticky Faagin.
„No jasně! Objevování nových světů.“
„Tak dobře... Popiš mi svůj zájem o draky, proč chceš být členem...“ Četla dál Xiis.
„Jsem drak, ne? Tak to tam také napíšu.“
„Já myslím, že tam toho chtějí trochu víc.“
„A co by tak chtěli slyšet?“
„No mně to připadá jako taková ochrana před lidmi. Musíš jim nějak říct, že jsi opravdu drak.“
„To mne nenapadlo...“
Za chvíli už seděli a vymýšleli jeho příběh. No, vymýšleli... Psali vlastně pravdu o tom, že jsou z jiné planety, že je nedávno objevili a že by je moc chtěli poznat. Večer konečně odeslali vyplněnou přihlášku.
Několik týdnů očekávání bylo opravdu nesnesitelných. Nakonec ale Waallinovi na jeho Émalovou poštu konečně přišlo potvrzení a všichni tři: Waallin, Xiis a Faagin, netrpělivě očekávali první přihlášení...
A tady zápis v kronice Pradraka Waallina končí. Nikdo neví, co se s nimi v tajném úkrytu v osamělé skále stalo. Tu skálu nikdo nikdy neviděl. Nenašel jsem o nich žádné další zprávy. Nikdo jiný neví nic o tajemné planetě Zemi a jejích obyvatelích lidech, ale já... Já se nevzdám. Cítím, vím, že vše tohle je pravda a najdu, já najdu Zemi a zeptám se draků na Zemi, co se stalo s Pradrakem Waallinem a jeho přáteli.
Dračí info mi k tomu pomáhej.
Arus,
rok 1058 po zničení Měsíce