Hodinky
Alex byl po pořádném pracovním dnu řádně unaven a už se těšil, až se dostane domu. Bylo už ale někde po desáté večer, když byl konečně schopný opustit svoje malé knihkupectví. Ostatní jeho zaměstnanci, vlastně jen jeden, pokud by nepočítal sestru, která mu dělala účetnictví, už dávno odešli, Alex ale na chvíli zůstal, aby ještě pár věcí zařídil. Ale ta chvilka se jaksi protáhla a nakonec byl rád, že odsud stihl vypadnout ještě před jedenáctou. Jen zhasnul, otevřel dveře a otočil se zády k ulici, aby je zavřel.
V tu chvíli se začalo dít cosi zvláštního. Ale Alex to nevěděl, ba ani netušil, že se stane svědkem prapodivných událostí. Zaslechl jen vzdálené kroky, kdesi na konci ulice. Zvědavě otočil hlavu, aby viděl přicházejícího. Nebylo totiž zvykem, aby se tu kdokoliv potloukal v tak pozdních hodinách. Cizincem byl vysoký hubený stařec s dlouhými sněhově bílými vlasy. Jeho výšku podtrhoval dlouhý až na zem sahající plášť. Nestihl si ho ale ve slabém uličním osvětlení pořádně prohlédnout, musel se totiž otočit zpět k zámku. Zasekl se mu klíč. To se ale stávalo běžně, téměř každý den a Alex sobě jako vždy vyhuboval, že ještě pořád nevyměnil ten zkažený zámek. Přesně nacvičenými pohyby se pokoušel odstranit tento malý problém. Měl však zvláštní pocit, že něco je špatně. „Ten muž. To bude určitě ten muž...“ Pomyslel si.
Když konečně zavřel dveře, podivný cizinec stál uprostřed ulice přímo před nim. Vypadalo to, že na někoho čeká. Alexe si vůbec nevšímal, jakoby vůbec neexistoval. Najednou do jeho uší vnikl pronikavý vysoký zvuk a pak následoval oslepující světelný záblesk. Alex si před nim musel zavřít oči a když je otevřel. Téměř nic se nezměnilo.
Téměř. Stařec stál stále na stejném místě, jen jeho ruka zmizela v hluboké kapse. Až když z ní vyndal zlaté kapesní hodinky, začaly se dít podivné věci. Jeho černý oděv se rozsvítil a začal se postupně zbarvovat dozlatova. Ale co bylo ještě podivnější tak to, že proměnou neprošel pouze starcův oděv. Dlouhé bílé vlasy se zkrátily a ztmavly, vrásky na obličeji zmizely a líce nabyly syté barvy. Před Alexem stál mladý muž v zlatém zářivém plášti. Jediné, co se nezměnilo, byl jeho postoj a výška.
Alex stál pořád před dveřmi knihkupectví neschopný pohybu a široce otevřenýma očima pozoroval to, co se před ním dělo. Muž se podíval na hodinky a nespokojeně zamotal hlavou. Pak zvedl hlavu k tmavé obloze. Alex ji zvedl také a oněměl úžasem. Přímo doprostřed jemu tak známé naprosto obyčejné ulice přistával obrovský zlatý drak. Jeho průhledné drápy se dotkly místní dlažby. Drak opatrně složil křídla, tak aby nezavadil o žádnou z okolních budov a lehce potřásl svou hustou třpytivou hřívou. Vypadly z ní drobné třpytivé vločky, které se usadily na parapetech a rámech dveří. Muž se naposledy podíval na hodinky. „Jdeš pozdě, příteli.“ Řekl pohádkově sametovým hlasem a natáhl k drakovi ruku. V tu chvíli Alexe oslepila oslnivá záře a oba, drak i muž, zmizeli.
Když si Alex promnul oči, ocitnul se uvnitř svého knihkupectví. Stál těsně u dveří a byl připravený zhasnout světla. Svraštil obočí údivem a natáhl ruku k vypínači. „Zvláštní...“ Proběhlo mu hlavou. Zabouchl za sebou dveře a po krátkém zápase se zámkem je zavřel. Ještě stále zamyšlený se otočil a okoukl ulici před sebou. Byla stejná jako vždy. Nikde ani živáčka, ani stopy po záhadné dvojici. „Opravdu zvláštní.“ Řekl si sám pro sebe tiše. A pak jeho oči spatřily...
Jediným skokem se dostal do středu ulice a sehnul se pro zářivý předmět. V rukou držel zlaté kapesní hodinky...
V tu chvíli se začalo dít cosi zvláštního. Ale Alex to nevěděl, ba ani netušil, že se stane svědkem prapodivných událostí. Zaslechl jen vzdálené kroky, kdesi na konci ulice. Zvědavě otočil hlavu, aby viděl přicházejícího. Nebylo totiž zvykem, aby se tu kdokoliv potloukal v tak pozdních hodinách. Cizincem byl vysoký hubený stařec s dlouhými sněhově bílými vlasy. Jeho výšku podtrhoval dlouhý až na zem sahající plášť. Nestihl si ho ale ve slabém uličním osvětlení pořádně prohlédnout, musel se totiž otočit zpět k zámku. Zasekl se mu klíč. To se ale stávalo běžně, téměř každý den a Alex sobě jako vždy vyhuboval, že ještě pořád nevyměnil ten zkažený zámek. Přesně nacvičenými pohyby se pokoušel odstranit tento malý problém. Měl však zvláštní pocit, že něco je špatně. „Ten muž. To bude určitě ten muž...“ Pomyslel si.
Když konečně zavřel dveře, podivný cizinec stál uprostřed ulice přímo před nim. Vypadalo to, že na někoho čeká. Alexe si vůbec nevšímal, jakoby vůbec neexistoval. Najednou do jeho uší vnikl pronikavý vysoký zvuk a pak následoval oslepující světelný záblesk. Alex si před nim musel zavřít oči a když je otevřel. Téměř nic se nezměnilo.
Téměř. Stařec stál stále na stejném místě, jen jeho ruka zmizela v hluboké kapse. Až když z ní vyndal zlaté kapesní hodinky, začaly se dít podivné věci. Jeho černý oděv se rozsvítil a začal se postupně zbarvovat dozlatova. Ale co bylo ještě podivnější tak to, že proměnou neprošel pouze starcův oděv. Dlouhé bílé vlasy se zkrátily a ztmavly, vrásky na obličeji zmizely a líce nabyly syté barvy. Před Alexem stál mladý muž v zlatém zářivém plášti. Jediné, co se nezměnilo, byl jeho postoj a výška.
Alex stál pořád před dveřmi knihkupectví neschopný pohybu a široce otevřenýma očima pozoroval to, co se před ním dělo. Muž se podíval na hodinky a nespokojeně zamotal hlavou. Pak zvedl hlavu k tmavé obloze. Alex ji zvedl také a oněměl úžasem. Přímo doprostřed jemu tak známé naprosto obyčejné ulice přistával obrovský zlatý drak. Jeho průhledné drápy se dotkly místní dlažby. Drak opatrně složil křídla, tak aby nezavadil o žádnou z okolních budov a lehce potřásl svou hustou třpytivou hřívou. Vypadly z ní drobné třpytivé vločky, které se usadily na parapetech a rámech dveří. Muž se naposledy podíval na hodinky. „Jdeš pozdě, příteli.“ Řekl pohádkově sametovým hlasem a natáhl k drakovi ruku. V tu chvíli Alexe oslepila oslnivá záře a oba, drak i muž, zmizeli.
Když si Alex promnul oči, ocitnul se uvnitř svého knihkupectví. Stál těsně u dveří a byl připravený zhasnout světla. Svraštil obočí údivem a natáhl ruku k vypínači. „Zvláštní...“ Proběhlo mu hlavou. Zabouchl za sebou dveře a po krátkém zápase se zámkem je zavřel. Ještě stále zamyšlený se otočil a okoukl ulici před sebou. Byla stejná jako vždy. Nikde ani živáčka, ani stopy po záhadné dvojici. „Opravdu zvláštní.“ Řekl si sám pro sebe tiše. A pak jeho oči spatřily...
Jediným skokem se dostal do středu ulice a sehnul se pro zářivý předmět. V rukou držel zlaté kapesní hodinky...