Balada
Stala se tu pravdivá příhoda před léty,
bylo to, zdá se mi, u mé drahé tety.
Byla tenkrát malá, spolu s otcem žila,
jako lesní víla krásná holka byla.
Smutno bylo dívce po své matičce,
umřela před léty malé holčičce.
Otec její rolník vždycky pilný byl,
rodinu však nikdy sám neuživil.
Pole bylo malé, blízko však měl les,
a tak začal pytlačit, pomáhal mu pes.
Jednoho dne k večeru, stmívalo se už,
pes zlověstně zavrčel. Muž vytáhl nůž.
S rukou blízko u pasu větve odhrnul,
onemělý úžasem před slují stanul.
Z temnoty té jeskyně slyšel chrapání,
zřejmě draka zastihl přímo při spaní.
Jakmile to pochopil, nohy přinutil,
aby rychle utíkaly, co jim zbyde sil.
Od té chvíle nevkročil už rolník do lesa,
nepustil tam ani svého loveckého psa.
Tiše ubíhaly týdny v domě maličkém,
za pomocí chodil rolník k nejrůznějším lidem.
Ve vesnici často slyšel různé historky,
o tom jak myslivec zůstal bez jedné ruky,
o tom jakého jelena někdo ulovil,
nebo jak medvěda pouze rukama zabil.
Žádná z těchto historek mu k srdci nelehla.
Jak moh zůstat bez ruky, když pořád dvě má?
Zaujala ho však jedna zvláštní historka,
ve které vyprávěl jeden, že prý viděl draka.
Když pak našli velké stopy v lese myslivci,
kelpali se všichni strachy v malé vesnici.
Nebyly tam ale jenom ufňukané báby,
našli se pak ve vesnici i pořádní chlapi.
Připravili lopaty, vyhrabali zbraně,
vzali vidle do rukou a křičeli: „Na něj!“
Hledali teď všichni draka a do slůje vchod,
dračí kůže přeci jenom příjde někdy vhod.
Rolník všechny přípravy pozoroval z dálky,
nechtěl býti součásti této hloupé války.
Drak byl přeci bez viny, nikoho nezranil,
proč by ho pak někdo jen tak pro nic zabil?
Rolník běžel do lesa draka varovat,
aby mohl soused rodinu schovat.
„Zdravím Tebe, velký draku, neubliž mi prosím,
před obrovským nebezpečím varovat tě musím.
Blíží se sem velké stádo rozzlobených lidí,
v tobě krvelačnou stvůru hlupáci ti vidí.
Nenávistí zaslepený dav je nebezpečný,
srach z neznámá v lidském rodu bude vždycky věčný...
Příležitost zabít sebe lidem těm nedej,
proto prosím Tebe, draku, radši se schovej.“
Do chalupy přišel rolník, dveře pevně zavřel,
nečekal, že by ho tady ještě někdo našel.
Náhle zaduněly stěny, na okno dav buší.
„Hele, chlape! Polez ven a pomoz nám s kuší!“
Co mu zbylo? Musel vylézt a jim pomoci.
Dceři řekl, že se vrátí někdy pozdě v noci.
Na čelo ji políbil a vylezl ven.
Slunce za kopci se skrylo, u konce byl den.
S sebou rolníka unášel rozzuřený dav,
řídil se jen starým pudem jako stádo krav.
Temno bylo v lese tom, pochodně hned vzplály
a světelné odlesky na všech tvářích hrály.
Lidi zuby vycenili jako zvířata
a chrochtali při tom všichni jako prasata.
Výkřik nesl se pak lesem přímo nelidský,
když zahlédli stvůry v skále otvor obrovský.
Něco uvnitř zakloktalo, zavrčelo tiše...
Tón dračího hlasu stoupal pořád ještě výše.
S hrůzostrašným výkřikem vyskočila ven
dračice a její tělo dopadlo na zem.
Mířily teď pouze na ní všechny vidle, meče.
Dračice už viděla, jak její krev teče,
zaplňuje všehny dírky v suché chladné zemi...
Vystačí si vůbec sama s těmi lidmi všemi?
Přemýšlet dál nemohla už, střelu zaslechla
a hrot její nažhavený hned pocítila.
Ostrá bolest v boku jejím rozzuřila jí,
podobala se v té chvíli útočící zmiji.
Jedným úderem své tlapy zástup protrhla,
řada ozbrojených lidí na zem upadla.
Nic je však nezastrašilo, znovu povstali,
další její útok přesný lidi ustali.
Rolník stál u stromu stranou od všech šarvátek,
uvnitř jim však lomcoval nehorázný vztek.
Proč to zvíře nádherné hne neodletí,
vždyť ji vznese do vzduchu pouhé mávnutí?
Proč jen chrání vlastním tělem tuto jeskyni?
Náhle se mu rozsvítilo a běžel hned k ní.
Nepozorován se rolník tiše vplížil do sluje,
věděl, že ten malý tvorek tady někde je.
Rozzářily temnotu velké zlaté oči.
Co když na něj dráče plné zlosti skočí?
Malý dráček ale pouze zamrkal,
se zájmem vetřelce jen pozoroval.
Za chvíli zaslechl rolník poslední řev dračice.
Spolu s ní zhaslo dokonce světlo měsíce.
Dráče řev ten zaslechlo, k matce chtělo běžet,
rolník ale nechtěl vidět vedle ní ho ležet.
Dráčka chytil za hlavu, k sobě přitiskl,
maličký tvor tiše, rozzlobeně zavyl.
Rolník ale mládě rychle uklidnil
a hlouběji do tmy spící uložil.
„Nikdo tam už není!“ Hlasitě zvolal,
když už jeden myslivec sekeru zvedal.
„Tak oslavme nyní naše vítězství!“
Vykřik někdo z davu. „Ať to kažý ví!“
S pochodněmi, písněmi, smíchem radostným
vlekli mrtvou dračici lesem splašeným.
Ptáci se schovávali výše ve větvích
a ukrylo se tenkrát vše do skýší svých.
Když spatřilo tvorstvo mrtvou královnu,
zavzlykalo všechno jak po špatném snu.
Když se vrátil otec drak z večerního lovu,
spatřil louži krvavou u samého vchodu.
Křičel, řval na všechny strany. Němé byly stěny.
Odpověděl mu jen tiše hlásek ozvěny.
Drak se vrátil do sluje, u zdi našel dráče,
jak tam drobek maličký tiše v koutě pláče.
„Já to takto nenechám.“ Řekl otec tiše.
„Matku tvou já pomstím sám.“ Vznésl se do výše.
Slunce vyšlo za kopci jako zlatý lev,
ozářily paprsky téměř zaschlou krev.
Vůně vína byla cítit v každé ulici,
úspěchem opilí muži neznaj hranici...
Rozzlobený velký drak rychle k zemi klesl,
v tlamě plné ostrých zubů smrt těm lidem nesl.
Ve vesnici nevěděl nikdo, co je čeká,
netušila to ani rolníkova dcerka.
Otec pouštět ji nechtěl ráno pro chleba,
dívka se z domu ve tmě vyplížila sama.
Představte si jaké bylo její zděšení,
když spatřila vesnici v smrticím ohni.
Hořel každý dům a sad i dokonce mlýn.
Mlynářová stodola vyhořela s ním.
Drak šel ulicí spálenou pod tichý šepot plamene,
když v tom ucho jeho tichý pláč dívký zaslechne.
Připlížil se a ptál se: „Ty jsi jako čí?“
„Jsem sedlákova dcera a žiji mimo vesnici.“
„Sedláková dcera? Tebe holka znám!
A u tvého otce jeden vroubek mám.“
Na dvůr sedlákův přistál velký drak,
ze dveří na jeho řev vyběhl sedlák.
Na zem hnedka klekl a celý se třás,
ze strachu před drakem třásl se mu hlas.
„Proč se klepeš hodný muži?
Bojíš se snad o svou kůži?
Máš snad ze mě strach?“
Ptal se ho a smál se do očí mu drak.
„S tebou zachovám se stejně jako ty se mnou,
ty jsi ušetřil mou dceru, já ušetřil tvou.“
K otci dcera seskočila dolů z jeho hřbetu,
znovu byla na zemi po zdlouhavém letu.
Slzy štěstí proudem tekly z rolníkových očí,
rozmazaně viděl dceru, jak se pře ním točí.
„Čím jsem si zasloužil, draku, poctu takovou?
Zachoval bych se jinak, kdybych byl tebou.“
„Tohle přeci není pocta, to je maličkost.
Oplácím ti tímto jenom tvoji laskavost.
Jenom ty jsi nepodlehl zvířecímu pudu,
proto s tebou, člověče, upřímný já budu.
O tvé pomoci mi dcera pověděla,
o tom jakou smůlu její matka měla.
Pomstil jsem se všem, kdo krev její prolil,
ani rodiny těch mužů jsem neušetřil...
Zdá se ti to kruté?“ Zeptal se ho drak.
A tyčili se nad ním jako černý mrak.
„Nevím.“ Řekl rolník. „Je to tvoje věc.
Viděl jsem krev dračí v temném lese téct,
viděl jsem i černý kouř stoupat k nebesům,
dokonce jak dračí maso předhodili psům...
Tvoje činy přece, draku, nemohu já soudit,
nedovolim si nad nimi také hlavou kroutit.
Řekni mi jen jediné. Proč zemřeli děti?
Proč muselo padnout tolik nevinných obětí?“
„Myslíš, že by se nemstily ženy mrtvých mužů?
Že by zapomněli děti? Dobře víš, že nelžu.
Je mi líto malých dítek, mláďat nevinných,
co však mohlo vyrůst z dětí lidí takových?
Dám ti jenom jednu radu, tu si pamatuj.
Podle ní si poté zařiď také život svůj...“
Drak se sklonil těsně k muži, cosi zašeptal.
Rolník mrknul. Stejně tiše mu poděkoval.
Drak hned na to rychle zmizel, nikdo ho už neviděl...
A tím končí tento příběh, který jsem vám pověděl.
bylo to, zdá se mi, u mé drahé tety.
Byla tenkrát malá, spolu s otcem žila,
jako lesní víla krásná holka byla.
Smutno bylo dívce po své matičce,
umřela před léty malé holčičce.
Otec její rolník vždycky pilný byl,
rodinu však nikdy sám neuživil.
Pole bylo malé, blízko však měl les,
a tak začal pytlačit, pomáhal mu pes.
Jednoho dne k večeru, stmívalo se už,
pes zlověstně zavrčel. Muž vytáhl nůž.
S rukou blízko u pasu větve odhrnul,
onemělý úžasem před slují stanul.
Z temnoty té jeskyně slyšel chrapání,
zřejmě draka zastihl přímo při spaní.
Jakmile to pochopil, nohy přinutil,
aby rychle utíkaly, co jim zbyde sil.
Od té chvíle nevkročil už rolník do lesa,
nepustil tam ani svého loveckého psa.
Tiše ubíhaly týdny v domě maličkém,
za pomocí chodil rolník k nejrůznějším lidem.
Ve vesnici často slyšel různé historky,
o tom jak myslivec zůstal bez jedné ruky,
o tom jakého jelena někdo ulovil,
nebo jak medvěda pouze rukama zabil.
Žádná z těchto historek mu k srdci nelehla.
Jak moh zůstat bez ruky, když pořád dvě má?
Zaujala ho však jedna zvláštní historka,
ve které vyprávěl jeden, že prý viděl draka.
Když pak našli velké stopy v lese myslivci,
kelpali se všichni strachy v malé vesnici.
Nebyly tam ale jenom ufňukané báby,
našli se pak ve vesnici i pořádní chlapi.
Připravili lopaty, vyhrabali zbraně,
vzali vidle do rukou a křičeli: „Na něj!“
Hledali teď všichni draka a do slůje vchod,
dračí kůže přeci jenom příjde někdy vhod.
Rolník všechny přípravy pozoroval z dálky,
nechtěl býti součásti této hloupé války.
Drak byl přeci bez viny, nikoho nezranil,
proč by ho pak někdo jen tak pro nic zabil?
Rolník běžel do lesa draka varovat,
aby mohl soused rodinu schovat.
„Zdravím Tebe, velký draku, neubliž mi prosím,
před obrovským nebezpečím varovat tě musím.
Blíží se sem velké stádo rozzlobených lidí,
v tobě krvelačnou stvůru hlupáci ti vidí.
Nenávistí zaslepený dav je nebezpečný,
srach z neznámá v lidském rodu bude vždycky věčný...
Příležitost zabít sebe lidem těm nedej,
proto prosím Tebe, draku, radši se schovej.“
Do chalupy přišel rolník, dveře pevně zavřel,
nečekal, že by ho tady ještě někdo našel.
Náhle zaduněly stěny, na okno dav buší.
„Hele, chlape! Polez ven a pomoz nám s kuší!“
Co mu zbylo? Musel vylézt a jim pomoci.
Dceři řekl, že se vrátí někdy pozdě v noci.
Na čelo ji políbil a vylezl ven.
Slunce za kopci se skrylo, u konce byl den.
S sebou rolníka unášel rozzuřený dav,
řídil se jen starým pudem jako stádo krav.
Temno bylo v lese tom, pochodně hned vzplály
a světelné odlesky na všech tvářích hrály.
Lidi zuby vycenili jako zvířata
a chrochtali při tom všichni jako prasata.
Výkřik nesl se pak lesem přímo nelidský,
když zahlédli stvůry v skále otvor obrovský.
Něco uvnitř zakloktalo, zavrčelo tiše...
Tón dračího hlasu stoupal pořád ještě výše.
S hrůzostrašným výkřikem vyskočila ven
dračice a její tělo dopadlo na zem.
Mířily teď pouze na ní všechny vidle, meče.
Dračice už viděla, jak její krev teče,
zaplňuje všehny dírky v suché chladné zemi...
Vystačí si vůbec sama s těmi lidmi všemi?
Přemýšlet dál nemohla už, střelu zaslechla
a hrot její nažhavený hned pocítila.
Ostrá bolest v boku jejím rozzuřila jí,
podobala se v té chvíli útočící zmiji.
Jedným úderem své tlapy zástup protrhla,
řada ozbrojených lidí na zem upadla.
Nic je však nezastrašilo, znovu povstali,
další její útok přesný lidi ustali.
Rolník stál u stromu stranou od všech šarvátek,
uvnitř jim však lomcoval nehorázný vztek.
Proč to zvíře nádherné hne neodletí,
vždyť ji vznese do vzduchu pouhé mávnutí?
Proč jen chrání vlastním tělem tuto jeskyni?
Náhle se mu rozsvítilo a běžel hned k ní.
Nepozorován se rolník tiše vplížil do sluje,
věděl, že ten malý tvorek tady někde je.
Rozzářily temnotu velké zlaté oči.
Co když na něj dráče plné zlosti skočí?
Malý dráček ale pouze zamrkal,
se zájmem vetřelce jen pozoroval.
Za chvíli zaslechl rolník poslední řev dračice.
Spolu s ní zhaslo dokonce světlo měsíce.
Dráče řev ten zaslechlo, k matce chtělo běžet,
rolník ale nechtěl vidět vedle ní ho ležet.
Dráčka chytil za hlavu, k sobě přitiskl,
maličký tvor tiše, rozzlobeně zavyl.
Rolník ale mládě rychle uklidnil
a hlouběji do tmy spící uložil.
„Nikdo tam už není!“ Hlasitě zvolal,
když už jeden myslivec sekeru zvedal.
„Tak oslavme nyní naše vítězství!“
Vykřik někdo z davu. „Ať to kažý ví!“
S pochodněmi, písněmi, smíchem radostným
vlekli mrtvou dračici lesem splašeným.
Ptáci se schovávali výše ve větvích
a ukrylo se tenkrát vše do skýší svých.
Když spatřilo tvorstvo mrtvou královnu,
zavzlykalo všechno jak po špatném snu.
Když se vrátil otec drak z večerního lovu,
spatřil louži krvavou u samého vchodu.
Křičel, řval na všechny strany. Němé byly stěny.
Odpověděl mu jen tiše hlásek ozvěny.
Drak se vrátil do sluje, u zdi našel dráče,
jak tam drobek maličký tiše v koutě pláče.
„Já to takto nenechám.“ Řekl otec tiše.
„Matku tvou já pomstím sám.“ Vznésl se do výše.
Slunce vyšlo za kopci jako zlatý lev,
ozářily paprsky téměř zaschlou krev.
Vůně vína byla cítit v každé ulici,
úspěchem opilí muži neznaj hranici...
Rozzlobený velký drak rychle k zemi klesl,
v tlamě plné ostrých zubů smrt těm lidem nesl.
Ve vesnici nevěděl nikdo, co je čeká,
netušila to ani rolníkova dcerka.
Otec pouštět ji nechtěl ráno pro chleba,
dívka se z domu ve tmě vyplížila sama.
Představte si jaké bylo její zděšení,
když spatřila vesnici v smrticím ohni.
Hořel každý dům a sad i dokonce mlýn.
Mlynářová stodola vyhořela s ním.
Drak šel ulicí spálenou pod tichý šepot plamene,
když v tom ucho jeho tichý pláč dívký zaslechne.
Připlížil se a ptál se: „Ty jsi jako čí?“
„Jsem sedlákova dcera a žiji mimo vesnici.“
„Sedláková dcera? Tebe holka znám!
A u tvého otce jeden vroubek mám.“
Na dvůr sedlákův přistál velký drak,
ze dveří na jeho řev vyběhl sedlák.
Na zem hnedka klekl a celý se třás,
ze strachu před drakem třásl se mu hlas.
„Proč se klepeš hodný muži?
Bojíš se snad o svou kůži?
Máš snad ze mě strach?“
Ptal se ho a smál se do očí mu drak.
„S tebou zachovám se stejně jako ty se mnou,
ty jsi ušetřil mou dceru, já ušetřil tvou.“
K otci dcera seskočila dolů z jeho hřbetu,
znovu byla na zemi po zdlouhavém letu.
Slzy štěstí proudem tekly z rolníkových očí,
rozmazaně viděl dceru, jak se pře ním točí.
„Čím jsem si zasloužil, draku, poctu takovou?
Zachoval bych se jinak, kdybych byl tebou.“
„Tohle přeci není pocta, to je maličkost.
Oplácím ti tímto jenom tvoji laskavost.
Jenom ty jsi nepodlehl zvířecímu pudu,
proto s tebou, člověče, upřímný já budu.
O tvé pomoci mi dcera pověděla,
o tom jakou smůlu její matka měla.
Pomstil jsem se všem, kdo krev její prolil,
ani rodiny těch mužů jsem neušetřil...
Zdá se ti to kruté?“ Zeptal se ho drak.
A tyčili se nad ním jako černý mrak.
„Nevím.“ Řekl rolník. „Je to tvoje věc.
Viděl jsem krev dračí v temném lese téct,
viděl jsem i černý kouř stoupat k nebesům,
dokonce jak dračí maso předhodili psům...
Tvoje činy přece, draku, nemohu já soudit,
nedovolim si nad nimi také hlavou kroutit.
Řekni mi jen jediné. Proč zemřeli děti?
Proč muselo padnout tolik nevinných obětí?“
„Myslíš, že by se nemstily ženy mrtvých mužů?
Že by zapomněli děti? Dobře víš, že nelžu.
Je mi líto malých dítek, mláďat nevinných,
co však mohlo vyrůst z dětí lidí takových?
Dám ti jenom jednu radu, tu si pamatuj.
Podle ní si poté zařiď také život svůj...“
Drak se sklonil těsně k muži, cosi zašeptal.
Rolník mrknul. Stejně tiše mu poděkoval.
Drak hned na to rychle zmizel, nikdo ho už neviděl...
A tím končí tento příběh, který jsem vám pověděl.