Chci zapomenout
„Chci zapomenout„
Na jedno bohem zapomenutém městě uprostřed hor se každoročně snášel déšť. Všichni byly někde zalezlí pod střechou, jen jeden nebyl. Seděl schouleně na náměstí a před sebou měl hrnek s několika měďáky. Kapky deště mu padali do špinavých vlasů a stékaly po špinavé zjizvené kůže. Žebrák jen tak seděl a nechával se omývat kapkami na ničem mu už nezáleželo jen na jedné věci. kterou měl schovanou pod harampádím. Čas ubíhal a žebrák se ani nehnul, někdo by si myslel že už žije z posledního. Občas někdo prošel okolo a hodil pár drobných do hrnku. Jelikož padal studený déšť tak v rušném městě byl neobvyklý klid, jen u hospod bylo rušno. Pomalu se stmívalo a žebrák tam pořád seděl a nevnímal svět. Nechtěl, chtěl aby se nikdy nenarodil a nemusel snášet tihle muka, nejradši by to hned skončil. Ale nemohl dal slib umírajícímu a jeho čes mu to nedovolovala. Tak tam seděl do západu slunce.
Když slunce zapadlo tak se v ulicích objevila noční hlídka a byl čas aby žebráci a ostatní chamraď opustila město. Proto se žebrák dal do pohybu vzal svojí věc pod harampádím a pár mincí s hrnkem vydal se do lesů. U městský brány ho zastavil hlídač. „Tak co pořád bez práce myslím že draci ani už neexistují“. „Ale jo jeden určitě cítím to v kostech“ odpověděl žebrák.“Hold myslím že bys měl změnit povolání drakobijče“. „ To se nedá změnit. Jsem jimi tak posedlí a prosáklý jejich magií, že přestat už nemůžu. Ukončí to jen moje smrt“ odpověděl žebrák a vydal se směrem k lesu.
Šel po cestě a noční město nechal za sebou aby žilo s vím životem a předním se rozprostíral temný les. Než vstoupil do lesa, tak se ještě pokochal hvězdami na noční obloze a uvědomil si že se na ně od té doby už nedívá, ani není proč. Už nikdo nepřiletí. Udělal krok do temného lesa. Aniž by postřehl všechno se v okolí najednou hned změnilo. Ocitl se v absolutní temnotě, ale jako by nic se nestalo pokračoval dál. Vyhýbal se stromů,kamenů a srázů. Choval se jako by šel ve dne. Les šustil občas se ozval nějaký pazvuk či zavrzání. Čím hlouběji šel do lesa tím se začala objevovat mlha a les houstl a ožíval temnotou a stíny. Atmosféra houstla, ale žebrák nic šel lesem a nevnímal okolí ani cestu. Jeho tělo šlo šlo automaticky, jak každý den. Krok za krokem stejně. Šel ve svých včerejších stopách a kdyby náhodou spadla větev tak zakopne. Jenomže to se nemůže stát. Les žije nezměněn už od svého vzniku, ani lísteček se bez účelu nepohne a nespadne na zem.
A najednou se začne rozednívat. Žebrák došel na konec lesa. Pokračuje dál křovinami a zdálky se zvedají ohromný skály. Měsíc svítí nad údolím, přičemž vytváří hromadu stínů. Jako každý den probíhá žebrákova cesta stejně, jenomže dneska je to jiné.
Jen co vstoupil na křovinatou planinu začal cítit cizí přítomnost nebezpečí. Na draka to nevypadalo, takže pokračoval a zas nevnímal okolí ani nemusel. Jeho povolání drakobijce je extrémně nebezpečné vyžadující maximální bojové nebo magické schopnosti. Prodíral se křovím, jedno se pohnulo a něco se zvedlo. Potom to pokračovalo děsně rychle. Aniž by se musel soustředit nebo probrat ze své nepřítomnosti jednou rukou chytil dva šípy, druhou z hadrů tasil drakobijský meč a hned s ním uťal tři hlavy zlodějů, který se právě zvedali a chystali ho dorazit, kdyby ještě žil. Udělal rychlou otočku aniž by někdo postřehl že zlodějům uťal hlavy a jejich meče svým silně odrazil až od pálkoval na dva lučišníky skrytý v temném křoví. Tak temném že by si jich ani nejlepší zloděj nevšiml. Meče se zasekli do lučišníků a namístě je usmrtili. A jak rychle tasil, tak zase zandal meč a pořád byl mino a pokračoval jako by se nic nedělo. Kdyby tohle někdo pozoroval, tak by viděl jak zloději se zvedají a najednou padají mrtvý k zemí, a jak žebrák bez pohnutí nervů šel klidně dál.
Nakonec došel k nějaký chatrči. Vzal za kliku bylo odemčeno , ani nemusel zamykat. Který bláznivý zloděj by se chtěl pokusit vykrást dům, kde na dveří je přibitá vypreparovaná dračí hlava. Žádný. Dračí hlavy mají jako trofeje jen ti, kteří je zabily. Nehodlají je nikomu prodat ani dát. Prošel dveřmi do svého domu. V domě hřál příjemně krb a vypadalo to tam útulně i čistě, pokut si ovšem odmyslíte ty dračí trofeje. Nad krbem vyseli dvě dračí hlavy, v poličkách měl různě veliké drápy nebo kosti, na stole byl ubrus z dracích bílých a rudých šupin. Každý by si myslel že vstoupil do dračí krypty.
Žebrák drakobijec vyndal z hadrů svůj drakobijný meč a svoji vzácnou věc, na který mu tolik záleželo nechal skrytou. Vzal některé věci, které uznal za vhodné aby se umyli a šel se vykoupat do jezera vedle chatrče. Po osvěžující koupeli začal mýt věci, pak si došel pro kartáč a začal drhnout bílí šupy. Až je vydrhl položil věci aby uschli a šel připravit postel. Nakonec se vrátil pro věci urovnal šupiny a šel spát.
„Už je to pár let co jsem bez práce a chci zapomenout“
Další den, další trápení, další noc kdy nespal. Jako obvykle žebrák vstal nasnídal se a šel do města. Kdysi radostně vítal každý den,ale den už nevítá ani nevnímá že žije je totálně mino. Nezajímá ho co je za den ani co se děje nebo jaké je počasí venku. Prostě šel do města na své místo jako vždy. Měl už stálý přispěvatele, kteří si pamatovaly to co udělal od čeho jim pomohl, ale žebrák si už moc nepamatoval. Ani nechtěl chtěl zapomenout. Došel před městkou bránu a čekal až mu otevřou. Pustil ho stejný strážný jako v noci a povídá“ tady máš svačinu, kdyby jako obvykle slyšel něco zajímavého o zločinech ve městě, tak mi to můžeš večer říct“.“Dobrou“ odpověděl automaticky žebrák. Vzal si jídlo a pokračoval na své místo nevědě že něco řekl nebo udělal. Když došel sedl si položil před sebe hrnek, přičemž mu tam hned přiletěla hrst měďáků. Místní boháči se baví tím že si vsázej, kdo z nich první hodí měďák tomu žebrákovy co denně už pár let je na náměstí od rána do večera. Když se žebrák uvelebil zas nahodil stály neměnný výraz. Zas byl mimo sebe, nevnímal sebe a okolí.
„Už je to pár let co jsem bez práce a žebrám a chci zapomenout že jsem předposlední „
Vnímal jen své vzpomínky na které se snaží zapomenout ale nejde to. Neustále bojuje už vybojované bitvy. Jednou s bílím drakem potom zas s rudou dračicí nebo s celou rodinou draků.
Denně bojuje když nevnímá svět. Zabil desítky draků a z hloubi duše je nenávidí. Nesnáší jejich nevypočitatelné chování ani jejich mluvné výrazy a hlavně jejich neznačení . Je posedlí nenávistí k drakům.
Stmívá se a žebrák vyráží zas k městské bráně. Tam se zastavil a řekl co dnes slyšel nového. Pak se rozloučil a šel k lesu po svých vlastích stopách, které už po léta vyšlapal. Přes temný les přes křoviny došel zas ke svému domu, kde jako včera vzal potřebný věci na umytí a šel se vykoupat do jezírka. Umyl věci vydrhl šupiny, nechal je usušit připravit si postel,šel sbalit usušené věci narovnal šupiny a pokoušel se zas usnout.
„Už je to pár let co jsem bez práce a žebrám a chci zapomenout že jsem předposlední ,který přežil velký masakr„
Pár minut nic. Najednou to zase viděl před sebou jako by tam byl. Mrtvou gigantickou pláň s krvavě rudým nebem, kde prosvětluje temné slunce. Na jednom konci je obrovská placatá modře zářivá plocha , ale na té druhé hrůza. Na druhý straně pláně stojí obrovská armáda obrovských tvorů. Z dálky armáda září takovým způsobem že vám to až vypálí očí. Záře se odráží duhově všemi barvami.
Ale když se mu pohled přiblíží blíž, tak ho to až zamrazí, i když to denně vidí pořád. Zblízka vypadá armáda jak barevný futuristický obraz. Jenomže to není obraz někde jsou bílí jinde zase žlutý a ty zas překrývají červení, který se schovávají za zlatýma vedle modrých pod zelenýma hned u hnědých, kde jsou také šedivý za, kterýma jsou černí nad měděnými u fialových za oranžových vedle purpurových u průhledných za zářícími před kovovými,překrytý dřevěnými nad ohnivými pod ledovými...no prostě byly tam všichni až na neznačkovaných divokých, kterých bylo do stovky. Proto je tak nenáviděl. Prakticky tam byly všichni kteří uznávaly jejich jediný zákon. Zákon draků.
Dračí armáda čekala až do té doby než se z poltáru začali řítit první vyšší démoni chaosu. Nižší draci s vyššími polobohy se vrhli do bitvy za existenci a zákon. Masakr to byl obrovský draci umíraly a následně byli hned znovu oživeny nejvyššími a nejmocnějšími draky. Počty živých démonů ubývalo ale taky ubývaly síly drakům a polobohům. Ke konci bitvy se už neoživovalo nebyla na to magická síla. Když už se zdálo že bitva byla dobojována nejvyšších z nejvyšších draků vložil svoji poslední zbytek moci do masivního posledního obživení všech draků a polobohů. Jenomže to nebyl konec. Ukázal se hlavní zákon chaosu. Chaos se ničím neřídí a neexistují pro něj zákony ani omezení je to prostě chaos. Takže se objevila další brána a vysílení draci s polobohy zjistili že nemají šanci tak šli do posledního boje. A co se nestalo druhou přežili i třetí a čtvrtou, ale přišla pátá kde se už objevili takzvaně démonický polobohové. A to byl už pro draky a polobohy konec démoni je zmasakrovaly. Těm třem nejlepším zbyla jen poslední možnost aspoň na remízu. Použili nejcennější věc pro všechny obyvatele vesmíru a tu velice silnou věc zničili takovým způsobem že vnikl kolaps a následně kompletní armadegon obou světů. Nic nepřežilo jen tři těžce zranění draci a těch pár desítek divokých, kteří byli roztroušeni. Jediný únik byla nicota tam přečkali tolik, že nikdo vlastně neví kolik let než se ji podařilo se vrátit zpět do obnoveného nového světa. Ale vrátili se jen dva moudří a desítky neznačených. Třetí podlehl zranění v nicotě a jeho duše tam bloudí možná ještě dnes. Jeden z nich byl z bílého rodu druhý z červeného.
Přestal vidět minulost. Nad chatou se už rozednívalo. Měl ještě hodinu k dobru, tak vstal podíval se na svoji nejcennější věc, dračí magický meč, a šel k jezírku si umýt svoje býlí zpocený šupiny.
„Už je to pár let co jsem bez práce a žebrám a chci zapomenout že jsem předposlední drak,který přežil velký masakr„
Na jedno bohem zapomenutém městě uprostřed hor se každoročně snášel déšť. Všichni byly někde zalezlí pod střechou, jen jeden nebyl. Seděl schouleně na náměstí a před sebou měl hrnek s několika měďáky. Kapky deště mu padali do špinavých vlasů a stékaly po špinavé zjizvené kůže. Žebrák jen tak seděl a nechával se omývat kapkami na ničem mu už nezáleželo jen na jedné věci. kterou měl schovanou pod harampádím. Čas ubíhal a žebrák se ani nehnul, někdo by si myslel že už žije z posledního. Občas někdo prošel okolo a hodil pár drobných do hrnku. Jelikož padal studený déšť tak v rušném městě byl neobvyklý klid, jen u hospod bylo rušno. Pomalu se stmívalo a žebrák tam pořád seděl a nevnímal svět. Nechtěl, chtěl aby se nikdy nenarodil a nemusel snášet tihle muka, nejradši by to hned skončil. Ale nemohl dal slib umírajícímu a jeho čes mu to nedovolovala. Tak tam seděl do západu slunce.
Když slunce zapadlo tak se v ulicích objevila noční hlídka a byl čas aby žebráci a ostatní chamraď opustila město. Proto se žebrák dal do pohybu vzal svojí věc pod harampádím a pár mincí s hrnkem vydal se do lesů. U městský brány ho zastavil hlídač. „Tak co pořád bez práce myslím že draci ani už neexistují“. „Ale jo jeden určitě cítím to v kostech“ odpověděl žebrák.“Hold myslím že bys měl změnit povolání drakobijče“. „ To se nedá změnit. Jsem jimi tak posedlí a prosáklý jejich magií, že přestat už nemůžu. Ukončí to jen moje smrt“ odpověděl žebrák a vydal se směrem k lesu.
Šel po cestě a noční město nechal za sebou aby žilo s vím životem a předním se rozprostíral temný les. Než vstoupil do lesa, tak se ještě pokochal hvězdami na noční obloze a uvědomil si že se na ně od té doby už nedívá, ani není proč. Už nikdo nepřiletí. Udělal krok do temného lesa. Aniž by postřehl všechno se v okolí najednou hned změnilo. Ocitl se v absolutní temnotě, ale jako by nic se nestalo pokračoval dál. Vyhýbal se stromů,kamenů a srázů. Choval se jako by šel ve dne. Les šustil občas se ozval nějaký pazvuk či zavrzání. Čím hlouběji šel do lesa tím se začala objevovat mlha a les houstl a ožíval temnotou a stíny. Atmosféra houstla, ale žebrák nic šel lesem a nevnímal okolí ani cestu. Jeho tělo šlo šlo automaticky, jak každý den. Krok za krokem stejně. Šel ve svých včerejších stopách a kdyby náhodou spadla větev tak zakopne. Jenomže to se nemůže stát. Les žije nezměněn už od svého vzniku, ani lísteček se bez účelu nepohne a nespadne na zem.
A najednou se začne rozednívat. Žebrák došel na konec lesa. Pokračuje dál křovinami a zdálky se zvedají ohromný skály. Měsíc svítí nad údolím, přičemž vytváří hromadu stínů. Jako každý den probíhá žebrákova cesta stejně, jenomže dneska je to jiné.
Jen co vstoupil na křovinatou planinu začal cítit cizí přítomnost nebezpečí. Na draka to nevypadalo, takže pokračoval a zas nevnímal okolí ani nemusel. Jeho povolání drakobijce je extrémně nebezpečné vyžadující maximální bojové nebo magické schopnosti. Prodíral se křovím, jedno se pohnulo a něco se zvedlo. Potom to pokračovalo děsně rychle. Aniž by se musel soustředit nebo probrat ze své nepřítomnosti jednou rukou chytil dva šípy, druhou z hadrů tasil drakobijský meč a hned s ním uťal tři hlavy zlodějů, který se právě zvedali a chystali ho dorazit, kdyby ještě žil. Udělal rychlou otočku aniž by někdo postřehl že zlodějům uťal hlavy a jejich meče svým silně odrazil až od pálkoval na dva lučišníky skrytý v temném křoví. Tak temném že by si jich ani nejlepší zloděj nevšiml. Meče se zasekli do lučišníků a namístě je usmrtili. A jak rychle tasil, tak zase zandal meč a pořád byl mino a pokračoval jako by se nic nedělo. Kdyby tohle někdo pozoroval, tak by viděl jak zloději se zvedají a najednou padají mrtvý k zemí, a jak žebrák bez pohnutí nervů šel klidně dál.
Nakonec došel k nějaký chatrči. Vzal za kliku bylo odemčeno , ani nemusel zamykat. Který bláznivý zloděj by se chtěl pokusit vykrást dům, kde na dveří je přibitá vypreparovaná dračí hlava. Žádný. Dračí hlavy mají jako trofeje jen ti, kteří je zabily. Nehodlají je nikomu prodat ani dát. Prošel dveřmi do svého domu. V domě hřál příjemně krb a vypadalo to tam útulně i čistě, pokut si ovšem odmyslíte ty dračí trofeje. Nad krbem vyseli dvě dračí hlavy, v poličkách měl různě veliké drápy nebo kosti, na stole byl ubrus z dracích bílých a rudých šupin. Každý by si myslel že vstoupil do dračí krypty.
Žebrák drakobijec vyndal z hadrů svůj drakobijný meč a svoji vzácnou věc, na který mu tolik záleželo nechal skrytou. Vzal některé věci, které uznal za vhodné aby se umyli a šel se vykoupat do jezera vedle chatrče. Po osvěžující koupeli začal mýt věci, pak si došel pro kartáč a začal drhnout bílí šupy. Až je vydrhl položil věci aby uschli a šel připravit postel. Nakonec se vrátil pro věci urovnal šupiny a šel spát.
„Už je to pár let co jsem bez práce a chci zapomenout“
Další den, další trápení, další noc kdy nespal. Jako obvykle žebrák vstal nasnídal se a šel do města. Kdysi radostně vítal každý den,ale den už nevítá ani nevnímá že žije je totálně mino. Nezajímá ho co je za den ani co se děje nebo jaké je počasí venku. Prostě šel do města na své místo jako vždy. Měl už stálý přispěvatele, kteří si pamatovaly to co udělal od čeho jim pomohl, ale žebrák si už moc nepamatoval. Ani nechtěl chtěl zapomenout. Došel před městkou bránu a čekal až mu otevřou. Pustil ho stejný strážný jako v noci a povídá“ tady máš svačinu, kdyby jako obvykle slyšel něco zajímavého o zločinech ve městě, tak mi to můžeš večer říct“.“Dobrou“ odpověděl automaticky žebrák. Vzal si jídlo a pokračoval na své místo nevědě že něco řekl nebo udělal. Když došel sedl si položil před sebe hrnek, přičemž mu tam hned přiletěla hrst měďáků. Místní boháči se baví tím že si vsázej, kdo z nich první hodí měďák tomu žebrákovy co denně už pár let je na náměstí od rána do večera. Když se žebrák uvelebil zas nahodil stály neměnný výraz. Zas byl mimo sebe, nevnímal sebe a okolí.
„Už je to pár let co jsem bez práce a žebrám a chci zapomenout že jsem předposlední „
Vnímal jen své vzpomínky na které se snaží zapomenout ale nejde to. Neustále bojuje už vybojované bitvy. Jednou s bílím drakem potom zas s rudou dračicí nebo s celou rodinou draků.
Denně bojuje když nevnímá svět. Zabil desítky draků a z hloubi duše je nenávidí. Nesnáší jejich nevypočitatelné chování ani jejich mluvné výrazy a hlavně jejich neznačení . Je posedlí nenávistí k drakům.
Stmívá se a žebrák vyráží zas k městské bráně. Tam se zastavil a řekl co dnes slyšel nového. Pak se rozloučil a šel k lesu po svých vlastích stopách, které už po léta vyšlapal. Přes temný les přes křoviny došel zas ke svému domu, kde jako včera vzal potřebný věci na umytí a šel se vykoupat do jezírka. Umyl věci vydrhl šupiny, nechal je usušit připravit si postel,šel sbalit usušené věci narovnal šupiny a pokoušel se zas usnout.
„Už je to pár let co jsem bez práce a žebrám a chci zapomenout že jsem předposlední ,který přežil velký masakr„
Pár minut nic. Najednou to zase viděl před sebou jako by tam byl. Mrtvou gigantickou pláň s krvavě rudým nebem, kde prosvětluje temné slunce. Na jednom konci je obrovská placatá modře zářivá plocha , ale na té druhé hrůza. Na druhý straně pláně stojí obrovská armáda obrovských tvorů. Z dálky armáda září takovým způsobem že vám to až vypálí očí. Záře se odráží duhově všemi barvami.
Ale když se mu pohled přiblíží blíž, tak ho to až zamrazí, i když to denně vidí pořád. Zblízka vypadá armáda jak barevný futuristický obraz. Jenomže to není obraz někde jsou bílí jinde zase žlutý a ty zas překrývají červení, který se schovávají za zlatýma vedle modrých pod zelenýma hned u hnědých, kde jsou také šedivý za, kterýma jsou černí nad měděnými u fialových za oranžových vedle purpurových u průhledných za zářícími před kovovými,překrytý dřevěnými nad ohnivými pod ledovými...no prostě byly tam všichni až na neznačkovaných divokých, kterých bylo do stovky. Proto je tak nenáviděl. Prakticky tam byly všichni kteří uznávaly jejich jediný zákon. Zákon draků.
Dračí armáda čekala až do té doby než se z poltáru začali řítit první vyšší démoni chaosu. Nižší draci s vyššími polobohy se vrhli do bitvy za existenci a zákon. Masakr to byl obrovský draci umíraly a následně byli hned znovu oživeny nejvyššími a nejmocnějšími draky. Počty živých démonů ubývalo ale taky ubývaly síly drakům a polobohům. Ke konci bitvy se už neoživovalo nebyla na to magická síla. Když už se zdálo že bitva byla dobojována nejvyšších z nejvyšších draků vložil svoji poslední zbytek moci do masivního posledního obživení všech draků a polobohů. Jenomže to nebyl konec. Ukázal se hlavní zákon chaosu. Chaos se ničím neřídí a neexistují pro něj zákony ani omezení je to prostě chaos. Takže se objevila další brána a vysílení draci s polobohy zjistili že nemají šanci tak šli do posledního boje. A co se nestalo druhou přežili i třetí a čtvrtou, ale přišla pátá kde se už objevili takzvaně démonický polobohové. A to byl už pro draky a polobohy konec démoni je zmasakrovaly. Těm třem nejlepším zbyla jen poslední možnost aspoň na remízu. Použili nejcennější věc pro všechny obyvatele vesmíru a tu velice silnou věc zničili takovým způsobem že vnikl kolaps a následně kompletní armadegon obou světů. Nic nepřežilo jen tři těžce zranění draci a těch pár desítek divokých, kteří byli roztroušeni. Jediný únik byla nicota tam přečkali tolik, že nikdo vlastně neví kolik let než se ji podařilo se vrátit zpět do obnoveného nového světa. Ale vrátili se jen dva moudří a desítky neznačených. Třetí podlehl zranění v nicotě a jeho duše tam bloudí možná ještě dnes. Jeden z nich byl z bílého rodu druhý z červeného.
Přestal vidět minulost. Nad chatou se už rozednívalo. Měl ještě hodinu k dobru, tak vstal podíval se na svoji nejcennější věc, dračí magický meč, a šel k jezírku si umýt svoje býlí zpocený šupiny.
„Už je to pár let co jsem bez práce a žebrám a chci zapomenout že jsem předposlední drak,který přežil velký masakr„