Ty víš kdo…
Z podřimování mě probudila obrovská rána. Málem jsem vyletěla z kůže, jak jsem se zvuku i záblesku světla lekla. Drakara, jež tam byl se mnou na tom nebyl jinak, i jeho obrovská rána probrala. Neklidně změnil svojí polohu a pohlédl vzhůru. Jeho dlouhá pírka na krku v barvě ohně se nadzvedla. To nevěstilo nic dobrého. Sledovala jsem jeho pohled. To, co jsem spatřila, mě vyděsilo.
Vítr se zvedal a nabíral na síle. Obloha se zahalovala šedými až černými mraky prorážejícími blesky. Z toho pohledu jsem měla husí kůži i vlasy se mi na hlavě ježily. Drakara s obavami zabručel. Nervózně dívající se na oblohu. V očích mu proběhl strach.
Musíme odtud zmizet. Vyskočily jsme současně na nohy. Z brašny u sedla jsem vytáhla uzdu s otěžemi a hodila ji drakovi. V tomhle nečase jsem si netroufla ho ovládat bez ní, a to i přesto, že už ji téměř nepotřeboval, jelikož mi k jeho navádění stačily jen pohyby těla. Vyskočila jsem do sedla, zatímco on chytil uzdu a rovnal si ji v tlamě. V tu chvíli pár metrů od nás udeřil do země blesk. Strom vedle hned vzplanul.
Drakar zvedl nejistě jednu přední tlapu, zatímco já šmátrala po přezkách, kterými jsem si chtěla připoutat k sedlu. Řvala jsem a pobízela draka. „DARO! BĚŽ! BĚŽ!..“ Vítr mi bral slova od úst. Drak mě téměř neslyšel. Naštěstí pobízení stačilo a dal se do běhu, s pernatými křídly přitisknutými k tělu.
Na obloze se začalo tvořit oko. Začala jsem panikařit. Stačila jsem si připoutat jen jednu nohu a už jsem pravou rukou sáhla po otěžích. Táhla jsem ho doprava a stoupla si do třmenů. Drak se jedním mocným máchnutím křídel odlepil od země. Předními pařáty hrábl do vzduchu ve snaze zvýšit svojí rychlost.
Vítr sílil a já cítila, jak nás stahuje do mračen. Hromy hřměly. Blesky se blýskaly. Hrozný pocit. A my byly v centru dění. Dále jsem ho slovně i tělem pobízela k rychlému úniku. Marně. Kdybych ho mohla slyšet, slyšela bych jeho zoufalé zaskučení. Viděla jsem však jen lesk očí a otevřenou tlamu, když na okamžik stočil hlavu.
Hlavu jsem zabořila do jeho peří. Křečovitě jsem se držela jeho krku. Otěží. Nohy přitisknuté k jeho hrudníku. Co s námi jen bude? Modlila jsem se. Modlila, za nás oba. Bouře nás v cucla do sebe. Pak už si pamatuji jen příšerné zvuky, občasný záblesk, ale hlavně tmu.
Nevím, jak jsme v ní byli dlouho. V tom strachu a zmatku jsem ztratila pojem o čase, ale nakonec nás bouře vyplivla. Na okamžik se mi ulevilo. Opravdu na okamžik, stále jsem ji za sebou slyšela. Cítila jsem za zády poryv větru. Jeho moc. Jeho sílu. Nechtěla jsem zpátky do toho chaosu. Rychle jsem pobízela Daru daleko odtud. Daleko od ní. Drakar zahrabal předními pařáty do vzduchu. Máchl křídly, a k dodaní odhodlání, zabručel.
Ohlédla jsem se za sebe, abych zkontrolovala, jak jsme daleko od bouře. Vzdálenost od ní byla dostačující a stále se zvětšovala. Ulevilo se mi. Chtěla jsem se zorientovat a tak jsem se po zemi porozhlížela po záchytných bodech. Nic z toho jsem nepoznávala. Kde to jsme? Když v tom jsem spatřila na zemi slabý záblesk světla. Obrys něčeho velmi známého. Škubla jsem za otěže. Zůstali jsme viset ve vzduchu. Otočila jsem se v sedle, chtíc si pořádně prohlédnou obrys. Přimhouřila jsem oči. To ne! To nemůže být… Jak?... Na zemi nehybně ležel zlatý drak, k němuž mířily postavy. Jedna držela v ruce něco lesklého. Ne! To se nesmí stát!
Rychle jsem pobídla draka. Otěže táhnoucí do leva. Už mi všechno bylo jasné. Bouře neboře, musela jsem se k ní přiblížit. Naštěstí už nebyla tak silná. Jen sem tam prorazil blesk mraky. Nabíraly jsme rychlost. Naváděla jsem draka přímo na postavy. Byli to muži.
„NEEE!!!“ Křičela jsem.
Dara se mocným zavrčením přidal.
Oba muži s nevěřícíma očima a hrůzou, pohledly na draka, jenž se k nim řítil. Pár chvil před nimi Dara roztáhl křídla, aby zbrzdil let zpětným mávnutím křídel. Srazil muže k zemi. Přistál. Popoběhl ještě pár metrů, než se zastavil, zatím co já si odpoutala nohu z přesek a seskočila z něho. Rukou jsem mu naznačila, že tu má na mě počkat. Ještě než jsem se otočila, abych pomohla příteli, jsem viděla, jak se Dara oklepal, aby si srovnal peří.
Muži se akorát zvedali ze země, když jsem se postavila mezi ně a svého dlouhověkého přítele. Jeden byl vysoký a druhý byl o něco menší, zato však o pár let starší.
Ruce jsem dala před sebe. Pohlédli jsme si do tváří: „Vy?“
„My se známe?“ Pravil větší a mladší z nich.
„Ne tak docela…“
„Co jsi zač a co tu proboha děláš?!“ Probodával mě pohledem ten druhý. Bylo to celkem nepříjemné. Z obou šel strach.
„ Snažím se vám zabránit největší chybě.“
„Jaké chybě?! Zabít to monstrum?!“ Sebral ze země zlomený meč.
„Není to monstrum. Ne takové jaké si myslíte. Nikdy nikomu neublížil.“
„Ale ublíží.“ chtěl mě odstrčit stranou: „Jako nakonec všichni.“
Dara čekající tam, kde jsem ho zanechala, zavrčel. Chtěl zasáhnout. Naznačila jsem mu, ať to nedělá. Poslechl.
Opatrně jsem položila ruku na meč: „Nemůžu vám dovolit, abyste to udělali, protože, když se tak stane, všechno zničíte. A tím myslím opravdu všechno. Bude to horší než vypustit Lucifera z pekla.“
Nevěřili vlastním uším: „ Jak…?“ Ozvali se oba.
„Musíte mi věřit…“
„A proč bychom ti měli věřit. Ani tě neznáme. Objevila ses tu z ničeho nic a k tomu všemu jsi přiletěla na támhle tom!“ Máchl rukou Darovím směrem. Drakal sklonil hlavu, zvednul pysky. Z hrudi se mu vycházelo vrčení. Pírka na jeho krku se nadzvedla. Připravoval se do obraného útoku.
V tom se na scéně jak lusknutím prsů objevil třetí muž s černými vlasy, v béžovém kabátě. No to snad není možné? I jeho jsem poznala: „Dobře mě nemusíte věřit, ale tomu andělovi za vámi ano.“ hodila jsem hlavou směrem za ně.
Oba muži se otočili: „Casi! Co ty tu děláš?“ Pravil ten starší.
Neodpověděl jim. Jen zíral na zraněného zlatého draka za mnou. Jako by nechápal. Nevěřil, tomu co vidí. Co cítí. Tam kde se objevil, stál jak solný sloup.
V pohledech můžu přede mnou, jsem viděla jasnou otázku: Jak?
Starší muž mě chytil za rameno, opřel mě zády o draka a druhou rukou mi přiložil zlomený meč ke krku.“ Co jsi zač?! Jak to že toho tolik o nás víš?!“
„Mně klidně ubližte, ale toho zlatého draka budete muset nechat jít.“
Anděl se pomalu blížil k nám. Stále si draka prohlížel zkoumavýma očima.
„Ptám se ještě jednou. Co… jsi… zač!“
„ Už jsem vás viděla. Prosím nechte ho odejít.“
„To nám vysvětli. Proč bychom měli to monstrum ušetřit.“ přitvrdil stisk. Začínalo to bolet.
„Deane! Deane!“ Castiel přistoupil k nám. Položil mu ruku na rameno.
„Casi…?“
„Nechte je jít.“ kývl hlavou, až když mě pustil, sundal ruku z jeho ramene.
„ Ty je znáš? Víš kdo to je?“
„To nevím.“ opět si draka začal prohlížet: „Ale jsem si jistý, že v tom zlatém drakovi je mnohem víc, než by se na první pohled zdálo. Cítím, zněj obrovskou sílu…“
„To mi teda vysvětli.“
„Nevím jak.“
Klekla jsem si k dlouhověkému příteli. Byl celí od krve: „Saníre jsi v pořádku?“
V jeho medových očích jsem spatřila bolest: „Neboj, budu. Jen to bude chvíli trvat.“
Ulevilo se mi: „To ráda slyším. Můžeš se postavit?“
„Jistě“
„Chvíli počkej.“ Přivolala jsem Daru k nám, aby mu pomohl vstát. Když přiběhl, postavil se vedle zlatého draka. Byl o dost menší a slabší, ale to mu nebránilo mu pomoc. Na svých čtyřech nohách měl větší stabilitu, než zlatý drak, který stál jen na dvou. Do toho k němu Dara s mručivými zvuky promlouval.
Anděl sledoval, jak se zvedá. Stále se snažil přijít tomu, co je ten tvor zač. Když byl drak na nohou, zeptal se: „ Kdo jsi?“
I přes bolest, kterou musel pociťovat, se usmál: „Ty víš kdo…“
Hrom zahřměl. Všichni s obavami pohlédli vzhůru. Bouře se pomalu, ale jistě uklidňovala. Castiel a drak opět na sebe pohlédli. Kývli na sebe hlavami.
„Dovol mi ti pomoc.“ Natáhl ruku k Saníroví hlavě. Když se jí dotknul, téměř všechny rány na jeho těle se zhojily.
„Děkuji.“ Vděčně poděkoval. Křídla složil k tělu. Jistě stál na obouch nohách.
„Vy nejste odtud, že?“
„Ne.“ vložila jsem se do toho.
„Mohu vás všechny dostat domů, pokud budete chtít.“
Zlatý drak i já jsme kývli hlavou. Anděl natáhl paže, dotknul se našich těl a odnesl nás všechny domů.
Probudila jsem se na tom samém místě, kde jsem si s Darou zdřímla. Hned jsem pohlédla na oblohu. Byla jak vymetená. Bez mráčků. Ptáci spokojeně prozpěvovali, jako by se předtím nic nedělo. Nezdálo se mi to? Hledala jsem jakékoliv známky toho, jestli to bylo skutečné. Otočila jsem se na Daru, ten spokojeně oddychoval a kousek za ním jsem spatřila ohořelý strom. Ten, který podpálil blesk.
Vítr se zvedal a nabíral na síle. Obloha se zahalovala šedými až černými mraky prorážejícími blesky. Z toho pohledu jsem měla husí kůži i vlasy se mi na hlavě ježily. Drakara s obavami zabručel. Nervózně dívající se na oblohu. V očích mu proběhl strach.
Musíme odtud zmizet. Vyskočily jsme současně na nohy. Z brašny u sedla jsem vytáhla uzdu s otěžemi a hodila ji drakovi. V tomhle nečase jsem si netroufla ho ovládat bez ní, a to i přesto, že už ji téměř nepotřeboval, jelikož mi k jeho navádění stačily jen pohyby těla. Vyskočila jsem do sedla, zatímco on chytil uzdu a rovnal si ji v tlamě. V tu chvíli pár metrů od nás udeřil do země blesk. Strom vedle hned vzplanul.
Drakar zvedl nejistě jednu přední tlapu, zatímco já šmátrala po přezkách, kterými jsem si chtěla připoutat k sedlu. Řvala jsem a pobízela draka. „DARO! BĚŽ! BĚŽ!..“ Vítr mi bral slova od úst. Drak mě téměř neslyšel. Naštěstí pobízení stačilo a dal se do běhu, s pernatými křídly přitisknutými k tělu.
Na obloze se začalo tvořit oko. Začala jsem panikařit. Stačila jsem si připoutat jen jednu nohu a už jsem pravou rukou sáhla po otěžích. Táhla jsem ho doprava a stoupla si do třmenů. Drak se jedním mocným máchnutím křídel odlepil od země. Předními pařáty hrábl do vzduchu ve snaze zvýšit svojí rychlost.
Vítr sílil a já cítila, jak nás stahuje do mračen. Hromy hřměly. Blesky se blýskaly. Hrozný pocit. A my byly v centru dění. Dále jsem ho slovně i tělem pobízela k rychlému úniku. Marně. Kdybych ho mohla slyšet, slyšela bych jeho zoufalé zaskučení. Viděla jsem však jen lesk očí a otevřenou tlamu, když na okamžik stočil hlavu.
Hlavu jsem zabořila do jeho peří. Křečovitě jsem se držela jeho krku. Otěží. Nohy přitisknuté k jeho hrudníku. Co s námi jen bude? Modlila jsem se. Modlila, za nás oba. Bouře nás v cucla do sebe. Pak už si pamatuji jen příšerné zvuky, občasný záblesk, ale hlavně tmu.
Nevím, jak jsme v ní byli dlouho. V tom strachu a zmatku jsem ztratila pojem o čase, ale nakonec nás bouře vyplivla. Na okamžik se mi ulevilo. Opravdu na okamžik, stále jsem ji za sebou slyšela. Cítila jsem za zády poryv větru. Jeho moc. Jeho sílu. Nechtěla jsem zpátky do toho chaosu. Rychle jsem pobízela Daru daleko odtud. Daleko od ní. Drakar zahrabal předními pařáty do vzduchu. Máchl křídly, a k dodaní odhodlání, zabručel.
Ohlédla jsem se za sebe, abych zkontrolovala, jak jsme daleko od bouře. Vzdálenost od ní byla dostačující a stále se zvětšovala. Ulevilo se mi. Chtěla jsem se zorientovat a tak jsem se po zemi porozhlížela po záchytných bodech. Nic z toho jsem nepoznávala. Kde to jsme? Když v tom jsem spatřila na zemi slabý záblesk světla. Obrys něčeho velmi známého. Škubla jsem za otěže. Zůstali jsme viset ve vzduchu. Otočila jsem se v sedle, chtíc si pořádně prohlédnou obrys. Přimhouřila jsem oči. To ne! To nemůže být… Jak?... Na zemi nehybně ležel zlatý drak, k němuž mířily postavy. Jedna držela v ruce něco lesklého. Ne! To se nesmí stát!
Rychle jsem pobídla draka. Otěže táhnoucí do leva. Už mi všechno bylo jasné. Bouře neboře, musela jsem se k ní přiblížit. Naštěstí už nebyla tak silná. Jen sem tam prorazil blesk mraky. Nabíraly jsme rychlost. Naváděla jsem draka přímo na postavy. Byli to muži.
„NEEE!!!“ Křičela jsem.
Dara se mocným zavrčením přidal.
Oba muži s nevěřícíma očima a hrůzou, pohledly na draka, jenž se k nim řítil. Pár chvil před nimi Dara roztáhl křídla, aby zbrzdil let zpětným mávnutím křídel. Srazil muže k zemi. Přistál. Popoběhl ještě pár metrů, než se zastavil, zatím co já si odpoutala nohu z přesek a seskočila z něho. Rukou jsem mu naznačila, že tu má na mě počkat. Ještě než jsem se otočila, abych pomohla příteli, jsem viděla, jak se Dara oklepal, aby si srovnal peří.
Muži se akorát zvedali ze země, když jsem se postavila mezi ně a svého dlouhověkého přítele. Jeden byl vysoký a druhý byl o něco menší, zato však o pár let starší.
Ruce jsem dala před sebe. Pohlédli jsme si do tváří: „Vy?“
„My se známe?“ Pravil větší a mladší z nich.
„Ne tak docela…“
„Co jsi zač a co tu proboha děláš?!“ Probodával mě pohledem ten druhý. Bylo to celkem nepříjemné. Z obou šel strach.
„ Snažím se vám zabránit největší chybě.“
„Jaké chybě?! Zabít to monstrum?!“ Sebral ze země zlomený meč.
„Není to monstrum. Ne takové jaké si myslíte. Nikdy nikomu neublížil.“
„Ale ublíží.“ chtěl mě odstrčit stranou: „Jako nakonec všichni.“
Dara čekající tam, kde jsem ho zanechala, zavrčel. Chtěl zasáhnout. Naznačila jsem mu, ať to nedělá. Poslechl.
Opatrně jsem položila ruku na meč: „Nemůžu vám dovolit, abyste to udělali, protože, když se tak stane, všechno zničíte. A tím myslím opravdu všechno. Bude to horší než vypustit Lucifera z pekla.“
Nevěřili vlastním uším: „ Jak…?“ Ozvali se oba.
„Musíte mi věřit…“
„A proč bychom ti měli věřit. Ani tě neznáme. Objevila ses tu z ničeho nic a k tomu všemu jsi přiletěla na támhle tom!“ Máchl rukou Darovím směrem. Drakal sklonil hlavu, zvednul pysky. Z hrudi se mu vycházelo vrčení. Pírka na jeho krku se nadzvedla. Připravoval se do obraného útoku.
V tom se na scéně jak lusknutím prsů objevil třetí muž s černými vlasy, v béžovém kabátě. No to snad není možné? I jeho jsem poznala: „Dobře mě nemusíte věřit, ale tomu andělovi za vámi ano.“ hodila jsem hlavou směrem za ně.
Oba muži se otočili: „Casi! Co ty tu děláš?“ Pravil ten starší.
Neodpověděl jim. Jen zíral na zraněného zlatého draka za mnou. Jako by nechápal. Nevěřil, tomu co vidí. Co cítí. Tam kde se objevil, stál jak solný sloup.
V pohledech můžu přede mnou, jsem viděla jasnou otázku: Jak?
Starší muž mě chytil za rameno, opřel mě zády o draka a druhou rukou mi přiložil zlomený meč ke krku.“ Co jsi zač?! Jak to že toho tolik o nás víš?!“
„Mně klidně ubližte, ale toho zlatého draka budete muset nechat jít.“
Anděl se pomalu blížil k nám. Stále si draka prohlížel zkoumavýma očima.
„Ptám se ještě jednou. Co… jsi… zač!“
„ Už jsem vás viděla. Prosím nechte ho odejít.“
„To nám vysvětli. Proč bychom měli to monstrum ušetřit.“ přitvrdil stisk. Začínalo to bolet.
„Deane! Deane!“ Castiel přistoupil k nám. Položil mu ruku na rameno.
„Casi…?“
„Nechte je jít.“ kývl hlavou, až když mě pustil, sundal ruku z jeho ramene.
„ Ty je znáš? Víš kdo to je?“
„To nevím.“ opět si draka začal prohlížet: „Ale jsem si jistý, že v tom zlatém drakovi je mnohem víc, než by se na první pohled zdálo. Cítím, zněj obrovskou sílu…“
„To mi teda vysvětli.“
„Nevím jak.“
Klekla jsem si k dlouhověkému příteli. Byl celí od krve: „Saníre jsi v pořádku?“
V jeho medových očích jsem spatřila bolest: „Neboj, budu. Jen to bude chvíli trvat.“
Ulevilo se mi: „To ráda slyším. Můžeš se postavit?“
„Jistě“
„Chvíli počkej.“ Přivolala jsem Daru k nám, aby mu pomohl vstát. Když přiběhl, postavil se vedle zlatého draka. Byl o dost menší a slabší, ale to mu nebránilo mu pomoc. Na svých čtyřech nohách měl větší stabilitu, než zlatý drak, který stál jen na dvou. Do toho k němu Dara s mručivými zvuky promlouval.
Anděl sledoval, jak se zvedá. Stále se snažil přijít tomu, co je ten tvor zač. Když byl drak na nohou, zeptal se: „ Kdo jsi?“
I přes bolest, kterou musel pociťovat, se usmál: „Ty víš kdo…“
Hrom zahřměl. Všichni s obavami pohlédli vzhůru. Bouře se pomalu, ale jistě uklidňovala. Castiel a drak opět na sebe pohlédli. Kývli na sebe hlavami.
„Dovol mi ti pomoc.“ Natáhl ruku k Saníroví hlavě. Když se jí dotknul, téměř všechny rány na jeho těle se zhojily.
„Děkuji.“ Vděčně poděkoval. Křídla složil k tělu. Jistě stál na obouch nohách.
„Vy nejste odtud, že?“
„Ne.“ vložila jsem se do toho.
„Mohu vás všechny dostat domů, pokud budete chtít.“
Zlatý drak i já jsme kývli hlavou. Anděl natáhl paže, dotknul se našich těl a odnesl nás všechny domů.
Probudila jsem se na tom samém místě, kde jsem si s Darou zdřímla. Hned jsem pohlédla na oblohu. Byla jak vymetená. Bez mráčků. Ptáci spokojeně prozpěvovali, jako by se předtím nic nedělo. Nezdálo se mi to? Hledala jsem jakékoliv známky toho, jestli to bylo skutečné. Otočila jsem se na Daru, ten spokojeně oddychoval a kousek za ním jsem spatřila ohořelý strom. Ten, který podpálil blesk.