Setkání s literární postavou
Byl pozdní večer. Něco mě probudilo ze spánku. Promnula jsem si oči, posadila se a podívala na telefon. Pár minut po půlnoci. Unaveně jsem si prohrábla vlasy. Normálně bych si ještě lehla a spala, jenže něco mě nutilo vstát, a co víc, měla jsem nutkavý pocit jít ven. Bylo to tak silné. Jakoby mě někdo volal? Ale kdo?
Přehoupla jsem nohy přes postel, oblékla se a vyšla na dvůr. Dál mě to "táhlo" dál. Sotva jsem viděla, kam šlapu. Došla jsem až ke vratům, otevřela je. To co jsem vzápětí spatřila, mě vyděsilo. Ne však tolik, abych utekla, jelikož ten pocit mi to nedovolil.
Tam venku, před našim dvorem, seděla na hřbitovní zdi postava. "Neměj strach. Jdi dál." někdo nebo něco říkalo uvnitř mě. Pochopila jsem dobře, že mám jít k té postavě? Prolétlo mi hlavou. Zaváhala jsem. Opět ten pocit, a postava, jako by věděla, co se v mé mysli děje na to kývla. Opatrně jsem se blížila. Najednou seskočila dolů a lákala mě dál podél zdi někam za roh.
Sebrala jsem veškerou odvahu a zeptala jsem se: "Kdo jsi?" neodpověděla "Sly-š-šíš?" To už jsme byli za rohem.
"Tiše. Mé jméno je F´lar." zašeptal.
V tu chvíli jsem se zarazila, neschopná dalšího kroku.F´lar? Z Dačího letu? Co po mě chce? Upoutali mě obrovské zářící oči za ním, důvod mého pocitu jít ven.
Otočil se: "No tak pojď!" šeptal. Vzal mě za ruku a táhl mě k obrovskému drakovi. Posadil se mu na tlapu a zkoumavě si mě začal prohlížet. I když nevím, co v té tmě mohl vidět. Sklopil oči a povzdechl. "Potřebujeme, abys nám pomohla. Už nevíme jak dál."
To mě překvapilo: "Já? A pomoct? Ani nevím jak?"
"Ano ty. Máš v sobě vzácný dar, se kterým to dokážeš. Jen o něm ještě nevíš."
"Vážně?"
Přikývl. "Pomůžeš?"
Vždy si vše důkladně promýšlel a tak jsem souhlasila, že pomůžu. Nasedli jsme na draka a po chvíli nás pohltilo mrazivé mezimezí.
Přehoupla jsem nohy přes postel, oblékla se a vyšla na dvůr. Dál mě to "táhlo" dál. Sotva jsem viděla, kam šlapu. Došla jsem až ke vratům, otevřela je. To co jsem vzápětí spatřila, mě vyděsilo. Ne však tolik, abych utekla, jelikož ten pocit mi to nedovolil.
Tam venku, před našim dvorem, seděla na hřbitovní zdi postava. "Neměj strach. Jdi dál." někdo nebo něco říkalo uvnitř mě. Pochopila jsem dobře, že mám jít k té postavě? Prolétlo mi hlavou. Zaváhala jsem. Opět ten pocit, a postava, jako by věděla, co se v mé mysli děje na to kývla. Opatrně jsem se blížila. Najednou seskočila dolů a lákala mě dál podél zdi někam za roh.
Sebrala jsem veškerou odvahu a zeptala jsem se: "Kdo jsi?" neodpověděla "Sly-š-šíš?" To už jsme byli za rohem.
"Tiše. Mé jméno je F´lar." zašeptal.
V tu chvíli jsem se zarazila, neschopná dalšího kroku.F´lar? Z Dačího letu? Co po mě chce? Upoutali mě obrovské zářící oči za ním, důvod mého pocitu jít ven.
Otočil se: "No tak pojď!" šeptal. Vzal mě za ruku a táhl mě k obrovskému drakovi. Posadil se mu na tlapu a zkoumavě si mě začal prohlížet. I když nevím, co v té tmě mohl vidět. Sklopil oči a povzdechl. "Potřebujeme, abys nám pomohla. Už nevíme jak dál."
To mě překvapilo: "Já? A pomoct? Ani nevím jak?"
"Ano ty. Máš v sobě vzácný dar, se kterým to dokážeš. Jen o něm ještě nevíš."
"Vážně?"
Přikývl. "Pomůžeš?"
Vždy si vše důkladně promýšlel a tak jsem souhlasila, že pomůžu. Nasedli jsme na draka a po chvíli nás pohltilo mrazivé mezimezí.