Tvorba - Texty

Slunce se vyhouplo vysoko na oblohu. Jeho paprsky plně září na krajinu. Je příjemné teplo. Vzduchem se nesou vzdálené ptačí hlasy promíchané s dračími, které jsou zřetelnější.
Mladý drakara sedí neklidně na stromě. Ocas má ovinutý kolem větve. Vítr mu čechrá zelené peří, pokrývající jeho tělo. To se leskne tmavými odlesky z vrchní poloviny a světlými ze spodní poloviny těla. Hlavu mu zdobí dva šedé rohy a od temene po celém krku se mu táhne delší peří v barvách ohně. Na temeni mu tvoří chocholku jako má kakadu.
Listy mu šumí nad hlavou a nabádají ho, aby se uklidnil. Drakara zatřepotá pernatými křídly. Na prvních deseti letkách spatříme stejné peří jako na hlavě a krku. Zvedne hlavu a zavře. Na to se mu ozve odpověď od jiného drakara. Zavrtí se. Svými drápy odloupne kůru ze stromu. Zabručí. Smutně se podívá pod sebe. Pátravýma očima něco hledá na zemi. Zpozorní, nakloní hlavu na stranu, chvíli poslouchá. Zařve. Nic, nic neslyšel, nikdo ho nevolá. Pán nechce, aby přiletěl. Znovu zvedne hlavu. Ozve se smutný řev.
Vítr zesílil, div ho neshodil z větve. Přiletěl k němu starší drakar. Byl to samec o málo větší než on. Volal ho, aby letěl s ním za ostatními. Nechtělo se mu, chtěl být sám. Chtěl aby ho Pán zavolal a mohl být s ním. Jen s ním a s nikým jiným. Zabručel. Starší drakar se chytil kmene stromu. Drápy zaskřípaly, na zem se sneslo pár třísek. Natáhl hlavu k mladšímu, snažil se ho uklidnit. Říkal mu, že všechno bude dobré. Až jeho Pán bude chtít, zavolá ho, nemusí se bát.
Nevěřil mu. Co když ho teď potřebuje? Co když ho nemůže zavolat? Chtěl být s ním, chtěl mu pomáhat, dělat radost a vše co mu na očích vidí. Sice když byl malí, vzali ho Pánovi druhové rodičům, ale Pán se o něj staral, krmil ho a vychovával. Teď ho sice nechal venku, aby byl s ostatními svého druhu. Jenže to bylo tak nepřirozené. Jeho druh nežil ve skupinkách, ale v párech, které tvořili na celý život. Proto ho to tak táhlo k Pánovi. S ním chtěl být a ne s drakary.
Starší ho přemlouval, uklidňoval a dával mu důvody proč být s ostatními. Svolil. Roztáhl křídla, párkrát s nimi zamával, povolil sevření ocasu, odrazil se a vzlétl. Letěl přímo za skupinou. Druhý se usmál a taky vzlétl. Vydal se za ním.
Létal s ostatními drakary, ale nevnímal jejich společnost, jako by tu nebyli. To trvalo několik hodin. Dokud… dokud neuslyšel to, na co celý den tolik čekal. Svoje jméno.
„Daro!“ volal ho Pán.
Bez nejmenšího zaváhání se natočil na bok a změnil směr letu. Otočil se ve vzduchu a začal rychle klesat dolů. Vítr mu svištěl kolem těla a šeptal mu něco ve smyslu. „ No vidíš, přece ses dočkal.“ Byl šťastný, jak jen dokázal být.
Spatřil svého pána. Poznal ho už zdálky, měl růžové tělo a na krku mu visel na zlatém řetězu rubím. Stál sám na planině a volal ho, svého nejlepšího přítele a věrného společníka. Od prvního okamžiku co uslyšel jeho volání, letěl rychle k němu, jako by mu šlo o život.
S dychtivostí a očekáváním přistál před ním. Ještě nestačil složit křídla k tělu a natahoval k němu hlavu. Pán ji vzal jemně do svých růžových rukou. Navzájem si podívali do očí. Oba byli šťastní, hlavně drakar. Štěstím by pukl, kdyby mohl.
Poplácal ho po krku: „ Slyšel jsem, že si nechtěl být s ostatními.“ zašeptal.
Dara otřel hlavu o pánovu. Zamručel.
Cítil jeho napjetí. Vzal jeho hlavu opět do rukou: „ Šš, vím, co chceš, ale dneska to nejde,“ pohladil ho po čenichu: „zítra za tebou přijdu. Slibuji.“ dal mu pusu na čumák, „ musím jít.“
Pán chtěl odejít? To ale nechtěl, nervózně přešlápl z jedné přední nohy na druhou. Na protest se ozval a na okamžik zvedl nohy pár centimetrů ze země.
„ Klid Daro,“ pohladil ho: „ klid. Vím, že je to pro tebe těžké…“
Svěsil hlavu, smutnýma očima se na něj díval.
Povzdechl si „ Raději už leť.“ Máchl rukama, aby ho odehnal.
Chvíli váhal. Nakonec, jako hromádka neštěstí odletěl. Slíbil, že zítra přijde. Věřil mu. A jak na něj čekal, nedokázal myslet na nic jiného.
Ostatní ho povzbuzovali a byli tak šťastní. Nechápal to. Jak se mohli radovat, když jejich Pánové byli kdoví kde? Přistál na římse, ozvalo se zaškrábání o kámen. Složil křídla k tělu, lehnul si do klubíčka, položil hlavu na přední tlapy a oddechnul si. Jeho oči se smutně leskly, jako by se měl každou chvíli rozbrečet. Nemohl spát ani jíst, pořád chtěl být s Pánem.
Druhý den si ho Pán zavolal. Dodržel slib. Byl tak šťastný, chtěl být co nejdřív u něj. Přistál. Jako předtím se s ním přivítal. Tázavě se mu podíval do očí, kladoucí otázku jestli opravdu platí to, co slíbil.
Pokynul hlavou, pomalu šel k jeho levému boku. Ruku měl neustále přiloženou na jeho krku, a jak šel, hladil ho. Přitom pravil: „ Rozumím ti, ale nemůžeš být pořád semnou.“ Zastavil se u jeho levé přední nohy. Otočil se, pohlédl mu do očí. Drakar stále sledoval jeho pohyby a čekal. Pán se usmál: „ Vždy, když budu moci, přijdu za tebou.“ Popošel, položil mu ruku na kohoutek a mírně ho přitlačil k zemi. Dara si ihned lehl. Vyčkával. „ Jste úžasní tvorové, nikdy vás nepřestanu obdivovat.“ Sáhl do kapsy na sedle a vytáhl udidlo s opratěmi. Potěžkal je v ruce. Druhou rukou si vymotal udidlo. Dara bez mrknutí pozoroval veškerý jeho pohyb. „ Chytej!“ zavelel.
Drakar, aniž by se zvedl ze země, provlíkl hlavu opratěmi a chytil udidlo do tlamy. Rychle si ho srovnal, oči spočinuly na Pánovi. Ten se opatrně vyhoupl do sedla. Zkontroloval všechny přezky, zda dobře sedí, pohodlně se usadil a vzal opratě do rukou. Srovnal si myšlenky. Začal vnímat celé jeho tělo. Cítil jeho napjaté svaly, dech, bytí srdce, ale hlavně jeho nadšení udělat pro něj vše. Stačilo jediné třeba i nechtěné pobídnutí a mladý, ještě nezkušený drakar by se vznesl. Dotkl se jeho žeber.
Při dotyku se Dara postavil. Byl netrpělivý, ale přesto čekal na další povel. Další pobídnutí do žeber, hned na to nadlehčení sedla. Rychle roztáhl křídla, máchl s nimi a byli ve vzduchu. Letěli vzhůru, dokud si Pán znovu nesedl.
Vzduchem se neslo šťastné řvaní a pleskání křídel. Byl šťastný, že je s Pánem. Kdyby chtěl, mohl s ním odletět kamkoliv, ale neudělal by to, protože by to od něj nebylo hezké. Ucítil náklon, a zatáhnutí udidla doleva. Změnil směr.
Pán se usmíval. Byl taky rád, že je sním. Poplácal Daru na krku, ten blahem zamručel. Pobídl ho. Zrychlil. Otočka kolem černé věže doprava. Máchal křídly, seč mu síly stačily. Proletěli skupinou drakarů. Dara se na ně hrdě podíval. Mohli mu závidět, ale oni mu nic nezáviděli. Chápali jeho chování, někteří z nich zpočátku jednali stejně, do doby než všechno pochopili.
Ucítil táhnutí, hlava mu šla k tělu. Měl zpomalit. Učinil tak. Pán povolil otěže a nechali se nést vzdušnými proudy. Ty je nesly k nedalekému lesu. Blížili se k němu pomalu, na Daru až příliš.
Před lesem zas ucítil táhnutí hlavy dolů a pobídnutí. Zařval. Máchl křídly a zrychlil. Skoro se dotkl země, než srovnal let. Ještě přidal. Vyděšená zvířata mu uhýbala cesty. Srdce mu divoce bušilo a jásalo. Nadlehčení sedla. Vstoupal vzhůru. Propletl se mezi koruny stromů a mířili si to k černým věžím, které párkrát obletěli, než přistáli na zemi.
Pán seskočil dolů. Pomalu šel k drakarově hlavě. Přistoupil k ní, vzal jí do rukou.
Darovi se to zdálo příliš rychlé, nejradši by ještě někde s Pánem poletoval. Měl strach, že odejde a už ho neuvidí. Zamručel tak smutně až to zabolelo i jeho Pána.
Položil svou hlavu na jeho: „ Ššš, to bude dobrý.“ zašeptal mu do ucha. Pohladil ho pod okem, podíval se mu do něj, „ říkal jsem ti, že vždycky přijdu, když budu moc.“ Narovnal se, vzal udidlo do rukou, „ Pusť!“ zavelel.
Pustil udidlo, následně nato mu Pán sundal opratě a řekl mu, ať odletí se slibem, že zítra za ním zas přijde. Nechtělo se mu pryč, ale důvěřoval mu. Roztáhl křídla a jako hromádka neštěstí odletěl.
Další den si ho Pán opět zavolal. Následně na to se šli spolu proletět. Když se spolu loučili, Dara dostal slib, že zítra zas přijde. Takhle to probíhalo, dokud Dara od něj odlítal nešťastný. Vždycky, když ho zavolal, šli se buď projít, proletět nebo spolu jen trávili čas. Jednoho dne mu Pán řekl, že přijde za dva dny. Věřil mu a tak klidně čekal na den, kdy si ho zavolá.
Čím byl Dakar starší, tím víc chápal, že se nemusí bát. Vždycky jak slíbil, tak se stalo. Bylo jedno, že někdy to bylo za dva dny, a někdy, třeba za týden. Vždy přišel v den, kdy slíbil.
Jednoho dne však neřekl nic. To ho znejistilo, nevěděl, kdy ho má čekat, na jaký den se má těšit. Byl ale klidnější než první den co ho nechal s ostatními svého druhu.
Od té doby mu neříkal, kdy za ním přijde. Nějakou dobu byl nejistý, brzy se však naučil mu víc důvěřovat. Neměl důvod ho opouštět. Nebo snad jo? Ne. Neměl. Naučil se plně žít s ostatními, ale i tak ho stále hlodala nejistota. Stále nechápal, jak můžou být ostatní tak klidní.
Přišel den, kdy to měl pochopit. Jako vždycky si ho Pán zavolal, ale tentokrát tam nebyl jen on, s ním tam byli i jiní, Pánovi podobní a taky volali své drakary. Přistál před ním, ostatních si nevšímal. Byl rád, že může zas trávit čas s ním. Všechno probíhalo stejně. Pán mu hodil udidlo, posadil se mu na záda, pobídl ho dotknutím se jeho žeber a postavil se do třmenů. Celá skupina se vznesla do vzduchu. Dara letěl mezi posledními. Skupinu vedl nejstarší jedinec. Cítil, že něco je jinak. Tohle nebyl obyčejný prolet nýbrž nějaké poslání. Všichni měli někam namířeno. Kam a proč, to neměl nejmenší tušení. Z Pána cítil, že on to věděl, ale bylo tu ještě něco jiného. Ale co? Nejistě se ozval.
Pohladil ho a poplácal na krku. Měl se uklidnit. Důvěřoval mu a tak to mu nadále nevěnoval pozornost.
Letěli dlouho, než se dostali do hlubokého lesa. Darovi bylo toto místo povědomé. Znal to tady. Na jednom místě se zastavili.
„ Jsme blízko.“ řekl kdosi.
Sesedli ze sedel.
„ Daro, počkej tady! Dál se mnou jít nemůžeš.“
I ostatní drakaři tu zůstali. Sedl si do trávy a hleděl na Pána, jak mizí v porostu lesa. Měl nutkání ho následovat. Nemohl. Musel tu zůstat s ostatními. Dlouho se díval na místo, kde ho spatřil naposledy. Olízl se, a s povzdechnutím si lehl do trávy. Ostatní to už udělali. Stále mu vrtalo hlavou, proč byli tak klidní. Položil hlavu na tlapy, stále je pozoroval.
Najednou mu připadalo, že musí jít rychle za svým Pánem. Postavil se. Zakňučel a rozhlédl se po okolí. Něco silného ho táhlo za ním.
Tak rád by vzlétl, jen kdyby tu nebyl tak hustý porost, jenž mu v tom bránil. Spatřil jiného drakara, viditelně staršího a raněného, který na něco utočí. Chvíli trvalo, než uviděl jeho oběť. Byl to jeho Pán!
Zbývalo mu pár kroků, než mu mohl skočit po krku. Překvapený drakara nechal svojí kořist a začal se věnovat útočníkovy. Dara se ho držel dlouho, dokud ho protivník nesetřásl. Na krku mu způsobil hlubokou ránu. Než se sebral ze země, viděl útočníka mířícího k Pánovi. Z tlamy mu vycházelo vrčení. Vyškrábal se na všechny čtyři, vycenil zuby. Celou svojí vahou odrazil jeho hlavu, na to se postavil mezi něj a Pána.
Nastoupil instinkt a oba drakaři se postavili do vyhrožujícího postoje. Na hlavě a krku vzpřímili peří, sklopili křídla k zemi a malinko je roztáhly, aby byli vidět letky. Být to jiné zvíře tak tohle bohatě stačilo k jeho zastrašení. Vrčely jeden na druhého. Sem tam udělal jeden z nich výpad, druhý však vždycky uhnul.
Za sebou slyšel, jak se Pán zvedá ze země, šustění listí a praskání větviček. Útočníka něco vylekalo. Dara to také slyšel, ale nevěnoval tomu pozornost, protože to znal. Byli to Pánovi druhové, kteří mu přišli na pomoc. Využil chvilkové nepozornosti a vrazil útočníkovi do hrudníku. Starší ztratil rovnováhu a spadl na bok. Do už tak hluboké, ošklivé rány, co měl na pravém boku, se zabodla větvička. Bolestí zařval.
Pomalu k němu přistupoval, z hrdla se mu ozývalo hrozivé vrčení. Od začátku cítil, že je na tom špatně, kdyby nebyl, Dara by neměl moc šancí Pána uchránit.
Raněný drakar nevěděl, co si má počít. Viděl, jak se k němu pomalu blíží, měl hrozivě vyceněné zuby a vrčel. Rána příliš bolela, ale on taky bránil to, co měl rád a pro co žil. Proto mu instinkt radil to jediné, co mohl v této situaci udělat a co drakaři moc nepožívají. Začal chrlit oheň. Překvapilo ho to, sám to neuměl, byl na to ještě moc mladý. Instinktivně znal však ničivost ohně. Uhnul stranou, čím dal šanci protivníkovi, postavit se na nohy a zatlačit ho stranou. Ne nadlouho. Ostatní mu přispěchali na pomoc a společně protivníka zatlačili do zadu. Nechtěli mu ublížit, cítili však, že jeho zranění jsou vážná. Nakonec, aby si zachránil život, odběhl pryč.
Otočil se ke svému Pánovy. Byl v pořádku. Pohladil ho po čumáku se slovy: „ Hodný.“ A sáhl pro něco do křoví. Bylo to mládě. Mělo svázanou tlamu a na hlavě mělo něco jako provizorní ohlávku. Patřilo zřejmě tomu raněnému. Bylo celé vyplašené. Očima koulelo po okolí. Přičichl si k němu.
„ Jak to vypadá?“ řekl kdosi.
Pán se usmál: „ Náš nový přírůstek. Jeho matka byla vážně raněna, nedokázala by se postarat o něj a zároveň o sebe oba by časem zemřeli a otec už zřejmě sním taky něco bude, jinak by tu už byl.
„ Jsi si jistý?“
„Naprosto. Znám tyto tvory moc dobře. Pomoc mi sním nahoru.“
Dara si lehl do trávy a čekal, až si Pán sedne do sedla a do rukou mu podají mládě. To s sebou začalo zmítat. „ Šš maličký.“ Dara ucítil pobídnutí a vydali se spolu domů.
Od té doby Dara věděl, že se nemusí o Pána bát, že instinktivně pozná, kdy ho bude nutně potřebovat. Našel svůj šestý smysl. Z beder mu spadla velká tíha a on se naučil plně žít s ostatním, ač to nebylo, pro jeho druh vůbec přirozené.