Nejlepší přítel
Stalo se to kdysi, za vlády mrazivé zimy. Té nejstudenější. Nejchladnější. Co za posledních pár let byla. Vítr studeně foukal, ve svém náručí nesl vločky sněhu. Bílého. Krásného. Studeného. Ptáci i ostatní zvířata byli raději schovaní někde v teple. Sněhová peřina pohltila každého živého tvora. Hluboké závěje je už nechtěly pustit a tak tam zvířata umrzla. Až na jedno. Jeden živý tvor přece jen přežil. Zachránil ho větší. Silnější.
Sám ukrytý v hlubokém sněhu. Třesoucí. Kňučící. Doufaje v záchranu. Čekal hnědý pes. Dlouhá věčnost si pomalu pro něj šla, tak jak ho teplo opouštělo.
Jak slábl. Blížila se k němu záchrana. Krajem se zrovna toulal mladý zelený drak. Tlamu zabořenou ve sněhu, hledal si potravu. Nejpodivnější mu však bylo, co mu vítr šeptal. Vždy mu dobře radil a tak ho poslouchal. Letět nemohl. Byl moc mladý na to, aby se pral s tímto počasím. Byl zvědavý a tak na hlad rychle zapomněl. Hledal to, co se mu zdálo zvláštní. Netrvalo dlouho a našel to. Zapadlého v závěji mrznoucího psa. Modrá velká očka a smích zasvítil nad bílou peřinou. Naděje vysvitla.
Smutně se pes na draka podíval. Prosil. Prosil o pomoc. Ten neváhala a hned ho vyhrabal. Na záda ho vzal a odnesl ho do svého doupěte. Tam mu oheň ze svého nitra zapálil. Tělo mu zahřál. V té době se něco zrodilo. Přátelství. Přátelství na celý život.
Na jaře uléhali na plošině, jeden vedle druhého. Jen starý strom, s pavučinou ze stříbrných nití s černým pavoukem, jim dělal společnost. Jak slunce pomalu vycházelo, obloha se začala zabarvovat do fialova, růžova, červena, oranžova a zlata. V trávě se něco malého pohnulo a přátele to probudilo. Hnědý pes s delší srstí i drak, jež ukázal své žluté pláty táhnoucí se od tlamy po konec ocasu, se hned posadili.
„Hele podívej, támhle je něco moooc dobrýho.“ říká drak psovi.
Pes otočí hlavou: „Hm,“ zvedne tlapku a ukáže kamsi do trávy: „podívej se támhle, je tam zas něco zajímavého.“
Každý pozoroval to, co ho zajímalo do té doby, než slunce vysvitlo, pak odešli vstříc dalším dobrodružstvím. Tak jako je pes nejlepší přítel člověka, stal se i nelepším přítelem draka a naopak. Navzájem si pomáhali. V radostných i těžkých chvílích.
Sám ukrytý v hlubokém sněhu. Třesoucí. Kňučící. Doufaje v záchranu. Čekal hnědý pes. Dlouhá věčnost si pomalu pro něj šla, tak jak ho teplo opouštělo.
Jak slábl. Blížila se k němu záchrana. Krajem se zrovna toulal mladý zelený drak. Tlamu zabořenou ve sněhu, hledal si potravu. Nejpodivnější mu však bylo, co mu vítr šeptal. Vždy mu dobře radil a tak ho poslouchal. Letět nemohl. Byl moc mladý na to, aby se pral s tímto počasím. Byl zvědavý a tak na hlad rychle zapomněl. Hledal to, co se mu zdálo zvláštní. Netrvalo dlouho a našel to. Zapadlého v závěji mrznoucího psa. Modrá velká očka a smích zasvítil nad bílou peřinou. Naděje vysvitla.
Smutně se pes na draka podíval. Prosil. Prosil o pomoc. Ten neváhala a hned ho vyhrabal. Na záda ho vzal a odnesl ho do svého doupěte. Tam mu oheň ze svého nitra zapálil. Tělo mu zahřál. V té době se něco zrodilo. Přátelství. Přátelství na celý život.
Na jaře uléhali na plošině, jeden vedle druhého. Jen starý strom, s pavučinou ze stříbrných nití s černým pavoukem, jim dělal společnost. Jak slunce pomalu vycházelo, obloha se začala zabarvovat do fialova, růžova, červena, oranžova a zlata. V trávě se něco malého pohnulo a přátele to probudilo. Hnědý pes s delší srstí i drak, jež ukázal své žluté pláty táhnoucí se od tlamy po konec ocasu, se hned posadili.
„Hele podívej, támhle je něco moooc dobrýho.“ říká drak psovi.
Pes otočí hlavou: „Hm,“ zvedne tlapku a ukáže kamsi do trávy: „podívej se támhle, je tam zas něco zajímavého.“
Každý pozoroval to, co ho zajímalo do té doby, než slunce vysvitlo, pak odešli vstříc dalším dobrodružstvím. Tak jako je pes nejlepší přítel člověka, stal se i nelepším přítelem draka a naopak. Navzájem si pomáhali. V radostných i těžkých chvílích.