Lapač snů
Modrá, červená, růžová se sílící zlatou. Tak nádherné. Tak překrásné. Tak úžasné. Dech beroucí. Východ slunce. Jen párkrát do roka jde spatřit jeho nejkrásnější barvy. Syté, jasné, bez nečistot, rušivých elementů.
Chystala jsem s do školy, když jsem to spatřila. Uchvátilo mě to na tolik, že jsem musela Daru navést na Kozí hřbety, jež byly cestou. Kousek nad místem, kde jsme zrovna letěli. Přistáli jsme na kraji. Darovi drápy zachrastili o kamení. Stáli jsme tam jak přikovaní a byli nesmírně klidní, sledujíc tuto nádheru. Ani vítr nefoukal. Ptačí hlasy sílily na hlasitosti. Naše srdce buší. Já pohodlně usazená v sedle, s uvolněnými přezkami na stehnech a s otěži svázanými na sedle. S pernatým drakem, jenž sem tam zatřepal hlavou, aby si srovnal peří na krku a udidlo v tlamě.
Zlatá barva si pomaloučku brala vládu nad ostatními. Sklouzla jsem ze sedla. Dara se na mě krátce podíval, pak zase na slunce. Nespouštěla jsem z tohoto okamžiku oči. Jak snivé, myšlenky odvádějící. Daleko. Daleko od přítomnosti. Dál a dál.
Vzpomněla jsem si na malou holčičku. Velice malou holčičku, jež velký sen měla. Bílou klisnu se zlatou hřívou sedlala. Paní všech ostatních koní. Jednou zapískala a klisna tu hned byla. Nebyla však sama. Dvě písknutí stačila a byli tu jiní, jí podobní, se svými jezdci. Byli tři, ona s přáteli na pomoc se vydala. Jak rychlí byli. Jednou tady, za půl vteřiny jinde. Koně bez křídel! Po nebi běhali, sem tam se ukryli. Neviděni, nikým nespatřeni.
Jak holčička rostla, objevovala svůj dar, o němž neměl nikdo, dokonce ani rodina ponětí. Dar, který ji dělal výjimečnou, jež ji svým způsobem spojoval s bílou klisnou. Kam jela, tam za ní šla, pokud chtěla. Viděla ji však jen ona.
Chtěla, aby ji lidé kolem ní pochopili. Ukázala jim, co umí, co se naučila. Téměř své největší tajemství vyzradila. Oni však toho jen využívali. Smáli se. Legraci si z ní dělaly. Ach ty děti. Jak smutná byla. Lidí se bála. Nepochopena. Jiná. Jen bílá zlatohřívá klisna tu pro ni byla. Ta chápala.
Ráda kreslila, koně, psy a jiná zvířata. Nezbylo než kreslit, bílou klisnu na papír, o které věděla jen ona a vyvolení. Vymýšlela příběhy, ne dobré jak její sestra, přesto se ji líbily. Lidé kolem ni slepí byli. Zvěrolékařkou se chtěla stát, zvířatům veřejně pomáhat. Pak v útulku chtěla pracovat. Nic neskrývat, ale lapač snů ji to nedovolil. Místo toho ji házel klacky, překážky a rány do cesty. Některé bolestné byly, že ustát to nemohla. Po nocích se toulala. Plakala. Přestat nemohla. Ztratila němou tvář.
Později své tajemství vyzradila, ne rodině, ne přátelům, ne obyčejným lidem, ale těm jež na vzácných koních jezdili. Ty ji pochopili. Chránili. Radili.
A tak rostla. Spoustu snů měla, nesplněných, bolestných, poučných, když si na to vzpomněla. Jiné, ač jich nebylo mnoho, se však splnily, radostí a štěstím ji naplnily. Dál s přáteli tajně pomáhala.
Z malé holčičky se stala slečna. Pomalu získávala důvěru k obyčejným lidem. Pozor si však dávala na to, co jiným říkala. Nechtěla, aby se to špatně vrátilo. Šla si za svým snem, ale lapač se jí to pořád a pořád snažil brát. Někdy ji to i vzal.
Jak dospívala, svou bílou zlatohřívou klisnu propustila. Ne napořád. Ne na dlouho. Občas si ji k sobě zavolala, ne však tak často i ona měla svůj život. Stejně jako klisna odešla i přátelé na vzácných koních měli mnoho práce tak také odešli, ale vrátili se pokaždé na zapískání. To bylo, když je potřebovala.
Našla si nový směr. Novou cestu osudem. K tomu všemu nejskrývanější věc na celičkém světě. Nové a velice závažné tajemství.
Červánky pomalu mizely z oblohy. Chytla jsem se sedla. Dara tlapu nastavil, já se na něj vyhoupla. Přezky jsem pozapínala, otěže rozvázala, rukou držím je. V tu jsem spatřila ve slunečním kotouči draka. Zlatého draka. Jedno tělo, jedna duše spojení, nakrátko zas. Byl čas letět dál. „Budu ho muset opět navštívit.“ Zašeptám.
Dračí zabručení je mi odpovědí.
Jemně zatáhnu doleva za otěže, pobídnu pernatého draka. Putujeme dál, už takhle bylo pomalu pozdě. Než se dostaneme k silnici, zvednu se a Drara vzlétne. Míříme do Prahy. Pobízím ho znovu a znovu. Dokud nenabere dostatečnou rychlost. Nechtěla jsem přijít pozdě. Díky němu to však nebylo možné.
Vlastnit draka byla velká výhoda, nejenom, že jsem nemusela jezdit do školy veřejnou dopravou, ráno brzy vstávat, abych stihla autobus, mačkala se v metru a ještě k tomu čekala bůhví jak dlouho na zelenou na semaforu. Takhle jsem se mohla hezky vyspat. Pěkně ze dvora jsem se mohla vyrazit. Vlastně vzlétnout. Tím nejkrásnějším prostředkem, do míst, kde byla volnost, myšlenky mi vždycky utíkaly pryč a nikde žádné kolony aut. A ta rychlost.
Problém však byl, že ho nikdo nesměl vidět. Byl jedno z mých tajemství. Jen pár výjimečných, o něm vědělo. Opravdu maličko. Naštěstí tu byl někdo, kdo nám pomáhal, aby ho skryl, kdykoliv se objevil, proto jsme mohli spolu létat až před školu, kde bylo plno studentů a jiných lidí.
Jak já obdivuji tyto tvory a obzvlášť Darův druh. Drakary. Tak empatičtí draci, plné lásky, přátelství a důvěry k jezdci. Byl klidný, jako každý jiný den, jež mě vozil do školy. Vždy mě tam vysadil, někam odletěl a čekal, až ho zavolám.
Lapač nám to přesto stěžoval. Pletl nám do cesty všelijaké překážky ať už v podobě lidí, jež se museli potulovat kolem mě zrovna, když jsem ho chtěla k sobě zavolat nebo se mi stalo něco co se mnou otřáslo natolik, že to Dara přes svůj šestý smysl vycítil a letěl mi na pomoc, bez ohledu na lidi kolem.
Hned jak jsem skončila. Daru jsem zavolala. Vzala jsem jeho tlamu do rukou: „Letíme za ním. Najdi ho!“
Přikývl na znamení, že rozumí.
Posadila jsem se do sedla a vyrazili jsme spolu za dlouhověkým přítelem. Chtěla jsem ho po dlouhé době navštívit, zeptat se jak mu je a hlavně potřebovala jsem se mu vypovídat z toho, co mě tížilo na srdci. O snech, překrásných, pokud se splní, bolestných pokud tomu tak není a zničujících jsou-li důležité. Smíření s tím je na tom nejtěžší. Jak poradit si s lapačem.
Ten můj šikulka, našel ho někde na odlehlém místě. Ani nevím, kde jsme, ale hlavně že ho tu máme. Seskočím dolů: „Zdravím tě příteli.“ vítám ho vesele.
„Já též tebe děvče.“ pokyne hlavou.
„Jsem tak ráda, že tě vidím.“ obejmu ho.
„Očekával jsem tě, už od brzkého rána co jsem tě spatřil. Tak co tě za mnou přivádí?“
„Potřebuji od tebe radu.“
Zbystřil: „No? A jakou pak radu potřebuješ?“
„Mám strach...“
„Strach? Z čeho pak?“
Na chvíli odvrátím oči, pohlédnu na Daru, který si mezitím lehl do trávy a spokojeně odpočíval. Vypadal, že spí, ale věděla jsem, že tomu tak není. Pohlédla jsem opět svému společníkovy do očí: „Všechno je k neuvěření tak blízko a přitom nesmírně daleko. Mám strach, jak to všechno dopadne. Co bude, až to nastane. Opravdu se toho bojím. Děsí mě to… Mám strach,… že se všechno nějak zvrtne. Už nevím jak dál a co mám dělat. Nic už mi tak nejde, jako předtím. Nemohu se soustředit, přitom musím, abych to všechno zvládla.“
„Myslíš…?“
Kývnu.
„Chápu tvoje starosti. Víš, ono to není tak jednoduché. Osud ti jen tak něco bez boje nenechá. Nic není zadarmo. Být tebou nechal bych tomu volný průběh. Bojuj jen tam, kde je to potřeba, to ostatní nech pomalu plynout. Neměj strach děvče. Ať už to dopadne jakkoliv, vždy tu budu, abych ti nějak pomohl. To se spolehni.“
„Děkuji ti. Jsem ti za tolik vděčná, vždy dokážeš podat všechno tak, že mě to uklidní i pohladí na duši. Jsem tvým dlužníkem.“
Usměje se: „Hm. To jsou léta zkušeností děvče. Jsem rád, že ti mohu pomoc.“
Svěřila jsem se mu ještě se spoustou věcí, jež trápily moje srdíčko. Byl pro mě jako vrba, kterou jsem v těchto těžkých chvílích velice potřebovala. Z jeho strany potřeboval zas on mě, protože nebýt mě, byl by na tom se zdravým moc špatně. Oba jsme byli jeden pro druhého důležití, já pro něj až životně. Dva nejlepší přátelé, jenž si navzájem pomáhají. Někdy i přes kruté cesty životem se spousty překážek i příležitostí, bojuji a stále budu bojovat za svůj sen. To osud je mým lapačem.
Chystala jsem s do školy, když jsem to spatřila. Uchvátilo mě to na tolik, že jsem musela Daru navést na Kozí hřbety, jež byly cestou. Kousek nad místem, kde jsme zrovna letěli. Přistáli jsme na kraji. Darovi drápy zachrastili o kamení. Stáli jsme tam jak přikovaní a byli nesmírně klidní, sledujíc tuto nádheru. Ani vítr nefoukal. Ptačí hlasy sílily na hlasitosti. Naše srdce buší. Já pohodlně usazená v sedle, s uvolněnými přezkami na stehnech a s otěži svázanými na sedle. S pernatým drakem, jenž sem tam zatřepal hlavou, aby si srovnal peří na krku a udidlo v tlamě.
Zlatá barva si pomaloučku brala vládu nad ostatními. Sklouzla jsem ze sedla. Dara se na mě krátce podíval, pak zase na slunce. Nespouštěla jsem z tohoto okamžiku oči. Jak snivé, myšlenky odvádějící. Daleko. Daleko od přítomnosti. Dál a dál.
Vzpomněla jsem si na malou holčičku. Velice malou holčičku, jež velký sen měla. Bílou klisnu se zlatou hřívou sedlala. Paní všech ostatních koní. Jednou zapískala a klisna tu hned byla. Nebyla však sama. Dvě písknutí stačila a byli tu jiní, jí podobní, se svými jezdci. Byli tři, ona s přáteli na pomoc se vydala. Jak rychlí byli. Jednou tady, za půl vteřiny jinde. Koně bez křídel! Po nebi běhali, sem tam se ukryli. Neviděni, nikým nespatřeni.
Jak holčička rostla, objevovala svůj dar, o němž neměl nikdo, dokonce ani rodina ponětí. Dar, který ji dělal výjimečnou, jež ji svým způsobem spojoval s bílou klisnou. Kam jela, tam za ní šla, pokud chtěla. Viděla ji však jen ona.
Chtěla, aby ji lidé kolem ní pochopili. Ukázala jim, co umí, co se naučila. Téměř své největší tajemství vyzradila. Oni však toho jen využívali. Smáli se. Legraci si z ní dělaly. Ach ty děti. Jak smutná byla. Lidí se bála. Nepochopena. Jiná. Jen bílá zlatohřívá klisna tu pro ni byla. Ta chápala.
Ráda kreslila, koně, psy a jiná zvířata. Nezbylo než kreslit, bílou klisnu na papír, o které věděla jen ona a vyvolení. Vymýšlela příběhy, ne dobré jak její sestra, přesto se ji líbily. Lidé kolem ni slepí byli. Zvěrolékařkou se chtěla stát, zvířatům veřejně pomáhat. Pak v útulku chtěla pracovat. Nic neskrývat, ale lapač snů ji to nedovolil. Místo toho ji házel klacky, překážky a rány do cesty. Některé bolestné byly, že ustát to nemohla. Po nocích se toulala. Plakala. Přestat nemohla. Ztratila němou tvář.
Později své tajemství vyzradila, ne rodině, ne přátelům, ne obyčejným lidem, ale těm jež na vzácných koních jezdili. Ty ji pochopili. Chránili. Radili.
A tak rostla. Spoustu snů měla, nesplněných, bolestných, poučných, když si na to vzpomněla. Jiné, ač jich nebylo mnoho, se však splnily, radostí a štěstím ji naplnily. Dál s přáteli tajně pomáhala.
Z malé holčičky se stala slečna. Pomalu získávala důvěru k obyčejným lidem. Pozor si však dávala na to, co jiným říkala. Nechtěla, aby se to špatně vrátilo. Šla si za svým snem, ale lapač se jí to pořád a pořád snažil brát. Někdy ji to i vzal.
Jak dospívala, svou bílou zlatohřívou klisnu propustila. Ne napořád. Ne na dlouho. Občas si ji k sobě zavolala, ne však tak často i ona měla svůj život. Stejně jako klisna odešla i přátelé na vzácných koních měli mnoho práce tak také odešli, ale vrátili se pokaždé na zapískání. To bylo, když je potřebovala.
Našla si nový směr. Novou cestu osudem. K tomu všemu nejskrývanější věc na celičkém světě. Nové a velice závažné tajemství.
Červánky pomalu mizely z oblohy. Chytla jsem se sedla. Dara tlapu nastavil, já se na něj vyhoupla. Přezky jsem pozapínala, otěže rozvázala, rukou držím je. V tu jsem spatřila ve slunečním kotouči draka. Zlatého draka. Jedno tělo, jedna duše spojení, nakrátko zas. Byl čas letět dál. „Budu ho muset opět navštívit.“ Zašeptám.
Dračí zabručení je mi odpovědí.
Jemně zatáhnu doleva za otěže, pobídnu pernatého draka. Putujeme dál, už takhle bylo pomalu pozdě. Než se dostaneme k silnici, zvednu se a Drara vzlétne. Míříme do Prahy. Pobízím ho znovu a znovu. Dokud nenabere dostatečnou rychlost. Nechtěla jsem přijít pozdě. Díky němu to však nebylo možné.
Vlastnit draka byla velká výhoda, nejenom, že jsem nemusela jezdit do školy veřejnou dopravou, ráno brzy vstávat, abych stihla autobus, mačkala se v metru a ještě k tomu čekala bůhví jak dlouho na zelenou na semaforu. Takhle jsem se mohla hezky vyspat. Pěkně ze dvora jsem se mohla vyrazit. Vlastně vzlétnout. Tím nejkrásnějším prostředkem, do míst, kde byla volnost, myšlenky mi vždycky utíkaly pryč a nikde žádné kolony aut. A ta rychlost.
Problém však byl, že ho nikdo nesměl vidět. Byl jedno z mých tajemství. Jen pár výjimečných, o něm vědělo. Opravdu maličko. Naštěstí tu byl někdo, kdo nám pomáhal, aby ho skryl, kdykoliv se objevil, proto jsme mohli spolu létat až před školu, kde bylo plno studentů a jiných lidí.
Jak já obdivuji tyto tvory a obzvlášť Darův druh. Drakary. Tak empatičtí draci, plné lásky, přátelství a důvěry k jezdci. Byl klidný, jako každý jiný den, jež mě vozil do školy. Vždy mě tam vysadil, někam odletěl a čekal, až ho zavolám.
Lapač nám to přesto stěžoval. Pletl nám do cesty všelijaké překážky ať už v podobě lidí, jež se museli potulovat kolem mě zrovna, když jsem ho chtěla k sobě zavolat nebo se mi stalo něco co se mnou otřáslo natolik, že to Dara přes svůj šestý smysl vycítil a letěl mi na pomoc, bez ohledu na lidi kolem.
Hned jak jsem skončila. Daru jsem zavolala. Vzala jsem jeho tlamu do rukou: „Letíme za ním. Najdi ho!“
Přikývl na znamení, že rozumí.
Posadila jsem se do sedla a vyrazili jsme spolu za dlouhověkým přítelem. Chtěla jsem ho po dlouhé době navštívit, zeptat se jak mu je a hlavně potřebovala jsem se mu vypovídat z toho, co mě tížilo na srdci. O snech, překrásných, pokud se splní, bolestných pokud tomu tak není a zničujících jsou-li důležité. Smíření s tím je na tom nejtěžší. Jak poradit si s lapačem.
Ten můj šikulka, našel ho někde na odlehlém místě. Ani nevím, kde jsme, ale hlavně že ho tu máme. Seskočím dolů: „Zdravím tě příteli.“ vítám ho vesele.
„Já též tebe děvče.“ pokyne hlavou.
„Jsem tak ráda, že tě vidím.“ obejmu ho.
„Očekával jsem tě, už od brzkého rána co jsem tě spatřil. Tak co tě za mnou přivádí?“
„Potřebuji od tebe radu.“
Zbystřil: „No? A jakou pak radu potřebuješ?“
„Mám strach...“
„Strach? Z čeho pak?“
Na chvíli odvrátím oči, pohlédnu na Daru, který si mezitím lehl do trávy a spokojeně odpočíval. Vypadal, že spí, ale věděla jsem, že tomu tak není. Pohlédla jsem opět svému společníkovy do očí: „Všechno je k neuvěření tak blízko a přitom nesmírně daleko. Mám strach, jak to všechno dopadne. Co bude, až to nastane. Opravdu se toho bojím. Děsí mě to… Mám strach,… že se všechno nějak zvrtne. Už nevím jak dál a co mám dělat. Nic už mi tak nejde, jako předtím. Nemohu se soustředit, přitom musím, abych to všechno zvládla.“
„Myslíš…?“
Kývnu.
„Chápu tvoje starosti. Víš, ono to není tak jednoduché. Osud ti jen tak něco bez boje nenechá. Nic není zadarmo. Být tebou nechal bych tomu volný průběh. Bojuj jen tam, kde je to potřeba, to ostatní nech pomalu plynout. Neměj strach děvče. Ať už to dopadne jakkoliv, vždy tu budu, abych ti nějak pomohl. To se spolehni.“
„Děkuji ti. Jsem ti za tolik vděčná, vždy dokážeš podat všechno tak, že mě to uklidní i pohladí na duši. Jsem tvým dlužníkem.“
Usměje se: „Hm. To jsou léta zkušeností děvče. Jsem rád, že ti mohu pomoc.“
Svěřila jsem se mu ještě se spoustou věcí, jež trápily moje srdíčko. Byl pro mě jako vrba, kterou jsem v těchto těžkých chvílích velice potřebovala. Z jeho strany potřeboval zas on mě, protože nebýt mě, byl by na tom se zdravým moc špatně. Oba jsme byli jeden pro druhého důležití, já pro něj až životně. Dva nejlepší přátelé, jenž si navzájem pomáhají. Někdy i přes kruté cesty životem se spousty překážek i příležitostí, bojuji a stále budu bojovat za svůj sen. To osud je mým lapačem.