Konec cesty
Za nastávajícího podvečera. Za zvuků sov a nočních ptáků. Vanoucího slabého větru. Hluboko. Hluboko v temném lese. Mezi stromy. Mezi keři. S postupným ubývajícím světlem. Leží téměř nehybně rudý drak. Vlastně ne drak dračice.
Ten kdo jí tam takhle spatří, si může myslet, že se jedná už o nehybné tělo. Bez dechu. Bez života. Ale není tomu tak. Při bližším pohledu můžeme spatřit její nepatrné zvedání hrudníku. A při ještě bližším pohledu, můžeme spatřit její krvavé rány v hrudi, na tlapách a na křídlech. To však není všechno. Pohlédneme-li dolů, pod tělo dračice, spatříme pod ní půdu, jež hladově saje její krev. Jak krev odtéká, krmící zem pod ní, z jejího těla pomalu vyprchává život. Život. Ten nejvzácnější dar jaký každý může dostat.
Dračice tam však není sama. Okolo jejího obrovského těla se motá středně chlupatý pes. Značně vylekaný. Nejistý. Ve slabém světle můžeme spatřit jeho černobílé zbarvení. V černých částí srsti se pomalu ztrácí v hlubinách lesa. Bílá na jeho těle však září do podvečera. Jak měsíc na obloze. Ve způsobu pohybu můžeme poznat typičnost pro plemeno border kolie. Stavba drobnějšího těla zas napovídá, že se nejedná o psa jako o samce, ale o fenku.
Vyvalené, zoufalé oči upírala na tělo před sebou. Byl v nich zmatek. Smutek. Strach. Strach o toho tvora před ní. Uši v obavě stažené dozadu. Ocas napůl stažený mezi nohama. Přikrčila se. Olízla si párkrát čenich a připlazila se dračí hlavě. Čumákem do ní šťouchla. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Z hrdla se jí vydralo zakňučení. Tak bolestné. Srdce rvoucí. Člověk by se nad ní rozplakal.
Na scéně se objevili další tvorové. Oči jim svítily v temnějších koutech porostu. Podle jejich párů, jich tam bylo devět. Možná i více. Jedna tlapa. Druhá tlapa. Větvička nevydržela váhu zvířete a praskla.
Prasknutí dřeva upozornilo naší borderku, že má společnost. Postavila se na všechny čtyři. Pohlédla kolem sebe. Kolem do kola. Zastříhala ušima doleva. Doprava. Dozadu. Snažila se zachytit i ten nejslabší zvuk. Natáhla tlamu a začenichala. To, co ucítila, ji zneklidnilo ještě víc. Nejistě zvedla levou tlapku. Olízla si čenich. V její tváři by se daly číst myšlenky, jež se ji honily hlavou. Co budu dělat? Napovídal její výraz. Vyskočila na draka. Našla si první pár svítivých očí a hned jak ze stínu vylez jejich majitel, hrozivě zaštěkala.
Ze stínů vylezl vlk cenící zuby, s vrčením, jež vycházelo z jeho hrdla. Temným. Hrozivým. Ukázal se další a další. Byla to celá smečka, kterou přilákal pach krve. Pach snadné kořisti, která by nakrmila dosyta všechny členy.
Borderka stále stojící na obrovském těle zježila chlupy za krkem a na konci ocasu. Připravila se do obranného postoje. Štěkala. Vrčela. Cenila v nesouhlasu zuby, pokaždé když se jeden z vlků o kousek přiblížil.
I oni cenili zuby na svou sokyni. Z hrdla jim stále vycházelo vrčení. Chtěli ji zastrašit. Chtěli, aby utekla. Ale ze všeho nejvíc chtěli kořist jen a jen pro sebe. Nač se dělit s tímto malým “psíkem“.
Krůček po krůčku, až byl jeden z nich kousek od dračího těla. V tomto okamžiku borderka seskočila dolů a po vlku se ohnala. Ten překvapeně cukl stranou. Nečekal, že toto zvíře bude mít dost odvahy, aby se pustil na o dost většího protivníka a ještě k tomu s celou smečkou za zády. Chyba, ale vlk ji nemínil opakovat. Celá smečka se semkla kolem fenky z jedné strany. Bylo to devět tvorů na jednoho. Pomalu ji tlačili do úzkých. Jak nepříjemné to bylo. Chtěli se jí zbavit. Nejdřív dostanou ji a pak můžou v klidu hodovat.
Borderka se přikrčila celým svým tělem, prosila o to, aby jí neubližovali. Oči vyděšené. Zoufalé. Plné strachu. Nenašel se v nich však strach o sebe samou, možná jen v malé míře, ale nejvíc ho tam bylo o toho velkého tvora za jejími zády. Zakňučela, byli téměř u ní. Obzvlášť jeden. Zřejmě Alfa. Rozhlédla se kolem sebe. Po každém vlku zvlášť. Skočila dračici na záda a zas dolů. Přitiskla se k zemi. Její tělo se začalo třást. Připlazila se dračí hlavě a začala jí naléhavě olizovat i nejbližší ránu. Prosila. Prosila o to, aby vstala a odešla. Aby odletěla. Aby vlci ztratili zájem. Žalostně zakňučela.
V tom se v dáli objevil další pár vlků, kteří si to mířili přímo na ní. Sebevědomě bok po boku. Neustálého varovného štěkání, či vrčení si vůbec nevšímali. Nezaváhali ani o píď. Jen se dál blížili k ní a rudému tvoru. Zoufalství se stupňovalo. Stále zkoušela dračici nějak přimět k vědomí. Nepomáhalo to. Devět vlků měla za dračími zády, kteří byli téměř na dosah kořisti, a další dva se na ní řítili z druhé strany. Smířená s osudem. Smířená se svým životem, naposled olízla tvář své milované a postavila se dvojici do cesty s vyceněními zuby a s varováním, že bude bojovat do posledního dechu. Jen tak dračici nevydá.
Jak se blížili, nesl se s nimi zvláštní pach. Vlčí, ale s příměsí něčeho známého. Povědomého. K jejímu překvapení se dvojice nepustila přímo do ní. Ani nevydali vůči ní náznak agrese. Ten větší, mohutnější se vyhnul jejímu výpadu a přeskočil na druhou stranu. Ten druhý, fenka, se na okamžik zastavila, pohlédla krátce na borderku s výrazem, jenž říkal. Teď už to bude dobré. Pomůžeme ti.Přikývla a přeskočila tělo ke svému druhovi. Teprve teď si borderka uvědomila, že ti dva nejsou vlci, ač z nich mnoho mají, ale že tou jsou českoslovenští vlčáci. Její přátelé. Její smečka. Postavila se po jejich boku. Neustále však očima těkala mezi svými společníky a vlky. Čekala. Čekala, co se bude dít. Plamínek naděje se rozhořel. Jen, aby ho vítr zas nesfoukl.
Když smečka spatřila ty dva. Na okamžik zaváhali. Nevěděli, co si mají myslet. Jsou ti dva vlci? Nebo to jsou psi? Jsou s námi? Nebo s tím „domácím psiskem"? Vůdce smečky vyštěkl na jednoho ze svých, aby ho vyslal to prověřit. Pověřený se opatrně přibližovat. Z hrdla mu stále vycházelo vrčení. Nebyl však jediný. Čevéčka na druhé straně také hrozivě vrčeli. Varovali ho, že jestli se ještě o kousek přiblíží, pustí se do něj. Vlk však nedbal na varování a dál se přibližoval. Ten nejmohutnější z naší trojice se po vlku ohnal a štípl ho do kůže na zádech. Protivník se i hned stáhl ke smečce. Smečka měla početní převahu. Toho si byli vědomi a tak se všichni postupně rozeběhli a jeden po druhém se pustili do našich psů. Náš pes se přikrčil a za stálého vrčení se vrhl na jednoho z protivníků. Svalil ho na záda a provětrával mu kožich. Nechtěl mu nějak ublížit, jen ho varovně štípal, ale kdyby se musel zakousnout do jeho hrdla, bez váhání by to udělal.
Obě fenky se jedna po druhé vrhly na své cíle. Borderka, která byla slabší, se ze všeho nejvíc snažila zastrašovat. Moc dobře si byla vědoma, že v boji, kde by rozhodovala síla, by neobstála. Snažila se však využít svého daru. Daru, který jejímu plemeni koluje v žilách. Své hbitosti a umu rychle a nečekaně měnit směr. Tím mohla svého soupeře vždy překvapit. Štípnout ho do kůže. Do tlap. Tlamy. A pomalu ho nasměrovat k jednomu čevéčku, kteří se o něj postarali.
Když se situace ukázala být bledá a naše psí parta slábla, zatím co vlci se střídavě na ně vrhali. Čevéčka na sebe pohlédla s nevyslovenou otázkou. Hluboké. Zčásti divoké. Bojovné oči hleděly jeden na druhého. Ani borderka netušila, o čem ti dva spolu promlouvají. Fenka čevéčka nepatrně přikývla a její druh se vzápětí nato dál do vytí. Hlasitého. Energetického. Volajícího. Nadějného. Fenka se k němu přidala a borderka, která toto všechno sledovala svýma bystrýma očima, nebyla pozadu. Ač moc výt neuměla, dala do toho vše. Poznala v tónu vytí, co mají ti dva lubem.
Chvíli na to slunce zablikalo. Ne, myslím to vážně opravdu zablikalo. Jako byste rozsvítili a vzápětí zhasli svítilnu. Z místa kde byli poslední sluneční paprsky, se k nim blížil velký stín. Přímo obrovský. Další pomoc byla na cestě. Ta nejlepší. Nejobávanější. Byl to drak. Postavil se tak, aby měl dračici pod svým tělem a ohnal se po vlcích. Psí trojice se postavila vedle něho s vyceněnými zuby.
Zaražení vlci nevěděli, co si mají počít. Mít početní převahu nad třemi psi bylo něco jiného než stát proti drakovi v plné síle. Zkusili štěstí. Celá smečka se na něj vrhla. Snažila se najít jeho slabinu. Na tlapách. Na křídlech. Krku. Bohužel než se stačili někam zakousnout, drak je odhodil pryč. Do těch šťastnějších se pustil jeden z čevéček a ty s nejvíce štěstí měli proti sobě borderku. Celá smečka to zkusila nejmíň dvakrát. Než se stalo něco nečekaného. Pod nohama draka v plné síle už neležela rudá dračice, ale mladá žena.
První to zjistila borderka, která poznala ve výrazu vlků údiv. Překvapení. Mrštně se otočila a vyjekla. Přeskočila ženu a začala jí olizovat obličej. Svým zoufalým kňučením upozornila ostatní. Všichni tři pohlédli na ženu a nešťastnou borderku.
„U velkého draka, je to zlé... Konec cesty.“ zašeptal drak. Obrátil hlavu zpět na vlčí smečku a mocně zařval, a aby to nebylo málo, přidal ještě do řevu oheň. Bylo mu jedno, zda tu něco podpálí. Chtěl je nadobro odehnat pryč. Čas se nebezpečně krátil. Teď už šlo o minuty. O vzácné minuty.
Pro smečku už nebyla kořist tak lákavá. Nestála jim už za námahu. Alfa zavelel a jeho poddaní se stáli pryč.
Všichni psi leželi u těla. Vylizovali krvavé rány a obličej. Ta nejmenší z nich se třásla a pokuňkávala. Její oči se v posledních světle leskly, jako kdyby plakala i drak by se nejraději rozplakal, ale nemohl to udělat. Ne teď, když měl v tlapách ještě jednu věc, kterou by dokázal získat pár hodin času. Musel se soustředit. Pohlédl na každého psa zvlášť se slovy: „Víte co musíte po chvíli udělat. Stačí tři štěknutí. Jen pro začátek, než ji odnesu do bezpečí. Ano?“
Čevéčka přikývli i borderka. Posadila se, olízla čenich a sledovala drakovo počínání.
Drak položil obrovské tlapy na ženino tělo. Zavřel oči. Začal se soustředit. Začal svojí vnitřní sílu přesměrovávat do ženina těla. Tímto procesem chtěl částečné zhojit ženiny rány a dodat ji energii do života. On ji však tím to ztrácel a mohlo by ho to stát život. Snad psi udělají, co bude třeba.
Nejmenší fenka se ujala odpočítávání. Jednou štěkla… Podruhé… Potřetí. Všichni psi se postavili vedle sebe a společně se rozeběhli proti drakovým tlapám, aby je svou váhou odklonily pryč. Tímto měli přerušit přesun životní energie a dovolit draku soustředit se i na něco jiného. Při přesunu to nebylo možné, jakmile jednou začal, mohl přestat teprve, když by všechny rány byli zhojené, nebo až by sám přišel o život. Záleželo na velikosti zranění a kolik bylo potřeba energie k jeho zhojení.
„Šikulové.“ Pochválil je. Lehl si do listí a pokynul hlavou, aby mu ženu vytáhli na hřbet.
Když ji psi tahali za oblečení, žena na chvíli nabrala vědomí. První, co spatřila, byl drak: „Zěleňáku… jsi to… ty?… Jak? Jak…“ šeptala, že sotva byla slyšet.
Drak přikývl: „Ššš, jsi ještě příliš slabá. Spi.“ dotkl se jejího čela.
Psi ji společnými silami vytáhli drakovi na záda. Ten nadzvedl pernatá křídla, aby jimi ženu přidržel. Po jeho boku, každý z jedné strany kráčeli čevéča. Jak vojáci, kteří chrání svého krále. Svého vojevůdce, zatímco borderka seděla draku na zádech a dohlížela na to, aby žena nespadla. A takto spolu všichni zamířili domů. Do bezpečí, kde drak mohl v klidu zahájit další proces hojení, aby ženu vyléčil.
Tímto nastal konec jedné cesty a začal začátek další. Byl to konec odloučení. Marného. Osamoceného tápání ženina života. Života, ve kterém si myslela, že ji už nic dobrého nečeká. Který pro ni neměl velký smysl. Ve kterém se snažila zaplňovat díru ve svém srdci. Buď si v různých podobách někde poletovala. Běhala, či plavala. Nebo se týdny nehnula z pelechu. Života, kde už ji není souzeno potkávat toho, komu patřilo její srdce. Každý se vydal jinou cestou. Cestou, na které se už nikdy neměli potkat.
Stvořila si svou smečku. Patřili do ní oni tři psi. Stali se pro ni vším. A díru, jež v sobě neustále nosila, z části zaplňovali. Tenkrát ještě netušila, co všechno budou ochotni pro ni její psí mazlíčci udělat, aby jí zachránili život. A co se toho podvečera stane.
Jak bylo předpovězeno velice dávno. Dávno než se všichni zúčastnění narodily. Ta strasti plná cesta bez cíle měla skončit. A také skončila. V okamžiku, kdy se na scéně objevil onen drak. Ten, který ji měl po zbytek života doprovázet. Ten, který zaplnil onu prázdnotu v jejím srdci.
Ten kdo jí tam takhle spatří, si může myslet, že se jedná už o nehybné tělo. Bez dechu. Bez života. Ale není tomu tak. Při bližším pohledu můžeme spatřit její nepatrné zvedání hrudníku. A při ještě bližším pohledu, můžeme spatřit její krvavé rány v hrudi, na tlapách a na křídlech. To však není všechno. Pohlédneme-li dolů, pod tělo dračice, spatříme pod ní půdu, jež hladově saje její krev. Jak krev odtéká, krmící zem pod ní, z jejího těla pomalu vyprchává život. Život. Ten nejvzácnější dar jaký každý může dostat.
Dračice tam však není sama. Okolo jejího obrovského těla se motá středně chlupatý pes. Značně vylekaný. Nejistý. Ve slabém světle můžeme spatřit jeho černobílé zbarvení. V černých částí srsti se pomalu ztrácí v hlubinách lesa. Bílá na jeho těle však září do podvečera. Jak měsíc na obloze. Ve způsobu pohybu můžeme poznat typičnost pro plemeno border kolie. Stavba drobnějšího těla zas napovídá, že se nejedná o psa jako o samce, ale o fenku.
Vyvalené, zoufalé oči upírala na tělo před sebou. Byl v nich zmatek. Smutek. Strach. Strach o toho tvora před ní. Uši v obavě stažené dozadu. Ocas napůl stažený mezi nohama. Přikrčila se. Olízla si párkrát čenich a připlazila se dračí hlavě. Čumákem do ní šťouchla. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Z hrdla se jí vydralo zakňučení. Tak bolestné. Srdce rvoucí. Člověk by se nad ní rozplakal.
Na scéně se objevili další tvorové. Oči jim svítily v temnějších koutech porostu. Podle jejich párů, jich tam bylo devět. Možná i více. Jedna tlapa. Druhá tlapa. Větvička nevydržela váhu zvířete a praskla.
Prasknutí dřeva upozornilo naší borderku, že má společnost. Postavila se na všechny čtyři. Pohlédla kolem sebe. Kolem do kola. Zastříhala ušima doleva. Doprava. Dozadu. Snažila se zachytit i ten nejslabší zvuk. Natáhla tlamu a začenichala. To, co ucítila, ji zneklidnilo ještě víc. Nejistě zvedla levou tlapku. Olízla si čenich. V její tváři by se daly číst myšlenky, jež se ji honily hlavou. Co budu dělat? Napovídal její výraz. Vyskočila na draka. Našla si první pár svítivých očí a hned jak ze stínu vylez jejich majitel, hrozivě zaštěkala.
Ze stínů vylezl vlk cenící zuby, s vrčením, jež vycházelo z jeho hrdla. Temným. Hrozivým. Ukázal se další a další. Byla to celá smečka, kterou přilákal pach krve. Pach snadné kořisti, která by nakrmila dosyta všechny členy.
Borderka stále stojící na obrovském těle zježila chlupy za krkem a na konci ocasu. Připravila se do obranného postoje. Štěkala. Vrčela. Cenila v nesouhlasu zuby, pokaždé když se jeden z vlků o kousek přiblížil.
I oni cenili zuby na svou sokyni. Z hrdla jim stále vycházelo vrčení. Chtěli ji zastrašit. Chtěli, aby utekla. Ale ze všeho nejvíc chtěli kořist jen a jen pro sebe. Nač se dělit s tímto malým “psíkem“.
Krůček po krůčku, až byl jeden z nich kousek od dračího těla. V tomto okamžiku borderka seskočila dolů a po vlku se ohnala. Ten překvapeně cukl stranou. Nečekal, že toto zvíře bude mít dost odvahy, aby se pustil na o dost většího protivníka a ještě k tomu s celou smečkou za zády. Chyba, ale vlk ji nemínil opakovat. Celá smečka se semkla kolem fenky z jedné strany. Bylo to devět tvorů na jednoho. Pomalu ji tlačili do úzkých. Jak nepříjemné to bylo. Chtěli se jí zbavit. Nejdřív dostanou ji a pak můžou v klidu hodovat.
Borderka se přikrčila celým svým tělem, prosila o to, aby jí neubližovali. Oči vyděšené. Zoufalé. Plné strachu. Nenašel se v nich však strach o sebe samou, možná jen v malé míře, ale nejvíc ho tam bylo o toho velkého tvora za jejími zády. Zakňučela, byli téměř u ní. Obzvlášť jeden. Zřejmě Alfa. Rozhlédla se kolem sebe. Po každém vlku zvlášť. Skočila dračici na záda a zas dolů. Přitiskla se k zemi. Její tělo se začalo třást. Připlazila se dračí hlavě a začala jí naléhavě olizovat i nejbližší ránu. Prosila. Prosila o to, aby vstala a odešla. Aby odletěla. Aby vlci ztratili zájem. Žalostně zakňučela.
V tom se v dáli objevil další pár vlků, kteří si to mířili přímo na ní. Sebevědomě bok po boku. Neustálého varovného štěkání, či vrčení si vůbec nevšímali. Nezaváhali ani o píď. Jen se dál blížili k ní a rudému tvoru. Zoufalství se stupňovalo. Stále zkoušela dračici nějak přimět k vědomí. Nepomáhalo to. Devět vlků měla za dračími zády, kteří byli téměř na dosah kořisti, a další dva se na ní řítili z druhé strany. Smířená s osudem. Smířená se svým životem, naposled olízla tvář své milované a postavila se dvojici do cesty s vyceněními zuby a s varováním, že bude bojovat do posledního dechu. Jen tak dračici nevydá.
Jak se blížili, nesl se s nimi zvláštní pach. Vlčí, ale s příměsí něčeho známého. Povědomého. K jejímu překvapení se dvojice nepustila přímo do ní. Ani nevydali vůči ní náznak agrese. Ten větší, mohutnější se vyhnul jejímu výpadu a přeskočil na druhou stranu. Ten druhý, fenka, se na okamžik zastavila, pohlédla krátce na borderku s výrazem, jenž říkal. Teď už to bude dobré. Pomůžeme ti.Přikývla a přeskočila tělo ke svému druhovi. Teprve teď si borderka uvědomila, že ti dva nejsou vlci, ač z nich mnoho mají, ale že tou jsou českoslovenští vlčáci. Její přátelé. Její smečka. Postavila se po jejich boku. Neustále však očima těkala mezi svými společníky a vlky. Čekala. Čekala, co se bude dít. Plamínek naděje se rozhořel. Jen, aby ho vítr zas nesfoukl.
Když smečka spatřila ty dva. Na okamžik zaváhali. Nevěděli, co si mají myslet. Jsou ti dva vlci? Nebo to jsou psi? Jsou s námi? Nebo s tím „domácím psiskem"? Vůdce smečky vyštěkl na jednoho ze svých, aby ho vyslal to prověřit. Pověřený se opatrně přibližovat. Z hrdla mu stále vycházelo vrčení. Nebyl však jediný. Čevéčka na druhé straně také hrozivě vrčeli. Varovali ho, že jestli se ještě o kousek přiblíží, pustí se do něj. Vlk však nedbal na varování a dál se přibližoval. Ten nejmohutnější z naší trojice se po vlku ohnal a štípl ho do kůže na zádech. Protivník se i hned stáhl ke smečce. Smečka měla početní převahu. Toho si byli vědomi a tak se všichni postupně rozeběhli a jeden po druhém se pustili do našich psů. Náš pes se přikrčil a za stálého vrčení se vrhl na jednoho z protivníků. Svalil ho na záda a provětrával mu kožich. Nechtěl mu nějak ublížit, jen ho varovně štípal, ale kdyby se musel zakousnout do jeho hrdla, bez váhání by to udělal.
Obě fenky se jedna po druhé vrhly na své cíle. Borderka, která byla slabší, se ze všeho nejvíc snažila zastrašovat. Moc dobře si byla vědoma, že v boji, kde by rozhodovala síla, by neobstála. Snažila se však využít svého daru. Daru, který jejímu plemeni koluje v žilách. Své hbitosti a umu rychle a nečekaně měnit směr. Tím mohla svého soupeře vždy překvapit. Štípnout ho do kůže. Do tlap. Tlamy. A pomalu ho nasměrovat k jednomu čevéčku, kteří se o něj postarali.
Když se situace ukázala být bledá a naše psí parta slábla, zatím co vlci se střídavě na ně vrhali. Čevéčka na sebe pohlédla s nevyslovenou otázkou. Hluboké. Zčásti divoké. Bojovné oči hleděly jeden na druhého. Ani borderka netušila, o čem ti dva spolu promlouvají. Fenka čevéčka nepatrně přikývla a její druh se vzápětí nato dál do vytí. Hlasitého. Energetického. Volajícího. Nadějného. Fenka se k němu přidala a borderka, která toto všechno sledovala svýma bystrýma očima, nebyla pozadu. Ač moc výt neuměla, dala do toho vše. Poznala v tónu vytí, co mají ti dva lubem.
Chvíli na to slunce zablikalo. Ne, myslím to vážně opravdu zablikalo. Jako byste rozsvítili a vzápětí zhasli svítilnu. Z místa kde byli poslední sluneční paprsky, se k nim blížil velký stín. Přímo obrovský. Další pomoc byla na cestě. Ta nejlepší. Nejobávanější. Byl to drak. Postavil se tak, aby měl dračici pod svým tělem a ohnal se po vlcích. Psí trojice se postavila vedle něho s vyceněnými zuby.
Zaražení vlci nevěděli, co si mají počít. Mít početní převahu nad třemi psi bylo něco jiného než stát proti drakovi v plné síle. Zkusili štěstí. Celá smečka se na něj vrhla. Snažila se najít jeho slabinu. Na tlapách. Na křídlech. Krku. Bohužel než se stačili někam zakousnout, drak je odhodil pryč. Do těch šťastnějších se pustil jeden z čevéček a ty s nejvíce štěstí měli proti sobě borderku. Celá smečka to zkusila nejmíň dvakrát. Než se stalo něco nečekaného. Pod nohama draka v plné síle už neležela rudá dračice, ale mladá žena.
První to zjistila borderka, která poznala ve výrazu vlků údiv. Překvapení. Mrštně se otočila a vyjekla. Přeskočila ženu a začala jí olizovat obličej. Svým zoufalým kňučením upozornila ostatní. Všichni tři pohlédli na ženu a nešťastnou borderku.
„U velkého draka, je to zlé... Konec cesty.“ zašeptal drak. Obrátil hlavu zpět na vlčí smečku a mocně zařval, a aby to nebylo málo, přidal ještě do řevu oheň. Bylo mu jedno, zda tu něco podpálí. Chtěl je nadobro odehnat pryč. Čas se nebezpečně krátil. Teď už šlo o minuty. O vzácné minuty.
Pro smečku už nebyla kořist tak lákavá. Nestála jim už za námahu. Alfa zavelel a jeho poddaní se stáli pryč.
Všichni psi leželi u těla. Vylizovali krvavé rány a obličej. Ta nejmenší z nich se třásla a pokuňkávala. Její oči se v posledních světle leskly, jako kdyby plakala i drak by se nejraději rozplakal, ale nemohl to udělat. Ne teď, když měl v tlapách ještě jednu věc, kterou by dokázal získat pár hodin času. Musel se soustředit. Pohlédl na každého psa zvlášť se slovy: „Víte co musíte po chvíli udělat. Stačí tři štěknutí. Jen pro začátek, než ji odnesu do bezpečí. Ano?“
Čevéčka přikývli i borderka. Posadila se, olízla čenich a sledovala drakovo počínání.
Drak položil obrovské tlapy na ženino tělo. Zavřel oči. Začal se soustředit. Začal svojí vnitřní sílu přesměrovávat do ženina těla. Tímto procesem chtěl částečné zhojit ženiny rány a dodat ji energii do života. On ji však tím to ztrácel a mohlo by ho to stát život. Snad psi udělají, co bude třeba.
Nejmenší fenka se ujala odpočítávání. Jednou štěkla… Podruhé… Potřetí. Všichni psi se postavili vedle sebe a společně se rozeběhli proti drakovým tlapám, aby je svou váhou odklonily pryč. Tímto měli přerušit přesun životní energie a dovolit draku soustředit se i na něco jiného. Při přesunu to nebylo možné, jakmile jednou začal, mohl přestat teprve, když by všechny rány byli zhojené, nebo až by sám přišel o život. Záleželo na velikosti zranění a kolik bylo potřeba energie k jeho zhojení.
„Šikulové.“ Pochválil je. Lehl si do listí a pokynul hlavou, aby mu ženu vytáhli na hřbet.
Když ji psi tahali za oblečení, žena na chvíli nabrala vědomí. První, co spatřila, byl drak: „Zěleňáku… jsi to… ty?… Jak? Jak…“ šeptala, že sotva byla slyšet.
Drak přikývl: „Ššš, jsi ještě příliš slabá. Spi.“ dotkl se jejího čela.
Psi ji společnými silami vytáhli drakovi na záda. Ten nadzvedl pernatá křídla, aby jimi ženu přidržel. Po jeho boku, každý z jedné strany kráčeli čevéča. Jak vojáci, kteří chrání svého krále. Svého vojevůdce, zatímco borderka seděla draku na zádech a dohlížela na to, aby žena nespadla. A takto spolu všichni zamířili domů. Do bezpečí, kde drak mohl v klidu zahájit další proces hojení, aby ženu vyléčil.
Tímto nastal konec jedné cesty a začal začátek další. Byl to konec odloučení. Marného. Osamoceného tápání ženina života. Života, ve kterém si myslela, že ji už nic dobrého nečeká. Který pro ni neměl velký smysl. Ve kterém se snažila zaplňovat díru ve svém srdci. Buď si v různých podobách někde poletovala. Běhala, či plavala. Nebo se týdny nehnula z pelechu. Života, kde už ji není souzeno potkávat toho, komu patřilo její srdce. Každý se vydal jinou cestou. Cestou, na které se už nikdy neměli potkat.
Stvořila si svou smečku. Patřili do ní oni tři psi. Stali se pro ni vším. A díru, jež v sobě neustále nosila, z části zaplňovali. Tenkrát ještě netušila, co všechno budou ochotni pro ni její psí mazlíčci udělat, aby jí zachránili život. A co se toho podvečera stane.
Jak bylo předpovězeno velice dávno. Dávno než se všichni zúčastnění narodily. Ta strasti plná cesta bez cíle měla skončit. A také skončila. V okamžiku, kdy se na scéně objevil onen drak. Ten, který ji měl po zbytek života doprovázet. Ten, který zaplnil onu prázdnotu v jejím srdci.