Babiččiny příběhy
Zdravím všechny. Jmenuji se Sandra a chtěla bych vám vyprávět příběh, který mi vyprávěla moje babička před spaním.. Jako malá jsem ho měla moc ráda.
Vyprávěla mi o jedné dívce, která když šla ráno do školy uviděla něco se pohnout ve křoví. Protože byla zvědavá šla se tam podívat. Jakmile do křoví nahlédla, nevěřila svým vlastním očím. To co tam uviděla byl malý červený dráček. Zprvu se ho bála, pak ale zjistila že je to ještě dráče, které bylo jen pár hodin staré. Natáhla k němu ruku. Dráče se jí taky bálo, kňučelo, kňouralo a snažilo se uhnou její ruce.
„ Neboj se nechci ti ublížit.“ Snažila se ho dívka utišit. Pohladila ho po hlavě, dráče se ztišilo zavřelo oči, natáhlo hlavu proti dívčině ruce a šťastně zabručelo. „ No vidíš, hodný.“ Dala ruku pryč. Dráče otevřelo oči a podívalo se na dívku s prosebným pohledem, aby ho ještě pohladila. Dívka se usmála. ,, Já tady s tebou nemůžu být, musím do školy, ale když tu na mě počkáš, po škole zas přijdu.“ Zvedla se a chystala se k odchodu.
„ Wrauu.“ ozvalo se dráče.
Klekla si k němu a znovu ho pohladila ,, Pšš. Nebo tě někdo uslyší.“ Pak odešla do školy.
Než tam však dorazila uslyšela za sebou cvakání drápků. Dráče za ní ťapkalo celou dobu. Otočila se k němu. usmála se. „ Co tu děláš maličký, se mnou nemůžeš jít.“ Uchopila ho v podpaží a zvedla ho ze země. Oba se navzájem podívali do očí. Po chvíli přátelsky řekla. „ Ty si, ale lump.“ Dráče si olízlo tlamu, ona se usmála. „ Dobře vezmu tě s sebou, ale musíš být zticha.“ Položila ho zpátky na zem. Potom se ho snažila propašovat do školy. Což se jí taky povedlo.
Než začalo vyučování, schovala dráčka v umyvárně. Jenže zatím co se učila, dráčkovi se podařilo vyklouznou ven. Zřejmě ho někdo pustil, aniž by věděl že tam je. Dráček se potloukal po škole. Když ho něco zaujalo, šel si to hned prohlédnout. Nedělal ani velký hluk, opatrně našlapoval a schoval se hned, když uslyšel, že jde někdo po chodbě. Když narazil na zavřené dveře, kterých bylo okolo hodně, zaujal ho hlas, který vycházel zpoza nich. Sehnul hlavu a poslouchal. Pak hlas přestal mluvit a ke dveřím se blížily kroky. Ihned se šel schovat mezi nedaleké skříně. Seděl mezi nimi a snažil se předními tlapkami odsunout co nejdál. Když byl u stěny chytil si ocas a potichu zakňučel. Dál slyšel kroky a hlasy, které se pomalu vzdalovaly.
Zazvonilo. Ze tříd vyšly děti.a začaly povykovat. Dráček byl stále ukrytý, občas si sám pro sebe zakňučel. Pak se někdo nad ním skláněl.. Dál se mačkal na stěnu a kňučel „ Maličký, neboj to jsem já.“ Pohladila dráčka po hlavě. Dráček spokojeně zavřel oči. Byl už klidný a tak ho vyndala.
Kolem ní se shlukli spolužáci a začali jí klást plno otázek. Když uslyšela tu která zněla: „ Jé, to je krásné štěně.“ překvapilo jí že dráčka spolužáci neviděli jako draka, ale jako psa!
,, Vy vidíte štěně?“
„ No jasně. Ty snad ne?“ řekl jeden z nich. Něž však stačila odpovědět vmísil se mezi ně učitel. Byl to ten co ho dráček před chvílí poslouchal.
,, Co tu děláte? Nemáte být už ve třídách a připravovat se na další vyučování?“ Pak si všimnul dívky, která držela dráčka. I on ho viděl jako štěně. „ Co tu dělá to štěně? Víš že ve škole nemají psi co dělat!“
Dívka dostala pěkně vynadáno a musela zůstat po škole.
Dráček na ní čekal před školou. Když vyrazili domů,všichni lidé co potkali si mysleli že je to štěně. Doma tomu nebylo jinak. Když rodiče zjistili že byla po škole zlobili se na ní, ale co uviděli dráčka, připadal jim tak krásný a roztomilý že jí dovolili si ho nechat. Dívka ho nakrmila a dala mu jméno Ruja.
Asi za dva měsíce byl velký jako ovčácký pes. Dozvěděla se, proč ho všichni vidí jako psa. Byla to jeho ochrana dokud byl dráče, jen ona ho mohla vidět v jeho skutečné podobě.
Jednoho dne přišla domů a jistila, že se ve vesnici ztratil malý chlapec. A protože Ruja byl velmi chytrý a všechny jeho smysly byly vyvinutější víc, než kteréhokoliv zvířete na světě. Vydala se ho spolu s ním hledat. Chlapce našli na nedalekém paloučku za lesem.
Když mi tohle všechno i jiné příhody Ruji a dívky babička vyprávěla, netušila jsem co si babička vymýšlí a co je pravda. Nedávno jsem však zjistila že všechny ty příběhy jsou založené na pravdě.
Sandra slyšela z půdy podivné zvuky. Jako by tam bylo něco velkého, těžkého. Mezi vrzáním dřevěné podlahy slyšela i jiné zvuky. Šla se tam tedy podívat. Vylezla po žebříku a když nakoukla na půdu, v tu chvíli před sebou spatřila draka.
Drak si jí okamžitě všimnul. Šel k ní, foukl jí do vlasů. Sandra se ani nehnula, protože by to v tu chvílí nedokázala. Tak se ho bála. Drak udělal dva kroky od ní a lehl si do sena. Uvelebil se, pohlédl na ní smutnýma prosebnýma očima. „ Můžeš mi prosím tě pomoct?“
Překvapilo jí že drak k ní mluvil. „ Co jsi zač?“
„ Já? Drak.“ Odpověděl
„ Ale ne. To vidím že jsi drak. Jak se jmenuješ?“
„ Ruja.“
„ Ruja? Ty si ten malý dráček, kterého našla jedna dívka, když šla do školy, z babiččiného vyprávění?“
„ Ano, to ona mě našla.“
„ Vážně?...“ položila mu ještě jiné otázky ohledně příběhů z babiččinýho vyprávění. Ke svému úžasu zjistila, že to všechno co jí babička vyprávěla byla pravda.
„ Prosím, pomůžeš mi?“
„ Jo, promiň. S čím že to chceš pomoct?“
„ Potřebuji se dostat domů. Dlouhý pobyt tady mi nedělá dobře.“ Drak skutečně nevypadal zdravě, ale nedokázala určit co přesně mu je.
„ A kde to je?“
„ Daleko. V jiném vesmíru.“
„ V jiném vesmíru? Jak ti s tímhle můžu pomoct?“
„ Stačí když mi doneseš předmět co vypadá jak bílý talíř s černou koulí na vrchu. Před pár lety jsem jeden takový viděl na jedné oslavě. Ten den jsem tam spatřil draky. Bylo jich tam asi pět, ale lidé je neviděli.Snažil jsem se k nim dostat, nešlo to, dav byl moc hustý, nemohl jsem ani vzlétnout. Řval jsem, volal. Draci mě však neslyšeli.Všichni kromě tebe a tvé babičky mě vidí jako psa a tak si lidé na oslavě mysleli že jsem rozzuřený pes. Od té doby jsem pořád tady. S lidmi se už nestýkám. Jen tvá babička se mi snaží pomoci. Doufám že i ty mi pomůžeš.“
Sandře bylo draka nesmírně líto. „ Myslím že něco takového má jeden známý. Zeptám se jestli mi to půjčí.“
„ Musí.“ Položil hlavu na seno a povzdechl si.
Za dva dny slyšel Sandru znovu přicházet. Spolu s jejím hlasem slyšel i jiné, které křičely a nadávaly. Sandra vyběhla na půdu, v pravé ruce držela ten předmět a levou rukou zatarasila kliku dveří násadou od koštěte. Ruja se okamžitě postavil na všechny čtyři. „ Co se děje? Proč dole tak křičí?“
Sandra mu vše vysvětlila. Řekla mu, že ten člověk jí tu věc sice půjčil, ale že ve škole neměla zrovna moc dobré známky. Musela se doma učit, ale místo toho utekla. Když to děda zjistil, chtěl ji odvést domů. Pak utekla na půdu.
Ruja si položil přední tlapy na podlahu. „ Za to, že ty pomáháš mě já pomůžu tobě. Naskoč si odvezu tě domů a zařídím, aby si neměla žádný trable.“
Sandra se usmála, vylezla drakovi po levé noze na jeho hřbet. Drak udělal pár kroků ke druhým dveřím na půdu, které vedly přímo ven. Tam se odrazil a vzlétl.. Přitom trochu rozbořil stěnu.
„ Jejda asi jsem povyrostl. Pak to spravím.“
Venku už svitly hvězdy na nebi a půlměsíc jim svítil na cestu.
„ Jak je ti?“ ptala se ho Sandra, když viděla že drak mává křídly s velkým úsilím.
„ No, není mi zrovna moc dobře.“ Chvíli mlčel a pak dodal. „ Až budu doma bude to lepší.“
„ Poslyš když ti pobyt tady nedělá dobře, jak to, že jsi tu vydržel tak dlouho?“
„ Když jsem byl dráče bylo mi fajn, ale co jsem dospěl, což bylo před pár lety týden po té oslavě co jsem ti o ní vyprávěl, začalo mi být zle a každý den se to horšilo. Nevím proč to tak je, ale jsem si jistý, že až budu doma, bude tozlepší.“
Ruja Sandru donesl domů. Když slezla z jeho hřbetu. Postavil se na zadní, roztáhl křídla, přední tlapy natáhl vzhůru k nebi. Otevřel tlamu a zařval, tak hlasitě jak jen mohl. Kolem něj se objevila teplá záře, byla jasnější než cokoli kdy viděla. Za pár minut drak přestal, sklonil hlavu a pohlédl jí do očí. „ Spravil jsem tu stěnu co jsem zbořil a zařídil jsem, aby se rodiče na tebe už nezlobili. S tvojí babičkou jsem se také už rozloučil.“ Vzal si od ní ten předmět co vypadal jak bílý talíř s černou koulí na vrchu.
„ Díky Rujo.“poděkovala Sandra.
Drak se usmál. „ Já tobě taky děkuji že jsi mi pomohla a teď mě omluv musím jít.“ Rozloučil se sní , dotkl se černé koule a přímo před jejíma očima zmizel.
Doufám že si se opravdu dostal domů a že je ti už lépe. Pomyslela si. Odešla domů do svého pokoje, lehla si do postele a něž usnula přemýšlela o drakovi a babiččiných příbězích.
Vyprávěla mi o jedné dívce, která když šla ráno do školy uviděla něco se pohnout ve křoví. Protože byla zvědavá šla se tam podívat. Jakmile do křoví nahlédla, nevěřila svým vlastním očím. To co tam uviděla byl malý červený dráček. Zprvu se ho bála, pak ale zjistila že je to ještě dráče, které bylo jen pár hodin staré. Natáhla k němu ruku. Dráče se jí taky bálo, kňučelo, kňouralo a snažilo se uhnou její ruce.
„ Neboj se nechci ti ublížit.“ Snažila se ho dívka utišit. Pohladila ho po hlavě, dráče se ztišilo zavřelo oči, natáhlo hlavu proti dívčině ruce a šťastně zabručelo. „ No vidíš, hodný.“ Dala ruku pryč. Dráče otevřelo oči a podívalo se na dívku s prosebným pohledem, aby ho ještě pohladila. Dívka se usmála. ,, Já tady s tebou nemůžu být, musím do školy, ale když tu na mě počkáš, po škole zas přijdu.“ Zvedla se a chystala se k odchodu.
„ Wrauu.“ ozvalo se dráče.
Klekla si k němu a znovu ho pohladila ,, Pšš. Nebo tě někdo uslyší.“ Pak odešla do školy.
Než tam však dorazila uslyšela za sebou cvakání drápků. Dráče za ní ťapkalo celou dobu. Otočila se k němu. usmála se. „ Co tu děláš maličký, se mnou nemůžeš jít.“ Uchopila ho v podpaží a zvedla ho ze země. Oba se navzájem podívali do očí. Po chvíli přátelsky řekla. „ Ty si, ale lump.“ Dráče si olízlo tlamu, ona se usmála. „ Dobře vezmu tě s sebou, ale musíš být zticha.“ Položila ho zpátky na zem. Potom se ho snažila propašovat do školy. Což se jí taky povedlo.
Než začalo vyučování, schovala dráčka v umyvárně. Jenže zatím co se učila, dráčkovi se podařilo vyklouznou ven. Zřejmě ho někdo pustil, aniž by věděl že tam je. Dráček se potloukal po škole. Když ho něco zaujalo, šel si to hned prohlédnout. Nedělal ani velký hluk, opatrně našlapoval a schoval se hned, když uslyšel, že jde někdo po chodbě. Když narazil na zavřené dveře, kterých bylo okolo hodně, zaujal ho hlas, který vycházel zpoza nich. Sehnul hlavu a poslouchal. Pak hlas přestal mluvit a ke dveřím se blížily kroky. Ihned se šel schovat mezi nedaleké skříně. Seděl mezi nimi a snažil se předními tlapkami odsunout co nejdál. Když byl u stěny chytil si ocas a potichu zakňučel. Dál slyšel kroky a hlasy, které se pomalu vzdalovaly.
Zazvonilo. Ze tříd vyšly děti.a začaly povykovat. Dráček byl stále ukrytý, občas si sám pro sebe zakňučel. Pak se někdo nad ním skláněl.. Dál se mačkal na stěnu a kňučel „ Maličký, neboj to jsem já.“ Pohladila dráčka po hlavě. Dráček spokojeně zavřel oči. Byl už klidný a tak ho vyndala.
Kolem ní se shlukli spolužáci a začali jí klást plno otázek. Když uslyšela tu která zněla: „ Jé, to je krásné štěně.“ překvapilo jí že dráčka spolužáci neviděli jako draka, ale jako psa!
,, Vy vidíte štěně?“
„ No jasně. Ty snad ne?“ řekl jeden z nich. Něž však stačila odpovědět vmísil se mezi ně učitel. Byl to ten co ho dráček před chvílí poslouchal.
,, Co tu děláte? Nemáte být už ve třídách a připravovat se na další vyučování?“ Pak si všimnul dívky, která držela dráčka. I on ho viděl jako štěně. „ Co tu dělá to štěně? Víš že ve škole nemají psi co dělat!“
Dívka dostala pěkně vynadáno a musela zůstat po škole.
Dráček na ní čekal před školou. Když vyrazili domů,všichni lidé co potkali si mysleli že je to štěně. Doma tomu nebylo jinak. Když rodiče zjistili že byla po škole zlobili se na ní, ale co uviděli dráčka, připadal jim tak krásný a roztomilý že jí dovolili si ho nechat. Dívka ho nakrmila a dala mu jméno Ruja.
Asi za dva měsíce byl velký jako ovčácký pes. Dozvěděla se, proč ho všichni vidí jako psa. Byla to jeho ochrana dokud byl dráče, jen ona ho mohla vidět v jeho skutečné podobě.
Jednoho dne přišla domů a jistila, že se ve vesnici ztratil malý chlapec. A protože Ruja byl velmi chytrý a všechny jeho smysly byly vyvinutější víc, než kteréhokoliv zvířete na světě. Vydala se ho spolu s ním hledat. Chlapce našli na nedalekém paloučku za lesem.
Když mi tohle všechno i jiné příhody Ruji a dívky babička vyprávěla, netušila jsem co si babička vymýšlí a co je pravda. Nedávno jsem však zjistila že všechny ty příběhy jsou založené na pravdě.
Sandra slyšela z půdy podivné zvuky. Jako by tam bylo něco velkého, těžkého. Mezi vrzáním dřevěné podlahy slyšela i jiné zvuky. Šla se tam tedy podívat. Vylezla po žebříku a když nakoukla na půdu, v tu chvíli před sebou spatřila draka.
Drak si jí okamžitě všimnul. Šel k ní, foukl jí do vlasů. Sandra se ani nehnula, protože by to v tu chvílí nedokázala. Tak se ho bála. Drak udělal dva kroky od ní a lehl si do sena. Uvelebil se, pohlédl na ní smutnýma prosebnýma očima. „ Můžeš mi prosím tě pomoct?“
Překvapilo jí že drak k ní mluvil. „ Co jsi zač?“
„ Já? Drak.“ Odpověděl
„ Ale ne. To vidím že jsi drak. Jak se jmenuješ?“
„ Ruja.“
„ Ruja? Ty si ten malý dráček, kterého našla jedna dívka, když šla do školy, z babiččiného vyprávění?“
„ Ano, to ona mě našla.“
„ Vážně?...“ položila mu ještě jiné otázky ohledně příběhů z babiččinýho vyprávění. Ke svému úžasu zjistila, že to všechno co jí babička vyprávěla byla pravda.
„ Prosím, pomůžeš mi?“
„ Jo, promiň. S čím že to chceš pomoct?“
„ Potřebuji se dostat domů. Dlouhý pobyt tady mi nedělá dobře.“ Drak skutečně nevypadal zdravě, ale nedokázala určit co přesně mu je.
„ A kde to je?“
„ Daleko. V jiném vesmíru.“
„ V jiném vesmíru? Jak ti s tímhle můžu pomoct?“
„ Stačí když mi doneseš předmět co vypadá jak bílý talíř s černou koulí na vrchu. Před pár lety jsem jeden takový viděl na jedné oslavě. Ten den jsem tam spatřil draky. Bylo jich tam asi pět, ale lidé je neviděli.Snažil jsem se k nim dostat, nešlo to, dav byl moc hustý, nemohl jsem ani vzlétnout. Řval jsem, volal. Draci mě však neslyšeli.Všichni kromě tebe a tvé babičky mě vidí jako psa a tak si lidé na oslavě mysleli že jsem rozzuřený pes. Od té doby jsem pořád tady. S lidmi se už nestýkám. Jen tvá babička se mi snaží pomoci. Doufám že i ty mi pomůžeš.“
Sandře bylo draka nesmírně líto. „ Myslím že něco takového má jeden známý. Zeptám se jestli mi to půjčí.“
„ Musí.“ Položil hlavu na seno a povzdechl si.
Za dva dny slyšel Sandru znovu přicházet. Spolu s jejím hlasem slyšel i jiné, které křičely a nadávaly. Sandra vyběhla na půdu, v pravé ruce držela ten předmět a levou rukou zatarasila kliku dveří násadou od koštěte. Ruja se okamžitě postavil na všechny čtyři. „ Co se děje? Proč dole tak křičí?“
Sandra mu vše vysvětlila. Řekla mu, že ten člověk jí tu věc sice půjčil, ale že ve škole neměla zrovna moc dobré známky. Musela se doma učit, ale místo toho utekla. Když to děda zjistil, chtěl ji odvést domů. Pak utekla na půdu.
Ruja si položil přední tlapy na podlahu. „ Za to, že ty pomáháš mě já pomůžu tobě. Naskoč si odvezu tě domů a zařídím, aby si neměla žádný trable.“
Sandra se usmála, vylezla drakovi po levé noze na jeho hřbet. Drak udělal pár kroků ke druhým dveřím na půdu, které vedly přímo ven. Tam se odrazil a vzlétl.. Přitom trochu rozbořil stěnu.
„ Jejda asi jsem povyrostl. Pak to spravím.“
Venku už svitly hvězdy na nebi a půlměsíc jim svítil na cestu.
„ Jak je ti?“ ptala se ho Sandra, když viděla že drak mává křídly s velkým úsilím.
„ No, není mi zrovna moc dobře.“ Chvíli mlčel a pak dodal. „ Až budu doma bude to lepší.“
„ Poslyš když ti pobyt tady nedělá dobře, jak to, že jsi tu vydržel tak dlouho?“
„ Když jsem byl dráče bylo mi fajn, ale co jsem dospěl, což bylo před pár lety týden po té oslavě co jsem ti o ní vyprávěl, začalo mi být zle a každý den se to horšilo. Nevím proč to tak je, ale jsem si jistý, že až budu doma, bude tozlepší.“
Ruja Sandru donesl domů. Když slezla z jeho hřbetu. Postavil se na zadní, roztáhl křídla, přední tlapy natáhl vzhůru k nebi. Otevřel tlamu a zařval, tak hlasitě jak jen mohl. Kolem něj se objevila teplá záře, byla jasnější než cokoli kdy viděla. Za pár minut drak přestal, sklonil hlavu a pohlédl jí do očí. „ Spravil jsem tu stěnu co jsem zbořil a zařídil jsem, aby se rodiče na tebe už nezlobili. S tvojí babičkou jsem se také už rozloučil.“ Vzal si od ní ten předmět co vypadal jak bílý talíř s černou koulí na vrchu.
„ Díky Rujo.“poděkovala Sandra.
Drak se usmál. „ Já tobě taky děkuji že jsi mi pomohla a teď mě omluv musím jít.“ Rozloučil se sní , dotkl se černé koule a přímo před jejíma očima zmizel.
Doufám že si se opravdu dostal domů a že je ti už lépe. Pomyslela si. Odešla domů do svého pokoje, lehla si do postele a něž usnula přemýšlela o drakovi a babiččiných příbězích.