Princ nebo Princezna?
V jedné zemi, která je jednak dost daleko na to, abyste jí znali a druhak tak nepodstatná, že snad ani nemá smysl se jejím poznáním zabývat. Tak v té zemi žijí draci a lidé a taky jiní tvorové v jakéms takéms souladu. Je to země jako každá jiná, jsou tu lesy, pár zanedbaných statků a pak samé pláně. A taky jedno místo, kam se teď podíváme. Znáte OOOhoru? Ne? No jo, myslela jsem si to. Tak tam je jedna menší vesnice, jen pár baráčků nějaké to políčko a úplně vzadu je jedna velká díra v zemi, maskovaná hustým lesem (tedy, jestli se dá třem oškubaným stromům říkat les).
Tak v týhle díře žiju už od vylíhnutí. Asi nejsem moc normální drak, tedy drak normálně žije v nějaký tý jeskyni nebo se válí někde na hromadě zlata. Ale to jsou boháči nebo šťastlivci. Abyste rozuměli, já jsem původem pouštní drak. Křídla mam krapet zakrnělý a z představy, že bych měl letět se mi dělá šoufl. Nohy taky nemam moc dlouhý, to spíš jen tak aby se neřeklo a o délce těla bych moc nespekuloval, nejsem holt postrach všech nezadanejch dračic. Jeden roh jsem ztratil někde v bitvě za ideály, který si už nepamatuju a šupiny mam taky na pár místech dost vošoupaný. Není však důležitý co máte na sobě za vohoz, ale co máte pod rohy. A to co se mi nedostává tuhle mi příroda nadělila jinde.
Takže dost mýho popisu, stejně jsem hezčí než kdokoli z vás a taky vám to nepředhazuju.
Jmenuji se Orion, jsem statný samec dračího rodu. Bydlím v jedné dost úzké díře v zemi (písku se tady moc nedostává), v krajině zvané OOOhora. Nevim kdo ten název vymyslel, takže se zeptejte jeho co to znamená. Je to malebná krajinka s napůl vyschlým jezerem, pár kopci a pěti lidskými vesnicemi, co bys kamenem dohodil. Je tu taky velká hora, kde žije dračí velmoc a pár menších hůrek, kde je zalezlá zbylá dračí komunita.
Já, jak už určitě víte, jsem tak trochu retro-drak (já fakt nevim, kam na ty nadávky chodí, myslíte, že v poušti se dá zalézt jinam než pod písek?), bojim se vejšek, jsem vegetarián a nesnáším namyšlený živý organismy. Tak žiju dál od velkých draků, co myslej jen na to jak mi připálit ocas a od posměváčků, ať už lidských nebo jiných. Zařídil jsem si tady živnost a docela slušně mi vynáší, takže si vlastně nemam na co stěžovat. Moje díra, kterou nazývám domovem, leží nedaleko velkého náměstního rynku, kde se každou neděli pořádá trh. Občas tam zaskočím a pozlobím svou kamarádku Zip.To je jediná pěkná dračice na rynku, je to už vysloužilá poštovní kurýrka, ale stejně se moc často nevidíme, furt musí někam lítat, kurýrská poštovka jí totiž patří. Jednou jsem si taky zkoušel zapošťačit a pak jsem měl dva dny tlamu v kýblu (nesnášim lítání).
Mou živností jsou detektivní případy. Nejsem sice jediný drak, který se detektivní činností zabývá, ale jsem zdaleka nejlepší. A to se nijak nechvástám, chvástaly já hrozně nesnáším. A taky se tím nijak nevychloubám, nemám nad dírou šipku s nápisem = Tudy ke slavnému detektivovi = nemám žádné šipky ani cedule, je sice pravda, že dnes už nejsou žádní velcí dravci, co vás chtějí sežrat, ovšem na slova krále nebo nějakého publicisty bych ani trochu nesázel. Všichni do jednoho jsou zkorumpovaní, stačí si jednou za čas přečíst noviny, ten jejich směsný plátek, který se den co den někomu vysmívá. Věřte, já byl kdysi terčem kde jakýho pisálka a na ty jejich medový kecy fakt nejsem zvědavej. Jednou vás někdo zamorduje ve vlastní díře. Noviny prostě nečtu, ze všech těch moderních věcí mam jenom poštovní schránku a tu mam stejně jenom kvůli Zipě.
Takže, myslím že jsem toho o sobě nakecal až moc. Teď budu vyprávět o jiných, vlastně o svém případu. Je to můj nejoblíbenější, protože jsem si s ním ze začátku vůbec nevěděl rady. Byl tak trochu jako já , trochu retro.
Až na svůj úchvatný zjev jsem vcelku obyčejný drak. Miluju svoje nefalšovaný kafe a rád nemám co na práci. Tak si jednou ráno pěkně vstanu, uvařim si svůje kafíčko a že k němu zakousnu pár kilo čokoládových sušenek, když slyšim takový divný zvuky. Tak sem se teda zved, dost naštvaně, divný zvuky u snídaně nemam moc rád, protože většinou znamenají potíže. A tohle BYLY potíže aVELKÝ. Sotva jsem vystrčil hlavu z díry byl jsem neznámou silou, která se jen tak mimochodem dokáže rovnat několika rozzuřeným tyranosaurům, zaražen zpátky do doupěte. To se ví, pořádně jsem se naštval, co mě má kdo zarážet do země a ještě k tomu nalačno. Vyškrábal jsem se ven, pořádně zařval, aby bylo jasno kdo je tu šéf a vyrazil na výzvědy. Obešel jsem pár stromů, vylezl na nedaleký kopeček a vidim trpasličí sebranku, jak si podávaj člověka obaleného nějakou blýskavou věcí. To mě překvapilo, normálně jsou lidé docela rozumní, ale oblékat se do plechu? Ti lidé jsou občas blázni. Ale stejně se mi líbil pořád víc než ti trpaslíci, tak jsem na ně pustil trochu své červené záře (oheň) a pak po krátké, ale prudké výměně názorů a trochu připálení, opustili bojiště.
Jsem zvyklý na ledacos, ale na lidi v plechu ne.
„Co si zač?“ zeptal jsem se. Přiznávám, že jsem nebyl tak milý jako obvykle, ale on mě fakt vykolejil. Málem jsem se ho zeptal proč se oblíkl jako kašpar, ale rozum byl silnější. Ten chlapík byl docela statný, nerad to přiznávám, ale na to že právě dostal pořádnou nakládačku od hejna trpaslíku vypadal docela dobře. Vstával pomalu a když se postavil dosahoval mi po spodní břišní pláty, ale zároveň by pode mnou nemohl pohodlně projít. Stál dost prkeně a z mého pohledu to vypadalo legračně, ale mám nějaké vychování a tak jsem se jenom roztomile ušklíbal. Muž pak na mě ukázal rukou v tom směšném plechu a něco zahuhlal. Nevím jak jsem se tenkrát tvářil, ale byl to kyselý škleb s notnou porcí cynizmu. Chlapíka to ovšem nijak nevyvedlo z míry, jen si zvedl kus plechu s dírami na spodní straně plechové čepice a nahoře ho zahákl za další plechový udělátko. Teď na mě zíraly dvě vodově modrý oči z brunátný tváře.
„A tohle je co?“ pomyslel jsem si než na mě začal muž chrlit přívaly slov, kterým jsem nerozuměl, ne proto že by mluvil cizím jazykem, ale protože mluvit rychlostí splašenýho dobytka a pletlo se mu pátý přes devátý. Tak jsem to slušně vyslech a pak se zeptal:
„Co pro tebe můžu udělat?“ nepovažoval jsem za důležité vykat někomu v plechovym obleku. A ten chlap se jenom tak zakřenil a povídá:
„Hledám nějakého detektíva, prej je to drak a doufám, že nemá takový způsoby jako vy.“ Hele, každem kdo mě zná a nejni to namyšlenej frajírek, co má hubu plnou keců, by o mě řek, že jsem v celku slušnej drak. Nikdo neni dokonalej a kdybych mu na místě ukousl zadnici nikdo by se mi nedivil. Ale já to neudělal, jen jsem ho opatrně vzal do tlamy i s celou tou jeho plechovou parádou, maličko se přikrčil a odhodil jsem ho přes dva tři pahorky.
„Ten už otravovat nebude!“ pomyslel jsme si, otočil se rohama k vesnici a spokojeně odtlapkal pryč.
Kdybych tenkrát věděl, kdo ten chlapík je a co mě s ním čeká potíží, hned bych svinul ocas za křídla a vymajznul z vesnice jak nejrychleji bych to svedl.
Ale to já ne-e, zůstal jsem pěkně ve vesnici a pohodlně si vykračoval. Narazil jsem na Zip a společně jsem se vydali k jezeru. Tam jsme se líně natáhli na břeh a mlčky pozorovali krajinu a teploučký kotouč slunce. Musel jsem usnout, protože v příští vteřině mě probudil příšerný zvuk, který jsem už znal. Zvuk plechu, byl to můj starej známej a odhozenej. Taky trochu zprohýbanej zatímco já jsem nevrle vrčel a tiše zuřil, Zip se převrátila na záda a smála se asi nám oboum, pohled na můj obličej musel být v tu chvíli opravdu komickém a chlap co mu na těle zvoní plech je legrační sám o sobě. Vlastně vypadal jako velký zprohýbaný zvonek. Proti své vůli jsem se musel smát.
Plechový panáček byl rytířem na dalekém dvoře a byl vyslancem, pro jednu velmi ošemetnou věc. Jenže se setkal s hordou trpaslíků a zlým drakem, který mu měl pomoci, ale ani trochu to nevypadalo na dobrou spolupráci. Teď, když se před ním dva draci svíjeli smíchy, začal mít pocit, že se dostal mezi šílence a že nejlepší co by mohl v danou chvíli udělat je zmizet a to pěkně RYCHLE, jenže povinnost je povinnost. Tak se sebral a pronesl:
„JJJÁÁáá Hhledáám ddddRRRRačího DETEktíva“
Tak v týhle díře žiju už od vylíhnutí. Asi nejsem moc normální drak, tedy drak normálně žije v nějaký tý jeskyni nebo se válí někde na hromadě zlata. Ale to jsou boháči nebo šťastlivci. Abyste rozuměli, já jsem původem pouštní drak. Křídla mam krapet zakrnělý a z představy, že bych měl letět se mi dělá šoufl. Nohy taky nemam moc dlouhý, to spíš jen tak aby se neřeklo a o délce těla bych moc nespekuloval, nejsem holt postrach všech nezadanejch dračic. Jeden roh jsem ztratil někde v bitvě za ideály, který si už nepamatuju a šupiny mam taky na pár místech dost vošoupaný. Není však důležitý co máte na sobě za vohoz, ale co máte pod rohy. A to co se mi nedostává tuhle mi příroda nadělila jinde.
Takže dost mýho popisu, stejně jsem hezčí než kdokoli z vás a taky vám to nepředhazuju.
Jmenuji se Orion, jsem statný samec dračího rodu. Bydlím v jedné dost úzké díře v zemi (písku se tady moc nedostává), v krajině zvané OOOhora. Nevim kdo ten název vymyslel, takže se zeptejte jeho co to znamená. Je to malebná krajinka s napůl vyschlým jezerem, pár kopci a pěti lidskými vesnicemi, co bys kamenem dohodil. Je tu taky velká hora, kde žije dračí velmoc a pár menších hůrek, kde je zalezlá zbylá dračí komunita.
Já, jak už určitě víte, jsem tak trochu retro-drak (já fakt nevim, kam na ty nadávky chodí, myslíte, že v poušti se dá zalézt jinam než pod písek?), bojim se vejšek, jsem vegetarián a nesnáším namyšlený živý organismy. Tak žiju dál od velkých draků, co myslej jen na to jak mi připálit ocas a od posměváčků, ať už lidských nebo jiných. Zařídil jsem si tady živnost a docela slušně mi vynáší, takže si vlastně nemam na co stěžovat. Moje díra, kterou nazývám domovem, leží nedaleko velkého náměstního rynku, kde se každou neděli pořádá trh. Občas tam zaskočím a pozlobím svou kamarádku Zip.To je jediná pěkná dračice na rynku, je to už vysloužilá poštovní kurýrka, ale stejně se moc často nevidíme, furt musí někam lítat, kurýrská poštovka jí totiž patří. Jednou jsem si taky zkoušel zapošťačit a pak jsem měl dva dny tlamu v kýblu (nesnášim lítání).
Mou živností jsou detektivní případy. Nejsem sice jediný drak, který se detektivní činností zabývá, ale jsem zdaleka nejlepší. A to se nijak nechvástám, chvástaly já hrozně nesnáším. A taky se tím nijak nevychloubám, nemám nad dírou šipku s nápisem = Tudy ke slavnému detektivovi = nemám žádné šipky ani cedule, je sice pravda, že dnes už nejsou žádní velcí dravci, co vás chtějí sežrat, ovšem na slova krále nebo nějakého publicisty bych ani trochu nesázel. Všichni do jednoho jsou zkorumpovaní, stačí si jednou za čas přečíst noviny, ten jejich směsný plátek, který se den co den někomu vysmívá. Věřte, já byl kdysi terčem kde jakýho pisálka a na ty jejich medový kecy fakt nejsem zvědavej. Jednou vás někdo zamorduje ve vlastní díře. Noviny prostě nečtu, ze všech těch moderních věcí mam jenom poštovní schránku a tu mam stejně jenom kvůli Zipě.
Takže, myslím že jsem toho o sobě nakecal až moc. Teď budu vyprávět o jiných, vlastně o svém případu. Je to můj nejoblíbenější, protože jsem si s ním ze začátku vůbec nevěděl rady. Byl tak trochu jako já , trochu retro.
Až na svůj úchvatný zjev jsem vcelku obyčejný drak. Miluju svoje nefalšovaný kafe a rád nemám co na práci. Tak si jednou ráno pěkně vstanu, uvařim si svůje kafíčko a že k němu zakousnu pár kilo čokoládových sušenek, když slyšim takový divný zvuky. Tak sem se teda zved, dost naštvaně, divný zvuky u snídaně nemam moc rád, protože většinou znamenají potíže. A tohle BYLY potíže aVELKÝ. Sotva jsem vystrčil hlavu z díry byl jsem neznámou silou, která se jen tak mimochodem dokáže rovnat několika rozzuřeným tyranosaurům, zaražen zpátky do doupěte. To se ví, pořádně jsem se naštval, co mě má kdo zarážet do země a ještě k tomu nalačno. Vyškrábal jsem se ven, pořádně zařval, aby bylo jasno kdo je tu šéf a vyrazil na výzvědy. Obešel jsem pár stromů, vylezl na nedaleký kopeček a vidim trpasličí sebranku, jak si podávaj člověka obaleného nějakou blýskavou věcí. To mě překvapilo, normálně jsou lidé docela rozumní, ale oblékat se do plechu? Ti lidé jsou občas blázni. Ale stejně se mi líbil pořád víc než ti trpaslíci, tak jsem na ně pustil trochu své červené záře (oheň) a pak po krátké, ale prudké výměně názorů a trochu připálení, opustili bojiště.
Jsem zvyklý na ledacos, ale na lidi v plechu ne.
„Co si zač?“ zeptal jsem se. Přiznávám, že jsem nebyl tak milý jako obvykle, ale on mě fakt vykolejil. Málem jsem se ho zeptal proč se oblíkl jako kašpar, ale rozum byl silnější. Ten chlapík byl docela statný, nerad to přiznávám, ale na to že právě dostal pořádnou nakládačku od hejna trpaslíku vypadal docela dobře. Vstával pomalu a když se postavil dosahoval mi po spodní břišní pláty, ale zároveň by pode mnou nemohl pohodlně projít. Stál dost prkeně a z mého pohledu to vypadalo legračně, ale mám nějaké vychování a tak jsem se jenom roztomile ušklíbal. Muž pak na mě ukázal rukou v tom směšném plechu a něco zahuhlal. Nevím jak jsem se tenkrát tvářil, ale byl to kyselý škleb s notnou porcí cynizmu. Chlapíka to ovšem nijak nevyvedlo z míry, jen si zvedl kus plechu s dírami na spodní straně plechové čepice a nahoře ho zahákl za další plechový udělátko. Teď na mě zíraly dvě vodově modrý oči z brunátný tváře.
„A tohle je co?“ pomyslel jsem si než na mě začal muž chrlit přívaly slov, kterým jsem nerozuměl, ne proto že by mluvil cizím jazykem, ale protože mluvit rychlostí splašenýho dobytka a pletlo se mu pátý přes devátý. Tak jsem to slušně vyslech a pak se zeptal:
„Co pro tebe můžu udělat?“ nepovažoval jsem za důležité vykat někomu v plechovym obleku. A ten chlap se jenom tak zakřenil a povídá:
„Hledám nějakého detektíva, prej je to drak a doufám, že nemá takový způsoby jako vy.“ Hele, každem kdo mě zná a nejni to namyšlenej frajírek, co má hubu plnou keců, by o mě řek, že jsem v celku slušnej drak. Nikdo neni dokonalej a kdybych mu na místě ukousl zadnici nikdo by se mi nedivil. Ale já to neudělal, jen jsem ho opatrně vzal do tlamy i s celou tou jeho plechovou parádou, maličko se přikrčil a odhodil jsem ho přes dva tři pahorky.
„Ten už otravovat nebude!“ pomyslel jsme si, otočil se rohama k vesnici a spokojeně odtlapkal pryč.
Kdybych tenkrát věděl, kdo ten chlapík je a co mě s ním čeká potíží, hned bych svinul ocas za křídla a vymajznul z vesnice jak nejrychleji bych to svedl.
Ale to já ne-e, zůstal jsem pěkně ve vesnici a pohodlně si vykračoval. Narazil jsem na Zip a společně jsem se vydali k jezeru. Tam jsme se líně natáhli na břeh a mlčky pozorovali krajinu a teploučký kotouč slunce. Musel jsem usnout, protože v příští vteřině mě probudil příšerný zvuk, který jsem už znal. Zvuk plechu, byl to můj starej známej a odhozenej. Taky trochu zprohýbanej zatímco já jsem nevrle vrčel a tiše zuřil, Zip se převrátila na záda a smála se asi nám oboum, pohled na můj obličej musel být v tu chvíli opravdu komickém a chlap co mu na těle zvoní plech je legrační sám o sobě. Vlastně vypadal jako velký zprohýbaný zvonek. Proti své vůli jsem se musel smát.
Plechový panáček byl rytířem na dalekém dvoře a byl vyslancem, pro jednu velmi ošemetnou věc. Jenže se setkal s hordou trpaslíků a zlým drakem, který mu měl pomoci, ale ani trochu to nevypadalo na dobrou spolupráci. Teď, když se před ním dva draci svíjeli smíchy, začal mít pocit, že se dostal mezi šílence a že nejlepší co by mohl v danou chvíli udělat je zmizet a to pěkně RYCHLE, jenže povinnost je povinnost. Tak se sebral a pronesl:
„JJJÁÁáá Hhledáám ddddRRRRačího DETEktíva“