Lilie
Na obzoru se objevila loď. Nejprve byla jen rozmazaným flíčkem na zapadajícím půlkruhu slunce, ale s neobvyklou rychlostí se přibližovala. Byl to trojstěžník. Mohutné staré, dřevěné trámy lodní paluby podpíraly sedm metrů vysoké stěžně, nesoucích sněhobílé plachty. Loď byla sedmdesát dva metrů dlouhá a deset metrů široká. Měla pět palub, dva kapitánské můstky a nádhernou ručně vyřezávanou příď a záď.Všeobecně se věřilo, že loď tu zanechali rudovlasí válečníci ze severu, protože měla tvar draka. Z přídě se vzpínala mohutná dračí hlava, silná hruď a přední tlapy s ostrými zahnutými pařáty. Místo očí měl drak zářivě matné rubíny, které mu dodávaly zvláštně tajemný výraz. Dva rohy, které vystupovaly vzadu na dračí lebce, postupně přecházely v tvrdé hřbetní trny. Záď byla díky šupinatému ocasu zúžená a umožňovala tak jeho ovinutí kolem ní v několika spirálách. Byl zakončen jediným ostrým trnem.
Loď neměla vlajku, posádku ani kapitána, říkávalo se jí loď „beze jména“ nebo také „loď šedého draka“. Měla jen jediný znak, znak, který mohl poodhalit roušku tajemství, kterou byla zahalena a nastínit sled událostí, které se udály v dobách dávno zapomenutých. Drak měl na krku těžký řetěz, jenž byl zakončen zlatým medailonem, v kterém bylo vyryto poupě lilie. Nyní nadešel čas jejího rozkvětu.
A poupě se začalo otevírat.
A čas na Kristiánových hodinkách se zastavil.
„Kruci, ještě před chvilkou přece šly!“ zamračil se Kristián a na chvíli si představil, jak dostane od Tibora vynadáno, „zase“. Kristián patřil k rase, které se říkalo Stripeři. Dnes už neexistují, neboť je lidé a jiné rasy dnešních dní vyhubily, ale kdysi bývali komunity Striperů početné a některé čítaly i statisíce jedinců. Bývali to velcí a vysoce inteligentní tygří bojovníci, kteří se oblékaly do zdobných šatů a byli velmi hrdí. Nesnesli křivdu a pro svou přizpůsobivost a věrnost byli nejsilnějším národem své doby.
Kristián byl sice hrdým potomkem proslulého válečníka, nevydal se však po otcových stopách a stal se badatelem. Žil v malém domku s přisedlou knihovnou, kde trávil veškerý svůj čas nad mapami a starými svitky. Měl vzácnou černou barvu srsti, zářivě zelené oči a skoro žádné hmatové vousky. Byl vysoký a díval se na každého dvojím způsobem, viděl jak přetvářku, tak skutečnou osobnost. Nikdy nikam nespěchal a jeho živost se pohyboval ode dne ke dni.
Teď však spěchal, musel se se svitky a mapami dostat do knihovny co nejrychleji a moc času mu už nezbývalo. Utíkal přes kamennou chodbu hradu co mu nožky stačily a sotva se dopotácel celý zadýchaný do předsálí knihovny, popadly ho dvě velké černé tlapy.
„Kdo jsi!“ uhodil na něj jeden ze strážců a nedůvěřivě si Kristiána měřil. Strážci byli obvykle tygři černé barvy a neměli pruhy. Nosili černé tuniky a ti opravdu dobří nosili červenou čelenku na znamení síly. Nikdo vlastně nevěděl co dělají a kam jsou tak často posíláni, dnes však byli v císařském městě a jeden teď držel Kristiána v dosti nepohodlném sevření.
„J-jsem Kristián, strážce map a byl jsem p-předvolán k…“ stihl ze sebe vypravit, když tu se z knihovny ozvalo:
„Byl pozván, Mayeriku!“ ozval se nesmlouvavě jakýsi hlas. Strážce Kristiána beze slova pustil a mírně se uklonil, na znamení omluvy. Ještě poněkud otřesený se Kristián otočil a vešel do knihovny. Nebyla to knihovna jakou čekal. Byla tu jen jedna police knih a to poloprázdná. Většinu prostoru vyplňoval kulatý stůl z tvrdého nahrubo opracovaného dřeva se zlatými znaky po celé délce okraje. Nebyla tu žádná křesla, ale zato tu byli tři důležití správci. Caleden, mladá, ale moudrá bílá tygřice, která se Kristiánovi potajmu líbila, i když by to nahlas nikdy nepřiznal, pak Castus, rezavá tygří legenda. Starý vysloužilý bojovník, stratég a především spravedlivý soudce a Maraf, tmavě rezavou srst vždy schovával pod dlouhý zelený plášť, jako by se za ni styděl, byl vůdce velkého vojska a chladnokrevný zabiják. Ty všechny strážce map znal a při pohledu na ně se mu okamžitě roztřásla kolena.
Hlas, který zadržel strážce v předsálí patřil Castusovi. A ten teď také promluvil, hlubokým melodickým hlasem.
„Přeji Vám pěkné odpoledne mistře Kristosi“ oslovil Kristiána jeho pravým a nezkomoleným jménem.
„Stále se ještě nechcete přidat do řad mistra Marafa? On by Vás jistě rád přijal“ usmál se laskavě a pokynul mu, aby přistoupil blíže ke stolu.
„Ne děkuji mistře Castusi, já raději zůstanu u svých map“ vyblekotal Kristián a dobře si všiml povzbudivého pohledu, který na něj upřela Caleden. Přesto však zůstal na svém místě a vyčkával.
Chvilku se dívali správci jeden na druhého a pak si vzal Castus znovu slovo a začal pomalu odříkávat slova, jakoby je měl dopředu naučené.
„Ještě než začnu vysvětlovat proč jsme tě sem přizvali a proč právě tebe, musím ti přiblížit naši nynější situaci. Jak jistě dobře víš opět jsme obnovili lodní dopravu po více jak deseti měsících, protože devět lodí, které dopluly do přístavu byly rozstřílené a na palubách bylo zkažené a nekvalitní zboží. Oficiální důvod zastavení dopravy byla oprava lodí a likvidace jejího nákladu.“ Pak se usmál a upřeně se díval na mladého stripera.
„A neoficiální důvod?“ nadhodil Kristián, který měl pocit, že musí něco říct.
„Neoficiální důvod byl stejný. Ano opravdu byla rozstřílena, ale jde o to kým. Byly to děla z jisté lodě, která se nazývá lodí Beze jména nebo také…“
„ Loď Šedého draka, ale to je jen legenda!“ doplnil zmateně Kristián.
„ Oh, ale i na legendách je ledacos pravdivého. Nemám snad pravdu? Není to právě důvod, proč raději studuješ zaniklé kultury místo abys nasazoval život jako tvůj otec v boji? Není snad ta malá pravděpodobnost pojítkem mezi legendou a skutečností?“ ve starém obličeji se objevil výraz uspokojení. Věděl, že trefil do černého a také, že má chlapce plně na své straně.
„Dobrá, dejme tomu, že připustím, že lodě byly rozstřílené právě od Bezejmenné. Tak v čem je problém? Pošlete pár našich lodí s vycvičenými bojovníky a potopte ji.“ Teď se Castus zachmuřil a povzdechl si.
„A já myslel, že ty to pochopíš Kristosi. Nemůžeš zabít jen tak legendu, svým způsobem je nedotknutelná. Přežívá v ní symbol. Možná bys nám mohl převyprávět legendu, kterou žije. Už velmi dlouho jsme ji neslyšeli. Vím, že ji tě tvůj otec naučil, nemusíš celou stačí jen začátek.“
Kristián nechápal co po něm vlastně chtějí. Přeříkat starou legendu? Vždyť ji zná spousta lepších vypravěčů a na co tedy nesl všechny ty mapy? Nedávalo to smysl, jenže legenda byla dlouhá a on se ji učil dlouhá léta, větu po větě, tak proč je tedy nevyužít? A tak spustil:
„V jednom starém hradě na březích moře, žil mladý a velmi mocný Striper. Měl nejen mocnou kouzelnou moc, ale vládl i mečem a jinými zbraněmi. Už mnohé válečníky poslal na onen svět a stále chtěl víc. Obyčejná moc, na kterou v té době dosáhli jen opravdu mocní mágové, jej omrzela a Striper začal hledat tu nejmocnější magii, která by ho proměnila ve vyšší bytost, s jejíž pomocí by mohl ovládnout lidskou mysl a s ní celý svět. Bylo jen jediné zvíře takových schopností. A bylo popsáno v mnoha knihách, ale nalézt jej a dokázat se v něj proměnit bylo nad všechny síly. Ale on to dokázal. Nalezl knihu, pronesl zaklínadlo a proměnil se ve zvíře s křídly, ostrými drápy, dlouhým ocasem a silným tělem. V draka. Jeho sny o ovládnutí světa se pomalu začaly plnit. Pronikl do dračí mysli a během dvou dnů ji dokázal zkrotit. Po několik desetiletí se mu však stále nedařilo úplné podmanění všech tvorů a to ani s přispěním dračích vlastností.“
„ Přesně tak!“přikývl Castus
„Žádnou mysl nemůžete využívat aniž by se na vás nějak nepodepsala. Je to velmi nebezpečné, ale zároveň fascinující, co říkáte mistře Marafe?“ zářivý úsměv, doprovázející tato slova Marafa nijak nepotěšil, něco zamumlal a když se neměl k žádné další odpovědi, Kristián pokračoval
„Čím více totiž zneužíval ušlechtilé zvíře, čím více plenil a drancoval, tím více se na něj působil dračí vliv. Začal myslet na druhé a objevila se u něj nejedna dobrá vlastnost. Největším z těchto dračích darů byla schopnost milovat. Proto nakonec nesnesl převtělení a nedokázal dál udržovat ani spojení s dračí myslí. Prodělal bolestivou přeměnu zpět do svého těla, která jej smrtelně oslabila. Drak jej však nijak nepotrestal a svým hojivým dechem uzdravil všechny Striperovy rány způsobené kouzly. Tomu stačil jediný pohled do dračích očí a pocítil cosi, co ještě nikdy necítil. Náhle se mu drak nezdál jako velké monstrum, stvořené jen pro ovládnutí a zmanipulování. Byly tam ty laskavé oči, plné soucitu a čehosi hřejivého. A Striper se zamiloval. Poprvé a naposledy, pocítil naprosté splynutí s jinou bytostí. Byl pohlcen tím nový pocitem, mohl létat, už jen roztáhnout křídla a … Drak smutně sklopil hlavu a potřásl s ní. Rozuměli si beze slov, jejich smutek v té chvíli, se nedal ničím popsat. Znají ho jen ti, kdo zažili lásku a museli se s ní na dlouho rozloučit. Jak tam tak stáli a plakali jeden ke druhému pevně přitisknuti, vyčaroval čaroděj medailon, na silném zlatém řetězu a zavěsil jej drakovi na krk. Jemně na něj dýchl a v medailonu se objevilo poupě lilie, ještě maličké a pevně zavinuté.
„Až rozkvete, znovu se setkáme“ pronesl čaroděj a odstoupil od draka, aby mu umožnil odletět. Ten ještě jednou sklonil šupinatou hlavu a uronil poslední slzu do jeho nastavených dlaní. Slza se nejdříve ani nepohnula, ale po chvíli se rozzářila silným bílím světlem a když pohaslo, leželo mu v dlaních křišťálové poupě stejné květiny. Pak drak roztáhl křídla a jediným máchnutím se vznesl do vzduchu a za pár minut zmizel. Zbylo po něm jen pár slov.
„Až rozkvete….“
„To prozatím stačí.“ zarazil Castus Kristiána v dalším vyprávěním. Pomalu se otočil ke stolu a naznačil jeho obrys do vzduchu. Stůl se zvedl do požadované výšky a Castus pokynul mladíkovi, aby na něm rozložil mapy, které si přinesl s sebou. Kristián je tedy rozvinul a čekal co z toho nakonec vyleze.
„Tyto mapy jsou velice staré.“ poznamenala Calede, která do teď, stejně jako Maraf mnoho neřekla.
„Aha, poznávám ty klikaté čáry na vrchu hory, tuhle zakreslil Dognar, že?
„Ano, měl velmi vybraný styl čar, je sice velmi cenná, ale nám nijak nepomůže.“ Prohlásil zadumaně Castus a odstrčil ji stranou. Vytáhl další a ještě starší mapu, nad kterou se opatrně sklonil. Bylo jasné, že něco hledá, něco co u předchozí mapy nenašel. Náhle ji skoro se zlostí odhodil ze stolu a zabořil nos do další mapy. Tu pak čekal stejný osud jako dvě předchozí, jen byla odhozena tak prudce, že se část mapy utrhla a spadla pod stůl. Když byl Castus u poslední mapy a nenašel na ní nic, co by mu pomohlo byl značně rozladěn. Praštil pěstí do stolu, který nějakým zázrakem zůstal v celku (předtím však sebral cosi šustivého pod stolem a nenápadně si ten kousek zastrčil do kapsy) a rázným krokem vyšel z místnosti.. Když chtěl Kristián už už něco namítnout Castus se na něj malinko usmál a pak rychle zmizel za dveřmi. Caleden si povzdychla a řekla:
„Myslím, že dnešní schůze skončila“ poznamenala a když viděla, že chce Maraf něco říct, rychle ho předběhla
„Já to Kristiánovi vysvětlím, můžeš už jít!“ a netrpělivým gestem ukázala na dveře. Maraf tedy s brumláním odešel a pořádně za sebou práskl dveřmi.
Bylo vidět, že si Caleden oddychla. Máloco ji vyvedlo z míry, ale zdálo se, že zvláštní chování Castuse ji polekalo víc, než se zdálo. Jenže, když někdo patří mezi Stripery, není ulekaný víc jak pár vteřin a tak začala pomalu vysvětlovat důvod Kristiánova pozvání na schůzi.
„Je to zvláštní, ale každý z nás tě sem chtěl nějak dostat!“ krátce se zasmála a pak pokračovala
„ Já jsem tě navrhovala, protože jsi koumák a máš dobrou hlavu, na všechno přijdeš a nebojíš se, máš odvahu, Castus tě navrhoval pro tvou nadanost rychlého rozhodování a pro dobrou znalost map a mytologie. A Maraf? Znal tvého otce a moc si ho vážil, myslí si, že pod jeho dohledem z tebe bude dobrý válečník!“ To sice Kristián dobře věděl, ale nechtěl ji přerušovat a raději si své protesty k „dobrém válečníkovi“ nechal pro sebe.
„ Všechny tyto vlastnosti budeš potřebovat, protože nás čeká nelehký úkol. Drak, o kterém vypráví pověst, měl a stále má, své pravé jméno. Aby se zrušila kletba, kterou dokáže drak ovládat loď a ohrožovat tak naše lodě, musíme uhodnout jeho pravé jméno a vyřknout ho ve správné době ve správném jazyce.
Jsme malé město a i když vyvážíme dost věcí i do jiných míst, nejsme dost soběstační na to, abychom zůstali dlouho dobu bez lodní dopravy. A vzhledem k tomu, že jsme vytěžili většinu stromů a udělali z nich topení a jiné užitkově věci, nebylo by jich dost na stavbu lodi. Stačili by dva roky a všichni bychom vymřeli, jsme tady v izolaci a naše volání o pomoc by nikdo nezaslechl, prosím pomoz nám a našemu lidu, Kristiáne, o nic jiného tě neprosím!“ semknula tlapky v klíně a prosebně se na něj podívala. Najednou nevěděl co říct. Nemohl ji přece zklamat a odmítnout ji, ale zároveň se nechtěl tak snadno uvrtat do něčeho, kde potřeboval odvahu. Odvaha znamená hrdinské skutky a ty znamenají nebezpečí. Proto se nadechl a ..
„Co přesně bych musel udělat, abych zrušil tu kletbu?“ zeptal se opatrně a tonem, prozrazujícím váhavost. Při otázce se jí díval zpříma do očí a neustoupil, když mu pohled oplatila. Pomalu přikývla a tichým hlasem pronesla.
„Nebude to nic lehkého, jsou to tři úkoly, z kterých se dá vyčíst jeho jméno. Jaké to jsou úkoly nikdo neví, protože, všichni, kteří se je pokusili rozluštit zemřeli. Je to velmi nebezpečné, ale na konci tě čeká odměna.“
„ Odměna? A když to nepřežiji tak…?“
„ Musíš to přežít! Žádné kdyby tady neexistuje. Když zemřeš, zemřeme s tebou!“ pomalu vstala
„ Měl by sis to pořádně rozmyslet, máme ještě jednoho možného kandidáta na tento úkol, i když bychom rádi, kdybys ses jej zhostil ty.“ Pak odešla a nechala Kristiána s jeho protichůdnými myšlenkami samotného.
Ani nevěděl jak dlouho seděl na svém místě a přemýšlel. Nakonec se zvedl a šel se projít k moři. Úplně zapomněl na mapy a na všechny kolem sebe. Procházel se po chladivém písku při západu slunce a myslel na svého otce.
„Co by asi udělal?“ Ptal se sám sebe, zahodil by všechno a udělal by co se od něj očekávalo, i kdyby na něj na konci čekala smrt? Ano přesně to by udělal. Přestože dělal Kristián vše pro to, aby nebyl jako on, některé věci nedokázal změnit, i když si to moc přál.
„Bolest nikdy nesmažeme a pořád tu bude, neboť my nezapomínáme!“
Kristián vždycky věděl co je správné a šel za tím. I teď, hluboko uvnitř věděl, že to musí udělat. Ne pro svého otce nebo pro Caleden, ale pro sebe. Aby ostatní přesvědčil, že on není svým otcem. Nechtěl pořád stát v jeho stínu a čekat, až si ho někdo všimne. Přesto mu však dělaly úkoly starost, když zklame, odnesou to všichni. Bude za to zodpovědný, i když už bude mrtev. To byl jeho hlavní argument, proč se na úkoly a vše co s nimi souvisí vykašlat. Mají přece ještě jiné hrdiny. Kdyby nebyla situace tak vážná snad by se i zasmál.
„Ať rozhodne osud.“ řekl si a pohlédl na lesklou hladinu moře. Jak se v ní odrážely paprsky zapadajícího slunce, objevilo se v ní ještě něco jiného. Kristián se naklonil blíž a přímo před očima se náhle ze slunečních odlesků vynořila! Stěžeň, plachty a dračí hlava. Zastavila se přímo před jeho očima a všechno jakoby utichlo. Díval se do těch dvou zářivých rubínů a náhle chápal pocity Stripera v legendě. Ucítil stejné teplo a pocity ho na kratičkou chvíli docela pohltily. V ten okamžik se drak pohnul, mírně sklonil hlavu a pak…. už jen oblak páry
Kristián se tupě díval na hladinu a věděl, že teď už nemůže couvnout. Povzdychl si, i když stále cítil po těle ten hřejivý pocit, přepadl ho strach a obavy z nejhoršího. Ten večer šel spát pozdě, s hlavou přeplněnou hrůznými myšlenkami. Celou noc jej trápily sny o dračí hlavě zahalené do mořské páry.
Ráno vše vypadalo přívětivěji. Sluníčko vesele svítilo a teplými paprsky se opíralo do Kristiánova obličeje, když kráčel směrem k hradu. Doma si sbalil veškeré věci do malého tlumoku, zapečetil knihovnu a postaral se, aby na domek během jeho nepřítomnosti někdo dohlížel. Hrad byl, jako většina hradů, na vysokém kopci a vyškrábat se až na vrchol dalo zabrat nejednomu trénovanému Striperovi. A co pak tomu netrénovanému. Kristiánovi trval výstup půl druhé hodiny a během cesty nesčetněkrát lamentoval na těžký tlumok. U brány ho už čekal nemalý výbor zasvěcených, kteří ho už netrpělivě vyhlíželi. Předešlý den večer dal totiž vzkázat, že se úkolů rád zhostí a nechť ho tedy čekají někdy k odpolednímu. Milým překvapením pro něj byla přítomnost Caleden, která ho také zavedla do pokoje, který byl pro něj připraven. Dalo by se říci, že „pokoj“ byl jen jiný název pro matraci a pár kusů povlečení v koutku rozlehlé knihovny. Ne knihovny, kterou navštívil včera večer, ale knihovny s velkým K. Police tu bylo od podlahy až ke stropu nacpané knihami všech možných velikostí a titulů. Rozloha by se jen těžko odhadovala a zdálo se, že počet svazků je nekonečný. Uprostřed knihovny stál jeden velký stůl a jeden malý, spíše příruční stoleček na odkládání knih. Byly tu dvě obrovská okna, jejichž umaštěná skla vrhala do místnosti jen špinavé světlo a dodávala jí tak ponurý vzhled. Přesto se tu Kristián cítil jako doma. Miloval vůni knih a vědomosti jakoby na něj pryštěly ze všech stran.
„Doufám, že se nezlobíš, že jsme tě ubytovali tady, ale nikde nebyl volný pokoj.“ omlouvala se Caleden
„Ne, je to perfektní.“ usmál se nadšeně a rozjařeně se rozhlížel po místnosti.
„Můžu se hned pustit do práce, jestli mě teď nepotřebujete.“
„Hmm, do jaké práce?“ zeptala se zmateně
„Zatím nevíme ani co hledat!“
„Podívám se jestli tu někde není nějaká zmínka o naší legendě nebo o jméni draka. Možná by se dal najít i někdo, kdo ji jako první vyprávěl. Ve starých kronikách se dá leccos najít. A jak koukám na ty police, tady toho bude hodně zajímavého.“ Byl ve svém živlu, skoro jakoby už teď nahlížel do svazků a vybíral z nich pouhým okem ty nejzajímavější.
„Když budeme mít štěstí bude tu i zmínka o lodi, třeba o jejím staviteli, o projektech nebo něco takového.“ Postavil se k nejbližší stěně, několik svazků vyndal, prolistoval, což se neobešlo bez nadšených výkřiků jako „Proboha, tuhle knihu už dobrých pět let sháním!“ nebo „Tahle se už nedá sehnat, jak jste ji sehnali?“
Po chvíli si Caleden uvědomila, že ji nevnímá. Zapadl do svého světa a vše ostatní pro něj přestalo existovat. Postávala u dveří a stále se neměla k odchodu, připadal jí roztomilý, jak tam tak pobíhal, mluvil o všech těch záhadách a choval se jako malý kluk. S úsměvem tedy odešla. Klapnutí dveří si ani nevšiml. Ponořen do knih strávil celý den dokud k smrti unavený usnul na velké knize „Záhady a kouzla primitivních plavidel“. A zdál se mu první sen.
Noc a sen první: Byla noc. Vítr vál a Kristián se ocitl v lese. Na obloze svítil srpek a vrhal jen slabé světlo na
krajinu kolem. Kristián však nevěnoval příliš pozornosti krajině, ale přeměně, která se na něm udála. Byl člověkem. Lidské ruce pomalu svíral v pěst a náhle si připadal podivně holý. Objal se rukama a pokusil se zahřát. Z lesa se ozvalo zavytí, které mu poprvé nahnalo strach, uvědomoval si, že není čím se bránit. Silné tesáky, drápy a rychlost byly ty tam i s tygří podobou. Rozběhl se mrazivou nocí. Rychle. Jak utíkal počasí se začalo měnit. Padal sníh a přibýval až neuvěřitelným tempem. Za chvíli se brodil po kolena v závějích a prokřehlé nohy mu začaly vypovídat službu. Nedokázal vzdorovat zimě, která se vkrádala pod jeho sporé oblečení, pak zakopl, padl tváří do sněhu a zůstal ležet. A závěje narůstaly, obklopily Kristiána jako načechraná peřina a hrozilo, že už se nikdy živý nezvedne …..
Sníh začal roztávat, nejdřív jen malinko, po kapkách, ale kapky se měnily v potůčky, které se během chvilky vsákly do půdy. Nakonec zůstala po sněhu jen jediná sněhová vločka, v Kristiánově dlani. Cítil ji velmi silně, věděl naprosto přesně proč leží právě v jeho ruce a co to všechno znamená. Pak se probudil.
Bylo ráno nebo spíš dopoledne podle výšky slunečních paprsků na stěnách. Kristián se probudil ze snu a připadal si podivně prázdný. Chvilku jen tak zíral na knihu, na které usnul a pak si sen vybavil. Vyletěl ze židle jako blesk a i když měl stuhlé všechny svaly v těle, začal zoufale hledat nějaké pojítko s prvky ze sna. Během čtvrt hodiny vytahal asi padesát knih, které rozložil na velkém stole. Opět se do nich začetl a tak neslyšel vrznutí vstupních dveří. Byla to zase Caleden. Neviděl ji ani když se postavila těsně za něj. Nahlédla do knih před ním a nechápala jedinou poznámku, které si zapisoval do malého sešitu drobným, ale roztržitým písmem, které ve spěchu roztahoval. Pomalu promluvila
„Vyspal ses dobře? Neviděla jsem tě u snídaně a měla jsem podezření, že bys ani nešel, kdybych sem nezašla.“
„Nemám na jídlo čas.“ skoro to vyštěkl „Mám práci, zdál se mi v noci sen a myslím, že je to první pojítko ke jméni našeho draka.“ přestal horečně psát a po dlouhé době se protáhl. Pak se k ní otočil a nejistě ji začal popisovat svojí hypotézu.
„Co když se pleteme a nejde tu o žádné úkoly? Co když to jsou jen takové hádanky nebo ukazatele, které nás k němu mají dovést? Měl jsem velmi zvláštní sen, nevím co se tam přesně stalo, ale byl v něm náš drak a dal mi, no řekněme, že nevím tak docela přesně, CO mi dal, ale já na to přijdu!“ řekl to tonem tak přesvědčivým, že mu nešlo neuvěřit.
„ Jak ale vysvětlíš všechna ta úmrtí, nikomu se zatím nepodařilo kletbu zrušit a ti co se o to pokusili jsou mrtví, už nám s tím nepomůžou!“ musela to říct, nechtěla aby se Kristián upínal k falešné naději.
„No, možná že zemřeli, protože se pokusili o zrušení kletby v nepravý čas, lilie přece ještě nerozkvetla!“ teď se postavil a začal přecházet po místnosti.
„ Víš, mám takový pocit, že jsem byl vybrán, ne donucen, tuhle záhadu vyřešit. Než jsem sem přišel viděl jsem ve vlnách tu loď, prostě se tam objevila a nevím jak to popsat, dala mi požehnání? Vím že to zní hloupě.“
Caleden se nad tím zamyslela, bylo to přece možné, i když to znělo neuvěřitelně.
„Možná bych mohl také pomoct s vysvětlováním!“ ozvalo se náhle ode dveří, stál tam Maraf a opíral se hůl.
„Co přesně jste viděl v tom snu?“ díval se na Kristiána způsobem, který ho přiměl okamžitě odpovědět.
„ Byl jsem v lese v lidské podobě. Utíkal jsem a byla mi zima. Padl jsem do závěje a pak si pamatuji jen teplo, draka a sněhovou vločku ve své dlani. A když jsme tak u toho jsem rád, že mám zpátky svou podobu.“ usmál se a aby podtrhl svá slova několikrát švihl ocasem.
„Zvláštní.“ řekl Maraf a tlapkou si promnul bradu
„Co je zvláštní?“ zeptali se nechápavě Caleden a Kristián jako jeden muž.
„No, třeba že jedna taková sněhová vločka je na jedné z polic v této knihovně.“ řekl to skoro pobaveně a ukázal na jednu z polic. Kristián se k ní okamžitě rozběhl a začal ji podrobně zkoumat. Sněhovou vločku na ní však nenašel a rozhořčeně se obrátil na Marafa.
„ Nic tu není! Proč nás vodíš za nos?“ dotázaný se opět usmál, opřel hůl o stěnu a elegantním krokem vykročil k polici. Zelený plášť za ní vál s jistou divadelní dramatičností.
„Musíš umět hledat.“ řekl to laskavě a podíval se na Kristiána zvláštním pohledem, poté pohlédl na bočnici police a přejel po jejím rubu. Pak se sklonil a řekl
„Tady je.“ ostatní se také sklonili a Kristián okamžitě poznal sněhovou vločku ze snu. Jenže co to znamenalo? Věděl jistě, že to ví. Ale stále si nemohl přesně vzpomenout.
„Máme tedy jméno hledat v některé z knih v této polici?“ zeptala se zmateně Caleden
„To by nám měl říct Kristián, ne?“ obrátil se na něj Maraf
„K dalšímu střetu s Bezejmennou dojde až za týden, to k nám vyplují obchodní lodě ze severu. Do té doby máte čas!“ pak se zvedl a odešel, hůl však nechal opřenou u vchodu, jak byla.
Caleden se snažila pomoci jak mohla, ale i ona měla své povinnosti, tak alespoň dohlédla, aby Kristián dostal do knihovny jídlo.
Tichá knihovna se jako vždy nořila do šera. Kristián už druhý den od svého snu ležel zahrabaný v knihách a nevšímal si ničeho. Kdyby nebylo pravidelných dodávek jídla, nevěděl by zda je den či noc. Do ticha po mnoha osamělých hodinách pronikl jistý zvuk. Klapavý a pravidelný zvuk, který se velmi rychle přibližoval. Jak zesiloval, měnil se skoro až na nepříčetný. Pak se rozrazily dveře a na jejich prahu stál Tibor. Sice starý, ale velmi vitální Striper. Jeho srst byla zježená vztekem a z původně bílé barvy zbyla jen šedivá s prošedivělými tmavými pruhy. Stejně jako všichni byl oblečený, ale jeho oděv byl sporý, jen vetchá košile a kalhoty s laclem.
„Co se tady sakra flákáš!“ zařval na Kristiána a začal velmi rychle rozsvěcet malé pochodně a velkou lampu. Vydával při tom stejný klapavý zvuk, který byl slyšet na chodbě. Měl totiž jednu nohu kratší než druhou a tak nosil jednu, na míru šitou botu. Obvykle byl milý, obvykle.
„Ehm….“ vyblekotal Kristián a teprve teď si vzpomněl, že se zapomněl omluvit z tiborových hodin. Jednu propásl, už ten den, kdy ho pozvali do hradu na schůzku se správci a pak dvě, na které si při všem tom vzrušení prostě nevzpomněl.
„Ehm? Co je to sakra za odpověď? Na moje přednášky už jsi zapomněl? Jednou tě pozve ta banda správců a ty se z toho hned tak poděláš, že zapomeneš na studium? To jsou moje hodiny ty kvítko! Můj čas! Laskavě si to zapamatuj!“ rozčileně si Kristiána měřil a funěl při tom jako parní stroj. A pak obrátil pozornost ke knihám na stole, jak je tak prohlížel objevil se ve starcových očí náznak pochopení, hned ale zase zmizel.
„Bezejmenná?“ zašeptal tiše, že jej Kristián sotva zaslechl
„Ty se vykašleš na moje studium a pídíš se po legendě?“ zeptal se nahlas a zatvářil se jako by ho mučili
„A co hodinky! Ukaž mi je!“ Kristián zbledl a vytáhl hodinky z kapsy
„Tak ukaž. No jistě zase nejdou! Neříkal jsem ti abys je měl vždycky natažené?“ pěkně pomalu je natáhl a zandal je zpátky do kristiánovy kapsy. Pak si sednul na jednu ze židlí, které se nepoužívali a upřel zelené oči na Kristiána.
„Tak co! Poví mi konečně milostpán, proč nechodí na moje hodiny?“ a usmál se
„Já…….no správci mě pověřili jistým úkolem, který vám nemůžu..“
„Jo, aha. Myslíš tím hrozně tajným. A netýká se to náhodou té takzvané lodi, která bombarduje naše lodi, jmenuje se Bezejmenná a jde v tom právě o její jméno? Jo a předpokládám že první sen se ti už zdál.“ a zase ten tajemný a nepříjemný úsměv
„Jak to víte?“ zeptal se tím nejhlasitějším tonem, jakým si troufal.
„No, řekněme, že nejsi jediný, který se o podobné věci zajímá a taky nejsi jediný, komu se kdy udály.“
Kristián se rozhodl nevyptávat, jisté věci vám učitel prostě neřekne a tenhle už vůbec ne. Raději se snažil najít spojence a tak se zeptal.
„Potřeboval bych pomoct. Ano, zdál se mi první sen o……“
„O jednom symbolu čtyř ročních období, nemám pravdu?“
„Ano. Byla to vločka, ale moment, hádanky nejsou vždy stejné?“ teď měl pocit, že se všechny jeho hypotézy bortí jako domečky z karet.
„Ne, pokaždé jsou jiné, i když vedou ke stejnému jméni. První sen ti napoví, kde najít jméno. Druhý je hádankou k jazyku a třetí, nejdůležitější, je nápověda k době. Sny tě vlastně jen přivedou k hádance, která v sobě skrývá odpověď.Mohu ti pomoci se sny, ale hádanky musíš vyřešit sám.“ pak se zvedl, vzal pár knih a zeptal se
„Tyhle byly v polici s vločkou?“ Kristián se už ani neptal odkud to ví, jen tiše přikývl. Tibor si je přenesl na lůžko v rohu, sedl si a začal pročítat knihu po knize.
Oba studovali dlouho do noci, ale jeden z nich byl přeci jenom unavenější a tak usnul.
Noc a sen druhý: Když se drak a Striper rozloučili netušili, že jejich zármutek pozoroval ještě někdo třetí. Byl to také mocný čaroděj a moc dobře věděl, že drak a Striper spolu nemohou být, leda by se jeden z nich dokázal přeměnit do formy toho druhého. A tak využil obě bytosti. Vyčaroval třetí poupě lilie a zaklel je hroznou kletbou. Druhá dvě poupata mohla úplně rozkvést, pouze v případě, když jako první rozkvete poupě třetí. Nejprve chtěl své poupě zničit, aby se nikdy nemohl vyplit slib, který dal Striper drakovi. Ale poupě chránila moc lásky, a tak se zničit nedalo. Věděl, že Striper snadno přijde na to co provedl s poupaty, proto se uchýlil k té nejtemnější magii. Vyhledal draka a za pomoci ďábelské síly ho proměnil v loď, která dosud brázdí moře. Bezejmenná, podle proroctví se jednoho dne najde Striper, který zlomí kouzlo, loď se rozpadne, z jejích částí se vynoří drak a …..
Kristián stál na vrcholu srázu. Přilétal za ním drak, zanechávajíc za sebou zbytky ohořelé lodi. Zastavil se ve vzduchu přímo před ním. Zadíval se do kristiánových očí a zašeptal:
„Podívej, svítí měsíc.“
¨
Kristián ucítil tíhu na prsou. Pomalu otevřel oči a uslyšel tiché vrčení. Caleden seděla vedle něho s tlapkama na jeho tunice a zuřivě do ní zasekávala drápky. Vydávala vrčivý zvuk a oči měla rozšířené strachem. Překvapeně se na ní podíval a zjistil, že nesedí u stolu, jak usnul, ale leží na matraci v rohu knihovny.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Caleden opatrně, protože vypadala dost vystrašeně.
„Já jestli jsem v pořádku?“ znělo to skoro hystericky.
„Já jsem v pořádku! Ale ty jsi nebyl vůbec k probuzení! Měla jsem o tebe strach jestli jsi, vlastně nejsi…. Tohle mi příště laskavě nedělej!“ naštvaně se zvedla a odešla, na prahu se ještě otočila a vrhla na Kristiána ošklivý pohled hraničící s úlevou. Pak zmizela.
„Co jsem provedl?“ zeptal se viník zmateně.
„No, řekněme, že jsi Cal hodně vyděsil, když jsi se neprobouzel. Představ si, že tě chtěla praštit knihou, aby ses probral.“ zasmál se Tibor.
„Takže další sen?“ zeptal se s leskem v očích
„Jo, jak to vypadá nemůžu se probudit v nepravou chvíli. Zlobí se na mě moc?“ Kristián se opatrně zvedl a prohlédl si rozškrábanou tuniku, ale pak nad tím jen pokrčil rameny. Sedl si ke stolu a zabořil obličej do tlap. Byl ze snů unavený a měl pocit, že ani jeden nedává smysl. Rozhodně ne natolik, aby jej dovedl ke jméni. A to mu zbývaly už jen dva dny.
„Zdálo se ti o konci legendy?“ i Tibor si sedl za stůl a sundal kristiánovy tlapy z obličeje.
„Hele, vím, že je to těžké, ale s tím se musí počítat víš. Ty to zvládneš, máš hlavu jakou jsem já neměl. Na rozdíl ode mě myslíš na ty ubohé duše, kterým chceš pomoci. Já myslel jen na sebe, na slávu, kterou mi jejich štěstí přinese, a proto jsem nejspíš neuspěl. Ale ty, hochu, ty to dokážeš! Přijdeš na to!“ pomalu se povzbudivě usmál. Vypadal sice smutně, ale dokonale to maskoval. Dokonce mu Kristián na chvíli uvěřil, že všechno bude zase dobré. Nechal tedy Tibora odejít s falešnou nadějí, že ho uklidnil. Když osaměl začal přemýšlet o snu.
Věděl, že se mu drak snažil něco naznačit. Ten konec legendy byl důležitý. I když byl jen relativní. V původním znění se odehrál jinak. Nebyl tam nikdo třetí. Konec byl jednoduší. Drak se z žalu proměnil v loď sám a Striper se někde usoužil ve své samotě, protože zapomněl na poupě a na naději, která se v něm ukrývá. Kristián musel připustit že konec, o kterém vyprávěl sen byl zajímavější. Ale opět se v něm skrývala hádanka. Nedávala mu smysl ta poslední věta. Jestli to měla být narážka na jazyk, kterým má být jméno vysloveno, znal desítky jazyků. Už jen vědět, který je ten pravý.
„Jenže většina věcí vypadá složitě a nakonec je tak jednoduchá.“ jako obvykle začal mluvit nahlas a sám se sebou. Pomáhalo mu to s přemýšlením.
„ Příběh vypráví o lásce dvou rozdílných bytostí.“ zase začal pobíhat po místnosti a shromažďovat knihy. Dával je na velký stůl a někdy je tam prostě hodil z vysokého žebříku, který jezdil v kolejnicích u každé police dosahující ke stropu. Z venku se náhle ozval hlasitý skřek.
„Zní to jako by …“ začal Kristián
„Někdo trhal draka na kusy.“ dořekl za něj Castus
Kristián už byl na podobné „náhlé objevení“ už tak zvyklý, že se ani neotočil a hned běžel k oknu a prudce je otevřel. Ale venku jako by nikdo žádný zvuk ani nezaslechl, byl tu jen slunečný den se svými obvyklými starostmi a povinnostmi. Pomalu si uvědomil, že to bylo znamení.
„Jenže já nevím co to všechno znamená!“ vykřikl jen tak do vzduchu. Nikdo si ho nevšímal.
„Možná bys měl méně řvát a více přemýšlet.“ usmál se laskavě Castus.
„Vám se to mluví. Vy nemusíte řešit hádanky a všímat si kde jaké maličkosti! Už jsem z toho unavený.“ při těch slovech se opíral zády o okno a pohledem se zavrtával do země.
„Možná by sis měl odpočinout. Nemyslí, že by tě zase navštívil další sen po tak krátké době.“
„Vy jste do toho příběhu nějak zapletený, že mám pravdu?“ nemusel se na něj ani dívat, věděl že to tak je.
„Některé věci nejsou takové jak se zdají. Znáš už celý příběh tak dobře, jako já znám ten tvůj. Více slov už není potřeba.“ zvedl tlapu a naznačil, že už se s ním na toto téma nebude bavit. Pak se otočil a pohledem zavadil o hůl, kterou zde nechal Maraf. Chvilku stál úplně bez hnutí, díval se na hůl. Castus se zaklonil a začal se smát až mu z očí tekly slzy. Byl to hlasitý hrdelní smích, jakoby byl první za mnoho let. Kristián se na to s úžasem díval, nikdy neviděl Castuse se opravdu zasmát, vypadá skoro hystericky, pomyslel si. Starý rezatý Striper se nakonec smát přestal, došel k holi a vyměnil ji za svou. Otočil se ke Kristiánovi a očima zarudlýma od slz smíchu mu pokynul.
„Pohlídej mi ji.“ přitáhl si šedivý talár blíž k tělu a odcházel s tichým pobrukováním nějaké veselé písničky, do které se občas zasmál tichým smíchem. Dveře zavřel vítr s tichým klapnutím. Kristián se pomalu uvolnil. Připadal si zvláštně, odlepil se od místa kde stál a z dálky si hůl prohlédl. Nebyla nijak zajímavá. Byla to silná mahagonová větev s vyřezávanou rukojetí a byla ukončena koulí ze smaragdu velikosti grepu. Kristián si jí přestal všímat a začal zase studovat legendu. Obracel ji ze všech stran, ale řešení mu připadalo stále vzdálenější.
V noci mu přišla pomoct Caleden a Tibor. Oba byli ze začátku dychtivý, ale postupem času je začalo nepřetržité čtení unavovat. K ránu je oba vzbudil a poslal do postele. Sám jen zavřel okno, které bylo po celou noc otevřené a zase zasednul za stůl.
Tak uběhly další dva dny. Pomalu se začal přibližovat ustanovený termín. Termín, kdy se měla objevit Bezejmenná a zničit jedinou komunikaci mezi Stripery a světem. Kristiánova jediná naděje na uspění byl poslední sen. Měl pocit, že i kdyby přečetl všechny knihy v knihovně nenašel by odpověď na hádanku. Vrátil se zpátky k myšlence, že ke složitému rébusu je lehké řešení. Jenže ho začalo zrazovat myšlení. Pochybnosti podrývali jeho vůli věřit. Kdyby neměl Cal a Tibora, zřejmě by se brzy zbláznil. Jednou došla Caleden trpělivost a splnila své výhružky. Kristián ji naštval řečmi o nesplnění úkolu a o tom, že to celé vzdá. Seděl pod oknem a litoval, že se kdy do úkolů pustil. Caleden se naštvala a s úsměvem ke Kristiánovi došla. Postavila se před něj vycenila zuby a očí jí zajiskřily. Pak pohlédla na nejbližší knihu, tlapkami ji zvedla nad hlavu a shodila ji Kristiánovi na hlavu.
„Tak se sakra prober!“ rozkřikla se na něj.
Kniha se po seznámení s kristiánovou hlavou roztrhla na dva díly a její listy se rozlétly po místnosti. Stripeři jsou odolnější než lidé a kdyby jim na hlavu spadl kus skály nadělal by stejnou paseku jako kniha. A Kristián měl hlavu po otci, pěkně tvrdou.
„Okamžitě zvedni! Přestaň se litovat a koukej něco dělat!“ Caleden teď vypadala jako rozzuřený válečník.
„Ještě jednou budu muset poslouchat ty tvoje nářky o zklamání a vyhodím tě z okna!“ při těch slovech ukázala ukazováčkem ven.
Kristián se na ní podíval. Po několika dnech si připadal opravdu hloupě. Oba se snažili jak mohli a on si jenom stěžoval na osud jako malé rozmazlené dítě. Caleden se na něj dívala a podle výrazu v jeho obličeji poznala, že mu to došlo. Sedla si k němu a packou mu zvedla bradu a přinutila ho aby se na ní podíval.
„Bude to dobré. Už jsi překonal horší věci než je tohle. I kdybys to opravdu nezvládl, nějak se to pak urovná. Vždycky je naděje, jen v ní věřit. Takže se teď zvedni, půjdem se projít, ano?“ pomohla mu na nohy, zavěsila do něj a vedla ke dveřím. Jenže na prahu se Kristián sám zastavil.
„Ta hůl.“ zašeptal náhle, zvedl tlapku a když ji uchopil……
Den a sen třetí: Stál na srázu s holí v ruce. Byl večer, za ním odbíjely hodiny jedenáctou, ale na obloze stále ještě visely červánky a cáry oblačných beránků. Vál svěží větřík a pod srázem bylo klidné moře. Hůl se v kristiánově tlapě rozzářila, jasným zeleným světlem. Pak se veškerá energie slila do koule na jejím konci. Vydávala teplo. Kristián ji nevnímal, díval se na obzor, na něco čekal. Ozval se tentýž zvuk, který slyšel v knihovně s Castusem. Jenže dnes již nebylo třeba znamení ani slov. Větřík se změnil na vítr, který se soustředil kolem hole, bral s sebou květiny, pak listy, sníh a nakonec polevil. Černá srst měnila s větrem svou podobu a teď se v ní usadily zbytky sněhu. Stál někde jinde, v lese. Kolem Kristiána stály vysoké stromy, jejichž kmeny dávno obrostly mechem, po větvích se plazily různé druhy převislých rostlin, tvořící rozličnou škálu barev. Hůl přestala zářit a pohasla. Místo koule se na jejím konci blyštělo poupě lilie, už zpola rozvité.
Když vykročil, rozvířil mlhu, která se mu ovíjela kolem nohou. Procházel lesem, jakoby ho znal. Jistým krokem došel na mýtinu, prošel okolo tří vysokých stromů, vyšel tak z lesa na volné prostranství a spatřil svůj cíl. Stál před velkým jezerem. Vedle něj stála kamenná chatka se vstupními dveřmi ústícími na molo. V jezerní hladině se blyštil měsíc a do mola byla vyryta sněhová vločka. Kristián se jen usmál.
„Podívej, svítí měsíc.“ zašeptal do prázdna a vykročil do vody. Ta jako zázrakem před ním ustupovala a pod vodou se objevily schody. Scházel po nich za rytmického klapání hole, po chvíli se stočily napravo a Kristián se ocitl v malé jeskyni. Nebylo zde nic, jen stalagmit a stalagnát. Vytvořili každý zrcadlově obrácenou pyramidu a mezi jejichž špičkami, jen tak ve vzduchu, viselo poupě lilie. Kristián pozvedl hůl a poupě se zvedlo ze svého místa a doplachtilo k jeho pozvednuté tlapce.
Kristián se probral, v jedné ruce držel hůl a v druhé poupě. A v očích měl pochopení. Celeden mu zase chtěla vynadat, ale stačil jediný pohled a věděla, že tohle není Kristián, kterého znala. Během snu obloha ztemněla a začaly se tvořit bouřkové mraky, hodiny odbíjely půl jedenácté. Kristián se pohnul, pomalým krokem se vydal ze dveří a chodbou vedoucí ke schodišti na nádvoří. Z nádvoří vedly točité kamenné schody na nejzápadnější a nevyšší věž, kterou hrad měl, pod ní byl jen oceán. Caleden a Tibor mu byli v patách, ale jak kristiánův krok zrychloval nestačili mu. Hodiny odbili tři čtvrtě na jedenáct, když všichni stanuli na vrcholu věže. Cal si musela sednout, aby vydýchala těch dvě stě schodů, Tibor byl sice na podobné výstupy zvyklý, ale přesto dýchal jako parní lokomotiva. Jen na Kristiánovi nebyly vidět žádné známky fyzické námahy. Vypadalo to spíš, jakoby se teprve teď probouzel z omámení.
„Už jsme tady?“ zeptal se, opřel se o zábradlí a shlédl dolů na oceán, vlny narážely do kamenných zdí s čím dál větší silou.
„Tak moment!“ zamračila se Caleden
„Co tím chceš říct? A co tu vůbec děláme?“ Cal měla pocit, že se buď zbláznil Kristián nebo ona.
„No, máme ještě patnáct minut.“ usmál se, odložil hůl a pohrával si s lilií.
„Na co máme patnáct minut? Víš, byl bych moc rád, kdybys to starci vysvětlil, když se za tebou hnal na tuhle zatracenou věž!“ ušklíbl se Tibor ďábelským šklebem a natočil obě ouška ke Kristiánovi.
„Dobrá, takže až připluje Bezejmenná, oslovím ji jménem a kletba se zruší, lilie rozkvetou a můžeme jít všichni domů. Co vy na to?“ díval se na ně pohledem znalce. Byl to pohled, který říkal:
„Prostě to udělám a vy se neptejte jak, protože to ani sám neví, ale stane se to!“
S tichým „plopt“ se objevil Castus, sebral svou hůl a opřel se o zábradlí. V tlamě měl zasunuté párátko a skoro se zájmem pozoroval na obzor. Uši otáčel všemi směry, jako nějaká anténa. Pak se na Kristiána usmál a párátkem ukázal na hodiny.
„Už to bude.“ řekl tajemně a hodiny začaly odbíjet jedenáctou. A z mlhy pod nimi se objevila loď, nejdřív jen stěžeň a plachty, po nich paluby, kapitánský můstek a dračí podoba vyrytá do přídi. Byla opravdu tak velkolepá jak se o ní tvrdilo. Kristián s vážným výrazem vylezl na zábradlí. Začalo pršet. Během chvilky byl promočený a šaty na něm jen splihle visely.
Bylo tu něco, co Kristián nikomu neřekl. Už od druhé hádanky věděl, že tu nejde o jméno, jako takové. Jde i o toho, kdo je vyslovuje. Proto někteří nemohli uspět, prostě nevyhovovali, bylo to jednoduché. Stejně jako hádanky, nevedli jej vlastně ke jméni, ale k místu, kde kdysi Tibor zanechal poupě lilie. Ten třetí v legendě, byl Tibor. Kristián musel uznat, že byl velice originální, věděl, že se už poučil a nebude mu bránit v zrušení kletby, vždyť se o to sám kdysi pokusil. Jen stále nevěděl, kdo je oním Striperem. Měl sice svá podezření, ale žádné přímé důkazy, mohl jen odhadovat.
Zvedl tedy ruku s lilií a zavolal jméno, při tom lilii odhodil. Padala pomalu nad rozbouřený oceán a zpomalovala, až se zastavila. Chvilku stála ve vzduchu a pak se stal zázrak. Začala rozkvétat, lístek po lístku odhalovala světélko, které se tak dlouho schovávalo v jejím středu. Dokonce i Castus na to všechno zíral s otevřenou tlamou. Pak světlo vystřelilo s oslnivou přesností k dalším poupatům, do hole v castusově tlapce a k náhrdelníku na krku dračí lodi. Obě poupata se rozzářila a rozkvetla. Loď stála bez hnutí několik vteřin, než se začala měnit. Jako první se rozpadl stožár, plachty se potrhaly a celá loď se rozlomila na dvě části. Ty začali doutnat a nakonec zahořely veselým plamenem.
Na druhé straně se měnil i Castus. Dlouhý plášť, halena i kalhoty se roztrhaly, objevila se křídla, nohy se protáhly, drápy se zvětšily, tlama protáhla, tělo zesílilo. Na hlavě mu narostly dva mohutné, spirálovitě stočené rohy. Po srsti zbyla jen hromádka chlupů, kterou nahradily šupiny. Ocas se prodloužil a vítr obarvil šupiny na kovově zeleno. Z Castuse se stal drak. Nemotorně se postavil na zábradlí vedle Kristiána a pohlédl na trosky lodě, dalšího draka však nebylo vidět. Tibor se zoufale naklonil přes zábradlí a zařval na loď.
„Moje kouzla jsou geniální! Je nemožné, aby byla mrtvá!“
Ze střechy věže nad nimi se ozval známý zvuk. Castus se otočil, Kristián obrátil hlavu a oba se v mezích možností usmáli. Tibor se jen ušklíbl a poznamenal.
„Vždyť jsem říkal, že jsou geniální!“
Dračice byla jen o malinko menší, než Castus. Barvou byla tmavě fialová. Na krku měla stále ještě zavěšený zlatý řetěz, teď jej však jediným pohybem hlavy shodila Tiborovi k nohám a s radostným výkřikem vzlétla. Castus se jen na krátký okamžik zastavil očima na všech Striperech a pokynul jim. U Kristiána se však zastavil o něco déle. Dýchl na něj a dračím dechem mu věnoval veškerou svou magickou moc. On už ji potřebovat nebude. Roztáhl křídla a vrhl se z věže, pád zastavil na poslední chvíli zuřivým máváním křídel.
Zdálo se, že štěstí těch dvou už nemůže být větší. Hráli si ve větru jako malé děti. Laškovali, plácali se ocasy nebo se otírali jeden druhému o čumák. Nakonec se usadili na jedné za skal a přituleni jeden k druhému, hleděli na hvězdnou oblohu. Po dešti, jako by se země slehla a vyjasnilo se. Kristián slezl ze zábradlí a opřel se o ně lokty.
„Pověz mi, jak jsi je dokázal vysvobodit a nepronést při tom jediné slovo?“ optal se se zájmem Tibor.
„Srdcem.“ pronesl tiše a díval se na draky na skále.Tibor se jen zamračil, mávl nad tím tlapou a odbelhal se ke schodišti. Celeden se postavila vedle Kristiána. Opatrně ji vzal za tlapku a sevřel jí ve své. Usmála se na něj a opřela si hlavu o jeho rameno. A nebe bylo plné hvězd.
Třetí lilie, ta která rozkvetla jako první, pomalu klesala pod vodní hladinu. Padala hluboko, dokud nenarazila na kámen, od kterého se nejprve odrazila, než na něj elegantně dopadla. Květ vypadal rozvitý nádherně, ale jako jediný nevoněl. Pak se bez jakéhokoliv kouzla sám zavřel. Na hladině se objevilo pouze pár bublinek……
Loď neměla vlajku, posádku ani kapitána, říkávalo se jí loď „beze jména“ nebo také „loď šedého draka“. Měla jen jediný znak, znak, který mohl poodhalit roušku tajemství, kterou byla zahalena a nastínit sled událostí, které se udály v dobách dávno zapomenutých. Drak měl na krku těžký řetěz, jenž byl zakončen zlatým medailonem, v kterém bylo vyryto poupě lilie. Nyní nadešel čas jejího rozkvětu.
A poupě se začalo otevírat.
A čas na Kristiánových hodinkách se zastavil.
„Kruci, ještě před chvilkou přece šly!“ zamračil se Kristián a na chvíli si představil, jak dostane od Tibora vynadáno, „zase“. Kristián patřil k rase, které se říkalo Stripeři. Dnes už neexistují, neboť je lidé a jiné rasy dnešních dní vyhubily, ale kdysi bývali komunity Striperů početné a některé čítaly i statisíce jedinců. Bývali to velcí a vysoce inteligentní tygří bojovníci, kteří se oblékaly do zdobných šatů a byli velmi hrdí. Nesnesli křivdu a pro svou přizpůsobivost a věrnost byli nejsilnějším národem své doby.
Kristián byl sice hrdým potomkem proslulého válečníka, nevydal se však po otcových stopách a stal se badatelem. Žil v malém domku s přisedlou knihovnou, kde trávil veškerý svůj čas nad mapami a starými svitky. Měl vzácnou černou barvu srsti, zářivě zelené oči a skoro žádné hmatové vousky. Byl vysoký a díval se na každého dvojím způsobem, viděl jak přetvářku, tak skutečnou osobnost. Nikdy nikam nespěchal a jeho živost se pohyboval ode dne ke dni.
Teď však spěchal, musel se se svitky a mapami dostat do knihovny co nejrychleji a moc času mu už nezbývalo. Utíkal přes kamennou chodbu hradu co mu nožky stačily a sotva se dopotácel celý zadýchaný do předsálí knihovny, popadly ho dvě velké černé tlapy.
„Kdo jsi!“ uhodil na něj jeden ze strážců a nedůvěřivě si Kristiána měřil. Strážci byli obvykle tygři černé barvy a neměli pruhy. Nosili černé tuniky a ti opravdu dobří nosili červenou čelenku na znamení síly. Nikdo vlastně nevěděl co dělají a kam jsou tak často posíláni, dnes však byli v císařském městě a jeden teď držel Kristiána v dosti nepohodlném sevření.
„J-jsem Kristián, strážce map a byl jsem p-předvolán k…“ stihl ze sebe vypravit, když tu se z knihovny ozvalo:
„Byl pozván, Mayeriku!“ ozval se nesmlouvavě jakýsi hlas. Strážce Kristiána beze slova pustil a mírně se uklonil, na znamení omluvy. Ještě poněkud otřesený se Kristián otočil a vešel do knihovny. Nebyla to knihovna jakou čekal. Byla tu jen jedna police knih a to poloprázdná. Většinu prostoru vyplňoval kulatý stůl z tvrdého nahrubo opracovaného dřeva se zlatými znaky po celé délce okraje. Nebyla tu žádná křesla, ale zato tu byli tři důležití správci. Caleden, mladá, ale moudrá bílá tygřice, která se Kristiánovi potajmu líbila, i když by to nahlas nikdy nepřiznal, pak Castus, rezavá tygří legenda. Starý vysloužilý bojovník, stratég a především spravedlivý soudce a Maraf, tmavě rezavou srst vždy schovával pod dlouhý zelený plášť, jako by se za ni styděl, byl vůdce velkého vojska a chladnokrevný zabiják. Ty všechny strážce map znal a při pohledu na ně se mu okamžitě roztřásla kolena.
Hlas, který zadržel strážce v předsálí patřil Castusovi. A ten teď také promluvil, hlubokým melodickým hlasem.
„Přeji Vám pěkné odpoledne mistře Kristosi“ oslovil Kristiána jeho pravým a nezkomoleným jménem.
„Stále se ještě nechcete přidat do řad mistra Marafa? On by Vás jistě rád přijal“ usmál se laskavě a pokynul mu, aby přistoupil blíže ke stolu.
„Ne děkuji mistře Castusi, já raději zůstanu u svých map“ vyblekotal Kristián a dobře si všiml povzbudivého pohledu, který na něj upřela Caleden. Přesto však zůstal na svém místě a vyčkával.
Chvilku se dívali správci jeden na druhého a pak si vzal Castus znovu slovo a začal pomalu odříkávat slova, jakoby je měl dopředu naučené.
„Ještě než začnu vysvětlovat proč jsme tě sem přizvali a proč právě tebe, musím ti přiblížit naši nynější situaci. Jak jistě dobře víš opět jsme obnovili lodní dopravu po více jak deseti měsících, protože devět lodí, které dopluly do přístavu byly rozstřílené a na palubách bylo zkažené a nekvalitní zboží. Oficiální důvod zastavení dopravy byla oprava lodí a likvidace jejího nákladu.“ Pak se usmál a upřeně se díval na mladého stripera.
„A neoficiální důvod?“ nadhodil Kristián, který měl pocit, že musí něco říct.
„Neoficiální důvod byl stejný. Ano opravdu byla rozstřílena, ale jde o to kým. Byly to děla z jisté lodě, která se nazývá lodí Beze jména nebo také…“
„ Loď Šedého draka, ale to je jen legenda!“ doplnil zmateně Kristián.
„ Oh, ale i na legendách je ledacos pravdivého. Nemám snad pravdu? Není to právě důvod, proč raději studuješ zaniklé kultury místo abys nasazoval život jako tvůj otec v boji? Není snad ta malá pravděpodobnost pojítkem mezi legendou a skutečností?“ ve starém obličeji se objevil výraz uspokojení. Věděl, že trefil do černého a také, že má chlapce plně na své straně.
„Dobrá, dejme tomu, že připustím, že lodě byly rozstřílené právě od Bezejmenné. Tak v čem je problém? Pošlete pár našich lodí s vycvičenými bojovníky a potopte ji.“ Teď se Castus zachmuřil a povzdechl si.
„A já myslel, že ty to pochopíš Kristosi. Nemůžeš zabít jen tak legendu, svým způsobem je nedotknutelná. Přežívá v ní symbol. Možná bys nám mohl převyprávět legendu, kterou žije. Už velmi dlouho jsme ji neslyšeli. Vím, že ji tě tvůj otec naučil, nemusíš celou stačí jen začátek.“
Kristián nechápal co po něm vlastně chtějí. Přeříkat starou legendu? Vždyť ji zná spousta lepších vypravěčů a na co tedy nesl všechny ty mapy? Nedávalo to smysl, jenže legenda byla dlouhá a on se ji učil dlouhá léta, větu po větě, tak proč je tedy nevyužít? A tak spustil:
„V jednom starém hradě na březích moře, žil mladý a velmi mocný Striper. Měl nejen mocnou kouzelnou moc, ale vládl i mečem a jinými zbraněmi. Už mnohé válečníky poslal na onen svět a stále chtěl víc. Obyčejná moc, na kterou v té době dosáhli jen opravdu mocní mágové, jej omrzela a Striper začal hledat tu nejmocnější magii, která by ho proměnila ve vyšší bytost, s jejíž pomocí by mohl ovládnout lidskou mysl a s ní celý svět. Bylo jen jediné zvíře takových schopností. A bylo popsáno v mnoha knihách, ale nalézt jej a dokázat se v něj proměnit bylo nad všechny síly. Ale on to dokázal. Nalezl knihu, pronesl zaklínadlo a proměnil se ve zvíře s křídly, ostrými drápy, dlouhým ocasem a silným tělem. V draka. Jeho sny o ovládnutí světa se pomalu začaly plnit. Pronikl do dračí mysli a během dvou dnů ji dokázal zkrotit. Po několik desetiletí se mu však stále nedařilo úplné podmanění všech tvorů a to ani s přispěním dračích vlastností.“
„ Přesně tak!“přikývl Castus
„Žádnou mysl nemůžete využívat aniž by se na vás nějak nepodepsala. Je to velmi nebezpečné, ale zároveň fascinující, co říkáte mistře Marafe?“ zářivý úsměv, doprovázející tato slova Marafa nijak nepotěšil, něco zamumlal a když se neměl k žádné další odpovědi, Kristián pokračoval
„Čím více totiž zneužíval ušlechtilé zvíře, čím více plenil a drancoval, tím více se na něj působil dračí vliv. Začal myslet na druhé a objevila se u něj nejedna dobrá vlastnost. Největším z těchto dračích darů byla schopnost milovat. Proto nakonec nesnesl převtělení a nedokázal dál udržovat ani spojení s dračí myslí. Prodělal bolestivou přeměnu zpět do svého těla, která jej smrtelně oslabila. Drak jej však nijak nepotrestal a svým hojivým dechem uzdravil všechny Striperovy rány způsobené kouzly. Tomu stačil jediný pohled do dračích očí a pocítil cosi, co ještě nikdy necítil. Náhle se mu drak nezdál jako velké monstrum, stvořené jen pro ovládnutí a zmanipulování. Byly tam ty laskavé oči, plné soucitu a čehosi hřejivého. A Striper se zamiloval. Poprvé a naposledy, pocítil naprosté splynutí s jinou bytostí. Byl pohlcen tím nový pocitem, mohl létat, už jen roztáhnout křídla a … Drak smutně sklopil hlavu a potřásl s ní. Rozuměli si beze slov, jejich smutek v té chvíli, se nedal ničím popsat. Znají ho jen ti, kdo zažili lásku a museli se s ní na dlouho rozloučit. Jak tam tak stáli a plakali jeden ke druhému pevně přitisknuti, vyčaroval čaroděj medailon, na silném zlatém řetězu a zavěsil jej drakovi na krk. Jemně na něj dýchl a v medailonu se objevilo poupě lilie, ještě maličké a pevně zavinuté.
„Až rozkvete, znovu se setkáme“ pronesl čaroděj a odstoupil od draka, aby mu umožnil odletět. Ten ještě jednou sklonil šupinatou hlavu a uronil poslední slzu do jeho nastavených dlaní. Slza se nejdříve ani nepohnula, ale po chvíli se rozzářila silným bílím světlem a když pohaslo, leželo mu v dlaních křišťálové poupě stejné květiny. Pak drak roztáhl křídla a jediným máchnutím se vznesl do vzduchu a za pár minut zmizel. Zbylo po něm jen pár slov.
„Až rozkvete….“
„To prozatím stačí.“ zarazil Castus Kristiána v dalším vyprávěním. Pomalu se otočil ke stolu a naznačil jeho obrys do vzduchu. Stůl se zvedl do požadované výšky a Castus pokynul mladíkovi, aby na něm rozložil mapy, které si přinesl s sebou. Kristián je tedy rozvinul a čekal co z toho nakonec vyleze.
„Tyto mapy jsou velice staré.“ poznamenala Calede, která do teď, stejně jako Maraf mnoho neřekla.
„Aha, poznávám ty klikaté čáry na vrchu hory, tuhle zakreslil Dognar, že?
„Ano, měl velmi vybraný styl čar, je sice velmi cenná, ale nám nijak nepomůže.“ Prohlásil zadumaně Castus a odstrčil ji stranou. Vytáhl další a ještě starší mapu, nad kterou se opatrně sklonil. Bylo jasné, že něco hledá, něco co u předchozí mapy nenašel. Náhle ji skoro se zlostí odhodil ze stolu a zabořil nos do další mapy. Tu pak čekal stejný osud jako dvě předchozí, jen byla odhozena tak prudce, že se část mapy utrhla a spadla pod stůl. Když byl Castus u poslední mapy a nenašel na ní nic, co by mu pomohlo byl značně rozladěn. Praštil pěstí do stolu, který nějakým zázrakem zůstal v celku (předtím však sebral cosi šustivého pod stolem a nenápadně si ten kousek zastrčil do kapsy) a rázným krokem vyšel z místnosti.. Když chtěl Kristián už už něco namítnout Castus se na něj malinko usmál a pak rychle zmizel za dveřmi. Caleden si povzdychla a řekla:
„Myslím, že dnešní schůze skončila“ poznamenala a když viděla, že chce Maraf něco říct, rychle ho předběhla
„Já to Kristiánovi vysvětlím, můžeš už jít!“ a netrpělivým gestem ukázala na dveře. Maraf tedy s brumláním odešel a pořádně za sebou práskl dveřmi.
Bylo vidět, že si Caleden oddychla. Máloco ji vyvedlo z míry, ale zdálo se, že zvláštní chování Castuse ji polekalo víc, než se zdálo. Jenže, když někdo patří mezi Stripery, není ulekaný víc jak pár vteřin a tak začala pomalu vysvětlovat důvod Kristiánova pozvání na schůzi.
„Je to zvláštní, ale každý z nás tě sem chtěl nějak dostat!“ krátce se zasmála a pak pokračovala
„ Já jsem tě navrhovala, protože jsi koumák a máš dobrou hlavu, na všechno přijdeš a nebojíš se, máš odvahu, Castus tě navrhoval pro tvou nadanost rychlého rozhodování a pro dobrou znalost map a mytologie. A Maraf? Znal tvého otce a moc si ho vážil, myslí si, že pod jeho dohledem z tebe bude dobrý válečník!“ To sice Kristián dobře věděl, ale nechtěl ji přerušovat a raději si své protesty k „dobrém válečníkovi“ nechal pro sebe.
„ Všechny tyto vlastnosti budeš potřebovat, protože nás čeká nelehký úkol. Drak, o kterém vypráví pověst, měl a stále má, své pravé jméno. Aby se zrušila kletba, kterou dokáže drak ovládat loď a ohrožovat tak naše lodě, musíme uhodnout jeho pravé jméno a vyřknout ho ve správné době ve správném jazyce.
Jsme malé město a i když vyvážíme dost věcí i do jiných míst, nejsme dost soběstační na to, abychom zůstali dlouho dobu bez lodní dopravy. A vzhledem k tomu, že jsme vytěžili většinu stromů a udělali z nich topení a jiné užitkově věci, nebylo by jich dost na stavbu lodi. Stačili by dva roky a všichni bychom vymřeli, jsme tady v izolaci a naše volání o pomoc by nikdo nezaslechl, prosím pomoz nám a našemu lidu, Kristiáne, o nic jiného tě neprosím!“ semknula tlapky v klíně a prosebně se na něj podívala. Najednou nevěděl co říct. Nemohl ji přece zklamat a odmítnout ji, ale zároveň se nechtěl tak snadno uvrtat do něčeho, kde potřeboval odvahu. Odvaha znamená hrdinské skutky a ty znamenají nebezpečí. Proto se nadechl a ..
„Co přesně bych musel udělat, abych zrušil tu kletbu?“ zeptal se opatrně a tonem, prozrazujícím váhavost. Při otázce se jí díval zpříma do očí a neustoupil, když mu pohled oplatila. Pomalu přikývla a tichým hlasem pronesla.
„Nebude to nic lehkého, jsou to tři úkoly, z kterých se dá vyčíst jeho jméno. Jaké to jsou úkoly nikdo neví, protože, všichni, kteří se je pokusili rozluštit zemřeli. Je to velmi nebezpečné, ale na konci tě čeká odměna.“
„ Odměna? A když to nepřežiji tak…?“
„ Musíš to přežít! Žádné kdyby tady neexistuje. Když zemřeš, zemřeme s tebou!“ pomalu vstala
„ Měl by sis to pořádně rozmyslet, máme ještě jednoho možného kandidáta na tento úkol, i když bychom rádi, kdybys ses jej zhostil ty.“ Pak odešla a nechala Kristiána s jeho protichůdnými myšlenkami samotného.
Ani nevěděl jak dlouho seděl na svém místě a přemýšlel. Nakonec se zvedl a šel se projít k moři. Úplně zapomněl na mapy a na všechny kolem sebe. Procházel se po chladivém písku při západu slunce a myslel na svého otce.
„Co by asi udělal?“ Ptal se sám sebe, zahodil by všechno a udělal by co se od něj očekávalo, i kdyby na něj na konci čekala smrt? Ano přesně to by udělal. Přestože dělal Kristián vše pro to, aby nebyl jako on, některé věci nedokázal změnit, i když si to moc přál.
„Bolest nikdy nesmažeme a pořád tu bude, neboť my nezapomínáme!“
Kristián vždycky věděl co je správné a šel za tím. I teď, hluboko uvnitř věděl, že to musí udělat. Ne pro svého otce nebo pro Caleden, ale pro sebe. Aby ostatní přesvědčil, že on není svým otcem. Nechtěl pořád stát v jeho stínu a čekat, až si ho někdo všimne. Přesto mu však dělaly úkoly starost, když zklame, odnesou to všichni. Bude za to zodpovědný, i když už bude mrtev. To byl jeho hlavní argument, proč se na úkoly a vše co s nimi souvisí vykašlat. Mají přece ještě jiné hrdiny. Kdyby nebyla situace tak vážná snad by se i zasmál.
„Ať rozhodne osud.“ řekl si a pohlédl na lesklou hladinu moře. Jak se v ní odrážely paprsky zapadajícího slunce, objevilo se v ní ještě něco jiného. Kristián se naklonil blíž a přímo před očima se náhle ze slunečních odlesků vynořila! Stěžeň, plachty a dračí hlava. Zastavila se přímo před jeho očima a všechno jakoby utichlo. Díval se do těch dvou zářivých rubínů a náhle chápal pocity Stripera v legendě. Ucítil stejné teplo a pocity ho na kratičkou chvíli docela pohltily. V ten okamžik se drak pohnul, mírně sklonil hlavu a pak…. už jen oblak páry
Kristián se tupě díval na hladinu a věděl, že teď už nemůže couvnout. Povzdychl si, i když stále cítil po těle ten hřejivý pocit, přepadl ho strach a obavy z nejhoršího. Ten večer šel spát pozdě, s hlavou přeplněnou hrůznými myšlenkami. Celou noc jej trápily sny o dračí hlavě zahalené do mořské páry.
Ráno vše vypadalo přívětivěji. Sluníčko vesele svítilo a teplými paprsky se opíralo do Kristiánova obličeje, když kráčel směrem k hradu. Doma si sbalil veškeré věci do malého tlumoku, zapečetil knihovnu a postaral se, aby na domek během jeho nepřítomnosti někdo dohlížel. Hrad byl, jako většina hradů, na vysokém kopci a vyškrábat se až na vrchol dalo zabrat nejednomu trénovanému Striperovi. A co pak tomu netrénovanému. Kristiánovi trval výstup půl druhé hodiny a během cesty nesčetněkrát lamentoval na těžký tlumok. U brány ho už čekal nemalý výbor zasvěcených, kteří ho už netrpělivě vyhlíželi. Předešlý den večer dal totiž vzkázat, že se úkolů rád zhostí a nechť ho tedy čekají někdy k odpolednímu. Milým překvapením pro něj byla přítomnost Caleden, která ho také zavedla do pokoje, který byl pro něj připraven. Dalo by se říci, že „pokoj“ byl jen jiný název pro matraci a pár kusů povlečení v koutku rozlehlé knihovny. Ne knihovny, kterou navštívil včera večer, ale knihovny s velkým K. Police tu bylo od podlahy až ke stropu nacpané knihami všech možných velikostí a titulů. Rozloha by se jen těžko odhadovala a zdálo se, že počet svazků je nekonečný. Uprostřed knihovny stál jeden velký stůl a jeden malý, spíše příruční stoleček na odkládání knih. Byly tu dvě obrovská okna, jejichž umaštěná skla vrhala do místnosti jen špinavé světlo a dodávala jí tak ponurý vzhled. Přesto se tu Kristián cítil jako doma. Miloval vůni knih a vědomosti jakoby na něj pryštěly ze všech stran.
„Doufám, že se nezlobíš, že jsme tě ubytovali tady, ale nikde nebyl volný pokoj.“ omlouvala se Caleden
„Ne, je to perfektní.“ usmál se nadšeně a rozjařeně se rozhlížel po místnosti.
„Můžu se hned pustit do práce, jestli mě teď nepotřebujete.“
„Hmm, do jaké práce?“ zeptala se zmateně
„Zatím nevíme ani co hledat!“
„Podívám se jestli tu někde není nějaká zmínka o naší legendě nebo o jméni draka. Možná by se dal najít i někdo, kdo ji jako první vyprávěl. Ve starých kronikách se dá leccos najít. A jak koukám na ty police, tady toho bude hodně zajímavého.“ Byl ve svém živlu, skoro jakoby už teď nahlížel do svazků a vybíral z nich pouhým okem ty nejzajímavější.
„Když budeme mít štěstí bude tu i zmínka o lodi, třeba o jejím staviteli, o projektech nebo něco takového.“ Postavil se k nejbližší stěně, několik svazků vyndal, prolistoval, což se neobešlo bez nadšených výkřiků jako „Proboha, tuhle knihu už dobrých pět let sháním!“ nebo „Tahle se už nedá sehnat, jak jste ji sehnali?“
Po chvíli si Caleden uvědomila, že ji nevnímá. Zapadl do svého světa a vše ostatní pro něj přestalo existovat. Postávala u dveří a stále se neměla k odchodu, připadal jí roztomilý, jak tam tak pobíhal, mluvil o všech těch záhadách a choval se jako malý kluk. S úsměvem tedy odešla. Klapnutí dveří si ani nevšiml. Ponořen do knih strávil celý den dokud k smrti unavený usnul na velké knize „Záhady a kouzla primitivních plavidel“. A zdál se mu první sen.
Noc a sen první: Byla noc. Vítr vál a Kristián se ocitl v lese. Na obloze svítil srpek a vrhal jen slabé světlo na
krajinu kolem. Kristián však nevěnoval příliš pozornosti krajině, ale přeměně, která se na něm udála. Byl člověkem. Lidské ruce pomalu svíral v pěst a náhle si připadal podivně holý. Objal se rukama a pokusil se zahřát. Z lesa se ozvalo zavytí, které mu poprvé nahnalo strach, uvědomoval si, že není čím se bránit. Silné tesáky, drápy a rychlost byly ty tam i s tygří podobou. Rozběhl se mrazivou nocí. Rychle. Jak utíkal počasí se začalo měnit. Padal sníh a přibýval až neuvěřitelným tempem. Za chvíli se brodil po kolena v závějích a prokřehlé nohy mu začaly vypovídat službu. Nedokázal vzdorovat zimě, která se vkrádala pod jeho sporé oblečení, pak zakopl, padl tváří do sněhu a zůstal ležet. A závěje narůstaly, obklopily Kristiána jako načechraná peřina a hrozilo, že už se nikdy živý nezvedne …..
Sníh začal roztávat, nejdřív jen malinko, po kapkách, ale kapky se měnily v potůčky, které se během chvilky vsákly do půdy. Nakonec zůstala po sněhu jen jediná sněhová vločka, v Kristiánově dlani. Cítil ji velmi silně, věděl naprosto přesně proč leží právě v jeho ruce a co to všechno znamená. Pak se probudil.
Bylo ráno nebo spíš dopoledne podle výšky slunečních paprsků na stěnách. Kristián se probudil ze snu a připadal si podivně prázdný. Chvilku jen tak zíral na knihu, na které usnul a pak si sen vybavil. Vyletěl ze židle jako blesk a i když měl stuhlé všechny svaly v těle, začal zoufale hledat nějaké pojítko s prvky ze sna. Během čtvrt hodiny vytahal asi padesát knih, které rozložil na velkém stole. Opět se do nich začetl a tak neslyšel vrznutí vstupních dveří. Byla to zase Caleden. Neviděl ji ani když se postavila těsně za něj. Nahlédla do knih před ním a nechápala jedinou poznámku, které si zapisoval do malého sešitu drobným, ale roztržitým písmem, které ve spěchu roztahoval. Pomalu promluvila
„Vyspal ses dobře? Neviděla jsem tě u snídaně a měla jsem podezření, že bys ani nešel, kdybych sem nezašla.“
„Nemám na jídlo čas.“ skoro to vyštěkl „Mám práci, zdál se mi v noci sen a myslím, že je to první pojítko ke jméni našeho draka.“ přestal horečně psát a po dlouhé době se protáhl. Pak se k ní otočil a nejistě ji začal popisovat svojí hypotézu.
„Co když se pleteme a nejde tu o žádné úkoly? Co když to jsou jen takové hádanky nebo ukazatele, které nás k němu mají dovést? Měl jsem velmi zvláštní sen, nevím co se tam přesně stalo, ale byl v něm náš drak a dal mi, no řekněme, že nevím tak docela přesně, CO mi dal, ale já na to přijdu!“ řekl to tonem tak přesvědčivým, že mu nešlo neuvěřit.
„ Jak ale vysvětlíš všechna ta úmrtí, nikomu se zatím nepodařilo kletbu zrušit a ti co se o to pokusili jsou mrtví, už nám s tím nepomůžou!“ musela to říct, nechtěla aby se Kristián upínal k falešné naději.
„No, možná že zemřeli, protože se pokusili o zrušení kletby v nepravý čas, lilie přece ještě nerozkvetla!“ teď se postavil a začal přecházet po místnosti.
„ Víš, mám takový pocit, že jsem byl vybrán, ne donucen, tuhle záhadu vyřešit. Než jsem sem přišel viděl jsem ve vlnách tu loď, prostě se tam objevila a nevím jak to popsat, dala mi požehnání? Vím že to zní hloupě.“
Caleden se nad tím zamyslela, bylo to přece možné, i když to znělo neuvěřitelně.
„Možná bych mohl také pomoct s vysvětlováním!“ ozvalo se náhle ode dveří, stál tam Maraf a opíral se hůl.
„Co přesně jste viděl v tom snu?“ díval se na Kristiána způsobem, který ho přiměl okamžitě odpovědět.
„ Byl jsem v lese v lidské podobě. Utíkal jsem a byla mi zima. Padl jsem do závěje a pak si pamatuji jen teplo, draka a sněhovou vločku ve své dlani. A když jsme tak u toho jsem rád, že mám zpátky svou podobu.“ usmál se a aby podtrhl svá slova několikrát švihl ocasem.
„Zvláštní.“ řekl Maraf a tlapkou si promnul bradu
„Co je zvláštní?“ zeptali se nechápavě Caleden a Kristián jako jeden muž.
„No, třeba že jedna taková sněhová vločka je na jedné z polic v této knihovně.“ řekl to skoro pobaveně a ukázal na jednu z polic. Kristián se k ní okamžitě rozběhl a začal ji podrobně zkoumat. Sněhovou vločku na ní však nenašel a rozhořčeně se obrátil na Marafa.
„ Nic tu není! Proč nás vodíš za nos?“ dotázaný se opět usmál, opřel hůl o stěnu a elegantním krokem vykročil k polici. Zelený plášť za ní vál s jistou divadelní dramatičností.
„Musíš umět hledat.“ řekl to laskavě a podíval se na Kristiána zvláštním pohledem, poté pohlédl na bočnici police a přejel po jejím rubu. Pak se sklonil a řekl
„Tady je.“ ostatní se také sklonili a Kristián okamžitě poznal sněhovou vločku ze snu. Jenže co to znamenalo? Věděl jistě, že to ví. Ale stále si nemohl přesně vzpomenout.
„Máme tedy jméno hledat v některé z knih v této polici?“ zeptala se zmateně Caleden
„To by nám měl říct Kristián, ne?“ obrátil se na něj Maraf
„K dalšímu střetu s Bezejmennou dojde až za týden, to k nám vyplují obchodní lodě ze severu. Do té doby máte čas!“ pak se zvedl a odešel, hůl však nechal opřenou u vchodu, jak byla.
Caleden se snažila pomoci jak mohla, ale i ona měla své povinnosti, tak alespoň dohlédla, aby Kristián dostal do knihovny jídlo.
Tichá knihovna se jako vždy nořila do šera. Kristián už druhý den od svého snu ležel zahrabaný v knihách a nevšímal si ničeho. Kdyby nebylo pravidelných dodávek jídla, nevěděl by zda je den či noc. Do ticha po mnoha osamělých hodinách pronikl jistý zvuk. Klapavý a pravidelný zvuk, který se velmi rychle přibližoval. Jak zesiloval, měnil se skoro až na nepříčetný. Pak se rozrazily dveře a na jejich prahu stál Tibor. Sice starý, ale velmi vitální Striper. Jeho srst byla zježená vztekem a z původně bílé barvy zbyla jen šedivá s prošedivělými tmavými pruhy. Stejně jako všichni byl oblečený, ale jeho oděv byl sporý, jen vetchá košile a kalhoty s laclem.
„Co se tady sakra flákáš!“ zařval na Kristiána a začal velmi rychle rozsvěcet malé pochodně a velkou lampu. Vydával při tom stejný klapavý zvuk, který byl slyšet na chodbě. Měl totiž jednu nohu kratší než druhou a tak nosil jednu, na míru šitou botu. Obvykle byl milý, obvykle.
„Ehm….“ vyblekotal Kristián a teprve teď si vzpomněl, že se zapomněl omluvit z tiborových hodin. Jednu propásl, už ten den, kdy ho pozvali do hradu na schůzku se správci a pak dvě, na které si při všem tom vzrušení prostě nevzpomněl.
„Ehm? Co je to sakra za odpověď? Na moje přednášky už jsi zapomněl? Jednou tě pozve ta banda správců a ty se z toho hned tak poděláš, že zapomeneš na studium? To jsou moje hodiny ty kvítko! Můj čas! Laskavě si to zapamatuj!“ rozčileně si Kristiána měřil a funěl při tom jako parní stroj. A pak obrátil pozornost ke knihám na stole, jak je tak prohlížel objevil se ve starcových očí náznak pochopení, hned ale zase zmizel.
„Bezejmenná?“ zašeptal tiše, že jej Kristián sotva zaslechl
„Ty se vykašleš na moje studium a pídíš se po legendě?“ zeptal se nahlas a zatvářil se jako by ho mučili
„A co hodinky! Ukaž mi je!“ Kristián zbledl a vytáhl hodinky z kapsy
„Tak ukaž. No jistě zase nejdou! Neříkal jsem ti abys je měl vždycky natažené?“ pěkně pomalu je natáhl a zandal je zpátky do kristiánovy kapsy. Pak si sednul na jednu ze židlí, které se nepoužívali a upřel zelené oči na Kristiána.
„Tak co! Poví mi konečně milostpán, proč nechodí na moje hodiny?“ a usmál se
„Já…….no správci mě pověřili jistým úkolem, který vám nemůžu..“
„Jo, aha. Myslíš tím hrozně tajným. A netýká se to náhodou té takzvané lodi, která bombarduje naše lodi, jmenuje se Bezejmenná a jde v tom právě o její jméno? Jo a předpokládám že první sen se ti už zdál.“ a zase ten tajemný a nepříjemný úsměv
„Jak to víte?“ zeptal se tím nejhlasitějším tonem, jakým si troufal.
„No, řekněme, že nejsi jediný, který se o podobné věci zajímá a taky nejsi jediný, komu se kdy udály.“
Kristián se rozhodl nevyptávat, jisté věci vám učitel prostě neřekne a tenhle už vůbec ne. Raději se snažil najít spojence a tak se zeptal.
„Potřeboval bych pomoct. Ano, zdál se mi první sen o……“
„O jednom symbolu čtyř ročních období, nemám pravdu?“
„Ano. Byla to vločka, ale moment, hádanky nejsou vždy stejné?“ teď měl pocit, že se všechny jeho hypotézy bortí jako domečky z karet.
„Ne, pokaždé jsou jiné, i když vedou ke stejnému jméni. První sen ti napoví, kde najít jméno. Druhý je hádankou k jazyku a třetí, nejdůležitější, je nápověda k době. Sny tě vlastně jen přivedou k hádance, která v sobě skrývá odpověď.Mohu ti pomoci se sny, ale hádanky musíš vyřešit sám.“ pak se zvedl, vzal pár knih a zeptal se
„Tyhle byly v polici s vločkou?“ Kristián se už ani neptal odkud to ví, jen tiše přikývl. Tibor si je přenesl na lůžko v rohu, sedl si a začal pročítat knihu po knize.
Oba studovali dlouho do noci, ale jeden z nich byl přeci jenom unavenější a tak usnul.
Noc a sen druhý: Když se drak a Striper rozloučili netušili, že jejich zármutek pozoroval ještě někdo třetí. Byl to také mocný čaroděj a moc dobře věděl, že drak a Striper spolu nemohou být, leda by se jeden z nich dokázal přeměnit do formy toho druhého. A tak využil obě bytosti. Vyčaroval třetí poupě lilie a zaklel je hroznou kletbou. Druhá dvě poupata mohla úplně rozkvést, pouze v případě, když jako první rozkvete poupě třetí. Nejprve chtěl své poupě zničit, aby se nikdy nemohl vyplit slib, který dal Striper drakovi. Ale poupě chránila moc lásky, a tak se zničit nedalo. Věděl, že Striper snadno přijde na to co provedl s poupaty, proto se uchýlil k té nejtemnější magii. Vyhledal draka a za pomoci ďábelské síly ho proměnil v loď, která dosud brázdí moře. Bezejmenná, podle proroctví se jednoho dne najde Striper, který zlomí kouzlo, loď se rozpadne, z jejích částí se vynoří drak a …..
Kristián stál na vrcholu srázu. Přilétal za ním drak, zanechávajíc za sebou zbytky ohořelé lodi. Zastavil se ve vzduchu přímo před ním. Zadíval se do kristiánových očí a zašeptal:
„Podívej, svítí měsíc.“
¨
Kristián ucítil tíhu na prsou. Pomalu otevřel oči a uslyšel tiché vrčení. Caleden seděla vedle něho s tlapkama na jeho tunice a zuřivě do ní zasekávala drápky. Vydávala vrčivý zvuk a oči měla rozšířené strachem. Překvapeně se na ní podíval a zjistil, že nesedí u stolu, jak usnul, ale leží na matraci v rohu knihovny.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Caleden opatrně, protože vypadala dost vystrašeně.
„Já jestli jsem v pořádku?“ znělo to skoro hystericky.
„Já jsem v pořádku! Ale ty jsi nebyl vůbec k probuzení! Měla jsem o tebe strach jestli jsi, vlastně nejsi…. Tohle mi příště laskavě nedělej!“ naštvaně se zvedla a odešla, na prahu se ještě otočila a vrhla na Kristiána ošklivý pohled hraničící s úlevou. Pak zmizela.
„Co jsem provedl?“ zeptal se viník zmateně.
„No, řekněme, že jsi Cal hodně vyděsil, když jsi se neprobouzel. Představ si, že tě chtěla praštit knihou, aby ses probral.“ zasmál se Tibor.
„Takže další sen?“ zeptal se s leskem v očích
„Jo, jak to vypadá nemůžu se probudit v nepravou chvíli. Zlobí se na mě moc?“ Kristián se opatrně zvedl a prohlédl si rozškrábanou tuniku, ale pak nad tím jen pokrčil rameny. Sedl si ke stolu a zabořil obličej do tlap. Byl ze snů unavený a měl pocit, že ani jeden nedává smysl. Rozhodně ne natolik, aby jej dovedl ke jméni. A to mu zbývaly už jen dva dny.
„Zdálo se ti o konci legendy?“ i Tibor si sedl za stůl a sundal kristiánovy tlapy z obličeje.
„Hele, vím, že je to těžké, ale s tím se musí počítat víš. Ty to zvládneš, máš hlavu jakou jsem já neměl. Na rozdíl ode mě myslíš na ty ubohé duše, kterým chceš pomoci. Já myslel jen na sebe, na slávu, kterou mi jejich štěstí přinese, a proto jsem nejspíš neuspěl. Ale ty, hochu, ty to dokážeš! Přijdeš na to!“ pomalu se povzbudivě usmál. Vypadal sice smutně, ale dokonale to maskoval. Dokonce mu Kristián na chvíli uvěřil, že všechno bude zase dobré. Nechal tedy Tibora odejít s falešnou nadějí, že ho uklidnil. Když osaměl začal přemýšlet o snu.
Věděl, že se mu drak snažil něco naznačit. Ten konec legendy byl důležitý. I když byl jen relativní. V původním znění se odehrál jinak. Nebyl tam nikdo třetí. Konec byl jednoduší. Drak se z žalu proměnil v loď sám a Striper se někde usoužil ve své samotě, protože zapomněl na poupě a na naději, která se v něm ukrývá. Kristián musel připustit že konec, o kterém vyprávěl sen byl zajímavější. Ale opět se v něm skrývala hádanka. Nedávala mu smysl ta poslední věta. Jestli to měla být narážka na jazyk, kterým má být jméno vysloveno, znal desítky jazyků. Už jen vědět, který je ten pravý.
„Jenže většina věcí vypadá složitě a nakonec je tak jednoduchá.“ jako obvykle začal mluvit nahlas a sám se sebou. Pomáhalo mu to s přemýšlením.
„ Příběh vypráví o lásce dvou rozdílných bytostí.“ zase začal pobíhat po místnosti a shromažďovat knihy. Dával je na velký stůl a někdy je tam prostě hodil z vysokého žebříku, který jezdil v kolejnicích u každé police dosahující ke stropu. Z venku se náhle ozval hlasitý skřek.
„Zní to jako by …“ začal Kristián
„Někdo trhal draka na kusy.“ dořekl za něj Castus
Kristián už byl na podobné „náhlé objevení“ už tak zvyklý, že se ani neotočil a hned běžel k oknu a prudce je otevřel. Ale venku jako by nikdo žádný zvuk ani nezaslechl, byl tu jen slunečný den se svými obvyklými starostmi a povinnostmi. Pomalu si uvědomil, že to bylo znamení.
„Jenže já nevím co to všechno znamená!“ vykřikl jen tak do vzduchu. Nikdo si ho nevšímal.
„Možná bys měl méně řvát a více přemýšlet.“ usmál se laskavě Castus.
„Vám se to mluví. Vy nemusíte řešit hádanky a všímat si kde jaké maličkosti! Už jsem z toho unavený.“ při těch slovech se opíral zády o okno a pohledem se zavrtával do země.
„Možná by sis měl odpočinout. Nemyslí, že by tě zase navštívil další sen po tak krátké době.“
„Vy jste do toho příběhu nějak zapletený, že mám pravdu?“ nemusel se na něj ani dívat, věděl že to tak je.
„Některé věci nejsou takové jak se zdají. Znáš už celý příběh tak dobře, jako já znám ten tvůj. Více slov už není potřeba.“ zvedl tlapu a naznačil, že už se s ním na toto téma nebude bavit. Pak se otočil a pohledem zavadil o hůl, kterou zde nechal Maraf. Chvilku stál úplně bez hnutí, díval se na hůl. Castus se zaklonil a začal se smát až mu z očí tekly slzy. Byl to hlasitý hrdelní smích, jakoby byl první za mnoho let. Kristián se na to s úžasem díval, nikdy neviděl Castuse se opravdu zasmát, vypadá skoro hystericky, pomyslel si. Starý rezatý Striper se nakonec smát přestal, došel k holi a vyměnil ji za svou. Otočil se ke Kristiánovi a očima zarudlýma od slz smíchu mu pokynul.
„Pohlídej mi ji.“ přitáhl si šedivý talár blíž k tělu a odcházel s tichým pobrukováním nějaké veselé písničky, do které se občas zasmál tichým smíchem. Dveře zavřel vítr s tichým klapnutím. Kristián se pomalu uvolnil. Připadal si zvláštně, odlepil se od místa kde stál a z dálky si hůl prohlédl. Nebyla nijak zajímavá. Byla to silná mahagonová větev s vyřezávanou rukojetí a byla ukončena koulí ze smaragdu velikosti grepu. Kristián si jí přestal všímat a začal zase studovat legendu. Obracel ji ze všech stran, ale řešení mu připadalo stále vzdálenější.
V noci mu přišla pomoct Caleden a Tibor. Oba byli ze začátku dychtivý, ale postupem času je začalo nepřetržité čtení unavovat. K ránu je oba vzbudil a poslal do postele. Sám jen zavřel okno, které bylo po celou noc otevřené a zase zasednul za stůl.
Tak uběhly další dva dny. Pomalu se začal přibližovat ustanovený termín. Termín, kdy se měla objevit Bezejmenná a zničit jedinou komunikaci mezi Stripery a světem. Kristiánova jediná naděje na uspění byl poslední sen. Měl pocit, že i kdyby přečetl všechny knihy v knihovně nenašel by odpověď na hádanku. Vrátil se zpátky k myšlence, že ke složitému rébusu je lehké řešení. Jenže ho začalo zrazovat myšlení. Pochybnosti podrývali jeho vůli věřit. Kdyby neměl Cal a Tibora, zřejmě by se brzy zbláznil. Jednou došla Caleden trpělivost a splnila své výhružky. Kristián ji naštval řečmi o nesplnění úkolu a o tom, že to celé vzdá. Seděl pod oknem a litoval, že se kdy do úkolů pustil. Caleden se naštvala a s úsměvem ke Kristiánovi došla. Postavila se před něj vycenila zuby a očí jí zajiskřily. Pak pohlédla na nejbližší knihu, tlapkami ji zvedla nad hlavu a shodila ji Kristiánovi na hlavu.
„Tak se sakra prober!“ rozkřikla se na něj.
Kniha se po seznámení s kristiánovou hlavou roztrhla na dva díly a její listy se rozlétly po místnosti. Stripeři jsou odolnější než lidé a kdyby jim na hlavu spadl kus skály nadělal by stejnou paseku jako kniha. A Kristián měl hlavu po otci, pěkně tvrdou.
„Okamžitě zvedni! Přestaň se litovat a koukej něco dělat!“ Caleden teď vypadala jako rozzuřený válečník.
„Ještě jednou budu muset poslouchat ty tvoje nářky o zklamání a vyhodím tě z okna!“ při těch slovech ukázala ukazováčkem ven.
Kristián se na ní podíval. Po několika dnech si připadal opravdu hloupě. Oba se snažili jak mohli a on si jenom stěžoval na osud jako malé rozmazlené dítě. Caleden se na něj dívala a podle výrazu v jeho obličeji poznala, že mu to došlo. Sedla si k němu a packou mu zvedla bradu a přinutila ho aby se na ní podíval.
„Bude to dobré. Už jsi překonal horší věci než je tohle. I kdybys to opravdu nezvládl, nějak se to pak urovná. Vždycky je naděje, jen v ní věřit. Takže se teď zvedni, půjdem se projít, ano?“ pomohla mu na nohy, zavěsila do něj a vedla ke dveřím. Jenže na prahu se Kristián sám zastavil.
„Ta hůl.“ zašeptal náhle, zvedl tlapku a když ji uchopil……
Den a sen třetí: Stál na srázu s holí v ruce. Byl večer, za ním odbíjely hodiny jedenáctou, ale na obloze stále ještě visely červánky a cáry oblačných beránků. Vál svěží větřík a pod srázem bylo klidné moře. Hůl se v kristiánově tlapě rozzářila, jasným zeleným světlem. Pak se veškerá energie slila do koule na jejím konci. Vydávala teplo. Kristián ji nevnímal, díval se na obzor, na něco čekal. Ozval se tentýž zvuk, který slyšel v knihovně s Castusem. Jenže dnes již nebylo třeba znamení ani slov. Větřík se změnil na vítr, který se soustředil kolem hole, bral s sebou květiny, pak listy, sníh a nakonec polevil. Černá srst měnila s větrem svou podobu a teď se v ní usadily zbytky sněhu. Stál někde jinde, v lese. Kolem Kristiána stály vysoké stromy, jejichž kmeny dávno obrostly mechem, po větvích se plazily různé druhy převislých rostlin, tvořící rozličnou škálu barev. Hůl přestala zářit a pohasla. Místo koule se na jejím konci blyštělo poupě lilie, už zpola rozvité.
Když vykročil, rozvířil mlhu, která se mu ovíjela kolem nohou. Procházel lesem, jakoby ho znal. Jistým krokem došel na mýtinu, prošel okolo tří vysokých stromů, vyšel tak z lesa na volné prostranství a spatřil svůj cíl. Stál před velkým jezerem. Vedle něj stála kamenná chatka se vstupními dveřmi ústícími na molo. V jezerní hladině se blyštil měsíc a do mola byla vyryta sněhová vločka. Kristián se jen usmál.
„Podívej, svítí měsíc.“ zašeptal do prázdna a vykročil do vody. Ta jako zázrakem před ním ustupovala a pod vodou se objevily schody. Scházel po nich za rytmického klapání hole, po chvíli se stočily napravo a Kristián se ocitl v malé jeskyni. Nebylo zde nic, jen stalagmit a stalagnát. Vytvořili každý zrcadlově obrácenou pyramidu a mezi jejichž špičkami, jen tak ve vzduchu, viselo poupě lilie. Kristián pozvedl hůl a poupě se zvedlo ze svého místa a doplachtilo k jeho pozvednuté tlapce.
Kristián se probral, v jedné ruce držel hůl a v druhé poupě. A v očích měl pochopení. Celeden mu zase chtěla vynadat, ale stačil jediný pohled a věděla, že tohle není Kristián, kterého znala. Během snu obloha ztemněla a začaly se tvořit bouřkové mraky, hodiny odbíjely půl jedenácté. Kristián se pohnul, pomalým krokem se vydal ze dveří a chodbou vedoucí ke schodišti na nádvoří. Z nádvoří vedly točité kamenné schody na nejzápadnější a nevyšší věž, kterou hrad měl, pod ní byl jen oceán. Caleden a Tibor mu byli v patách, ale jak kristiánův krok zrychloval nestačili mu. Hodiny odbili tři čtvrtě na jedenáct, když všichni stanuli na vrcholu věže. Cal si musela sednout, aby vydýchala těch dvě stě schodů, Tibor byl sice na podobné výstupy zvyklý, ale přesto dýchal jako parní lokomotiva. Jen na Kristiánovi nebyly vidět žádné známky fyzické námahy. Vypadalo to spíš, jakoby se teprve teď probouzel z omámení.
„Už jsme tady?“ zeptal se, opřel se o zábradlí a shlédl dolů na oceán, vlny narážely do kamenných zdí s čím dál větší silou.
„Tak moment!“ zamračila se Caleden
„Co tím chceš říct? A co tu vůbec děláme?“ Cal měla pocit, že se buď zbláznil Kristián nebo ona.
„No, máme ještě patnáct minut.“ usmál se, odložil hůl a pohrával si s lilií.
„Na co máme patnáct minut? Víš, byl bych moc rád, kdybys to starci vysvětlil, když se za tebou hnal na tuhle zatracenou věž!“ ušklíbl se Tibor ďábelským šklebem a natočil obě ouška ke Kristiánovi.
„Dobrá, takže až připluje Bezejmenná, oslovím ji jménem a kletba se zruší, lilie rozkvetou a můžeme jít všichni domů. Co vy na to?“ díval se na ně pohledem znalce. Byl to pohled, který říkal:
„Prostě to udělám a vy se neptejte jak, protože to ani sám neví, ale stane se to!“
S tichým „plopt“ se objevil Castus, sebral svou hůl a opřel se o zábradlí. V tlamě měl zasunuté párátko a skoro se zájmem pozoroval na obzor. Uši otáčel všemi směry, jako nějaká anténa. Pak se na Kristiána usmál a párátkem ukázal na hodiny.
„Už to bude.“ řekl tajemně a hodiny začaly odbíjet jedenáctou. A z mlhy pod nimi se objevila loď, nejdřív jen stěžeň a plachty, po nich paluby, kapitánský můstek a dračí podoba vyrytá do přídi. Byla opravdu tak velkolepá jak se o ní tvrdilo. Kristián s vážným výrazem vylezl na zábradlí. Začalo pršet. Během chvilky byl promočený a šaty na něm jen splihle visely.
Bylo tu něco, co Kristián nikomu neřekl. Už od druhé hádanky věděl, že tu nejde o jméno, jako takové. Jde i o toho, kdo je vyslovuje. Proto někteří nemohli uspět, prostě nevyhovovali, bylo to jednoduché. Stejně jako hádanky, nevedli jej vlastně ke jméni, ale k místu, kde kdysi Tibor zanechal poupě lilie. Ten třetí v legendě, byl Tibor. Kristián musel uznat, že byl velice originální, věděl, že se už poučil a nebude mu bránit v zrušení kletby, vždyť se o to sám kdysi pokusil. Jen stále nevěděl, kdo je oním Striperem. Měl sice svá podezření, ale žádné přímé důkazy, mohl jen odhadovat.
Zvedl tedy ruku s lilií a zavolal jméno, při tom lilii odhodil. Padala pomalu nad rozbouřený oceán a zpomalovala, až se zastavila. Chvilku stála ve vzduchu a pak se stal zázrak. Začala rozkvétat, lístek po lístku odhalovala světélko, které se tak dlouho schovávalo v jejím středu. Dokonce i Castus na to všechno zíral s otevřenou tlamou. Pak světlo vystřelilo s oslnivou přesností k dalším poupatům, do hole v castusově tlapce a k náhrdelníku na krku dračí lodi. Obě poupata se rozzářila a rozkvetla. Loď stála bez hnutí několik vteřin, než se začala měnit. Jako první se rozpadl stožár, plachty se potrhaly a celá loď se rozlomila na dvě části. Ty začali doutnat a nakonec zahořely veselým plamenem.
Na druhé straně se měnil i Castus. Dlouhý plášť, halena i kalhoty se roztrhaly, objevila se křídla, nohy se protáhly, drápy se zvětšily, tlama protáhla, tělo zesílilo. Na hlavě mu narostly dva mohutné, spirálovitě stočené rohy. Po srsti zbyla jen hromádka chlupů, kterou nahradily šupiny. Ocas se prodloužil a vítr obarvil šupiny na kovově zeleno. Z Castuse se stal drak. Nemotorně se postavil na zábradlí vedle Kristiána a pohlédl na trosky lodě, dalšího draka však nebylo vidět. Tibor se zoufale naklonil přes zábradlí a zařval na loď.
„Moje kouzla jsou geniální! Je nemožné, aby byla mrtvá!“
Ze střechy věže nad nimi se ozval známý zvuk. Castus se otočil, Kristián obrátil hlavu a oba se v mezích možností usmáli. Tibor se jen ušklíbl a poznamenal.
„Vždyť jsem říkal, že jsou geniální!“
Dračice byla jen o malinko menší, než Castus. Barvou byla tmavě fialová. Na krku měla stále ještě zavěšený zlatý řetěz, teď jej však jediným pohybem hlavy shodila Tiborovi k nohám a s radostným výkřikem vzlétla. Castus se jen na krátký okamžik zastavil očima na všech Striperech a pokynul jim. U Kristiána se však zastavil o něco déle. Dýchl na něj a dračím dechem mu věnoval veškerou svou magickou moc. On už ji potřebovat nebude. Roztáhl křídla a vrhl se z věže, pád zastavil na poslední chvíli zuřivým máváním křídel.
Zdálo se, že štěstí těch dvou už nemůže být větší. Hráli si ve větru jako malé děti. Laškovali, plácali se ocasy nebo se otírali jeden druhému o čumák. Nakonec se usadili na jedné za skal a přituleni jeden k druhému, hleděli na hvězdnou oblohu. Po dešti, jako by se země slehla a vyjasnilo se. Kristián slezl ze zábradlí a opřel se o ně lokty.
„Pověz mi, jak jsi je dokázal vysvobodit a nepronést při tom jediné slovo?“ optal se se zájmem Tibor.
„Srdcem.“ pronesl tiše a díval se na draky na skále.Tibor se jen zamračil, mávl nad tím tlapou a odbelhal se ke schodišti. Celeden se postavila vedle Kristiána. Opatrně ji vzal za tlapku a sevřel jí ve své. Usmála se na něj a opřela si hlavu o jeho rameno. A nebe bylo plné hvězd.
Třetí lilie, ta která rozkvetla jako první, pomalu klesala pod vodní hladinu. Padala hluboko, dokud nenarazila na kámen, od kterého se nejprve odrazila, než na něj elegantně dopadla. Květ vypadal rozvitý nádherně, ale jako jediný nevoněl. Pak se bez jakéhokoliv kouzla sám zavřel. Na hladině se objevilo pouze pár bublinek……