Byl jednou jeden
Slunce, kulaté a zářivé, nepříjemné pro ty, co chodí brzy spát a požehnáním pro ty, kteří brzy vstávají. Někteří lidé slunce nikdy nevidí rádi, především zloději a jim podobní lidé. Znamená pro ně konec hojnosti a návrat k chudobě.
Jeden člověk měl však jiný důvod, pro svůj odpor ke slunci. Důvodem nebyly sluneční paprsky, ale teplo, které vyzařuje. To teplo, které probouzí první jarní kvítky z pod závoje mlhy a sněhu. To teplo, které nás v létě učí nosit čepici. To teplo, které na podzim vítáme a v zimě milujeme. Teplo, které dává všem lidem do tváří nachový nádech zdraví. Ne, muž měl propadlé stříbrné oči a byl mrtvolně bledý, jeho obličej vůbec nevypadal zdravě. Celou postavou budil dojem nevyzpytatelného člověka, který věří jen sobě. Nosil černé kalhoty, bundu a široký širák do deště. Přes den spal a v noci se vydával na lov.
Na věžních hodinách odbily dvě hodiny ráno. V celé Paříži byl klid, až na jednu uličku zasunutou za mnohé další. Nepoznali byste, že se něco děje i kdybyste stáli o uličku dál či dokonce v uličce samotné. Hlavní dění se totiž nekonalo na chodníku, nýbrž pod ním. Pod celou Paříží je dosud spousta chodeb a chodbiček a všechny vedou, jako hlavní ulice,( jen pro odlišnou skupinu lidí v jiném stupni společenského žebříčku) na různá místa Paříže. Jen jedna nebo dvě vedou na místo, kde se teď nachází náš příběh. Chodba označená jako XI byla slepá a její konec se rozšiřoval, takže na konci vyústil v širokou kruhovou místnost velkou asi jako obývací pokoj. V této místnosti bylo naměstnáno asi třicet, hlasitě povykujících lidí. Všichni, krom jednoho, který seděl na nízkých štaflích uprostřed místnosti, stáli přitisknutí ke stěnám jeskyně. Ta byla osvětlena jen čtyřmi loučemi a jednou olejovou lampou připevněnou ke štaflím. Uprostřed místnosti stála velká kruhová ohrada. Byla vysoká jen taktak, aby mohl člověk přelézt, ale správně na to, aby se o ní mohl pohodlně opřít. Uprostřed této podivné ohrady stál majestátní kohout jménem „Roky!“Pestrobarevné a krásné zvíře s přistřiženými křídly. Toto byly známé a dnes už zakázané kohoutí zápasy. Spousta lidí na ně však stále chodila, jen proto, že se zde točily velké peníze a každý si chtěl užít trochu adrenalinu. Mezi lidmi chodil malý hubený kluk a bral od návštěvníků peníze, ty pak házel do proutěného košíku, který nakonec pověsil na jednu z četných skob ve zdi. Chlapec byl sotva tak starý, aby začal chodit do školy, ale šacovat už uměl jako mistr. Do místnosti přicházeli další a další zájemci o podívanou a mezi nimi byl i muž se stříbrnýma očima. Stoupl si do první řady a opřel se o ohradu. Zůstal tam stát dokud nezačal první zápas, pak odešel. Šel úzkou uličkou zpátky jen pár metrů, otočil se a prošel kamennou zdí staré chodby do další, ještě menší chodbičky. Tou vyšel přímo nad arénu a malým otvorem shlédl dolů. „Roky“ se právě pral o svůj život s jiným kohoutem. Jak se zdálo, podle vzrůstajícího křiku, zápas se chýlil ke konci. „Roky“ se bránil posledním útokům svého soupeře opravdu statečně, ale druhý kohout byl silnější. Rokymu ubíhalo posledních pár vteřin života než mu soupeř zasadí poslední ránu.
V tom zhasly jako mávnutím kouzelného proutku všechny louče i lampa. V místnosti se šířila panika a než se zapálily všechny louče, uklidnili lidé a pohlédli do arény bylo už pozdě. Soupeř Rokyho ležel uprostřed ohrady roztrhaný na kusy, se vzkazem: Byl jednou jeden………
Jeden člověk měl však jiný důvod, pro svůj odpor ke slunci. Důvodem nebyly sluneční paprsky, ale teplo, které vyzařuje. To teplo, které probouzí první jarní kvítky z pod závoje mlhy a sněhu. To teplo, které nás v létě učí nosit čepici. To teplo, které na podzim vítáme a v zimě milujeme. Teplo, které dává všem lidem do tváří nachový nádech zdraví. Ne, muž měl propadlé stříbrné oči a byl mrtvolně bledý, jeho obličej vůbec nevypadal zdravě. Celou postavou budil dojem nevyzpytatelného člověka, který věří jen sobě. Nosil černé kalhoty, bundu a široký širák do deště. Přes den spal a v noci se vydával na lov.
Na věžních hodinách odbily dvě hodiny ráno. V celé Paříži byl klid, až na jednu uličku zasunutou za mnohé další. Nepoznali byste, že se něco děje i kdybyste stáli o uličku dál či dokonce v uličce samotné. Hlavní dění se totiž nekonalo na chodníku, nýbrž pod ním. Pod celou Paříží je dosud spousta chodeb a chodbiček a všechny vedou, jako hlavní ulice,( jen pro odlišnou skupinu lidí v jiném stupni společenského žebříčku) na různá místa Paříže. Jen jedna nebo dvě vedou na místo, kde se teď nachází náš příběh. Chodba označená jako XI byla slepá a její konec se rozšiřoval, takže na konci vyústil v širokou kruhovou místnost velkou asi jako obývací pokoj. V této místnosti bylo naměstnáno asi třicet, hlasitě povykujících lidí. Všichni, krom jednoho, který seděl na nízkých štaflích uprostřed místnosti, stáli přitisknutí ke stěnám jeskyně. Ta byla osvětlena jen čtyřmi loučemi a jednou olejovou lampou připevněnou ke štaflím. Uprostřed místnosti stála velká kruhová ohrada. Byla vysoká jen taktak, aby mohl člověk přelézt, ale správně na to, aby se o ní mohl pohodlně opřít. Uprostřed této podivné ohrady stál majestátní kohout jménem „Roky!“Pestrobarevné a krásné zvíře s přistřiženými křídly. Toto byly známé a dnes už zakázané kohoutí zápasy. Spousta lidí na ně však stále chodila, jen proto, že se zde točily velké peníze a každý si chtěl užít trochu adrenalinu. Mezi lidmi chodil malý hubený kluk a bral od návštěvníků peníze, ty pak házel do proutěného košíku, který nakonec pověsil na jednu z četných skob ve zdi. Chlapec byl sotva tak starý, aby začal chodit do školy, ale šacovat už uměl jako mistr. Do místnosti přicházeli další a další zájemci o podívanou a mezi nimi byl i muž se stříbrnýma očima. Stoupl si do první řady a opřel se o ohradu. Zůstal tam stát dokud nezačal první zápas, pak odešel. Šel úzkou uličkou zpátky jen pár metrů, otočil se a prošel kamennou zdí staré chodby do další, ještě menší chodbičky. Tou vyšel přímo nad arénu a malým otvorem shlédl dolů. „Roky“ se právě pral o svůj život s jiným kohoutem. Jak se zdálo, podle vzrůstajícího křiku, zápas se chýlil ke konci. „Roky“ se bránil posledním útokům svého soupeře opravdu statečně, ale druhý kohout byl silnější. Rokymu ubíhalo posledních pár vteřin života než mu soupeř zasadí poslední ránu.
V tom zhasly jako mávnutím kouzelného proutku všechny louče i lampa. V místnosti se šířila panika a než se zapálily všechny louče, uklidnili lidé a pohlédli do arény bylo už pozdě. Soupeř Rokyho ležel uprostřed ohrady roztrhaný na kusy, se vzkazem: Byl jednou jeden………