Tvorba - Texty

Ticho prořízl zvuk válečného rohu, byl hluboký a silný, i když se nesl z dálky. Chvíli bylo ticho a potom zazněl další a další. Už nebylo ticho, rohů se ozývalo čím dál tím víc a pomalu se blížily. Najednou se jeden ozval docela blízko, ale byl jiný, jeho zvuk byl jasný a prostupoval celým tělem. Bylo to volání, volání do boje. Mladá pohledná žena vstala z postele, předchozí zvuky jí vzbudili, ale tenhle roh ji přinutil se prudce posadit. „Je to tady.“ pomyslela si a přešla ke stojanu, kde měla svou zbroj a meč. Venku byla tma, ale to nic neznamenalo, mohlo být poledne stejně jako nejhlubší noc. Fenrirovi synové už dávno pohltily slunce i měsíc a krajinu halily temné ledové mraky. Jisté a přesné pohyby při oblékání prozrazovali, že zbroj oblékala každý den. Věděla, že není času nazbyt přesto se zastavila před zrcadlem. Zadívala se na sebe v mihotavém světle pochodní, aby zhodnotila svůj vzhled. Zbroj jí tvarovala boky a prsa. Hnědé lehce vlnité vlasy měla spletené do copu, který jí sahal mezi lopatky. Znovu se ozvalo hřmění stovek rohů. Probrala se, vzala meč a rychlou chůzí vyšla z pokoje. Chodba byla osvětlena několika pochodněmi. Kolem proběhla skupina žen ve stejných zbrojích. Přidala do kroku a připojila se k nim. Skupinka vyběhla na dvůr do studeného deště a smísila se s davem. Na hradbě stála postava. Přes mohutná ramena měla přehozenou kůži z medvěda a na hlavě klobouk. Ze široké krempy tekla voda proudem. Odin stál a zíral na blížící se vojsko. „Proklatý vlk.“ Zašeptal si pro sebe, sundal klobouk a vzal do ruky helmu, kterou měl postavenou před sebou na hradbě. Chvíli se na ni zamyšleně díval a potom ji nasadil. Otočil se. „Vždycky jsme věděli, že ten den přijde, ale nikdy jsme se ho nebáli. Ragnarok…., soumrak bohů….., ale my je nenecháme aby nás zničili a rozvrátili Asgard!“ Ozval se válečný pokřik a brána se otevřela. Bohové, valkýry a válečníci valhaly vyrazili vstříc blížícímu se vojsku obrů. Strhla se bitva. Zem pukala a nebe se otřásalo. Skupince tří valkýr se podařilo prorazit dál do řad obrů. Bitva vrcholila. Kolem hlav jim létali šípy a štíty se otřásli pod údery mečů. Trojice byla dobře sehraná a zabila každého nepřítele co jim přišel do cesty. Náhle je zakryl stín. „Pozor!“ Vykřikla jedna z nich a uskočila, na místo kde před chvíli stála dopadl obrovský kyj. Její dvě spolubojovnice nestihli zareagovat včas. Obr je obě zasáhl. Věděla, že jsou mrtvé. Na truchlení bude čas, teď zapracovaly reflexy získané dlouholetým výcvikem, bez rozmyšlení se vrhla na obra. Sekla a zasáhla obě kolena. Teď před ní obr klečel, nečekala až si uvědomí, že by ji mohl snadno rozplácnout holýma rukama a bodla. Mrtvé tělo padlo před ní. Valkýra těžce oddechovala. Pomalu si uvědomovala ticho kolem sebe. Bylo po bitvě. Rozhlédla se kolem, neviděla žádné havrany, kteří by hodovali na hostině mrtvých těl, ale neviděla ani žádná mrtvá těla. Stála sama na holé pláni. Pláň sahala kam až oko dohlédne.

V téže chvíli se na jiném místě objevila kaluž. Na první pohled to byla jen kaluž vody, ale kdyby tam byl někdo kdo by se mohl podívat blíž….
Před valkýrou se zjevila postava v plášti černém jako noc s kápí přes hlavu. „Co jsi zač?“ Valkýra výhružně zvedla měč. „Já sem Smrt.“ Pronesla klidným hlasem postava. „Ale vždyť to my… Já sem vodila duše padlých v bitvách do walhaly.“ Ty nemůžeš být smrt.“ „Ano? A co ti kteří v bitvě nezemřeli co rostliny a zvířata, nebo tvé sestry a bohové padlí v bitvě co s jejich dušemi?“ Valkýra otevřela ústa, ale hned je zase zavřela. Na tomhle něco bylo… „Dobrá. A co bude teď?“ Otázala se. „Teď nebude nic, tenhle svět skončil. Kde už nic nežije, nemá smrt co brát. Půjdu.“ Opět klidným hlasem odpověděla smrt. „Ale co já? Já jsem nic? Já tu nezůstala?“ Rozčilovala se valkýra. A máchala mečem před sebou. Jeho čepel několikrát prošla pláštěm i tělem Smrti ale ta si toho nevšímala. „Ty? Ty jsi další v řadě.“ Zaznělo jí v uších. Smrt už před ní nestála. Valkýra se posadila na kámen, který tam ještě před chvíli určitě nebyl. Přemýšlela proč… Proč tu zůstala jen ona a co smrt myslela tím, že je na řadě. Seděla tam dlouho, čas ubíhal kolem a nevšímal si jí. Uběhly minuty, možná roky, staletí. „Kde nic nežije, nemá smrt co brát. Kde není smrt nemůže nic zemřít. Aby mohl život fungovat musí se umírat.“ Šeptala si valkýra pro sebe. Pochopila…. Vstala. Tenhle vznikající svět ji bude brzo potřebovat. A možná už ji potřebuje. Ano byla si jistá, už ji potřebuje. S touhle myšlenkou zmizela.

Kaluž vody už dávno nebyla jen kaluží, na jejím místě bylo moře, uplynula dlouhá doba. Na břehu kousek nad čárou přílivu leželo zvláštní stvoření. Vypadalo to víc jako ryba než cokoli jiného ale přesto se snažilo dostat z vody. Tvor lapal po dechu, nebude to dlouho trvat a dodýchá. Na pláži o kousek dál se zjevila postava. Byla to mladá žena ve zbroji….