Nevermore
Zdál se mi sen.
Byl krásný a děsivý současně. A přitom začínal tak krásně. Stála jsem na louce plné slunečnic. Kolem jen a jen samé slunečnice. Vím, zní to kýčovitě, ale bude to tím, že já je mám prostě ráda. Lehla jsem si na záda a se zavřenýma očima jsem se nechala hýčkat teplem slunce. Je to nádherný pocit jen tak ležet a nechat se hladit slunečními paprsky. Myslela jsem si, že se nic nevyrovná kráse líného slunečného odpoledne, kdy může člověk jen tak být, a nemusí se ničeho bát, o nic se starat.
Ale pak na mě padl stín.
Když jsem otevřela oči, stál tam. Zatajil se mi dech. Nic krásnějšího jsem v životě neviděla. Draci jsou vznešení, ale tenhle…
Měl šupiny černé jako havraní křídla, od kterých se odráželo slunce tak nádherně, že jsem se ani neodvažovala nadechnout, abych ho nějak nevyděsila a on mě zase neopustil. A jeho oči… Měla jsem pocit jako by se nedíval na mě, ale jako by se koukal skrz a viděl všechno, dokonce i to, co jsem chtěla schovat před světem. Viděl dokonce i to co jsem netušila, že by tam mohlo být. V jeho očích byla něha i divokost, touha i strach, láska i zlost, štěstí i bolest, všechno dohromady. Nikdy bych neřekla, jak moc mohou dračí oči vypadat tak lidsky.
Když se na mě tak koukal, cítila jsem se jako bych byla celý svět, jako bych byla sama a přitom obklopena milujícími lidmi, jako by mě svým pohledem objímal a držel tak pevně, že jsem se cítila naprosto v bezpečí. Připadalo mi, že už jen tím, jak se na mě kouká, mi drží tváře a dívá se mi do očí a vidí. Vidí můj strach, mou touhu, moje přání i moje zklamání, prostě všechno. Vidí mě.
Už jsem to nemohla vydržet a sedla jsem si. Trhl s sebou jako by se lekl, ale zůstal na místě. Pomalu jsem vstala a on pořád stál na místě, i když vypadal, že každou chvíli roztáhne křídla a uletí mi. Ale po chvíli se uklidnil a uvolnil. Pak se pohnul mým směrem, ze začátku obezřetně, ale pak jako by se osmělil, poklekl, a křídlo dal do polohy, jako by mě vyzýval k nasednutí a k letu. Sebrala jsem veškerou svoji odvahu a nasedla. Prudce se vznesl, až jsem málem spadla dolů. Z letu si nepamatuju skoro nic. Připadalo mi jako by trval celé dny a přitom byl krátký jako mrknutí oka. Ale vím, že jsem nikdy nic krásnějšího nezažila. Můj první let. Vím, že každá nová věc je vzrušující. Ale tohle. Tohle bylo jiné. Byl to pocit tak nádherný až se člověku zatmívá před očima. Jako bych se odevzdala momentu a ten mě vynesl do nevídaných výšin. Kroužili jsme tak vysoko, že jsem už ani neviděla zemi. Nic kolem neexistovalo. Jen čisté potěšení z letu.
A pak jsme přistáli.
Pomalu a něžně, na rozdíl od toho rychlého startu. Nevrátili jsme se na pole plné slunečnic, ale na paseku u lesa. Otočil se ode mě a já myslela, že už mě chce opustit. Ale on jen máchl párkrát drápy a nasekal jimi luční kvítí. Pomalu ho nahrnul na hromadu a pak mě postrčil, až jsem do něj spadla. Začala jsem se smát. On se na mě díval tak spokojeně, tak klidně. Zvedla jsem se a objala ho. Chvíli jsme tam stáli jako sousoší vytesané z mramoru, ošlehané větrem, ale naprosto odolné vůči okolnímu světu.
Ale pak se ozval nějaký zvuk a on se ode mě odtáhl. Po chvíli jsem pochopila co je to za zvuk. Už jsem ho předtím slyšela. Bylo to přistání draka. Objevila se krásná dračice. Byla celá zlatá, až do oranžova.
Narozdíl od prvního setkání, teď jsem se lekla. A nejhorší bylo podívat se jí do očí. Dívala se na mě s takovou strašnou nenávistí…
Bála jsem se a chtěla jsem hledat ochranu u svého draka. Ale ten měl oči jen pro ni. Když viděl, jak pohodila mým směrem hlavou, otočil se na mě. Srdce mi zaplesalo štěstím, že to bylo jen chvilkové poblouznění, že zůstane se mnou. Byl to vlastně jen záblesk. Ani jsem si neuvědomila, že to přišlo. Že se něco změnilo. Natáhl přední nohu a skoro s nezájmem mi svými ostrými drápy rozřízl hrudník. Přibližně v místech kde jsem měla srdce. Sice jsem cítila bolest, kterou způsobily rány, které se tak rychle otevřely, cítila jsem, jak rychle odtéká krev, a hrudník bolí tak moc až se to skoro nedá vydržet, ale nic z toho se ani zdaleka nemohlo vyrovnat bolestí, kterou jsem cítila, když jsem ho viděla jak odchází. S ní. Z posledních sil jsem vykřikla.
A ten poslední výkřik mě probudil a já jsem seděla na posteli naprosto prázdná…
Then the bird said "Nevermore."
Byl krásný a děsivý současně. A přitom začínal tak krásně. Stála jsem na louce plné slunečnic. Kolem jen a jen samé slunečnice. Vím, zní to kýčovitě, ale bude to tím, že já je mám prostě ráda. Lehla jsem si na záda a se zavřenýma očima jsem se nechala hýčkat teplem slunce. Je to nádherný pocit jen tak ležet a nechat se hladit slunečními paprsky. Myslela jsem si, že se nic nevyrovná kráse líného slunečného odpoledne, kdy může člověk jen tak být, a nemusí se ničeho bát, o nic se starat.
Ale pak na mě padl stín.
Když jsem otevřela oči, stál tam. Zatajil se mi dech. Nic krásnějšího jsem v životě neviděla. Draci jsou vznešení, ale tenhle…
Měl šupiny černé jako havraní křídla, od kterých se odráželo slunce tak nádherně, že jsem se ani neodvažovala nadechnout, abych ho nějak nevyděsila a on mě zase neopustil. A jeho oči… Měla jsem pocit jako by se nedíval na mě, ale jako by se koukal skrz a viděl všechno, dokonce i to, co jsem chtěla schovat před světem. Viděl dokonce i to co jsem netušila, že by tam mohlo být. V jeho očích byla něha i divokost, touha i strach, láska i zlost, štěstí i bolest, všechno dohromady. Nikdy bych neřekla, jak moc mohou dračí oči vypadat tak lidsky.
Když se na mě tak koukal, cítila jsem se jako bych byla celý svět, jako bych byla sama a přitom obklopena milujícími lidmi, jako by mě svým pohledem objímal a držel tak pevně, že jsem se cítila naprosto v bezpečí. Připadalo mi, že už jen tím, jak se na mě kouká, mi drží tváře a dívá se mi do očí a vidí. Vidí můj strach, mou touhu, moje přání i moje zklamání, prostě všechno. Vidí mě.
Už jsem to nemohla vydržet a sedla jsem si. Trhl s sebou jako by se lekl, ale zůstal na místě. Pomalu jsem vstala a on pořád stál na místě, i když vypadal, že každou chvíli roztáhne křídla a uletí mi. Ale po chvíli se uklidnil a uvolnil. Pak se pohnul mým směrem, ze začátku obezřetně, ale pak jako by se osmělil, poklekl, a křídlo dal do polohy, jako by mě vyzýval k nasednutí a k letu. Sebrala jsem veškerou svoji odvahu a nasedla. Prudce se vznesl, až jsem málem spadla dolů. Z letu si nepamatuju skoro nic. Připadalo mi jako by trval celé dny a přitom byl krátký jako mrknutí oka. Ale vím, že jsem nikdy nic krásnějšího nezažila. Můj první let. Vím, že každá nová věc je vzrušující. Ale tohle. Tohle bylo jiné. Byl to pocit tak nádherný až se člověku zatmívá před očima. Jako bych se odevzdala momentu a ten mě vynesl do nevídaných výšin. Kroužili jsme tak vysoko, že jsem už ani neviděla zemi. Nic kolem neexistovalo. Jen čisté potěšení z letu.
A pak jsme přistáli.
Pomalu a něžně, na rozdíl od toho rychlého startu. Nevrátili jsme se na pole plné slunečnic, ale na paseku u lesa. Otočil se ode mě a já myslela, že už mě chce opustit. Ale on jen máchl párkrát drápy a nasekal jimi luční kvítí. Pomalu ho nahrnul na hromadu a pak mě postrčil, až jsem do něj spadla. Začala jsem se smát. On se na mě díval tak spokojeně, tak klidně. Zvedla jsem se a objala ho. Chvíli jsme tam stáli jako sousoší vytesané z mramoru, ošlehané větrem, ale naprosto odolné vůči okolnímu světu.
Ale pak se ozval nějaký zvuk a on se ode mě odtáhl. Po chvíli jsem pochopila co je to za zvuk. Už jsem ho předtím slyšela. Bylo to přistání draka. Objevila se krásná dračice. Byla celá zlatá, až do oranžova.
Narozdíl od prvního setkání, teď jsem se lekla. A nejhorší bylo podívat se jí do očí. Dívala se na mě s takovou strašnou nenávistí…
Bála jsem se a chtěla jsem hledat ochranu u svého draka. Ale ten měl oči jen pro ni. Když viděl, jak pohodila mým směrem hlavou, otočil se na mě. Srdce mi zaplesalo štěstím, že to bylo jen chvilkové poblouznění, že zůstane se mnou. Byl to vlastně jen záblesk. Ani jsem si neuvědomila, že to přišlo. Že se něco změnilo. Natáhl přední nohu a skoro s nezájmem mi svými ostrými drápy rozřízl hrudník. Přibližně v místech kde jsem měla srdce. Sice jsem cítila bolest, kterou způsobily rány, které se tak rychle otevřely, cítila jsem, jak rychle odtéká krev, a hrudník bolí tak moc až se to skoro nedá vydržet, ale nic z toho se ani zdaleka nemohlo vyrovnat bolestí, kterou jsem cítila, když jsem ho viděla jak odchází. S ní. Z posledních sil jsem vykřikla.
A ten poslední výkřik mě probudil a já jsem seděla na posteli naprosto prázdná…
Then the bird said "Nevermore."