Naschvály
Naschvály
Okamžik napětí, měření vzdálenosti a pak skok.
Vodní hladina se zvedla s dopadem mohutného těla, chvíli se zdálo že vlny zaplaví pláž.
David stál na břehu a čekal co se bude dít dál. Po dlouhé chvíli se na hladinu vynořila velká, šupinatá hlava, která si nedočkavě měřila svého přítele stojícího na břehu.
Izis vyplivla vodu z úst, připlavala kousek k břehu a nervózně pomrkávala.
„Ty nejdeš do vody?“ Zeptala se „Je skvělá, teplá a osvěžující.“
David se ošil, tohohle se bál nejvíc, bál se že se dračice zeptá. Nebyl zrovna olympijsky plavec. Vlastně neuměl plavat vůbec. Avšak nechtěl dát najevo svůj nedostatek a tím se ponížit před dračici. Chtě nechtě se svlékl a pomalu vkročil do vody. Nebyl ani po kolena ponořený, když ho zaplavila velká vlna. Šokovaný, otřepal se nečekanou zimou a začal pátrat, co tu vlnu způsobilo, viděl však jen velkou, chechtající se hlavu.
Tak to ne – pomyslel si. Rozkročil se ve vodě a „způsobil“ aby dračici polilo, přinejmenším stejné množství vody.
„Tak ty takhle !“ Vřískla Izis, plná vzrušení. „Tak ty si chceš HRÁT?!“
„Kdyby to záleželo na mě, vytáhl bych tě z vody celou, a nechal tě viset ve vzduchu. Možná že by tě takové blbosti přešly. Víš jaké to pro mě bylo?!“ Vztekal se
„Mokré?“ Rýpla si.
„Jo a studené!“ Odsekl , ale neměl čas doříct co chtěl. Zaplavila ho další vlna.
Prskajíc se vyškrabal na břeh, za sebou slyšel ohlušující řehot.
„Smích?! On tě přejde!“ Zuřil.
V místě kde dračice plavala, se jezero rozestoupilo a ona s tupým žuchnutím dopadla na písčité dno. Jezero se nad ní zavřelo.
Teď byl na řadě David aby se smál.
Izis vyskočila z jezera jako opařená, tohle nečekala. Obkroužila jezero a přistála vedle svého druha „Dobrá, dobrá. Vyhrál jsi. Spokojen?“ Dračice se stále ještě nenadálým překvapením třásla.
„Kdybychom v tom pokračovali, někdo z nás by přišel k úrazu. Jsem rád že jsi uznala porážku.“ Prohodil když se oblékl a měl se k odchodu. V tom ho dračice zastavila. „Podívej“ Hlesla tiše. David se otočil aby se podíval na co dračice ukazuje.
Nad jezerem zrovna zapadalo slunce. Zlatá záře, dárkyně života se rozlévala po hladině jezera. Stromy se klaněly před svou paní pod náporem posledního teplého vánku.
Dračice a člověk, jako nerozlučný pár, stáli uprostřed toho všeho, těla jim hřály poslední sluneční paprsky. Stáli tam a sledovali, jak končí další, dlouhý, letní den.
Okamžik napětí, měření vzdálenosti a pak skok.
Vodní hladina se zvedla s dopadem mohutného těla, chvíli se zdálo že vlny zaplaví pláž.
David stál na břehu a čekal co se bude dít dál. Po dlouhé chvíli se na hladinu vynořila velká, šupinatá hlava, která si nedočkavě měřila svého přítele stojícího na břehu.
Izis vyplivla vodu z úst, připlavala kousek k břehu a nervózně pomrkávala.
„Ty nejdeš do vody?“ Zeptala se „Je skvělá, teplá a osvěžující.“
David se ošil, tohohle se bál nejvíc, bál se že se dračice zeptá. Nebyl zrovna olympijsky plavec. Vlastně neuměl plavat vůbec. Avšak nechtěl dát najevo svůj nedostatek a tím se ponížit před dračici. Chtě nechtě se svlékl a pomalu vkročil do vody. Nebyl ani po kolena ponořený, když ho zaplavila velká vlna. Šokovaný, otřepal se nečekanou zimou a začal pátrat, co tu vlnu způsobilo, viděl však jen velkou, chechtající se hlavu.
Tak to ne – pomyslel si. Rozkročil se ve vodě a „způsobil“ aby dračici polilo, přinejmenším stejné množství vody.
„Tak ty takhle !“ Vřískla Izis, plná vzrušení. „Tak ty si chceš HRÁT?!“
„Kdyby to záleželo na mě, vytáhl bych tě z vody celou, a nechal tě viset ve vzduchu. Možná že by tě takové blbosti přešly. Víš jaké to pro mě bylo?!“ Vztekal se
„Mokré?“ Rýpla si.
„Jo a studené!“ Odsekl , ale neměl čas doříct co chtěl. Zaplavila ho další vlna.
Prskajíc se vyškrabal na břeh, za sebou slyšel ohlušující řehot.
„Smích?! On tě přejde!“ Zuřil.
V místě kde dračice plavala, se jezero rozestoupilo a ona s tupým žuchnutím dopadla na písčité dno. Jezero se nad ní zavřelo.
Teď byl na řadě David aby se smál.
Izis vyskočila z jezera jako opařená, tohle nečekala. Obkroužila jezero a přistála vedle svého druha „Dobrá, dobrá. Vyhrál jsi. Spokojen?“ Dračice se stále ještě nenadálým překvapením třásla.
„Kdybychom v tom pokračovali, někdo z nás by přišel k úrazu. Jsem rád že jsi uznala porážku.“ Prohodil když se oblékl a měl se k odchodu. V tom ho dračice zastavila. „Podívej“ Hlesla tiše. David se otočil aby se podíval na co dračice ukazuje.
Nad jezerem zrovna zapadalo slunce. Zlatá záře, dárkyně života se rozlévala po hladině jezera. Stromy se klaněly před svou paní pod náporem posledního teplého vánku.
Dračice a člověk, jako nerozlučný pár, stáli uprostřed toho všeho, těla jim hřály poslední sluneční paprsky. Stáli tam a sledovali, jak končí další, dlouhý, letní den.