Druhý svět - Část 2 - Hledání
ČÁST DRUHÁ
Všude kolem mě pobíhalo plno sloužících, strážní kontrolovali své zbroje, kováři dolaďovali ještě na poslední chvilku to, co bylo potřeba opravit a uprostřed toho rozruchu stál Saior ve vší vznešenosti a všechno tohle mravenčení pozoroval, jako by se ho to snad skoro ani skoro netýkalo. Prach se kolem něj jen vířil, ale on se ani nepohnul. Když konečně všechen šum utichl, narovnal se a důležitě si odkašlal, aby přilákal pozornost i posledních opozdilců, kteří ještě něco řešili a nepřikládali tak velkou váhu vrchnímu komořímu, který teď stál na starém pařezu, aby ho bylo lépe vidět.
„Mí drazí přátelé,“ odmlčel se, aby přidal svému proslovu na důležitosti. „Vím, že tato výprava bude pro mnohé z vás první v životě, proto vás prosím, držte se pohromadě. Les je dnes podrážděný a myslím, že se mu nebude zrovna líbit tlupa pobíhajících vojáků, která mu bude šlapat po kořenech. Takže pár pokynů. Tým Ragnara půjde severní stezkou podél Milieniných vodopádů.“ Ragnar, mladý elf s havraními vlasy a pobledlou tváří, kývl a okamžitě zavelel skupince dalších elfích strážců k odchodu. Měla jsem dojem, jakoby se ani země nedotýkali, ale jen proplouvali krajinou, která se stáčela neznámo kam.
„Dále Winial, udatný vílí průzkumník, se se svou skupinou vydá na západ. Máme sice představu, kde krále drží, ale musíme se ujistit, kolik únosců jej drží a to pokud možno tak, aby si nás nevšimli.“ Za zvuku malých fanfár se zvedl pestrobarevný mrak a už unikal okolnímu světu z dohledu.
„A konečně Ganas a Letnae poletí se mnou. My vás povedeme ze vzduchu a Vaše Veličenstvo povede armádu očima krále. Ale buďte opatrná, nechceme Vás hned ztratit, když jsme Vás teď konečně našli.“ Uklonil se, seskočil z pařezu a poodstoupil si. S otevřenými ústy jsem sledovala, jak se sluha proměnil v rudého draka se zářivými šupinami, které skrývaly tajemství ohně a možná i něco víc. Byl to ten samý drak, který mě zde přivedl. Najednou mi vše zapadlo. Jak to, že jsem to neviděla dříve. Cítila jsem se bez fantazie, absolutně bez logického či jiného racionálního myšlení. Ale v tomhle světě by mi racionální myšlení asi moc nepomohlo. Draci, létající koně, víly, elfové, trolové, co mě ještě čeká? Z přemýšlení mě vytrhl šum křídel a mocný řev.
„Jaké jsou Vaše rozkazy, Výsosti?“ Trhla jsem sebou a za mnou stály nejméně dva tucty kouzelných bytostí a hrstka lidí.
„Ehm...Nooo, nejsem si moc jistá tím, co vlastně mám dělat.“ Proboha, vypadám jako naprosté trdlo, které se ani v lese nevyzná. A taky že ne. Do očí se mi začala vkrádat panika. A výraz mého obličeje asi taky nebyl nejklidnější.
„Klíd, Jasnostičko. To zmáknem,“ vykřikl mladší kentaur, co vypadal spíše jako opancéřovaný tank. Tedy na klidu mi to nepřidalo, ale úsměv člověka, který stál přede mnou, najednou prolomil ledy mých veškerých obav z neúspěchu. Jeho oči byli odzbrojující. Cítila jsem, jakoby mi viděl až na dno duše. Cítila jsem jakoby...
„Jste v pořádku?“ kdosi mi mával rukou před obličejem, ale když si všiml, že už reaguji všeho hned nechal a srazil podpatky k sobě. „Jsem Amis, velitel pozemní pátrací čety, která spadá pod Vaši kompetenci, Vaše Výsosti.“
Ještě stále jsem byla jako opařená, poslouchala jsem slova, která se linula z jeho úst jako nejkrásnější balada. Jeho ústa byla jako...
„Tak, co je s tou záchranou? Nebudu tady čekat věčně.“ rozkřikl se hlas v mé hlavě.
„Nečekejte. Můžete nám jít naproti, abychom to měli jednodušší,“ ušklíbla jsem se sama pro sebe.
„Opravdu vtipné. To jsem dneska potřeboval,“ pronesl mírně sakrasticky. „Tak co dnes budu dělat? Už vím, vyrvu své železné okovy ze skály, skolím čtyři obrovské troly, co hrajou partičku Dubového oka hned tady za rohem a pak těch dalších šest, co hlídají vchod. Nebo spíš tam chrápou, takže bych mohl jen nepozorovaně proběhnout. A kdyby mě zahlédli, tak jim nakukám, že hrajeme na schovku a oni teď pykají. Co ty na to? Je to dost jednoduché?“ Jeho hlas postupně ze sarkastického mrmlání přešel k hysterickému ječení.
„Tenhle plán Vám asi nevyjde,“ uchichtla jsem se pro sebe, ale on jako by to vytušil.
„Na tom není nic vtipného. Drží mě tu přivázaného jako zvíře a ty se tomu ještě směješ. Kdybys nebyla mou poručnicí, tak bych ti dal nařezat a vyhnal bych tě z druhé říše zpět tam, odkud jsi přišla!“
„Nuže dobré, Vaše Pompéznosti, již spěcháme na Vaši záchranu,“ řekla se vší ironií, co to šlo a nahlas se rozesmála.
Na to už malý princ nic neřekl a jeho hlas z mé hlavy vymizel stejně rychle, jako se tam k mé radosti objevil. Je mi naprosto jasné, jaký úžasný pohled na mě musel být při naší malé konverzaci. Vojáci si tady rozdělují úkoly s neskonalou vážností a smrtelným odhodláním a já se tady pochichtávám, jako bych ujížděla na marijánce. Podívala jsem se na všechny zmatené tváře okolo sebe (a že jich nebylo málo) a omluvně jsem se pousmála.
No super... ten krasavec stojí pořád přímo přede mnou a dívá se na mě jako na trapku. Skvělý! Ani tady si ženská nenajde normálního, chápavýho chlapa.
„Princ se zmínil o počtu stráží... kolik jich jenom bylo...? Čtyři strážní hlídají jeho kobku a dalších šest chrápe u vchodu, takže podle princova popisu nebudeme mít moc práce,“ oznámila jsem zbylým strážím s nevinným úsměvem.
„Raději bychom měli vyrazit hned, Vaše Veličenstvo. Jsem přesvědčen, že princ by rychlé osvobození jen uvítal,“ řekl Amis.
„Ale prosím Vás,“ zasmála jsem se, „jemu se tam velice líbí, sám mi to právě říkal. Je tím místem naprosto nadšen a přemýšlí o své příští dovolené, kterou tam stráví.“
„Jste si tím jistá?“ zeptal se Amis nevěřícně.
„Naprosto. Trocha tvrdé výchovy mu jen prospěje a my se můžeme kochat přírodou okolo,“ usmála jsem se, trochu provinilá tím, že malého prince nechám na tom místě tak dlouho.
No co... nejsme přece ale jediná záchranná skupina a navíc...
Nejsem si jistá, jestli to vzali vážně nebo ne, každopádně neřekli ani slovo a vyrazili jsme k jeskyni.
O chvíli později už jsme se prodírali lesem, přičemž jsem šla jako první a ostatní až za mnou. Nejdřív jsem to nechápala, pak mi ale došlo, že ode mně s největší pravděpodobností očekávají, že je povedu. Pokusila jsem se tedy vzpomenout na to, jak mi cestu krátce vylíčil Saior a to, co jsem v těch obrazech viděla, když jsem poprvé mluvila telepaticky s malým princem.
Zastavila jsem uprostřed lesní cesty a znaveně se opřela o strom, který mi byl nejblíže. Jaké mě ale potkalo překvapení, když se najednou pohnul. Vyjekla jsem, když jsem zjistila, že je to živé. Podívala jsem se vzhůru a uviděla obrovského tvora se čtyřma nohama, které vypadaly jako mladé břízy a malé tělo nesl vysoko nad korunami stromů.
„Co to proboha je?!“ zařvala jsem, když se ke mně nepatrně sklonil, zvědavě se na mě koukl a vydal jakýsi divný zvuk, podobný cvrkotu.
„To jsou Duchové lesa, Vaše Veličenstvo,“ ozvalo se odkudsi za mnou.
„Duchové lesa? To nemůžete být trochu originálnější při výběru jmen?“ ušklíbla jsem se, když jsem se otočila.
„Duchové lesa jsou zakletí obyvatelé původní lesní vesnice, která stála nedaleko tohoto místa. Po celé generace se již vykládá příběh o tom, jak se místní obyvatelé vzepřeli Bohu a ten je zaklel do bytostí podobných stromům. Zůstala jim ale jejich mysl a vůle a byli tak donuceni žít život jako strážci v lese, který tak milovali,“ usmál se Amis.
„Páni, to je teda hustý. Já bych se teda asi naštvala, kdyby mě někdo proměnil na tak hnusný cosi. Nic proti, kámo,“ řekla jsem a mávla na jednoho z nich.
O nějakou dobu později
„Kudy teď?“ zeptal se Amis, když jsem zmatečně zaváhala na rozcestí. Chvíli jsem váhala a zvažovala obě možnosti, až tak po minutě ticha jsem kývla hlavou doprava.
„Půjdeme tudy,“ oznámila jsem prostě a vyšla jsem tím směrem.
„Jste si tím jistá?“ zeptal se nejistě.
„Vypadá to tu sice všude stejně, ale...“ řekla jsem, když mě s jasnou úlevou v hlase Amis přerušil.
„Princ Vám ukázal v myšlenkách tuto cestu?“
„Ne, ale tady je míň bahna. Víš, jak špatně se to čistí?“ zakroutila jsem hlavou a šla dál.
Amis jak vidno jen nevěřícně koukal, jak sebejistě jdu lesem, který vůbec neznám. Jenomže to si nemyslete, byla jsem vytočená do nejvyšší míry. Komáři mě už asi hodinu požírali zaživa a neustále se kolem mě motala jakási havěť, kterou jsem v životě neviděla a ani jsem to neměla dvakrát v plánu.
„Zatraceně! Vždyť tudy už jsme jednou prošli,“ vykřikla jsem rozzuřeně a kopla jsem do nejbližšího stromu. Dala jsem si ruce v bok a otočila se na druhou stranu, abych prozkoumala možnosti. Vtom se mi něco lehce otřelo o pozadí a žduchlo do mě. Otočila jsem se zpátky a s ještě mnohem naštvanějším výrazem jsem přešla k Amisovi, který tam nic netušíc stál a vrazila jsem mu pořádnou facku.
„Co si to dovoluješ, ty sprosťáku? Obvykle tohle dovoluju až po prvním rande!“ obořila jsem se na něj, zatímco on na mě koukal jako když neví o čem to vlastně mluvím.
„Já jsem ale nic neudělal. To byl Nejstarší z Entů, kterého jste svým počinem asi velice urazila,“ řekl Amis a zvedl ruce v obranném gestu.
„Jo jasně. Výmluvy, to by vám chlapům šlo nejlépe. Jestli sis chtěl sáhnout, měl jsi říct. Možná bych proti tomu ani nic nenamítala!“ pěnila jsem a po téměř každé slabice jsem zabodávala prst do jeho kožené zbroje.
Amis beze slova ukázal nade mě, a když jsem zvedla hlavu, uviděla jsem obrovského tvora, který se jak vidno napřahoval k druhé, tentokrát jistě silnější, ráně.
„Myslím, že jste si na něm neměla vylívat zlost, Vaše Veličenstvo,“ pousmál se Amis a hlavou pokynul kamsi za mě. Otočila jsem se a uviděla jsem hromadu stejných stvoření jako to nade mnou, jak se shlukla kolem nás jako kolem vězňů.
„A do pr…,“ zaklela jsem potichu, když kolem naší družiny utvořili kruh.
„JSI NEPŘÍTEL A STROMŮ A BUDEŠ PROTO ZNIČENA!“ zaburácel ten, kterého jsem nakopla.
No bezva, to jsem tak potřebovala. Naprázdno jsem polkla, zavřela oči a v duchu jsem očekávala prudkou bolest, která však k mému potěšení nepřicházela.
„Podívejte, já proti přírodě nic nemám. U nás doma jsem dokonce jednou byla na přednášce u Greenpeace,“ řekla jsem, vyděšená až na půdu. „Stromy mám celkem ráda.“
„DOBRÁ TEDY. PODSTOUPÍŠ ZKOUŠKU, KTERÁ NÁM VYJEVÍ, ZDA JSI HODNA SVOBODY,“ ozval se Nejstarší.
„Zkouška? Jaká zase zkouška?“ zeptala jsem se potichu Amise.
„Budou Vaši Výsost podrobovat lesní zkoušce, kdy budete poznávat stromy z našeho i vašeho světa.. Nebojte se, pomůžu Vám. Nechceme přeci, abyste tady přišla o život, právě když jsme Vás nalezli, viďte?“ usmál se Amis a popostrčil mě blíž k Nejstaršímu.
O několik minut později, kdy jsem viděla snad stovky listů různých tvarů, Nejstarší předstoupil a mírně se ke mně naklonil.
„A TEĎ OTÁZKA POSLEDNÍ. STROM, JEHOŽ NÁZEV CHCI NYNÍ VĚDĚT, SE NACHÁZÍ VE VAŠEM SVĚTĚ TAK, JAKO V TOM NAŠEM. JE TO JEDEN Z NEJSTARŠÍCH STROMŮ VŮBEC, OPŘEDEN MNOHA LEGENDAMI TÝKAJÍCÍMÍ SE JEHO VZNIKU. TÁŽI SE TEBE, KRÁLOVNO BEZ TITULU A RODU, KTERÝ STROM SCHOVÁVÁ SVOU KORUNU PŘED SVĚTLEM POD ZEMÍ A VYSTAVUJE KOŘENY SVÉ OBDIVU?“ Zazněla poslední otázka a já věděla, že jsem o tom už někdy slyšela nebo četla. Stačilo si tedy jen vzpomenout na název, protože jak vidno, tentokrát ani Amis se nezdál být tak perfektní a všeznalý.
„Baobab?“ řekla jsem po chvíli nejistě s nevyřčenou otázkou v očích. Entové se jeden za druhým podívali na svého Nejstaršího, který najednou nevypadal tak strašně.
„JSI VOLNÁ,“ zahřměl a otočil se k odchodu, když vtom se zastavil. „JESTLI TI MOHU RADIT, PŘÍŠTĚ SI SVOU ZLOST SCHOVEJ NA NĚKOHO, KDO SI JI VÍCE ZASLOUŽÍ,“ řekl a tentokrát opravdu odešel. Ostatní Entové ni chvíli nezaváhali a vydali se za ním.
„Uf, to byla fuška. Jdeme dál, ne?“ zasmála jsem se a vydala se jednou z mnoha lesních cest. Žel Bohu, ani tentokrát jsem nenatrefila na tu správnou. Jako by už těch stvoření nebylo za ten den dost, uviděla jsem podivně známé a VELICE POHYBLIVÉ břízy.
„Nemohli bychom se prostě a jednoduše jen zeptat na cestu?“ zeptala jsem se celá zmožená. Zdálo se, že Amis si jich všiml dříve než já a jen kývl, načež začal vydávat podivné cvrlikavé zvuky, ne nepodobné těm jejich. Nato se jeden z nich sklonil a pokynul nám, abychom si nasedli.
„Souhlasil, že nás tam donese. Prosím, nastupte si,“ řekl stručně Amis a pomohl mi nahoru, načež si sám sedl přede mě.
„Tak tomuhle já říkám luxus, takhle bych mohla cestovat pořád,“ usmála jsem se a hned nato jsem se s jasnou panikou v očích křečovitě chytla Amise, když to s námi pěkně škublo. „Nebo radši ne.“
Naše malá výprava skončila, jakmile jsme si totiž stopli ty Duchy, cesta se najednou zdála mnohem snazší, proto netrvalo moc dlouho a my jsme i z té výšky slyšeli řinčení zbraní a řev Saiora. Já a Amis jsme se po sobě s úsměvem podívali a hned jsme oba věděli, že jsme na místě. Amis se tedy znovu otočil na svého „řidiče“ a něco mu zašvitořil, načež ten to sdělil ostatním a už jsme byli na zemi. Kývnutím hlavy jsem tiše poděkovala tvorovi, který nás doveld zpět na tu správnou stopu. A zatímco já jsem se z povzdálí dívala, Amis a ostatní šli pomoct našim v záchraně malého prince.
Otevřela jsem oči a byla jsem zase na tak známém místě, jako už mnohokrát. Ihned jsem vzala do ruky tužku a začala horlivě zapisovat.
Všude kolem mě pobíhalo plno sloužících, strážní kontrolovali své zbroje, kováři dolaďovali ještě na poslední chvilku to, co bylo potřeba opravit a uprostřed toho rozruchu stál Saior ve vší vznešenosti a všechno tohle mravenčení pozoroval, jako by se ho to snad skoro ani skoro netýkalo. Prach se kolem něj jen vířil, ale on se ani nepohnul. Když konečně všechen šum utichl, narovnal se a důležitě si odkašlal, aby přilákal pozornost i posledních opozdilců, kteří ještě něco řešili a nepřikládali tak velkou váhu vrchnímu komořímu, který teď stál na starém pařezu, aby ho bylo lépe vidět.
„Mí drazí přátelé,“ odmlčel se, aby přidal svému proslovu na důležitosti. „Vím, že tato výprava bude pro mnohé z vás první v životě, proto vás prosím, držte se pohromadě. Les je dnes podrážděný a myslím, že se mu nebude zrovna líbit tlupa pobíhajících vojáků, která mu bude šlapat po kořenech. Takže pár pokynů. Tým Ragnara půjde severní stezkou podél Milieniných vodopádů.“ Ragnar, mladý elf s havraními vlasy a pobledlou tváří, kývl a okamžitě zavelel skupince dalších elfích strážců k odchodu. Měla jsem dojem, jakoby se ani země nedotýkali, ale jen proplouvali krajinou, která se stáčela neznámo kam.
„Dále Winial, udatný vílí průzkumník, se se svou skupinou vydá na západ. Máme sice představu, kde krále drží, ale musíme se ujistit, kolik únosců jej drží a to pokud možno tak, aby si nás nevšimli.“ Za zvuku malých fanfár se zvedl pestrobarevný mrak a už unikal okolnímu světu z dohledu.
„A konečně Ganas a Letnae poletí se mnou. My vás povedeme ze vzduchu a Vaše Veličenstvo povede armádu očima krále. Ale buďte opatrná, nechceme Vás hned ztratit, když jsme Vás teď konečně našli.“ Uklonil se, seskočil z pařezu a poodstoupil si. S otevřenými ústy jsem sledovala, jak se sluha proměnil v rudého draka se zářivými šupinami, které skrývaly tajemství ohně a možná i něco víc. Byl to ten samý drak, který mě zde přivedl. Najednou mi vše zapadlo. Jak to, že jsem to neviděla dříve. Cítila jsem se bez fantazie, absolutně bez logického či jiného racionálního myšlení. Ale v tomhle světě by mi racionální myšlení asi moc nepomohlo. Draci, létající koně, víly, elfové, trolové, co mě ještě čeká? Z přemýšlení mě vytrhl šum křídel a mocný řev.
„Jaké jsou Vaše rozkazy, Výsosti?“ Trhla jsem sebou a za mnou stály nejméně dva tucty kouzelných bytostí a hrstka lidí.
„Ehm...Nooo, nejsem si moc jistá tím, co vlastně mám dělat.“ Proboha, vypadám jako naprosté trdlo, které se ani v lese nevyzná. A taky že ne. Do očí se mi začala vkrádat panika. A výraz mého obličeje asi taky nebyl nejklidnější.
„Klíd, Jasnostičko. To zmáknem,“ vykřikl mladší kentaur, co vypadal spíše jako opancéřovaný tank. Tedy na klidu mi to nepřidalo, ale úsměv člověka, který stál přede mnou, najednou prolomil ledy mých veškerých obav z neúspěchu. Jeho oči byli odzbrojující. Cítila jsem, jakoby mi viděl až na dno duše. Cítila jsem jakoby...
„Jste v pořádku?“ kdosi mi mával rukou před obličejem, ale když si všiml, že už reaguji všeho hned nechal a srazil podpatky k sobě. „Jsem Amis, velitel pozemní pátrací čety, která spadá pod Vaši kompetenci, Vaše Výsosti.“
Ještě stále jsem byla jako opařená, poslouchala jsem slova, která se linula z jeho úst jako nejkrásnější balada. Jeho ústa byla jako...
„Tak, co je s tou záchranou? Nebudu tady čekat věčně.“ rozkřikl se hlas v mé hlavě.
„Nečekejte. Můžete nám jít naproti, abychom to měli jednodušší,“ ušklíbla jsem se sama pro sebe.
„Opravdu vtipné. To jsem dneska potřeboval,“ pronesl mírně sakrasticky. „Tak co dnes budu dělat? Už vím, vyrvu své železné okovy ze skály, skolím čtyři obrovské troly, co hrajou partičku Dubového oka hned tady za rohem a pak těch dalších šest, co hlídají vchod. Nebo spíš tam chrápou, takže bych mohl jen nepozorovaně proběhnout. A kdyby mě zahlédli, tak jim nakukám, že hrajeme na schovku a oni teď pykají. Co ty na to? Je to dost jednoduché?“ Jeho hlas postupně ze sarkastického mrmlání přešel k hysterickému ječení.
„Tenhle plán Vám asi nevyjde,“ uchichtla jsem se pro sebe, ale on jako by to vytušil.
„Na tom není nic vtipného. Drží mě tu přivázaného jako zvíře a ty se tomu ještě směješ. Kdybys nebyla mou poručnicí, tak bych ti dal nařezat a vyhnal bych tě z druhé říše zpět tam, odkud jsi přišla!“
„Nuže dobré, Vaše Pompéznosti, již spěcháme na Vaši záchranu,“ řekla se vší ironií, co to šlo a nahlas se rozesmála.
Na to už malý princ nic neřekl a jeho hlas z mé hlavy vymizel stejně rychle, jako se tam k mé radosti objevil. Je mi naprosto jasné, jaký úžasný pohled na mě musel být při naší malé konverzaci. Vojáci si tady rozdělují úkoly s neskonalou vážností a smrtelným odhodláním a já se tady pochichtávám, jako bych ujížděla na marijánce. Podívala jsem se na všechny zmatené tváře okolo sebe (a že jich nebylo málo) a omluvně jsem se pousmála.
No super... ten krasavec stojí pořád přímo přede mnou a dívá se na mě jako na trapku. Skvělý! Ani tady si ženská nenajde normálního, chápavýho chlapa.
„Princ se zmínil o počtu stráží... kolik jich jenom bylo...? Čtyři strážní hlídají jeho kobku a dalších šest chrápe u vchodu, takže podle princova popisu nebudeme mít moc práce,“ oznámila jsem zbylým strážím s nevinným úsměvem.
„Raději bychom měli vyrazit hned, Vaše Veličenstvo. Jsem přesvědčen, že princ by rychlé osvobození jen uvítal,“ řekl Amis.
„Ale prosím Vás,“ zasmála jsem se, „jemu se tam velice líbí, sám mi to právě říkal. Je tím místem naprosto nadšen a přemýšlí o své příští dovolené, kterou tam stráví.“
„Jste si tím jistá?“ zeptal se Amis nevěřícně.
„Naprosto. Trocha tvrdé výchovy mu jen prospěje a my se můžeme kochat přírodou okolo,“ usmála jsem se, trochu provinilá tím, že malého prince nechám na tom místě tak dlouho.
No co... nejsme přece ale jediná záchranná skupina a navíc...
Nejsem si jistá, jestli to vzali vážně nebo ne, každopádně neřekli ani slovo a vyrazili jsme k jeskyni.
O chvíli později už jsme se prodírali lesem, přičemž jsem šla jako první a ostatní až za mnou. Nejdřív jsem to nechápala, pak mi ale došlo, že ode mně s největší pravděpodobností očekávají, že je povedu. Pokusila jsem se tedy vzpomenout na to, jak mi cestu krátce vylíčil Saior a to, co jsem v těch obrazech viděla, když jsem poprvé mluvila telepaticky s malým princem.
Zastavila jsem uprostřed lesní cesty a znaveně se opřela o strom, který mi byl nejblíže. Jaké mě ale potkalo překvapení, když se najednou pohnul. Vyjekla jsem, když jsem zjistila, že je to živé. Podívala jsem se vzhůru a uviděla obrovského tvora se čtyřma nohama, které vypadaly jako mladé břízy a malé tělo nesl vysoko nad korunami stromů.
„Co to proboha je?!“ zařvala jsem, když se ke mně nepatrně sklonil, zvědavě se na mě koukl a vydal jakýsi divný zvuk, podobný cvrkotu.
„To jsou Duchové lesa, Vaše Veličenstvo,“ ozvalo se odkudsi za mnou.
„Duchové lesa? To nemůžete být trochu originálnější při výběru jmen?“ ušklíbla jsem se, když jsem se otočila.
„Duchové lesa jsou zakletí obyvatelé původní lesní vesnice, která stála nedaleko tohoto místa. Po celé generace se již vykládá příběh o tom, jak se místní obyvatelé vzepřeli Bohu a ten je zaklel do bytostí podobných stromům. Zůstala jim ale jejich mysl a vůle a byli tak donuceni žít život jako strážci v lese, který tak milovali,“ usmál se Amis.
„Páni, to je teda hustý. Já bych se teda asi naštvala, kdyby mě někdo proměnil na tak hnusný cosi. Nic proti, kámo,“ řekla jsem a mávla na jednoho z nich.
O nějakou dobu později
„Kudy teď?“ zeptal se Amis, když jsem zmatečně zaváhala na rozcestí. Chvíli jsem váhala a zvažovala obě možnosti, až tak po minutě ticha jsem kývla hlavou doprava.
„Půjdeme tudy,“ oznámila jsem prostě a vyšla jsem tím směrem.
„Jste si tím jistá?“ zeptal se nejistě.
„Vypadá to tu sice všude stejně, ale...“ řekla jsem, když mě s jasnou úlevou v hlase Amis přerušil.
„Princ Vám ukázal v myšlenkách tuto cestu?“
„Ne, ale tady je míň bahna. Víš, jak špatně se to čistí?“ zakroutila jsem hlavou a šla dál.
Amis jak vidno jen nevěřícně koukal, jak sebejistě jdu lesem, který vůbec neznám. Jenomže to si nemyslete, byla jsem vytočená do nejvyšší míry. Komáři mě už asi hodinu požírali zaživa a neustále se kolem mě motala jakási havěť, kterou jsem v životě neviděla a ani jsem to neměla dvakrát v plánu.
„Zatraceně! Vždyť tudy už jsme jednou prošli,“ vykřikla jsem rozzuřeně a kopla jsem do nejbližšího stromu. Dala jsem si ruce v bok a otočila se na druhou stranu, abych prozkoumala možnosti. Vtom se mi něco lehce otřelo o pozadí a žduchlo do mě. Otočila jsem se zpátky a s ještě mnohem naštvanějším výrazem jsem přešla k Amisovi, který tam nic netušíc stál a vrazila jsem mu pořádnou facku.
„Co si to dovoluješ, ty sprosťáku? Obvykle tohle dovoluju až po prvním rande!“ obořila jsem se na něj, zatímco on na mě koukal jako když neví o čem to vlastně mluvím.
„Já jsem ale nic neudělal. To byl Nejstarší z Entů, kterého jste svým počinem asi velice urazila,“ řekl Amis a zvedl ruce v obranném gestu.
„Jo jasně. Výmluvy, to by vám chlapům šlo nejlépe. Jestli sis chtěl sáhnout, měl jsi říct. Možná bych proti tomu ani nic nenamítala!“ pěnila jsem a po téměř každé slabice jsem zabodávala prst do jeho kožené zbroje.
Amis beze slova ukázal nade mě, a když jsem zvedla hlavu, uviděla jsem obrovského tvora, který se jak vidno napřahoval k druhé, tentokrát jistě silnější, ráně.
„Myslím, že jste si na něm neměla vylívat zlost, Vaše Veličenstvo,“ pousmál se Amis a hlavou pokynul kamsi za mě. Otočila jsem se a uviděla jsem hromadu stejných stvoření jako to nade mnou, jak se shlukla kolem nás jako kolem vězňů.
„A do pr…,“ zaklela jsem potichu, když kolem naší družiny utvořili kruh.
„JSI NEPŘÍTEL A STROMŮ A BUDEŠ PROTO ZNIČENA!“ zaburácel ten, kterého jsem nakopla.
No bezva, to jsem tak potřebovala. Naprázdno jsem polkla, zavřela oči a v duchu jsem očekávala prudkou bolest, která však k mému potěšení nepřicházela.
„Podívejte, já proti přírodě nic nemám. U nás doma jsem dokonce jednou byla na přednášce u Greenpeace,“ řekla jsem, vyděšená až na půdu. „Stromy mám celkem ráda.“
„DOBRÁ TEDY. PODSTOUPÍŠ ZKOUŠKU, KTERÁ NÁM VYJEVÍ, ZDA JSI HODNA SVOBODY,“ ozval se Nejstarší.
„Zkouška? Jaká zase zkouška?“ zeptala jsem se potichu Amise.
„Budou Vaši Výsost podrobovat lesní zkoušce, kdy budete poznávat stromy z našeho i vašeho světa.. Nebojte se, pomůžu Vám. Nechceme přeci, abyste tady přišla o život, právě když jsme Vás nalezli, viďte?“ usmál se Amis a popostrčil mě blíž k Nejstaršímu.
O několik minut později, kdy jsem viděla snad stovky listů různých tvarů, Nejstarší předstoupil a mírně se ke mně naklonil.
„A TEĎ OTÁZKA POSLEDNÍ. STROM, JEHOŽ NÁZEV CHCI NYNÍ VĚDĚT, SE NACHÁZÍ VE VAŠEM SVĚTĚ TAK, JAKO V TOM NAŠEM. JE TO JEDEN Z NEJSTARŠÍCH STROMŮ VŮBEC, OPŘEDEN MNOHA LEGENDAMI TÝKAJÍCÍMÍ SE JEHO VZNIKU. TÁŽI SE TEBE, KRÁLOVNO BEZ TITULU A RODU, KTERÝ STROM SCHOVÁVÁ SVOU KORUNU PŘED SVĚTLEM POD ZEMÍ A VYSTAVUJE KOŘENY SVÉ OBDIVU?“ Zazněla poslední otázka a já věděla, že jsem o tom už někdy slyšela nebo četla. Stačilo si tedy jen vzpomenout na název, protože jak vidno, tentokrát ani Amis se nezdál být tak perfektní a všeznalý.
„Baobab?“ řekla jsem po chvíli nejistě s nevyřčenou otázkou v očích. Entové se jeden za druhým podívali na svého Nejstaršího, který najednou nevypadal tak strašně.
„JSI VOLNÁ,“ zahřměl a otočil se k odchodu, když vtom se zastavil. „JESTLI TI MOHU RADIT, PŘÍŠTĚ SI SVOU ZLOST SCHOVEJ NA NĚKOHO, KDO SI JI VÍCE ZASLOUŽÍ,“ řekl a tentokrát opravdu odešel. Ostatní Entové ni chvíli nezaváhali a vydali se za ním.
„Uf, to byla fuška. Jdeme dál, ne?“ zasmála jsem se a vydala se jednou z mnoha lesních cest. Žel Bohu, ani tentokrát jsem nenatrefila na tu správnou. Jako by už těch stvoření nebylo za ten den dost, uviděla jsem podivně známé a VELICE POHYBLIVÉ břízy.
„Nemohli bychom se prostě a jednoduše jen zeptat na cestu?“ zeptala jsem se celá zmožená. Zdálo se, že Amis si jich všiml dříve než já a jen kývl, načež začal vydávat podivné cvrlikavé zvuky, ne nepodobné těm jejich. Nato se jeden z nich sklonil a pokynul nám, abychom si nasedli.
„Souhlasil, že nás tam donese. Prosím, nastupte si,“ řekl stručně Amis a pomohl mi nahoru, načež si sám sedl přede mě.
„Tak tomuhle já říkám luxus, takhle bych mohla cestovat pořád,“ usmála jsem se a hned nato jsem se s jasnou panikou v očích křečovitě chytla Amise, když to s námi pěkně škublo. „Nebo radši ne.“
Naše malá výprava skončila, jakmile jsme si totiž stopli ty Duchy, cesta se najednou zdála mnohem snazší, proto netrvalo moc dlouho a my jsme i z té výšky slyšeli řinčení zbraní a řev Saiora. Já a Amis jsme se po sobě s úsměvem podívali a hned jsme oba věděli, že jsme na místě. Amis se tedy znovu otočil na svého „řidiče“ a něco mu zašvitořil, načež ten to sdělil ostatním a už jsme byli na zemi. Kývnutím hlavy jsem tiše poděkovala tvorovi, který nás doveld zpět na tu správnou stopu. A zatímco já jsem se z povzdálí dívala, Amis a ostatní šli pomoct našim v záchraně malého prince.
Otevřela jsem oči a byla jsem zase na tak známém místě, jako už mnohokrát. Ihned jsem vzala do ruky tužku a začala horlivě zapisovat.