Maraton: cesta
Jsou určeny dvě cesty. Jedna je krátká a rychlá, nikdy však předem nevíš, jak skončí. Druhá cesta je dlouhá, pomalá a bolestivá. Jedno mají tyto cesty ale společné: musíš mít odvahu po nich kráčet, protože jejich cíl je stále nejistý.
Byli dva, černoch a Hispánec, přesto něčím navlas stejní. V elegantních oblecích od různých návrhářů, každý ve svém autě, se slunečními brýlemi či bez nich – přesto jako by byli jeden. Oba příliš civilizovaní na tuhle pustinu. Z jiného světa, divní.
Bistro U Clementiny stálo u silnice č.198, skoro uprostřed nevadské pouště. Přestože klimatizace běžela naplno, v jídelně bylo horko, že se potila i čarokrásná Mia, zvyklá a horkost rodné Gobi. Proto všech pět přítomných – Mia v zástěře servírky, kuchař Tim, stařičký Wallace u baru i dva dálkaři u stolku v koutě zpozorněli, když ti podivní chlápci vstoupili. Nepotili se totiž.
Hispánec mávl průkazem v koženém pouzdru. Mia stačila v mrknutí oka zaregistrovat jen čtyři velká písmena a čtvereček fotky, tak rychle průkaz zase zmizel v saku. Snímek, který vytáhl černoch, si naopak mohla prohlédnout hodně podrobně – držel jí ho před obličejem skoro minutu:
„Viděli jste ji někdo?“
Tim jen mávl rukou – jeho světem byla kuchyň, ne jídelna.
„Kdo je to?“
„Elyasa.“
„A hledáte ji proč?“ pokračoval starý Wallace ve výslechu, fotku v artritických prstech. Nespustil z tváře mladé černovlasé dívky oči, přestože jimi nemohl nic vidět – už přes patnáct let byl úplně slepý.
„Je nemocná. Utekla z kliniky a obáváme se, že by se mohla pokusit zabít.“
„Ukažte mi tu fotku.“
Hank, vzpomněla si Mia na řidičovo jméno. Stavoval se v bistru na oběd každou sudou neděli cestou domů.
„Jo, tu jsem vezl. Chtěla jenom za hranice, do Idaha. Prý za rodinou.“
Odešli – opět bez pozdravu. Na chvíli zavládlo ticho, rušené jen šuměním klimatizace.
„Vezl jsi ji na letiště,“ prohodil nakonec Tim.
„Vážně? Tak to asi byla jiná,“ pustil se Hank zase do vajíček.
„Vrátí se. Život se jí líbil. Ti dva ne.“
Starý Wallace občas mluvil v hádankách a Mia si dávno zvykla, že se ho nemá vyptávat na smysl. Ten se dostaví až časem, s budoucími událostmi.
Venku před bistrem si černoch zapálil.
„Kam myslíš, že míří?“
„Nahoru, na sever.“
„Co tam? Není tam nic než...“
„Hory!“
Kola zahrabala na štěrku před bistrem a už jen zvířený prach ukazoval, kudy obě auta odjela.
Stála na okraji útesu – alabastrová socha z masa a kostí. Příliš hladké a oblé křivky prudce kontrastovaly s rozeklaností skal dole v propasti, černé vlasy vířily v reji sněhových vloček. Chvění, jehož příčinou byla horečka uvnitř, ne venkovní mráz.
Otevřela oči. Chlad ledu a žár temného ohně, naprosté odevzdání se i neumírající touha. Bolest dávno přetrpěná i ta teprve čekající.
Napětí. Jediný hlasitý nádech, ruce se rozpřahují do stran místo křídel. Jediný krok.
„NE!“
Ozvěna zarachotí zoufalým výkřikem, okolní závěje vybuchnou v prudkém pohybu. Let se změní v pád, bílou pohltí černá.
„Prosím.“
Zašeptání, spíš pouhý výdech.
Sníh dál tiše dopadá na špičaté kameny dole v propasti i na závěje, jejichž souvislost ruší jen linie osamocených stop.
Horký vítr jí vmetl do tváře několik zrnek písku. Jen přivřela oči.
„Co teď bude?“
„Zapadne slunce, ochladí se, nad ránem možná spadne pár kapek.“
„Se mnou,“ rozhodla se tentokrát nepřistoupit na mistrovu hru.
Pohladil si hustý bělostný vous.
„To záleží jenom na tobě, nihá. Životu se nevyhneš, ale sama si můžeš zvolit, po které jeho cestě budeš kráčet.“
„To mám snad na výběr?“
Trpkost v jejím hlase mistra zamrzela víc, než sama tušila.
„Než poprvé svobodně vzlétneš ke hvězdám, musíš nejprve získat křídla. Samozřejmě máš na výběr: takovým jako ty jsou určeny dvě cesty. Jedna je krátká a rychlá, nikdy však předem nevíš, jak skončí. Druhá je dlouhá, pomalá a bolestivá. Jedno mají tyto cesty ale společné: musíš mít odvahu po nich kráčet, protože jejich cíl je stále nejistý.“
Objal ji zezadu, navzdory svému věku stále svalnatý a silný jako mladý muž.
„Rodíme se v bolesti, jako všechno živé, nihá. Dává nám to pocítit, že navzdory všemu stále žijeme.“
Praskot ohně, zlatavé šero, stíny tančící po kamenných stěnách. Vůně bylin a kožešin, hořící smůly. Ticho a klid – vše bylo jako obvykle a přesto úplně jinak. Kdesi uvnitř cítil podivný neklid. Blížilo se něco zlého.
Něco, co pronásledovalo ji.
Na rtech se mu samovolně objevil úsměv. Byla jako zjevení, tam u propasti, a přesto zatraceně živá, když se poprvé probrala tady u něj doma. Spalovala ji horečka, která by normálního člověka dávno zabila, jenže žádný normální člověk nemá svislé zorničky, ani tak nekonečně zelené oči. Dobře to věděl, vždyť v zrcadle sám vídával podobného cizince.
Jako by vycítila jeho pohled, probrala se. Pára nad hladinou jezírka se roztančila v drobných vírech, když se pomalu posadila, čtyři mohutné černé copy se svezly ze břehu do vody jako tlustí hadi.
„Děje se něco?“
Podobala se vodní víle, zahalená stoupající parou a zdánlivě křehká ve své bledosti, když se přesunula až k jeho břehu. Její slabost však byla pouze klam, stejně jako horká voda v jezírku – sám nejlépe věděl, jak studený pramen do něj přitékal. To ona všechno měnila. Byla... jiná. Jako on.
„Jak ti je?“
Zaváhala, pak kývla hlavou:
„Líp.“
„Ještě pořád máš bolesti?“
„Dá se to vydržet. Tohle pomáhá,“ pohladila dlaní vodní hladinu, než k němu znovu zvedla pohled.
„Pořád to nevím.“
„Co?“
„Proč jsi mě zastavil. Tam u propasti. Už bych měla klid.“
„Tolik chceš zemřít?“
„Ne zemřít! Konečně začít žít!“ zavrtěla prudce hlavou. „Je to... složité.“
„Složitější než vysvětlit, jak svým tělem ohříváš vodu?“
Snad chtěla odpovědět, ale v tu chvíli zaslechl šramot v ústí jeskyně. Zvednutou rukou ji umlčel, vzápětí se prudce postavil. Vetřelci!
Instinkty převzaly vládu nad tělem, než rozum stačil zareagovat. Na místě se proměnil, bez ohledu na její upřený pohled i na nebezpečí, že ho prozradí svým jekotem. Ve vzduchu byl totiž cítit olej, lidský pot a střelný prach a to znamenalo jediné: našli ho.
Prohnal se temnotou skalního labyrintu, chránícího vnitřní jeskyně před nezvanými návštěvníky, a plynule pokračoval v útoku. Skok, skok a v čelistech sevřel hrdlo prvního z vetřelců. Jekot se rychle proměnil ve vlhké bublání, a už byl zase skrytý v šeru podél stěn, zatímco se ozvaly první zmatené výstřely.
Oběhl si celou skupinku, sedm těl z masa a kostí, které mohl rvát a drtit. V rychlosti přehlédl pohledem každého z nich a znovu skočil.
Křik, sténání, rachot palby. Prudká bolest v boku, když ho zasáhne rána kladivem. Odlétne na skálu, praštění kostí zaniká v jeho vlastním výkřiku. A pak oheň, palčivý a zničující, valící se přímo na něj.
Náhle před ním vyroste temná hradba, dýchající a podivně známá. Zastaví plameny i to, co je vytvořilo. Oheň sklouzne po lesklé zbroji, po ostnech a koruně štíhlých rohů. Už není jen šeď jeskyně a zář plamenů, už není jen on a vetřelci. Něco mnohem většího se rozhodlo postavit vlastním nepřátelům.
Téměř v bezvědomí vnímá hluk nelítostného boje. Řev nebes, žár pekla. Zelený pohled, hlubší než jakákoliv propast. Záblesk poznání, pak už nic.
Ležela na rozpálené skále, svaly ještě roztřesené vyčerpáním z dlouhého boje.
„Zlepšuješ se rychleji, nihá, než jsem doufal. Pokud přijmeš svůj osud...“
„Pokud, mistře? Může si snad housenka vybírat, jestli se zakuklí a promění v motýla?“
„Nejsi motýl, nihá,“ zaznělo v mistrově hlase pobavení, které však rychle zmizelo.
„Mohou nás tady držet roky a přesto nikdy nedostanou, po čem touží, pokud se tak rozhodneš. Je pouze na tvé vůli, jestli si zvykneš a zůstaneš, nebo jestli zapomeneš na své lidství.“
Posadila se.
„Takže to není předem dané? Nemusím se stát... tamtím?“
Přikývl, v očích smutek.
„Jenom prostě zapomeneš na svou přirozenost, nihá.“
Vzduch se zachvíval zlostnými výkřiky, země duněla pod nárazy obrovských tlap a těl. Okolní sníh dávno roztál a půda se proměnila v bahnitou past, ve které se oba protivníci pohybovali se stále většími obtížemi. Přesto pokračovali v boji, hnáni strašlivou nenávistí, silnější než bolest i samotný život.
Zášleh plamene na chvíli prosvětlil okolí. V mrazivé noci zazářily bronzové a temně zelené šupiny, obojí zdobené kapkami krve jako nejvzácnějšími rubíny. Pak se vzduchem mihla slonovinová běl dlouhých rohů, následoval další výkřik, tentokrát naplněný nekonečnou bolestí.
Bronzový drak doširoka rozepjal křídla v marné snaze uniknout smrti, hlavu zvrácenou k zamračenému nebi v posledním výkřiku. Předními tlapami několikrát zahrabal ve vzduchu, neskutečný a neskutečně nádherný dokonce i teď, když balancoval na samém okraji bytí.
Zlostné zafunění doprovodil skřípot kosti o kost. Dračice, jejíž zelené šupiny svým tmavým odstínem téměř splývaly s nocí, konečně zvedla hlavu, korunovanou čtveřicí zkrvavených rohů. I ona utrpěla v tomhle zápase mnoho ran, přesto svého mnohem silnějšího nepřítele porazila; čtveřice bodných ran na jeho hrudi byla jasným důkazem.
Ve vzduchu se objevily první sněhové vločky. Ve vířivém tanci se snášely dolů a dopadaly na bronzové šupiny, pod nimiž už dohasínaly i poslední jiskřičky ohně. Vloček nenápadně přibývalo, tiše a neodvratně.
Dopadly i ty, které už příliš unavené svaly nedokázaly nést. Mohutné tělo se zpomaleně naklonilo na stranu, křídla naposledy zašelestila ve větru. Promáčená zem s vlhkým zamlaskáním přijala ten neobvyklý dar, mráz poprvé dýchl na tvárné bahno, aby ho proměnil v pevný kámen.
Dračice chvíli jenom nehybně dřepěla na místě a voda z tajícího sněhu smývala z jejích šupin krev i špínu zápasu. Ve chvíli se podobala živoucími drahokamu, spanilá a dokonalá navzdory svým zraněním. Živoucí a živá, když zhluboka nabrala do plic vzduch, aby své vítězství oznámila okolním skalám a světu.
Bystřina si razila cestu mezi skalami, studená stejně jako ledovec, z nějž pocházely její vody. Chlad však nevadil drobným chodidlům, které se komíhaly v proudu, ani rtům a hrdlu, když se jich dotkl první doušek. Nahá mladá žena seděla na povaleném kmeni nad uhánějícím proudem a spokojeně upíjela vodu z džbánku.
Na okraji lesa se objevil statný šedý vlk. Opatrně prošel kolem houštin ptačího zobu ke břehu, po chvilce váhání vstoupil na provizorní most. Silně napadal na pravou přední tlapu, přesto došel až k ženě.
„Tady jsi.“
„Měl bys odpočívat.“
„Později. Nový terén,“ dodal na vysvětlenou.
„Je tu bezpečno,“ zasmála se. „Nebo si myslíš, že bych se tady proháněla takhle?“
„Kde to vlastně jsme?“ vzpomněl si na zmatené záblesky z nočního letu mrazem a nicotou, bezmocný v šupinatých tlapách.
„V bezpečí,“ usmála se. „Tady nás nebudou hledat.“
Opatrně se uložil vedle ní. Pokud to říkala, musel jí věřit – konec konců musela nejlépe vědět, kam letěla.
Šedá kruhová místnost, osvětlená jedinou lampou vedle dveří. Dlouhý stůl, v jeho čele křeslo. Stín, snad lidská silueta.
„Pane.“
Černoch s rukou na pásce stojí na svém konci stolu, zdánlivě klidný a vyrovnaný.
„Takže?“
„Proměnila se rychleji, než jsme očekávali.“
„Škody?“
„Je... pryč. Zabila mého společníka,“ hlas se mu téměř nezachvěl, když si vzpomněl na smrt bronzového draka, „popadla toho vlka a odlétla.“
„Kam?“
„Pátráme po nich.“
Zavládlo ticho, pak byl černoch kývnutím hlavy propuštěn. Zmizel, také bez dalších zbytečných slov, a zdánlivě se šedá místnost ponořila do samoty.
„Kam jsi odletěla, nihá?“
Byli dva, černoch a Hispánec, přesto něčím navlas stejní. V elegantních oblecích od různých návrhářů, každý ve svém autě, se slunečními brýlemi či bez nich – přesto jako by byli jeden. Oba příliš civilizovaní na tuhle pustinu. Z jiného světa, divní.
Bistro U Clementiny stálo u silnice č.198, skoro uprostřed nevadské pouště. Přestože klimatizace běžela naplno, v jídelně bylo horko, že se potila i čarokrásná Mia, zvyklá a horkost rodné Gobi. Proto všech pět přítomných – Mia v zástěře servírky, kuchař Tim, stařičký Wallace u baru i dva dálkaři u stolku v koutě zpozorněli, když ti podivní chlápci vstoupili. Nepotili se totiž.
Hispánec mávl průkazem v koženém pouzdru. Mia stačila v mrknutí oka zaregistrovat jen čtyři velká písmena a čtvereček fotky, tak rychle průkaz zase zmizel v saku. Snímek, který vytáhl černoch, si naopak mohla prohlédnout hodně podrobně – držel jí ho před obličejem skoro minutu:
„Viděli jste ji někdo?“
Tim jen mávl rukou – jeho světem byla kuchyň, ne jídelna.
„Kdo je to?“
„Elyasa.“
„A hledáte ji proč?“ pokračoval starý Wallace ve výslechu, fotku v artritických prstech. Nespustil z tváře mladé černovlasé dívky oči, přestože jimi nemohl nic vidět – už přes patnáct let byl úplně slepý.
„Je nemocná. Utekla z kliniky a obáváme se, že by se mohla pokusit zabít.“
„Ukažte mi tu fotku.“
Hank, vzpomněla si Mia na řidičovo jméno. Stavoval se v bistru na oběd každou sudou neděli cestou domů.
„Jo, tu jsem vezl. Chtěla jenom za hranice, do Idaha. Prý za rodinou.“
Odešli – opět bez pozdravu. Na chvíli zavládlo ticho, rušené jen šuměním klimatizace.
„Vezl jsi ji na letiště,“ prohodil nakonec Tim.
„Vážně? Tak to asi byla jiná,“ pustil se Hank zase do vajíček.
„Vrátí se. Život se jí líbil. Ti dva ne.“
Starý Wallace občas mluvil v hádankách a Mia si dávno zvykla, že se ho nemá vyptávat na smysl. Ten se dostaví až časem, s budoucími událostmi.
Venku před bistrem si černoch zapálil.
„Kam myslíš, že míří?“
„Nahoru, na sever.“
„Co tam? Není tam nic než...“
„Hory!“
Kola zahrabala na štěrku před bistrem a už jen zvířený prach ukazoval, kudy obě auta odjela.
Stála na okraji útesu – alabastrová socha z masa a kostí. Příliš hladké a oblé křivky prudce kontrastovaly s rozeklaností skal dole v propasti, černé vlasy vířily v reji sněhových vloček. Chvění, jehož příčinou byla horečka uvnitř, ne venkovní mráz.
Otevřela oči. Chlad ledu a žár temného ohně, naprosté odevzdání se i neumírající touha. Bolest dávno přetrpěná i ta teprve čekající.
Napětí. Jediný hlasitý nádech, ruce se rozpřahují do stran místo křídel. Jediný krok.
„NE!“
Ozvěna zarachotí zoufalým výkřikem, okolní závěje vybuchnou v prudkém pohybu. Let se změní v pád, bílou pohltí černá.
„Prosím.“
Zašeptání, spíš pouhý výdech.
Sníh dál tiše dopadá na špičaté kameny dole v propasti i na závěje, jejichž souvislost ruší jen linie osamocených stop.
Horký vítr jí vmetl do tváře několik zrnek písku. Jen přivřela oči.
„Co teď bude?“
„Zapadne slunce, ochladí se, nad ránem možná spadne pár kapek.“
„Se mnou,“ rozhodla se tentokrát nepřistoupit na mistrovu hru.
Pohladil si hustý bělostný vous.
„To záleží jenom na tobě, nihá. Životu se nevyhneš, ale sama si můžeš zvolit, po které jeho cestě budeš kráčet.“
„To mám snad na výběr?“
Trpkost v jejím hlase mistra zamrzela víc, než sama tušila.
„Než poprvé svobodně vzlétneš ke hvězdám, musíš nejprve získat křídla. Samozřejmě máš na výběr: takovým jako ty jsou určeny dvě cesty. Jedna je krátká a rychlá, nikdy však předem nevíš, jak skončí. Druhá je dlouhá, pomalá a bolestivá. Jedno mají tyto cesty ale společné: musíš mít odvahu po nich kráčet, protože jejich cíl je stále nejistý.“
Objal ji zezadu, navzdory svému věku stále svalnatý a silný jako mladý muž.
„Rodíme se v bolesti, jako všechno živé, nihá. Dává nám to pocítit, že navzdory všemu stále žijeme.“
Praskot ohně, zlatavé šero, stíny tančící po kamenných stěnách. Vůně bylin a kožešin, hořící smůly. Ticho a klid – vše bylo jako obvykle a přesto úplně jinak. Kdesi uvnitř cítil podivný neklid. Blížilo se něco zlého.
Něco, co pronásledovalo ji.
Na rtech se mu samovolně objevil úsměv. Byla jako zjevení, tam u propasti, a přesto zatraceně živá, když se poprvé probrala tady u něj doma. Spalovala ji horečka, která by normálního člověka dávno zabila, jenže žádný normální člověk nemá svislé zorničky, ani tak nekonečně zelené oči. Dobře to věděl, vždyť v zrcadle sám vídával podobného cizince.
Jako by vycítila jeho pohled, probrala se. Pára nad hladinou jezírka se roztančila v drobných vírech, když se pomalu posadila, čtyři mohutné černé copy se svezly ze břehu do vody jako tlustí hadi.
„Děje se něco?“
Podobala se vodní víle, zahalená stoupající parou a zdánlivě křehká ve své bledosti, když se přesunula až k jeho břehu. Její slabost však byla pouze klam, stejně jako horká voda v jezírku – sám nejlépe věděl, jak studený pramen do něj přitékal. To ona všechno měnila. Byla... jiná. Jako on.
„Jak ti je?“
Zaváhala, pak kývla hlavou:
„Líp.“
„Ještě pořád máš bolesti?“
„Dá se to vydržet. Tohle pomáhá,“ pohladila dlaní vodní hladinu, než k němu znovu zvedla pohled.
„Pořád to nevím.“
„Co?“
„Proč jsi mě zastavil. Tam u propasti. Už bych měla klid.“
„Tolik chceš zemřít?“
„Ne zemřít! Konečně začít žít!“ zavrtěla prudce hlavou. „Je to... složité.“
„Složitější než vysvětlit, jak svým tělem ohříváš vodu?“
Snad chtěla odpovědět, ale v tu chvíli zaslechl šramot v ústí jeskyně. Zvednutou rukou ji umlčel, vzápětí se prudce postavil. Vetřelci!
Instinkty převzaly vládu nad tělem, než rozum stačil zareagovat. Na místě se proměnil, bez ohledu na její upřený pohled i na nebezpečí, že ho prozradí svým jekotem. Ve vzduchu byl totiž cítit olej, lidský pot a střelný prach a to znamenalo jediné: našli ho.
Prohnal se temnotou skalního labyrintu, chránícího vnitřní jeskyně před nezvanými návštěvníky, a plynule pokračoval v útoku. Skok, skok a v čelistech sevřel hrdlo prvního z vetřelců. Jekot se rychle proměnil ve vlhké bublání, a už byl zase skrytý v šeru podél stěn, zatímco se ozvaly první zmatené výstřely.
Oběhl si celou skupinku, sedm těl z masa a kostí, které mohl rvát a drtit. V rychlosti přehlédl pohledem každého z nich a znovu skočil.
Křik, sténání, rachot palby. Prudká bolest v boku, když ho zasáhne rána kladivem. Odlétne na skálu, praštění kostí zaniká v jeho vlastním výkřiku. A pak oheň, palčivý a zničující, valící se přímo na něj.
Náhle před ním vyroste temná hradba, dýchající a podivně známá. Zastaví plameny i to, co je vytvořilo. Oheň sklouzne po lesklé zbroji, po ostnech a koruně štíhlých rohů. Už není jen šeď jeskyně a zář plamenů, už není jen on a vetřelci. Něco mnohem většího se rozhodlo postavit vlastním nepřátelům.
Téměř v bezvědomí vnímá hluk nelítostného boje. Řev nebes, žár pekla. Zelený pohled, hlubší než jakákoliv propast. Záblesk poznání, pak už nic.
Ležela na rozpálené skále, svaly ještě roztřesené vyčerpáním z dlouhého boje.
„Zlepšuješ se rychleji, nihá, než jsem doufal. Pokud přijmeš svůj osud...“
„Pokud, mistře? Může si snad housenka vybírat, jestli se zakuklí a promění v motýla?“
„Nejsi motýl, nihá,“ zaznělo v mistrově hlase pobavení, které však rychle zmizelo.
„Mohou nás tady držet roky a přesto nikdy nedostanou, po čem touží, pokud se tak rozhodneš. Je pouze na tvé vůli, jestli si zvykneš a zůstaneš, nebo jestli zapomeneš na své lidství.“
Posadila se.
„Takže to není předem dané? Nemusím se stát... tamtím?“
Přikývl, v očích smutek.
„Jenom prostě zapomeneš na svou přirozenost, nihá.“
Vzduch se zachvíval zlostnými výkřiky, země duněla pod nárazy obrovských tlap a těl. Okolní sníh dávno roztál a půda se proměnila v bahnitou past, ve které se oba protivníci pohybovali se stále většími obtížemi. Přesto pokračovali v boji, hnáni strašlivou nenávistí, silnější než bolest i samotný život.
Zášleh plamene na chvíli prosvětlil okolí. V mrazivé noci zazářily bronzové a temně zelené šupiny, obojí zdobené kapkami krve jako nejvzácnějšími rubíny. Pak se vzduchem mihla slonovinová běl dlouhých rohů, následoval další výkřik, tentokrát naplněný nekonečnou bolestí.
Bronzový drak doširoka rozepjal křídla v marné snaze uniknout smrti, hlavu zvrácenou k zamračenému nebi v posledním výkřiku. Předními tlapami několikrát zahrabal ve vzduchu, neskutečný a neskutečně nádherný dokonce i teď, když balancoval na samém okraji bytí.
Zlostné zafunění doprovodil skřípot kosti o kost. Dračice, jejíž zelené šupiny svým tmavým odstínem téměř splývaly s nocí, konečně zvedla hlavu, korunovanou čtveřicí zkrvavených rohů. I ona utrpěla v tomhle zápase mnoho ran, přesto svého mnohem silnějšího nepřítele porazila; čtveřice bodných ran na jeho hrudi byla jasným důkazem.
Ve vzduchu se objevily první sněhové vločky. Ve vířivém tanci se snášely dolů a dopadaly na bronzové šupiny, pod nimiž už dohasínaly i poslední jiskřičky ohně. Vloček nenápadně přibývalo, tiše a neodvratně.
Dopadly i ty, které už příliš unavené svaly nedokázaly nést. Mohutné tělo se zpomaleně naklonilo na stranu, křídla naposledy zašelestila ve větru. Promáčená zem s vlhkým zamlaskáním přijala ten neobvyklý dar, mráz poprvé dýchl na tvárné bahno, aby ho proměnil v pevný kámen.
Dračice chvíli jenom nehybně dřepěla na místě a voda z tajícího sněhu smývala z jejích šupin krev i špínu zápasu. Ve chvíli se podobala živoucími drahokamu, spanilá a dokonalá navzdory svým zraněním. Živoucí a živá, když zhluboka nabrala do plic vzduch, aby své vítězství oznámila okolním skalám a světu.
Bystřina si razila cestu mezi skalami, studená stejně jako ledovec, z nějž pocházely její vody. Chlad však nevadil drobným chodidlům, které se komíhaly v proudu, ani rtům a hrdlu, když se jich dotkl první doušek. Nahá mladá žena seděla na povaleném kmeni nad uhánějícím proudem a spokojeně upíjela vodu z džbánku.
Na okraji lesa se objevil statný šedý vlk. Opatrně prošel kolem houštin ptačího zobu ke břehu, po chvilce váhání vstoupil na provizorní most. Silně napadal na pravou přední tlapu, přesto došel až k ženě.
„Tady jsi.“
„Měl bys odpočívat.“
„Později. Nový terén,“ dodal na vysvětlenou.
„Je tu bezpečno,“ zasmála se. „Nebo si myslíš, že bych se tady proháněla takhle?“
„Kde to vlastně jsme?“ vzpomněl si na zmatené záblesky z nočního letu mrazem a nicotou, bezmocný v šupinatých tlapách.
„V bezpečí,“ usmála se. „Tady nás nebudou hledat.“
Opatrně se uložil vedle ní. Pokud to říkala, musel jí věřit – konec konců musela nejlépe vědět, kam letěla.
Šedá kruhová místnost, osvětlená jedinou lampou vedle dveří. Dlouhý stůl, v jeho čele křeslo. Stín, snad lidská silueta.
„Pane.“
Černoch s rukou na pásce stojí na svém konci stolu, zdánlivě klidný a vyrovnaný.
„Takže?“
„Proměnila se rychleji, než jsme očekávali.“
„Škody?“
„Je... pryč. Zabila mého společníka,“ hlas se mu téměř nezachvěl, když si vzpomněl na smrt bronzového draka, „popadla toho vlka a odlétla.“
„Kam?“
„Pátráme po nich.“
Zavládlo ticho, pak byl černoch kývnutím hlavy propuštěn. Zmizel, také bez dalších zbytečných slov, a zdánlivě se šedá místnost ponořila do samoty.
„Kam jsi odletěla, nihá?“