Legenda
Nevítám tě. Proklouzl jsi do mého sídla pod závojem věčné noci jako zloděj, jako vrah. Přinesl jsi s sebou ozvěnu života, abys mi každým svým nádechem připomínal, o co jsem já přišel už tak dávno. Proč? Proč jsi otevřel železnou bránu mého vězení a porušil věčnou temnotu paprskem vycházejícího slunce? Nevítám tě. Odejdi.
Ještě stále jsi tady? Jsi hlupák, že touláním se po mém prázdném sídle ztrácíš drahocenný čas, který ti Bledá paní na tomto světě věnovala. Nenajdeš tu nic než stíny a ozvěny dávno mrtvých časů. Tohle není místo pro život. Odejdi.
Proč tolik toužíš poznat pravdu? Co doufáš, že nalezneš? Ten příběh se odehrál příliš dávno pro jakoukoliv píseň, i legendy na něj už začínají zapomínat. Já sám zapomínám! Já, který jsem psal kroniky celých národů, jejichž legendy se změnily na prach už v době, kdy byly tyhle hory ukryté na mořském dně.
Proč tedy nezapomeneš i ty? Tolik chceš poznat Rowenino zoufalství a Aer T‘thyrovu bolest? Kdo jsi, ty pyšné mládě? Jen kratičký záblesk v nekonečném tkanivu života. Co necháš svým potomkům, až si pro tebe přijdou čarokrásné silaary? Pár nepodařených písní a vymyšlených příběhů.
Odejdi, človíčku, dokud je čas. Žij, užívej si každý den. Lidským tvorům věčnost nesvědčí. Odejdi, maličký.
Jsi tu už celý rok. Svět se zahalil chladným závojem smrti a zase rozkvetl životem, ale ty nejsi starší o jediný nádech, nejsi bohatší o jediný zázrak zrození. Stále chceš slyšet můj příběh? Vylíhl ses z tvrdého vejce, človíčku.
Proč chceš ten příběh doopravdy znát? Copak nemají lidé dost vlastních legend? Máte duši věčných dětí a srdce větší než celý svět. Nepotřebujete znát skutečné hrdiny, umíte si je vymyslet. To vám dává sílu, ne odvážné skutky dávno mrtvých.
Podívej se na Roweninu sochu v mé zahradě – copak nejsou dnešní ženy stejně krásné? Projdi se údolím Zpívající vody, promluv si s jeho paní – nezdědila snad moudrost a laskavost svých předků? Minulé žije v budoucím, tak neztrácej čas v pavučinách uvnitř mé hlavy. Stejně nejsi tak nadaný, abys mě dokázal dojmout...
Ach. Znáš víc takových písní? Připomínají mi dřívější dny, plné slunce a radosti... Vyhrál jsi. Budu ti vyprávět o síle vášně a nezvratnosti osudu, ale nestěžuj si, až se ti srdce bude chvět neutěšitelným smutkem. Budu ti vyprávět příběh bez konce, bez naděje.
Stalo se to tak dávno, přesto si i lidé dodnes pamatují na poslední velkou válku s démony Alhtareilu. Není důležité, jak nebo proč se rozhořela. Zuřila však dlouho a Bledá paní sama procházela v těch dnech zemí, aby doprovodila zástupy králů a knížat do své říše. Inhalwa zůstávala den za dnem, noc za nocí na rudofialovém nebi, zahalená krvavým závojem, který jí bránil putovat kolem slunce a přetvářel její požehnaný svit. Svět postupně usychal a umíral, zaplavený sinalými paprsky, kterým nešlo uniknout.
Brány Alhtareilu se doširoka otevřely, aby vychrlily nekonečné zástupy démonů, lačnících po teplé krvi živých bytostí. Stvoření z jediné společné matérie, toužili se nasytit a ovládnout divokou magii, vyvěrající z asthurijské pevniny stejně volně jako vodní prameny.
Přesto se armáda hrdých rytířů Nehari postavila mnohem početnějšímu nepříteli, odhodlaná bránit svou zemi. Drobná vítězství se měnila ve velká. Helarijské čarodějky z ostrova uprostřed Vzdutého oceánu pozvedly ruce k zaklínání a brány se začaly postupně navždy uzavírat, každá za jednu vyhranou bitvu. Všechny rasy se spojily proti strašlivému nepříteli, lidé bojovali po boku Nehari, draci vedle pythonů, tullarmy spolu s gryffony. Konečné vítězství se zdálo být na dosah.
Palathea tehdy měla svými velkými bitvami teprve projít. Chránila ji vysoká magie lidských čarodějů, příliš nezajímavá pro Pána temnot, a vleklá válka za Vzdutým oceánem. Jakmile se však althareilské brány začaly uzavírat, obrátil Pán temnot svou pozornost k novému bojišti.
Mezi slabými našel mocného spojence – lidskou lakotu a strach. Vstoupil do srdce knížete z Rudenrogu a otrávil ho závistí. Našeptával mu sliby o moci, kterou získá, až démoni ovládnou svět. Ukázal mu nezměrné bohatství, krásu a přepych. Nakonec mu dal ochutnat strachu a Retheld podlehl. Zabil svého bratra.
Zrada a prolitá krev otevřela novou bránu do Alhtareilu. Na planinu před hradbami N‘Tar Liernu se vyhrnuly nepřehledné legie krvežíznivých murkanů, tisíce strašlivých oglüků, věčně hladoví sirinkové se ve smečkách rozběhli po kraji. Do čela ohromné armády se postavil nejlepší z generálů Pána temnot, rohatý Kaerlegan v brnění z alhtareilských zaklínadel, jehož nedokázal porazit žádný válečník.
Missaelova dcera však odmítla svůj domov opustit. Pevnost nebyla nikdy dobyta už pro statečnost svých obránců, ale jen skutečná knížata N‘Tar Liernu věděla o mocném proudu divoké magie, který pod pevnostními hradbami vyvěral na povrch a chránil je tak dlouho, dokud byla naživu aspoň jedna dcera N‘Tar Liernu.
Jen se třemi stovkami vojáků Rowena vzdorovala strašlivému nepříteli dlouhých šedesát dní. Na konci prvního měsíce démoni dobyli vnější hradby a zabili skoro polovinu obránců. Když Troar znovu dorostl a Nila zářila uprostřed jeho tváře blankytnou modří, druhá západní brána ležela v troskách. Posledních přeživších padesát bojeschopných mužů stanulo na druhém nádvoří, aby následovali svou statečnou kněžnu a se ctí padli. Nebylo naděje.
Ochranné runy v pevnostních zdech tehdy plály silněji než samo slunce, probuzené nezkrotnou vášní krásné Roweny. Záře oslepovala bojující murkany, spalovala neopatrné oglüky na prach, naopak mužům dodávala sílu a chránila je před vražednými zaklínadly. Dokud poslední dcera N‘Tar Liernu žila, pevnost nemohla být dobyta.
Ale ani s pomocí kouzel, vložených do hradeb při jejich stavbě, nemohli obránci vzdorovat věčně. Jeden po druhém umírali, obklopeni desítkami padlých nepřátel, i sama Rowena už mnohokrát krvácela a ruka s otcovým mečem jí umdlévala. Poslední bitva se chýlila k hořkému konci.
Kaerlegan další den při východu slunce ztratil trpělivost. Povstal uprostřed svého ležení, strašlivý, nepřemožitelný. Zařval a vnější hradby se otřásly silou jeho hněvu, přesto zůstaly stát, nepokořené, vysmívající se. Generál udeřil dlouhými špičatými rohy do skály, až sama země krvácela, ale obránci stále žili a třetí brána, vedoucí do samého středu pevnosti, zůstávala zavřená.
Démonův hněv byl nepopsatelný. Generál znovu zařval, až svým hlasem smetl stovky murkanů před sebou, pak se rozběhl přímo k pevnosti. Zaklínadla na jeho brnění zářila temnotou, vzduchu i země se chvěly každým jednotlivým krokem. Nebe se zatáhlo fialovými mraky, které pohltily slunce, uprostřed dne nastala noc.
Neviditelné proudy divoké magie, obtékající svět, změnily směr, začaly se slévat do jediné mohutné řeky. Jedovatě zbarvená oblaka protrhl první sluneční paprsek, který se zabodl do otrávené půdy jako kopí, země se uprostřed tábora démonů s hlasitým naříkáním rozestoupila. Z jejích útrob vyšlehla oslepující záře, spalující vše nečisté na prach, a na planinu vyjely první šiky Nehari rytířů na bělostných jednorožcích.
Když Kaerlegan viděl přijíždět další nepřátele, zaútočil přímo na ochranná kouzla pevnosti. Mečem sekal do hradeb, v nichž byly vytesané magické runy, holýma rukama se snažil rozbít sirhassové krystaly ve strážních věžích. Krvácel z mnoha ran, přesto znovu zaútočil, tentokrát na lidské obránce.
Stateční muži pod jeho ranami umírali, ale neustoupili o jediný krok. Neustoupila ani kněžna Rowena. Vyzvala největšího z démonů na souboj, ozbrojená pouze křišťálovou dýkou a odhodláním. Oklamala Kaerlegana svou křehkou krásou, které nedokázal vzdorovat ani mocný alhtareilský generál. Proklála mu srdce skleněnou čepelí, v níž se ukrývala veškerá magie N‘Tar Liernu.
Démon se skácel na dlažbu nepokořené pevnosti, než však vydechl naposledy, udeřil do studeného kamene. Zpod jeho pěsti vylétly do všech stran ostré odštěpky, jeden z nich zasáhl i Rowenu. Kaerlegan se naposledy dunivě zasmál a zemřel.
Když válečníci vstoupili za soumraku do pevnosti, nalezli paní N‘Tar Liernu položenou na pohřební hranici, obklopenou svými truchlícími vojáky. Jemný závoj na tváři byl zbarvený rudou krví, jemná pokožka studila. Mocní válečníci v úctě skláněli hlavy a tesknými žalozpěvy vzdávali čest její statečnosti.
Jeden však pohled nesklonil, přes jeho rty nepřešel jediný verš elegie. Jako by vycházející Ataliar vedl jeho kroky, vystoupal kníže Aer T‘Thyr na dřevěnou hranici a stáhl mrtvé závoj z tváře. Měsíční světlo se zatřpytilo na úlomcích kamene v dlouhém tenkém šrámu, který protínal levou tvář od spánku k čelisti. Vzduch kolem těla se zavlnil, objevily se prokleté runy. Rowena z N‘Tar Liernu nebyla mrtvá, pouze tak vypadala.
Zatímco bojovníci čistili okolí od přeživších sirinků a lidé se pomalu vraceli do pevnosti, Rowena nehybně ležela ve svých komnatách, ani mrtvá, ani živá. Nepomáhaly nehari ani lidské léky, zaklínadla, nic. Zoufalý Aer T‘Thyr proto jedné noci zvedl dýku a spojil slibem krve svou duši s Roweninou. Uprostřed nejisté války s démony jí věnoval veškerou lásku.
Dobře věděl, že jakmile jeden z nich zemře, druhý ho bude následovat. Všechny obavy však vyměnil za jediný úsměv, když paní N‘Tar Liernu otevřela oči a našla ho vedle sebe. Splynuli v jednu duši se dvěma těly, neexistovalo mezi nimi nic než čistá láska bez tajemství, obav a výčitek.
Asthurie však volala své syny zpět. Nehari se museli vrátit a jejich kníže s nimi, naopak Rowenu držely povinnosti kněžny v pevnosti. Manželé se proto po příliš krátkých pěti měsících rozloučili, aniž tušili, že už se nemají na tomto světě nikdy setkat.
Nikdo neví, kdy ho obejme okřídlená silaara, kdy ho políbí Bledá paní. Rowenu z N‘Tar Liernu probudily v noci týden před letním slunovratem pohyby jejího nenarozeného dítěte v lůně. Zatímco zpívala své dceři starou ukolébavku, myslela na jejího otce. Cítila Aer T‘Thyhovu něhu, stejně jako on její lásku a obavy. Nikdy se skutečně neodloučili, nedokázal je rozdělit ani Vzdutý oceán.
Proto se také za svítání probudila s nepředstavitelným nářkem a křikem. Dvorní dámy vyděšeně volaly lékaře a čaroděje, ale byl to starý dračí lord, který první vyslovil nevyslovitelné. Aer T‘Thyr byl v boji těžce zraněn a umíral.
Obrovský smutek padl na pevnost i celou zemi. Rowena den ze dne slábla, jak už jen silou vůle držela skrz slib krve svého manžela při životě. Ochranné runy v hradbách se znovu rozzářily divokou magií, strážné sirhassové krystaly na věžích plály jako majáky v bouři. A pak, když během nejkratší noci v roce vyšlo na oblohu všech sedm měsíců v úplňku, objevil se mezi miriádami hvězd temný stín – kněžna Rowena navždy opouštěla N‘Tar Liern, nesena silnými křídly dračího lorda přímo na sever.
Vláda přešla do rukou Maraiel z Rudenrogu, kněžniny sestřenice a nejbližší ženské příbuzné. Pevnost však svou novou paní odmítala; runy se vnořily do kamene, sirhassové krystaly pohasly a ztratily lesk. Lidé si šeptali, že za to může Retheldova krev, ale pravda byla jinde, v thargských horách. N‘Tar Liern čekal na svou právoplatnou vládkyni.
Ta byla přinesena za úsvitu podzimní rovnodennosti v proutěném košíku, zabalená do zlaté dračí kůže a s pečetním prstenem své matky navlečeným na řetízku kolem krku, spící, nevinná. Atheria Thargská přinesla malou Ithariel, aby se jednou ujala vlády, jak si to přála kněžna Rowena.
Toho roku bylo vybojováno ještě mnoho bitev a zemřelo mnoho hrdinů. Planina králů na východ od hornaté Thargarie byla svědky strašlivé zrady a strašlivější pomsty, když královna Atheria rozpoutala magickou bouři, v níž zahynuly celé armády. Alhtareil pohltil a přetvořil mnoho čarovných tvorů včetně fénixů, kteří pak místo života přinášeli smrt.
Nakonec se lidští mágové, nehari knížata a helarijské čarodějky spojili při jediném mocném zaklínání. Vzdutý oceán pohltil Asthurii, která toho času vinou zrady už náležela alhtareilským démonům, Helarie vzlétla nad mraky a ukryla se v nich. Nekonečné emfalské lesy v nitru Palathey zkameněly, jen jejich chladný stín opustil poslední Nehari. Divoká magie se vzepjala a uzavřela všechny průchody do jiných světů.
Nehari odešli Lesní bránou do nové říše a vzali s sebou jednorožce i ty z fénixů, které nepohltilo prokletí Alhtareilu. Tullarmy vystoupaly nad oblaka, v nichž se jednou provždy ukryla ostrovní Helarie, mnoho dalších tvorů zmizelo do zapomnění. Dračí lordi tesknými hlasy volali svou mrtvou královnu, usazení na písku Velké pouště, až jim její horkost přešla do krve. Řeky divoké magie vyschly, lidé a Thargové na Palathee osaměli.
Tváří v tvář novému začátku však nezapomněli. Dlouhé roky vyprávěly matky svým dcerám o čarokrásném údolí v nitru thargských hor, v němž žije n‘tar liernská kněžna, věčně krásná, věčně smutná. Odsouzená navždy čekat na polibek Bledé paní, který však nepocítí, dokud se Lesní brána znovu neotevře a ona se neshledá s druhou polovinou své duše. Teprve až se Rowena i Aer T‘Thyr setkají v jednom světě, budou moci v klidu zemřít.
Pláčeš, človíčku. Teď znáš pravdu, kterou jsi byl ochoten tak dlouho hledat, a div ti neroztrhne srdce smutkem. Stála ti za všechny ty prolité slzy? Máš vůbec dost síly ji unést? Chtěl jsi znát příběh Věčných milenců, ale možná by bylo lepší, kdybys ho nikdy neslyšel.
Zapomeň, človíčku. Usnadni si život i sny. Zapomeň, co jsem ti vyprávěl, zapomeň i na mě. Bledá paní bere stejně snadno, jako dává. Nekaz si těch několik krásných dnů truchlením pro minulost. Jdi a zapomeň.
Štíhlý mladík s dlouhými plavými vlasy se pomalu vydal na zpáteční cestu do údolí Mwer. Za sebou nechával temný jícen Cinisovy posvátné jeskyně, kde k němu však po dlouhé měsíce nepromlouval bůh, ale mnohem starší bytost.
Noční vzduch ho něžně laskal na mokrých tvářích a shrnoval mu rozpuštěné vlasy za špičaté uši, jaké by nenarostly žádnému člověku. Ten tvor v jeskyni netušil, že zdaleka ne všichni elfové opustili Palatheu, stejně jako se v hlubokých lesích mimo lidské zraky dál ukrývaly bytosti ze snů, stejně nepolapitelné a nádherné jako odlesk slunce na sněhové vločce.
Možná se mýlil i v osudu, který přisoudil Roweně a Aer T‘Thyrovi. Údolí v thargských horách zmizelo pod hladinou slaného jezera z Roweniných slz, ale ona sama stále přebývala na jeho dně, věčná, věčně čekající. Jednou se možná najde síla dostatečně velká, aby zlomila zámky na Lesní bráně. Tehdy i nová legenda, která se postupně rodila v osamělém srdci, dostane svůj konec.
Na úpatí svaté hory mladík potkal malou skupinku poutníků. Jen v hávu z dračí kůže, kterou mu věnoval jeho prastarý hostitel, a s pohledem naplněným nevysvětlitelnou bolestí vyděsil ty bohabojné muže k smrti. Byl však neozbrojený a sestupoval z posvátné hory, proto se rozhodli ho vyslechnout. Poprvé, ale ne naposledy.
Ještě stále jsi tady? Jsi hlupák, že touláním se po mém prázdném sídle ztrácíš drahocenný čas, který ti Bledá paní na tomto světě věnovala. Nenajdeš tu nic než stíny a ozvěny dávno mrtvých časů. Tohle není místo pro život. Odejdi.
Proč tolik toužíš poznat pravdu? Co doufáš, že nalezneš? Ten příběh se odehrál příliš dávno pro jakoukoliv píseň, i legendy na něj už začínají zapomínat. Já sám zapomínám! Já, který jsem psal kroniky celých národů, jejichž legendy se změnily na prach už v době, kdy byly tyhle hory ukryté na mořském dně.
Proč tedy nezapomeneš i ty? Tolik chceš poznat Rowenino zoufalství a Aer T‘thyrovu bolest? Kdo jsi, ty pyšné mládě? Jen kratičký záblesk v nekonečném tkanivu života. Co necháš svým potomkům, až si pro tebe přijdou čarokrásné silaary? Pár nepodařených písní a vymyšlených příběhů.
Odejdi, človíčku, dokud je čas. Žij, užívej si každý den. Lidským tvorům věčnost nesvědčí. Odejdi, maličký.
Jsi tu už celý rok. Svět se zahalil chladným závojem smrti a zase rozkvetl životem, ale ty nejsi starší o jediný nádech, nejsi bohatší o jediný zázrak zrození. Stále chceš slyšet můj příběh? Vylíhl ses z tvrdého vejce, človíčku.
Proč chceš ten příběh doopravdy znát? Copak nemají lidé dost vlastních legend? Máte duši věčných dětí a srdce větší než celý svět. Nepotřebujete znát skutečné hrdiny, umíte si je vymyslet. To vám dává sílu, ne odvážné skutky dávno mrtvých.
Podívej se na Roweninu sochu v mé zahradě – copak nejsou dnešní ženy stejně krásné? Projdi se údolím Zpívající vody, promluv si s jeho paní – nezdědila snad moudrost a laskavost svých předků? Minulé žije v budoucím, tak neztrácej čas v pavučinách uvnitř mé hlavy. Stejně nejsi tak nadaný, abys mě dokázal dojmout...
Ach. Znáš víc takových písní? Připomínají mi dřívější dny, plné slunce a radosti... Vyhrál jsi. Budu ti vyprávět o síle vášně a nezvratnosti osudu, ale nestěžuj si, až se ti srdce bude chvět neutěšitelným smutkem. Budu ti vyprávět příběh bez konce, bez naděje.
Stalo se to tak dávno, přesto si i lidé dodnes pamatují na poslední velkou válku s démony Alhtareilu. Není důležité, jak nebo proč se rozhořela. Zuřila však dlouho a Bledá paní sama procházela v těch dnech zemí, aby doprovodila zástupy králů a knížat do své říše. Inhalwa zůstávala den za dnem, noc za nocí na rudofialovém nebi, zahalená krvavým závojem, který jí bránil putovat kolem slunce a přetvářel její požehnaný svit. Svět postupně usychal a umíral, zaplavený sinalými paprsky, kterým nešlo uniknout.
Brány Alhtareilu se doširoka otevřely, aby vychrlily nekonečné zástupy démonů, lačnících po teplé krvi živých bytostí. Stvoření z jediné společné matérie, toužili se nasytit a ovládnout divokou magii, vyvěrající z asthurijské pevniny stejně volně jako vodní prameny.
Přesto se armáda hrdých rytířů Nehari postavila mnohem početnějšímu nepříteli, odhodlaná bránit svou zemi. Drobná vítězství se měnila ve velká. Helarijské čarodějky z ostrova uprostřed Vzdutého oceánu pozvedly ruce k zaklínání a brány se začaly postupně navždy uzavírat, každá za jednu vyhranou bitvu. Všechny rasy se spojily proti strašlivému nepříteli, lidé bojovali po boku Nehari, draci vedle pythonů, tullarmy spolu s gryffony. Konečné vítězství se zdálo být na dosah.
Palathea tehdy měla svými velkými bitvami teprve projít. Chránila ji vysoká magie lidských čarodějů, příliš nezajímavá pro Pána temnot, a vleklá válka za Vzdutým oceánem. Jakmile se však althareilské brány začaly uzavírat, obrátil Pán temnot svou pozornost k novému bojišti.
Mezi slabými našel mocného spojence – lidskou lakotu a strach. Vstoupil do srdce knížete z Rudenrogu a otrávil ho závistí. Našeptával mu sliby o moci, kterou získá, až démoni ovládnou svět. Ukázal mu nezměrné bohatství, krásu a přepych. Nakonec mu dal ochutnat strachu a Retheld podlehl. Zabil svého bratra.
Zrada a prolitá krev otevřela novou bránu do Alhtareilu. Na planinu před hradbami N‘Tar Liernu se vyhrnuly nepřehledné legie krvežíznivých murkanů, tisíce strašlivých oglüků, věčně hladoví sirinkové se ve smečkách rozběhli po kraji. Do čela ohromné armády se postavil nejlepší z generálů Pána temnot, rohatý Kaerlegan v brnění z alhtareilských zaklínadel, jehož nedokázal porazit žádný válečník.
Missaelova dcera však odmítla svůj domov opustit. Pevnost nebyla nikdy dobyta už pro statečnost svých obránců, ale jen skutečná knížata N‘Tar Liernu věděla o mocném proudu divoké magie, který pod pevnostními hradbami vyvěral na povrch a chránil je tak dlouho, dokud byla naživu aspoň jedna dcera N‘Tar Liernu.
Jen se třemi stovkami vojáků Rowena vzdorovala strašlivému nepříteli dlouhých šedesát dní. Na konci prvního měsíce démoni dobyli vnější hradby a zabili skoro polovinu obránců. Když Troar znovu dorostl a Nila zářila uprostřed jeho tváře blankytnou modří, druhá západní brána ležela v troskách. Posledních přeživších padesát bojeschopných mužů stanulo na druhém nádvoří, aby následovali svou statečnou kněžnu a se ctí padli. Nebylo naděje.
Ochranné runy v pevnostních zdech tehdy plály silněji než samo slunce, probuzené nezkrotnou vášní krásné Roweny. Záře oslepovala bojující murkany, spalovala neopatrné oglüky na prach, naopak mužům dodávala sílu a chránila je před vražednými zaklínadly. Dokud poslední dcera N‘Tar Liernu žila, pevnost nemohla být dobyta.
Ale ani s pomocí kouzel, vložených do hradeb při jejich stavbě, nemohli obránci vzdorovat věčně. Jeden po druhém umírali, obklopeni desítkami padlých nepřátel, i sama Rowena už mnohokrát krvácela a ruka s otcovým mečem jí umdlévala. Poslední bitva se chýlila k hořkému konci.
Kaerlegan další den při východu slunce ztratil trpělivost. Povstal uprostřed svého ležení, strašlivý, nepřemožitelný. Zařval a vnější hradby se otřásly silou jeho hněvu, přesto zůstaly stát, nepokořené, vysmívající se. Generál udeřil dlouhými špičatými rohy do skály, až sama země krvácela, ale obránci stále žili a třetí brána, vedoucí do samého středu pevnosti, zůstávala zavřená.
Démonův hněv byl nepopsatelný. Generál znovu zařval, až svým hlasem smetl stovky murkanů před sebou, pak se rozběhl přímo k pevnosti. Zaklínadla na jeho brnění zářila temnotou, vzduchu i země se chvěly každým jednotlivým krokem. Nebe se zatáhlo fialovými mraky, které pohltily slunce, uprostřed dne nastala noc.
Neviditelné proudy divoké magie, obtékající svět, změnily směr, začaly se slévat do jediné mohutné řeky. Jedovatě zbarvená oblaka protrhl první sluneční paprsek, který se zabodl do otrávené půdy jako kopí, země se uprostřed tábora démonů s hlasitým naříkáním rozestoupila. Z jejích útrob vyšlehla oslepující záře, spalující vše nečisté na prach, a na planinu vyjely první šiky Nehari rytířů na bělostných jednorožcích.
Když Kaerlegan viděl přijíždět další nepřátele, zaútočil přímo na ochranná kouzla pevnosti. Mečem sekal do hradeb, v nichž byly vytesané magické runy, holýma rukama se snažil rozbít sirhassové krystaly ve strážních věžích. Krvácel z mnoha ran, přesto znovu zaútočil, tentokrát na lidské obránce.
Stateční muži pod jeho ranami umírali, ale neustoupili o jediný krok. Neustoupila ani kněžna Rowena. Vyzvala největšího z démonů na souboj, ozbrojená pouze křišťálovou dýkou a odhodláním. Oklamala Kaerlegana svou křehkou krásou, které nedokázal vzdorovat ani mocný alhtareilský generál. Proklála mu srdce skleněnou čepelí, v níž se ukrývala veškerá magie N‘Tar Liernu.
Démon se skácel na dlažbu nepokořené pevnosti, než však vydechl naposledy, udeřil do studeného kamene. Zpod jeho pěsti vylétly do všech stran ostré odštěpky, jeden z nich zasáhl i Rowenu. Kaerlegan se naposledy dunivě zasmál a zemřel.
Když válečníci vstoupili za soumraku do pevnosti, nalezli paní N‘Tar Liernu položenou na pohřební hranici, obklopenou svými truchlícími vojáky. Jemný závoj na tváři byl zbarvený rudou krví, jemná pokožka studila. Mocní válečníci v úctě skláněli hlavy a tesknými žalozpěvy vzdávali čest její statečnosti.
Jeden však pohled nesklonil, přes jeho rty nepřešel jediný verš elegie. Jako by vycházející Ataliar vedl jeho kroky, vystoupal kníže Aer T‘Thyr na dřevěnou hranici a stáhl mrtvé závoj z tváře. Měsíční světlo se zatřpytilo na úlomcích kamene v dlouhém tenkém šrámu, který protínal levou tvář od spánku k čelisti. Vzduch kolem těla se zavlnil, objevily se prokleté runy. Rowena z N‘Tar Liernu nebyla mrtvá, pouze tak vypadala.
Zatímco bojovníci čistili okolí od přeživších sirinků a lidé se pomalu vraceli do pevnosti, Rowena nehybně ležela ve svých komnatách, ani mrtvá, ani živá. Nepomáhaly nehari ani lidské léky, zaklínadla, nic. Zoufalý Aer T‘Thyr proto jedné noci zvedl dýku a spojil slibem krve svou duši s Roweninou. Uprostřed nejisté války s démony jí věnoval veškerou lásku.
Dobře věděl, že jakmile jeden z nich zemře, druhý ho bude následovat. Všechny obavy však vyměnil za jediný úsměv, když paní N‘Tar Liernu otevřela oči a našla ho vedle sebe. Splynuli v jednu duši se dvěma těly, neexistovalo mezi nimi nic než čistá láska bez tajemství, obav a výčitek.
Asthurie však volala své syny zpět. Nehari se museli vrátit a jejich kníže s nimi, naopak Rowenu držely povinnosti kněžny v pevnosti. Manželé se proto po příliš krátkých pěti měsících rozloučili, aniž tušili, že už se nemají na tomto světě nikdy setkat.
Nikdo neví, kdy ho obejme okřídlená silaara, kdy ho políbí Bledá paní. Rowenu z N‘Tar Liernu probudily v noci týden před letním slunovratem pohyby jejího nenarozeného dítěte v lůně. Zatímco zpívala své dceři starou ukolébavku, myslela na jejího otce. Cítila Aer T‘Thyhovu něhu, stejně jako on její lásku a obavy. Nikdy se skutečně neodloučili, nedokázal je rozdělit ani Vzdutý oceán.
Proto se také za svítání probudila s nepředstavitelným nářkem a křikem. Dvorní dámy vyděšeně volaly lékaře a čaroděje, ale byl to starý dračí lord, který první vyslovil nevyslovitelné. Aer T‘Thyr byl v boji těžce zraněn a umíral.
Obrovský smutek padl na pevnost i celou zemi. Rowena den ze dne slábla, jak už jen silou vůle držela skrz slib krve svého manžela při životě. Ochranné runy v hradbách se znovu rozzářily divokou magií, strážné sirhassové krystaly na věžích plály jako majáky v bouři. A pak, když během nejkratší noci v roce vyšlo na oblohu všech sedm měsíců v úplňku, objevil se mezi miriádami hvězd temný stín – kněžna Rowena navždy opouštěla N‘Tar Liern, nesena silnými křídly dračího lorda přímo na sever.
Vláda přešla do rukou Maraiel z Rudenrogu, kněžniny sestřenice a nejbližší ženské příbuzné. Pevnost však svou novou paní odmítala; runy se vnořily do kamene, sirhassové krystaly pohasly a ztratily lesk. Lidé si šeptali, že za to může Retheldova krev, ale pravda byla jinde, v thargských horách. N‘Tar Liern čekal na svou právoplatnou vládkyni.
Ta byla přinesena za úsvitu podzimní rovnodennosti v proutěném košíku, zabalená do zlaté dračí kůže a s pečetním prstenem své matky navlečeným na řetízku kolem krku, spící, nevinná. Atheria Thargská přinesla malou Ithariel, aby se jednou ujala vlády, jak si to přála kněžna Rowena.
Toho roku bylo vybojováno ještě mnoho bitev a zemřelo mnoho hrdinů. Planina králů na východ od hornaté Thargarie byla svědky strašlivé zrady a strašlivější pomsty, když královna Atheria rozpoutala magickou bouři, v níž zahynuly celé armády. Alhtareil pohltil a přetvořil mnoho čarovných tvorů včetně fénixů, kteří pak místo života přinášeli smrt.
Nakonec se lidští mágové, nehari knížata a helarijské čarodějky spojili při jediném mocném zaklínání. Vzdutý oceán pohltil Asthurii, která toho času vinou zrady už náležela alhtareilským démonům, Helarie vzlétla nad mraky a ukryla se v nich. Nekonečné emfalské lesy v nitru Palathey zkameněly, jen jejich chladný stín opustil poslední Nehari. Divoká magie se vzepjala a uzavřela všechny průchody do jiných světů.
Nehari odešli Lesní bránou do nové říše a vzali s sebou jednorožce i ty z fénixů, které nepohltilo prokletí Alhtareilu. Tullarmy vystoupaly nad oblaka, v nichž se jednou provždy ukryla ostrovní Helarie, mnoho dalších tvorů zmizelo do zapomnění. Dračí lordi tesknými hlasy volali svou mrtvou královnu, usazení na písku Velké pouště, až jim její horkost přešla do krve. Řeky divoké magie vyschly, lidé a Thargové na Palathee osaměli.
Tváří v tvář novému začátku však nezapomněli. Dlouhé roky vyprávěly matky svým dcerám o čarokrásném údolí v nitru thargských hor, v němž žije n‘tar liernská kněžna, věčně krásná, věčně smutná. Odsouzená navždy čekat na polibek Bledé paní, který však nepocítí, dokud se Lesní brána znovu neotevře a ona se neshledá s druhou polovinou své duše. Teprve až se Rowena i Aer T‘Thyr setkají v jednom světě, budou moci v klidu zemřít.
Pláčeš, človíčku. Teď znáš pravdu, kterou jsi byl ochoten tak dlouho hledat, a div ti neroztrhne srdce smutkem. Stála ti za všechny ty prolité slzy? Máš vůbec dost síly ji unést? Chtěl jsi znát příběh Věčných milenců, ale možná by bylo lepší, kdybys ho nikdy neslyšel.
Zapomeň, človíčku. Usnadni si život i sny. Zapomeň, co jsem ti vyprávěl, zapomeň i na mě. Bledá paní bere stejně snadno, jako dává. Nekaz si těch několik krásných dnů truchlením pro minulost. Jdi a zapomeň.
Štíhlý mladík s dlouhými plavými vlasy se pomalu vydal na zpáteční cestu do údolí Mwer. Za sebou nechával temný jícen Cinisovy posvátné jeskyně, kde k němu však po dlouhé měsíce nepromlouval bůh, ale mnohem starší bytost.
Noční vzduch ho něžně laskal na mokrých tvářích a shrnoval mu rozpuštěné vlasy za špičaté uši, jaké by nenarostly žádnému člověku. Ten tvor v jeskyni netušil, že zdaleka ne všichni elfové opustili Palatheu, stejně jako se v hlubokých lesích mimo lidské zraky dál ukrývaly bytosti ze snů, stejně nepolapitelné a nádherné jako odlesk slunce na sněhové vločce.
Možná se mýlil i v osudu, který přisoudil Roweně a Aer T‘Thyrovi. Údolí v thargských horách zmizelo pod hladinou slaného jezera z Roweniných slz, ale ona sama stále přebývala na jeho dně, věčná, věčně čekající. Jednou se možná najde síla dostatečně velká, aby zlomila zámky na Lesní bráně. Tehdy i nová legenda, která se postupně rodila v osamělém srdci, dostane svůj konec.
Na úpatí svaté hory mladík potkal malou skupinku poutníků. Jen v hávu z dračí kůže, kterou mu věnoval jeho prastarý hostitel, a s pohledem naplněným nevysvětlitelnou bolestí vyděsil ty bohabojné muže k smrti. Byl však neozbrojený a sestupoval z posvátné hory, proto se rozhodli ho vyslechnout. Poprvé, ale ne naposledy.